5 Tdo 428/2014
Datum rozhodnutí: 16.07.2014
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoník, § 118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., čl. II předpisu č. 1/2013Sb.



5 Tdo 428/2014-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Mgr. P. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 3/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 3 T 3/2005, byli obvinění V. M., stíhaného jako uprchlý podle § 302 a násl. tr. ř., a Mgr. P. D. uznáni vinnými, a to obviněný V. M. pod body ad I. a), b) výroku rozsudku pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoník ) spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod body ad II. a), b) výroku rozsudku pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod bodem ad III. výroku rozsudku pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a pod body ad IV. a), b), c) výroku rozsudku trojnásobným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ) dílem spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem spáchaným samostatným jednáním, a obviněný Mgr. P. D. pod body ad I. a), b) výroku rozsudku pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod bodem ad II. a) výroku rozsudku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pod body ad IV. a), b) výroku rozsudku dvojnásobným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Za tyto trestné činy byl obviněný V. M. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi (8) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému V. M. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech právnických osob, a to na dobu deset (10) let. Obviněný Mgr. P. D. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.zákoníku byl obviněnému Mgr. P. D. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech právnických osob, a to na dobu pěti (5) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. M. uložena povinnost uhradit ve výroku rozsudku vyjmenovaným poškozeným zastoupeným zmocněncem JUDr. F. L. škodu ve stanovené výši. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození JUDr. F. L., R. K., E. P. a M. H., odkázáni se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit ve výroku rozsudku vyjmenovaným poškozeným zastoupeným společným zmocněnce JUDr. R. R. škodu ve stanovené výši. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit ve výroku rozsudku vyjmenovaným poškozeným zastoupeným společným zmocněncem Doc. MUDr. J. Z., CSc., škodu ve stanovené výši. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození zastoupení PhDr. F. Z. a poškozený V. B., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Mgr. P. D., rozhodl usnesením ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, tak, že podle § 257 odst. 2 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., za použití článku II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se zastavuje trestní stíhání obviněného Mgr. P. D., pro skutek (body I., II. a IV.) zkráceně spočívající v tom, že

obviněný Mgr. P. D. a obviněný V. M. společně v období od 29. 03. 1994 do 19. 12. 1996 a samostatně obviněný V. M. po období od 20. 12. 1996 do 01. 09. 1997, jako statutární zástupci jednatelé obchodní společnosti Progres Invest, spol. s r. o, IČ 60934409, se sídlem v Chrudimi, ul. Městské sady čp. 274 (později Sečská č. p. 1), s předmětem podnikání, mimo jiné správa movitého a nemovitého majetku, kdy po shora vymezená období dílem společně oba obvinění, dílem samostatně obviněný V. M., v níže uvedených případech na celém území České republiky, prostřednictvím obchodních zástupců, kteří činnost vykonávali na podkladě uzavřených Předběžných smluv o uzavření budoucí smlouvy mandátní ve smyslu ustanovení § 566 576 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, s Progres Invest, spol. s r. o., a multilevel marketingové sítě těchto obchodních zástupců, uzavírali Smlouvy o sdružení investic podle § 829 841 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tehdejší právní úpravy, ve kterých obchodní společnost Progres Invest, spol. s r. o., zastupovala smluvní stranu správce vkladu a jednatele sdružení, přičemž tímto fakticky přijímali finanční vklady v rozporu se zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, bez souhlasu České národní banky a v rozporu se zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vydávali "podílové listy" jako potvrzení o vkladu do sdružení, a to pod příslibem výhodného zhodnocení vkladu investicemi do různých odvětví hospodářství, přičemž v uvedených případech již v okamžiku uzavírání smlouvy jednali v úmyslu takto získané finanční prostředky jejich vkladatelům v budoucnu nevrátit a tyto si ponechat pro vlastní potřebu, žádné aktivity přinášející zhodnocení neprováděli, toto jen předstírali a získané finanční prostředky odčerpávali na platby vysokých provizí pro obchodní zástupce a pro vlastní potřebu, přičemž takto uzavřeli prostřednictvím svých obchodních zástupců s 22.686 poškozenými 22.686 termínovaných smluv, přičemž obviněný V. M. dne 1. 9. 1997 již jako jediný vlastník společnost Progres Invest, s. r. o., převedl se všemi závazky společnosti TGV, s. r. o., Zlín, zastoupenou J. T., a obchodním zástupcům oznámil, že tato společnost bude pokračovat v obchodním záměru společnosti Progres Invest, s. r. o., tedy společnost TGV, s. r. o., Zlín, převzala nejméně 40.000 smluv s vkladem cca 600.000.000,-- Kč, ačkoli věděl, že finanční prostředky byly vybrány a nebyly použity ke zhodnocení vkladů,
obvinění V. M. a Mgr. P. D. jako jednatelé a společníci firmy Progres Invest, s. r. o., se sídlem v Chrudimi, v době od založení firmy, tj. od 28. 3. 1994 až do 26. 3. 1996, respektive do 3. 4. 1996 na území celé České republiky v rozporu se zákonem o bankách č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména § 1 odst. 1, § 2 tohoto zákona, zajišťovali a organizovali prostřednictvím nejméně 2.093 obchodních zástupců činných pro jmenovanou firmu na základě smlouvy o přijímání vkladů od občanů a za uvedené období nejméně od 15.689 občanů získali nejméně 88.920.500,-- Kč,
obviněný Mgr. P. D. od 27. 3. 1996 do 19. 12. 1996 a obviněný V. M. od 4. 4. 1996 do 8. 1. 1997, oba jako jednatelé a společníci firmy Progres Invest, s. r. o., se sídlem v Chrudimi, v rozporu se zákonem o bankách č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména § 1 odst. 1, § 2 tohoto zákona, na území České republiky zajišťovali a organizovali prostřednictvím obchodních zástupců činných ve společnosti Progres Invest, s. r. o., na základě smlouvy přijímání vkladů od občanů a za uvedené období od nejméně 8.880 občanů získali nejméně částku 112.287.000,-- Kč,

přičemž rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 3 T 3/2005, byl skutek u obviněného Mgr. P. D. právně kvalifikován v bodech I., II. jako dva zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě IV. jako dva trestné činy neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Mgr. P. D. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech nejvyšší státní zástupce uvedl, že odvolací soud se důsledně neřídil čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, když náležitě nezohlednil, v jaký časový okamžik bylo proti obviněnému účinně trestní stíhání zahájeno. Z hlediska věcného lze napadenému usnesení vytknout, že toliko mechanicky vychází z data původních úkonů, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání obviněných (opatření Policie České republiky Krajského úřadu vyšetřování, pracoviště Pardubice ze dne 27. 4. 1998, ČVS: KW-298/20-97, opatření Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Chrudim ze dne 22. 3. 1996, ČVS: OW-128/96-15), aniž by vrchní soud náležitě reflektoval celkový průběh řízení. Vrchní soud přitom pominul důsledky svého vlastního předchozího kasačního usnesení ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, a jeho vliv na další postup trestního stíhání. Z citovaného kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze lze totiž dovodit, že předchozí iniciační úkony orgánů činných v trestním řízení nepokrývají náležitě jednání obviněných, kterého se měli dopustit vůči jednotlivým konkrétním poškozeným (jichž je mimořádně vysoký počet). Vrchní soud přitom nebyl podle ustáleného výkladu oprávněn takto vadné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zrušit, a proto rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Z dostupného spisového materiálu je patrné, že trestní stíhání obviněného pro pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákoníku, bylo vůči obviněnému Mgr. P. D. účinně zahájeno až následně po vrácení věci k došetření, a to usneseními policejního orgánu Policie České republiky, Správy Východočeského kraje služby kriminální policie a vyšetřování, ČTS: PVC-183/TČ-74-2007 ze dne 15. 8. 2007, 29. 5. 2009, 22. 2. 2010 a 15. 7. 2010. Z této skutečnosti je zřejmé, že od prvého (tím méně posledního) procesně účinného zahájení trestního stíhání neuplynula, až do dne 1. 1. 2013, který je rozhodný pro posouzení dopadů amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, doba převyšující osmi let. Přitom po procesní stránce je vadné zahájení trestního stíhání, resp. příslušný úkon orgánu činného v trestním řízení fakticky nulitní. Nahlíženo touto optikou je třeba za účinné zahájení trestního stíhání považovat až výše specifikovaná procesně bezvadná usnesení o zahájení trestního stíhání, od jejichž vydání, potažmo doručení obviněnému, však do dne 1. 1. 2013 amnestijním rozhodnutím předpokládaná doba osmi let neuplynula. Tomuto závěru nasvědčuje i to, že úkony provedené sice po předchozím opatření o sdělení obvinění, avšak před procesně bezvadným usnesením o zahájení trestního stíhání, je třeba z pohledu práva obviněného na obhajobu považovat za úkony učiněné před zahájením trestního stíhání. I z hlediska právní sféry obviněného tak bylo trestní stíhání relevantně zahájeno až na základě výše specifikovaných, formálně bezvadných usnesení o zahájení trestního stíhání. Z tohoto názoru přitom zjevně vycházel i Vrchní soud v Praze ve svém předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, neboť v něm výslovně uvedl, že v rámci došetření věci bude nutné provést znovu potřebné důkazy , přičemž nutnost opakování výslechů poškozených vyloučil pouze s ohledem na změnu procesní úpravy po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Vrchní soud tedy na jedné straně akceptoval neúčinnost zahájení trestního stíhání obviněného, avšak následně nepromítl tento svůj závěr ve vztahu k posouzení doby od zahájení trestního stíhání při aplikaci rozhodnutí o amnestii. Na předchozích závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že se v původním kasačním usnesení ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, Vrchní soud v Praze výslovně nezabýval procesní účinností sdělení obvinění pro trestné činy neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v tomto směru nedostatky nekonstatoval. Jak totiž vyplývá z právního hodnocení vrchního soudu, o jednočinný souběh takových trestných činů se ve věci nejedná (str. 9 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, znovu též uvedeno ve stručném odůvodnění nyní napadeného usnesení). Jednotlivá data sdělení obvinění pro trestný čin neoprávněného podnikání přitom považoval Vrchní soud v Praze za rozhodující pouze pro posouzení, zda se jedná o samostatné trestné činy, či o dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu. Pokud tedy považoval zahájení trestního stíhání pro trestné činy neoprávněného podnikání za rozhodující pro posouzení povahy jednání obviněných jako několika trestných činů podvodu, lze z toho dovodit, že všechna původní zahájení trestního stíhání tvoří komplex, týkající se právě trestného činu podvodu, jež však zároveň nepovažoval vrchní soud za zahájené účinně. I pro případ, pokud by se s uvedenou argumentací ohledně procesní neúčinnosti Nejvyšší soud neztotožnil, je třeba se zabývat otázkou, zda bylo důvodné zastavení trestního stíhání obviněného Mgr. P. D. v plném rozsahu stíhaného jednání. Opět je třeba vyjít ze skutečnosti, že na důsledky amnestijního rozhodnutí je třeba pohlížet toliko v rovině procesní, z čehož zároveň vyplývá, že je třeba vyjít z procesního pojetí skutku, pro který se řízení vede. Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Při aplikaci čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii je třeba pečlivě posuzovat, na jaké dílčí útoky daného pokračujícího trestného činu toto ustanovení dopadá a na jaké již nikoli. Ani z tohoto hlediska však rovněž napadené usnesení nemůže obstát, neboť podobným vyhodnocením se Vrchní soud v Praze nezabýval a vyhodnotil tak délku od zahájení trestního stíhání paušálně ve vztahu k celému jednání obviněného. Nezhodnotil přitom, zda již v roce 1996 a 1998 bylo skutečně trestní stíhání obviněného zahájeno pro veškeré dílčí útoky pokračujícího trestného činu, pro které se trestní stíhání vedlo k rozhodnému datu 1. 1. 2013. Nejméně pro část jednání obviněného Mgr. P. D. tak ke dni 1. 1. 2013 celková doba trestního stíhání nepřesáhla osm let, přesto však bylo trestní stíhání tohoto obviněného zastaveno pro celý rozsah stíhané trestné činnosti.

