5 Tdo 432/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 125 odst. 2 tr. zák.



5 Tdo 432/2011-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. W. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 5 To 98/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 221/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. J. W. byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 6 T 221/2003, uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ), kterého se dopustil tím, že jako jednatel úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí č. 66, IČ: 47784440, podal dne 23. 2. 2001 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem návrh na zahájení řízení ve věci obchodního rejstříku, kterým se mimo jiné domáhal zápisu skutečnosti, že úpadce obchodní společnost ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., se zrušuje bez likvidace převodem jmění na jednoho společníka, tj. na obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o., se sídlem Hořín č. 5, okr. Mělník, IČ: 62966391, přičemž vědom si skutečnosti, že s takovým návrhem musí vyjádřit souhlas konkursní věřitelé disponující nadpolovičním objemem přihlášených pohledávek, doložil k tomuto návrhu souhlasná vyjádření jedenácti konkursních věřitelů, o kterých však s ohledem na celkový počet přihlášených věřitelů a celkovou výši pohledávek jimi uplatňovaných v konkursním řízení věděl, že nepředstavují takový nadpoloviční objem přihlášených pohledávek.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 125 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. J. W. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 5 To 98/2008, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný Ing. J. W. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně i v podané obžalobě chybí popis subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Obviněný zaměřil své dovolací námitky i proti rozsahu dokazování u odvolacího soudu, který ve veřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2009 odmítl provést důkaz listinou prokazující některá tvrzení obviněného. Závěr o trestní odpovědnosti za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 tr. zák., k němuž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, považuje obviněný za nesprávný, neboť za spáchaní tohoto trestného činu by v podstatě odpovídala každá fyzická osoba, která by v postavení podnikatele navrhla zápis určité skutečnosti do obchodního rejstříku a následně by se ukázalo, že taková změna je z různých důvodů neplatná. V této souvislosti obviněný popírá, že by v podání učiněném dne 23. 2. 2001 k rejstříkovému soudu hrubě zkreslil údaje o počtu konkursních věřitelů souhlasících s převodem jmění na jednoho společníka. Jak dále obviněný zdůraznil, o návrhu na zápis zrušení obchodní společnosti bez likvidace převodem jmění na jediného společníka rozhoduje soud v občanskoprávním řízení. S poukazem na dosavadní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004) ovšem nelze soud rozhodující v občanskoprávním řízení pokládat za subjekt, který by mohl být uveden v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tento závěr pak lze podle přesvědčení obviněného vztáhnout i na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu § 125 odst. 2 tr. zák. Navíc obviněný poukázal i na skutečnost, že zrušení konkursu vedeného na majetek obchodní společnosti převodem jmění na jednoho společníka nemůže mít za následek vyvedení majetku úpadce ke škodě konkursních věřitelů. Opačný závěr odvolacího soudu považuje obviněný za nesprávný.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. W. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. J. W. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je závěr soudů nižších stupňů o trestnosti jednání obviněného postaven na nesprávném výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění rozhodném do účinnosti zákona č. 120/2001 Sb. (dále též jen zákon o konkursu a vyrovnání ). Jak v této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, právní účinky převodu jmění obchodní společnosti na jednoho společníka nastávají zápisem tohoto úkonu do obchodního rejstříku. Pokud dochází k převodu jmění na jednoho společníka po prohlášení konkursu, nemůže smlouva o převodu jmění úpadce na jeho jednoho společníka nabýt účinnosti bez souhlasu konkursních věřitelů. Zákon o konkursu a vyrovnání ani obchodní zákoník však nevyžadují souhlas správce konkursní podstaty nebo konkursního soudu s takovým převodem, ale za nezbytný považují jen souhlas věřitelů. Z dikce zákona o konkursu a vyrovnání přitom podle státní zástupkyně nelze jednoznačně určit, zda má jít o souhlas každého z konkursních věřitelů nebo zda postačí souhlas určité většiny konkursních věřitelů. Navíc zákon o konkursu a vyrovnání ani obchodní zákoník nestanoví postup, jak lze zjistit takový souhlas. Státní zástupkyně je přesvědčena, že zde nelze požadovat souhlas každého z konkursních věřitelů, neboť případný nesouhlas byť jen jediného konkursního věřitele s bagatelní pohledávkou by mohl z nejrůznějších subjektivních důvodů znemožnit realizaci převodu jmění vůbec, třebaže by to bylo i pro ostatní konkursní věřitele výhodné a pro úpadce šetrnější.

Podle názoru státní zástupkyně tedy postačí souhlas jen určité většiny konkursních věřitelů na jejich svolané schůzi, na které je třeba hlasovat o smlouvě o převodu jmění na společníka způsobem stanoveným v § 10 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. většinou hlasů počítanou podle výše pohledávek konkursních věřitelů přítomných na schůzi nebo řádně zde zastoupených. Jestliže žádná zákonná norma nepředepisuje způsob zjištění souhlasu konkursních věřitelů s převodem jmění úpadce na jednoho společníka a nestanoví ani žádný kvalifikovaný souhlas, s ohledem na tyto argumenty podle státní zástupkyně není možné dospět k závěru, že obviněný Ing. J. W. úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 5 To 98/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 6 T 221/2003, a aby Okresnímu soudu v Děčíně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. W. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. J. W. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. W. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. J. W. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah provedeného dokazování. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů podle jeho názoru náležitě nezabývaly, a odvolacímu soudu vytkl nedostatky v provedeném dokazování.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikací skutku či jiné nesprávní hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud ovšem nemůže bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. W., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu i z nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. W. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Pokud jde o námitku obviněného Ing. J. W., v které vytýká soudům nižších stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení podobně jako v jiných typech soudního řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 6. 2009 (viz č. l. 334 a verte trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 221/2003), v rámci dotazu odvolacího soudu u veřejného zasedání ohledně doplnění dokazování obviněný neučinil žádný návrh. Takový návrh vznesl obviněný až při svém závěrečném vyjádření, takže nebylo povinností odvolacího soudu, aby ho akceptoval. Navíc obviněný se zde domáhal provedení důkazu listinou ze dne 22. 2. 2001, kterou učinil návrh ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem a jímž měl uvádět zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku ve smyslu § 125 odst. 2 tr. zák. Přitom tento listinný důkaz provedl již soud prvního stupně, a protože se odvolací soud ztotožnil s jeho hodnocením, nebyl povinen opakovat či znovu provádět stejný důkaz.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného Ing. J. W., jimiž vytkl chybějící vyjádření subjektivní stránky posuzovaného trestného činu v popisu skutku obsaženém v usnesení o zahájení trestního stíhání a v podané obžalobě. Jak již bylo výše vyloženo, z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je rozhodující popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu, a nikoli v rozhodnutích jiných orgánů činných v trestním řízení. Přitom v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 6 T 221/2003, jsou obsaženy i skutkové okolnosti vyjadřující subjektivní stránku trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák. Ostatně obviněný tomuto popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nic nevytkl a své námitky zaměřil výlučně vůči rozhodnutím (usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě), která nemají význam pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu a nejsou ani předmětem přezkumu Nejvyššího soudu.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného Ing. J. W., které sice již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou opodstatněné. Takovou je námitka obviněného, podle níž vzhledem k nemožnosti dopustit se podvodného jednání vůči soudu nelze kriminalizovat ani ta jednání, jimiž pachatel podá k soudu návrh na zápis určité skutečnosti do obchodního rejstříku obsahující nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, které bylo publikované jako rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.

Nejvyšší soud zde především zdůrazňuje, že obviněný Ing. J. W. nebyl stíhán a odsouzen za trestný čin podvodu, kterým by byla přímo zasažena práva majetkového charakteru a jehož spáchání vyžaduje jednání pachatele, kterým u jiného vyvolá nebo využije omylu či neznalosti podstatných skutečností, a poté dojde k určité majetkové dispozici této jiné osoby učiněné v omylu nebo s neznalostí podstatných skutečností. Proto se na posuzovanou věc nemohou vztahovat závěry zaujaté ve zmíněném judikátu, tj. v rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., které se týkají výkladu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v uvedení jiného v omyl . Podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák. je odlišná a záleží mimo jiné v tom, že pachatel uváděl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, popřípadě zamlčel určité údaje právě vůči soudu, protože zápis do obchodního rejstříku, jehož se takové údaje týkaly, provádí zásadně jen (rejstříkový) soud, a nikoli jiný orgán či jiná osoba. Kdyby se zde měl uplatnit názor obviněného opírající se o citovaný judikát, nebylo by vůbec možné spáchání trestného činu podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., protože jednání pachatele zde nemůže směřovat vůči nikomu jinému než jen vůči (rejstříkovému) soudu.

Trestná činnost obviněného Ing. J. W. tedy podle rozhodných skutkových zjištění spočívala v uvedení hrubě zkreslených údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, konkrétně v podání návrhu na zahájení řízení ve věci obchodního rejstříku, kterým se obviněný mimo jiné domáhal zápisu skutečnosti, že úpadce obchodní společnost ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., se zrušuje bez likvidace převodem jmění na jednoho společníka (tj. na obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o.), a v němž, resp. v jeho příloze obviněný nepravdivě informoval o souhlasu věřitelů úpadce s tímto převodem. Takové jednání ovšem nesměřovalo k tomu, aby byla jiná osoba uvedena v omyl a aby se v důsledku toho někdo obohatil a někdo jiný utrpěl škodu. Obviněný sice opíral zmíněný návrh na zápis též o údaje, které zcela neodpovídaly skutečnosti a byly rovněž způsobilé vyvolat omyl u osoby jednající v důvěře k zápisu v obchodním rejstříku, pokud by takový zápis byl skutečně soudem proveden, ale počínání obviněného bylo primárně namířeno proti zájmům adresátů informace zapisované do obchodního rejstříku. Objektem trestného činu podle § 125 odst. 2 tr. zák. byl totiž zájem společnosti na ochraně správnosti a úplnosti údajů uváděných v obchodním rejstříku a na úplnosti sbírky listin. Citovaným ustanovením bylo mimo jiné chráněno právo adresáta na to, aby informace, která se zapisovala do obchodního rejstříku, byla úplná a pravdivá. Jestliže tedy obviněný jednal způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, naplnil tím znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., takže bylo namístě použít na takové jednání prostředky trestního práva. Navíc v posuzované věci soudy nižších stupňů neuplatnily prostředky trestního práva k žádné přepjaté kriminalizaci jednání obviněného. Jak je totiž patrné z výměry trestu odnětí svobody, soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené za uvedený trestný čin, která zde činila 6 měsíců až 3 roky.

Nejvyšší soud pak považuje za neopodstatněnou též námitku obviněného Ing. J. W., v níž soudům nižších soudů vytkl nesprávné posouzení zavinění a vůbec trestní odpovědnosti za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Přitom obviněný zaměřil své výhrady, kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu, především proti popisu skutku, tudíž takové námitky ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v posouvané věci se prolínají zejména otázky konkursního (insolvenčního), obchodního a trestního práva. Podle § 69 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2007, (dále ve zkratce obch. zák. ) byl převod jmění obchodní společnosti na jejího společníka přípustný i v případě, když byla obchodní společnost v úpadku nebo byl-li již na její majetek prohlášen konkurs nebo bylo povoleno vyrovnání. Převod jmění na společníka podle § 69b odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době spáchání trestného činu) byl možný za podmínek stanovených u jednotlivých forem obchodních společností, pokud společníci či příslušný orgán obchodní společnosti rozhodli, že obchodní společnost se zrušuje bez likvidace a že její jmění, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, převezme jeden společník se sídlem nebo bydlištěm v České republice. Podle § 69b odst. 2 obch. zák. nastaly právní účinky převodu jmění na společníka až ke dni zápisu tohoto převodu do obchodního rejstříku. Podle § 14b zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění platném do 31. 12. 2006) se k účinnosti smlouvy o převodu jmění úpadce na společníka, uzavřené po prohlášení konkursu, vyžadoval souhlas konkursních věřitelů. Z ustanovení § 69b odst. 2 obch. zák. a § 14b zákona o konkursu a vyrovnání je tedy zřejmé, že účinky smlouvy o převodu jmění úpadce na jeho společníka, uzavřené po prohlášení konkursu na majetek úpadce, nastaly za splnění dvou předpokladů. Prvním z nich byl souhlas konkursních věřitelů s takovým právním úkonem, k naplnění druhého předpokladu pak došlo zápisem této skutečnosti do obchodního rejstříku. Teprve poté mohly účinky zmíněné smlouvy působit vůči každému subjektu (viz ustanovení § 29 odst. 1, 2 obch. zák. o tzv. principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku).

S uvedeným pak souvisí i posouzení toho, zda s převodem jmění úpadce na jednoho společníka museli ve smyslu § 14b zákona o konkursu a vyrovnání před podáním návrhu na zápis do obchodního rejstříku souhlasit všichni konkursní věřitelé, anebo alespoň ti z nich, kteří k rozhodnému okamžiku uplatňovali pohledávky v takové výši, která představovala nadpoloviční většinu objemu všech pohledávek přihlášených v konkursu. Jde o otázku, která je podle Nejvyššího soudu významná i pro úvahy o trestní odpovědnosti obviněného Ing. J. W. v nyní projednávané věci, neboť soudy nižších stupňů dovodily jeho zavinění zejména z okolnosti, že při podání předmětného návrhu na zápis zmíněné skutečnosti do obchodního rejstříku si byl vědom nutnosti souhlasu konkursních věřitelů disponujících nadpolovičním objemem přihlášených pohledávek a že si uvedený souhlas vědomě zajistil jen u věřitelů, kteří v době podání návrhu nedisponovali nadpolovičním objemem pohledávek. Pokud jde o počet konkursních věřitelů, jejichž souhlas se vyžadoval k účinnosti smlouvy o převodu jmění úpadce (obchodní společnosti) na jeho jednoho společníka, uzavřené po prohlášení konkursu, zákon o konkursu a vyrovnání zde neposkytuje žádné výslovně stanovené řešení. Ustanovení § 14b zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném v době spáchání trestného činu obviněným), podle něhož se vyžadoval souhlas věřitelů, aniž by bylo blíže konkretizováno, zda je nutný souhlas všech věřitelů či jen jejich většiny, tedy nevylučovalo ani závěr, ke kterému dospěly oba soudy nižších stupňů (viz s. 1 a 3 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 5 napadeného usnesení odvolacího soudu), totiž že k účinnosti smlouvy o převodu jmění úpadce na jednoho společníka, uzavřené po prohlášení konkursu, byl nezbytný souhlas takové části konkursních věřitelů, která uplatňovala vůči úpadci nadpoloviční většinu objemu všech pohledávek přihlášených v daném konkursním řízení. Poněkud jiný názor sice vyplývá z odborné literatury (viz např. Zelenka, J., Maršíková, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 453 a 454, Kotoučová, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 177, Pelikánová, I., Černá, S. a kol. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 110), podle níž se zde vyžadovalo rozhodnutí o souhlasu ve smyslu § 14b zákona o konkursu a vyrovnání učiněné na schůzi konkursních věřitelů, přičemž podle § 10 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání k platnosti usnesení takové schůze bylo třeba prosté většiny hlasů konkursních věřitelů přítomných na schůzi nebo řádně zastoupených a tato většina se počítala podle výše jejich pohledávek. Před podáním návrhu obviněného ze dne 23. 2. 2001 se ovšem nekonala schůze věřitelů úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., přičemž tato schůze proběhla až dne 9. 5. 2001 a věřitelé na ní zúčastnění přijali rozhodnutí, jímž neudělili souhlas s převodem jmění jmenovaného úpadce na společníka obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o.

Jestliže tedy v daném případě, jak je patrné z provedených důkazů, před podáním předmětného návrhu na zápis do obchodního rejstříku nebyla svolána schůze věřitelů úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., na které by se projednalo a odhlasovalo udělení souhlasu jejích věřitelů s převodem jmění na jednoho společníka obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o., ve smyslu § 14b zákona o konkursu a vyrovnání, nezbylo než získat tento souhlas jiným postupem, tj. buď od všech věřitelů úpadce (kteří měli právo zúčastnit se schůze věřitelů a hlasovat na ní o souhlasu), nebo alespoň od takového počtu věřitelů, kteří v konkursu přihlásili pohledávky, jejichž výše představovala nadpoloviční hodnotu (výši) všech přihlášených pohledávek, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Jinak by nebylo možné opatřit dostatečně reprezentativní stanovisko věřitelů k zamýšlenému převodu jmění úpadce na jednoho společníka, a zajistit tak v konkursním řízení náležitou ochranu zájmů věřitelů, k níž slouží i citované ustanovení. Došlo-li totiž k převodu jmění úpadce na společníka úpadce a k zapsání této skutečnosti do obchodního rejstříku, podle § 44 odst. 1 písm. f) zákona o konkursu a vyrovnání soud usnesením zrušil konkurs, takže bez názoru kvalifikovaného počtu věřitelů nemohlo dojít k tak zásadnímu důsledku pro osud celého konkursního řízení, jakým je zrušení konkursu. Vždyť v případě dalšího důvodu podle § 44 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání spočívajícího v tom, že soud zrušil konkurs na návrh úpadce, se vyžadovalo, aby s tím souhlasili dokonce všichni věřitelé i správce konkursní podstaty. Proto za situace, kdy se nekonala schůze věřitelů, která by projednala udělení souhlasu věřitelů s převodem majetku úpadce na jednoho jeho společníka, lze považovat požadavek na vyjádření souhlasu takovým počtem věřitelů, který vyjadřoval nadpoloviční hodnotu (výši) pohledávek přihlášených do konkursu, za logický, spravedlivý a přiměřený významu uvedeného úkonu věřitelů. Přitom obviněný Ing. J. W. měl v době předmětného návrhu k dispozici z celkového počtu 36 konkursních věřitelů souhlas pouze 11 věřitelů, kteří uplatňovali pohledávky ve výši 27 428 548,38 Kč, což je jen asi 12 % z celkového objemu přihlášených pohledávek, který činil až 227 075 661,37 Kč.

Ostatně zmíněný požadavek na určitou kvalifikovanou většinu věřitelů, jejichž souhlas se vyžadoval k udělení souhlasu s převodem jmění úpadce (obchodní společnosti) na jednoho společníka, nekonala-li se za tímto účelem schůze věřitelů, odpovídal i skutečnosti, že v případě, když nebyla společnost s ručením omezeným v úpadku, podle obecného ustanovení § 69b odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku) bylo možné rozhodnout o zrušení této společnosti převodem jmění na společníka za splnění podmínek uvedených mimo jiné v ustanoveních § 153a odst. 7 věty první a § 153c odst. 1 obch. zák., podle nichž o tom musela rozhodnout valná hromada společnosti s ručením omezeným a k jejímu rozhodnutí se vyžadoval souhlas alespoň tří čtvrtin hlasů společníků této společnosti přítomných na valné hromadě, pokud společenská smlouva nestanovila dokonce nutnost vyššího počtu hlasů. I zde tudíž nepostačovalo kladné stanovisko pouze několika společníků či snad i jen jejich menšinové rozhodnutí. Totéž pak platí i nyní podle § 2 písm. c) a § 17 odst. 1, 2 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů. Podle platné úpravy je tedy rovněž možná přeměna obchodní společnosti převodem jmění na společníka i v průběhu insolvenčního řízení, přičemž se k tomu vyžaduje souhlas většiny věřitelů, jejichž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek příslušné skupiny [§ 2 písm. c), § 5 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, § 341 odst. 1 písm. d), § 347 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů].

Navíc je zde podstatné, že obviněný Ing. J. W. uzavřel smlouvu o převodu jmění úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., na jednoho společníka obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o., na základě které se domáhal zápisu v obchodním rejstříku, dne 20. 2. 2001. Učinil tak totiž za jmenovaného úpadce v době, kdy již na podkladě usnesení bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 96 K 46/99, byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., takže podle § 14 odst. 1 písm. a) a § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání přešlo oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty a oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů příslušely úpadci, jestliže souvisely s majetkem patřícím do konkursní podstaty, na správce konkursní podstaty. Takovým oprávněním souvisejícím s majetkem, který patřil do konkursní podstaty, jež přešlo na správce konkursní podstaty, bylo nepochybně i právo uzavřít smlouvu o převodu jmění úpadce (obchodní společnosti) na jednoho společníka podle § 69b odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době spáchání trestného činu). Proto obviněný, byť zůstal jednatelem jmenovaného úpadce, již nebyl oprávněn jeho jménem uzavřít smlouvu o převodu jmění na společníka ze dne 20. 2. 2001, ale tuto smlouvu mohl uzavřít jen správce konkursní podstaty JUDr. Jiří Sehnal. Jestliže ji obviněný přesto uzavřel a na jejím podkladě se domáhal zápisu v obchodním rejstříku, lze i v této skutečnosti spatřovat uvádění hrubě zkreslených údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku ve smyslu § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák.

V trestní věci obviněného Ing. J. W. je patrné, že soudy obou stupňů posoudily správně všechny výše uvedené okolnosti související s naplněním znaků trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, a to včetně jeho subjektivní stránky. Z hlediska zavinění obviněného pak má význam i záměr, jímž byl veden při spáchání zmíněného trestného činu a který spočíval ve snaze obviněného dosáhnout zrušení konkursu prohlášeného na majetek úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o. Jak totiž vyplývá z výpovědi obviněného učiněné u hlavního líčení (viz č. l. 193 trestního spisu), prohlášení konkursu na majetek jmenovaného úpadce považoval za komplot . Proto se obviněný snažil zabránit tomuto konkursnímu řízení i způsobem spočívajícím v převodu jmění úpadce na jednoho jeho společníka. Pokud by se tedy uskutečnil takový záměr obviněného, došlo by ve smyslu § 44 odst. 1 písm. f) zákona o konkursu a vyrovnání ke zrušení konkursu, jak již bylo výše uvedeno, a to se všemi z toho vyplývajícími negativními důsledky pro konkursní věřitele.

Ohledně subjektivní stránky zmíněného trestného činu přitom odvolací soud uvedl, o jakou formu zavinění v posuzované věci jde a z kterých důkazů tato forma zavinění obviněného Ing. J. W. vyplývá (viz zejména s. 8 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 5 To 98/2008). Nejvyšší soud považuje použitou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu. Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák. tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. J. W. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze způsobení následku v podobě porušení zájmu společnosti na ochraně pravdivosti údajů uváděných v obchodním rejstříku a úplnosti jeho sbírky listin, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také by nastal.

Obviněný Ing. J. W. tedy nebyl stíhán a odsouzen za to, že by v návrhu na zápis do obchodního rejstříku, resp. v příloze k němu uváděl zkreslené údaje o počtu konkursních věřitelů, kteří souhlasili s převodem jmění úpadce (obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o.) na jednoho společníka (na obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o.), ale že se domáhal zápisu těchto skutečností bez splnění zákonných podmínek stanovených k převodu jmění úpadce na jednoho společníka (§ 14b zákona o konkursu a vyrovnání), a to pokud jde o nedostatek souhlasu potřebné kvalifikované většiny konkursních věřitelů a vůbec o nemožnost uzavřít za úpadce zmíněnou smlouvu po prohlášení konkursu na jeho majetek. Přitom tak obviněný činil se zjevným záměrem dosáhnout zrušení konkursu prohlášeného na majetek obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného zpochybňující naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák. za nedůvodné.

Obviněný Ing. J. W. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. V případě první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný Ing. J. W. pak shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože soudy obou stupňů správně shledaly všechny znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. J. W. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Ing. J. W. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že i když bylo dovolání obviněného podáno dne 11. 2. 2010, Nejvyššímu soudu bylo spolu se spisovým materiálem předloženo až dne 29. 3. 2011.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. 4. 2011

Předseda senátu
JUDr. František P ú r y

5 Tdo 432/2011-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. W. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 5 To 98/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 221/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. J. W. byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 6 T 221/2003, uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ), kterého se dopustil tím, že jako jednatel úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí č. 66, IČ: 47784440, podal dne 23. 2. 2001 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem návrh na zahájení řízení ve věci obchodního rejstříku, kterým se mimo jiné domáhal zápisu skutečnosti, že úpadce obchodní společnost ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., se zrušuje bez likvidace převodem jmění na jednoho společníka, tj. na obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o., se sídlem Hořín č. 5, okr. Mělník, IČ: 62966391, přičemž vědom si skutečnosti, že s takovým návrhem musí vyjádřit souhlas konkursní věřitelé disponující nadpolovičním objemem přihlášených pohledávek, doložil k tomuto návrhu souhlasná vyjádření jedenácti konkursních věřitelů, o kterých však s ohledem na celkový počet přihlášených věřitelů a celkovou výši pohledávek jimi uplatňovaných v konkursním řízení věděl, že nepředstavují takový nadpoloviční objem přihlášených pohledávek.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 125 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. J. W. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 5 To 98/2008, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný Ing. J. W. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně i v podané obžalobě chybí popis subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Obviněný zaměřil své dovolací námitky i proti rozsahu dokazování u odvolacího soudu, který ve veřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2009 odmítl provést důkaz listinou prokazující některá tvrzení obviněného. Závěr o trestní odpovědnosti za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 tr. zák., k němuž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, považuje obviněný za nesprávný, neboť za spáchaní tohoto trestného činu by v podstatě odpovídala každá fyzická osoba, která by v postavení podnikatele navrhla zápis určité skutečnosti do obchodního rejstříku a následně by se ukázalo, že taková změna je z různých důvodů neplatná. V této souvislosti obviněný popírá, že by v podání učiněném dne 23. 2. 2001 k rejstříkovému soudu hrubě zkreslil údaje o počtu konkursních věřitelů souhlasících s převodem jmění na jednoho společníka. Jak dále obviněný zdůraznil, o návrhu na zápis zrušení obchodní společnosti bez likvidace převodem jmění na jediného společníka rozhoduje soud v občanskoprávním řízení. S poukazem na dosavadní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004) ovšem nelze soud rozhodující v občanskoprávním řízení pokládat za subjekt, který by mohl být uveden v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tento závěr pak lze podle přesvědčení obviněného vztáhnout i na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění ve smyslu § 125 odst. 2 tr. zák. Navíc obviněný poukázal i na skutečnost, že zrušení konkursu vedeného na majetek obchodní společnosti převodem jmění na jednoho společníka nemůže mít za následek vyvedení majetku úpadce ke škodě konkursních věřitelů. Opačný závěr odvolacího soudu považuje obviněný za nesprávný.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. W. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. J. W. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je závěr soudů nižších stupňů o trestnosti jednání obviněného postaven na nesprávném výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění rozhodném do účinnosti zákona č. 120/2001 Sb. (dále též jen zákon o konkursu a vyrovnání ). Jak v této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, právní účinky převodu jmění obchodní společnosti na jednoho společníka nastávají zápisem tohoto úkonu do obchodního rejstříku. Pokud dochází k převodu jmění na jednoho společníka po prohlášení konkursu, nemůže smlouva o převodu jmění úpadce na jeho jednoho společníka nabýt účinnosti bez souhlasu konkursních věřitelů. Zákon o konkursu a vyrovnání ani obchodní zákoník však nevyžadují souhlas správce konkursní podstaty nebo konkursního soudu s takovým převodem, ale za nezbytný považují jen souhlas věřitelů. Z dikce zákona o konkursu a vyrovnání přitom podle státní zástupkyně nelze jednoznačně určit, zda má jít o souhlas každého z konkursních věřitelů nebo zda postačí souhlas určité většiny konkursních věřitelů. Navíc zákon o konkursu a vyrovnání ani obchodní zákoník nestanoví postup, jak lze zjistit takový souhlas. Státní zástupkyně je přesvědčena, že zde nelze požadovat souhlas každého z konkursních věřitelů, neboť případný nesouhlas byť jen jediného konkursního věřitele s bagatelní pohledávkou by mohl z nejrůznějších subjektivních důvodů znemožnit realizaci převodu jmění vůbec, třebaže by to bylo i pro ostatní konkursní věřitele výhodné a pro úpadce šetrnější.

Podle názoru státní zástupkyně tedy postačí souhlas jen určité většiny konkursních věřitelů na jejich svolané schůzi, na které je třeba hlasovat o smlouvě o převodu jmění na společníka způsobem stanoveným v § 10 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. většinou hlasů počítanou podle výše pohledávek konkursních věřitelů přítomných na schůzi nebo řádně zde zastoupených. Jestliže žádná zákonná norma nepředepisuje způsob zjištění souhlasu konkursních věřitelů s převodem jmění úpadce na jednoho společníka a nestanoví ani žádný kvalifikovaný souhlas, s ohledem na tyto argumenty podle státní zástupkyně není možné dospět k závěru, že obviněný Ing. J. W. úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 5 To 98/2008, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 6 T 221/2003, a aby Okresnímu soudu v Děčíně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. J. W. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. J. W. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. W. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. J. W. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah provedeného dokazování. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů podle jeho názoru náležitě nezabývaly, a odvolacímu soudu vytkl nedostatky v provedeném dokazování.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikací skutku či jiné nesprávní hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud ovšem nemůže bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. W., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu i z nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. W. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Pokud jde o námitku obviněného Ing. J. W., v které vytýká soudům nižších stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení podobně jako v jiných typech soudního řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z protokolu o veřejném zasedání ze dne 30. 6. 2009 (viz č. l. 334 a verte trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 221/2003), v rámci dotazu odvolacího soudu u veřejného zasedání ohledně doplnění dokazování obviněný neučinil žádný návrh. Takový návrh vznesl obviněný až při svém závěrečném vyjádření, takže nebylo povinností odvolacího soudu, aby ho akceptoval. Navíc obviněný se zde domáhal provedení důkazu listinou ze dne 22. 2. 2001, kterou učinil návrh ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem a jímž měl uvádět zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku ve smyslu § 125 odst. 2 tr. zák. Přitom tento listinný důkaz provedl již soud prvního stupně, a protože se odvolací soud ztotožnil s jeho hodnocením, nebyl povinen opakovat či znovu provádět stejný důkaz.

Nejvyšší soud však neakceptoval ani námitky obviněného Ing. J. W., jimiž vytkl chybějící vyjádření subjektivní stránky posuzovaného trestného činu v popisu skutku obsaženém v usnesení o zahájení trestního stíhání a v podané obžalobě. Jak již bylo výše vyloženo, z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je rozhodující popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu, a nikoli v rozhodnutích jiných orgánů činných v trestním řízení. Přitom v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 6 T 221/2003, jsou obsaženy i skutkové okolnosti vyjadřující subjektivní stránku trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák. Ostatně obviněný tomuto popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nic nevytkl a své námitky zaměřil výlučně vůči rozhodnutím (usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě), která nemají význam pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu a nejsou ani předmětem přezkumu Nejvyššího soudu.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného Ing. J. W., které sice již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou opodstatněné. Takovou je námitka obviněného, podle níž vzhledem k nemožnosti dopustit se podvodného jednání vůči soudu nelze kriminalizovat ani ta jednání, jimiž pachatel podá k soudu návrh na zápis určité skutečnosti do obchodního rejstříku obsahující nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, které bylo publikované jako rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.

Nejvyšší soud zde především zdůrazňuje, že obviněný Ing. J. W. nebyl stíhán a odsouzen za trestný čin podvodu, kterým by byla přímo zasažena práva majetkového charakteru a jehož spáchání vyžaduje jednání pachatele, kterým u jiného vyvolá nebo využije omylu či neznalosti podstatných skutečností, a poté dojde k určité majetkové dispozici této jiné osoby učiněné v omylu nebo s neznalostí podstatných skutečností. Proto se na posuzovanou věc nemohou vztahovat závěry zaujaté ve zmíněném judikátu, tj. v rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., které se týkají výkladu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v uvedení jiného v omyl . Podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák. je odlišná a záleží mimo jiné v tom, že pachatel uváděl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, popřípadě zamlčel určité údaje právě vůči soudu, protože zápis do obchodního rejstříku, jehož se takové údaje týkaly, provádí zásadně jen (rejstříkový) soud, a nikoli jiný orgán či jiná osoba. Kdyby se zde měl uplatnit názor obviněného opírající se o citovaný judikát, nebylo by vůbec možné spáchání trestného činu podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., protože jednání pachatele zde nemůže směřovat vůči nikomu jinému než jen vůči (rejstříkovému) soudu.

Trestná činnost obviněného Ing. J. W. tedy podle rozhodných skutkových zjištění spočívala v uvedení hrubě zkreslených údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, konkrétně v podání návrhu na zahájení řízení ve věci obchodního rejstříku, kterým se obviněný mimo jiné domáhal zápisu skutečnosti, že úpadce obchodní společnost ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., se zrušuje bez likvidace převodem jmění na jednoho společníka (tj. na obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o.), a v němž, resp. v jeho příloze obviněný nepravdivě informoval o souhlasu věřitelů úpadce s tímto převodem. Takové jednání ovšem nesměřovalo k tomu, aby byla jiná osoba uvedena v omyl a aby se v důsledku toho někdo obohatil a někdo jiný utrpěl škodu. Obviněný sice opíral zmíněný návrh na zápis též o údaje, které zcela neodpovídaly skutečnosti a byly rovněž způsobilé vyvolat omyl u osoby jednající v důvěře k zápisu v obchodním rejstříku, pokud by takový zápis byl skutečně soudem proveden, ale počínání obviněného bylo primárně namířeno proti zájmům adresátů informace zapisované do obchodního rejstříku. Objektem trestného činu podle § 125 odst. 2 tr. zák. byl totiž zájem společnosti na ochraně správnosti a úplnosti údajů uváděných v obchodním rejstříku a na úplnosti sbírky listin. Citovaným ustanovením bylo mimo jiné chráněno právo adresáta na to, aby informace, která se zapisovala do obchodního rejstříku, byla úplná a pravdivá. Jestliže tedy obviněný jednal způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, naplnil tím znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., takže bylo namístě použít na takové jednání prostředky trestního práva. Navíc v posuzované věci soudy nižších stupňů neuplatnily prostředky trestního práva k žádné přepjaté kriminalizaci jednání obviněného. Jak je totiž patrné z výměry trestu odnětí svobody, soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené za uvedený trestný čin, která zde činila 6 měsíců až 3 roky.

Nejvyšší soud pak považuje za neopodstatněnou též námitku obviněného Ing. J. W., v níž soudům nižších soudů vytkl nesprávné posouzení zavinění a vůbec trestní odpovědnosti za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Přitom obviněný zaměřil své výhrady, kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu, především proti popisu skutku, tudíž takové námitky ani neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v posouvané věci se prolínají zejména otázky konkursního (insolvenčního), obchodního a trestního práva. Podle § 69 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2007, (dále ve zkratce obch. zák. ) byl převod jmění obchodní společnosti na jejího společníka přípustný i v případě, když byla obchodní společnost v úpadku nebo byl-li již na její majetek prohlášen konkurs nebo bylo povoleno vyrovnání. Převod jmění na společníka podle § 69b odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době spáchání trestného činu) byl možný za podmínek stanovených u jednotlivých forem obchodních společností, pokud společníci či příslušný orgán obchodní společnosti rozhodli, že obchodní společnost se zrušuje bez likvidace a že její jmění, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, převezme jeden společník se sídlem nebo bydlištěm v České republice. Podle § 69b odst. 2 obch. zák. nastaly právní účinky převodu jmění na společníka až ke dni zápisu tohoto převodu do obchodního rejstříku. Podle § 14b zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění platném do 31. 12. 2006) se k účinnosti smlouvy o převodu jmění úpadce na společníka, uzavřené po prohlášení konkursu, vyžadoval souhlas konkursních věřitelů. Z ustanovení § 69b odst. 2 obch. zák. a § 14b zákona o konkursu a vyrovnání je tedy zřejmé, že účinky smlouvy o převodu jmění úpadce na jeho společníka, uzavřené po prohlášení konkursu na majetek úpadce, nastaly za splnění dvou předpokladů. Prvním z nich byl souhlas konkursních věřitelů s takovým právním úkonem, k naplnění druhého předpokladu pak došlo zápisem této skutečnosti do obchodního rejstříku. Teprve poté mohly účinky zmíněné smlouvy působit vůči každému subjektu (viz ustanovení § 29 odst. 1, 2 obch. zák. o tzv. principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku).

