5 Tdo 456/2013
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 250b odst. 1 tr. zák., § 250b odst. 3 tr. zák., § 176 odst. 1 tr. zák.




5 Tdo 456/2013-21
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání, které podala obviněná H.
L.,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 6 To 600/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 114/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. L.
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 2 T 114/2011, byla obviněná H. L. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. Podle § 250b odst. 3 a § 35 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.


Obviněná podala proti citovanému rozsudku odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací zamítl usnesením ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 6 To 600/2012 jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.



Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Rudlovčáka. Učinila tak ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a opřela o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


V úvodu svého podání dovolatelka shrnula své výhrady proti rozhodnutí Městského soudu v Praze tak, že je označila za nepřezkoumatelné, neboť soud se nedostatečně vypořádal s námitkami a návrhy obviněné na doplnění dokazování, jež vznesla v odvolání. Podle přesvědčení obviněné porušil odvolací soud pravidla hodnocení důkazů a požadavky § 125 tr. ř. na odůvodnění nebo je zcela neprovedl . Dovolatelka poté citovala nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/05 , v němž měl tento soud odmítnout velmi restriktivní výklad dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, který odporuje smyslu a záměru zavedení dovolání do trestního procesu. Zopakovala svůj názor na výsledky provedeného dokazování s tím, že odvolací soud zcela ignoroval její námitky o nedostatku subjektivní a objektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Další vadu napadeného rozhodnutí spatřovala v nedostatku materiální stránky trestných činů, kterou by zásadně mělo ovlivnit i splacení dluhu poškozené společnosti. V závěru svého podání obviněná vyslovila názor, že odvolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces především tím, že nepřipustil provedení navrhovaných důkazů, navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.


Nejvyšší státní zástupce se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k dovolání prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martiny Havlíkové. Vyslovila názor, že veškeré výhrady obviněné proti napadenému rozhodnutí uplatňovala již od počátku trestního řízení a soudy obou stupňů se jimi zabývaly. Jejich podstatou je však odmítání skutkového základu výroku o vině, nesměřují proti právnímu posouzení skutku, tudíž nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. Přesto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tudíž jako zjevně neopodstatněné.


Nejvyšší soud shledal, že obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že je zjevně neopodstatněné.


Jak sama obviněná ve svém podání zdůraznila, je si vědoma, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřovala, je určen k nápravě vad, spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Lze jej proto úspěšně uplatnit v případech, kdy soudy zjištěný skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního či druhého stupně, a takto zjištěný skutek pak může být přezkoumán v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, které směřují proti jeho právnímu posouzení soudy ve věci rozhodujícími a odkazují na konkrétní vady v aplikaci hmotného práva. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání proto není možné napadat samotné skutkové závěry soudů, ani rozsah provedeného dokazování a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy ani jak postupovaly při dokazování. S tímto způsobem výkladu vyslovil souhlas také Ústavní soud, v řadě svých rozhodnutí jej shledal ústavně konformním a odmítl na podkladě ústavní stížnosti provádět jakousi superrevizi dokazování a skutkových zjištění obecných soudů. (Srov. i obviněnou citovaný byť s opačným záměrem - nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, shodně také nález ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07.) Mimochodem rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/05 , z něhož dovolatelka obsáhle citovala právě nesouhlasné stanovisko k restriktivnímu výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, bylo vydáno dne 24. 2. 2006, jedná se o usnesení nikoli nález, a týká se ústavní stížnosti podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 12 Cmo 310/2005. V něm pak je odkazováno na zásadu volného hodnocení důkazů obsaženou v § 132 o. s. ř., ve znění účinném v době rozhodování. Přestože se citované rozhodnutí Ústavního soudu netýká trestního řízení, je nesporné, že i v řízení o stížnosti podané proti rozhodnutím vydaným v trestním řízení, se Ústavní soud vyjadřoval k nesprávné aplikaci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Docházelo k ní v těch případech, kdy v rámci své rozhodovací pravomoci Ústavní soud zjistil porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Jestliže Ústavní soud v rámci přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů přijme výhrady stěžovatele, jejichž prostřednictvím je soudům vytýkáno dotčení ústavně chráněných práv, a Nejvyšší soud v dovolacím řízení ponechal takové vady bez nápravy, přistupuje Ústavní soud výjimečně ke kasaci nejen rozhodnutí o dovolání vydané Nejvyšším soudem, ale v naprosté většině také rozhodnutí soudů nižších stupňů. Pouze za podmínky, kdy nebyl trestní proces veden ústavně konformním způsobem, případně soudní rozhodnutí jsou zatížena vadou, jež má svůj původ v nerespektování základních práv a svobod, se Ústavní soud kriticky vyjadřoval k příliš restriktivnímu výkladu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (Srov. např. nález ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1098/10.) O takovou situaci však v dané věci nejde.


Od počátku svého trestního stíhání obviněná odmítá, že by při sjednávání úvěru od Komerční banky, a. s., věděla, že součástí podkladů k žádosti o úvěr byly dokumenty, které by neodpovídaly její skutečné osobní a majetkové situaci v rozhodné době. Ohledně svého výdělku se hájí tím, že ve firmě svého bratra skutečně pracovala, byť neměla uzavřenou pracovní smlouvu, a výdělků dosahovala ještě vyšších, než jak je uvedeno v potvrzení o jejím příjmu předkládaného bance. Potvrzení o výši vyměřovacích základů, které nepravdivě deklarovalo existenci pojištění obviněné a jež bylo v trestním řízení označeno za falsum, obviněná údajně nikdy neviděla, tudíž je ani nemohla opatřit či vědomě bance předložit. Tuto svou obhajobu zopakovala i v dovolání a nepřímo obvinila z nekalého jednání, za něž byla sama odsouzena, svědkyni H. S., dříve N., která jí úvěr zprostředkovala a jíž plně důvěřovala. Vycházela z doporučení této osoby jako schopné zajistit úvěrové prostředky a i z důvodu své neznalosti místních poměrů ponechala zcela v její dispozici obstarání příslušných podkladů a sepisování žádosti.


Z těchto dovolacích námitek je zcela evidentní, nakonec sama obviněná je si způsobu své argumentace vědoma, že svým obsahem překračují rámec možností dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, neboť neodpovídají definici dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatou odmítání rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zcela jiné skutkové zjištění, než k jakému dospěl již soud prvního stupně a s nímž se soud druhého stupně zcela ztotožnil. Ke způsobu, jakým soudy v dané věci hodnotily provedené důkazy, jakož i k rozsahu dokazování, nemá Nejvyšší soud jakékoli výhrady, při respektování zásady definované v § 2 odst. 6 tr. ř., soudy interpretovaly důkazní stav v souladu s obsahem jednotlivých důkazů, nedopustily se žádné tendenční úvahy, naopak striktně vyšly z faktů, které vyplynuly především z listin založených v trestním spise. Skutkový stav stručně vyjádřený ve výroku o vině nalézacího soudu je zcela dostatečný pro objasnění všech okolností potřebných pro právní posouzení jednání, jehož se obviněná dopustila. Je možné souhlasit s dovolatelkou, že soudy provedly zhodnocení důkazů stručně, nicméně nikoli chybně. Za této situace nebylo nutné doplňovat dokazování ani ve smyslu návrhů obviněné, neboť provedené důkazy postačovaly k rozhodnutí o podané obžalobě (viz § 2 odst. 5 tr. ř.). Na odsouzení obviněné by skutečně nemělo žádný vliv zjišťování osoby, která měla opatřit potvrzení o výši vyměřovacích základů , neboť obviněná byla odsouzena za užití padělané listiny jako pravé, tj. podle § 176 odst. 1 alinea druhá tr. zák., nikoli za její padělání podle alinea první tohoto ustanovení. Otázka rozsahu dokazování je spojena s principem nezávislosti soudů zakotvené v čl. 82 Ústavy České republiky. Také Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není povinností soudů provést všechny opatřené nebo navrhované důkazy, jejich povinností je odůvodnit, pokud nevyhoví požadavkům na doplnění dokazování. Soud je při zjišťování skutkových okolností limitován tzv. zásadou materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a ani právo na spravedlivý proces nezaručuje nárok na rozhodnutí odpovídající představě obviněného, ale zajišťuje mu spravedlivé soudní řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11). Případná účast svědkyně H. S. na protiprávním jednání obviněné by nemohla snížit její míru zavinění, nebo dokonce ji zbavit trestní odpovědnosti, neboť pokud by orgány činné v trestním řízení zjistily, že H. S. opatřila nepravdivé podklady pro podání žádosti o poskytnutí úvěru pro obviněnou, pak by u ní zřejmě přicházelo v úvahu stíhání pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250b odst. 1, 3 tr. zákona.


Na uvedené argumenty navazuje právě otázka subjektivní stránky trestných činů, kterou obviněná popírá právě odkazem na činnost zprostředkovatelky úvěru, svědkyně H. S. Jak již správně uvedly soudy nižších stupňů, byla to obviněná, kdo žádal o poskytnutí finančních prostředků Komerční banku, a. s., za tímto účelem bylo třeba předložit dokumenty týkající se jejího příjmu a plateb na důchodové a nemocenské pojištění. Jak bylo již konstatováno, výsledky dokazování nedávají žádnou pochybnost o tom, že obviněná neměla uzavřenou pracovní smlouvu ani ve firmě svého bratra, ani v době podání žádosti o úvěr nehradila žádné platby, jejichž výběrem je pověřena Česká správa sociálního zabezpečení ve smyslu zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Těchto skutečností si byla obviněná vědoma a to při zohlednění jejích jazykových schopností, které jsou naopak na vysoké úrovni, neboť ani při svých výsleších orgány činnými v trestním řízení obviněná nepožadovala tlumočení do českého jazyka. Pokud navíc v době předcházející protiprávnímu jednání provozovala soukromé podnikání na základě živnostenského oprávnění a byla jednatelkou v obchodních společnostech s ručením omezeným (srov. listiny na č. l. 167 až 192 trestního spisu), je důvodné předpokládat její poměrně značnou schopnost orientovat se v právním režimu podnikání podle předpisů platných na území České republiky. Je proto zcela oprávněné odmítnout její obhajobu, jíž se snažila zbavit jakékoli odpovědnosti za obstarání podkladů potřebných pro podání žádosti o úvěr, resp. za neznalost jejich obsahu. Pokud je opatřila vlastním podpisem musela být nejméně srozuměna s možnými následky jejich nepravdivého obsahu. Právě její podnikatelská činnost svědčí o uvědomování si důsledků jednání, jež směřují vůči třetím osobám, a o odpovědnosti za překročení nebo obcházení platných právních norem.


Nakonec obviněná ve svém dovolání sama upozornila na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, v němž je zdůrazněno, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. nepostihuje jednání poruchové jako obecný podvod, má tak charakter trestných činů předčasně dokonaných , které způsobením poruchy teprve hrozí. Úmyslné zavinění trestného činu úvěrového podvodu se totiž váže k uvedení nepravdivých údajů, či k zamlčení podstatných údajů při sjednávání uvedených smluv. Proto ani způsobení škody není znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Okolnosti týkající se zavinění obviněné v projednávané trestní věci tak odpovídají naplnění znaku nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť obviněná musela být přinejmenším srozuměna s tím, že v žádosti o poskytnutí úvěru Komerční bance, a. s., jsou uvedeny nepravdivé údaje. Pokud jde o způsobení škody, která v daném případě byla větší než malá podle hledisek definovaných v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., a proto byl čin kvalifikován podle odst. 3 ustanovení § 250b tr. zák., je potřebné doplnit, že k odpovědnosti za těžší následek postačuje zavinění z nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a), či písm. b) tr. zák. Mimo rámec skutečností významných pro posouzení věci je proto tvrzení obviněné o absenci jejího úmyslu bankovní společnost jakkoli poškodit. Stejně tak uhrazení dluhu ji nemůže zbavit trestní odpovědnosti, ale mohlo mít vliv pouze na výrok o náhradě škody, pokud by soud vyslovil povinnost obviněné způsobenou škodu nahradit. Tak se ale v dané věci nestalo, neboť soud prvního stupně rozhodoval v adhezním řízení tak, že poškozenou společnost odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř.


Námitka týkající se materiální stránky trestných činů sice za určitých okolností může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale v daném případě ji dovolatelka opírá v podstatě o skutkové okolnosti. Otázka materiální podmínky trestní odpovědnosti pachatelů za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. byla soudy hodnocena z pohledu kritérií demonstrativně uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Dospělý pachatel tak mohl spáchat trestný čin ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák., jen za podmínky, že skutek dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost podle § 3 odst. 2 tr. zák. Dlouholetá soudní praxe přitom za účinnosti této právní úpravy vycházela z judikatury, podle níž samotným stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že jejich naplněním v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Nesplnění materiálního znaku trestného činu tak přicházelo v úvahu jen u jednání vykazujících jeho formální znaky, avšak fakticky neodpovídající dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestných činů určité skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).


Podle názoru Nejvyššího soudu v projednávané trestní věci obviněné H. L. poskytují všechny skutkové okolnosti rozhodné pro právní posouzení dostatečný podklad i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti obou trestných činů. Zjištěné protiprávní jednání se ani u jednoho z trestných činů nevymyká situacím, v nichž měl být chráněn zájem prostředky trestního práva. Obviněná se dobrovolně svěřila do rukou zprostředkovatelky bankovního úvěru, ačkoli jistě byla vzhledem ke svým podnikatelským zkušenostem schopna sama vstoupit v jednání s bankou, nezpochybnitelně si byla vědoma nutnosti doložit žádost o úvěr mj. podklady prokazujícími její schopnost splácení, k čemuž slouží právě potvrzení o výši příjmu u zaměstnanců, ačkoli věděla, že řádnou zaměstnankyní ani ve společnosti BALTY STAV, s. r. o., není. Již v době předcházející podání žádosti o úvěr přestala platit pojistné na důchodové a nemocenské pojištění, přičemž do konce roku 2006 tak činila, věděla tudíž o tomto druhu povinných odvodů k rukám příslušné pobočky České správy sociálního zabezpečení. Obsah potvrzení přiloženého k její žádosti o úvěr tak nemohl odpovídat skutečnosti. Jak již bylo zmíněno, neovlivnila by případná účast další osoby na protiprávním jednání obviněné závěr o správné aplikaci trestního zákona ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byla uznána vinnou. Samotný stupeň společenské nebezpečnosti nebyl u obviněné nijak výrazně snížen žádnou zjištěnou okolností tak, aby neodpovídal běžným případům, na něž obě ustanovení trestního zákona dopadaly. Nejvyšší soud neshledal v průběhu trestního řízení žádné porušení procesních předpisů, na něž ve svém dovolání obviněná odkazovala, stejně tak nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení jejích základních ústavními zákony garantovaných práv. V dané věci byly orgány činnými v trestním řízení respektovány veškeré zásady tak, aby bylo možné bez pochybností rozhodnout o vině a trestu obviněné. Významné okolnosti, které mohly svědčit ve prospěch obviněné, byly zohledněny ve výroku o trestu odnětí svobody, jehož výměra se blíží dolní hranici trestní sazby, neznamená omezení osobní svobody a také nebyl obviněné uložen žádný jiný druh trestu spojený např. s povinností materiálního plnění.


Závěrem je proto možné uzavřít, že obviněná podala dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, které opírala o námitky, jejichž část sice odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nebyly důvodné. Nejvyšší soud proto nemohl přezkoumat napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení, a odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 19. června 2013



Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová