5 Tdo 473/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 473/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2005 o dovolání obviněného Ing. J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 101/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 26/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. V. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 40 T 26/2000, byl obviněný Ing. J. V. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako místopředseda představenstva a ředitel firmy A., a.s., U. H., P.,, a jednatel firmy C., spol. s r. o., U. H., P., v úmyslu neoprávněně získat od firmy A., a.s., U. H., P.,, pro firmu C., spol. s r. o., U. H., částku 1.617.000,? Kč, jednal tak, že využil informací o tom, že firma A., a.s., U. H. od roku 1995 nevyvíjela žádnou aktivní činnost, pouze vymáhala své pohledávky od dlužníků a dne 20. 1. 1998 získala pohledávku ve výši 1.843.239,- Kč, a proto dne 22. 1. 1998 dal příkaz Ing. D. M., pracovnici firmy, k vyzvednutí uvedené finanční částky a k jejímu uložení do pokladny firmy, když současně věděl, že na firmu A., a.s., U.H. byl dne 13. 3. 1996 podán u Krajského obchodního soudu v Brně návrh na prohlášení konkursu a jakékoliv získané finanční prostředky se stanou součástí konkursní podstaty a budou použity na úhradu závazků této firmy, přesto dal podnět k uzavření kupní smlouvy o prodeji cukru mezi oběma firmami, přičemž dne 2. 3. 1998 při uzavření kupní smlouvy vystupoval jako jednatel společnosti C., spol. s r. o.,tedy na straně prodávajícího, který se zavázal dodat kupujícímu - firmě A., a.s., U. H., zastoupené členy představenstva P. R. a Ing. R. M. 140 tun cukru bílého rafinovaného odpovídajícího ČSN z kampaně z roku 1997; následně byla vystavena faktura na částku 1.617.000,- Kč včetně 5% DPH a zálohová faktura na částku 1.617.000,- Kč a den následující po uzavření kupní smlouvy, tedy ještě v den vystavení faktur, t. j. 3. 3. 1998, dal jako místopředseda představenstva a ředitel společnosti A., a.s., U. H., P.,, příkaz Ing. D. M., pracovnici této firmy, k vyplacení fakturované částky 1.617.000,- Kč z pokladny firmy přímo firmě C., spol. s r. o., přičemž uvedenou částku 1.617.000,- Kč téhož dne jako jednatel firmy C., spol. s r. o., převzal; kromě toho neučinil žádné další kroky jako místopředseda představenstva a ředitel firmy A., a.s., U. H., P., k získání již zaplaceného cukru z řepné kampaně roku 1997 od dodavatele - firmy C., spol. s r. o., a stejně tak neučinil žádné kroky k dodání zaplaceného cukru a ke splnění závazku jako jednatel společnosti C., spol. s r. o.,tedy jako zástupce dodavatele, a tím způsobil firmě A., a.s., U. H., P.,, škodu ve výši 1.617.000,- Kč, přičemž tato částka měla být použita na úhradu dluhů u jejich věřitelů.

Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 5. 2002, č. j. 3 T 275/2001-134, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 5 To 286/2002, byl obviněný Ing. J. V. podle § 256 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 3 T 275/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. J. V. odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 101/2004, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu, a nově rozhodl za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněnému Ing. J. V. uložil podle § 256 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.

Tento rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 101/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 40 T 26/2000, napadl obviněný Ing. J. V. dovoláním, které podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. a zaměřil je do všech výroků napadeného rozhodnutí. První námitka dovolatele směřovala k tomu, že Vrchní soud ve svém rozhodnutí odmítl v rámci odvolacího řízení jeho námitky vztahující se k jeho konkrétnímu jednání, jímž měl podle názoru odvolacího i nalézacího soudu mařit uspokojování svých věřitelů. Takto ho totiž shledal soud odpovědným za výsledek, k němuž došlo bez jeho zavinění, respektive jeho zaviněním nebyla pokryta příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tímto výsledkem. Podle dovolatele nebyl totiž prokázán jeho úmysl zkrátit věřitele. Na podporu této námitky dále zdůraznil, že úvaha krajského soudu o tom, že vybrání větší částky v hotovosti místo toho, aby tato částka mohla být na účtu přinejmenším výhodně úročena, je nemístná, neboť ve své funkci byl v rozhodné době povinen především podnikat, jak také činil, a ze svědeckých výpovědí podle něj vyplynulo, že následně uzavřená smlouva mezi firmou C., spol. s r. o.,a firmou A., a.s., U. H., byla pro druhou z uvedených firem výhodná. Soud zde absolutně přehlédl, že do prohlášení konkursu společnosti A., a.s., U. H. soudem, mu nic nebránilo v podnikání. Vzhledem k tomu, že v této souvislosti již soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku dospěl k závěru, že uzavření smlouvy nenaplnilo znaky trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. právě proto, že chyběl znak "na úkor" ve smyslu této skutkové podstaty, je z toho možné dovodit, že obviněný neměl úmysl poškodit věřitele společnosti A., a.s., U. H., a rozhodně ne úmysl přímý, který soudy obou stupňů dovodily z toho, že obviněný věděl, že firma je předlužena a měl tedy přednostně ze získaných prostředků platit dluhy.

Druhá část výhrad obviněného proti napadenému rozhodnutí je zaměřena na objektivní stránku souzeného trestného činu, při jejímž náležitém zhodnocení by soudy podle jeho názoru nutně musely dospět k závěru, že obviněný nemohl být pachatelem, ale nejvýše účastníkem na trestném činu spáchaném jinou osobou, neboť při uzavírání smlouvy vystupoval za společnost C., spol. s r. o.,a za společnost A., a.s., Uherské Hradiště, jednaly jiné osoby, které i přesto, že jednaly za pozdějšího úpadce, nebyly stíhány. Nicméně dále ovšem dovolatel dovodil, že tato skutečnost je zmiňována pouze na okraj, jelikož jeho jednání - pokračování v podnikání i přes podaný návrh na prohlášení konkursu - nebylo v rozhodné době trestné. Toto omezení přinesla až novela zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, provedená zákonem č. 12/1998 Sb., a to v podobě ustanovení § 4a odst. 1 tohoto zákona, podle něhož, "pokud je právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu". I kdyby tedy obviněný věděl, že bezprostředně po uzavření smlouvy na jeho místo nastoupí správce konkursní podstaty, nic by to neměnilo na nezávadnosti jeho jednání, neboť v případě, že by správce splnil své povinnosti, jak mu vyplývaly ze zákona, byl by záměr obviněného na smlouvě získat nadprůměrný zisk naplněn a takového zisku by bylo dosaženo. Do příčinného řetězce tedy vstoupilo jednání třetí osoby v podobě správce konkursní podstaty, která přerušila řetězec na sebe navazujících událostí vyvolaných jednáním obviněného, a způsobila tak svou nečinností, že skutečně nastal následek, kterým bylo poškození věřitelů. Za tento výsledek ho však nelze činit odpovědným, neboť nebyl kryt zaviněním obviněného, když nemohl předvídat, že správce konkursní podstaty poruší své povinnosti takovým způsobem, aby následek - poškození věřitelů - skutečně nastal.

Na závěr obviněný své námitky ještě jednou shrnul a uvedl, že je zřejmé, že pro posouzení jednání obviněného jako dokonaného trestného činu chybí jednak znak jeho postavení coby osoby, která za právnickou osobu při uzavření smlouvy jednala, jednak potřebné zavinění k průběhu příčinné souvislosti. Nelze tedy z jeho jednání dovodit ani pokus předmětného trestného činu, neboť chybí důkaz o jeho přímém či eventuálním úmyslu, nehledě na to, že v dovolatelově jednání rozhodně nelze shledat přítomnost protiprávnosti, s čímž souvisí i další důvod vyloučení protiprávnosti, kterým je podnikatelské riziko. Dovolatel v této souvislosti navrhuje na základě použití analogie legis ve prospěch pachatele aplikaci ustanovení § 31 návrhu rekodifikace trestního zákona, které zakotvuje pojem přípustného rizika, dosud definovaný pouze teorií. Této úpravy de lege ferenda lze užít již v současné době, neboť analogii legis ve prospěch pachatele nic nebrání.

V závěru dovolání obviněný s ohledem na své námitky navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 101/2004, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, č. j. 40 T 26/2000 - 497, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného Ing. J. V. v plném rozsahu obžaloby zprostí z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. J. V. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření konstatovala, že dovolací argumentace obviněného převážně odpovídá věcnému naplnění uplatněného dovolacího důvodu, neboť je zaměřená na zpochybnění subjektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Přesto takto odůvodněné dovolání není způsobilé zvrátit oběma soudy přijatý právní závěr o naplnění úmyslu obviněného vyhnout se uspokojení věřitele, minimálně v nepřímém stupni této formy zavinění, protože z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrno, že této stěžejní otázce trestní odpovědnosti obviněného byla věnována náležitá pozornost, a proto právní kvalifikace jeho jednání jakožto trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. plně obstojí i po stránce subjektivní, přičemž současně lze odkázat na pečlivě vyložené právní závěry obou zmíněných soudů, které plně odpovídají výše konstatovaným skutkovým zjištěním. Na závěr státní zástupkyně Nejvyššímu soudu navrhla podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, přičemž za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. souhlasila s projednáním v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V první části dovolání obviněný Ing. J. V. svými námitkami, vztahujícími se k nedostatku subjektivní stránky souzeného trestného činu, zpochybnil právní závěry odvolacího soudu týkající se protiprávnosti jeho jednání. Konkrétně uvedl, že mu nebyl prokázán úmysl zkrátit věřitele, neboť soudy obou stupňů vycházely ze skutečnosti, že poté, co byl podán návrh na prohlášení konkursu na společnost A., a.s., U. H., ve které byl místopředsedou představenstva, tato již dále neměla pokračovat v podnikání. Přitom oba soudy přehlédly, že dokud na tuto firmu nebyl prohlášen konkurs, nic jí nebránilo v další podnikatelské činnosti, protože omezení podnikatelské činnosti v době po podání návrhu na prohlášení konkursu bylo do zákona včleněno až novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb. s účinností od 31. 3. 1998.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Odstavec 3 ustanovení § 256 tr. zák. pak pachatel naplní, jestliže způsobí tímto trestným činem značnou škodu.

V této souvislosti je třeba upřesnit, že tento trestný čin je řazen mezi tzv. úpadkové delikty, jejichž objektem je ochrana majetkových práv věřitelů. Podstatou tohoto trestného činu je pak poškozovací jednání ve vztahu k majetku věřitelů a objektivní stránka v tomto případě zahrnuje poškozování vlastního věřitele, přičemž za zmaření uspokojení svého věřitele dlužníkem je nutno považovat některou z forem jednání uvedených v § 256 odst. 1 tr. zák., které způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení je částečně zmařeno, pokud dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Z uvedeného vyplývá, že trestný čin je dokonán a uspokojení věřitele alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených ve výše zmíněném ustanovení již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Je-li však zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno i konkursní řízení ohledně dlužníkova majetku jako úpadce, je třeba zjistit, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů dlužníka v důsledku jeho jednáním skutečně neuspokojené, případně v jakém rozsahu se podařilo převedený majetek vrátit do konkursní podstaty.

Předpokladem pro trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník buď přímo chce alespoň částečně zmařit uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, anebo uspokojení svého věřitele zmaří, byť i jen částečně, tím, že učiní některou takovou dispozici se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud např. jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. Vzhledem k tomu, že obviněný Ing. J. V. se dopustil jednání popsaného ve shora uvedených rozsudcích ve funkci místopředsedy představenstva a ředitele firmy A., a.s., U. h., a zároveň jednatele firmy C., spol. s r. o., U. H., je třeba vycházet i z ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., podle kterého, jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.

Po přezkoumání spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že již v rozhodnutí soudu prvního stupně se tento dostatečně věnoval namítanému nedostatku zavinění ve formě úmyslu, ať už přímého či nepřímého. Nalézací soud na základě skutkových zjištění konstatoval, že obžalovaný věděl o finanční situaci obou firem již z titulu svých funkcí v nich, tedy funkce místopředsedy představenstva a ředitele firmy A., a.s., U. H., a zároveň jednatele firmy C., spol. s r. o. Taktéž z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný věděl, že společnost A., a.s., U. H., dlouhodobě nevyvíjí žádné podnikatelské aktivity a její činnost se omezuje pouze na vymáhání svých pohledávek, což ovšem bylo v rozhodné době již z převážné části neúspěšné. V této souvislosti pak získal informaci, že tato společnost úspěšně vymohla dlouhodobě jedinou pohledávku ze zahraničí a dne 20. 1. 1998 získala na účet firmy částku 1.843.239,- Kč (viz č. l. 507 - 508 spisu). Současně obviněný též z pozice své funkce věděl, že tato firma je předlužená a je z tohoto důvodu na ni podán návrh na konkurs. I přesto, že jej navíc svědkyně Ing. D. M. informovala o tom, že je třeba závazky hradit podle pravidel a posloupnosti dlužníků (srov. její výpovědi na č. l. 121 a násl. a č. l. 451 a násl. spisu), po uzavření kupní smlouvy dal příkaz k vyplacení finanční hotovosti z prostředků firmy A., a.s., U. H., a zároveň tuto hotovost jako jednatel jménem společnosti C., spol. s r. o., U. H., inkasoval osobně do svých vlastních rukou (srov. str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto jeho jednání i z doby, ve které došlo k uzavření předmětné kupní smlouvy mezi společnostmi A., a.s., U. H., a C., spol. s r. o., U. H., které byly navíc právě v jeho osobě personálně provázány, lze zcela jednoznačně usoudit, jak to učinil i soud prvního stupně, že obviněný chtěl takto vyvést finanční prostředky, které získala za svou pohledávku společnost A., a.s., U. H., do dispozice společnosti C., spol. s r. o., U. H., která byla v té době v tíživé finanční situaci, a to vše za vědomí, že se již bezprostředně blíží prohlášení konkursu na společnost A., a.s., U. H. Bez významu ani není, že po prohlášení tohoto konkursu byl správcem konkursní podstaty obviněný vyzván, aby tyto finanční prostředky vrátil, což však neučinil, a ani nedodal to, co měl podle předmětné kupní smlouvy plnit, tedy cukr z řepné kampaně z roku 1997. Toto plnění bylo zcela v jeho dispozici jakožto jednatele společnosti C., spol. s r. o., U. H. a vzhledem k charakteru tohoto závazkově právního vztahu nelze přijmout tvrzení dovolatele, že pokud by ho správce konkursní podstaty vyzval, plnil by. Podle kupní smlouvy jeho povinnost spočívala v dodání 140 tun cukru bílého rafinovaného z řepné kampaně z roku 1997, plnění mělo proběhnout v době od května do září 1998. Kupující, společnost A., a.s., U.H., se podle smlouvy zavázala provést úhradu zboží předplatbou (č. l. 95 ve spise), což je nikoli zcela obvyklé ujednání, zvláště za situace, když je předlužena a jde v podstatě o její jediné použitelné finanční prostředky. Proto je třeba jej ve světle ostatních okolností případu, a to zejména předcházejícího pokynu obviněného, aby byla vymožená částka 1.843.239,- Kč v hotovosti ještě před uzavřením uvedené smlouvy uložena do pokladny firmy, považovat za ujednání vedoucí ke zkrácení věřitele, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněnému v té době již bylo známo vzhledem k jeho znalosti ekonomické situace společnosti, že na společnost A., a.s., U. H., bude v brzké době prohlášen konkurs, přičemž v té souvislosti ustanovený správce konkursní podstaty bude oprávněn v souladu s ustanovením § 15 či § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, buď vůči společnosti C., spol. s r. o.,podat žalobu, kterou může odporovat předmětnému právnímu úkonu, a tudíž se domáhat jeho relativní neúčinnosti, nebo dokonce za splnění zákonných podmínek může být dotyčný právní úkon ze zákona absolutně neúčinným podle již citovaného ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jestliže bude shledán právním úkonem uzavřeným za nápadně nevýhodných podmínek. Takový závěr byl později i skutečně učiněn, neboť správce konkursní podstaty obviněného informoval, že tento právní úkon považuje za fiktivní (tzv. quasi smlouvu) a z tohoto důvodu za absolutně neúčinný, což obviněný uznal a slíbil, že zajistí, aby uvedená částka 1.617.000,- Kč "přišla na účet správce konkursní podstaty", tedy byla vrácena do konkursní podstaty, což však také nezajistil (č. l. 161 a 453 až 454 spisu). Vzhledem k výše uvedenému lze důvodně mít za to, že obviněný sjednal úhradu zboží kupovaného společností A., a.s., U. H. formou předplatby, realizované následně v hotovosti, v úmyslu vyvést z této společnosti uvedenou finanční částku, přičemž neměl v úmyslu vůbec uvedený obchod provést a jediným jeho cílem bylo zmařit v tomto rozsahu uspokojení věřitelů společnosti A., a.s., U. H. K dodání cukru také nikdy nedošlo a obviněný, přestože byl činný v obou zúčastněných společnostech, jako místopředseda představenstva a ředitel společnosti A., a.s., U. H., P.,, a jednatel společnosti C., spol. s r. o., U. H., P., neučinil nic, aby byl tento obchod naplněn i z hlediska dodání předmětného cukru. Za těchto okolností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudu prvního a posléze i druhého stupně, že zavinění obviněného je třeba kvalifikovat jako přímý úmysl vymezený v ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., podle kterého je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Z hlediska subjektivní stránky obviněný tedy jednal v přímém úmyslu zmařit uspokojení svých věřitelů, a to s přihlédnutím k shora citovanému ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na zcela správné závěry soudu prvního stupně obsažené v jeho rozsudku ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 40 T 26/2000 (viz str. 13 až 14).

