5 Tdo 45/2009
Datum rozhodnutí: 25.03.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 45/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2009 o dovolání, které podal obviněný V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 6 To 79/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 10/2007, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného V. K. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 6 To 79/2008, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 28 T 10/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 28 T 10/2007, uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že na přesně nezjištěných místech v době od ledna 2005 do listopadu 2005, kdy byl společníkem a do 7. 4. 2005 i jednatelem obchodní společnosti G. M., s. r. o., a současně společníkem obchodní společnosti G. G., s. r. o., přičemž obě tyto obchodní společnosti měly částečně shodný předmět podnikání, a to poskytování software a poradenství v oblasti hardware a software, reklamní činnost a marketing, zpracování dat, služby databank a správa sítí, ve snaze usnadnit obchodní společnosti G. G., s. r. o., zahájení vlastní podnikatelské činnosti v oblasti poskytování webhostingových služeb,

zákazníkům obchodní společnosti G. M., s. r. o., kteří doposud využívali placených webhostingových služeb provozovaných a poskytovaných obchodní společností G. M., s. r. o., jimž uplynula předplacená doba poskytování těchto služeb a kteří měli zájem o jejich další poskytování, obviněný zaslal v elektronické formě výzvy k úhradě a následně faktury ohledně dalšího předplatného webhostingových služeb, avšak tyto výzvy k úhradě a faktury vystavil jménem obchodní společností G. G., s. r. o., když pro platbu za služby bylo uvedeno číslo bankovního účtu této obchodní společnosti, a zároveň realizoval další provozování webhostingových služeb v rámci obchodní společností G. G., s. r. o., přičemž obviněný sám byl autorem počítačového programu a webového prostředí, pomocí kterých byly poskytovány webhostingové služby,

tím obviněný docílil toho, že stávající zákazníci, kteří platbami podle výzev k úhradě konkludentně akceptovali nabídku na další poskytování webhostingových služeb prostřednictvím obchodní společnosti G. G., s. r. o., fakticky ukončili své smluvní vztahy k obchodní společnosti G. M., s. r. o., navázali nové smluvní vztahy s obchodní společností G. G., s. r. o., a tak obviněný znemožnil obchodní společnosti G. M., s. r. o., další poskytování webhostingových služeb těmto zákazníkům,

