5 Tdo 440/2007
0
Dotčené předpisy:




5 Tdo 440/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný V. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 4 To 300/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 48/2004, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného V. M. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 4 To 300/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. M. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 17 T 48/2004, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 41 T 28/2001, z nichž nejpřísněji trestný je trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. při současném zrušení výroku o trestu z citovaného rozsudku Městského soudu v Praze uložen souhrnný trest odnětí svobody na 5 a 1/2 roku a rovněž trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Okresní soud ve Znojmě rozhodoval i v adhezním řízení a podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal JUDr. J. L., správkyni konkursní podstaty K. b. P., a. s., v likvidaci, s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněného V. M. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 4 To 300/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl. Obviněného uznal za částečně modifikovaných skutkových zjištění opět vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a uložil mu stejný souhrnný trest, jaký byl obsažen ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nerozhodoval o náhradě škody, a to ani odkazem podle § 229 odst. 1 tr. řádu.

Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně se obviněný V. M. dopustil trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. tím, že ačkoliv měl jako jednatel obchodní společnosti V. T., s. r. o., zajišťovat dostatek finančních prostředků na účtu vedeném u K. b. P., a. s., se sídlem v P., filiálka P. z kterého měly být hrazeny od listopadu 1993 měsíčně úroky a od 30. 6. 1994 i čtvrtletní splátky z úvěru, který byl poskytnut dne 18. 10. 1993 ve výši 65 000 000 Kč společnosti V. T. s. r. o., dne 5. 11. 1993 dal pokyn k převedení částky 7 000 000 Kč na účet výrobního družstva S. J. vedený u K. b., a. s., pobočky v T., za vykonané práce ve prospěch společnosti V. T., s. r. o., přičemž výrobní družstvo žádné práce pro společnost V. T., s. r. o., nevykonalo. Jakmile byla tato částka připsána na účet uvedeného výrobního družstva, obviněný požádal telefonicky předsedu tohoto družstva Ing. J. M. o vrácení částky 7 000 000 Kč s odůvodněním, že peníze byly na jejich účet zaslány omylem. Výrobní družstvo S. J. dne 12. 11. 1993 tuto částku obžalovanému vrátilo v hotovosti. Obžalovaný již nevložil vrácené peníze na účet vedený u K. b. P., a. s., ale použil je v přesně nezjištěné době pro svoji potřebu, a tím znemožnil úhradu úroků i částečnou úhradu samotného úvěru.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému V. M. dne 9. 1. 2007, jeho obhájci dne 24. 4. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 14. 6. 2006.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný V. M. prostřednictvím svého obhájce dne 14. 6. 2006 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný spatřuje uplatněný dovolací důvod ve dvou skutečnostech. Za prvé v tom, že jeho jednání bylo podřazeno pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., ačkoli ta jednoznačně předpokládá zmaření uspokojení svého věřitele, zatímco v tomto případě věřitelem K. b. P., a. s., byla obchodní společnost V. T., s. r. o., a nikoli sám obviněný. Za druhé v tom, že v době, kdy měl obviněný převzít částku 7 000 000 Kč v hotovosti a nevložit ji zpět na účet, z něhož byl hrazen úvěr poskytnutý K. b. P., a. s., tedy v listopadu 1993, nebyla splatná ještě ani první řádná úvěrová splátka. Podle dohodnutého splátkového kalendáře měla obchodní společnost V. T., s. r. o., uhradit první splátku až dne 30. 6. 1994. Celá pohledávka se pak stala splatnou dne 13. 9. 1994, kdy banka odstoupila od úvěrové smlouvy. Jak je tedy podle obviněného zřejmé, v listopadu 1993 nemohl způsobit ani částečné zmaření pohledávky banky tím, že částku 7 000 000 Kč nevrátil zpět na úvěrový účet a použil ji jinak než na opravu nemovitostí, na jejichž nákup a rekonstrukci byl úvěr poskytnut, jak je mu kladeno za vinu napadeným rozsudkem.

Obviněný V. M. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru uplatněné námitky odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce ovšem pokládá ze nedůvodnou námitku obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., protože dlužníkem nebyl on sám, nýbrž obchodní společnost V. T., s. r. o. Podle státního zástupce totiž dovolatel zcela pominul ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. Obviněný byl jednatelem obchodní společnosti V. T., s. r. o., která byla dlužníkem K. b. P., a. s., mohl se tudíž dopustit trestného činu poškozování věřitele podle § 265 odst. 1 písm. a) tr. zák., i když sám jako fyzická osoba nebyl dlužníkem této banky.

Další dovolací námitky obviněného V. M. již státní zástupce shledává částečně důvodnými. Odvolací soud totiž v napadeném rozsudku výslovně uvádí, že obviněný dokonal trestný čin v přesně nezjištěné době po 12. 11. 1993, kdy použil peníze pro vlastní potřebu. Současně však na jiném místě svých skutkových zjištění odvolací soud bere za prokázané, že první úvěrová splátka měla být zaplacena až dne 30. 6. 1994 a celý úvěr se stal splatným dokonce až dne 13. 9. 1994, kdy banka odstoupila od úvěrové smlouvy. Po porovnání těchto dat podle státního zástupce v době spáchání činu nebyla pohledávka banky ještě splatná, resp. splatná byla maximálně jedna dílčí splátka úroků, jejíž výše nebyla zjištěna, ovšem nepochybně šlo o zlomek z částky 7 000 000 Kč. Státní zástupce považuje za pochybení odvolacího soudu, pokud uznal obviněného vinným ze spáchání dokonaného trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Před splatností pohledávky by jednání obviněného mohlo být posouzeno jen jako pokus nebo příprava tohoto trestného činu. Případně lze podle státního zástupce zvažovat právní kvalifikaci v podobě trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., jelikož ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný použil částku 7 000 000 Kč na úhradu svých osobních dluhů. Státní zástupce v této souvislosti poukazuje na obsah nepublikovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1432/2005, které se zabývá otázkou, zda lze spáchat trestný čin zpronevěry za situace, kdy pachatel je jediným společníkem poškozené společnosti, a podle něhož v této konkrétní věci, kde bylo podstatou protiprávnosti jednání obviněného nikoli odstranění peněz z účtu, nýbrž jejich použití pro osobní potřebu, a to za situace, kdy jeho společnost je dlužníkem K. b. P., a. s., je tato právní kvalifikace přiléhavá. Pokud by trestný čin zpronevěry byl posouzen podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., pak by to pro obviněného ani neznamenalo změnu k horšímu při porovnání hrozících trestů podle § 248 odst. 3 tr. zák. a § 256 odst. 4 tr. zák. Vzhledem k těmto úvahám státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí napadené dovoláním a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného V. M. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, a to v rozsahu dovolacích námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovolací námitkou, podle které měly soudy obou stupňů pochybit, pokud na jednání obviněného V. M. aplikovaly ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., ačkoli ze skutkové podstaty tohoto trestného činu je zřejmé, že pachatel musí částečně zmařit uspokojení pohledávky vlastního věřitele. V posuzované věci nebyl obviněný dlužníkem poškozené K. b. P., a. s., nýbrž jím byla obchodní společnost V. T., s. r. o., proto podle názoru obviněného nemohl být on sám pachatelem uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud se však nemohl ztotožnit s touto argumentací. Pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. sice může být jen konkrétní subjekt, a to dlužník, který jedná ke škodě svých věřitelů, ovšem pokud je takovým dlužníkem právnická osoba (např. obchodní společnost), může být pachatelem mimo jiné fyzická osoba, která je statutárním orgánem této právnické osoby a v souvislosti s tímto svým postavením činila právní či jiné úkony za právnickou osobu viz nyní výslovné ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., přičemž stejný závěr dovodila judikatura ještě před jeho zavedením, což vyplývá např. z rozhodnutí publikovaného pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr. Jak je přitom v projednávaném případě patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněný V. M. byl jediným jednatelem a společníkem obchodní společnosti V. T., s. r. o., a pro jeho trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. v daném případě postačuje, jestliže jako statutární orgán protiprávně jednal jménem této obchodní společnosti, která byla v postavení dlužníka vůči poškozené K. b. P., a. s., tedy sám si počínal jako dlužník banky. Ostatně nikdo jiný než obviněný nemohl v rozhodné době jednat za obchodní společnost V. T., s. r. o., jako dlužníka banky, proto také jen obviněný může nést případnou odpovědnost, včetně trestní odpovědnosti, za jednání učiněné ke škodě věřitele. Námitka obviněného zpochybňující uvedené závěry je tudíž zjevně neopodstatněná.