S uvedeným pak souvisí i posouzení toho, zda s převodem jmění úpadce na jednoho společníka museli ve smyslu § 14b zákona o konkursu a vyrovnání před podáním návrhu na zápis do obchodního rejstříku souhlasit všichni konkursní věřitelé, anebo alespoň ti z nich, kteří k rozhodnému okamžiku uplatňovali pohledávky v takové výši, která představovala nadpoloviční většinu objemu všech pohledávek přihlášených v konkursu. Jde o otázku, která je podle Nejvyššího soudu významná i pro úvahy o trestní odpovědnosti obviněného Ing. J. W. v nyní projednávané věci, neboť soudy nižších stupňů dovodily jeho zavinění zejména z okolnosti, že při podání předmětného návrhu na zápis zmíněné skutečnosti do obchodního rejstříku si byl vědom nutnosti souhlasu konkursních věřitelů disponujících nadpolovičním objemem přihlášených pohledávek a že si uvedený souhlas vědomě zajistil jen u věřitelů, kteří v době podání návrhu nedisponovali nadpolovičním objemem pohledávek. Pokud jde o počet konkursních věřitelů, jejichž souhlas se vyžadoval k účinnosti smlouvy o převodu jmění úpadce (obchodní společnosti) na jeho jednoho společníka, uzavřené po prohlášení konkursu, zákon o konkursu a vyrovnání zde neposkytuje žádné výslovně stanovené řešení. Ustanovení § 14b zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném v době spáchání trestného činu obviněným), podle něhož se vyžadoval souhlas věřitelů, aniž by bylo blíže konkretizováno, zda je nutný souhlas všech věřitelů či jen jejich většiny, tedy nevylučovalo ani závěr, ke kterému dospěly oba soudy nižších stupňů (viz s. 1 a 3 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 5 napadeného usnesení odvolacího soudu), totiž že k účinnosti smlouvy o převodu jmění úpadce na jednoho společníka, uzavřené po prohlášení konkursu, byl nezbytný souhlas takové části konkursních věřitelů, která uplatňovala vůči úpadci nadpoloviční většinu objemu všech pohledávek přihlášených v daném konkursním řízení. Poněkud jiný názor sice vyplývá z odborné literatury (viz např. Zelenka, J., Maršíková, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2002, s. 453 a 454, Kotoučová, J. Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 177, Pelikánová, I., Černá, S. a kol. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 110), podle níž se zde vyžadovalo rozhodnutí o souhlasu ve smyslu § 14b zákona o konkursu a vyrovnání učiněné na schůzi konkursních věřitelů, přičemž podle § 10 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání k platnosti usnesení takové schůze bylo třeba prosté většiny hlasů konkursních věřitelů přítomných na schůzi nebo řádně zastoupených a tato většina se počítala podle výše jejich pohledávek. Před podáním návrhu obviněného ze dne 23. 2. 2001 se ovšem nekonala schůze věřitelů úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., přičemž tato schůze proběhla až dne 9. 5. 2001 a věřitelé na ní zúčastnění přijali rozhodnutí, jímž neudělili souhlas s převodem jmění jmenovaného úpadce na společníka obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o.

Jestliže tedy v daném případě, jak je patrné z provedených důkazů, před podáním předmětného návrhu na zápis do obchodního rejstříku nebyla svolána schůze věřitelů úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., na které by se projednalo a odhlasovalo udělení souhlasu jejích věřitelů s převodem jmění na jednoho společníka obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o., ve smyslu § 14b zákona o konkursu a vyrovnání, nezbylo než získat tento souhlas jiným postupem, tj. buď od všech věřitelů úpadce (kteří měli právo zúčastnit se schůze věřitelů a hlasovat na ní o souhlasu), nebo alespoň od takového počtu věřitelů, kteří v konkursu přihlásili pohledávky, jejichž výše představovala nadpoloviční hodnotu (výši) všech přihlášených pohledávek, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Jinak by nebylo možné opatřit dostatečně reprezentativní stanovisko věřitelů k zamýšlenému převodu jmění úpadce na jednoho společníka, a zajistit tak v konkursním řízení náležitou ochranu zájmů věřitelů, k níž slouží i citované ustanovení. Došlo-li totiž k převodu jmění úpadce na společníka úpadce a k zapsání této skutečnosti do obchodního rejstříku, podle § 44 odst. 1 písm. f) zákona o konkursu a vyrovnání soud usnesením zrušil konkurs, takže bez názoru kvalifikovaného počtu věřitelů nemohlo dojít k tak zásadnímu důsledku pro osud celého konkursního řízení, jakým je zrušení konkursu. Vždyť v případě dalšího důvodu podle § 44 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání spočívajícího v tom, že soud zrušil konkurs na návrh úpadce, se vyžadovalo, aby s tím souhlasili dokonce všichni věřitelé i správce konkursní podstaty. Proto za situace, kdy se nekonala schůze věřitelů, která by projednala udělení souhlasu věřitelů s převodem majetku úpadce na jednoho jeho společníka, lze považovat požadavek na vyjádření souhlasu takovým počtem věřitelů, který vyjadřoval nadpoloviční hodnotu (výši) pohledávek přihlášených do konkursu, za logický, spravedlivý a přiměřený významu uvedeného úkonu věřitelů. Přitom obviněný Ing. J. W. měl v době předmětného návrhu k dispozici z celkového počtu 36 konkursních věřitelů souhlas pouze 11 věřitelů, kteří uplatňovali pohledávky ve výši 27 428 548,38 Kč, což je jen asi 12 % z celkového objemu přihlášených pohledávek, který činil až 227 075 661,37 Kč.

Ostatně zmíněný požadavek na určitou kvalifikovanou většinu věřitelů, jejichž souhlas se vyžadoval k udělení souhlasu s převodem jmění úpadce (obchodní společnosti) na jednoho společníka, nekonala-li se za tímto účelem schůze věřitelů, odpovídal i skutečnosti, že v případě, když nebyla společnost s ručením omezeným v úpadku, podle obecného ustanovení § 69b odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku) bylo možné rozhodnout o zrušení této společnosti převodem jmění na společníka za splnění podmínek uvedených mimo jiné v ustanoveních § 153a odst. 7 věty první a § 153c odst. 1 obch. zák., podle nichž o tom musela rozhodnout valná hromada společnosti s ručením omezeným a k jejímu rozhodnutí se vyžadoval souhlas alespoň tří čtvrtin hlasů společníků této společnosti přítomných na valné hromadě, pokud společenská smlouva nestanovila dokonce nutnost vyššího počtu hlasů. I zde tudíž nepostačovalo kladné stanovisko pouze několika společníků či snad i jen jejich menšinové rozhodnutí. Totéž pak platí i nyní podle § 2 písm. c) a § 17 odst. 1, 2 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů. Podle platné úpravy je tedy rovněž možná přeměna obchodní společnosti převodem jmění na společníka i v průběhu insolvenčního řízení, přičemž se k tomu vyžaduje souhlas většiny věřitelů, jejichž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek příslušné skupiny [§ 2 písm. c), § 5 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, § 341 odst. 1 písm. d), § 347 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů].

Navíc je zde podstatné, že obviněný Ing. J. W. uzavřel smlouvu o převodu jmění úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., na jednoho společníka obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o., na základě které se domáhal zápisu v obchodním rejstříku, dne 20. 2. 2001. Učinil tak totiž za jmenovaného úpadce v době, kdy již na podkladě usnesení bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 96 K 46/99, byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., takže podle § 14 odst. 1 písm. a) a § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání přešlo oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty a oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů příslušely úpadci, jestliže souvisely s majetkem patřícím do konkursní podstaty, na správce konkursní podstaty. Takovým oprávněním souvisejícím s majetkem, který patřil do konkursní podstaty, jež přešlo na správce konkursní podstaty, bylo nepochybně i právo uzavřít smlouvu o převodu jmění úpadce (obchodní společnosti) na jednoho společníka podle § 69b odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době spáchání trestného činu). Proto obviněný, byť zůstal jednatelem jmenovaného úpadce, již nebyl oprávněn jeho jménem uzavřít smlouvu o převodu jmění na společníka ze dne 20. 2. 2001, ale tuto smlouvu mohl uzavřít jen správce konkursní podstaty JUDr. Jiří Sehnal. Jestliže ji obviněný přesto uzavřel a na jejím podkladě se domáhal zápisu v obchodním rejstříku, lze i v této skutečnosti spatřovat uvádění hrubě zkreslených údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku ve smyslu § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák.

V trestní věci obviněného Ing. J. W. je patrné, že soudy obou stupňů posoudily správně všechny výše uvedené okolnosti související s naplněním znaků trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, a to včetně jeho subjektivní stránky. Z hlediska zavinění obviněného pak má význam i záměr, jímž byl veden při spáchání zmíněného trestného činu a který spočíval ve snaze obviněného dosáhnout zrušení konkursu prohlášeného na majetek úpadce obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o. Jak totiž vyplývá z výpovědi obviněného učiněné u hlavního líčení (viz č. l. 193 trestního spisu), prohlášení konkursu na majetek jmenovaného úpadce považoval za komplot . Proto se obviněný snažil zabránit tomuto konkursnímu řízení i způsobem spočívajícím v převodu jmění úpadce na jednoho jeho společníka. Pokud by se tedy uskutečnil takový záměr obviněného, došlo by ve smyslu § 44 odst. 1 písm. f) zákona o konkursu a vyrovnání ke zrušení konkursu, jak již bylo výše uvedeno, a to se všemi z toho vyplývajícími negativními důsledky pro konkursní věřitele.

Ohledně subjektivní stránky zmíněného trestného činu přitom odvolací soud uvedl, o jakou formu zavinění v posuzované věci jde a z kterých důkazů tato forma zavinění obviněného Ing. J. W. vyplývá (viz zejména s. 8 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 5 To 98/2008). Nejvyšší soud považuje použitou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu. Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák. tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. J. W. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze způsobení následku v podobě porušení zájmu společnosti na ochraně pravdivosti údajů uváděných v obchodním rejstříku a úplnosti jeho sbírky listin, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také by nastal.

Obviněný Ing. J. W. tedy nebyl stíhán a odsouzen za to, že by v návrhu na zápis do obchodního rejstříku, resp. v příloze k němu uváděl zkreslené údaje o počtu konkursních věřitelů, kteří souhlasili s převodem jmění úpadce (obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o.) na jednoho společníka (na obchodní společnost GENERAL PLASTIC, s. r. o.), ale že se domáhal zápisu těchto skutečností bez splnění zákonných podmínek stanovených k převodu jmění úpadce na jednoho společníka (§ 14b zákona o konkursu a vyrovnání), a to pokud jde o nedostatek souhlasu potřebné kvalifikované většiny konkursních věřitelů a vůbec o nemožnost uzavřít za úpadce zmíněnou smlouvu po prohlášení konkursu na jeho majetek. Přitom tak obviněný činil se zjevným záměrem dosáhnout zrušení konkursu prohlášeného na majetek obchodní společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného zpochybňující naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák. za nedůvodné.

Obviněný Ing. J. W. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. V případě první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný Ing. J. W. pak shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože soudy obou stupňů správně shledaly všechny znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea 1 tr. zák.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. J. W. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Ing. J. W. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že i když bylo dovolání obviněného podáno dne 11. 2. 2010, Nejvyššímu soudu bylo spolu se spisovým materiálem předloženo až dne 29. 3. 2011.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. 4. 2011

Předseda senátu
JUDr. František P ú r y