5 Tdo 461/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 255 odst. 1, 3 tr. zák.



5 Tdo 461/2016-68

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovoláních, která podali obvinění Ing. T. P. a Ing. J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 88/2013, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013, byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon ). Obviněnému Ing. T. P. byl podle § 255 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu třiceti měsíců. Obviněnému Ing. J. S. soud prvního stupně uložil podle § 255 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu rovněž dvaceti čtyř měsíců. Poškozená obchodní společnost Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s., (dále jen DP ) byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Výše uvedeného trestného činu se obvinění dopustili ve stručnosti tím, že obviněný Ing. T. P. jako ředitel úseku služeb v DP a zároveň pověřený k jednání jménem zadavatele DP ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se zadávacími řízeními vyhlašovanými DP podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o veř. zak. ), a Ing. J. S. jako vedoucí jednotky Informační technologie na DP, odpovědný podle Organizačního řádu DP především za organizaci, přípravu i realizaci veřejných zakázek pro všechny útvary DP týkající se pořizování licenčních práv v oblasti informačních technologií:

1) od poloviny roku 2007 do 15. 10. 2007 v prostorách DP, v rozporu zejména s články 3.1.1., 3.1.2, 3.3.1, 3.3 Směrnice generálního ředitele DP č. 23/2001 ve znění pozdějších dodatků (dále jen Směrnice ) oba obvinění jako odpovědní zpracovatelé a vedoucí zaměstnanci DP v rámci přípravy k uzavření Smlouvy o dílo ze dne 15. 10. 2007 na dodávku softwaru na kartovou aplikaci dopravně odbavovacího systému k zajištění funkcionality dopravně odbavovacího systému ve vazbě na čipové karty MIFARE (dále jen Smlouva ) , jež byla uzavřena mezi zadavatelem DP a zhotovitelem obchodní společností HAGUESS, a. s.,
nestanovili, resp. nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli, resp. nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek a taktéž nevypracovali, resp. nezajistili vypracování cenové kalkulace upgrade licence, a při vlastním projednávání návrhu Smlouvy nepožadovali od zhotovitele kalkulaci jeho cenové nabídky a odsouhlasili jím navrženou hodnotu nabídky,
přičemž byli srozuměni s tím, že licenční model navržený ve Smlouvě byl postaven účelově s vědomím předpokládaných budoucích objemů a s cílem nastavit takové licenční a cenové podmínky, které měly být v budoucnu maximálně výhodné pro zhotovitele a nevýhodné pro zadavatele, že navržená cenová nabídka je ze strany zhotovitele značně nadhodnocená, a přestože věděli, že takto navržená Smlouva je pro DP ekonomicky nevýhodná a že jejím schválením a doporučením může dojít k poškození DP, neučinili nic, aby takovému následku zabránili,
a následně oba obvinění tuto Smlouvu schválili a doporučili k realizaci, přičemž tento návrh Smlouvy byl na základě jejich schvalovacího a doporučujícího stanoviska postupně odsouhlasen a parafován ekonomickým ředitelem a zástupcem advokátní kanceláře, a takto parafovanou Smlouvu obvinění předložili jako obsahově a věcně správnou k podpisu a konečnému schválení generálnímu řediteli DP Ing. M. D., který ji dne 15. 10. 2007 podepsal, přičemž zhotovitel realizoval smluvené dílo, které dne 7. 12. 2007 převzal za DP obviněný Ing. J. S. v plném rozsahu a zároveň nechal proplatit vydanou fakturu zhotoviteli - obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v celkové částce 13 152 475 Kč,
čímž obvinění nedodrželi zejména základní kritérium při uzavírání smluv týkající se ekonomické výhodnosti a jednali v rozporu s články 3.1.1., 3.1.2, 3.3.1, 3.3 Směrnice, čímž také každý samostatně porušil své povinnosti zaměstnance a vedoucího zaměstnance, zakotvené v ustanovení § 301 písm. a), d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce ), s nimiž byli řádně seznámeni a věděli, že jednají v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, když porušili zákonem stanovenou povinnost opatrovat a spravovat majetek DP a byli srozuměni s tím, že pokud budou takto postupovat, mohou tímto porušením DP způsobit (a skutečně způsobili) značnou škodu ve výši nejméně 3 946 040 Kč,

2) od dubna 2008 do 15. 7. 2008 v prostorách DP, v rozporu zejména s články 3.1.1., 3.1.2, 3.3.1, 3.3 Směrnice oba obvinění jako odpovědní zpracovatelé a vedoucí zaměstnanci DP v rámci přípravy k uzavření Smlouvy o dílo ze dne 15. 7. 2008 na Dopravně odbavovací systém-Dodávka software (dále jen Smlouva DOS ) , jež byla uzavřena mezi zadavatelem DP a zhotovitelem obchodní společností HAGUESS, a. s.,
nestanovili, resp. nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli, resp. nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek a taktéž nevypracovali, resp. nezajistili vypracování cenové kalkulace upgrade licence, a v rámci jednání se zhotovitelem akceptovali navržené licenční podmínky, které zhotovitel doplnil v rámci návrhu této smlouvy,
přičemž věděli, že akceptací navržených licenčních podmínek může dojít k poškození DP, a s touto skutečností byli oba plně srozuměni, přičemž věděli, že navržený licenční model byl postaven účelově s vědomím předpokládaných budoucích objemů a s cílem nastavit takové licenční a cenové podmínky, které budou maximálně výhodné pro zhotovitele a nevýhodné pro zadavatele, a že akceptovaná cena upgrade licence v žádném případě nesplňuje zadavatelem stanovený cíl na nejlepší ekonomickou výhodnost a že navržená cenová nabídka je ze strany zhotovitele značně nadhodnocená,
a i přes výše uvedené skutečnosti obviněný Ing. T. P. dne 30. 6. 2008 jako personální ředitel v zastoupení DP rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky jedinému uchazeči, tj. obchodní společnosti HAGUESS, a. s., přičemž věděl, že takto navržená Smlouva DOS je pro DP ekonomicky nevýhodná, a že tímto rozhodnutím může dojít k poškození DP, s čímž byl srozuměn,
následně oba obvinění Smlouvu DOS schválili a doporučili k realizaci, přestože věděli, že tím může dojít k poškození DP, s čímž byli oba srozuměni, neboť neučinili nic, aby takovému následku zabránili, kdy tento návrh Smlouvy DOS byl na základě jejich schvalovacího a doporučujícího stanoviska postupně odsouhlasen a parafován ekonomickým ředitelem a zástupcem advokátní kanceláře, a takto parafovanou Smlouvu DOS obvinění předložili jako obsahově a věcně správnou k podpisu a konečnému schválení místopředsedovi představenstva a generálnímu řediteli DP Ing. M. D. a členu představenstva Ing. T. J., kteří ji dne 15. 7. 2008 podepsali, přičemž zhotovitel realizoval smluvené dílo, jež dne 25. 8. 2008 bylo odpovědnými zástupci DP převzato, přičemž dne 18. 8. 2008 DP uhradil zhotoviteli - obchodní společnosti HAGUESS, a. s., fakturovanou částku ve výši 54 168 800 Kč,
čímž obvinění nedodrželi zejména základní kritérium při uzavírání smluv týkající se ekonomické výhodnosti a jednali v rozporu s články 3.1.1, 3.1.2, 3.3.1, a 3.3 Směrnice, čímž také každý samostatně porušil své povinnosti zaměstnance a vedoucího zaměstnance, zakotvené v ustanovení § 301 písm. a), d) a § 302 písm. g) zákoníku práce, s nimiž byli řádně seznámeni a věděli, že jednají v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, porušili zákonem stanovenou povinnost opatrovat a spravovat majetek DP, a byli srozuměni s tím, že pokud budou takto postupovat, mohou způsobit (a skutečně způsobili) škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 16 250 640 Kč,
a jednáním uvedeným pod body 1) a 2) způsobili oba obvinění DP celkovou škodu ve výši nejméně 20 196 680 Kč , když na základě proplacených faktur došlo k faktickému snížení majetku DP o tuto částku.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění, poškozený DP i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, který podal tento řádný opravný prostředek v neprospěch obou obviněných. Městský soud v Praze sice o všech odvoláních rozhodl rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu tím způsobem, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody, a při nezměněných výrocích o vině a trestu napadeného rozsudku podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že oběma obviněným uložil povinnost podle § 228 odst. 1 tr. řádu nahradit poškozenému DP majetkovou škodu (konkrétně Ing. T. P. škodu ve výši 350 000 Kč a Ing. J. S. škodu ve výši 250 000 Kč), a poškozený DP byl podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vzhledem k povaze tohoto výroku je zřejmé, že tak soud druhého stupně učinil jen na podkladě odvolání státního zástupce, neboť jde o výrok v neprospěch obou obviněných. Jejich odvolání pak Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu.

II. Dovolání obviněných Ing. T. P. a Ing. J. S.
a vyjádření k nim
4. Rozsudek soudu druhého stupně napadli oba obvinění dovoláním, kdy obviněný Ing. T. P. podal tento mimořádný opravný prostředek prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Jilga, a obviněný Ing. J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Ondřeje Kuchaře.

5. Obviněný Ing. T. P. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), e), g) a l) tr. řádu. Dovolatel nejprve uvedl, že v rámci řízení o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013 (pozn. předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci), došlo k tomu, že ačkoli ve Vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání o odvolání je jako předseda odvolacího senátu Městského soudu v Praze označen JUDr. Jaroslav Cihlář, funkci předsedy senátu a zároveň referujícího soudce při samotném veřejném zasedání fakticky zastával Mgr. Jan Kareš. O této změně v obsazení senátu či dokonce v osobě předsedy senátu nebyl obviněný vyrozuměn a ze strany odvolacího senátu nebyla tato skutečnost nijak vysvětlena. Ve výše uvedeném postupu dovolatel shledal porušení zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a), respektive b) tr. řádu.

6. Obviněný dále namítl, že v rámci rozhodování o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013, neměl ve věci rozhodovat opět senát 5 To Městského soudu v Praze, popřípadě žádný ze soudců tohoto soudu. Obviněný konstatoval, že zároveň s podáním odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015 (obviněný v dovolání nesprávně uvedl datum původního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2014), sp. zn. 3 T 88/2013, učinil procesní návrh na odnětí a přikázání věci jinému odvolacímu soudu podle § 25 tr. řádu. Podle jeho názoru výše uvedený senát Městského soudu v Praze zašel při svých úvahách daleko za hranice, které mu coby odvolacímu orgánu přísluší. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4 Ntd 14/2015, tak, že se věc Městskému soudu v Praze neodnímá. S tímto rozhodnutím však dovolatel nesouhlasí, podle něj Vrchní soud v Praze nevzal v úvahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 11 Tvo 36/2003, na které obviněný odkázal ve svém návrhu.

7. Podle jeho názoru výše uvedené skutečnosti odůvodňují rovněž postup podle ustanovení § 30 tr. řádu, jinak řečeno byly splněny veškeré podmínky pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Dovolatel připustil, že tato okolnost jím nebyla před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta, nicméně dovodil, že Vrchní soud v Praze ve vztahu k Městskému soudu v Praze ve svém usnesení dokonce i jakési přezkoumání provedl, avšak důvody pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení neshledal . Dovolatel na podporu svých tvrzení citoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 9 To 99/2015. Shora uvedené skutečnosti podle obviněného naplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), respektive b), respektive l) tr. řádu.

8. Dovolatel dále konstatoval, že již ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 8. 2013 namítl, že trestní stíhání je promlčeno (pětiletá zákonná promlčecí lhůta měla uběhnout dne 15. 7. 2013), nicméně žádný ze soudů se s touto námitkou nevypořádal. Obviněný opakovaně vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 uvedenou v usnesení ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 ZT 178/2013, a dodal, že pokud by státní orgán postupoval podle zákona, nebyl by zde důvod usnesení o zahájení trestního řízení ze dne 3. 4. 2013 rušit. Podle názoru dovolatele k uplynutí promlčecí doby došlo po zrušení shora uvedeného usnesení, přičemž u prvního skutku došlo k promlčení i bez ohledu na to, že věc byla zahajována opakovaně. Obviněný je proto přesvědčen o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.

9. Prostřednictvím následně uplatněných námitek dovolatel poukázal na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a v podrobnostech odkázal na veškerá svá dosud učiněná podání ve věci, zejména na obsah svého odvolání ze dne 7. 7. 2015. Obviněný dále upozornil na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013, ve kterém měl soud dospět k závěru, že DP neměl žádnou možnost jakkoli ovlivnit dodavatele kartového systému ani rozsah dané zakázky. V závěru této námitky obviněný upozornil na zřejmou nekonzistentnost postojů poškozeného DP, když na jednu stranu poškozený DP uplatnil v tomto trestním řízení nárok na náhradu škody, na druhou stranu však v řízení u Krajského soudu v Brně konstatoval, že veškerý jeho postup byl lege artis a že mu žádná škoda nemohla vzniknout.

10. Rovněž samotná implementace projektu opencard do DOS PID nebyla svou povahou řízena liniově, nýbrž projektově, a tudíž nespadala do kompetence obviněného Ing. T. P. Tato implementace byla řízena projektovým manažerem, resp. projektovou radou, která se zodpovídala přímo osobě generálního ředitele DP. Z výše uvedených důvodů na všech inkriminovaných smlouvách absentuje podpis či parafa dovolatele. Nebyla tak naplněna objektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože taková povinnost nevyplývala jeho osobě. Byť byla tato skutečnost (existence projektového řízení) obviněným zdůrazňována, orgány činné v trestním řízení se jí nezabývaly a vycházely při svých úvahách z mylné představy o vztahu nadřízenosti a podřízenosti obviněného a Ing. J. S.

11. Stejně tak argumentace obou soudů podle názoru obviněného neodůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění ve smyslu § 255 tr. zákona. Mnohem přiléhavější by byly úvahy o zavinění nedbalostním podle § 255a tr. zákona.