Naopak jako částečně důvodnou posoudil Nejvyšší soud další dovolací námitku obviněného V. M. založenou na tvrzení, podle něhož nemohl spáchat trestný čin poškozování věřitele ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. tím, co je mu kladeno za vinu napadeným rozsudkem, protože v měsíci listopadu 1993, kdy se měl dopustit poškozování věřitele, ještě nebyla pohledávka K. b. P., a. s., splatná. Jak dále obviněný zdůraznil, první úvěrovou splátku měla obchodní společnost V. T., s. r. o., podle smlouvy o úvěru a dohodnutého splátkového kalendáře zaplatit až dne 30. 6. 1994. Celý úvěr se pak stal splatným dokonce až dne 13. 9. 1994, kdy K. b. P., a. s., odstoupila od smlouvy o úvěru, a tím založila nový právní vztah mezi ní a obchodní společností V. T., s. r. o.

K tomu Nejvyšší soud poukazuje na rozhodná skutková zjištění, která vzaly za podklad svých rozhodnutí soudy nižších stupňů a jejichž správnost nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. Jak je z nich patrné, obviněný V. M. v měsíci listopadu 1993 odčerpal peněžní částku ve výši 7 000 000 Kč z úvěrového účtu obchodní společnosti V. T. s. r. o., za kterou jednal jako její statutární orgán a v jejíž prospěch dne 18. 10. 1993 poskytla K. b. P. a. s., účelový úvěr ve výši 65 000 000 Kč. K odčerpání výše zmíněné částky došlo tím způsobem, že obviněný dal dne 5. 11. 1993 bance pokyn k zaplacení stavebních prácí údajně provedených na nemovitostech zakoupených obchodní společností V. T. s. r. o., z poskytnutého úvěru, ačkoli tyto práce ve skutečnosti nebyly provedeny, a poté, co požádal o vrácení omylem zaslané platby, dne 12. 11. 2003 osobně převzal v hotovosti peněžní částku ve výši 7 000 000 Kč, nepoužil ji v souladu s účelem poskytnutého úvěru, tj. k rekonstrukci předmětných nemovitostí, z jejichž provozu měla obchodní společnost V. T. s. r. o., získávat v budoucnu prostředky ke splácení poskytnutého úvěru, ani ji nevložil zpět na úvěrový účet, aby z ní mohly být hrazeny splátky úvěru podle dohodnutého splátkového kalendáře, ačkoli byl povinen zajišťovat za dlužníka na tomto účtu dostatek finančních prostředků k hrazení splatných splátek úvěru, nýbrž obviněný použil získanou peněžní částku v přesně nezjištěné době pro svoji osobní potřebu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že po novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb. lze již trestně postihnout jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. úmyslné použití úvěru v rozporu s účelem, pro který byl poskytnut, ovšem v roce 1993 tomu tak nebylo, proto citovaná právní kvalifikace nepřichází v úvahu. Obviněný si počínal uvedeným způsobem za situace, kdy obchodní společnost V. T., s. r. o., nedisponovala žádným jiným volným kapitálem použitelným k úhradě splátek poskytnutého úvěru, který také následně nesplácela, v důsledku čehož K. b. P., a. s., dne 13. 9. 1994 odstoupila od smlouvy o poskytnutí úvěru. Jak ovšem současně vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, K. b. P., a. s., jako poskytovatel úvěru v době, kdy obviněný popsaným způsobem odčerpal z úvěrového účtu peněžní částku ve výši 7 000 000 Kč a získal ji do své dispozice, tedy v měsíci listopadu 1993, neměla ještě žádnou splatnou pohledávku vůči obchodní společnosti V. T., s. r. o., a to vzhledem k dohodnutému splátkovému kalendáři, podle něhož první splátka úvěru měla být zaplacena až dne 30. 6. 1994 a do té doby měl úvěrový dlužník splácet jen měsíční úroky, resp. pohledávka banky mohla být splatná jen z nepatrné části rovnající se výši úroků za jeden měsíc. Okolnost, zda skutečně jedna měsíční úroková splátka již byla dne 12. 11. 1993 splatná a v jaké výši, však nelze zjistit z popisu skutku ani z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak vyplývají další skutková zjištění, která odvolací soud nijak nezpochybnil a podle nichž pohledávka K. b. P., a. s., byla od počátku zajištěna zástavním právem váznoucím v její prospěch na nemovitostech, které obchodní společnost V. T., s. r. o., koupila za částku ve výši 56 000 000 Kč z poskytnutého úvěru.

Podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se trestného činu poškozování věřitele dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a způsobí tímto činem škodu velkého rozsahu. Pachatel tohoto trestného činu tedy v postavení dlužníka zmaří uspokojení svého věřitele jednáním směřujícím vůči vlastnímu majetku a některou z forem uvedených v § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky, kterou má vůči dlužníkovi na základě existujícího závazkového právního vztahu. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předpokladem dokonání trestného činu poškozování věřitele podle citovaného ustanovení je okolnost, aby pohledávka věřitele již byla splatná; jednání dlužníka způsobem uvedeným v § 256 odst. 1 tr. zák. před splatností pohledávky věřitele může být jen pokusem tohoto trestného činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.) nebo přípravou (§ 7 odst. 1 tr. zák.) k trestnému činu kvalifikovanému podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Jak ovšem vyplývá v posuzované věci ze shora popsaných skutkových zjištění, obviněný V. M. měl spáchat trestný čin poškozování věřitele v době, kdy pohledávka věřitele K. b. P., a. s., byla splatná maximálně do dosud nezjištěné výše úroků z úvěru za jeden měsíc. Ovšem ani to není jisté, protože úvěr byl podle výrokové části napadeného rozsudku poskytnut dne 18. 10. 1993, úroky měly být hrazeny od měsíce listopadu 1993, aniž by zatím bylo upřesněno, do kterého konkrétního dne v měsíci, a obviněný již dne 5. 11. 1993 dal K. b. P., a. s., pokyn k převedení předmětné peněžní částky ve výši 7 000 000 Kč na účet výrobního družstva S. J.. Tím uvedenou částku obviněný odstranil z účtu, na němž byl povinen zajišťovat dostatek prostředků k úhradě splátek poskytnutého úvěru, následně si ji nechal vyplatit a v přesně nezjištěné době ji použil pro svoji potřebu.