přičemž se jednalo o zákazníky, platby a výzvy k úhradě blíže konkretizované pod body 1. až 159. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, čímž z takto konkludentně uzavřených smluv získala obchodní společnost G. G., s. r. o., od dosavadních zákazníků obchodní společnosti G. M., s. r. o., v roce 2005 platby v úhrnné výši 211 724,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný V. K. odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle § 54 odst. 3 tr. zák. v trvání 5 měsíců. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku obchodní společnosti G. M., s. r. o., na náhradu škody.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 6 To 79/2008, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Dne 5. 12. 2008 podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce proti uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedených důkazů, přičemž zejména namítá, že nepřevedl zákazníky od obchodní společnosti G. M., s. r. o., k obchodní společnosti G. G., s. r. o., a ani se nedohodl se společníky prvně jmenované obchodní společnosti na užívání domény a softwarové aplikace. Podle názoru obviněného posuzovaným jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., neboť jeho záměrem bylo naopak předejít vzniku škody na majetku zákazníků a obchodní společnosti G. M., s. r. o., jakož i zachování dobrého jména internetové aplikace a domény. Jak dále obviněný v této souvislosti namítl, nové smlouvy se stávajícími zákazníky obchodní společnosti G. M., s. r. o., uzavíral až po ukončení původních závazkových vztahů, přičemž podle jeho názoru použitá právní kvalifikace není podpořena skutkovými zjištěními. Obviněný poukazuje též na důvody, které mu bránily postupovat podle § 115 odst. 1, § 149 odst. 2 a § 149a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ), a vznesl výhrady zpochybňující i správnost posouzení skutku z hlediska naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jímž je uzavření tzv. úkorné smlouvy. Podle názoru obviněného za situace, pokud obchodní společnost G. M., s. r. o., nebyla po jeho odchodu z ní oprávněna nadále používat internetovou doménu a softwarovou aplikaci, nemohl obviněný uzavřít smlouvu na úkor jmenované obchodní společnosti, která by nakonec musela ukončit své podnikání, neboť by v důsledku neexistence uvedeného know-how stejně přišla o své zákazníky. Navíc je obviněný přesvědčen, že jako vlastník předmětného know-how byl oprávněn uzavírat nové smlouvy, aniž by současně musel působit v obchodní společnosti G. M., s. r. o. Jak dále obviněný zdůraznil, k úbytku hodnot došlo naopak v jeho majetkové sféře, neboť jmenovaná obchodní společnost se na jeho úkor bezdůvodně obohatila bezplatným používáním software a internetové domény. Obviněný rovněž zpochybňuje naplnění materiální podmínky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., přičemž poukazuje zejména na příčiny související s ukončením jeho podnikání v obchodní společnosti G. M., s. r. o. Podle obviněného byl postup soudů nižších stupňů v rozporu s ustanoveními čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Závěrem svého dovolání obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 6 To 79/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 28 T 10/2007. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. řádu rozhodl sám ve věci tak, že ho zprostí obžaloby, nebo aby podle § 265l tr. řádu přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státní zastupitelství. Pokud obviněný způsobil zánik závazkových vztahů zákazníků s obchodní společností G. M., s. r. o., a dalším právním úkonem založil závazkové vztahy jejích původních zákazníků k obchodní společnosti G. G., s. r. o., jde podle názoru státního zástupce o úkornou smlouvu ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák., přičemž trestní odpovědnost obviněného za posuzovaný trestný čin by mohla být vyloučena jen tehdy, jestliže by nejdříve ukončil své působení v obchodní společnosti G. M., s. r. o. Podle státního zástupce ovšem obviněný zneužil informace, které měl v důsledku svého postavení v obou obchodních společnostech, k tomu, aby převedl majetkové právo k doméně a k software a současně uzavřel nové smlouvy o poskytování webhostingových služeb se zákazníky obchodní společnosti G. M., s. r. o. Jak dále uvádí státní zástupce, obviněný si popsaným jednáním zajistil vylepšení pozice při zahájení nové podnikatelské činnosti v obchodní společnosti G. G., s. r. o., na úkor obchodní společnosti G. M., s. r. o. Podle názoru státního zástupce posuzovaný skutek nijak nevybočuje z rámce obdobných běžných případů, takže nelze uvažovat ani o zvlášť nízké společenské nebezpečnosti, která by nedosahovala potřebného stupně předvídaného trestním zákonem. Státní zástupce sice připouští, že skutek obviněného vykazuje též obchodněprávní prvky, avšak jde o standardní průvodní znak řady hospodářských trestných činů, na které je třeba reagovat prostředky trestního práva. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Obviněný V. K. opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá především tvrzení obviněného, jímž jednak zpochybnil naplnění některých znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a jednak popřel existenci svého úmyslu kohokoli poškodit nebo zvýhodnit posuzovaným jednáním. Obviněný dále nesouhlasí ani se závěrem soudů o naplnění materiální stránky citovaného trestného činu.

Protože zmíněné dovolací námitky obviněného V. K. zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.

Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. K. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nemá znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Citovaný dovolací důvod tudíž může spočívat jen v právní (nikoli skutkové) vadě, a to v takové, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Tomuto dovolacímu důvodu (ani žádnému z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu) však neodpovídají především ty námitky obviněného V. K., jimiž zpochybňuje některá skutková zjištění a správnost provedeného dokazování, zejména pokud tvrdí, že nepřevedl původní zákazníky obchodní společnosti G. M., s. r. o., do smluvních vztahů s nově založenou obchodní společností G. G., s. r. o., a ani se nedohodl se společníky první jmenované obchodní společnosti na užívání internetové domény a softwarové aplikace.

Ostatní dovolací námitky obviněného V. K. ovšem už Nejvyšší soud shledal důvodnými. Takovou je zejména námitka obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Zmíněnou námitku obviněný opírá především o tvrzení, podle kterého jeho úmysl nesměřoval k opatření výhody nebo prospěchu.

K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se mimo jiné vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl pachatele musí jednak zahrnout všechny ostatní znaky této skutkové podstaty a navíc musí směřovat k tomu, aby pachatel opatřil sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch.