12. Dovolatel dále upozornil na shodný závěr soudů obou stupňů, že žádný ze spoluobviněných nebyl na obchodu jakkoli hmotně zainteresován a že jejich možnosti jakkoli ovlivnit cenu zakázky se limitně blížily nule. Následně jim však bylo soudy vytknuto, že se o to ani nepokusili , navíc takové tvrzení podle obviněného ani neodpovídá provedeným důkazům. Dovolatel se v závěru této námitky vrátil k popisu celé mediálně značně sledované kauzy a dodal, že se cítí být pouhou obětí snahy o uklidnění davu . Zopakoval, že on sám (ani nikdo z jeho okolí) nebyl osobou, která by se na projektu opencard obohatila; pokud taková osoba byla, potom ji orgány činné v trestním řízení ponechaly zcela v klidu a namísto toho se věnovaly toliko exemplárnímu stíhání zaměstnanců DP, kteří údajně porušili některé své povinnosti zakotvené v zákoníku práce.

13. V závěru svého dovolání obviněný vyjádřil názor, že postup orgánů činných v trestním řízení zasáhl do jeho práv a představ o fungování právního státu. Následně předložil polemiku o možné neplatnosti smluv uzavřených mezi DP a obchodní společností HAGUESS, a. s., z pohledu civilního práva a dovodil, že napadená rozhodnutí ve svém důsledku hrubým způsobem narušují otázku právní jistoty, a to nejen v této kauze, ale do budoucna i ve všech případech, kdy bude konkrétní osobou docházet v rámci právnické osoby k jakémukoli rozhodnutí s majetkovými dopady. Dodal, že se necítí být vinen a že mu stále není známo, co měl v dané věci učinit jinak. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a následně přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Obviněný Ing. J. S. podal svůj mimořádný opravný prostředek z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V úvodu dovolání nejprve namítl, že nebyl vázán povinnostmi v článcích 3.1.1, 3.1.2, 3.3.1 a 3.3 Směrnice, jelikož s jejím zněním nebyl zaměstnavatelem seznámen. Podle § 13 odst. 2 písm. e) zákoníku práce zaměstnavatel musí seznamovat zaměstnance s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy. Není proto povinností zaměstnance samostatně se pídit po veškerých vnitřních předpisech, které se týkají výkonu jeho práce. Z výše uvedených důvodů obviněný nesouhlasil s odůvodněním Městského soudu v Praze uvedeným na straně 15 rozsudku, kdy podle jeho názoru odvolací soud nesprávně vyložil hmotněprávní předpis pracovního práva.

15. Rovněž konstatoval, že znalecký posudek od obchodní společnosti Česká znalecká, a. s., byl chybně vypracován v otázkách týkajících se existence a výše škody. Byť jsou tato pochybení pouze v řádech tisíců korun, mají dopad na závěr znaleckého posudku a na výroky o vině a trestu a náhradě škody, jejíž výše nebyla v předmětném řízení zcela jednoznačně prokázána. Soud druhého stupně se vůbec nevypořádal s výsledky znaleckého posudku předloženého obhajobou (znalecký posudek vypracovaný obchodní společností Equity Solutions Appraisals, s. r. o., který byl odvolacímu soudu předložen u veřejného zasedání dne 12. 11. 2015), jež jsou v přímém rozporu se závěry znaleckého posudku obchodní společnosti Česká znalecká, a. s.

16. V závěru svého dovolání obviněný požádal o odklad výkonu napadeného rozsudku Městského soudu v Praze z důvodu nepříznivé finanční situace a dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a následně sám rozhodl tak, že se obviněný Ing. J. S. zprošťuje obžaloby.

17. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery (dále jen státní zástupce ), jenž se zabýval nejprve dovoláním obviněného Ing. T. P. První námitka dovolatele byla podle státního zástupce nedůvodná a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu nebyl naplněn. Městský soud v Praze byl jako soud druhého stupně řádně obsazen, tj. rozhodoval v tříčlenném senátu. Kromě toho věc napadla senátu 5 To v souladu s platným rozvrhem práce, proto nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného na zákonného soudce, a to bez ohledu na to, který z členů senátu vystupoval jako jeho předseda. Všichni tři členové senátu byli zákonnými soudci, resp. soudci rozhodujícími na základě rozvrhu práce.

18. Rovněž druhou námitku spočívající v naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b), l) tr. řádu nepovažoval státní zástupce za opodstatněnou; má za to, že soudy rozhodovaly ve správném obsazení, oba byly věcně příslušné a žádný ze soudců ani jiný orgán činný v tomto trestním řízení nebyl vyloučen. Konečně ani dovolatel neuplatnil takovou výtku, která by mohla založit alespoň formální naplnění důvodů pro vyloučení některého orgánu činného v předmětném trestním řízení ve smyslu § 30 tr. řádu.

19. V rámci námitky obviněného opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu (trestní stíhání bylo promlčeno) se státní zástupce ztotožnil se stanovisky Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Městského státního zastupitelství v Praze, podle kterých nedošlo k promlčení trestního stíhání; námitka dovolatele tak je zjevně nedůvodná.

20. Státní zástupce dále konstatoval, že pokud obviněný poukázal v rámci svého mimořádného opravného prostředku na svá předchozí podání, jedná se o odkaz, k němuž nelze v dovolacím řízení přihlížet. Rovněž se nedomnívá, že by mohl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013, cokoli změnit na výroku o vině obviněného. Už vůbec pak nemůže být toto rozhodnutí vydané ve správním řízení důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu. K námitce, že obviněný svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, potom odkázal zejména na strany 18 až 22 rozsudku Městského soudu v Praze a strany 19 až 23 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, kde je podle státního zástupce věnována náležitá péče otázce zvolené právní kvalifikace skutku, která je přiléhavá a plně odůvodněná učiněnými skutkovými zjištěními. Z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. T. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

21. Naproti tomu námitky, které uplatnil obviněný Ing. J. S., není možné podle státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Těmito výhradami totiž není namítáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Pokud obviněný poukazoval na skutečnost, že se úvahy soudů ocitly v rozporu s některými ustanoveními zákoníku práce, je nutno zdůraznit, že dotčená soudní rozhodnutí nejsou v zásadě založena na aplikaci norem pracovního práva (srov. tzv. skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho v dovolání prezentované námitky jsou v podstatě opakováním obhajoby z předchozích fází trestního řízení, přičemž Městský soud v Praze se s nimi správně a v dostatečném rozsahu vypořádal (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Předmětné argumenty tohoto obviněného neodpovídají ani žádnému jinému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů, nelze jim přiznat důvodnost ani v obecné rovině. Proto vzhledem k výše uvedenému a rovněž s ohledem na skutečnost, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí nelze dovodit existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, má státní zástupce za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, a navrhl předmětné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

III. Posouzení důvodnosti obou dovolání a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Vzhledem k tomu, že některé z důvodů uplatněných oběma dovolateli odpovídají jejich zákonnému naplnění, mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v obou dovoláních. Přitom zjistil, že dovolatelé důvodně vytkli konkrétní vady v hmotněprávním posouzení skutků zjištěných soudy nižších stupňů (u obviněného Ing. J. S. především ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, již zpochybnil neznalostí vnitřních předpisů zaměstnavatele), a napadené rozhodnutí trpí dalšími nesprávnostmi, jimiž se mohl Nejvyšší soud na podkladě obou dovolání rovněž zabývat, přestože nebyly v podáních obviněných výslovně označeny. Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát a je nutné jej zrušit.

b) Okolnosti předcházející žalovanému jednání a jejich vliv na jeho právní posouzení
23. Pro lepší přehlednost následného odůvodnění rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za nezbytné, aby dříve, než bude přistoupeno k samotným dovolacím námitkám obviněných, pro objasnění jejich postavení v rámci tzv. kauzy opencard , jak jej vymezila obžaloba a v zásadě shodně převzaly soudy v odsuzujícím výroku o vině, byly zdůrazněny nejdůležitější mezníky a fáze vývoje tohoto projektu. Jeho počátek, bez ohledu na samotnou myšlenku vytvořit pro hlavní město Prahu svým způsobem unikátní technický prostředek s velmi širokým využitím pro jeho obyvatele i návštěvníky, je možné spatřovat v usnesení Rady hlavního města Prahy (dále jen Rada HMP ) č. ... ze dne 26. 9. 2006. V něm byla jako jediný strategický partner pro projekt Vybudování pražského centra kartových služeb vybrána obchodní společnost HAGUESS, s. r. o. (1. 10. 2006 došlo ke změně její právní formy na akciovou společnost). O pouhých pár dní později byla tato obchodní společnost vybrána rovněž pro účely realizace Servisního kartového centra (dále jen SKC ), a to na základě usnesení Rady HMP č. ... ze dne 29. 9. 2006. O necelý měsíc později, dne 27. 10. 2006, uzavřelo na základě obou zmíněných usnesení HMP s touto obchodní společností smlouvu o dílo č. ..., jejímž předmětem bylo vytvoření SKC a zajištění dodávky prvních čipových karet, a dne 6. 11. 2006 došlo k podpisu licenční smlouvy č. ... V této licenční smlouvě byly nad rámec zadávací dokumentace a nad rámec předmětné veřejné zakázky sjednány pro HMP zjevně nevýhodné finanční parametry jednotkové ceny za licenční modul vedoucí k následnému ekonomicky neopodstatněnému nárůstu plateb za licenční položky (tyto skutečnosti byly konstatovány již v trestní věci obviněných Ing. I. S. a Ing. J. Ch., srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 40 T 9/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 41/2014). V navazujícím období byly uzavírány dodatky této licenční smlouvy, přičemž pro účely posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných je rozhodný především dodatek č. ..., v němž bylo mj. konstatováno, že součástí poskytovatelem (tj. obchodní společností HAGUESS, a. s.) poskytnuté licence nejsou zdrojové kódy k softwaru SKC s tím, že nabyvatel (tj. v dané věci DP) nemá oprávnění provádět jakékoli změny v poskytnutém softwaru a není ani oprávněn jej zkoumat, studovat či zkoušet a k jeho případným úpravám či změnám bude nutný předchozí písemný souhlas poskytovatele ( srov. č. l. 1427 až 1428 trestního spisu ).

24. Následně v roce 2007 vyjádřilo HMP prostřednictvím usnesení Rady HMP č. ... ze dne 17. 4. 2007 mj. svou vůli na uzavření implementačních smluv o dílo s obchodní společností HAGUESS, a. s., a v rámci tohoto usnesení požádalo představenstvo DP (DP je ze sta procent vlastněno HMP, které je tak jeho jediným akcionářem), aby poskytlo Magistrátu HMP součinnost při implementaci jedné z předpokládaných funkcí opencard, a to možnosti použít tuto kartu jako elektronický dopravní časový kupon, jenž bude sloužit cestujícím k prokázání úhrady jízdného. Představitelé DP, kteří si vykládali žádost o implementaci jako závazný pokyn svého vlastníka, poté informovali příslušné pracovníky HMP, že nebudou moci z rozpočtu DP pokrýt náhradu nákladů s touto činností spojených. Po vzájemných jednáních ohledně financování nakonec Magistrát HMP přistoupil na to, že poskytne DP příslušné finanční prostředky do jeho rozpočtu, který tak svěřené zadání realizoval z těchto účelově navýšené části rozpočtových peněz.

25. V této době byl rovněž obviněný Ing. T. P. ustanoven do funkce ředitele úseku služeb v DP na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2007 ve znění dodatku ze dne 1. 5. 2007, a manažerské smlouvy uzavřené rovněž dne 1. 5. 2007, přičemž představenstvo DP ho dále pověřilo k jednání jménem zadavatele (tj. DP) ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se zadávacím řízením (srov. č. l. 2267 až 2285 trestního spisu). Obviněný Ing. J. S. se stal na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2007 vedoucím jednotky informační technologie na DP a byl podle organizačního řádu DP odpovědný především za organizaci, přípravu i realizaci veřejných zakázek pro všechny útvary DP týkajících se pořizování licenčních práv v oblasti informačních technologií (srov. č. l. 2249 až 2264 trestního spisu). 26. O několik měsíců později došlo k vydání usnesení Rady HMP č. ... ze dne 28. 8. 2007, v němž Rada HMP uložila odboru informatiky Magistrátu HMP zajistit potřebnou součinnost při realizaci nové kartové služby předplatné v dopravním odbavovacím systému Pražské integrované dopravy (dále jen DOS PID ) ve spolupráci s DP a současně požádala generálního ředitele DP o zahájení prací na projektovém záměru dalšího rozvoje zavedení (implementace) opencard v DOS PID (srov. č. l. 1519 až 1521 trestního spisu).

27. Z výše nastíněné časové návaznosti jednotlivých kroků HMP (Magistrátu či Rady) v rámci projektu opencard je zcela patrné, že v době přípravy implementačních smluv o dílo, jež byly následně uzavřeny ve dnech 15. 10. 2007 a 15. 7. 2008, se obchodní společnost HAGUESS, a. s., jakožto předem vybraný smluvní partner HMP pro vyjednávání s DP, ocitla v roli v podstatě jediného možného dodavatele, zejména s ohledem na to, že díky předchozím smluvním ujednáním s HMP fakticky vystupovala jako osoba nadaná výlučným oprávněním disponovat s poskytnutým softwarem v rámci aplikace DOS, nezbytným k realizaci této části projektu opencard. V tomto smyslu byla díky svému jedinečnému postavení ze strany osob zapojených do přípravy i následného uskutečnění jednotlivých kroků nezbytných ke zdárnému průběhu a naplnění cíle, který si vytkli zejména představitelé HMP, obviněným v postavení zaměstnanců DP prezentována jako jediný v úvahu přicházející dodavatel díla.

