5 Tdo 448/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 255 odst. 1,2 písm. b) předpisu č. 140/1961Sb.



5 Tdo 448/2011-28
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. A. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 5 To 69/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6//2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. A. M. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008 (v písemném vyhotovení rozsudku je na s. 30 uvedeno nesprávné datum 5. 9. 2008), sp. zn. 46 T 6/2005, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce tr. zák. ), kterého se měl dopustit skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin a za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 18/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 31 To 360/2005, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 157/2008, byl obviněný Ing. A. M. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu soud prvního stupně podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu podnikatelských subjektů a v zákazu živnostenského podnikání soukromých osob (správně mělo být fyzických osob podnikatelů ) na dobu 10 let. Současně Městský soud v Praze podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 18/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 31 To 360/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu soud prvního stupně podle § 226 písm. a), resp. podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. KZv 396/98, pro skutky uvedené pod body 2. až 4. této obžaloby.

Z podnětu odvolání obviněného Ing. A. M. a státní zástupkyně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 5 To 24/2009, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech žalovaných skutků. Podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl a uznal obviněného vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) a b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. odvolací soud uložil obviněnému i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu právnických osob, které mají povolení působit jako banka, v trvání 5 let. Dále byl obviněnému uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. rovněž peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu odvolací soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Praze dále rozhodl tak, že podle § 226 písm. e) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. KZv 396/98, pro skutky uvedené pod body 2. a 4. této obžaloby. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu ohledně skutku uvedeného pod bodem 3. téže obžaloby odvolací soud vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. A. M. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesením ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 207/2010, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 5 To 24/2009, a to ve výroku, kterým bylo podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na podkladě citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Praze znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 5 To 69/2010, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu tak, že z podnětu odvolání obviněného Ing. A. M. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, zn. 46 T 6/2005, ve výroku o vině týkajícím se bodu 1. obžaloby a rozsudek téhož soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 46 T 6/2005, v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu poté odvolací soud znovu rozhodl ve věci tak, že obviněného uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. odvolací soud uložil obviněnému též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu právnických osob, které mají povolení působit jako banka, a to v trvání 5 let. Naproti tomu odvolací soud podle § 172 odst. 2 písm. a), § 223 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Týmž rozsudkem pak Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podaná proti oběma zmíněným rozsudkům soudu prvního stupně, neboť je neshledal důvodnými.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 5 To 69/2010, podal obviněný Ing. A. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák. Obviněný zpochybnil naplnění zákonných znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle citovaného ustanovení, a to zejména pokud jde o škodu a subjektivní i objektivní stránku. V rámci námitek týkajících se zavinění obviněný vytkl, že u úvěrových smluv, jejichž existence nebyla v řízení prokázána, nebylo řádně objasněno, čeho si měl být vědom při jejich podpisu. Podle jeho názoru nelze dovodit ani to, že by poskytoval jménem banky úvěry bez náležitého zajištění. Své dovolací námitky obviněný zaměřil i proti popisu skutku, z něhož údajně nevyplývá čas a způsob provedení zmíněného trestného činu. Navíc je obviněný přesvědčen, že v popisu skutku chybí i vyjádření, zda a jakým způsobem měly být uskutečněny ty úvěrové smlouvy, které nebyly v průběhu trestního řízení nalezeny. Podle názoru obviněného Česká národní banka nebyla oprávněna zakazovat jiné bance činnost např. v podobě poskytování úvěrů třetím subjektům, protože z ustanovení § 497 obchodního zákoníku je patrné, že úvěry může poskytovat i jiný subjekt než banka. Obviněný svými námitkami zpochybnil i správnost závěrů odvolacího soudu ohledně porušení konkrétních zákonných a smluvních povinností, přičemž jejich porušením nemohlo dojít ke vzniku škody na majetku banky. Obviněný vznesl další výhrady i ohledně použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť odvolací soud údajně nepřihlédl dostatečně k délce trestního řízení.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. A. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný dovolacímu soudu navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o odkladu nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného Ing. A. M. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. A. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. A. M. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný Ing. A. M. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. A. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozoval i z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Ing. A. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997). Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Obviněný Ing. A. M. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. A. M., v jejímž rámci namítl, že odvolací nesprávně posoudil znak objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. spočívající ve způsobení škody a v souvislosti s tímto znakem obviněný zpochybnil i své zavinění.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musel být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně byl alespoň srozuměn i se způsobením škody nikoli malé (tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) na spravovaném či opatrovaném majetku [§ 4 písm. b) tr. zák.], přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti (§ 5 tr. zák.).

Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného Ing. A. M., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§ 89 odst. 11, § 255 odst. 1 tr. zák.) na majetku Kreditní a průmyslové banky, a. s., (do 22. 4. 1992 EKO banky, a. s.), jejímž jménem jednal jako předseda představenstva, přičemž měl zákonem uloženou a smluvně převzatou povinnost spravovat její majetek. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. se jednalo i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině bylo tedy možné usuzovat na srozumění se vznikem škodlivého následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák., postačilo podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost [§ 5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, jak tvrdí ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě [§ 5, § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák.], byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé [§ 4 písm. b), § 255 odst. 1 tr. zák.].

Přitom odvolací soud v odůvodnění nyní napadeného rozsudku konkretizoval, z jakých skutečností dovodil naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, a to včetně jeho subjektivní stránky, tj. zavinění obviněného Ing. A. M. ve vztahu k žalovanému skutku. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu ani v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval obdobnými námitkami obviněného, jaké uplatnil v tomto směru i v dovolání. Ostatně obviněný v něm nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§ 89 odst. 11, § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák.] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačovalo [§ 6 písm. a) tr. zák.].

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. A. M. popsaného ve skutkové větě v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku Kreditní a průmyslové banky, a. s., (do 22. 4. 1992 EKO banky, a. s.), s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i postavení obviněného Ing. A. M., od kterého se odvíjí též zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci předsedy představenstva Kreditní a průmyslové banky, a. s., (do 22. 4. 1992 EKO banky, a. s.) což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které mu byly uloženy jako členu statutárního orgánu zejména ustanovením § 567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ), jež se zde uplatnilo se zřetelem k ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. To mimo jiné znamená, že obviněný jako člen a dokonce předseda představenstva akciové společnosti byl mimo jiné povinen spravovat její majetek s odbornou péčí a v souladu s jejími zájmy, neboť takové povinnosti mu přímo ukládal zákon. V podrobnostech Nejvyšší soud v této otázce odkazuje na své předchozí usnesení učiněné v projednávané věci ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 207/2010.

V uvedených souvislostech proto neobstojí ani námitka obviněného Ing. A. M., v níž zpochybnil své zavinění s odkazem na právně neexistující úvěrové smlouvy. Smlouva o úvěru sjednaná mezi věřitelem a dlužníkem ve smyslu § 497 obch. zák. (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného trestného činu) zásadně nemusela mít písemnou formu. Pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku se rovněž nevyžadovalo, aby smlouva o úvěru vyhovovala všem náležitostem právního úkonu (§ 34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, § 266 a násl. obch. zák.). Podstatná je zde skutečnost, že na základě takové smlouvy došlo k poskytnutí peněžních prostředků z majetku poškozené banky konkrétním subjektům a že takovým jednáním obviněný porušil zákonem stanovené a smluvně převzaté povinnosti specifikované v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož ve všech obchodních případech, jichž se týká popis skutku, byla zajištěna dostatečná návratnost poskytnutých úvěrových prostředků, a to provedením veřejnoprávního projektu (tedy investičního záměru Spalovna Zákupy ), nemohl Nejvyšší soud přisvědčit takové námitce. Obviněný totiž jednak založil uvedenou výhradu na vlastní verzi rozhodných skutkových okolností, což neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jednak taková námitka bez dalšího nesvědčí o existenci zajišťovacích institutů podle občanského nebo obchodního práva. Jak je přitom v posuzovaném případě zcela zjevné, obviněný postupoval při poskytování úvěrů cílevědomě tím způsobem, aby mohly být odčerpány peněžní prostředky banky ve prospěch třetích osob bez dostatečného právního zajištění jejich návratnosti.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněného Ing. A. M., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.

Nejvyšší soud neakceptoval ani výhrady obviněného zaměřené proti tomu, jak byly posouzeny znaky objektivní stránky zmíněného trestného činu, a to včetně škody způsobené na cizím majetku. Přitom obviněný založil tyto námitky především na zpochybnění popisu skutku a na polemice se skutkovými zjištěními.

Pokud jde o popis skutku, k němuž dospěl odvolací soud na podkladě obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, ten odpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a nevykazuje žádné namítané pochybení. Příslušná skutková věta obsahuje úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu a rozhodné skutkové okolnosti jsou rozvedeny v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž vyplývají všechny skutkové závěry. Formulace rozhodných skutkových okolností zpochybňované obviněným tedy neznamenají nesprávné právní posouzení skutku, je-li jinak popis skutku dostatečně konkretizován a vyjadřuje i okolnost, v čem spočívá protiprávnost jednání obviněného.

Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém dřívějším usnesení učiněném v této věci ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 207/2010, (viz jeho s. 7) posuzovaným skutkem obviněný Ing. A. M. porušil obecnou povinnost spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud opřel zmíněný závěr především o porušení ustanovení § 13 písm. a) a § 18 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění rozhodném v době spáchání skutku). Přitom v odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 9 až 11) se odvolací soud náležitě vypořádal s povahou zákonných a smluvních povinností, jimiž byl obviněný vázán a které v souvislosti se svým protiprávním jednáním nedodržel. Výhrady obviněného, v nichž tvrdí opak, proto nejsou důvodné. Ostatně Nejvyšší soud v označeném dřívějším rozhodnutí přikázal odvolacímu soudu, aby se znovu zabýval porušenými povinnostmi obviněného pouze z toho hlediska, zda naplňují i zákonný znak vyjádřený slovy jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 255 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože v tomto směru byla akceptována námitka obviněného uplatněná v jeho dřívějším dovolání. Odvolací soud pak v novém odvolacím řízení a v nyní napadeném rozsudku v souladu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. řádu zcela respektoval právní názor Nejvyššího soudu, který neshledal existenci zmíněného znaku.

Na základě uvedené argumentace lze v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného Ing. A. M. uzavřít, že obviněný v postavení generálního ředitele a člena představenstva poškozené Kreditní a průmyslové banky, a. s., posuzovaným skutkem porušil obecnou povinnost opatrovat nebo spravovat její majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák., jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí a jak správně i uvedl odvolací soud v nyní napadeném rozsudku. Proto neobstojí ani úvahy obviněného, jimiž zpochybnil význam porušených zákonných a smluvních povinností. Porušená zákonná ustanovení sice vyjadřovala vůli zákonodárce upravit vztahy související s činností bank, a v tomto smyslu tedy byla nástrojem k uskutečnění určité politiky státu v oblasti bankovnictví, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. To ovšem na druhé straně nijak nezpochybňuje význam zmíněných povinností, jejichž nedodržení ze strany obviněného v konečném důsledku vedlo ke vzniku výrazné škody na majetku poškozené banky (jejíž výše podle pozdější právní úpravy dosahuje velkého rozsahu a byla by spojena s hrozbou ještě vyššího trestu). Jestliže by obviněný důsledně dodržoval uvedené povinnosti, nemuselo vůbec dojít k takovému škodlivému následku (resp. účinku).

Nejvyšší soud tedy považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spočívajícího ve způsobení značné škody na cizím majetku, za neopodstatněné.

V další části svého dovolání obviněný Ing. A. M. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkl odvolacímu soudu pochybení při použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť soud údajně nepřihlédl k uplynulé délce trestního řízení.

K této námitce Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, přesto je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Jak je patrné z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2005, trestní stíhání obviněného Ing. A. M. bylo zahájeno dne 8. 6. 1994 a původně pravomocně skončilo dne 17. 6. 2009, přičemž se týkalo skutku spáchaného do konce roku 1992. K pravomocnému odsouzení obviněného došlo tedy po poměrně dlouhé době (téměř 17 let od spáchání činu), přičemž odvolací soud tuto skutečnost nepochybně promítl do úvah o druhu a výměře trestu, protože i přes značný rozsah způsobené škody (více než 188 milionů Kč) uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 3 roků, tedy jen nepatrně nad polovinou trestní sazby stanovené za trestný čin, pro nějž byl obviněný stíhán a odsouzen, a vymezené ustanovením § 255 odst. 2 tr. zák., která činila 6 měsíců až 5 let. Přitom délka řízení byla zohledněna ve prospěch obviněného i v tom, že trestnost jeho činu byla posouzena ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1997, protože pozdější právní úprava zvedená v ustanovení § 255 odst. 3 tr. zák. umožňovala uložení podstatně přísnějšího trestu odnětí svobody (na 2 roky až 8 let) právě za způsobení škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), k níž došlo trestným činem obviněného. Navíc v posuzované věci nelze přehlédnout ani postup odvolacího soudu, který podle § 172 odst. 2 písm. a), § 223 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného pro další skutek, jímž měl spáchat trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Jde rovněž o postup jednoznačně ve prospěch obviněného, neboť v případě, kdyby odvolací soud vyhověl odvolání státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného též proti výroku o trestu (resp. o upuštění od souhrnného trestu) v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 46 T 6/2005, hrozilo obviněnému uložení souhrnného trestu odnětí svobody v rámci jeho trestní sazby vymezené ustanovením § 256 odst. 4 tr. zák. v rozmezí 2 až 8 let. Konečně případnou nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat i poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. A. M. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Přitom odvolací soud v napadeném rozsudku zcela odstranil všechny nedostatky zjištěné v dřívějším dovolacím řízení a plně respektoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem, takže nyní již nebyl žádný důvod zasahovat do nového pravomocného rozhodnutí o vině a trestu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Ing. A. M. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného Ing. A. M., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. 4. 2011
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y