Jen pro úplnost je třeba v této souvislosti ještě zmínit, že pokud dovolatel namítá, že pro nedostatek jeho úmyslu poškodit věřitele společnosti A., a.s., U. H., svědčí i ta skutečnost, že pokud by správce konkursní podstaty vymáhal plnění z kupní smlouvy po společnosti C., spol. s r. o., U. H., což podle dovolatele neučinil, nastal by obviněným zamýšlený následek a společnost A., a.s., U. H., by v konečném výsledku nakonec získala nadprůměrný zisk, Nejvyšší soud musí konstatovat, že tyto závěry nelze akceptovat. Sice je pravdou, že obviněný jako člen statutárního orgánu jmenované společnosti dnem prohlášení konkursu ztratil možnost disponovat s majetkem společnosti zahrnutým do konkursní podstaty, nicméně nelze opomenout skutečnost, že nadále zůstal ve funkci jednatele společnosti C., spol. s r. o., která byla podle předmětné kupní smlouvy povinna dodat ve sjednaném termínu ve smlouvě specifikované zboží. Vzhledem k tomu, že společnost s ručením omezeným jedná prostřednictvím jednatele, bylo tedy jen a pouze na obviněném, zda tuto povinnost splní. Z provedeného řízení nevyplynulo a ani obviněný neuvedl nic, co by bránilo dobrovolnému splnění tohoto závazku, a proto obviněný tímto svým jednáním ve formě úmyslného opomenutí porušil sjednanou smlouvu a dotvrdil tak zároveň výše uvedený závěr o jeho přímém úmyslu vyvedením převážné většiny finančních prostředků ze společnosti A., a.s., U. H., do společnosti C., spol. s r. o., U. H., která byla též v tíživé finanční situaci a která peníze z tohoto závazku použila na zajištění vlastního provozu, poškodit věřitele společnosti A., a.s., U. H. Proto jsou zcela nedůvodné námitky, že pozdější nečinnost správce konkursní podstaty přerušila příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a tímto jednáním způsobeným následkem ve formě poškození věřitelů, neboť tato údajná "nečinnost správce konkursní podstaty", neměla na vznik uvedeného následku spočívajícího v poškození věřitelů společnosti A., a.s., U. H., žádný vliv, neboť k tomuto došlo jednáním obviněného již před prohlášením konkursu na tuto společnost. Jen pro úplnost je třeba uvést, že správce konkursní podstaty se naopak snažil, jak vyplývá ze shora uvedených skutečnosti přimět obviněného, aby vrátil uvedenou finanční částku ve výši 1.617.000,- Kč do konkursní podstaty na základě toho, že dotyčný právní úkon je ze zákona absolutně neúčinným podle již citovaného ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť byl posouzen jako právní úkon uzavřený za nápadně nevýhodných podmínek.

V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný zpochybnil závěr o správném právním posouzení jeho jednání s odůvodněním, že nemohl být pachatelem, ale nejvýše účastníkem na trestném činu spáchaném jinou osobou, neboť při uzavírání smlouvy vystupoval za společnost C., spol. s r. o., U. H.,a za společnost A., a.s., u. H., jednaly jiné osoby, které i přesto, že jednaly za pozdějšího úpadce, nebyly stíhány.

Jak Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, společnost A., a.s., U. H., uzavírala kupní smlouvu prostřednictvím P. R. jako předsedy představenstva a Ing. R. M., který byl jejím zaměstnancem a jednal v zastoupení. Z jejich svědeckých výpovědí soud prvního stupně správně dovodil, že iniciátorem uzavření předmětné kupní smlouvy byl právě obviněný, který též zajistil její vypracování, a svědkové R. a M. tuto smlouvu pouze formálně podepsali, když ani jeden z nich se nepodílel na jejím sepsání, ani se nezúčastnili jednání, předcházejících jejímu uzavření. Z toho je třeba vyvodit jednoznačný závěr, že tito svědkové podepsali smlouvu za společnost A., a.s., U. H., zejména proto, aby nevznikly na první pohled pochybnosti o případné personální provázanosti statutárních orgánů společností A., a.s., U. H., a C., spol. s r. o., U. H., a to právě v osobě obviněného Ing. J. V. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vznik kupní smlouvy nepochybně inicioval obviněný, který ji i podle svých představ nechal připravit a docílil též jejího uzavření, a to s úmyslem získat pro společnost C., spol. s r. o., U. H., finanční prostředky, které by jinak mohly být zahrnuty do konkursní podstaty a rozděleny v rámci rozvrhu po skončení konkursního řízení mezi věřitele společnosti A., a.s., U. H., a které po převedení do společnosti C., spol. s r. o., měly kladný vliv na finanční situaci této společnosti.

V návaznosti na to se poté Nejvyšší soud vypořádal s výhradou dovolatele, ve které tento tvrdil, že jeho jednání - pokračování v podnikání i přes podaný návrh na prohlášení konkursu - nebylo v rozhodné době trestné, neboť toto omezení přinesla až novela zákona o konkursu a vyrovnání provedená zákonem č. 12/1998 Sb. K tomuto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést již jen to, že s touto námitkou se dostatečně vypořádal již odvolací soud, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že samotné budoucí prohlášení či neprohlášení konkursu na majetek dlužníka nemá vliv na posouzení trestnosti jeho jednání, protože pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 256 tr. zák. je rozhodné pouze to, že dlužník zmaří uspokojení svého věřitele jednáním popsaným v ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Skutečnost, zda tak dlužník činí již v rámci řízení o prohlášení konkursu či nikoli nebo skutečnost, zda dlužník zmenšuje svůj majetek na základě závazkových vztahů, které jinak jsou akceptovatelné, zde není rozhodná. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné pouze dodat, že uvedené vyvedení finančních prostředků v částce 1.617.000,- Kč nelze považovat za pouhé podnikání jak se snaží tvrdit obviněný, neboť jak již bylo podrobně rozvedeno obviněný popsaným způsobem jednal v úmyslu vyvést z této společnosti uvedenou finanční částku, přičemž neměl v úmyslu vůbec uvedený obchod provést a jediným jeho cílem bylo zmařit v tomto rozsahu uspokojení věřitelů společnosti A., a.s., U. H. Z tohoto důvodu se nemohlo jednat ani o podnikatelské riziko, jak se obviněný též snažil ve svém dovolání dovodit.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 40 T 26/2000, ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 To 101/2004, jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaného obviněným Ing. J. V. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž tento se současně logicky a bez pochybností vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou z velké části v zásadě totožné s námitkami uplatněnými v rámci obhajoby v průběhu předchozího řízení před soudy obou instancí.

Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými obviněným jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal nalézací a odvolací soud, jakož i z přiloženého spisového materiálu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci řízení před soudem nalézacím a odvolacím, a zbývající část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím shledal Nejvyšší soud nedůvodnými. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného Ing. J. V. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť z podstatné části jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, přičemž ostatní námitky nelze považovat za důvodné. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu a v souladu s návrhem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.