28. Při vědomí těchto základních skutečností, z nichž dostatečně zřetelně vyplývá, že možnost vybrat namísto obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jiného smluvního partnera pro realizaci obou zakázek souvisejících s projektem opencard, která byla svěřena DP za uvedených podmínek, byla v letech 2007 - 2008 prakticky vyloučena, se jeví správným názor vyslovený soudem prvního stupně v prvním (zprošťujícím) rozsudku ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013. Tento soud v rámci podrobného hodnocení provedených důkazů mj. konstatoval, že nejenže by takový krok znamenal zmaření již vynaložených investic na implementaci projektu opencard, a to nejméně v rozsahu DOS PID v řádu několika desítek milionů korun. Navíc s ohledem na sebevědomá vyjádření zástupců dodavatele, bylo vysoce pravděpodobné, že by HMP jakožto již fungující smluvní partner obchodní společnosti HAGUESS, a. s., muselo čelit soudním sporům vyvolaným porušením podmínek zejména výše uvedené licenční smlouvy ze dne 6. 11. 2006. V rámci prvního odvolacího řízení nahlížel Městský soud v Praze na tuto otázku týkající se výlučného postavení dodavatele HAGUESS, a.s., shodně se soudem prvního stupně, o čemž svědčí příslušná část odůvodnění jeho usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014 (předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci). Například na stranách 9 a 13 městský soud konstatoval, že na předchozím vývoji událostí, jenž vyústil z hlediska obviněných v nutnost zadání inkriminovaných zakázek právě a jen obchodní společnosti HAGUESS, a. s., se obvinění nijak nepodíleli a nenesou na něm žádnou vinu, kdy nezbytnost takového postupu je odůvodněna předchozími kroky HMP. Prakticky stejné stanovisko zaujal odvolací soud i ve svém následujícím rozsudku ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, proti němuž směřují obě dovolání (srov. strana 13 rozsudku).

29. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit též na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013 (zmíněný též Ing. T. P. v dovolání, byť v jiném kontextu), který řešil žalobu DP a HMP (žalobci 1. a 2.) proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně (žalovaný), a předmětem sporu bylo uložení pokuty za spáchání správních deliktů porušením zákona o veř. zak., v tehdy platném znění, při uzavírání obou smluv o dílo (ze dne 15. 10. 2007 a 15. 7. 2008) stručně řečeno v režimu jednacího řízení bez uveřejnění . Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyslovil souhlas s argumenty žalobce DP, který se odvolával na původní smlouvu o dílo ze dne 27. 10. 2006 mezi obchodní společností HAGUESS, a.s., a HMP, v níž byly nastavené poměrně striktní mantinely včetně licenční smlouvy jako její nedílné součásti uzavřené dne 6. 11. 2006, tj. rok předtím, než došlo k podpisu smlouvy o dílo mezi DP a vybraným uchazečem na software k zajištění funkcionality dopravně obslužného systému (DOS) a v návaznosti na usnesení Rady HMP o pokračování projektu PCKS s cílem emise opencard včetně kartové aplikace předplatného v pražské hromadné dopravě v období let 2007 a 2008, kdy byl DP požádán HMP o součinnost. Krajský soud v Brně současně odmítl námitky žalované strany, která tvrdila, že obchodní společnost HAGUESS, a.s., se stala jediným možným dodavatelem softwaru DOS až na základě smlouvy o dílo ze dne 15. 10. 2007 (tj. díky DP). Žalovaný totiž nezohlednil znění celé původní smlouvy o dílo včetně licenčních podmínek a též závěry znaleckého posudku Ing. Zdeňka Kroupy. Podle soudu skutečnost, že se v této původní smlouvě (z 27. 10. 2006) jmenovaná obchodní společnost (uchazeč) zavázala již k řešení některých vybraných aplikací, mezi nimiž nebyla kartová aplikace předplatné , neznamená, že platforma servisního kartového centra (SKC) vytvořená a chráněná licenčními podmínkami sjednanými HMP připouštěla dodání aplikace DOS jiným subjektem. DP totiž nemohl poskytnout přístup do již vytvořené platformy chráněné licenčním ujednáním jinému dodavateli bez změny software i hardware SKC a bez poskytnutí zdrojových kódů. Dodavatel díla si rovněž v licenčních podmínkách vyhradil právo předchozího písemného souhlasu k jakýmkoli úpravám či změnám software SK a jeho doprovodné dokumentace. Podle názoru Krajského soudu v Brně to byl druhý žalovaný (HMP), kdo způsobil stav exkluzivity spočívající v objektivní nutnosti realizace předmětu zakázky v rámci projektu opencard toliko vybraným uchazečem, tj. obchodní společností HAGUESS, a. s. Nejvyšší soud v době rozhodování o dovolání obviněných si byl vědom zrušení posledně citovaného rozhodnutí na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1 As 256/2015, avšak vzhledem k potřebě nazírat na řešený problém se zřetelem ke stavu a úrovni informací té doby, jsou přednesené úvahy tohoto soudu přiléhavé a Nejvyšší soud jimi pouze dokresluje náhled na situaci, v níž se obvinění nacházeli v rozhodném období, kdy mělo podle obžaloby dojít k protiprávnímu jednání. Navíc, důvody zrušení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně Nejvyšším správním soudem, spočívaly v řešení předmětu sporu, tj. v možnosti DP využít před uzavřením sporných smluv o dílo jednací řízení bez uveřejnění . Jinak se i Nejvyšší správní soud vyjádřil ke vztahu mezi HMP a DP mj. tak, že šlo o vztah mezi ovládající a ovládanou osobou (HMP byl stoprocentním akcionářem DP), tudíž v situaci, kdy bylo správně krajským soudem uzavřeno, že HMP nesprávně konal jednací řízení bez uveřejnění, a DP není nezávislým subjektem odlišným od HMP, musí i na něj plně dopadnout nevýhoda nevhodně sjednaných licenčních podmínek. Omezení, díky němuž není možné využít jednací řízení bez uveřejnění, jestliže stav exkluzivity způsobil zadavatel sám, se plně promítne i ve vztahu k osobě, již použije ten, kdo nevýhodné licenční podmínky uzavřel. Správní sankce proto byla podle Nejvyššího správního soudu důvodně uložena i DP, který si měl být z pozice osoby ovládané HMP (ohledně něho byla žaloba zamítnuta již Krajským soudem v Brně) vědom toho, že omezení způsobené jeho zřizovatelem a jediným akcionářem na něj rovněž dopadá. Samotný předmět sporu, v němž byla citovaná rozhodnutí vydána, není sice shodný se skutkem, pro nějž je konáno dané trestní řízení, tudíž samotný výsledek tohoto správního řízení, podle něhož měla být zakázka na realizaci projektu aplikace DOS zadána veřejně, nemá přímou vazbu na trestní stíhání obviněných, nicméně Nejvyšší soud považoval za přiléhavé zmínit některé úvahy soudů činných ve správním řízení, neboť jsou velmi blízko nazírání dovolacího soudu na důvodnost trestního stíhání obou obviněných. Jedná se navíc o jeden ze stěžejních argumentů, které vyvolávají značné pochybnosti o správnosti konečného výsledku trestního řízení vedeného proti oběma obviněným, jak je vyjádřen v odsuzujících rozsudcích, který bude ještě připomenut v následující části odůvodnění tohoto usnesení.

c) K trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
30. Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009), spáchal ten, kdo porušil zákonem stanovenou či smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je tedy poškozovací jednání (ať již konání nebo opomenutí), v jehož důsledku vznikne škoda na cizím majetku, k jehož opatrování či spravování váže pachatele povinnost, jež vyplývá buď ze zákona nebo ze smlouvy, případně z obou těchto forem.

31. Podstata samotného porušování povinnosti při správě majetku DP spočívala podle odsuzujícího výroku o vině popsaného v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 v tom, že i když měli dovolatelé vědomost o značném nadhodnocení cenové nabídky navržené zhotovitelem, nestanovili, resp. nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli, resp. nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek a taktéž nevypracovali, resp. nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade licence, a při vlastním projednávání návrhu smluv nepožadovali kalkulaci cenové nabídky zhotovitele (srov. tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). Jinými slovy je vina obviněných spatřována v tom, že neprovedli věrohodné a náležitě odborně podložené úkony směřující k ochraně majetkových zájmů DP, např. zajištění dostatečně fundovaných znaleckých posudků, které by před podpisem sporných smluv o dílo ověřily, zda lze cenu požadovanou obchodní společností HAGUESS, a. s., považovat při zohlednění jedinečnosti projektu za cenu obvyklou (srov. strana 20 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). S tímto názorem se ztotožnil i Městský soud v Praze jako soud druhého stupně (např. strana 19 rozsudku).

32. Nejvyšší soud však na tomto místě upozorňuje na zjevný nesoulad mezi jednotlivými úvahami odvolacího soudu, jimiž byl veden při zjišťování skutkového stavu vycházeje přitom z výsledků provedeného dokazování, a mezi samotnými závěry, jež se staly podkladem výroku o vině. Pokud je dovolatelům vytýkáno, že neučinili nic, aby srazili dolů cenu předmětu smluv o dílo, např. nenechali vyhotovit patřičné srovnávací analýzy nestrannými a seriózními subjekty, potom soud zjevně opomíjí výše zdůrazňované skutečnosti, jež svědčí o zcela výsadním postavení obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v rámci tohoto projektu. Jak vyplývá z mnoha svědeckých výpovědí, obchodní společnost HAGUESS, a. s., měla (v důsledku předchozích právních kroků učiněných HMP v roce 2006) natolik privilegovanou pozici, že v dalším procesu realizace souvisejících projektů v podstatě nebyl zaměstnancům DP ponechán jakýkoli prostor pro diskusi o výši cen obou zakázek předložených dodavatelem. Jinak řečeno, obchodní společnost HAGUESS, a. s., mohla v zásadě ve svých nabídkách diktovat podmínky (včetně ceny), aniž by bylo ohroženo její postavení coby jediného možného smluvního partnera HMP, resp. jím zcela ovládaného DP v rámci předmětných zakázek (srov. například svědecké výpovědi Ing. M. D., Ing. I. Š. a J. S., shodně se vyjadřovaly další osoby v rámci podaných vysvětlení, a to P. K. a V. P.). Monopolní postavení této obchodní společnosti koneckonců připustily i oba soudy ve svých rozhodnutích (srov. například strana 22 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). Proto tvrzení soudů obou stupňů v tom smyslu, že kdyby obvinění skutečně opatřili odborné posudky či vyjádření, které by (případně dod. NS) poukázaly na zjevné předražení ceny díla, tak by obchodní společnost HAGUESS, a. s., nabídkovou cenu snížila, je s ohledem na zjištěný skutkový stav (týkající se výsadního postavení dodavatele) minimálně velice pochybné a především bez logické návaznosti na výše citované předcházející závěry, jimiž soudy přiznaly výlučnost postavení jmenované firmy.

33. Soudy se totiž v rámci hodnocení důkazů nijak nevypořádaly s výpověďmi svědků zaměstnanců, resp. člena představenstva obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jež svědčí o neochotě jejich zástupců jakkoli byť jen uvažovat o snížení předložené cenové nabídky na obě zakázky. Svědek Ing. J. T. (zakladatel obchodní společnosti HAGUESS, a. s.) uvedl, že kdyby zástupci DP tlačili na výrazné snížení ceny díla v rámci smluv z roku 2007 a 2008, nenechal by si to jen tak líbit, nešel by totiž do projektu, který by pro něj byl předem ztrátový . V podobném duchu vypovídal i svědek Ing. P. S. (manažer strategických projektů obchodní společnosti HAGUESS, a. s., a od roku 2008 její výkonný ředitel), který konstatoval, že na snížení ceny nemohl ani zhotovitel vzhledem k již dříve vynaloženým finančním prostředkům přistoupit. Proto pokud by byly v tomto směru činěny ze strany DP nadměrné tlaky, obchodní společnost HAGUESS, a. s., by žádnou smlouvu nepodepsala a velmi pravděpodobně by od jejího uzavření smlouvy ustoupila vůbec. Za takové situace, kdy z projevů jak samotných zástupců dodavatele (zhotovitele), tak ale především z postojů osob různým způsobem zapojených do projektu opencard (tj. jak ze strany HMP tak i vrcholných představitelů DP) lze uvěřit obhajobě obviněných, že i přes (neúspěšnou) snahu sjednat nižší cenu s dodavatelem, by ani případné vyhotovení znaleckého posudku či jiné cenové analýzy, (a to navíc skutečně v objemu srovnatelného projektu), které by označily nabídkovou cenu jako zjevně nadsazenou, téměř jistě nemohly donutit obchodní společnost HAGUESS, a. s., snížit cenu díla, a naopak by přílišné tlaky v tomto směru mohly vést k odmítnutí podpisu smluv ze strany této obchodní společnosti. Při zohlednění těchto z důkazů vyplývajících skutečností potom jednání, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině (např. nezjištění obvyklé ceny dodávky, neprovedení porovnání obdobných zakázek, nevypracování cenové kalkulace ceny upgrade licence ), postrádá jasné podklady pro nezpochybnitelný závěr o úmyslném porušení povinnosti opatrovat a spravovat majetek DP obviněnými, a to i ve formě úmyslu nepřímého.

