5 Tdo 492/2015
Datum rozhodnutí: 20.05.2015
Dotčené předpisy: § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák., § 255 odst. 1,3 tr. zák., § 248 odst. 1,2 tr. zák.



5 Tdo 492/2015-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2015 o dovolání, které podala obviněná Ing. Bc. M. V. , DiS., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 7 To 475/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 35/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná Ing. Bc. M. V., DiS., byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 1 T 35/2012, uznána vinnou trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce tr. zák. ), zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustila skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., dále dva přečiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jejichž spácháním byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 1 T 35/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 274/2013, byla obviněná odsouzena podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce starosty a člena rady územního samosprávného celku na dobu 5 let. Zároveň byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 1 T 35/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 274/2013, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněné k náhradě škody.

O odvolání, které podala obviněná proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 1 T 35/2012, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 7 To 475/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná Ing. Bc. M. V., DiS., prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože podle jejího názoru soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a nevyslechly svědka JUDr. K. L., a tím porušily i právo obviněné na řádnou obhajobu. Dále obviněná namítla existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněná rovněž zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestných činů uvedených pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a namítla, že nemohla jednat v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle přesvědčení obviněné bylo běžné půjčování peněz, neboť se tím dotovala činnost obce. Jak dále obviněná zdůraznila, na vzniku škody se podílely i další osoby a popírá, že by jednala úmyslně. Obviněná vznesla námitky i proti způsobu hodnocení platnosti rozhodčí doložky, která podle ní neobsahovala způsob určení rozhodce.

Proto závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněná podle § 265h odst. 3 tr. řádu požádala odklad výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné Ing. Bc. M. V., DiS., prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněná sice formálně uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak její námitky jsou mimo jeho rámec. Za pouhé obecné námitky považuje státní zástupce i nesouhlas obviněné s posouzením subjektivní stránky spáchaných trestných činů. Pokud jde o výhrady obviněné k otázce platnosti rozhodčí doložky, státní zástupce pokládá za nepřiléhavý její odkaz na judikát Nejvyššího soudu a uvádí, že rozhodčí doložka naopak obsahovala způsob určení rozhodce. Podle státního zástupce uplatněný dovolací důvod nenaplňují ani námitky obviněné, jimiž zpochybnila výši způsobené škody. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněná Ing. Bc. M. V., DiS., opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněná Ing. Bc. M. V., DiS., však v rámci své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Přitom vznesla i námitky proti způsobu vedení rozhodčího řízení a jeho nákladům. Tím obviněná především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Formulace uplatněného dovolacího důvodu totiž předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelky o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. Pro Nejvyšší soud jsou tedy rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněná dopustila stíhaných skutků tak, jak jsou popsány především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeny v jeho odůvodnění. Dovolací námitky obviněné, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Totéž platí o námitce obviněné Ing. Bc. M. V., DiS., podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní nesoulad, protože soudy nižších stupňů údajně hodnotily některé důkazy svévolně a za použití nekorektní argumentace. Nejvyšší soud zde odkazuje na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ani zmíněné tvrzení obviněné neodpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití uvedeného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněné, jejímž prostřednictvím vytkla nedodržení pravidla in dubio pro reo . I v tomto případě jde o institut procesního práva, takže ani případné porušení zmíněného pravidla není způsobilé naplnit hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněná opřela své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů na podkladě provedených důkazů neměly důvod mít pochybnosti o spáchaných skutcích ani o jejich pachateli, takže ani nemohly postupovat ve prospěch obviněné. Pokud nebylo vyhověno návrhu obviněné na výslech svědka JUDr. K. L., soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč se tak stalo, a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněné námitky za takové, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, takže neměl důvod učinit je předmětem svého posuzování.

V návaznosti na výše uvedený výklad uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami, kterými obviněná Ing. Bc. M. V., DiS., v obecné rovině zpochybnila své úmyslné zavinění u trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Nejvyšší soud však považuje tyto námitky za nedůvodné.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně,

1. obviněná jako s. obce T., IČ: 00488461, č. p. ..., okres H., oprávněná podle § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, jednat jménem obce navenek, za účelem neoprávněného získání prostorů pro vlastní bydlení v budově Obecního úřadu v Terezíně uzavřela dne 15. 11. 2007 v T. bez projednání a schválení tohoto úkonu zastupitelstvem obce, a tedy v rozporu s ustanovením § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, jménem obce T. smlouvu o dílo s obchodní společností Tasman stav, s. r. o., IČ: 27660770, se sídlem Kartouzská č. 4, Brno, jako zhotovitelem díla, jejímž předmětem byla výstavba bytové jednotky Obecního úřadu v Terezíně, přestože si byla vědoma skutečnosti, že obec nemá a nebude mít v termínu stanoveném pro dokončení díla ke dni 31. 1. 2008 a jeho předání bez vad a nedodělků do konce února roku 2008 dostatek finančních prostředků na uhrazení ceny díla ve výši 2 476 756 Kč, v důsledku čehož bude zhotovitel v souladu s obsahem smlouvy jednostranně nevýhodné pro obec oprávněn požadovat úhradu smluvního úroku z prodlení s placením faktur, který byl ve smlouvě stanoven ve zjevně nepřiměřené výši ve prospěch zhotovitele na 10 % z dlužné částky týdně, zatímco pro případ nedodržení termínu zhotovení díla byla zhotoviteli stanovena smluvní pokuta ve výši 0,01 % z ceny díla denně (tedy 0,07 % týdně). Následně obviněná v rozporu s ustanovením § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, umožnila zhotoviteli zahájení výstavby bytové jednotky bez rozhodnutí stavebního úřadu o umístění a povolení stavby, které bylo vydáno teprve dne 26. 3. 2008 s právní mocí dne 26. 4. 2008, přičemž poté přesně nezjištěného dne po odstoupení členů zastupitelstva obce, aniž by zhotovitelem bylo dílo řádně dokončeno a provedené práce řádně fakturovány, obviněná podepsala dohodu o zaplacení uznaného dluhu (uznání závazku podle § 323 obchodního zákoníku, s nesprávně uvedeným datem 12. 2. 2007), kde uznala dluh obce jako objednatele ve výši celé smluvené ceny díla 2 476 756 Kč. Dne 11. 2. 2008 pak obviněná převzala od zhotovitele dílo podle zápisu jako dokončené bez vad a nedodělků, které by bránily jeho užívání, přestože věděla, že ve skutečnosti nebylo dílo dokončeno a zjevné vady a nedodělky brání jeho řádnému užívání, když souhlas ke kolaudaci stavby byl udělen Městským úřadem v Hodoníně teprve dne 22. 9. 2011, přičemž výše uvedeným jednáním obviněná porušila ustanovení § 38 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, ukládající jí využívat majetek obce účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a chránit jej před zneužitím, ve spojení s ustanovením § 301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož měla řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím. Jelikož v dohodě o zaplacení uznaného dluhu ze dne 13. 12. 2007 obviněná uzavřela se zhotovitelem díla pro obec jednostranně nevýhodnou rozhodčí doložku, podle které veškeré spory ze smlouvy o dílo a spory ze vztahů s ní souvisejících bude rozhodovat rozhodce, jehož si jmenuje věřitel, umožnila zhotoviteli díla následné vymáhání ceny díla a smluvních úroků z prodlení v rozhodčích řízeních, v jejichž průběhu opětovně uznávala nároky zhotovitele, přestože věděla, že dílo nebylo řádně dokončeno, a naopak sama v rozporu s ustanovením § 38 odst. 7 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, neuplatňovala jménem obce nároky ze smlouvy o dílo, vyplývající z jeho předání v nikoli řádném stavu, ani nevyužila řádně a včas opravných prostředků proti rozhodnutím v rozhodčím a exekučním řízení, zejména včasného podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu JUDr. Josefa Boudy ze dne 29. 7. 2009, č. R 01/09, odsuzujícího obec T. k plnění zjevně nepřiměřených, a tím podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nezákonných úroků z prodlení, k nimž zavázala obec ve smlouvě o dílo ze dne 15. 11. 2007. Tím obviněná způsobila poškozené obci T., IČ: 00488461, Terezín č. p. ...., škodu ve výši nejméně 13 502 735 Kč;

2. obviněná jako s. obce T., IČ: 00488461, č. p. ..., okres H., oprávněná z titulu své funkce nakládat s finančními prostředky na bankovním účtu obce, v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, ukládajícím jí využívat majetek obce účelně a hospodárně, v souladu s jejími zájmy a chránit jej před zneužitím, poté, co si od své dcery V. V., ....., zapůjčila pro svoji potřebu částku 100 000 Kč, jíž V. V. čerpala z úvěrového účtu č. ... u České spořitelny, a. s., a následně jí tuto předala, v obci T., případně na dalších místech nejméně v období od 14. 2. 2007 do 24. 9. 2008 hradila neoprávněně z bankovního účtu obce T. č. ..... splátky výše uvedeného úvěru, aniž by prostředky z úvěru použila ve prospěch obce, čímž poškozené obci T. způsobila škodu ve výši nejméně 64 580 Kč.

K námitkám obviněné ohledně naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, Nejvyšší soud obecně připomíná, že k jejich spáchání se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele (§ 4 tr. zák.).

Podle názoru Nejvyššího soudu výše popsaná skutková zjištění v posuzované trestní věci svědčí o zavinění obviněné Ing. Bc. M. V., DiS., ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. ve vztahu k trestným činům zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Zmíněná forma zavinění zde totiž vyplývá zejména z charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve shora citovaných tzv. skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z okolností, za nichž k němu došlo.

Ostatně obviněná ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizovala, zda v případě tvrzeného nedostatku jejího úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat její jen obecné námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů.

Nejvyšší soud zde dále připomíná, že v případě trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., kterým byla obviněná uznána vinnou, se vyžadovalo, aby veřejný činitel jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a přitom aby vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a současně způsobil značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Trestní odpovědnost pachatele za zmíněný trestný čin a naplnění jeho subjektivní stránky byly tedy podmíněny existencí pohnutky pachatele způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jak je ovšem patrné z výše popsaných rozhodných skutkových zjištění vtělených do skutkové věty pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z jejího podrobného odůvodnění, vyplývá z nich taková pohnutka obviněné.

Podle uvedené tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně totiž obviněná Ing. Bc. M. V., DiS., jednala v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch a způsobit škodu jinému, tj. v daném případě obci T.. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněná vystupovala jako starostka této obce v postavení veřejného činitele (§ 89 odst. 9 tr. zák.) a byla rovněž povinna znát obsah svých pravomocí vyplývajících především ze zákona o obcích a dodržovat je ve své činnosti. Skutkové závěry soudu prvního stupně, podle nichž obviněná jako s. obce T. za účelem neoprávněného získání prostorů pro vlastní bydlení v budově Obecního úřadu v Terezíně uzavřela bez projednání a schválení tohoto úkonu zastupitelstvem obce, a tedy v rozporu s ustanovením § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, jménem obce T. smlouvu o dílo s obchodní společností Tasman stav, s. r. o. odůvodňují závěr o úmyslném zavinění obviněné a o existenci její pohnutky opatřit sobě neoprávněný prospěch a způsobit zmíněné obci škodu. Jak je rovněž zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, ačkoli příslušné stavební práce na objektu v majetku obce byly provedeny nikoli řádně a včas, obviněná jednající za obec v postavení starostky uznala závazek zhotovitele díla a dokonce s ním sjednala i nevýhodnou rozhodčí doložku, přestože věděla, že dílo nebylo řádně dokončeno, čímž jednoznačně znevýhodnila obec, ačkoli měla naopak hájit její zejména majetkové zájmy. Přitom jednala s cílem vytvořit v obci prostor pro bydlení, ovšem jen pro sebe, protože podala žádost o jeho přidělení. Obviněná tak zneužila postavení veřejného činitele k prosazení osobních zájmů a bez ohledu na majetkové zájmy obce, které měla naopak chránit, takže si počínala nehospodárně ke škodě této veřejnoprávní korporace. Ze shora citovaného popisu skutku je dále patrné, že obviněná již v době uzavírání smlouvy o dílo musela být alespoň srozuměna s jednostranně nevýhodnými smluvními podmínkami, navíc za situace, kdy umožnila zhotoviteli zahájení stavby bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu. Právní úkony, které se týkaly především uznání uplatněných majetkových nároků zhotovitele díla, pak nevyžadovaly žádné zvláštní odborné znalosti a jejich nevýhodnost pro obec musela být obviněné zřejmá, pokud by jednala i jen s běžnou péčí a opatrností. Z takových zjištění proto jednoznačně vyplývá záměr obviněné vytvořit si podmínky pro získání obecního bydlení bez ohledu na přiměřenost ceny díla zaplacené z rozpočtu obce a na další nepříznivé majetkové důsledky pro obec T..

V nyní posuzované trestní věci tedy lze vzhledem k charakteru a způsobu jednání obviněné Ing. Bc. M. V., DiS., i k dalším okolnostem, za nichž k němu došlo, dovodit její pohnutku, kterou předpokládalo ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněná nezajistila dostatečně právní rámec stavebních prací a počínala si popsaným způsobem se znalostí všech rozhodných skutečností. O jejím záměru obohatit se na úkor majetku obce ostatně svědčí i skutečnost, že smlouvu o dílo nevýhodnou pro obec uzavřela se zhotovitelem bez projednání a schválení tohoto úkonu zastupitelstvem obce. Případná trestní odpovědnost jiných osob, na kterou obviněná poukazuje ve svém dovolání, nemůže zpochybnit její úmyslné zavinění ani trestní odpovědnost za trestné činy, jimiž byla uznána vinnou.

Ve vztahu k trestným činům porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. (skutek pod bodem 1. výroku o vině) a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek pod bodem 2. výroku o vině) pak obviněná rovněž neuvedla nic konkrétního, co by mohlo zpochybnit její úmyslné zavinění a na co by měl reagovat Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněné Ing. Bc. M. V., DiS., kterými zpochybnila své úmyslné zavinění u trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, jako neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná Ing. Bc. M. V., DiS., podala své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však její dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněné Ing. Bc. M. V., DiS., aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 5. 2015
JUDr. František P ú r y předseda senátu