Na podkladě dosavadních skutkových zjištění, jak byla vyjádřena výše v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, však podle názoru Nejvyššího soudu nelze učinit závěr o úmyslu obviněného V. K. uzavřít nevýhodnou smlouvu na úkor obchodní společnosti G. M., s. r. o. Rozhodná skutková zjištění totiž neposkytují dostatečný podklad pro tvrzení, že obviněný jednal v úmyslu (byť alespoň eventuálním) zvýhodnit jeden hospodářský subjekt, jímž by měla být obchodní společnost G. G., s. r. o., na úkor jiného hospodářského subjektu, tedy obchodní společnosti G. M., s. r. o., přestože obviněný působil zároveň v obou těchto obchodních společnostech, které měly částečně shodný předmět podnikání, a uzavřel již zmíněné smlouvy o poskytování tzv. webhostingových služeb s dřívějšími zákazníky posledně jmenované obchodní společnosti. Jak je v posuzované věci zřejmé, obviněný uzavíral jménem obchodní společnosti G. G., s. r. o., nové smlouvy o poskytování webhostingových služeb s původními zákazníky obchodní společnosti G. M., s. r. o., až poté, co došlo k zániku jejich závazkového vztahu vůči této posledně jmenované obchodní společnosti, což ostatně výslovně uvedl soud prvního stupně v popisu skutku, a s takovým skutkovým závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Z hlediska případného naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. má v posuzované věci navíc podstatný význam i okolnost, že obviněný poskytoval obchodní společnosti G. M., s. r. o., výsledky své tvůrčí činnosti a znalostí (tzv. know-how) v podobě internetové domény, k níž vytvořil příslušné programové vybavení (tzv. software, resp. softwarovou aplikaci), bez něhož by označená doména nemohla fungovat. Obviněný byl tedy oprávněným subjektem k užívání těchto výsledků své tvůrčí činnosti a znalostí, včetně dispozic s nimi, a vzhledem k neexistenci žádných konkrétních smluvních ujednání či jiných omezení záviselo pouze na úvaze obviněného, v jakém rozsahu a v jakém časovém období poskytne uvedené výsledky své činnosti ve prospěch obchodní společnosti G. M., s. r. o. V okamžiku, kdy se obviněný rozhodl ukončit své aktivní působení ve jmenované obchodní společnosti (obviněný projevil poprvé tento záměr na její valné hromadě dne 7. 4. 2005 viz č. l. 531 trestního spisu), byl oprávněn poskytnout předmětné know how (internetovou doménu) a softwarovou aplikaci jiné osobě nebo je mohl sám používat v rámci jiného podnikatelského subjektu.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že internetovou doménu, kterou obviněný V. K. vytvořil za účelem poskytování webhostingových služeb v této věci, včetně jejího jména je třeba považovat za jinou majetkovou hodnotu ve smyslu § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obč. zák. ). Internetová doména a její jméno jsou totiž výsledkem duševní činnosti obviněného a jeho znalostí a její hodnotu lze vyjádřit v penězích, takže jsou způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, jak se uznává i v odborné literatuře (viz např. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 591). Současně se však nejedná o věc v právním smyslu ani o pouhé subjektivní právo. V širším významu je pak možné chápat internetovou doménu také jako součást tzv. know-how, kterým se zpravidla rozumí souhrn organizačních, řídicích, ekonomických, podnikatelských, technických, obchodních, marketingových a dalších znalostí a zkušeností, pokud nejsou jinými předměty ochrany (např. jako vynálezy) a lze je hospodářsky využít (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 466 a násl.; Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 290 a 291). Obviněný jako soukromá fyzická osoba tedy mohl nakládat se zmíněnou internetovou doménou jako s jinou majetkovou hodnotou podle své vůle, zejména ji mohl přenechat do užívání jinému subjektu na základě tzv. nepojmenované smlouvy uzavřené podle § 51 obč. zák. nebo ji nadále užívat jen pro své potřeby. Podobně nebylo vyloučeno považovat internetovou doménu jako tzv. know how též za předmět průmyslového vlastnictví a nakládat s ní na podkladě licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví podle § 508 a násl. obch. zák.

Pokud jde o softwarovou aplikaci, bez níž by nemohla řádně fungovat ani předmětná webhostingová služba, podle názoru Nejvyššího soudu jde v posuzované věci o počítačový program, který splňuje znaky autorského díla ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném v době spáchání popsaného skutku (dále jen autorský zákon ). Podle citovaného ustanovení autorského zákona se totiž za dílo považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný V. K. byl zcela nepochybně autorem předmětné softwarové aplikace. Proto mu k ní náležela práva, která svědčí autorovi díla podle příslušných ustanovení autorského zákona. Obviněný tedy zejména mohl nakládat s tímto dílem způsobem předvídaným v ustanoveních § 12 až § 23 autorského zákona, tj. měl zejména právo, aby své dílo užíval, rozmnožoval, rozšiřoval, pronajal nebo půjčil. Jestliže tedy obviněný souhlasil s tím, aby obchodní společnost G. M., s. r. o., bezplatně užívala jím vytvořenou softwarovou aplikaci, aniž by obviněný uzavřel písemnou smlouvu s touto obchodní společností, šlo o poskytnutí tzv. nevýhradní licence (§ 46 odst. 4 a contrario autorského zákona).

Dále Nevyšší soud připomíná, že obchodní společnost G. M., s. r. o., se fakticky nezabývala žádnou jinou podnikatelskou činností než právě poskytováním webhostingových služeb, k nimž využívala výsledky tvůrčí činnosti a znalostí obviněného V. K. v podobě tzv. know-how (internetové domény) a díla představujícího softwarovou aplikaci. Proto ukončení konkludentní smlouvy, uzavřené mezi jmenovanou obchodní společností a obviněným o užívání těchto výsledků jeho činnosti a znalostí, prakticky znamenalo i ztrátu dosavadních zákazníků obchodní společnosti G. M., s. r. o., neboť jim nemohla poskytovat webhostingové služby jinak než v součinnosti s obviněným. S takovou možností však ostatní společníci jmenované obchodní společnosti museli počítat, protože věděli o právu obviněného k uvedeným výsledkům jeho tvůrčí činnosti a znalostí, přičemž obviněný je upozornil na tuto skutečnost v souvislosti s ukončením své aktivní účasti v obchodní společnosti G. M., s. r. o. Za popsaných okolností pak podle názoru Nejvyššího soudu lze důvodně pochybovat o úmyslu obviněného způsobit takovou újmu obchodní společnosti G. M., s. r. o., kterou by bylo možné považovat za její úkor ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. Obviněný totiž pouze využil svého práva disponovat s vlastními majetkovými hodnotami tím způsobem, že je uplatnil ve svém podnikání po založení obchodní společnosti G. G., s. r. o., a neumožnil jejich další užívání obchodní společnosti G. M., s. r. o. Výkon tohoto práva nemůže založit trestní odpovědnost obviněného za posuzovaný trestný čin, zejména když obchodní společnost G. M., s. r. o., po odchodu obviněného z ní stejně nebyla schopna poskytovat webhostingové služby svým dosavadním zákazníkům, protože tato činnost byla vázána výlučně na osobu obviněného a na jeho znalosti a schopnosti.

Navíc ke spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se vyžaduje úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Přitom tento tzv. druhý úmysl je podmíněn existencí základního úmyslného zavinění pachatele, jež musí zahrnovat i uzavření takové smlouvy, která je na úkor jednoho z podnikatelských subjektů s týmž nebo podobným předmětem činnosti, v nichž pachatel zároveň působí. Jsou-li tedy v posuzované věci pochybnosti o tomto prvotním úmyslu obviněného V. K., nelze uvažovat o tom, že jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Výhoda nebo prospěch, k jejichž opatření směřuje zmíněný tzv. druhý úmysl pachatele, pak musí být neoprávněné, tj. získané v důsledku porušení zákazu konkurence, resp. v důsledku zneužití informací, které má pachatel k dispozici právě proto, že zároveň působí ve dvou nebo více podnicích či organizacích se stejným nebo obdobným předmětem činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 290/2006, publikované pod č. T 903. v sešitě 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Jestliže ovšem obviněný jak Nejvyšší soud zdůraznil již výše jen využil svého práva disponovat s vlastními majetkovými hodnotami v podobě internetové domény a softwarové aplikace, k nimž měl výlučné oprávnění, a to tím způsobem, že je uplatnil ve svém podnikání po založení obchodní společnosti G. G., s. r. o., nemůže jít o takový prospěch této obchodní společnosti, který by snad byl neoprávněný, protože obviněný neporušil žádné zákonné omezení či smluvní ujednání.

Jak přitom vyplývá ze svědecké výpovědi P. H. (viz protokol o ní na č. l. 615 a 616 trestního spisu), obviněný V. K. měl zájem odkoupit obchodní podíly ostatních společníků obchodní společnosti G. M., s. r. o., za částku ve výši 400 000,- Kč, což však jmenovaný svědek i další společníci odmítli. Vzhledem k výši jednotlivých podílů taková nabídka ze strany obviněného nepochybně představovala pro stávající společníky nezanedbatelné zhodnocení jejich původních vkladů do základního kapitálu této obchodní společnosti. Pokud by tedy ostatní společníci chtěli řešit i další chod a rozvoj podnikání obchodní společnosti G. M., s. r. o., měli možnost reagovat na zmíněnou nabídku. Podnikatelská činnost jmenované obchodní společnosti zde totiž závisela v podstatě jen na aktivitě obviněného a na jeho vůli poskytovat této obchodní společnosti i nadále své know-how a softwarovou aplikaci, jak již Nejvyšší soud uvedl výše. Z rozhodných skutkových okolností je navíc zřejmé, že obviněný pracoval pro obchodní společnost G. M., s. r. o., za minimální mzdu, přičemž neměl žádný užitek z bezplatného užívání svého know-how (domény) a softwarové aplikace touto obchodní společností.

Podle názoru Nejvyššího soudu zde neobstojí ani úvaha soudu prvního stupně, kterou vyjádřil na str. 28 a 29 odůvodnění svého rozsudku, pokud konstatoval, že vklad obviněného V. K. do základního kapitálu (§ 58 a § 59 obch. zák.) obchodní společnosti G. M., s. r. o., v peněžité formě uhradili za obviněného ostatní společníci a že faktickým vkladem obviněného do základního kapitálu jmenované obchodní společnosti bylo jen jeho know how spojené s internetovou doménou a příslušná softwarová aplikace. Z obsahu spisu totiž taková okolnost nevyplývá a jak je naopak zřejmé z č. l. 538 trestního spisu, obviněný měl vložit do jmenované obchodní společnosti peněžitý vklad ve výši 30 000,- Kč, který splatil, což odpovídá i zápisu v obchodním rejstříku. Pokud snad tyto údaje nejsou ve shodě se skutečností a existovala-li mezi obviněným a ostatními společníky obchodní společnosti G. M., s. r. o., odchylná ústní dohoda, bylo věcí všech společníků, aby se podle toho vzájemně vypořádali (např. ohledně investic spojených s provozováním příslušné internetové domény a softwarové aplikace), a to především mimosoudně dohodou, ale v každém případě mimo trestní řízení.

Všechny shora konstatované skutečnosti tudíž podle názoru Nejvyššího soudu vylučují existenci úmyslu obviněného V. K. opatřit neoprávněnou výhodu nebo prospěch obchodní společnosti G. G., s. r. o., na úkor obchodní společnosti G. M., s. r. o.

Proto soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily otázku zavinění obviněného V. K., jestliže dospěly k závěru o jeho zavinění ve formě úmyslu v podstatě jen na podkladě okolnosti, že posuzovaným převodem práv a povinností z původních smluv o poskytování webhostingových služeb na obchodní společnost G. G., s. r. o., v níž obviněný působil jako společník, došlo ke ztrátě zákaznického portfolia obchodní společnosti G. M., s. r. o., která tím měla být poškozena, tj. utrpět úkor ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. Při formulaci uvedeného závěru ovšem soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že obviněný mohl nakládat se svou jinou majetkovou hodnotou v podobě internetové domény a se svými autorskými právy k příslušné softwarové aplikaci, přičemž v těchto dispozicích nebyl prakticky omezen žádným smluvním ujednáním ani formálně existujícím závazkem. Z popsaného postupu obviněného tedy bez dalšího nelze dovozovat existenci jeho úmyslného zavinění zahrnujícího jednak způsobení úkoru obchodní společnosti G. M., s. r. o., a jednak opatření neoprávněné výhody nebo prospěchu obchodní společnosti G. G., s. r. o., jak to učinily soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto považuje za důvodnou námitku obviněného vytýkající nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud se pak ztotožnil i s tvrzením obviněného V. K., kterým zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. spočívajícího v uzavření smlouvy na úkor jednoho z podnikatelských subjektů, v nichž zároveň působil. Podle názoru obviněného totiž obchodní společnost G. M., s. r. o., už nemohla uzavřít další (nové) smlouvy se svými původními zákazníky, neboť pozbyla oprávnění využívat předmětnou internetovou doménu a softwarovou aplikaci, které vytvořil obviněný.

Jak je patrné z právních závěrů soudu obou stupňů v posuzované věci, obviněný V. K. měl v důsledku smluv o používání webhostingových služeb uzavřených jménem obchodní společnosti G. G., s. r. o., způsobit úkor obchodní společnosti G. M., s. r. o., a to zejména v její majetkové sféře. Před uzavřením označených nových smluv, které měly být na úkor posledně jmenované obchodní společnosti, ovšem uplynula jejím zákazníkům předplacená doba pro poskytování webhostingových služeb. Obviněný tedy jednal popsaným způsobem za okolností, kdy nejprve vyčkal, až uplynutím doby dojde k zániku závazků založených jednotlivými smlouvami o poskytování webhostingových služeb, a teprve následně uzavřel s původními zákazníky obchodní společnosti G. M., s. r. o., nové smlouvy jménem obchodní společnosti G. G., s. r. o. Podle názoru Nejvyššího soudu je přitom podstatné, že obviněný tak učinil za situace, kdy obchodní společnost G. M., s. r. o., již stejně nemohla poskytovat zmíněné webhostingové služby, a to v důsledku skutečnosti, že po ukončení aktivit obviněného v ní tato obchodní společnost pozbyla právní titul k používání potřebného počítačového programu a internetového prostředí, bez něhož nebyla schopna plnit závazky vůči svým původním zákazníkům. Závěr o uzavření nových smluv obviněným jménem obchodní společnosti G. G., s. r. o., na úkor obchodní společnosti G. M., s. r. o., by pak v uvedeném případě bylo možné učinit, jen kdyby posledně jmenovaná obchodní společnost i po ukončení aktivní činnosti obviněného v ní byla nadále způsobilá poskytovat webhostingové služby svým původním zákazníkům (např. prostřednictvím jiné osoby než obviněného a za pomoci jí vytvořené nové internetové domény a softwarové aplikace), a jestliže by tedy obviněný navzdory této skutečnosti odlákal zákazníky k uzavření smluv s nově založenou obchodní společností G. G., s. r. o. Takové skutkové okolnosti ovšem nebyly zjištěny. Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, kterou vytkl nesprávné posouzení uvedeného znaku objektivní stránky trestného činu, za opodstatněnou.

Pokud jde o výhrady obviněného V. K., jimiž s poukazem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil naplnění materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud se jimi blíže nezabýval. Soudy nižších stupňů totiž nesprávně posoudily některé formální znaky uvedeného trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, takže případné úvahy o stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným jsou předčasné a mohly by mít místo teprve tehdy, bude-li zřejmé, že obviněný naplnil všechny formální znaky příslušné skutkové podstaty.

Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný V. K. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 6 To 79/2008, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 28 T 10/2007, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud prvního stupně tedy v rozsahu vyplývajícím z tohoto dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná trestní věc obviněného V. K. a odstraní vytknuté vady. Přitom se především zaměří na zkoumání otázky, zda v posuzované věci lze i přes všechny výše uvedené okolnosti a na podkladě případných nových důkazů dospět k závěru o tom, že obviněný naplnil znaky objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným, nebo znaky jiného trestného činu. Za účelem nového rozhodnutí ve věci může soud prvního stupně doplnit dokazování dalšími potřebnými důkazy. Nezjistí-li takové skutečnosti, které budou svědčit o spáchání trestného činu obviněným, rozhodne zprošťujícím rozsudkem.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného V. K. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y