34. Kromě toho je z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze patrné, že v souvislosti s vytýkanou absencí opatřených srovnávacích analýz či znaleckých posudků ze strany obviněných, tento soud nijak nezohlednil vzájemné vazby (zejména majetkové) mezi DP jako zaměstnavatelem obviněných a HMP. Soudy obou stupňů nejprve připustily, že ze strany HMP jako 100% akcionáře DP byly znatelné tlaky na protlačení obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jako smluvního partnera v rámci implementace projektu opencard do DOS PID (srov. například strana 13 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 To 310/2015). Následně však odvolací soud oběma obviněným vytknul, že porušili svou povinnost kvalifikovaným způsobem zjistit správnou cenu odpovídající poměrům na trhu obdobných služeb v daném čase a místě (např. zadáním patřičných srovnávacích analýz nestrannými a seriozními subjekty), aniž by se však zabýval skutečností, zda by vůbec byl dovolatelům takový postup (s vysokou pravděpodobností finančně nákladný) ze strany vedení DP a HMP (v jejichž zájmu bylo protlačení obchodní společnosti HAGUESS, a. s.) umožněn. Soudy totiž v průběhu dokazování nevěnovaly pozornost objasnění této poměrně zásadní skutečnosti, přičemž pouhým laickým pohledem je zcela zřejmé, že všechno to, co měli obvinění konat a v čem soudy spatřují porušení povinností zaměstnanců, vůbec nemohlo být provedeno bez předchozího opatření dostatečných finančních prostředků, jejichž rozsah by zajisté nebyl nízký. S ohledem na zmíněné majetkové propojení HMP a DP, a rovněž z důkazů vyplývající neschopnost DP hradit náklady jenom na realizaci projektu opencard z vlastního rozpočtu (tvořeného převážně z příspěvků HMP), pro kterou došlo k uzavření dohody mezi HMP a DP s tím, že jediný akcionář poskytne DP peníze na úhradu nákladů spojených s realizací obou smluvních ujednání, je opravdu stěží představitelné, že by HMP, navíc zcela očividně prosazující HAGUESS, a. s., jako dodavatele, snad bylo ochotno hradit investice spojené s úkony, jejichž výsledek by mohl ohrozit toto výsadní postavení jím preferované obchodní společnosti. Soudy, avšak zejména v předchozím stadiu trestního řízení již státní zástupce, si měly vyřešit otázku reálných možností obviněných splnit to, co jim je přičítáno k tíži výrokem o vině (stejně jako předtím v obžalobě). Lze mít důvodné pochybnosti o tom, že ze strany samotného DP jako subjektu, jemuž byla HMP pokynem, byť ve formě žádosti svěřena realizace předmětných dvou smluv naplňujících část projektu opencard, k čemuž mělo podle dostatečně zřetelného jednání HMP dojít výhradně s HAGUESS, a. s., v té době již smluvním partnerem HMP, by byla ochota financovat přípravu podkladů pro výběr jiného dodavatele.

35. Další pochybnosti o dostatečném objasnění základních okolností určujících znaky trestnosti v dané věci vyvolává skutečnost, že vina podle velmi podrobného popisu skutkové věty, je založena na nečinnosti (tj. opomenutí) obou obviněných, přičemž kromě již zmíněných úkonů (viz str. 10 tohoto usnesení) jim je vyčítáno, že neprovedli nebo nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek , jimiž měly být v rozhodné době již realizované projekty Městské čipové karty Plzeň nebo Kartového centra Liberec, jež byly podle soudů pořízeny za cca třetinu nákladů, než které byly odsouhlaseny Ing. T. P. a Ing. J. S. . K tomu si Nejvyšší soud dovoluje poznamenat, že snad každému, kdo se setkal s poměrně masivně prezentovanou reklamou myšlenky opencard tehdejšími vrcholnými představiteli MHMP (např. dodnes projekt obhajující, dnes již bývalý primátor vystupující v procesním postavení svědka) i v průběhu jejího následného (postupného) uvádění v život, se musí jevit přirovnání tzv. Karty Pražana ke kartám obyvatel a návštěvníků Plzně a Liberce minimálně zarážející. Při vší úctě k oběma městům je na první pohled neporovnatelné již množství karet potřebných pro hl. m. Prahu s ohledem na největší počet trvale či přechodně se zdržujících obyvatel a především turistů pohybujících se v Praze. K tomu je nutné poukázat na jednu z hlavních tezí opencard, která se měla stát tzv. univerzální kartou použitelnou nejen v hromadné dopravě a parkování, např. měla sloužit jako průkaz do městské knihovny a dokonce plnit funkci tzv. elektronické peněženky s možností platby v divadlech, zoo, bazénech a uvažovalo se i o napojení na různé věrnostní programy. Opravdu velmi široké použití opencard v různých sférách života a fungování obyvatel Prahy, které samozřejmě předpokládalo mnohem sofistikovanější technické vybavení pro zmíněné aplikace a navazující zabezpečení, nesnese z hlediska finanční náročnosti na pořízení takového systému žádné srovnání s kartami pro města Plzeň a Liberec, které rozhodně nemají tak široký a různorodý záběr a slouží v podstatě k úhradě jízdného.

36. Podíváme-li se na situaci Ing. T. P. a Ing. J. S. v době jejich působení v DP v letech 2007 a 2008, oběma obviněným bylo známo, že obchodní společnost HAGUESS, a. s., nemá (vzhledem k jejímu výsadnímu postavení) důvod přistoupit na snížení ceny díla a raději by odmítla další implementační smlouvy podepsat. Avšak v případě výběru jiného smluvního partnera by HMP nejenže přišlo o rozsáhlé investice do tohoto projektu (v roce 2007 mělo být údajně na realizaci projektu opencard na úrovni HMP vynaloženo již přes 450 milionů Kč), ale podle tvrzení svědka Ing. M. D. hrozilo nebezpečí vyvolání soudních sporů s HMP v důsledku porušení autorských práv obchodní společnosti HAGUESS, a. s. Proto, pokud se obvinění rozhodli raději přistoupit na (byť částečně předražené) cenové podmínky této obchodní společnosti a předmětné implementační smlouvy o dílo schválit a doporučit k podpisu, než vystavit svého zaměstnavatele, resp. HMP odpovědnosti za následky v podobě zmařených mnohamilionových investic a hrozicích obchodněprávních sporů, není možné dospět k závěru, že vědomě jednali v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele, tj. DP, a že byli srozuměni s možným vznikem škody v důsledku porušení svých povinností zaměstnanců.

37. Na druhou stranu v dosavadním řízení nebyla ani ze strany soudů a především ani od orgánů činných v přípravném řízení vyvinuta dostatečná snaha o co možná nepřesnější zmapování okolností souvisejících s odbornými stanovisky či analýzami právníků či právních kanceláří, jež byly zapojeny do procesu realizace projektu opencard opatřených v dobu rozhodnou pro posuzované jednání obviněných. V trestním spise jsou založeny úřední záznamy o podaných vysvětleních JUDr. V. K. (č. l. 475 479, svazek č. 2), která byla od 1. 5. 2002 do 16. 6. 2012 v pozici vedoucí právního oboru DP. Ta se vyjádřila v tom smyslu, že ze strany zástupců HMP byl vyvíjen tlak, aby DP kartu realizovala spolu s dopravní aplikací, protože bylo jasné, že karta bude užívána cestujícími, protože by jim nic jiného nezbylo, což se nakonec stalo. Dále konstatovala, že co se týče smluv, tak to celé realizovali za HMP - AK ŘANDA, HAVEL a za DP - AK Šachta & Partners (za ně konkrétně Mgr. P.). JUDr. V. K. se podle svých slov účastnila jednání a psala nějaká stanoviska (především ohledně ochrany osobních údajů ve styku s občany při vyřizování této kartové aplikace), nicméně DP zastupovala AK Šachta & Partners, která se také zúčastnila vlastního jednání ohledně uzavírání smluv s obchodní společností HAGUESS, a. s. Co se týče advokáta Mgr. V. P., tak ten byl DP zproštěn mlčenlivosti (srov. č. l. 550 tr. spisu). V rámci podaného vysvětlení dne 13. 11. 2012 (srov. úřední záznam na č. l. 543 tr. spisu) však řekl, že se toto zproštění týká pouze DP, a že má povinnost mlčenlivosti ještě vůči Ing. M. D. (pozn. generální ředitel DP) a dalším osobám, kteří ho dosud mlčenlivosti nezprostili. Následně v rámci dalšího vysvětlení ze dne 28. 5. 2013 (srov. úřední záznam č. l. 561 tr. spisu) konstatoval, že do dnešního dne nebyl Ing. M. D. a spol. mlčenlivosti zproštěn, takže nebude ke kauze vypovídat. Nebylo tak najisto postaveno tvrzení svědka Ing. M. D. o autorství právních stanovisek, v nichž mělo být poukázáno na obrovská rizika, která by s sebou volba jiného smluvního partnera nesla (vynaložení již cca 450 mil. Kč a možný vznik soudních sporů o autorská práva), a podle kterých se údajně obvinění Ing. T. P. a Ing. J. S. řídili. Při hledání odpovědi na tuto dosud zcela nevyjasněnou okolnost by bylo nezbytné provést v novém hlavním líčení výslechy tehdejších členů právního oddělení DP, především Mgr. P. (pokud to bude vzhledem k povinnosti mlčenlivosti možné).

38. Skutečnost, zda se dovolatelé v době přípravy smluv seznámili se znaleckým posudkem vypracovaným Zdeňkem Kroupou (obviněný Ing. T. P. o něm mluvil ve své výpovědi), nebyla přesto v žádném z rozhodnutí odvolacího soudu postavena na jisto (srov. strana 10 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014 a strana 21 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015). Ať už se však s obsahem výše uvedeného znaleckého posudku či s informacemi o jeho výsledku, v němž znalec projekt označil za jedinečný a předpokládané náklady za odpovídající jeho výjimečnosti, obvinění seznámili či nikoli, nic to nezmění na tom, co vyplývá z ostatních důkazů, především z některých svědeckých výpovědí, že dovolatelé sami nahlíželi na zhotovitelem předloženou cenu díla jako na příliš vysokou a znevýhodňující DP (viz např. svědecká výpověď J. S.), což soudy správně dovodily. I přesto, že ve srovnání s prakticky monopolním postavením obchodní společnosti HAGUESS, a. s., které však bylo založeno předešlými rozhodnutími Magistrátu a Rady HMP, měli coby zástupci DP nesrovnatelně horší vyjednávací pozici, snažili se na poradách vedených se zástupci obchodní společnosti HAGUESS, a. s., vyjednat snížení ceny díla. To ostatně vyplývá např. z výpovědi svědka Ing. P. S. (výkonného ředitele obchodní společnosti HAGUESS, a. s.), jenž uvedl, že snahy o snížení ceny díla probíhaly stále, obvinění opakovaně vznášeli požadavek na slevu z nabízené ceny. Stejně tak z úředních záznamů o podaných vysvětleních svědků P. K. a V. P., jež byly čteny v rámci hlavního líčení za souhlasu stran podle § 211 odst. 6 tr. řádu, je patrné, že v průběhu jednání s obchodní společností HAGUESS, a. s., byla vždy snaha o změnu licenčních podmínek, kontrolu cen a termínu realizace či ukončení jednotlivých kroků, nicméně tato obchodní společnost si jako vlastník licence určovala ceny a manévrovací prostor pro jejich snížení neexistoval. Nebyla ochotna přistoupit v podstatě na žádný požadavek navržený zástupci DP. Přesto především Městský soud v Praze označil snahu obviněných za nedostatečnou a dokonce, kromě jiného, ji učinil jedním ze základů dovozené trestní odpovědnosti obou za trestný čin podle § 256 tr. zákona.

39. Pokud oba soudy hodnotily protokol o druhém jednání v jednacím řízení bez uveřejnění ze dne 30. 5. 2008, v rámci kterého bylo jednáno o ceně díla, tak, že požadavek na snížení ceny díla byl vysloven ryze formálně, a nelze proto toto jednání dovolatelů považovat za kroky vedoucí k naplnění, či alespoň usilující o naplnění požadavku na zajištění ekonomické výhodnosti, resp. snížení ekonomické nevýhodnosti smluv o dílo ze dne 15. 10. 2007 a 15. 8. 2008, lze odkázat na úvahy Nejvyššího soudu prezentované v předchozích odstavcích tohoto usnesení. Dovolací soud zde zdůraznil, že v pozici, v jaké se obvinění nacházeli (a ve které se mimochodem ocitli v důsledku předchozího jednání samotného HMP v roce 2006), měli takříkajíc svázané ruce, a není jim proto možné klást k tíži, že neučinili více pro snížení ceny díla. Při zohlednění situace, v níž se obvinění vzhledem ke svým tehdejším pracovním pozicím v DP v roce 2007 (tj. v době příprav předmětných smluv o dílo) ocitli, je zcela zřejmé, že stěží mohli učinit více, než vykonali. Je totiž nepochybné, že v rámci jednání se zástupci obchodní společnosti HAGUESS, a. s., se snažili dosáhnout snížení navrhované ceny, avšak byli opakovaně a poměrně razantně odmítnuti. Těžko lze při vyjednávání přimět druhou stranu ke změně navržených podmínek, pokud první strana nemá k dispozici žádné argumenty či nástroje k tomu, aby partner byl ochoten ustoupit ze svých původních požadavků, nebo, jak se stalo právě v posuzovaném případě, je si natolik jistý svou pozicí, že ani nehledá žádnou cestu k případnému uzavření kompromisu. Soudy samy přitom obviněným neposkytly příkladný návod, jakým způsobem měli vést vyjednávání o ceně za dílo, a bez dalšího označily jejich počínání za formální . Je paradoxní, že přitom měly k dispozici především svědecké výpovědi zejména představitelů HAGUESS, a. s., kteří nijak nezastírali svou jistotu o výsledku zadávacího řízení a dokonce jasně prohlásili, že pokud by jejich cenová nabídka nebyla ze strany DP akceptována, odmítli by pokračovat v realizaci projektu opencard a téměř jistě by se právní cestou domáhali náhrady dosud vynaložených výdajů. Těžko si lze proto představit nějakou okolnost, při jejímž naplnění by bylo (bývalo) reálné donutit obchodní společnost HAGUESS, a. s., ke snížení cen díla. Její monopolní postavení smluvního partnera pro implementaci předchozích rozhodnutí HMP téměř jistě nemohlo ohrozit ani případné vyhotovení srovnávací analýzy, popř. znaleckého posudku, jak o tom bylo pojednáno shora. V tomto ohledu byl tzv. manévrovací prostor obviněných v roli vyjednavačů s takto silným partnerem velmi omezený. Je snad možné uvažovat o tom, že pokud by se vnitřně nevyrovnali se zjevným tlakem na výběr jediného uchazeče, rozhodně mohli odmítnout podílet se na tomto předem nastaveném průběhu výběrového řízení, s vysokým stupněm pravděpodobnosti by však museli minimálně opustit své tehdejší pracovní pozice a na jejich místo by přišel jiný zaměstnanec ochotný hrát předem určenou roli, není vyloučeno, že by byli donuceni odejít od zaměstnavatele vůbec. Jedná se samozřejmě o spekulativní úvahy, protože se nic takového nestalo, ale současně nelze připustit, aby jejich trestní odpovědnost byla mj. dovozována z toho, že se v rozhodné době v podstatě spokojili se situací, kterou nezapříčinili, a současně se podrobili (proti svému vnitřnímu přesvědčení) tomu, že vítěz obdrží odměnu, která není úměrná odevzdané hodnotě díla (jak je jim kladeno za vinu odsuzujícím rozsudkem).

40. Soudy obou stupňů ve svých rozsudcích (např. na straně 22 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a straně 13 rozsudku Městského soudu v Praze) připustily, že nastalá situace spočívající v nedůvodném zvýhodnění pozice obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v rámci vyjednávání s DP o ceně díla, byla důsledkem předchozích kroků HMP v letech 2006. Odvolací soud na straně 25 svého rozsudku dokonce konstatoval, že ceny inkriminovaných zakázek byly jakožto těžce předražené ... již fakticky či neformálně předjednány a akceptovány na úrovni vyšších činitelů jak Magistrátu HMP, tak DP . Tímto způsobem (tj. poukazem na přednastavení cenových podmínek HMP) ostatně argumentovali i sami dovolatelé v rámci mimořádného opravného prostředku, a tato skutečnost vyplývá rovněž z výpovědí svědků (např. svědků Ing. M. D., Ing. I. Š. či J. S.).

41. Pokud však připustíme, že HMP stálo nejen za vytvořením smluvních základů budoucího obchodního vztahu s HAGUESS, a. s., v rámci implementace projektu opencard do DOS PID, ale rovněž že prakticky předem předjednalo a akceptovalo tuto zjevně předraženou cenu díla, je nutné považovat závěr odvolacího soudu vyjádřený na straně 19 jeho rozsudku pojednávající o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vzniklou škodou za vnitřně nesouladný. Z výše uvedeného naopak plyne, že pokud byli dovolatelé v situaci, která prakticky neposkytovala žádný prostor pro vyjednávání o navrhovaných cenách, stalo se tak z velké míry, ne-li výlučně z důvodů, za něž lze označit jednotlivá smluvní ujednání k naplnění projektu opencard uzavřená v předcházejícím období mezi HMP a obchodní společností HAGUESS, a. s. Samozřejmě viděno dnes, je skutečně velmi obtížné odhadnout další (jiný) vývoj projektu, pokud by (snad) obvinění nedoporučili přijmout nabídku firmy HAGUESS, a. s., a pokud by dokonce mělo být jejich stanovisko respektováno nadřízenými (byť jde o velmi nereálnou variantu), tzn., že by (vysoce nepravděpodobně) ve výsledku došlo v obou případech k výběru jiného zhotovitele díla. Jedná se o téměř nepředstavitelnou vizi právě s ohledem na veškeré souvislosti spojené s projektem opencard od jeho samotného počátku včetně způsobu jeho prosazování tehdejšími představiteli HMP. Ačkoli jde o víceméně nerealistickou vizi, naznačují okolnosti popsané ve skutkové větě výroku o vině, jakoby snad soudy právě takové chování od obviněných požadovaly, přestože dosavadní výsledky dokazování svědčí o tom, že vedení DP v podstatě počítalo s uzavřením obou smluv právě jen s obchodní společností HAGUESS, a. s., jak jim ostatně bylo předestřeno ze strany HMP.

d) K příčinné souvislosti a úmyslu jako znakům trestného činu
42. Kromě obviněnými vytčených nedostatků při zkoumání subjektivní stránky trestného činu považuje Nejvyšší soud za snad ještě významnější nesprávnost v úvahách soudů nižších stupňů vztahujících se k dalšímu z obligatorních znaků skutkové podstaty každého trestného činu, a to k příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem (i účinkem). Současná právní nauka je i přes historické snahy o vylepšení jejích známých úskalí a nedostatků, založena na teorii podmínky, resp. ekvivalence (conditio sine qua non) . Její podstatou je metoda, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Podmínka, bez níž to nelze , tedy znamená, že každá podmínka je kauzální, pokud by bez ní jiný jev ve své konkrétní podobě nenastal (even. by nastal, ale jinak). Tato teorie tedy vychází z toho, že určitá činnost, okolnost, jev neztrácí povahu příčiny jen proto, že kromě ní vedly k následku i jiné činnosti, okolnosti apod. Přísné dodržování původní metody ekvivalence však může v praxi vyvolávat až absurdní situace, neboť při zkoumání všech příčin (podmínek) vzniku následku by docházelo k příliš širokému vymezení trestní odpovědnosti (např. koupě osobního automobilu (příčina), s nímž poté řidič způsobil dopravní nehodu, při níž zemřel spolujezdec (následek). Proto moderní česká nauka přistoupila k příčinnému vztahu v trestním právu k určité korekci teorie podmínky použitím zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Trestní odpovědnost omezena dvěma specifickými zásadami posuzování příčinné souvislosti, a to zásadou umělé izolace jevů a zásadou gradace příčinné souvislosti. První z uvedených zásad pro trestní odpovědnost konkrétního pachatele redukuje (izoluje) při zkoumání kauzálního významu zjištěné příčiny a následky na trestněprávně relevantní příčiny a trestněprávně relevantní následky. Trestní odpovědnost tedy můžeme dovodit jen tehdy, jestliže pachatel svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky určitého trestného činu, skutečně způsobil skutkovou podstatou předpokládaný následek. Zkoumáme tudíž jen trestněprávně relevantní příčiny, kterými jsou protiprávní jednání trestně odpovědného pachatele popsané ve skutkové podstatě, a trestněprávně relevantní následek rovněž popsaný ve skutkové podstatě trestného činu. Zásada gradace příčinné souvislosti se dá zjednodušeně vyjádřit tak, že různé příčiny a podmínky mají též různý vliv na způsobení následku, tzn., že stupeň způsobení následku může být různý a je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi jednáním a následkem (účinkem, těžším následkem) k trestní odpovědnosti nestačí, neboť k příčinnému vztahu musí přistoupit zavinění. (Srov. např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, 195 až 197 s.).

43. Příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Příčinný vztah je nutno zkoumat v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).

44. Jinými slovy, jestliže tedy trestní zákon například vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušováním povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku porušování povinnosti, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (v tomto případě např. jednání Magistrátu či Rady HMP v roce 2006 či jednání dovolatelů), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Jednání (opomenutí) obviněných, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR uveřejněné pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Kromě toho k příčinnému vztahu musí přistoupit zavinění, protože nezaviněné následky (resp. těžší následky) se nepřičítají. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech. Otázky související s příčinným vztahem a zaviněním jsou poměrně hojně řešeny soudní judikaturou, přičemž mezi stěžejními je třeba zmínit rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněná pod č . 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.

45. Jak bylo již shora zmíněno, v rámci posuzování příčinné souvislosti je trestní odpovědnost obou obviněných omezena (mimo jiné) zásadou gradace příčinné souvislosti, podle níž zjištěných příčin, tj. jednání (a to jak konání, tak i opomenutí) člověka, stejně jako následků významných pro trestní právo může být nekonečná řada. Avšak stupeň způsobení následku může být různý; různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku. V tomto případě se na následku významném pro trestní právo podílelo více příčin (tj. předchozí právní kroky na straně Magistrátu a Rady HMP v roce 2006 či samotné jednání obviněných, resp. vrcholných představitelů DP, kteří ještě po vyjádření stanoviska obviněnými posuzovali návrh dodavatele, či smlouvy přímo podepsali), každá z nich je trestněprávně relevantní, avšak u každé z nich je nutné vnímat různý význam pro způsobení následku, resp. účinku v podobě škody na majetku (DP či HMP). Z výsledků dokazování je nezpochybnitelné, že obvinění neodmítli dát doporučující a schvalovací stanovisko k nabídce HAGUESS, a. s., už však není najisto postaveno, zda výlučně na základě tohoto dobrozdání došlo k podepsání a faktické realizaci obou předmětných smluv. Nicméně toto stanovisko nebylo jedinou možnou a především ani rozhodující příčinou, jež přispěla vzniklému následku, tj. ke konečnému předražení ceny díla. Jinak řečeno (shora již několikrát zdůrazněno) ve smyslu výše uvedené zásady bylo ve vztahu ke vzniklé škodě primární jednání HMP spočívající ve vytvoření monopolního postavení obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jež následně prakticky vyloučilo diskuzi s touto obchodní společností o podmínkách uzavření implementačních smluv (včetně ceny) navázaných na vytvoření všech aplikací k naplnění fungování různých funkci karty Pražana, tj. též elektronická karta k úhradě jízdného. Stejně tak nelze opomíjet faktické jednání vrcholných představitelů DP, jež museli být rovněž informováni o jednotlivých jednáních s obchodní společností HAGUESS, a. s., a o neochotě osob jednajících jejím jménem slevit z ceny díla (srov. např. výpověď svědka Ing. M. D.), a přesto předmětné smlouvy o dílo podepsali!

46. V této souvislosti se nabízí další otázka, na niž soudy dosud nehledaly odpověď, a ta souvisí s již zmíněnou alternativou možného průběhu jednání mezi DP a HAGUESS, a. s., resp. jeho výsledku. Vrcholní představitelé DP se nezmínili ve svých výpovědích o tom, jak by se případně zachovali, pokud by od obviněných tehdy neobdrželi doporučující stanovisko k předloženým nabídkám dodavatele. Byli to totiž oni (generální ředitel Ing. M. D. a obchodní ředitel Ing. I. Š.), kdo jménem DP podepsali s obchodní společností HAGUESS, a. s., předmětné smlouvy o dílo. Nelze proto s jistotou vycházet z přesvědčení, že jednání vytýkané obviněným, bylo skutečně jednou z příčin (a to ještě trestněprávně relevantních), které přispěly k následku, za nějž soudy považovaly škodu na majetku DP odpovídající rozdílu mezi skutečně vyplacenou odměnou za naplnění závazků vyplývajících pro dodavatele z obou smluv a znalecky odhadnutou cenou za tuto činnost. Oba jmenovaní svědci se sami ve svých výpovědích snažili obhájit konání dovolatelů s tím, že s ohledem na vlastnickou strukturu DP a silný tlak ze strany jediného akcionáře - HMP, který se mj. projevoval i na valných hromadách, neboť většinu členů představenstva i dozorčí rady DP tvořili političtí zástupci či zaměstnanci HMP, nebylo možné nerespektovat vůli HMP uzavřít obě smlouvy výhradně s obchodní společností HAGUESS, a. s. Pokyn k implementaci té části projektu opencard, jež byla svěřena DP, nebylo možné (z pohledu té doby) nijak odmítnout, a to včetně určení smluvního partnera a zhotovitele díla. Svědek Ing. I. Š. se dokonce vyjádřil tak, že úkolem DP bylo pasivně vykonávat rozhodnutí lidí nominovaných HMP, kteří se prokazovali vizitkami správce projektu nebo řídícího orgánu projektu opencard . Vzájemná komunikace probíhala ze strany HMP velice autoritářsky s tím, že se DP musí podílet na implementaci ve svěřeném rozsahu, tudíž nezbýval v podstatě žádný prostor pro vyjednávání mezi smluvními stranami, a to ani o ceně díla. V návaznosti na výše uvedené teoretické přístupy ke zkoumání příčinného vztahu je tudíž zásadní, aby soud jednoznačně posoudil vliv žalovaného jednání obou obviněných na vznik škody, tzn., zda skutečně neopatření srovnávacích podkladů (posudků, analýz, ceny srovnatelných projektů ) k nabídce HAGUESS, a. s., a vydání doporučujícího stanoviska k ní, je možné považovat za kauzální příčinu následku v podobě škody na majetku DP (k tomu viz níže), protože jinak, bez jasného objasnění toho, co vedlo k výsledku v podobě podpisu obou smluv odpovědnými osobami a k následnému proplacení požadované ceny zhotoviteli díla, by bylo nutné ve vztahu k obviněným uplatnit zásadu in dubio pro reo . Maximálně by bylo možné uvažovat o právní kvalifikaci stíhaného jednání jako pokusu trestného činu, ten je však mj. podmíněn úmyslem spáchat určitý trestný čin, tudíž trestnost pokusu přichází v úvahu jen u úmyslných trestných činů.

47. Soud prvního stupně se sice na straně 21 svého rozsudku snažil vypořádat v rámci právního posouzení věci s objektivní stránkou trestného činu, resp. s existencí příčinné souvislosti mezi jednáním (opomenutím) obviněných a vznikem škodlivého následku na straně DP, avšak jeho úvahy nereflektují všechny již shora zmíněné skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování. Zejména je nutné znovu zdůraznit, že obvinění měli podle soudů učinit před přijetím svého stanoviska k nabídce HAGUESS, a. s., příkladem vyjmenované kroky (např. zadat srovnávací cenovou studii či posudek k ověření důvodnosti zhotovitelem nabízené ceny), přičemž obvodní soud dovodil, že pokud by tímto splnili požadavky řádné péče o majetek svého zaměstnavatele, mohlo dojít ke snížení požadované ceny (to bylo téměř jistě vyloučené, jak již uvedeno), eventuálně by se obvinění mohli zbavit své trestní odpovědnosti. Ani takové tvrzení však nelze postavit najisto, neboť je třeba v této souvislosti opakovat, že soud neměl k dispozici žádný důkazní prostředek, který by osvědčoval reálnou možnost obviněných využít finanční prostředky DP k pořízení takových odborných studií či posudků. Právě při zohlednění všech souvisejících okolností doprovázejících realizaci projektu opencard lze důvodně pochybovat o tom, že i kdyby obvinění vznesli vůči svým nadřízeným požadavek na opatření soudy zmíněných odborných analýz, bylo by jim vyhověno. V tomto smyslu se žádný z vyslýchaných svědků (např. Ing. M. D., Ing. I. Š.) nevyjadřoval. Pokud znak příčinné souvislosti zdůvodňoval Městský soud v Praze, činil tak na straně 19 napadeného rozsudku. Jeho úvahy lze však velmi těžko interpretovat, jsou vedeny poněkud abstraktními přívlastky, nicméně lze vyčíst jejich smysl, tj. že se zcela ztotožnil s důvody přednesenými soudem prvního stupně. Rovněž městský soud stručně zmínil zásadu gradace příčinné souvislosti, a dovodil, že opomenutí jednání obviněných opatřit si podklady pro porovnání cenové nabídky, nebylo sice jedinou příčinou vzniku škodlivého následku (účinku) na straně DP v podobě předražení ceny díla cca o třicet procent, nicméně jedná se o příčinu zvláště významnou, bez níž by škoda nenastala. Na tyto závěry odvolacího soudu nikoli zcela opodstatněné a především nepodložené dosavadními výsledky dokazování je nutné navázat hodnocením znaku následku, resp. účinku v podobě škody na majetku DP. Ohledně výše lze akceptovat poměrně pečlivé hodnocení předložených znaleckých posudků, z nichž soudy upřednostnily závěr vyslovený znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., nicméně je vhodné předeslat otázku zavinění obviněných (podle soudů nepřímý úmysl), které musí zahrnovat i způsobení následku, resp. účinku u tzv. materiálních trestných činů. Nicméně zde vystupuje do popředí určení osoby (subjektu) poškozeného. Podle soudu prvního stupně se jedná o DP, což odpovídá popisu tohoto znaku ve výroku o vině, neboť v odůvodnění rozsudku se soud podrobněji nevyjádřil. Soud druhého stupně reagoval na námitku obhajoby, jež nesouhlasila s tím, že by poškozenou stranou měl být DP, odmítavě. Pomineme-li určité nepřesné označování (např. DP jako podnik sui generis ), jeví se určení zaměstnavatele obviněných jako poškozené osoby přinejmenším diskutabilní. Nelze samozřejmě mít žádné výhrady proti názoru o majetkové samostatnosti DP (o tom bohatá judikatura např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 18/2006,-II., č. 26/2007, č. 41/2010-II.). Na druhou stranu však není možné přehlížet faktický stav vypovídající o tom, že stoprocentním akcionářem DP je HMP, které se, jak obecně známo, podílí na financování činnosti DP. Tato akciová společnost běžně nemůže pokrýt své náklady na poskytované služby a vlastní provoz z podnikatelského zisku, je tudíž finančně závislá na příspěvcích od svého jediného akcionáře - HMP. Zaměříme-li se však na konkrétní situaci, je nesporné, že vedení DP muselo sdělit HMP, že není v jeho silách hradit náklady spojené s implementací části projektu opencard, která jim byla svěřena, a požadovalo stoprocentní úhradu smluvních cen z obou smluvních ujednání od HMP. Na podkladě svědeckých výpovědí rovněž není sporu o tom, že DP bylo vyhověno, příslušné částky byly zaslány do jeho rozpočtu, avšak se zřetelným pokynem přesného čerpání do výše vyplacených odměn obchodní společnosti HAGUESS, a. s. Jasně bylo ze strany HMP určeno, že pokud by dodavateli bylo uhrazeno méně, než bylo přiděleno, je DP povinen zbývající finanční prostředky vrátit zpět HMP. Formálně viděno, jednalo se o peníze z rozpočtu DP, nicméně obvinění byli seznámeni s uvedenými platebními podmínkami HMP včetně případné možnosti vrátit nevyčerpanou částku, která byla výslovně určena jen na vyplacení odměny obchodní společnosti HAGUESS, a. s. HMP zjevně vůbec nepočítalo s tím, že by se na implementaci podílel jiný subjekt než jím v podstatě předem určený, což může vyvolávat další spekulace o tom, zda by HMP bylo vůbec ochotno financovat dodání softwaru na kartovou aplikaci dopravně odbavovacího systému jiným uchazečem, pokud by k jeho nalezení došlo. Zejména je však v této souvislosti nutné hodnotit vlastní vnímání okolností souvisejících s platbou za dodání díla obviněnými! Mohli vůbec uvažovat tak, že způsobí škodu svému zaměstnavateli, pokud vyjádří souhlas s nabídkou HAGUESS, a. s., ačkoli si mohli být vědomi vysoké ceny? Bylo skutečně oprávněné požadovat na obviněných, aby sami vyhodnotili nastalou situaci tak, že nebudou-li provádět prověření opodstatněnosti cenových požadavků HAGUESS, a. s., (již příkladem zmíněnými posudky či studiemi), poruší tím své povinnosti zaměstnanců pečovat řádně o majetek DP? Nejvyšší soud považuje odpovědi na tyto otázky za opravdu složité (samozřejmě viděno dnes) a vyžadující skutečně velmi pečlivé hodnocení v š e c h souvisejících okolností významných pro posouzení zavinění obviněných. Nejde právě jen o to, zda vůbec obvinění mohli počítat se vznikem škodlivého následku, resp. účinku za stavu, kdy (zřejmě) byli informováni o již proinvestovaných více jak 400 milionech, které by mohla požadovat obchodní společnost HAGUESS, a. s., vrátit v případě, že by nepokračovala v realizaci projektu opencard. V tomto ohledu se předražení o dvacet milionů může zdát paradoxně naopak hospodárné. Ale současně je při zkoumání subjektivní stránky (i v rámci úvah o nedbalostní alternativě trestného činu) nezbytné hodnotit jejich představu o osobě poškozeného subjektu. Obvinění nebyli zaměstnanci HMP nýbrž DP, tzn., že povinnost opatrovat a spravovat majetek je u nich vázána jen vůči DP, současně věděli o přidělených finančních prostředcích účelově určených k úhradě nákladů dodavateli od HMP a o povinnosti vrátit nevyčerpané peníze zpět tomuto subjektu (majetek DP se tak fakticky v rozpočtu nerozšířil, resp. jen dočasně s předem jasným účelem jeho čerpání na náhradu nákladů spojených s plněním smluvních závazků). Se zřetelem k předestřeným pochybnostem, které soudy dosud nevzaly v úvahu, resp. nevypořádaly se se všemi nezbytnými okolnostmi významnými pro náležité posouzení jak příčinného vztahu mezi jednáním (opomenutím) a následkem, následkem samotným a rovněž zaviněním, které musí zahrnovat veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu, nelze považovat napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení za souladné s hmotněprávními aspekty stíhaného skutku.

48. Ve vztahu k samotným dovolacím námitkám obviněného Ing. T. P. je možné konstatovat, že s ohledem na výše uvedené je nutné dát za pravdu těm výhradám dovolatele, jež byly (zcela správně) opřeny o důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Za hmotněprávní námitku je rovněž třeba považovat výhrady proti naplnění jednotlivých znaků určité skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen, event. proti tomu, že zjištěný skutek není vůbec trestným činem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter.

49. Obviněný Ing. T. P. většinu svých námitek správně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení skutku a současně správně poukázal i na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě ve vztahu k důvodu uvedenému pod písm. g) tohoto ustanovení. Kromě toho výhrady, v rámci kterých namítl nenaplnění objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona (především ve vztahu k jednání a příčinné souvislosti), tak přiléhavě vytýkal i vady v posuzování subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, tedy že nebylo dáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu, jak jej dovodily soudy nižších stupňů. Na jejich podkladě tedy mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení včetně všech ve věci vydaných rozhodnutí, a uplatněné námitky shledal zcela opodstatněnými, jak bylo shora podrobněji vyloženo.

e) Nedbalostní alternativa posouzení subjektivní stránky
50. Ve vztahu k subjektivní stránce předmětného trestného činu musí Nejvyšší soud pro úplnost připomenout, že vedle trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zákona, jehož skutková podstata vyžadovala úmyslné zavinění, zákon zná i jeho nedbalostní alternativu. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zákona (tj. z nedbalosti) se dopustil ten, kdo z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zákona] jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku.

51. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, obsahuje v ustanovení § 221 odst. 1 stejnou skutkovou podstatu, avšak s určitými změnami. Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti se dopustí ten, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu. Z uvozovkami zvýrazněného textu je mj. zřejmá zásadní změna nové právní úpravy týkající se zavinění, kdy pachatel při opatrování nebo správě cizího majetku způsobí značnou škodu na majetku porušením důležité povinnosti z hrubé nedbalosti, jež je definována v ustanovení § 16 odst. 2 tr. zákoníku. K trestnosti činu podle § 255a odst. 1 tr. zákona tak postačovala nedbalost [ale pouze vědomá podle § 5 písm. a) tohoto zákona]; k trestní odpovědnosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku je však vyžadována hrubá nedbalost, byť i nevědomá ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1324/2013).

52. Podle legální definice je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech. Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným § 221, je třeba posuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z jakých důvodů ji porušil atd. [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2204].

53. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené připomíná odvolacímu soudu, který bude provádět nové odvolací řízení, že pokud bude znovu rozhodovat o vině obviněných, musí ve svém novém rozhodnutí zřetelně a srozumitelně vyjádřit své úvahy, jimiž byl veden mj. při zkoumání subjektivní stránky trestného činu. V novém rozhodnutí bude nutné se vypořádat se všemi okolnostmi, jež budou podkladem výroku o vině (tj. případně též při zproštění obviněných obžaloby), a pečlivě, srozumitelně vyjádřit své hodnotící úvahy v odůvodnění rozhodnutí. Především je nutno posoudit jednání obou obviněných ve vztahu k výše zmíněné nedbalostní variantě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Dovolací soud zdůrazňuje, že předmětný skutek lze považovat za trestný čin, jen pokud soud dovodí u obviněných zavinění z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zákona, § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], která musí dosáhnout intenzity hrubé nedbalosti (§ 16 odst. 2 tr. zákoníku), i když vzhledem k časové působnosti trestních zákonů ( § 16 odst. 1 tr. zákona, § 2 odst. 1 tr. zákoníku) bude nakonec skutek kvalifikován podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 2/2014, č. 54/2012 a č. 5/2013 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, publikované pod č. T1435 v Souboru trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit 80, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Kromě toho u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zákona se zavinění z vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona, jež má zároveň povahu hrubé nedbalosti, musí vztahovat nejen k následku, resp. účinku spočívajícímu ve značné škodě, ale i k jednání pachatelů, včetně porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 14/2009 Sb. rozh. tr.).

54. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že pokud by snad odvolací soud shledal v novém hlavním líčení u obviněných nedbalostní variantu trestného činu a rozhodoval znovu o nároku uplatněného poškozeným DP, při vyslovení povinnosti obviněných nahradit jejich zaměstnavateli škodu, musí respektovat zásadu, podle níž výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého obviněného částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku (srov. § 257 odst. 2 zákoníku práce). Z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit (srov. § 264 zákoníku práce), avšak o případném použití tohoto mimořádného zmírňovacího práva je nutno uvažovat ještě před tím, než soud přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody. Bude-li tedy kupříkladu celková škoda 20 196 680 Kč (srov. tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), tak jestliže bude soud považovat za přiměřené snížení výše náhrady škody na základě moderace podle § 264 v rozsahu 50 %, je výsledná částka výše náhrady škody 10 098 340 Kč. Je-li tato částka nižší než čtyřapůlnásobek průměrného výdělku zaměstnance (§ 257 odst. 2), což v tomto případě s největší pravděpodobností nebude, uhradí ji zaměstnanec zcela; jestliže je ale tato částka vyšší než čtyřapůlnásobek průměrného výdělku, moderace se prakticky neprojeví, neboť výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí tento limit přesáhnout, a náhrada škody se tedy bude rovnat tomuto čtyřapůlnásobku průměrného výdělku. Za nesprávný je považován opačný postup, je-li moderace uplatněna až ze čtyřapůlnásobku průměrného výdělku, neboť tím by vlastně nebyla moderována vlastní náhrada reálně vzniklé škody, za kterou zaměstnanec odpovídá bez ohledu na limity, nýbrž jen limit jako takový bez přihlédnutí ke skutečnému rozsahu způsobené škody (srov. přiměřeně BĚLINA, DRÁPAL a kol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 1064).

f) Další dovolací důvody obviněného Ing. T. P.
55. Obviněný Ing. T. P. ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal [kromě výše zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] i na dovolací důvody obsažené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu; uplatněné výhrady však z větší části pod deklarované důvody nelze podřadit, a pokud ano, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.

56. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a), respektive b) tr. řádu podle jeho názoru spočívá v nezákonné změně v obsazení senátu a v osobě předsedy senátu, kdy k takovému postupu došlo bez jakéhokoli vyrozumění obviněných. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že tuto námitku uplatnil v rámci odvolacího řízení druhý z obviněných - Ing. J. S. (viz strana 7 rozhodnutí odvolacího soudu) a Městský soud v Praze na ni zcela dostatečně reagoval na straně 11 rozsudku. Proto není pravdou, že by se touto výhradou soud druhého stupně vůbec nezabýval nebo že by takový postup nijak nevysvětlil, jak namítá obviněný ve svém dovolání.

57. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. V tomto případě z argumentace uvedené obviněným nelze dovodit, že by namítal věcnou nepříslušnost soudu. Co se týče druhé varianty, soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31, a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů [zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) by nebyl dán (viz dovětek citovanému ustanovení)] - (viz ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I., II, III. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). Argumentace obviněného však fakticky nesměřovala proti porušení ustanovení § 27, § 31, a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a nelze ji tak vztáhnout ani k druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu (tedy že rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen). V souladu s výše uvedeným je zřejmé, že výhradu obviněného Ing. T. P. není možno podřadit pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.