Z uvedených důvodů a s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, zrušil, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný Mgr. P. D., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že skutečností je, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání již dne 26. 3. 1996 pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a poté dne 4. 5. 1998 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Obviněný sdílí názor Vrchního soudu v Praze, že samotná podstata stíhaného skutku zůstala nezměněna, což vyplývá i z odůvodnění procesního postupu. Od zahájení trestního stíhání proti Mgr. D. uplynulo k 1. lednu 2013 více než 8 let, neboť se jednalo o trestný čin, za nějž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Nelze se ztotožnit s názorem, že usnesení vrchního soudu toliko mechanicky vychází z data původních úkonů, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání obviněných. Dodatečné hodnocení procesních úkonů, jakožto úkonů vadných, nemůže být na újmu obviněného ve vztahu k aplikaci rozhodnutí o amnestii. Ve svých důsledcích by byly navrhovaným postupem revidovány úkony, které předcházely i rozhodnutí o vině a trestu. Skutečnost, že proti Mgr. P. D. nebylo zahájeno trestní stíhání ve smyslu pozdějšího právního názoru procesně bezvadným usnesením, nevylučuje fakt, že skutková podstata trestné činností byla a zůstala stejná a v tomto smyslu považuje obviněný názor vrchního soudu za správný. Ve vztahu k uvedeným skutečnostem pak navrhl, aby bylo dovolání ve smyslu ustanovení § 265i tr. ř. Nejvyšším soudem odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a)], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, je pravomocné, neboť stížnost podanou proti němu státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. dubna 2013, sp. zn. 11 Tvo 11/2013, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. byl uplatněn zásadně v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V případě zastavení trestního stíhání [§ 223 odst. 1, 2, § 231, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a), b), § 314p odst. 3 písm. c), odst. 4, § 314r odst. 5 tr. ř.] dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. obecně spočívá v tom, že nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, nikoli tedy v tom, že sice trestní stíhání stejně mělo být zastaveno, ale z jiného obligatorního důvodu (§ 11 odst. 1 tr. ř.), než jaký byl použit. Tento dovolací důvod by však mohl být naplněn, jestliže soud zastavil trestní stíhání z některého důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. a), b), c), e), f) tr. ř., přestože správně měl obžalovaného zprostit obžaloby podle některého z ustanovení § 226 písm. a) až e) tr. ř. Stejně tak lze spatřovat dovolací důvod v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z důvodů umožňujících fakultativní zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 tr. ř., ačkoli žádný z nich nebyl dán. V projednávaném případě došlo k zastavení trestního stíhání obviněného Mgr. P. D. s ohledem na ustanovení § 257 odst. 2 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., za použití článku. II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Podle názoru Nejvyššího soudu tak lze mít i za této situace za to, že nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod uvedený v ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 3 T 3/2005, uznal obviněného Mgr. P. D. vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a dvěma trestnými činy neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný Mgr. P. D. proti tomuto rozsudku podal odvolání, a proto krajský soud předložil dne 22. 11. 2012 spis k rozhodnutí o odvolání Vrchnímu soudu v Praze, který ve věci nařídil pro obsáhlost věci veřejné zasedání na termín 6. 3. a 7. 3. 2013. Dříve než došlo k projednání odvolání obviněného, byla dne 1. 1. 2013 vyhlášena amnestie prezidenta republiky. Podle čl. II. zmíněné amnestie nařídil prezident republiky, aby bylo zastaveno trestní stíhání pravomocně neskončené, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Vrchní soud shledal, že důvod zastavení trestního stíhání se vztahuje na obviněného Mgr. P. D.. V jeho případě bylo poprvé v této trestní věci zahájeno trestní stíhání dne 26. 3. 1996 pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a poté bylo vůči němu dne 4. 5. 1998 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Přitom z popisu skutku v případě obou zmíněných trestních stíhání vyplývá, že byť se původně vedlo trestní stíhání pro každý ze shora uvedených trestných činů samostatně, jednalo se o stíhání pro týž skutek, neboť v případě trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. přichází v úvahu pouze jednočinný souběh těchto trestných činů (jedná se totiž u obou skutků o stručně řečeno v rozporu se zákonem o bankách nezákonné přijímání vkladů od občanů ve velkém rozsahu, učiněné pod klamně předstíraným slibem vysokého zhodnocení investic ). I když v následující době došlo ještě několikrát k dalšímu zahájení trestního stíhání vzhledem k tomu, že se částečně měnil a zpřesňoval popis skutku v jeho určitých dílčích částech a v popisu okruhu poškozených, pak samotná podstata stíhaného skutku zůstala nezměněna, takže do současné doby je nesporné, že se u obviněného Mgr. P. D. jedná o trestní stíhání, které bylo ke dni 1. 1. 2013 stále vedeno pro týž totožný skutek. Proto byla splněna podmínka vyhlášené amnestie prezidenta republiky, že k datu 1. 1. 2013 trestní stíhání trvalo déle než 8 let, v případě obviněného Mgr. P. D. se nejedná o trestní stíhání proti uprchlému, jak je tomu u druhého obviněného V. M., a je splněna i podmínka, že se vede trestní stíhání pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Obviněný Mgr. P. D. byl totiž shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž v tomto případě je ohrožen trestní sazbou od 5 do 10 let odnětí svobody. V případě druhého trestného činu je situace komplikovanější, neboť vyvstává pochybnost, zda bylo na místě použít i právní kvalifikaci trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. nebo zda je souběh obou trestných činů vyloučen. Nicméně další úvahy odvolacího soudu by byly v nynější situaci, kdy věc nemůže být meritorně posuzována, nadbytečné. Je tak nesporné, že za trestný čin podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je možné uložit pouze trest odnětí svobody v rozpětí od 6 měsíců do 3 roků. Zde sice krajský soud zvolenou právní kvalifikací pochybil, neboť i kdyby byl jednočinný souběh obou trestných činů možný (o souběh vícečinný se zde nemůže jednat), bylo nutno použít u obou činů vždy právní kvalifikaci buď podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, nebo podle zákona pozdějšího. V projednávané věci bylo nutno podle zásad uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku použít u obou trestných činů právní kvalifikaci podle zákona pozdějšího, tj. účinnou od 1. 1. 2010. V posuzovaném případě tak krajský soud v případě druhého trestného činu měl použít právní kvalifikaci trestným činem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který je ohrožen trestní sazbou od 6 měsíců do 5 let odnětí svobody. Také v tomto případě je však splněna podmínka amnestie prezidenta republiky, že se jedná o trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Pro posouzení věci je tak podstatné, že i kdyby byl posuzovaný skutek právně kvalifikován odlišně, než jak učinil krajský soud, nejednalo by se nikdy o kvalifikaci trestným činem, za který by bylo přípustné uložit trest odnětí svobody přesahující deset let, který by obžalovaného z použití amnestie vylučoval. Odvolací soud k tomu dále dodal, že trestní stíhání se vedlo o nestandardně obsáhlém skutku, který se dotýká vysokého počtu více než dvaceti tisíc poškozených, což se nesporně projevilo v obtížnosti věci, ve velkém objemu trestního spisu (spolu s přílohami spis výrazně přesahuje 100.000 stran) a tím ve značné délce trestního stíhání, nicméně rozhodnutí o amnestii ze dne 1. 1. 2013 neobsahuje žádné další omezující podmínky, které by zmíněné okolnosti zohledňovaly a vylučovaly obviněného Mgr. P. D. z účasti na ní. Odvolací soud tak po zvážení podmínek stanovených amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 v čl. II. dospěl k závěru, že ohledně obviněného Mgr. P. D. jsou splněny všechny podmínky stanovené pro zastavení trestního stíhání, a že zmíněný obviněný není z účasti na citované amnestii žádným jiným ustanovením rozhodnutí o amnestii vyloučen. Proto odvolací soud postupoval podle § 257 odst. 2 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. II. amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 a rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného Mgr. P. D. (srov. str. 1889 1890 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012).

Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění usnesení odvolacího soudu a předložený spisový materiál, přičemž dospěl k následujícím zjištěním.

Opatřením Policie České republiky, Okresní úřad vyšetřování Chrudim, ze dne 22. 3. 1996, ČVS:OVV-128/96-15, doručeném obviněnému Mgr. P. D. dne 26. 3. 1996 (č. l. 1 spisu Okresního soudu v Chrudimi vedeného pod sp. zn. 2 T 120/97), bylo jmenovanému obviněnému a spoluobviněnému V. M. sděleno podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. obvinění pro trestný čin neoprávněného podnikání spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2, § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se měli zkráceně dopustit tím, že jako jednatelé společnosti PROGRES INVEST, s. r. o., se sídlem v Chrudimi, Městské sady 274 (dále jen PROGRES INVEST ), založené dne 29. 4. 1994, s předmětem podnikání obchodní činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, správa movitého a nemovitého majetku, získávali finanční prostředky od právnických a fyzických osob, za účelem jejich dalších zhodnocení s očekávaným dvojnásobkem až dvanáctinásobkem nárůstu investic v rozmezí 3 10 let, a to na základe smlouvy o sdružení investic, kde vystupují jako správci vkladu, přičemž na vložené peníze občanům vydávali podílové listy, a k této činnosti užívali jiné jako pracovní síly, čímž v rozporu se zákonem č. 21/92 Sb., o bankách, bez souhlasu ČNB neoprávněně podnikali v oboru bankovnictví, tím, že přijímali vklady od občanů za účelem zhodnocení jejich vkladu a v rozporu se zákonem č. 248/92 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, bez souhlasu Ministerstva financí České republiky na vložené peníze občanům vydávali podílové listy.

Opatřením Policie České republiky, Okresní úřad vyšetřování Chrudim, ze dne 7. 1. 1997, ČVS:OVV-128/96-16, doručeném obviněnému Mgr. P. D. dne 8. 1. 1997 (č. l. 3 spisu Okresního soudu v Chrudimi vedeného pod sp. zn. 2 T 120/97), bylo jmenovanému obviněnému a spoluobviněnému V. M. sděleno podle ustanovení § 160 odst. 1, 5 tr. ř. obvinění pro pokračující trestný čin neoprávněného podnikání spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2, § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se měli zkráceně dopustit tím, že jako jednatelé společnosti PROGRES INVEST založené dne 29. 4. 1994, s předmětem podnikání obchodní činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, správa movitého a nemovitého majetku, pokračovali od 23. 3. 1996 v trestné činnosti, pro níž jim bylo dne 22. 3. 1996 sděleno obvinění, získávali i nadále finanční prostředky od právnických a fyzických osob, za účelem jejich dalších zhodnocení s očekávaným dvojnásobkem až dvanáctinásobkem nárůstu investic v rozmezí 3 10 let, a to na základě smlouvy o sdružení investic, kde vystupují jako správci vkladu, přičemž na vložené peníze občanům vydávali podílové listy, a k této činnosti užívali jiné jako pracovní síly, čímž v rozporu se zákonem č. 21/92 Sb., o bankách, bez souhlasu ČNB neoprávněně podnikali v oboru bankovnictví a v rozporu se zákonem č. 248/92 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vydávali na vložené peníze občanům podílové listy, a to do současné doby. Z dalšího opatření nazvaného Upozornění na změnu Policie České republiky, Okresní úřad vyšetřování Chrudim, ze dne 28. 1. 1997, ČVS:OVV-128/96-15, které si obviněný Mgr. P. D. převzal dne 30. 1. 1997, vyplývá, že jeho pokračování v trestné činnosti, na základě sděleného obvinění, které si převzal dne 8. 1. 1997, bude posuzováno pouze do data 19. 12. 1996, a to z důvodu předložení listinného důkazu smlouvy o převodu obchodního podílu . Z důvodu, že smlouva se týká pouze převodu podílu, obviněný byl upozorněn, že i nadále bude stíhán pro pokračující trestný čin neoprávněného podnikání spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 k § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. do současné doby (srov. č. l. 4 spisu Okresního soudu v Chrudimi vedeného pod sp. zn. 2 T 120/97).

Dne 27. 4. 1998 Policie České republiky, Krajský úřad vyšetřování, detašované pracoviště Pardubice pod ČVS:KVV 298/20-97 sdělila podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. Mgr. P. D. obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., které si obviněný Mgr. P. D. převzal dne 4. 5. 1998 (srov. č. l. 7 8 spisu Krajského soudu v Hradci Králové vedeného pod sp. zn. 3 T 3/2005), a jehož se měl zkráceně dopustit tím, že společně s V. M. a Ing. J. P. založili společnost PROGRES INVEST a uzavírali prostřednictvím obchodních zástupců firmy PROGRES INVEST s různými fyzickými a právnickými osobami smlouvy o sdružení podle občanského zákoníku, kde vystupovali jako správci vkladu, a to v rozporu se zákonem č. 21/92 Sb., o bankách, bez souhlasu České národní banky přijímali vklady od těchto osob za účelem jejich zhodnocení a v rozporu se zákonem č. 248/92 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vydávali podílové listy, přičemž nejméně od cca 20.000 fyzických a právnických osob přijali finanční částku nejméně několik miliónů Kč pod slibem výhodného zhodnocení vkladu, uvedené prostředky nebyly použity ke zhodnocení vkladu, jak bylo uvedeno ve smlouvě o sdružení investic, ale v podvodném úmyslu z části použity na splacení dohodnutého zhodnocení vkladu a dále použity pro jejich osobní potřebu, přičemž Ing. J. P. vystoupil z uvedené společnosti dne 11. 4. 1995, a obviněný Mgr. D. jako již jeden ze dvou jednatelů z uvedené společnosti vystoupil dne 5. 5. 1997.

Usnesením Policie České republiky, Krajský úřad vyšetřování, detašované pracoviště Pardubice ze dne 4. 5. 1998, ČVS:KVV-298/20-97, byla podle ustanovení § 23 odst. 3 tr. ř. spojena ke společnému řízení trestní věc obviněných Mgr. P. D., V. M. a Ing. J. P. stíhaných pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. s trestní věcí obviněných Mgr. P. D. a V. M. stíhaných pro trestný čin neoprávněného podnikání podle ustanovení § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. (srov. č. l. 28 29 spisu Krajského soudu v Hradci Králové vedeného pod sp. zn. 3 T 3/2005).

Následně byli obvinění Mgr. P. D. a V. M. rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2006, č. j. 3T 3/2005-3266, uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a byly jim uloženy tresty odnětí svobody, a to obviněnému V. M. v trvání devíti let a obviněnému Mgr. P. D. v trvání šesti let a šesti měsíců, přičemž oba byli pro výkon těchto trestů zařazeni do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání oba obvinění, krajský státní zástupce v Hradci Králové a společný zmocněnec poškozených PhDr. F. Z. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006 (č. l. 3967 3982 spisu), tak, že z podnětu odvolání obou obviněných a státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání společného zmocněnce PhDr. F. Z. zamítl. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že odvolací soud se nejdříve zabýval zákonností zahájení trestního stíhání vůči oběma obviněným a tím, zda byl vůči nim řádně vymezen stíhaný skutek tak, aby byla uskutečněna zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také § 2 odst. 1 tr. ř. vyjadřující, že nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Vrchní soud v Praze zdůraznil, že si je vědom toho, že tato věc se svým rozsahem vymyká jiným běžně projednávaným věcem a že v době zahájení trestního stíhání v počátečním stadiu ještě nebyli známi všichni poškození, takže jejich uvedení v popisu skutku se snažil konvalidovat státní zástupce při podání obžaloby. Přesto však bez uvedení jmen konkrétních poškozených v popisu skutku s konkrétními částkami, o něž měli být poškozeni, nelze posoudit, zda zvolená právní kvalifikace činu je v souladu se zákonem. Navíc nutno uvést, že se jedná o pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., u něhož dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. představuje podvodné vylákání konkrétní finanční částky od každého z poškozených. Pouze tehdy, pokud popis skutku bude obsahovat veškeré jednotlivé dílčí útoky, bude vymezení předmětu trestního řízení dostatečné z hlediska zachování totožnosti skutku v jeho dalších stadiích (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vrchní soud rovněž zdůraznil, že v popisu skutku ve sdělení obvinění i v obžalobě chybí popis skutečností vymezujících základní zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., pro který je vedeno trestní stíhání. V projednávané věci ve sdělení obvinění policejní orgán subjektivní stránku trestného činu podvodu řádně nevyjádřil, neboť v popisu skutku neuvedl skutkové okolnosti, z nichž by bylo patrné, že obvinění páchali úmyslný trestný čin a že od počátku od založení společnosti PROGRES INVEST při uzavírání smluv o sdružení finančních prostředků klamali poškozené a uzavírali smlouvy s poškozenými s vědomím, že závazkům z nich vyplývajícím nedostojí a finanční prostředky poškozeným nevrátí, jak slibovali. K vadám sdělení obvinění vrchní soud dále sdělil, že nerespektovalo ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., jež stanoví, že jednání obviněného se posuzuje jako nový skutek, pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění. Stíhaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. je pokračujícím trestným činem, přičemž dosud zůstalo opomenuto, že obviněnému M. bylo poprvé sděleno obvinění (č. l. 1, 3 spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 2T 120/97) pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. již dne 3. 4. 1996 a poté znovu dne 8. 1. 1997 (obviněnému D. dne 26. 3. 1996 a 8. l. 1997). Vrchní soud má zato, že mezi skutky popsanými v časově prvních dvou opatřeních o sdělení obvinění obviněným M. a D., kvalifikovanými podle § 118 tr. zák., a skutkem uvedeným ve sdělení obvinění ze 16. 3. 1998 a v napadeném rozsudku posouzeným podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je zachována totožnost skutku podle § 176 odst. 2, § 220 odst. 1 tr. ř. vzhledem k částečné shodě jednání obviněných, neboť jeho podstata je ve všech sděleních obvinění popsána jako jednání jednatelů společnosti PROGRES INVEST spočívající v získávání finančních prostředků od občanů a právnických osob za účelem jejich vysokého zhodnocení na základě smlouvy o sdružení investic v rozporu se zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, a zák. č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, bez souhlasu České národní banky a Ministerstva financí České republiky (srov. str. 8 9 odůvodnění usnesení). Podle názoru vrchního soudu se nejedná ani o jednočinný souběh trestných činů podvodu podle § 250 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák. (a ani o případnou faktickou konzumpci, jak uzavřel krajský soud), neboť je-li u obviněných dovozován podvodný úmysl spočívající ve vylákání vkladů od občanů pod slibem jejich vysokého zhodnocení, kdy obvinění měli mít od počátku úmysl vylákat peníze a úmysl obviněných nesměřoval ke zhodnocení vkladů jejich výnosným investováním, pak k vykonávání činnosti vyžadující zvláštní povolení (tj. ke shromažďování vkladů od občanů) vůbec nedošlo a zejména ani úmysl obviněných k tomu nesměřoval. S ohledem na výše uvedené zachování totožnosti pokračujícího skutku mělo pak být obvinění sděleno nikoli pro jediný pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ale u obviněného M. pro tři skutky oddělené daty sdělení obvinění dne 3. 4. 1996 a 8. 1. 1997 (u obviněného D. datem 26. 3. 1996) srov. str. 9 odůvodnění usnesení. U pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je obvinění nutno sdělit pro jednotlivé dílčí útoky (skutky), neboť každý z nich je nutno považovat za samostatný skutek podle § 12 odst. 12 tr. ř. Jak již řečeno, obžaloba se snažila uvedený nedostatek konvalidovat doplněním jednotlivých poškozených, avšak uvedený postup není způsobilý zhojit vadu dopadající na celou fázi přípravného řízení (srov. str. 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Obviněnému Mgr. P. D. pak bylo opětovně usnesením ze dne 15. 8. 2007, pod ČTS:PVC-183/TČ-74-2007 (č. l. 4043 4059 spisu sp. zn. 3 T 3/2005), v souladu s ustanovením § 160 odst. 1, 5 tr. ř. sděleno Policií České republiky, Správy Východočeského kraje služba kriminální policie a vyšetřování, obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se měl zkráceně dopustit tím, že společně s V. M., jako statutární zástupci jednatelé společnosti PROGRES INVEST v období od 29. 3. 1994 do 22. 3.1996 uzavírali v podrobně uvedených 95 případech na celém území České republiky prostřednictvím obchodních zástupců s fyzickými a právnickými osobami smlouvy o sdružení podle občanského zákoníku, kde vystupoval PROGRES INVEST, jako správce vkladu a jednatel sdružení, přičemž tímto fakticky přijímali vklady v rozporu se zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, bez souhlasu České národní banky a v rozporu se zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vydávali jako potvrzení o vkladu do sdružení podílové listy, a to pod slibem výhodného zhodnocení vkladu investicemi do různých odvětví hospodářství, přičemž v uvedených 95 případech již v okamžiku uzavírání smlouvy jednali v úmyslu takto získané finanční prostředky jejich vkladatelům v budoucnu nevrátit, a naopak si tyto ponechat pro vlastní potřebu, žádné aktivity přinášející zhodnocení neprováděli, toto jen předstírali a získané finanční prostředky odčerpávali na platby vysokých provizí pro obchodní zástupce a pro vlastní potřebu, čímž získali finanční hotovost v celkové výši 8.605.000,- Kč.

Usnesením ze dne 29. 5. 2009 pod ČTS:PVC-183/TČ-74-2007 (č. l. 4071 5046 spisu sp. zn. 3 T 3/2005) bylo Mgr. P. D. v souladu s ustanovením § 160 odst. 1, 5 tr. ř. sděleno Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Východočeského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, detašované pracoviště Pardubice, obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se měl zkráceně spolu s obviněným V. M. dopustit tím, že po období od 29. 03. 1994 do 19. 12. 1996 a samostatně obviněný V. M. po období od 20. 12. 1996 do 01. 09. 1997, jako statutární zástupci jednatelé obchodní společnosti PROGRES INVEST, po shora vymezená období dílem společně oba obvinění, dílem samostatně obviněný V. M., prostřednictvím obchodních zástupců, kteří činnost vykonávali na podkladě uzavřených předběžných smluv o uzavření budoucí smlouvy mandátní ve smyslu § 566 576 obchodního zákoníku s PROGRES INVEST a multilevel marketingové sítě těchto obchodních zástupců, uzavírali Smlouvy o sdružení investic podle § 829 841 občanského zákoníku tehdejší právní úpravy, ve kterých obchodní společnost PROGRES INVEST zastupovala smluvní stranu správce vkladu a jednatele sdružení, přičemž tímto fakticky přijímali finanční vklady v rozporu se zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, bez souhlasu České národní banky a v rozporu se zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vydávali podílové listy jako potvrzení o vkladu do sdružení, a to pod příslibem výhodného zhodnocení vkladu investicemi do různých odvětví hospodářství, přičemž v dalších 17.576 případech již v okamžiku uzavírání smlouvy jednali v úmyslu takto získané finanční prostředky jejich vkladatelům v budoucnu nevrátit a tyto si ponechat pro vlastní potřebu, žádné aktivity přinášející zhodnocení neprováděli, toto jen předstírali a získané finanční prostředky odčerpávali na platby vysokých provizí pro obchodní zástupce a pro vlastní potřebu, tedy po jednotlivých skutcích: 1. za období od 29. 3. 1994 do 26. 3. 1996 (smlouvy 96 10082) vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 66.863.442,- Kč (obviněný Mgr. P. D.), 2. za období od 27. 3. 1996 do 19. 12. 1996 (smlouvy 10083 12927) vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 19.359.204,- Kč (obviněný Mgr. P. D.), 3. za období od 29. 3. 1994 do 3. 4. 1996 (smlouvy 96 10149) vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 67.360.092,- Kč (obviněný V. M.), 4. za období od 4. 4. 1996 do 8. 1. 1997 (smlouvy 10150 13084) vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 22.035.604,- Kč (obviněný V. M.), 5. za období od 9. 1. 1997 do 1. 9. 1997 (smlouvy 13085 17671) vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 23.306.742,- Kč (obviněný V. M.).

Usnesením ze dne 22. 2. 2010 pod č. j.: KRPE-4/TČ-2010-170070 (č. l. 5047 5396 spisu sp. zn. 3 T 3/2005) bylo Mgr. P. D. v souladu s ustanovením § 160 odst. 1, 5 tr. ř. sděleno Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, obvinění pro dva samostatné zločiny podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchané formou pokračujících dílčích skutků, ve spolupachatelství s obviněným V. M., podle ustanovení § 23 tr. zákoníku, odlišených časovými obdobími od 29. 03. 1994 do 26. 03. 1996 a od 27. 03. 1996 do 19. 12. 1996, kterých se měli dopustit společným jednáním obou obviněných po období od 29. 03. 1994 do 19. 12. 1996 a samostatně obviněný V. M. po období od 20. 12. 1996 do 01. 09. 1997, jako statutární zástupci společnosti PROGRES INVEST, kdy po shora vymezená období dílem společně oba obvinění, dílem samostatně obviněný V. M., v níže uvedených 5658 případech na celém území České republiky, prostřednictvím obchodních zástupců, kteří činnost vykonávali na podkladě uzavřených předběžných smluv o uzavření budoucí smlouvy mandátní ve smyslu § 566 576 obchodního zákoníku s PROGRES INVEST a multilevel marketingové sítě těchto obchodních zástupců, uzavírali Smlouvy o sdružení investic podle § 829 841 občanského zákoníku tehdejší právní úpravy, ve kterých obchodní společnost PROGRES INVEST zastupovala smluvní stranu správce vkladu a jednatele sdružení, přičemž tímto fakticky přijímali finanční vklady v rozporu se zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, bez souhlasu České národní banky a v rozporu se zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vydávali podílové listy jako potvrzení o vkladu do sdružení, a to pod příslibem výhodného zhodnocení vkladu investicemi do různých odvětví hospodářství, přičemž v uvedených 5658 případech již v okamžiku uzavírání smlouvy jednali v úmyslu takto získané finanční prostředky jejich vkladatelům v budoucnu nevrátit a tyto si ponechat pro vlastní potřebu, žádné aktivity přinášející zhodnocení neprováděli, toto jen předstírali a získané finanční prostředky odčerpávali na platby vysokých provizí pro obchodní zástupce a pro vlastní potřebu, tedy po jednotlivých skutcích: 1. za období od 29. 3. 1994 do 26. 3. 1996 (smlouvy 1 95, usnesení z 15. 08. 2007 škoda ve výši 8.605.000,- Kč), (smlouvy 96 10082, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 66.863.442,- Kč) a (smlouvy 17672 21224, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 10.687.095,- Kč), tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům (u víceletých smluv za toto období) škoda ve výši 86.155.537,- Kč (obviněný Mgr. P. D.), 2. za období od 27. 03. 1996 do 19. 12. 1996 (smlouvy 10083 12927, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 19.359.204,- Kč) a (smlouvy 21225 22129, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 3.491.030,- Kč), tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům (u víceletých smluv za toto období) škoda ve výši 22.850.234,- Kč (obviněný Mgr. P. D.), 3. za období od 29. 03. 1994 do 03. 04. 1996 (smlouvy 1 95, usnesení z 15. 08. 2007 škoda ve výši 8.605.000,- Kč), (smlouvy 96 10149, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 67.360.092,- Kč) a (smlouvy 17672 21249, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 10.784.395,- Kč) tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům (u víceletých smluv za toto období) škoda ve výši 86.749.487,- Kč (obviněný V. M.), 4. za období od 04. 04. 1996 do 08. 01. 1997 (smlouvy 10150 1308, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 22.035.604,- Kč) a (smlouvy 21250 22174, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 3.870.730,- Kč) tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům (u víceletých smluv za toto období) škoda ve výši 25.906.334,- Kč (obviněný V. M.), 5. za období od 09. 01. 1997 do 01. 09. 1997 (smlouvy 13085 17671, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 23.306.742,- Kč) a smlouvy 22175 23329, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 4.187.492,- Kč) tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům (u víceletých smluv za toto období) škoda ve výši 27.494.234,- Kč (obviněný V. M.).

Usnesením ze dne 15. 7. 2010 pod č. j.: KRPE-4/TČ-2010-170070 (č. l. 5397 6963 spisu sp. zn. 3 T 3/2005) bylo Mgr. P. D. v souladu s ustanovením § 160 odst. 1, 5 tr. ř. sděleno Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, obvinění pro dva samostatné zločiny podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchané formou pokračujících dílčích skutků, ve spolupachatelství s obviněným V. M., podle ustanovení § 23 tr. zákoníku, odlišených časovými obdobími od 29. 03. 1994 do 26. 03. 1996 a od 27. 03. 1996 do 19. 12. 1996, kterých se měli dopustit společným jednáním obou obviněných po období od 29. 03. 1994 do 19. 12. 1996 a samostatně obviněný V. M. po období od 20. 12. 1996 do 01. 09. 1997, jako statutární zástupci jednatelé obchodní společnosti PROGRES INVEST, kdy po shora vymezená období dílem společně oba obvinění, dílem samostatně obviněný V. M., v níže uvedených 12.028 případech na celém území České republiky, prostřednictvím obchodních zástupců, kteří činnost vykonávali na podkladě uzavřených předběžných smluv o uzavření budoucí smlouvy mandátní ve smyslu § 566 576 obchodního zákoníku s PROGRES INVEST a multilevel marketingové sítě těchto obchodních zástupců, uzavírali Smlouvy o sdružení investic podle § 829 841 občanského zákoníku tehdejší právní úpravy, ve kterých obchodní společnost PROGRES INVEST zastupovala smluvní stranu správce vkladu a jednatele sdružení, přičemž tímto fakticky přijímali finanční vklady v rozporu se zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, bez souhlasu České národní banky a v rozporu se zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vydávali podílové listy jako potvrzení o vkladu do sdružení, a to pod příslibem výhodného zhodnocení vkladu investicemi do různých odvětví hospodářství, přičemž v uvedených 12028 případech již v okamžiku uzavírání smlouvy jednali v úmyslu takto získané finanční prostředky jejich vkladatelům v budoucnu nevrátit a tyto si ponechat pro vlastní potřebu, žádné aktivity přinášející zhodnocení neprováděli, toto jen předstírali a získané finanční prostředky odčerpávali na platby vysokých provizí pro obchodní zástupce a pro vlastní potřebu, tedy po jednotlivých skutcích: 1. za období od 29. 3. 1994 do 26. 3. 1996 (smlouvy 1 95, usnesení z 15. 08. 2007 škoda ve výši 8.605.000,- Kč), (smlouvy 96 10082, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 66.863.442,- Kč) a (smlouvy 17672 21224, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 10.687.095,- Kč) a (smlouvy 23330 24772, usnesení z 15. 07. 2010 škoda ve výši 1.149.800,- Kč), tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 87.305.337,- Kč (obviněný Mgr. P. D.), 2. za období od 27. 03. 1996 do 19. 12. 1996 (smlouvy 10083 12927, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 19.359.204,- Kč) a (smlouvy 21225 22129, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 3.491.030,- Kč) a (smlouvy 24773 28630, usnesení z 15. 07. 2010 škoda ve výši 30.185.500,- Kč), tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 53.035.734,- Kč (obviněný Mgr. P. D.), 3. za období od 29. 03. 1994 do 03. 04. 1996 (smlouvy 1 95, usnesení z 15. 08. 2007 škoda ve výši 8.605.000,- Kč), (smlouvy 96 10149, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 67.360.092,- Kč), (smlouvy 17672 21249, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 10.784.395,- Kč) a (smlouvy 23330 24828, usnesení z 15. 07. 2010 škoda ve výši 1.325.600,- Kč), tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 88.075.087,- Kč (obviněný V. M.), 4. za období od 04. 04. 1996 do 08. 01. 1997 (smlouvy 10150 1308, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 22.035.604,- Kč), (smlouvy 21250 22174, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 3.870.730,- Kč) a (smlouvy 24829 29055, usnesení z 15. 07. 2010 škoda ve výši 40.322.200,- Kč), tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 66.228.534,- Kč (obviněný V. M.), 5. za období od 09. 01. 1997 do 01. 09. 1997 (smlouvy 13085 17671, usnesení z 29. 05. 2009 škoda ve výši 23.306.742,- Kč), (smlouvy 22175 23329, usnesení z 22. 02. 2010 škoda ve výši 4.187.492,- Kč) a (smlouvy 29056 35357, usnesení z 15. 07. 2010 škoda ve výši 161.562.600,- Kč), tedy celkem vznikla na nevrácených finančních vkladech vkladatelům škoda ve výši 189.056.834,- Kč (obviněný V. M.).

Na základě porovnání zkráceně konstatovaných skutkových vět jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání, a výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno trestní stíhání obviněného Mgr. P. D., Nejvyšší soud předně dospěl k závěru, že totožnost skutku byla v projednávané věci zachována, a to vzhledem především k částečné shodě jednání obviněného, ale i částečné shodě způsobeného následku. Je totiž nepochybné, že od počátku trestního řízení bylo obviněnému Mgr. P. D. kladeno za vinu, že jako jednatel společnosti PROGRES INVEST získával finanční prostředky od klientů této společnosti za účelem jejich vysokého zhodnocení na základě smlouvy o sdružení investic v rozporu se zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, bez souhlasu České národní banky a Ministerstva financí České republiky, přičemž pokud bylo později zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění i pro trestný čin podvodu, bylo obviněnému Mgr. P. D. kladeno za vinu i způsobení poškozeným mnohamilionových škod. S otázkou zachování totožnosti skutku také souvisí námitka nejvyššího státního zástupce, který podotknul, že z kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze lze dovodit, že předchozí iniciační úkony orgánů činných v trestním řízení nepokrývají náležitě jednání obviněných, kterého se měli dopustit vůči jednotlivým konkrétním poškozeným.

Nejvyšší soud se především musel vypořádat s tím, zda se v daném případě jedná o jednočinný souběh trestných činů neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák., ohledně kterých došlo k prvním zahájením trestního stíhání provedenými sděleními obvinění ze dne 22. 3. 1996, doručeného obviněnému Mgr. P. D. dne 26. 3. 1996 a ze dne 7. 1. 1997, doručeného mu 8. 1. 1997, a podvodu podle § 250 tr. zák., pro který bylo sděleno první obvinění dne 27. 4. 1998, doručené obviněnému Mgr. P. D. dne 4. 5. 1998, následně kvalifikovaného podle § 209 tr. zákoníku, či nikoli. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, k tomu uvedl, že podle jeho názoru se nejedná o jednočinný souběh trestných činů podvodu podle § 250 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák. (a ani o případnou faktickou konzumpci, jak uzavřel krajský soud), neboť je-li u obviněných dovozován podvodný úmysl spočívající ve vylákání vkladů od občanů pod slibem jejich vysokého zhodnocení, kdy obvinění měli mít od počátku úmysl vylákat peníze a úmysl obviněných nesměřoval ke zhodnocení vkladů jejich výnosným investováním, pak k vykonávání činnosti vyžadující zvláštní povolení (tj. ke shromažďování vkladů od občanů) vůbec nedošlo a zejména ani úmysl obviněných k tomu nesměřoval (Vrchní soud v Praze zde zřejmě vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 8 Tz 77/99, publikovaného pod pořadovým č. 145 v časopise Soudní rozhledy č. 10, ročník 1999, byť toto rozhodnutí v 2. právní větě řešilo vztah trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. k trestnému činu neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák.). Tentýž soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, však poznamenal, že z popisu skutku v případě obou trestních stíhání zahájených dne 26. 3. 1996 pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a poté dne 4. 5. 1998 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., vyplývá, že byť se původně vedlo trestní stíhání pro každý ze shora uvedených trestných činů samostatně, jednalo se o stíhání pro týž skutek, neboť v případě trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. přichází v úvahu pouze jednočinný souběh těchto trestných činů (jedná se totiž u obou skutků o stručně řečeno v rozporu se zákonem o bankách nezákonné přijímání vkladů od občanů ve velkém rozsahu, učiněné pod klamně předstíraným slibem vysokého zhodnocení investic ). Nejvyšší soud tak v reakci na rozporuplné závěry odvolacího soudu ohledně existence či neexistence souběhu stíhaných trestných činů podotýká, že v projednávané trestní přichází v úvahu posuzování jednočinného souběhu nestejnorodého, kdy pachatel jedním skutkem spáchá více trestných činů různých skutkových podstat, ať již v konečném důsledku je obviněný uznán vinným za oba uvedené trestné činy, anebo s ohledem na vyloučení jednočinného souběhu nebo příp. z jiného důvodu (viz zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 8 Tz 77/99) je obviněný uznán vinným jen jedním z těchto v úvahu přicházejících trestných činů. Není tedy důvodná námitka nejvyššího státního zástupce, že se z uvedených hledisek o jednočinný souběh v uvedeném smyslu nejedná, což mělo být podle jeho tvrzení uvedeno i ve stručném odůvodnění nyní napadeného usnesení, což ovšem s ohledem na to, co bylo uvedeno shora, neodpovídá skutečnosti.

Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné ještě připomenout, že již obě prvotní sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 22. 3. 1996, ČVS:OVV-128/96-15, doručené obviněnému Mgr. D. dne 26. 3. 1996, a ze dne ze dne 7. 1. 1997, ČVS:OVV-128/96-16, doručené obviněnému Mgr. P. D. dne 8. 1. 1997, pro trestný čin neoprávněného podnikání spáchaný ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2, § 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., obsahovala v podstatě totožný popis skutku, jako byl uveden v pozdějších podrobných usneseních o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvodu. Přitom nelze dále přehlédnout, že dne 27. 4. 1998 Policie České republiky, Krajský úřad vyšetřování, detašované pracoviště Pardubice pod ČVS:KVV 298/20-97 sdělila podle § 160 odst. 1 tr. ř. Mgr. P. D. obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v němž se uvádí, že nejméně od cca 20.000 fyzických a právnických osob přijal spolu s obviněným V. M. finanční částku nejméně několik miliónů Kč. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, udává 22.686 poškozených. Nejvyšší soud má za to, že na počátku trestního řízení nebylo v možnostech orgánů činných v přípravném řízení trestním určit přesný počet poškozených, a proto bylo logické, že orgány činné v trestním řízení v této fázi řízení do prvotních sdělení obvinění ani nemohly určit zcela přesný počet poškozených. Z tohoto důvodu nelze podle Nejvyššího soudu shledávat chybným označení množství poškozených jako nejméně od cca 20.000 fyzických a právnických osob . Tato zjištění rovněž vylučují námitku nejvyššího státního zástupce, který ve svém dovolání uvedl, že je třeba posoudit, zda bylo důvodné zastavení trestního stíhání obviněného Mgr. P. D. v plném rozsahu stíhaného jednání, neboť odvolací soud nezhodnotil, zda již v roce 1996 a 1998 bylo skutečně trestní stíhání obviněného zahájeno pro veškeré dílčí útoky pokračujícího trestného činu, pro které se trestní stíhání vedlo k rozhodnému datu 1. 1. 2013, když původní zahájení trestního stíhání v roce 1998 nepokrývalo veškeré jednání obviněného, pokud jde o množství poškozených (nejvyšší státní zástupce v té souvislosti nepřesně citoval předmětné sdělení, když místo dikce jste nejméně od cca 20.000 fyzických a právnických osob přijali finanční částku nejméně několik milionů Kč uvedl jen, že došlo k podvodnému uzavření smluv s cca 20.000 fyzických a právnických osob , od nichž byly přijaty částky nejméně několik milionů Kč viz str. 4 dovolání). Oproti tomuto názoru nejvyššího státního zástupce má tak Nejvyšší soud za to, že odvolací soud nepochybil, pokud zastavil trestní stíhání obviněného Mgr. P. D. v plném rozsahu, neboť vymezení nejméně od cca 20.000 fyzických a právnických osob pokrývá celý rozsah později zjištěných 22.686 poškozených. Navíc v letech 1996 až 1998, kdy byla činěna shora zmíněná prvotní opatření o sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. ještě neplatila ustanovení § 11 odst. 2 a § 12 odst. 11 a 12 tr, ř., kterých se jako ustanovení měnících procesní chápání skutku v podstatě dovolává nejvyšší státní zástupce a která byla zařazena do trestního řádu až novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (s účinností 1. 1. 2002).

K další námitce nejvyššího státního zástupce, že všechna zahájení trestního stíhání ve formě sdělení obvinění pro trestné činy neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pro pokračující trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., později kvalifikované podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku tvoří komplex, přičemž z citovaného kasačního usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, podle jeho názoru vyplývá, že tato původní zahájení trestního stíhání jsou vadná a fakticky nulitní, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že kasačním rozhodnutím odvolacího soudu nebyla zrušena a ani nemohla být ve smyslu tehdy platného trestního řádu zrušena prvotní opatření o sdělení obvinění, kterými byla ve smyslu tehdy platného § 160 odst. 1 tr. ř. zahájena trestní stíhání, ale věc byla pouze vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud se v citovaném usnesení zabýval zákonností zahájení trestního stíhání vůči oběma obviněným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a tím, zda byl vůči nim řádně vymezen stíhaný skutek, přitom zdůraznil, že si je vědom toho, že tato věc se svým rozsahem vymyká jiným běžně projednávaným věcem a že v době zahájení trestního stíhání v počátečním stádiu ještě nebyli známi všichni poškození, takže jejich uvedení v popisu skutku se snažil konvalidovat státní zástupce při podání obžaloby. Přesto však bez uvedení jmen konkrétních poškozených v popisu skutku s konkrétními částkami, o něž měli být poškozeni, nelze posoudit, zda zvolená právní kvalifikace činu je v souladu se zákonem. Dále Vrchní soud v Praze v tomto usnesení zdůraznil, že se jedná o pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., u něhož dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. představuje podvodné vylákání konkrétní finanční částky od každého z poškozených. Pouze tehdy, pokud popis skutku bude obsahovat veškeré jednotlivé dílčí útoky, bude vymezení předmětu trestního řízení dostatečné z hlediska zachování totožnosti skutku v jeho dalších stadiích (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vrchní soud rovněž zdůraznil, že v popisu skutku ve sdělení obvinění i v obžalobě chybí popis skutečností vymezujících základní zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., pro který je vedeno trestní stíhání. V projednávané věci ve sdělení obvinění totiž policejní orgán nevyjádřil náležitě subjektivní stránku trestného činu podvodu, neboť v popisu skutku neuvedl skutkové okolnosti, z nichž by bylo patrné, že obvinění páchali úmyslný trestný čin a že od počátku od založení společnosti PROGRES INVEST při uzavírání smluv o sdružení finančních prostředků klamali poškozené a uzavírali smlouvy s poškozenými s vědomím, že závazkům z nich vyplývajícím nedostojí a finanční prostředky poškozeným nevrátí, jak slibovali. Z takového vyjádření nelze dovodit závěry, které z tohoto usnesení vyvozuje v podaném dovolání nejvyšší státní zástupce, zvláště když se Vrchní soud v Praze v tomto usnesení vůbec nezabýval zahájením trestního stíhání sdělením obvinění, pokud se týká trestného činu neoprávněného podnikání podle ustanovení § 118 tr. zák. V žádném směru se Vrchní soud v Praze nezabýval ani procesní účinností sdělení obvinění pro tento trestný čin, přičemž je třeba zdůraznit, že při vrácení věci státnímu zástupci k došetření nebylo, pokud jde o tato sdělení obvinění, vytknuto žádné pochybení. Nejvyšší soud tak s ohledem na tyto skutečnosti vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, jímž byla vytýkána pochybení, která se týkala výlučně shora podrobně uvedeného sdělení obvinění z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ohledně obviněného Mgr. P. D. ze dne 27. 4. 1998, jež mu bylo doručeno dne 4. 5. 1998, zdůrazňuje, že z těchto výtek, které navíc ani pokud jde o přesné vymezení poškozených a zejména vymezení subjektivní stránky nebyly zcela důvodné (viz dikce přijímali vklady od těchto osob za účelem jejich zhodnocení a v rozporu se zákonem č. 248/92 Sb., o investičních společnostech, vydávali podílové listy, přičemž nejméně od cca 20.000 fyzických a právnických osob přijali finanční částku nejméně několik miliónů Kč pod slibem výhodného zhodnocení vkladu, uvedené prostředky nebyly použity ke zhodnocení vkladu, jak bylo uvedeno ve smlouvě o sdružení investic, ale v podvodném úmyslu z části použity na splacení dohodnutého zhodnocení vkladu a dále použity pro jejich osobní potřebu ), nemá za to, že by předmětná citovaná opatření o sdělení obvinění, která byla učiněna před usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, byla procesně neúčinná, či dokonce nulitní, jak dovozuje z tohoto usnesení v dovolání nejvyšší státní zástupce, a že by proto bylo třeba vycházet z hlediska počátku trestního stíhání až z usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy Východočeského kraje služby kriminální policie a vyšetřování, ČTS: PVC-183/TČ-74-2007 ze dne 15. 8. 2007, 29. 5. 2009, 22. 2. 2010 a 15. 7. 2010 (srov. k tomu i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008, jehož závěry jsou v zásadě použitelné i na tento případ). Ostatně ani Vrchní soud v Praze ve svém předmětném kasačním rozhodnutí nekonstatoval procesní neúčinnost nebo nulitnost úkonů, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného Mgr. P. D. sdělením obvinění pro trestné činy neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., později kvalifikovaný podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a dokonce v tomto směru nic takového ani nenaznačil. Trestní stíhání obviněného Mgr. P. D. tak bylo účinně zahájeno již dne 26. 3. 1996 a následně dne 8. 1. 1997 pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a dne 4. 5. 1998 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť v těchto dnech mu bylo doručeno opatření o sdělení obvinění z těchto trestných činů. Nejsou proto ani tyto námitky nejvyššího státního zástupce uvedené v dovolání důvodné

Nejvyšší soud dále jen pro úplnost podotýká, že pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, upozornil, že Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku datovaném dne 12. 4. 2012, sp. zn. 3 T 3/2005, zvolil nesprávnou právní kvalifikaci, neboť bylo nutno použít u obou trestných činů vždy právní kvalifikaci buď podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, nebo podle zákona pozdějšího, je třeba s tímto souhlasit. Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že trestnost činu (skutku) nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, publikované pod č. 24/2011 Sb. rozh. tr.). Trestností činu ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině, jakož i o trestu, a to i v případě, že nejprve nabude právní moci výrok o vině posuzovaným trestným činem a teprve později je rozhodováno o trestu, který má být obviněnému za takový trestný čin uložen. Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro pachatele nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že ohledně trestnosti jediného skutku je třeba užít dřívějšího nebo nového zákona jako celku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1103/2010, publikované pod č. 48/2011 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného plyne, že nalézací soud pochybil, jestliže užil právní kvalifikaci trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť u obou trestných činů musí být použita vždy právní kvalifikace buď podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, nebo podle zákona pozdějšího. V projednávané věci tak měl nalézací soud podle zásad uvedených v ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku použít u obou trestných činů právní kvalifikaci podle zákona pozdějšího, tj. podle nového tr. zákoníku. Nalézací soud tak měl použít právní kvalifikaci trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který je ohrožen trestní sazbou v rozpětí od 6 měsíců do 5 let odnětí svobody. Přesto platí, že i v tomto případě je splněna podmínka amnestie prezidenta republiky, že se jedná o trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let.

Ze všech těchto důvodů tak Nejvyšší soud shledal, že důvod zastavení trestního stíhání ve smyslu čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se vztahuje na obviněného Mgr. P. D. Trestní stíhání jmenovaného obviněného bylo poprvé zahájeno dne 26. 3. 1996 a následně dne 8. 1. 1997 pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a poté bylo vůči němu dne 4. 5. 1998 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Přitom z popisu skutku v případě obou zmíněných trestních stíhání vyplývá, že byť se původně vedlo trestní stíhání pro každý ze shora uvedených trestných činů samostatně, jednalo se o stíhání pro týž skutek. I když v důsledku rozhodnutí Vrchní soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, došlo ještě několikrát k dalšímu zahájení trestního stíhání, neboť se k pokynům Vrchního soudu v Praze obsaženým v usnesení ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 9 To 94/2006, částečně měnil a zpřesňoval popis skutku, zejména pokud jde o množství poškozených, samotná podstata stíhaného skutku zůstala nezměněna, takže v případě obviněného Mgr. P. D. se jednalo o trestní stíhání, které bylo ke dni 1. 1. 2013 stále vedeno pro totožný skutek. Proto byla splněna podmínka vyhlášené amnestie prezidenta republiky, tedy že k datu 1. 1. 2013 trestní stíhání trvalo déle než 8 let, přičemž v případě obviněného Mgr. P. D. se nejedná o trestní stíhání proti uprchlému, jako je tomu v případě V. M., a je splněna i podmínka, že se vedlo trestní stíhání pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Nejvyšší soud tak má ve shodě s odvolacím soudem za to, že po zvážení podmínek stanovených amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 v čl. II., jsou ohledně obviněného Mgr. P. D. splněny všechny podmínky stanovené pro zastavení trestního stíhání, a že tento obviněný není z účasti na amnestii žádným jiným ustanovením rozhodnutí o amnestii vyloučen. Odvolací soud proto nepochybil, když podle § 257 odst. 2 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. II. amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného Mgr. P. D..

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 9 To 74/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušit. Odvolací soud zejména náležitě přezkoumal všechny skutečnosti rozhodné z hlediska aplikovatelnosti čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.), a proto podle § 257 odst. 2 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. II. amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného Mgr. P. D..

Z obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce a po porovnání námitek v něm uvedených s tím, jak se odvolací soud vypořádal s otázkou aplikovatelnosti čl. II. amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě předmětného mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2014

Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.