5 Tdo 483/2009
Datum rozhodnutí: 13.05.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 483/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 o dovolání, které podal obviněný P. Ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 4 To 59/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 15/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. Ř. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 10 T 15/2007, uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.



Za uvedené trestné činy byl obviněnému P. Ř. uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či povolání spojených s hmotnou odpovědností na dobu 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněného zaplatit poškozené obchodní společnosti G. G., a. s., jako náhradu škody částku v celkové výši 7 633 069,- Kč.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. Ř. odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 4 To 59/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného P. Ř. vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jichž se obviněný dopustil tím, že (zkráceně vyjádřeno) jako mzdový účetní obchodní společnosti G. G., a. s., v rozporu se svými povinnostmi uvedenými v § 73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době spáchání skutků,

I. v období od měsíce února 1996 do 31. 7. 2003 opakovaně falšoval mzdové doklady bývalých zaměstnanců obchodní společnosti G. G., a. s., jmenovaných ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, jakož i svých dcer, které v této obchodní společnosti nebyly nikdy zaměstnány, a následně na své bankovní účty a bankovní účty svých dcer a bývalé manželky zasílal z účtu obchodní společnosti G. G., a. s., finanční částky v celkové výši 4 619 288,- Kč, která zde představuje škodu na majetku jmenované obchodní společnosti;

II. v období od měsíce dubna 1996 do 14. 7. 2003 v úmyslu zastřít neoprávněné vyplácení shora uvedených částek v celkové výši 4 619 288,- Kč prováděl bezhotovostními platbami z prostředků obchodní společnosti G. G., a. s., povinné odvody na platby pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení bývalých zaměstnanců této obchodní společnosti, kteří jsou podrobně specifikováni ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, čímž obchodní společnosti G. G., a. s., způsobil škodu v celkové výši 3 040 201,- Kč.



Za tyto trestné činy byl obviněnému P. Ř. uložen podle § 255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či povolání spojených s hmotnou odpovědností na dobu 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněného zaplatit poškozené obchodní společnosti G. G., a. s., jako náhradu škody částku v celkové výši 7 633 069,- Kč.



Obviněný P. Ř. podal dne 9. 2. 2009 prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítá především nesprávné posouzení výše škody jako znaku objektivní stránky trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným. Podle názoru obviněného nebylo ke zjištění skutečné výše škody vypracováno odborné vyjádření ani znalecký posudek z oboru ekonomiky, takže závěry soudů nižších stupňů nemohou být postačující a objektivní. Obviněný ve svém dovolání opakovaně poukázal na skutečnost, že soudy nižších stupňů nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu. Jak dále obviněný zdůraznil, částky, které byly poukázány jeho dcerám za práci vykonanou pro obchodní společnost G. G., a. s., nelze považovat za neoprávněně vyplacené. Proto podle přesvědčení obviněného není správné ani zjištění soudů nižších stupňů, pokud zmíněné částky zahrnuly i do výše škody u skutku uvedeného pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ačkoli platba povinných odvodů měla být odečtena od celkové způsobené škody. Za zarážející považuje obviněný skutečnost, že jmenovaná obchodní společnost nepodala žádost o vrácení plateb poukázaných na účet České správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny. Obviněný rovněž vytýká soudům obou stupňů, že ve věci neprovedly důkaz v podobě konfrontace svědka L. K. se svědky navrhovanými obhajobou. Tím bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Závěrem podaného dovolání obviněný P. Ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 4 To 59/2008, a aby přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. Ř. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný svými námitkami zpochybnil pouze rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů, takže jde o námitky, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rovněž tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces, podle státního zástupce neobstojí, protože zmíněné právo nezaručuje úspěch ve věci, ale jen řádný průběh řízení v souladu s ústavními principy. Navíc v posuzované věci státní zástupce neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. Ř. je osobou oprávněnou podat dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], dovolání podal prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. Ř. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný P. Ř. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se výše škody způsobené poškozené obchodní společnosti G. G., a. s., jako znaku objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Tyto pochybnosti obviněný dovodil zejména ze skutečnosti, že soudy nižších stupňů neprovedly některé důkazy ke zjištění skutečné výše škody.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud,který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. Ř., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. Ř. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nenaplňuje ani ta námitka obviněného P. Ř., prostřednictvím níž vytýká soudům nižších stupňů, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž závisí pouze na úvaze příslušného soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Jak je z uvedeného principu zřejmé, obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, který rozhoduje v trestním řízení, akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného P. Ř. se tak stalo, protože soud prvního stupně ústně odůvodnil (viz č. l. 2958 trestního spisu), proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Stejným způsobem odůvodnil i své rozhodnutí o neprovedení důkazu v podobě konfrontace (viz č. l. 2943 trestního spisu).

Vzhledem k výše zmíněné argumentaci tedy podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci nemohlo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak namítal obviněný P. Ř. ve svém dovolání.

Další námitky obviněného P. Ř., které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení škody ve smyslu § 255 odst. 1, 3 tr. zák., sice už zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný založil i na polemice se skutkovými zjištěními, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat kdyby zde nebylo škodné události s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem škoda pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.

V trestní věci obviněného P. Ř. přitom soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku obchodní společnosti G. G., a. s., skutky popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného došlo k úbytku v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti, který by nenastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost při péči o spravovaný majetek této obchodní společnosti. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obviněný jako zaměstnanec s hmotnou odpovědností jednal v rozporu se svou povinností formulovanou v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době spáchání posuzovaných skutků, a neoprávněně převedl spravované peněžní prostředky z majetku obchodní společnosti G. G., a. s., na bankovní účty jiných osob, způsobil vznik škodlivého následku (resp. účinku) v podobě škody velkého rozsahu, kterou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující výše alespoň 5 000 000,- Kč. Škodou tedy v tomto případě bylo zmenšení majetku obchodní společnosti G. G., a. s., ve smyslu způsobení skutečné škody v podobě úbytku jejích majetkových hodnot. Tento závěr proto nemůže být zpochybněn ani námitkou obviněného, že z celkové výše způsobené škody měla být údajně odečtena částka za neoprávněně poukázané odvody plateb na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Uvedené platby totiž obviněný uskutečnil rovněž z majetku, který mu nepatřil a který byl povinen spravovat v souladu s citovaným zákonným ustanovením, a učinil tak k tíži poškozené obchodní společnosti. Pokud obviněný zcela vědomě a v úmyslu zastřít převody peněžních prostředků na své účty a účty svých příbuzných prováděl i platby ve prospěch konkrétních příjemců ve výši uvedené pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, představuje zde škodu na majetku obchodní společnosti G. G., a. s., celá neoprávněně převedená částka. Její vymáhání jako nedůvodně odvedené platby by už bylo jen náhradou způsobené škody, která nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného. Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku spočívajícího ve způsobení škody za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje vytýkané vady v právním posouzení trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek , lze naplnit i porušením povinností obsažených v ustanoveních § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tuto obecnou povinnost zaměstnance (popřípadě vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku zaměstnavatele a při hospodaření s ním je však třeba vždy posuzovat na základě postavení zaměstnance vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírat obchodní smlouvy, zajišťovat určité platby), pak se jeho povinnost podle § 73 odst. 1 písm. d), případně též podle § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, [resp. s účinností od 1. 1. 2007 podle § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů] stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.).

Jak je v posuzované věci zcela zřejmé, protiprávní následek (účinek) v podobě škody velkého rozsahu na majetku obchodní společnosti G. G., a. s., která zde dosáhla výše 7 633 069,- Kč, nastal právě v důsledku toho, že obviněný P. Ř. jako mzdový účetní u poškozené obchodní společnosti porušil svou zákonem uloženou povinnost zaměstnance vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) tehdy platného zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. Ř. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného P. Ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 13. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y