58. Dovolací soud připomíná, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu musí být současně splněny dvě kumulativně stanovené zákonné podmínky: ve věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla ještě před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, resp. samosoudce či předseda nebo člen senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo ovšem o jeho vyloučení podle § 31 tr. řádu rozhodnuto. S ohledem na povahu této námitky, v rámci níž obviněný vůbec nenamítal vyloučení členů senátu, resp. předsedy senátu, je odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu naprosto bezpředmětný.

59. Proto Nejvyšší soud dodává, že i kdyby výhrada obviněného odpovídala jednomu z deklarovaných důvodů dovolání, neměla by taková námitka zjevně žádné opodstatnění. Jak Nejvyšší soud shora poznamenal, Městský soud v Praze ve svém rozsudku na straně 11 dospěl k závěru, že k nezákonné změně v osobě soudce nemohlo dojít, protože daný případ byl přidělen podle předem stanoveného rozvrhu práce odvolacímu senátu 5 To, v rámci něhož v předchozím i nynějším odvolacím řízení s právem rovného hlasu rozhodovali soudci JUDr. Jaroslav Cihlář, Mgr. Jan Kareš a JUDr. Miroslava Straková. Dále uvedl, že v rámci každého senátu se nápad rozděluje pomocí vnitřního mechanismu, jenž určuje, kterému ze tří soudců daná věc připadne k tzv. referování, přičemž jednotliví členové senátu se v referování trestních věcí v zásadě pravidelně střídají. Předmětná věc byla od počátku přidělena k referování soudci, resp. předsedovi senátu Mgr. Janu Karešovi. Pokud bylo pod soudními obsílkami (tj. rovněž v případě Vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání o odvolání ) v prvém odvolacím řízení uvedeno jméno předsedy senátu JUDr. Jaroslava Cihláře, stalo se tak proto, že jmenovaný byl v té době opatřením vedení Městského soudu v Praze pověřen k řízení práce oddělení 5 To, a proto bylo při administrování věcí tohoto senátu uváděno vždy jeho jméno, byť šlo o věci tzv. referované jiným členem odvolacího senátu (v tomto případě Mgr. Janem Karešem). Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem soudu druhého stupně, že ve výše uvedeném postupu není v žádném případě možné shledat porušení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

60. Další výhrada, kterou dovolatel uplatnil s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), resp. b) tr. řádu, je složena ze dvou relativně samostatných částí. Obviněný Ing. T. P. nejprve nesouhlasil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4 Ntd 14/2015, jímž bylo negativně rozhodnuto o jeho návrhu na odnětí a přikázání věci jinému odvolacímu soudu podle § 25 tr. řádu (tj. jinému než Městskému soudu v Praze). Obviněný podal tento návrh, protože podle jeho přesvědčení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně neměl ve věci rozhodovat opět senát 5 To Městského soudu v Praze, popřípadě žádný ze soudců tohoto soudu. Následně dovolatel konstatoval, že shora uvedené skutečnosti odůvodňují rovněž postup podle ustanovení § 30 tr. řádu, jinými slovy byly splněny veškeré podmínky pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení.

61. Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že obviněný v rámci první části námitky fakticky uplatňuje výhrady proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4 Ntd 14/2015, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu, což je v řízení před Nejvyšším soudem nepřípustné (srov. znění § 256a odst. 1 tr. řádu). Pouze pro úplnost tak dovolací soud dodává, že pokud se jedná o samotný návrh obviněného na postup podle § 25 tr. řádu, žádat o delegaci (odnětí a přikázání věci) mohou i strany (§ 12 odst. 6 tr. řádu), musí však předložit pro takový procesní postup důležité důvody. Vrchní soud v Praze přezkoumal návrhy obou obviněných na postup podle § 25 tr. řádu, avšak neshledal podmínky pro tento procesní postup, který představuje výjimku z pravidla určujícího místní příslušnost soudů. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že důležitým důvodem pro delegaci může být i případ, kdy všichni soudci příslušného soudu jsou vyloučeni ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu z vykonávání úkonů v předmětném trestním řízení [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 7/1984 Sb. rozh. tr., a zpráva o zhodnocení poznatků z rozhodovací činnosti senátů trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR o návrzích na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu a o sporech o příslušnost ( § 24 tr. řádu) uveřejněná pod č. 12/1972 Sb. rozh. tr.]. Ve svých návrzích však obvinění nepoukazují na existenci skutečností odůvodňující vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu, nýbrž pouze vyjadřují nespokojenost se způsobem, jakým bylo odůvodněno rozhodnutí Městského soudu v Praze. Kromě toho jejich námitky fakticky směřují toliko proti rozhodnutí jednoho konkrétního senátu tohoto soudu. Skutečnost, že by obvinění měli pochybnost o zákonnosti jednání a o schopnosti nestranně rozhodovat ve vztahu ke všem soudcům trestního úseku Městského soudu v Praze, z návrhů obviněných nelze dovodit. Ani z obsahu trestního spisu potom neplyne nic, co by dovolovalo učinit závěr, že by všichni soudci trestního úseku Městského soudu v Praze měli být z rozhodování ve věci obviněných vyloučeni, není tak dána existence důležitých důvodů pro odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu.

62. Ve vztahu ke druhé části námitky, tedy že byly splněny veškeré podmínky podle § 30 tr. řádu pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení, není možné v tomto případě použít uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu [srov. znění § 265b odst. 1 písm. b) věta první, část za středníkem tr. řádu]. Jak bylo již řečeno shora, k naplnění tohoto dovolacího důvodu musí být současně splněny dvě kumulativně stanovené zákonné podmínky: ve věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla ještě před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, resp. samosoudce či předseda nebo člen senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo ovšem o jeho vyloučení podle § 31 tr. řádu rozhodnuto. V tomto případě je však zcela zřejmé, že nebyla splněna ani jedna z citovaných zákonných podmínek. Ohledně první z nich (ve věci rozhodl vyloučený orgán) není možné dospět k závěru, že by byly v řízení předcházejícím vydání napadenému rozsudku dány podmínky pro vyloučení členů senátu, popř. všech soudců Městského soudu v Praze podle § 30 odst. 1 tr. řádu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4 Ntd 14/2015, jež bylo citováno shora). Současně nedošlo k naplnění ani druhé z podmínek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla obviněnému v původním řízení známa, avšak tato skutečnost nebyla jím ani jeho obhájcem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný podal výslovně procesní návrh podle § 25 tr. řádu, kdy ani z obsahu tohoto podání nelze dovodit, že by vznášel výhrady odůvodňující vyloučení členů senátu 5 To Městského soudu v Praze, popř. všech soudců Městského soudu v Praze, ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu. Není proto možné využít argumentace Vrchního soudu v Praze týkající se neexistence důvodů pro vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. řádu a považovat tuto podmínku (namítnutí okolnosti, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, obviněným před rozhodnutím orgánu druhého stupně) za splněnou.

63. Pouze ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná, že výše uvedenou výhradu dovolatele nelze s úspěchem uplatnit ani ve vztahu ke dvěma zbylým dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a), l) tr. řádu. Z argumentace obviněného opět nelze dovodit, že by namítal věcnou nepříslušnost soudu, ani že by vytýkal porušení ustanovení § 27, § 31, a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu proto není případný.

64. Obviněný Ing. T. P. ve svém dovolání odkázal i na důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, neboť ke dni 15. 7. 2013 došlo k promlčení trestního stíhání. Dovolatel připomněl, že tuto skutečnost namítl již ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 8. 2013, nicméně žádný ze soudů se s touto výhradou nevypořádal. Pro přehlednost Nejvyšší soud nejprve uvádí, že první usnesení policejního orgánu PČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, č. j. OKFK-1343-1/TČ-2013-251002 ze dne 3. 4. 2013, jímž bylo zahájeno trestní stíhání ohledně obou obviněných (viz trestní spis na č. l. 269 293), bylo doručeno Ing. T. P. dne 10. 4. 2013 (jeho obhájci Mgr. Radku Julgovi dne 18. 4. 2013) a Ing. J. S. dne 12. 4. 2013 (jeho obhájci JUDr. Michalu Račokovi dne 24. 4. 2013). Následně si Ing. T. P. podal dne 15. 4. 2013 proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 ZT 178/2013, tak, že se usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2013 ruší, a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu se policejnímu orgánu ukládá, aby o věci znovu jednal a rozhodl (viz trestní spis na č. l. 3285 - 3292). Následně bylo dne 8. 8. 2013 vydáno v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání ohledně obou obviněných, jež bylo doručeno Ing. T. P. i jeho obhájci dne 9. 8. 2013, a Ing. J. S. dne 12. 8. 2013 (jeho obhájci dne 13. 8. 2013). I proti tomuto usnesení si (stejně jako Ing. J. S.) podal obviněný Ing. T. P. dne 15. 8. 2013 stížnost, již státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. KZT 464/2013, zamítla jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (viz trestní spis na č. l. 3395 - 3397).

65. Trestnost činu se podle § 16 odst. 1 tr. zákona posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu. U pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok, a nikoli doba dokonání trestného činu. Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zákona trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta [pro určení promlčecí doby se v tomto případě nepoužije pozdějšího zákona (tj. tr. zákoníku), protože není pro pachatele příznivější (srov. § 2 odst. 1 tr. zákoníku)]. Podle § 67 odst. 3 tr. zákona k přerušení běhu promlčecí doby dochází sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Sdělením obvinění se rozumí rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání určité osoby jako obviněného a jeho doručení obviněnému. Právní účinky usnesení o zahájení trestního stíhání vůči obviněnému nastávají až doručením (resp. oznámením) tohoto usnesení, nikoli jeho pouhým vyhotovením.

66. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 se na straně 6 svého usnesení ze dne 9. 7. 2013 ztotožnil se závěrem policejního orgánu, že se v tomto případě jedná o pokračující trestný čin a promlčecí doba tak počíná plynout ukončením trestného jednání, tj. dne 15. 7. 2008. Dále na straně 8 konstatoval, že hmotněprávní účinky spojené s doručením usnesení o zahájení trestního stíhaní, tedy přerušení běhu promlčecí doby a počátek běhu nové promlčecí doby, zůstávají zachovány. Na podporu své argumentace odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008, a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze se na straně 5 až 6 svého usnesení ze dne 12. 9. 2013 ztotožnila s výše uvedenými závěry státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a dodala, že řádným doručením usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2013 došlo k přerušení běhu promlčecí doby a započala běžet nová promlčecí doba v délce pěti let. To nemůže vyvrátit ani skutečnost, že dozorový státní zástupce následně toto (v pořadí první) usnesení o zahájení trestního stíhání ke stížnosti obviněných zrušil, neboť se tak stalo výlučně pro jeho formální nedostatky, nikoli pro nedůvodnost zahájení či vedení samotného trestního stíhání. Fakticky tak sdílela názor Nejvyššího soudu uvedený ve shora zmíněných rozhodnutích, ve kterých je řečeno, že účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zákona má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu, které bylo zatíženo určitými (většinou formálními) vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr.).

67. Nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud pouze dodat, že v posuzované trestní věci se u obou obviněných (spolupachatelů) jedná o pokračující trestný čin, proto pro určení počátku běhu promlčecí doby je rozhodná doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok (tj. datum 15. 7. 2008). Konec promlčecí doby proto připadá na den 15. 7. 2013. Avšak vzhledem k tomu, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2013 bylo řádně doručeno Ing. T. P. již dne 10. 4. 2013 a tímto okamžikem došlo k přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zákona, nemohlo ve vztahu k jeho osobě dojít k promlčení trestního stíhání. S ohledem na zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu (především na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 10/2008 Sb. rozh. tr.) je možné konstatovat, že na výše konstatovaném závěru nic nemění ani skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2013 bylo později nahrazeno novým usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 8. 2013, a to z důvodu, že původní usnesení vykazovalo toliko formální vady, tedy ne takové, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti tohoto rozhodnutí (srov. odůvodnění usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 ZT 178/2013). Z výše uvedených důvodů je proto námitka obviněného Ing. T. P. zjevně neopodstatněná.

g) Konkrétní výhrady obviněného Ing. J. S.
68. Obviněný Ing. J. S. opřel své námitky o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (k výkladu shora uvedeného dovolacího důvodu viz předchozí odstavce tohoto usnesení).

69. Tomuto důvodu dovolání obviněný podřadil námitku, že nebyl vázán povinnostmi uvedenými v článcích 3.1.1, 3.1.2, 3.3.1 a 3.3 Směrnice (viz trestní spis č. l. 1929 až 1934), jelikož s jejím zněním nebyl zaměstnavatelem seznámen. Soud prvního stupně na straně 17 rozsudku konstatoval, že ze svědecké výpovědi Ing. M. D. vyplývá, že všichni zaměstnanci při nástupu do DP v době podepisování pracovních smluv prošli seznámením s vnitřními předpisy DP. Odvolací soud na straně 15 mimo jiné uvedl, že není žádného důvodu k tomu domnívat se, že snad právě v případě obviněného Ing. J. S. bylo při proceduře přijímání nového pracovníka do jejích řad pominuto přiměřené poučení o interních předpisech DP, o nutnosti seznámit se s nimi a jednat v souladu s těmito předpisy. Kromě toho je tato námitka nepřijatelná rovněž vzhledem k jeho postavení (vysokoškolsky vzdělaná osoba s předchozími mnohaletými pracovními zkušenostmi přijímaná do vysoké vedoucí funkce, do jejíž náplně z povahy věci náležela i orientovanost v předpisech významných pro její výkon). S tímto odůvodněním Městského soudu v Praze dovolatel nesouhlasí, kdy podle jeho názoru soud druhého stupně vyložil hmotněprávní normu pracovního práva zcela opačným způsobem.