Jak je podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného zřejmé, rozhodnutí napadené dovoláním obviněného V. M. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, bylo-li jednání obviněného právně kvalifikováno jako dokonaný trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Jednání obviněného mohlo být posouzeno jako dokonaný trestný čin poškozování věřitele pouze do výše již splatné pohledávky, a to navíc jen za situace, kdyby bylo vyloučeno uspokojení této části splatné pohledávky z poskytnuté zástavy. Existencí zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti V. T., s. r. o., které bylo zřízeno ve prospěch věřitele, tj. K. b. P., a. s., se totiž zatím soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly a v podstatě bez dalšího presumovaly nemožnost uspokojení splatné pohledávky z této zástavy bez ohledu na výši její hodnoty. Přitom existence zástavního práva váznoucího na zástavě, jejímž zpeněžením by bylo možné uspokojit takto zajištěnou pohledávku věřitele, má nepochybně vliv na možnost či rozsah zmaření pohledávky věřitele v důsledku dispozic dlužníka s vlastním majetkem, z něhož by jinak byla pohledávka uspokojena. Vzhledem k využití zástavního práva (nebo jiného zajišťovacího institutu) by tedy nemohlo jít o dokonaný trestný čin poškozování věřitele, kdyby věřitel získal plnění k uspokojení své pohledávky z výtěžku po zpeněžení zástavy (nebo z jiného zajišťovacího institutu), třebaže si dlužník počínal vůči (jinému) svému majetku způsobem odpovídajícím ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák.; k částečnému zmaření, a tím případně i k dílčímu dokonání tohoto trestného činu, by pak došlo, jen kdyby pohledávka věřitele nemohla být uspokojena ani ze zajišťovacího institutu v celém rozsahu.

Teoreticky se rovněž nabízí možnost posoudit skutek obviněného V. M. jako přípravu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 7 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., protože obviněný svým jednáním vyvolal nebezpečí, že v době splatnosti pohledávky nastane následek, který je znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele. Příprava k trestnému činu je ovšem trestná jen tehdy, když se pachatel úmyslně připravoval ke spáchání zvlášť závažného trestného činu uvedeného v § 41 odst. 2 tr. zák. Trestný čin poškozování věřitele lze pokládat za takový zvlášť závažný trestný čin pouze v případě, kdyby hodnota zmařené pohledávky, resp. její neuspokojené části, kterou by jinak bylo možné uspokojit, měla dosáhnout hranice škody velkého rozsahu, tj. škody ve výši nejméně 5 000 000 (§ 89 odst. 11 tr. zák.). V posuzované trestní věci by tedy příprava k trestnému činu poškozování věřitele ve smyslu § 7 odst. 1 tr. zák. byla trestná, jen jestliže směřovala k dokonání činu jinak právně kvalifikovaného podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Ustanovení § 256 odst. 4 tr. zák. vyjadřující kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele však bylo zařazeno do trestního zákona až zákonem č. 290/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994. V měsíci listopadu 1993 tudíž nebylo možné posoudit trestný čin poškozování věřitele jako zvlášť závažný trestný čin ve smyslu § 7 odst. 1 a § 41 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, jak vysokou škodu pachatel chtěl svým jednáním způsobit. Proto s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. lze hmotně právně posoudit jednání obviněného V. M. jako přípravu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 7 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jen bude-li k dispozici odpovídající skutkové zjištění, že obviněný se posuzovaným převodem peněz z účtu obchodní společnosti V. T., s. r. o., a jejich následným výběrem a použitím připravoval zmařit uspokojení pohledávky K. b. P., a. s., až v době po 1. 1. 1994. I v této souvislosti se ovšem musí soud vypořádat s otázkou zástavního práva váznoucího ve prospěch tohoto věřitele na majetku zmíněné společnosti jako dlužníka. Některé z provedených důkazů sice nasvědčují tomu, že zajištění pohledávky vyplývající z poskytnutého úvěru ve výši 65 000 000 Kč nebylo dostatečné, ovšem soudy nižších stupňů zatím takový výslovný závěr ve svých skutkových zjištěních neformulovaly.

Nejvyšší soud však považuje za nutné upozornit, že z dosud zjištěného skutkového stavu věci vyplývá i možnost jiné právní kvalifikace posuzovaného skutku, kterou soudy nižších stupňů zatím nezvažovaly. Při svých právních úvahách se totiž nezabývaly tím, že obviněný V. M. použil peněžní částku ve výši 7 000 000 Kč, o kterou snížil disponibilní finanční zdroje obchodní společnosti V. T., s. r. o., k úhradě svých osobních dluhů, tedy ve svůj prospěch. Uvedená část jednání obviněného je zahrnuta též v popisu skutku obsaženém v záznamu o sdělení obvinění ze dne 8. 11. 1999. Jak je přitom z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, ve vztahu k obviněnému šlo o cizí finanční prostředky, přestože obviněný je jediným společníkem obchodní společnosti V. T., s. r. o. Definičním znakem právnických osob (tj. i obchodních společností podle § 56 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejíž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek odlišný od majetku svých členů, resp. společníků, a jednak to, že ve vztahu k tomuto svému majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společník obchodní společnosti tedy není vlastníkem majetku této společnosti (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Z formálního hlediska lze proto připustit, že pokud si obviněný V. M. úmyslně přisvojil peněžní částku ve výši 7 000 000 Kč ze spravovaného majetku obchodní společnosti, jejímž byl společníkem a jednatelem, mohl naplnit zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Problematickým se jeví posouzení, zda by trestný čin zpronevěry měl i předpokládaný stupeň nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.), byl-li obviněný současně jediným společníkem obchodní společnosti, jejíž svěřený majetek si svévolně přisvojil. Otázkou tudíž je, zda se i za této situace jedná o trestný čin, případně zda jde o trestný čin závažnějšího charakteru (zpronevěru podle § 248 tr. zák.) nebo méně závažného charakteru (poškozování věřitele podle § 256 tr. zák.). Rozhodujícím pro její zodpovězení bude zjištění, zda a jak se jednání obviněného negativně dotýká třetích osob a jaký pro ně mělo nebo mohlo mít škodlivý následek. Jestliže totiž úmysl obviněného směřoval v první řadě k vlastnímu obohacení na úkor obchodní společnosti V. T., s. r. o., a to i za cenu negativních dopadů takového jednání na další osoby, odlišné od této obchodní společnosti (tj. zejména na věřitele obchodní společnosti), pak je v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, aby byl v posuzovaném skutku shledán trestný čin zpronevěry. Samozřejmě s ohledem na zákaz změny k horšímu (§ 259 odst. 4, § 265s odst. 2 tr. řádu) nepřichází v úvahu jeho právní posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 248 odst. 4 tr. zák., nýbrž mírněji. Tyto úvahy nejsou v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1432/2005, o němž se zmiňuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, protože řeší jiný případ. V něm pachatel úmyslně vyvedl majetek obchodních společností nacházejících se v úpadku, které spravoval a byl jejich společníkem, a to ve snaze uchránit tento majetek před věřiteli a znemožnit jeho použití k uspokojení jejich pohledávek. Úmysl pachatele zde tudíž primárně nesměřoval k tomu, aby si přisvojil cizí svěřenou věc a obohatil se na úkor majetku obchodní společnosti, což naopak není vyloučeno v nyní posuzovaném případě obviněného V. M.

Po zjištění, že dovolání obviněného V. M. je v uvedených směrech částečně důvodné, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 4 To 300/2005, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, v němž Krajský soud v Brně znovu projedná odvolání obviněného podané proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 17 T 48/2004. Věcí se bude zabývat ze všech hledisek uvedených v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu a podle § 265s odst. 1 tr. řádu je vázán právním názorem, který zde Nejvyšší soud vyslovil. Odvolací soud při svém rozhodování bude mít na paměti i zákaz reformationis in peius a jestliže dospěje k závěru, že skutek spáchaný obviněným V. M. je namístě právně kvalifikovat mírněji nežli doposud, neopomene se ve svých úvahách předběžně zabývat také otázkou promlčení, jak to správně učinil již v napadeném rozhodnutí.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného V. M. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 26. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vyhotovila:

JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á