5 Tdo 442/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 442/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání, které podal obviněný J. J. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 467/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 67/2004, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného s e podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 467/2004, a to ve výroku o vině a ve výroku o trestu. Ve zbývající části výroku, kterým byl částečně zrušen předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zůstává citovaný rozsudek nedotčen.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. J. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 52 T 67/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 467/2004, uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že:

jako jednatel společnosti T., spol. s r. o., se sídlem P. Š. , neplnil svoji zákonnou povinnost, srážel ze mzdy zaměstnanců společnosti T., spol. s r. o.,

1. zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků v období od 1. 1. 2000 do 31. 10. 2000, přičemž za toto období odvedl částku 191 206, Kč, ačkoli měl odvést částku 489 780,- Kč, čímž způsobil F. ú. pro P. se sídlem P., P., škodu ve výši 298 574,- Kč,

2. pojistné na zdravotní pojištění v období od února 2000 do 31. 10. 2000, přičemž toto neodvedl, čímž způsobil V. z. p., O. p. h. m. P.se sídlem P., N. P., škodu ve výši 82 186,- Kč,

3. pojistné na zdravotní pojištění v období od ledna 2000 do 31. 10. 2000, přičemž toto neodvedl, čímž způsobil V. z. p., p. P. se sídlem P., B., škodu ve výši 7 251,- Kč,

4. pojistné na zdravotní pojištění v období od 1. 1. 2000 do 31. 10. 2000, přičemž toto neodvedl, čímž způsobil škodu Z. p. M. v. se sídlem P., U V., škodu ve výši 12 588,- Kč,

přičemž celkem dluží částku ve výši 400 599,- Kč.

Podle § 226 písm. b) tr. řádu byl obviněný ohledně dalších dvou případů neodvedení pojistného zproštěn obžaloby.

Dále byl obviněný J. J. uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že přestože byl správcem konkurzní podstaty Ing. J. Č., který byl ustanoven správcem usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 59 K 33/2001, vyzván dne 10. 8. 2001 k předložení dokladů, kterými by osvědčil, že finanční prostředky vybrané bankovní kartou z bankovního účtu, vedeného u C., v období od 9. 11. 2000 (v písemném vyhotovení rozsudku chybně uveden rok 2001) do 7. 5. 2001 v celkové výši 336 700,- Kč byly použity ve prospěch společnosti T., spol. s r. o., a následně byl na základě jím zaslaného vyúčtování dne 12. 11. 2002 vyzván k vrácení výše uvedených finančních prostředků, neboť evidentně nebyly použity pro potřebu společnosti, finanční prostředky do současné doby nevrátil, takže tyto nemohou být použity v rámci konkursního řízení k uspokojení jeho věřitelů, jejichž přihlášené pohledávky v přezkumném řízení přesahují částku 11 000 000,- Kč.

Za to byl obviněnému J. J. uložen podle § 147 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, a dále mu byla podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil uhradil neodvedenou daň a dlužné pojistné.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného J. J. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému J. J. doručen dne 20. 1. 2005, jeho obhájci dne 7. 1. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 1. 2005.



Dne 2. 3. 2005 napadl obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o skutek posouzený jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., obviněný se domnívá, že finanční úřad vyčíslil částku daňového nedoplatku za zmíněné období podle zákonných pomůcek, tedy na základě údajů z předchozích let. Objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu však podle názoru obviněného zahrnuje výhradně neodvedení skutečně sražených částek daní, pojistného apod. a neumožňuje postihnout neodvedení částek, k nimž dospěl příslušný finanční nebo jiný orgán na základě nějaké, byť zákonné fikce. K tomu obviněný dále odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., podle kterého je trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům. Podle obviněného však soudy činné dříve ve věci takové zjištění neučinily a ani je učinit nemohly, a to zejména z důvodu neexistence účetnictví společnosti T., spol. s r. o.

Pokud jde o pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., podle názoru obviněného J. J. nevrácením finančních prostředků, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, není jeho skutková podstata naplněna. Jak dále obviněný připomíná, tento trestný čin je úmyslný, takže jeho předpokladem je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně který činí určité skutečné nebo fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že ho způsobí, je s tím srozuměn. Obviněný se přitom domnívá, že v posuzovaném případě neměl jako jednatel společnosti přístup k účetnictví společnosti, tudíž neměl ani dostatečný přehled o stavu jejích závazků a pohledávek. Proto podle jeho přesvědčení nepřipadá v úvahu naplnění skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 tr. zák. To platí podle obviněného i za situace, kdyby snad věděl, že společnost má finanční problémy, pokud ale neměl důvod předpokládat, že společnost končí . Přitom obviněný považuje za prokázané, že výše závazků společnosti T., spol. s r. o., která činí 11 000 000,- Kč, vyšla najevo až poté, co obviněný zmíněnou finanční částku vybral z účtu, když navíc tato skutečnost sama o sobě nic nevypovídá, jestliže se zároveň neuvádí výše aktiv společnosti.

Obviněný J. J. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout, popřípadě aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 tr. řádu zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. J. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný J. J. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu a z hlediska těch námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. J. je částečně důvodné.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. J. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých námitek směřujících proti skutku, který byl právně posouzen jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., obviněný J. J. především zpochybňuje výši svého daňového nedoplatku, o níž se domnívá, že byla zjištěna nesprávným způsobem, a dále považuje za nesplněnou podmínku trestnosti spočívající ve zjištění, že byly příslušné částky daně, pojistného apod. zaměstnancům z mezd skutečně sraženy a v uvedené výši neodvedeny. Existenci dovolacího důvodu tak v tomto rozsahu shledává obviněný v tom, že podle jeho mínění soudy činné dříve ve věci učinily nesprávná nebo nedostatečná skutková zjištění, případně že při jejich zjišťování postupovaly nesprávným způsobem. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. úplnosti provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. J., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. J. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. J. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího. Ve vztahu k jednání právně posouzenému jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. to konkrétně pro dovolací soud znamená nutnost vycházet ze zjištění, podle kterého obviněný srážel z mezd zaměstnanců společnosti potřebné částky zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a pojistného na zdravotní pojištění, avšak následně tyto částky obviněný neodváděl, resp. neodvedl je ve stanoveném rozsahu, přičemž ve vztahu k příslušnému finančnímu úřadu takto neodvedl daň z příjmů ve výši 298 574,- Kč a ve vztahu ke konkretizovaným zdravotním pojišťovnám neodvedl pojistné na zdravotní pojištění v částkách 82 186,- Kč, 7 251, Kč a 12 588,- Kč. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které zpochybňují tyto skutkové závěry, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet. V uvedeném rozsahu, v němž obviněný napadal právní posouzení skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je proto jeho dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden § 265b tr. řádu.

Pokud jde o pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., podle názoru obviněného J. J. k naplnění jeho skutkové podstaty nemůže dojít nevrácením finančních prostředků, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, přičemž k trestnosti se vyžaduje úmyslné zavinění, které u obviněného nelze dovodit.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle obžaloby byl ve stíhaném skutku obviněného J. J. pod bodem II. původně spatřován trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně posoudil tento skutek jako dokonaný trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Odvolací soud pak v napadeném rozsudku změnil tuto právní kvalifikaci skutku na pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., když nedostatek dokonání spatřoval v nejistotě, v jakém rozsahu zůstanou věřitelé společnosti T., spol. s r. o., neuspokojeni i po skončení nyní probíhajícího konkursního řízení.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. (resp. jeho pokus podle § 8 odst. 1 tr. zák.), a to případně i v souběhu s trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák., pak může být podle názoru Nejvyššího soudu spáchán i tím, že pachatel jako statutární orgán (jednatel) společnosti s ručením omezeným vybere např. prostřednictvím platební karty peněžní prostředky této společnosti z jejího bankovního účtu a použije je pro svoji potřebu, ačkoli si je vědom existence věřitelů společnosti a toho, že odstraněním nebo zcizením vybraných peněz nebudou moci být uspokojeny pohledávky těchto věřitelů z ostatního majetku společnosti, resp. že tím bude toto uspokojení alespoň částečně zmařeno, zejména když poté byl prohlášen konkurs na majetek společnosti, jejímž jménem pachatel jednal (ve smyslu § 90 odst. 2 tr. zák.), byť úpadek dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek zde nejsou podmínkou trestnosti. Souběh s trestným činem zpronevěry u obviněného J. J. již nepřichází v úvahu vzhledem k zákazu reformationis in peius (změny k horšímu), jak bude ještě dále zdůrazněno.

Popis skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, však zcela neodpovídá uvedenému právnímu závěru o pokusu trestného činu poškozování věřitele, přestože odvolací soud do jisté míry modifikoval rozhodné skutkové okolnosti. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu totiž obviněný J. J. vybral z účtu společnosti T., spol. s r. o., u které byl činný ve funkci statutárního orgánu, určitou finanční částku. Tuto skutečnost samotnou zřejmě odvolací soud nepovažoval za okamžik spáchání trestného činu, resp. jeho pokusu, neboť podle výroku o vině je podstata trestné činnosti obviněného J. J. shledávána evidentně až v nevrácení peněz následně poté, co byl prohlášen konkurs na majetek společnosti T., spol. s r. o., a poté, co obviněného vyzval ustanovený správce konkursní podstaty Ing. J. Č. k vrácení vybraného obnosu, což však obviněný neučinil. Peníze, které obviněný uvedeným způsobem vybral z účtu společnosti T., spol. s r. o., pak nemohly být použity k uspokojení věřitelů této společnosti, jejímž jednatelem byl obviněný. Zmíněná skutková zjištění byla totiž z podstatné části převzata z podané obžaloby a odpovídají spíše tomu, jak byl skutek kvalifikován právě v obžalobě, tj. trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., protože se zde klade důraz na to, že obviněný odmítl splnit výzvu správce konkursní podstaty a nevydal majetek patřící do konkursní podstaty, resp. náležitě nedoložil jeho použití ve prospěch společnosti. Podle Nejvyššího soudu jsou ovšem pro spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. (resp. jeho pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák.) podstatné jiné výše již uvedené skutkové okolnosti, které bylo třeba zahrnout do popisu skutku při této změně právní kvalifikace, ale soud prvního stupně tak důsledně neučinil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil.

Jak se tedy důvodně namítá v podaném dovolání, v rozhodných skutkových zjištěních není dostatečně vyjádřeno, že obviněný J. J. vybral peníze z účtu společnosti T., spol. s r. o., a nevrátil je za situace, kdy byl alespoň srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s možností zmaření uspokojení pohledávek věřitelů společnosti, přičemž tito věřitelé by nemohli být uspokojeni ani z jiného majetku společnosti. V popisu posuzovaného skutku není dokonce uvedeno ani to, že finanční prostředky, jejichž vrácení se domáhal správce konkursní podstaty, vybral z účtu společnosti T., spol. s r. o., právě obviněný J. J., a to jako jednatel této společnosti, ani že to byl obviněný, kdo je nepoužil ve prospěch společnosti. Místo toho jsou zde naprosto neosobní a nepřesné formulace finanční prostředky vybrané bankovní kartou nebyly použity , z nichž nelze bez pochybností dovodit odpovědnost obviněného. Konečně z popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu není rovněž patrné, v čem spočívá nedostatek dokonání trestného činu poškozování věřitele (který odůvodňuje jeho posouzení jen jako pokusu), ačkoli zde byl učiněn skutkový závěr, že vybrané a nevrácené finanční prostředky nemohly být použity v rámci konkursního řízení k uspokojení jeho věřitelů , přičemž takové skutkové zjištění vyjadřuje právě následek trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a zpochybňuje závěr o jeho pokusu.

Nelze sice odhlédnout ani od dalšího rozvedení podstatných skutkových okolností v odůvodnění rozhodnutí, ovšem zásadním podkladem pro posouzení viny je vždy popis skutku uvedený ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, přičemž všechny tyto poznatky, které tvoří zjištěný skutkový stav a jsou obsaženy jak ve výroku, tak i v odůvodnění rozhodnutí, musí být ve vzájemném souladu. Nyní tomu tak není, proto vyvstávají pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace jednání obviněného J. J., jehož spácháním byl uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu. V tom rozsahu, v jakém obviněný tvrdil, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., shledal Nejvyšší soud jeho dovolání zčásti důvodným.

Ke zbývajícím námitkám obviněného J. J. směřujícím proti výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze, v jejichž rámci zejména popírá svoji znalost situace společnosti, je třeba uvést, že jimi obviněný opět zpochybňuje skutkový stav věci, který nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, jak již bylo výše podrobně vysvětleno. Zmíněnými námitkami se proto Nejvyšší soud nemohl zabývat nad rámec toho, v čem vyhověl dovolání obviněného.

Po zjištění, že dovolání obviněného J. J. je v uvedeném směru částečně opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil zčásti rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 9 To 467/2004, a to ve výroku o vině a trestu, když ve zbývající části výroku (jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně) zůstal tento rozsudek nedotčen. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu byla zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část napadeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného J. J. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především doplní skutková zjištění týkající se žalovaného skutku tak, aby jednoznačně odůvodnily jeho právní kvalifikaci. Podstatná skutková zjištění potom odvolací soud vyjádří především ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí a rozvede v jeho odůvodnění. Následně rozhodne o trestu, přičemž zde zohlední výrok o vině trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., který zůstal tímto usnesením nedotčen.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu). Důsledkem tohoto zákazu je pak skutečnost, že posuzovaný skutek již nelze právně kvalifikovat jako přísněji postižitelný trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., který v něm shledávala obžaloba, ani jako dokonaný trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., který v něm spatřoval soud prvního stupně, neboť i posouzení skutku jako dokonaného trestného činu na rozdíl od jeho pokusu by bylo v neprospěch obviněného. Z týchž důvodů nepřichází v úvahu ani trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož znaky by jinak mohl posuzovaný skutek naplňovat.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného J. J. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y v. r.