70. Prostřednictvím takto formulované výhrady obviněný fakticky zpochybnil naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Pokud však nesouhlasil s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, je třeba považovat jeho dovolání v této části za nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. řádu. Na druhou stranu je nutno souhlasit s dovolatelem v tom směru, že některé argumenty Městského soudu v Praze, kterými vyvracel důvodnost námitky obviněného, jsou ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty zjevně irelevantní. Jinými slovy z takových okolností není možné dovozovat dostatek zavinění na straně obviněného Ing. J. S. (tj. seznámení se s vnitřními předpisy DP). Soud druhého stupně tuto výhradu obviněného odmítl s tím, že není žádného důvodu k tomu domnívat se, že snad právě v případě obviněného Ing. J. S. bylo pominuto přiměřené poučení o interních předpisech DP , aniž by při vyvrácení jeho obhajoby vycházel z provedených důkazů, jež tvoří součást trestního spisu a o něž se soud mohl opřít.

71. Při studiu předmětného trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že oběma obviněným byl při podpisu pracovní smlouvy předán příslušnou referentkou oddělení personalistiky pracovní řád (konkrétně Ing. T. P. dne 18. 4. 2007 a Ing. J. S. dne 31. 5. 2007), podle kterého byli oba seznámeni s dalšími interními předpisy a normami DP (srov. přípis DP ze dne 6. 5. 2013 adresovaný PČR obsažený na č. l. 3237 trestního spisu). Navíc veškeré vnitropodnikové předpisy a normy byly v době nástupu obviněných a po celou dobu jejich zaměstnání v DP k dispozici na Intranetu DP; oba dovolatelé k nim měli přístup rovněž v jejich elektronické podobě.

72. Nejvyšší soud dále doplňuje, že zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zákona spočívající v tom, že pachatel poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek , lze naplnit i porušením povinností obsažených v ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákoníku práce. Tato obecná povinnost obviněných coby zaměstnanců DP byla dále konkretizována pracovní smlouvou a vnitřními předpisy DP (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.). Pokud dovolatel namítá, že nebyl s těmito vnitřními předpisy zaměstnavatelem seznámen, tak to jednak neodpovídá provedeným důkazům (jak dovolací soud shora vysvětlil), a navíc, i kdyby se tato okolnost ukázala naopak jako pravdivá, neměnilo by to nic na jejich povinnosti seznámit se s vnitřními předpisy DP, zejména pokud povinnost obviněných coby vedoucích zaměstnanců zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů pro ně vyplývala z ustanovení § 302 písm. f) zákoníku práce.

73. Dovolací soud však musí upozornit na další zjevný rozpor právního posouzení věci v rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se určení povahy povinnosti obou obviněných opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tedy jinými slovy zda byla shora uvedená povinnost uložená zákonem či převzatá na základě smlouvy. Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku uvedl, že došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti, následně však v tzv. právní větě výroku o vině konstatoval, že obvinění porušili smluvně převzatou povinnost. Tento rozpor v právním hodnocení předmětné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek tvořící jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými, soud nevysvětlil, resp. ještě zdůraznil v rámci odůvodnění, když na straně 19 rozsudku podotkl, že obvinění porušili zákonem stanovenou i smluvně převzatou povinnost. Nutno dodat, že na uvedený nesoulad mezi tzv. skutkovou a právní větou rozsudku soudu prvního stupně nijak nereagoval ani Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené připomíná tomuto soudu, že v novém odvolacím řízení, pokud bude znovu rozhodovat o vině obviněných, se bude muset vypořádat s vytčenou nejasností, a v souladu s výše uvedeným výkladem v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr. bude nezbytné jednoznačně určit povahu povinnosti obviněných opatrovat nebo spravovat cizí majetek (zda jde o obě zákonné alternativy, či jen o jednu z nich, případně o kterou) a náležitě své úvahy vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí.

74. V rámci druhé výhrady obviněný Ing. J. S. v podstatě jen ve zcela obecné rovině podotkl, že znalecký posudek předložený obchodní společností Česká znalecká, a. s., je chybně vypracován v otázkách týkajících se existence a výše škody, aniž by však výslovně uvedl, v čem konkrétně takové pochybení či nesprávnost spočívá. Podle obviněného se soud druhého stupně vůbec nevypořádal se závěry obsaženými ve znaleckém posudku opatřeném obhajobou (pozn. jedná se o znalecký posudek obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o.), který je se shora uvedeným znaleckým posudkem ve značném rozporu. Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že byť obviněný ve své námitce odkazuje na nesprávné zjištění výše škody, samotná jeho argumentace fakticky směřuje proti hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku od České znalecké, a. s.) oběma soudy, se kterým obviněný nesouhlasí, a snaží se prosadit taková skutková zjištění, která jsou v souladu se závěry obhajobou předloženého znaleckého posudku od obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o. S ohledem na samotný výrok rozhodnutí dovolacího soudu sice bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí včetně předcházejícího řízení na podkladě jiných námitek dovolatelů, nicméně dovolací argumentace v tomto směru je natolik obecné povahy, že se jí Nejvyšší soud ani fakticky nemohl zabývat.

75. Ve stručnosti je nutné vyslovit nesouhlas s tvrzením obviněného, že by se odvolací soud nevypořádal s výsledky znaleckého posudku předloženého obhajobou (tj. znaleckého posudku od obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o.) ve vztahu ke znaleckému posudku od České znalecké, a. s. Městský soud v Praze na straně 16 rozsudku konstatoval, že se otázce míry předražení daných zakázek věnoval právě i z podnětu znaleckého posudku od obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o., předloženého obhajobou při veřejném zasedání, avšak (navzdory tomuto posudku) znalecký posudek od České znalecké, a. s., se nejevil sám o sobě (tím spíše ne v kontextu dalších důkazů) nejasným či neúplným tak, aby zde byly opodstatněné pochybnosti o jeho správnosti, jež by vyžadovaly zvláštní postup podle § 109 tr. řádu (tedy přibrání jiného znalce). Také soud prvního stupně věnoval poměrně rozsáhlou část odůvodnění porovnávání a hodnocení všech ve věci opatřených odborných posudků a vyvodil z nich logické závěry, proti nimž z obecného pohledu nemá Nejvyšší soud výhrady. Z výše uvedených důvodů považuje dovolací soud výše uvedenou (nekonkrétní) námitku obviněného Ing. J. S. za bezpředmětnou, a to i se zřetelem na jiné (zjištěné) vady napadeného rozsudku i jemu předcházejícího řízení včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, o nichž je popsáno výše. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení i charakteru zjištěných vad v právním posouzení skutku u obou obviněných a následně též v procesním postupu soudů ve vztahu k dokazování a v následném hodnocení důkazů není otázka znaleckých posudků jako důkazních prostředků v tomto stadiu řízení zásadní.

IV. Závěrečné shrnutí
76. V závěru tohoto usnesení je tak ve vztahu k oběma podaným dovoláním možné konstatovat, že Nejvyšší soud shledal na podkladě shora uvedených skutečností a úvah výhrady uplatněné dovolateli zčásti důvodnými [prostřednictvím jejich námitek byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ve vztahu k němu pak i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak dovolací soud přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

77. Přestože v rámci řízení o podaných dovoláních byly shledány vady již v předcházejícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013, které z podstatné části převzal odvolací soud v napadeném rozhodnutí, rozhodl se Nejvyšší soud k tomuto procesnímu postupu. Učinil tak na podkladě zjištění, že v projednávané věci, jak bylo již zmíněno v úvodu tohoto usnesení, rozhodl soud prvního stupně prvním rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013, tak, že oba obviněné podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5. Následně podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství v neprospěch obou obviněných odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014, jímž zrušil zprošťující rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu a věc přikázal obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud totiž v podstatě odmítl většinu hodnotících úvah soudu prvního stupně v rámci posuzování trestní odpovědnosti obviněných žalovaným skutkem, přičemž řada názorů vyslovených ve zprošťujícím rozsudku obvodního soudu se shoduje s nahlížením dovolacího soudu na okolnosti doprovázející uzavření dvou smluv o dílo, resp. samotné postavení obviněných jako zaměstnanců DP, kteří byli zodpovědní za jejich přípravu a bylo od nich požadováno stanovisko k nabídce obchodní společnosti HAGUESS, a. s., včetně ceny. Městský soud v Praze učinil vlastní zhodnocení významných zjištění ve věci a rovněž se vyjadřoval i k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty včetně příčinného vztahu a subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Jeho argumenty však považuje Nejvyšší soud v určitých částech za vnitřně rozporné, např. na jedné straně přiznává jednání (opomenutí) obviněných velký význam pro vznik škodlivého následku (účinku), na druhé straně však opomíjí řadu skutečností, kterým je třeba přiznat značnou váhu v rámci hierarchie osob zodpovědných za uzavření obou smluv o dílo, a především soud přehlížel vnímání situace obviněnými z pohledu vlastních pozic při vyjednávání a při samotném posuzování charakteru nabídky obchodní společnosti HAGUESS, a. s., na podkladě v té době jim známých informací jak ze strany dalších zaměstnanců DP (např. právního oddělení, případně právních konzultantů, vrcholných představitelů této akciové společnosti zcela ovládané stoprocentním akcionářem HMP), jakož i pracovníků či představitelů HMP vybraných do řídícího výboru projektu karty Pražana, resp. opencard). Městský soud v Praze tak svým citovaným usnesením prakticky zavázal soud prvního stupně k opětovnému posouzení důkazního řízení v této věci s poměrně zřetelnými pokyny ke způsobu jeho hodnocení, které mělo vyústit v odsuzující rozsudek nad obviněnými. V novém hlavním líčení pak Obvodní soud pro Prahu 9 sice znovu poměrně pečlivě posuzoval veškeré významné okolnosti, avšak evidentně tak činil vázán závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení nadřízeného soudu. Za těchto okolností považuje Nejvyšší soud za vhodné vrátit věc znovu do stadia odvolacího řízení, neboť nesprávné právní posouzení skutku u obou obviněných má svůj podklad v názorech vyslovených městským soudem (konkrétně zmíněny v předešlé části tohoto usnesení), jehož úvahy vyplývají jak z napadeného rozsudku, tak i z předcházejícího usnesení ze dne 30. 9. 2014.

78. Rovněž nebylo možné přehlédnout, že soudy obou stupňů správně vnímaly určitá specifika tohoto trestního řízení projevující se zejména v osobách, proti nimž bylo zahájeno a vedeno trestní řízení, resp. podána obžaloba v rámci prověřování tzv. kauzy opencard. Žádný soudce nežije ve vakuu či izolovaně od společenského dění o to více, pokud je určitému tématu věnovaná tak silná mediální pozornost, jak se stalo v daném případě, a osobní zkušenosti a znalosti nikoli ve vztahu k zákonům či soudní judikatuře se samozřejmě odráží v úvahách soudců při rozhodování konkrétního případu. Stručně je pravidlo hodnocení důkazů pro trestní řízení definováno v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu tak, že orgány činné v trestním řízení vychází při procesu hodnocení provedených důkazů ze svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení v š e c h okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Samozřejmě jednou z mnoha povinností soudce je nestrannost, tzn. mimo jiné, že soudce nesmí být při rozhodování veden svým osobním (individuálním) postojem k určitému problému či osobě zúčastněné na trestním řízení (k tomu slouží ustanovení o vyloučení orgánů činných v trestním řízení zakotvená v § 30 až 31a tr. řádu). Na druhou stranu je nesporné, že soudce jako osoba žijící v určitém společenství nemůže při rozhodování odhlížet i od těch jevů, které sice samy o sobě nejsou předmětem rozhodování (obžaloby), nicméně evidentně souvisí, a to ve větší či menší míře, se skutečnostmi, pro něž je trestní stíhání určité osoby vedeno. Není to soudce, kdo může určit, koho je třeba postavit před soud (zásada obžalovací viz § 2 odst. 8 tr. řádu), nicméně při vědomí nesprávně označeného pachatele obžalobou nemůže přistoupit k určitému kompromisnímu řešení, které se odrazí vyslovením viny takové osoby a případně uložením mírné sankce. Projekt tzv. univerzální čipové karty Pražana (opencard) byl provázen řadou kroků, jež nebyly orgány činnými v trestním řízení komplexně vyhodnoceny ve vztahu k osobám, které se na jejím prosazování i formou poškozujícího jednání podílely nejvyšší měrou, proto je nutné velice pečlivě vážit, zda ten, kdo byl postaven před soud, nese na zjevných chybách provázejících realizaci projektu, byť (snad) rovněž chyboval, takovou míru odpovědnosti, která si vynucuje postih prostředky trestního práva se zřetelem na jej ovládající zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio při interpretaci právních norem.

79. Městský soud v Praze tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obou obviněných a odstraní vady vytčené tímto rozhodnutím, zejména náležitě vyřeší otázku naplnění všech znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, jímž byli obvinění uznáni vinnými, resp. posoudí jednání dovolatelů ve vztahu k výše zmíněné nedbalostní variantě tohoto trestného činu podle § 255a odst. 1, 3 tr. zákona, a doplní dokazování v naznačených směrech. Své závěry pak důsledně a přesvědčivě vyloží v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž se musí vypořádat s jednotlivými rozpory v hodnocení důkazů, na něž Nejvyšší soud upozornil výše. Pokud soud druhého stupně zjistí, že výhrady obviněných jsou důvodné, a že v důkazním řízení není dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. že jsou stále přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, především příčinného vztahu mezi jednáním (opomenutím) a vznikem škodlivého následku, dále též subjektivní stránky trestného činu podle § 255 odst. 1, 3, popř. § 255a odst. 1, 3 tr. zákona, a v neposlední řadě též osoby poškozené a pokrytí vzniku následku zaviněním, jež nebude možné odstranit ani provedením dalšího důkazu, bude nutné rozhodnout ve prospěch obou obviněných a v souladu se zásadou in dubio pro reo zrušit rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnout o zproštění obviněných obžaloby. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a v novém řízení nesmí dojít ke zhoršení postavení obviněných ve smyslu § 265s odst. 2 tr. řádu.

80. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení zjištěné na podkladě důvodně podaných dovolání nebylo možné odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, a to především díky potřebě doplnění dokazování, které je možné v dovolacím řízení jen velmi omezeně, rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu