5 Tdo 425/2007
0
Dotčené předpisy:




5 Tdo 425/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. N. a Ing. F. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 To 19/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 10/2001, t a k t o :

I. Z podnětu dovolání obviněného Ing. F. Č. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 To 19/2006, v části týkající se obviněného Ing. F. Č.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání obviněného Ing. P. N. s e podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění Ing. P. N. a Ing. F. Č. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 37 T 10/2001, spolu s dalším obviněným Ing. V. Š. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který spáchali obviněný Ing. P. N. a obviněný Ing. V. Š. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný Ing. F. Č. formou pomoci k citovanému trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle skutkových zjištění rozsudku se uvedených činů obvinění dopustili tím, že v době od 20. 12. 1994 do 7. 11. 1997 v B. obviněný Ing. P. N. a obviněný Ing. V. Š. zneužili svého postavení jednak v obchodní společnosti A. B., a. s., se sídlem B., Z., v níž obviněný Ing. P. N. zastával funkci předsedy představenstva a obviněný Ing. V. Š. funkci člena a později i místopředsedy představenstva, jednak v obchodní společnosti A., spol. s r. o., se sídlem B., Z., v níž oba jmenovaní obvinění působili jako jediní společníci a která neměla uspokojivé výsledky hospodaření, přičemž uvedené obchodní společnosti podnikaly v předmětech obchodní činnosti spočívajících v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji, zámečnické činnosti a vedení účetnictví. Zneužití postavení obviněnými přitom spočívalo v tom, že se záměrem získat volné finanční prostředky bez omezení vyplývajícího z podmínek pro poskytování úvěrů peněžními ústavy odčerpávali finanční prostředky z obchodní společnosti A. B., a. s., pro obchodní společnost A., spol. s r. o., a to uzavíráním nevýhodných písemných smluv o půjčkách bez řádného informování a předchozího souhlasu představenstva obchodní společnosti A. B., a. s., přičemž tyto smlouvy nebyly zajištěny zástavním právem. Obvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š. využili k páchání uvedené trestné činnosti pomoci obviněného Ing. F. Č., jenž byl jako ředitel obchodní společnosti A. B., a. s., podřízeným jmenovaných obviněných, když tento obviněný připravoval a uzavíral smlouvy o půjčce a současně dával pokyny k vyplacení peněz na podkladě uzavřených smluv. Tímto způsobem po dohodě s obviněným Ing. P. N. uzavřel obviněný Ing. F. Č. dne 20. 12. 1994 jako ředitel obchodní společnosti A. B., a. s., v postavení věřitele s obviněným Ing. V. Š., vystupujícím za obchodní společnost A., spol. s r. o., v postavení dlužníka, nevýhodnou smlouvu o půjčce, jejímž předmětem bylo půjčení peněžní částky v celkové výši 11 130 800,- Kč, k jejíž výplatě došlo postupně dne 20. 12. 1994 ve výši 530 800,- Kč, dne 23. 12. 1994 ve výši 600 000,- Kč, dne 27. 12. 1994 ve výši 1 000 000,- Kč a dne 27. 12. 1994 ve výši 9 000 000,- Kč, přičemž tato půjčka byla poskytnuta s termínem splatnosti do 30. 6. 1995 se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 10 %. Dále dne 27. 1. 1995 uzavřel obviněný Ing. F. Č. jako ředitel obchodní společnosti A. B., a. s., v postavení věřitele s obviněným Ing. V. Š., vystupujícím za obchodní společnost A., spol. s r. o., v postavení dlužníka, nevýhodnou smlouvu o půjčce, na jejímž podkladě věřitel půjčil dlužníkovi částku ve výši 1 000 000,- Kč s termínem splatnosti do 30. 6. 1995 a se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 10 %. Následně dne 3. 2. 1995 uzavřel obviněný Ing. F. Č. jako ředitel obchodní společnosti A. B., a. s., v postavení věřitele s obviněným Ing. V. Š., vystupujícím za obchodní společnost A., spol. s r. o., v postavení dlužníka, nevýhodnou smlouvu o půjčce, na jejímž podkladě věřitel půjčil dlužníkovi částku ve výši 2 000 000,- Kč s termínem splatnosti do 30. 6. 1995 se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 10 %. Takto získané půjčky nebyly ovšem splaceny, peníze byly použity na splnění závazků obchodní společnosti A., spol. s r. o., přičemž tímto způsobem získala uvedená obchodní společnost prospěch v celkové výši 14 130 800,- Kč.

Dále obvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š. uskutečňovali odčerpávání finančních prostředků z majetku obchodní společnosti A. B., a. s., tím, že si postupně od 14. 9. 1995 do 7. 11. 1997 bez informování představenstva uvedené obchodní společnosti na základě ústní dohody o půjčce, bez stanovení termínu splatnosti, bez sjednání úroků a bez jakéhokoliv zajištění nechali z pokladny obchodní společnosti A. B., a. s., vyplácet od obviněného Ing. F. Č. finanční částky, které jsou blíže specifikovány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a k jejichž výplatě došlo na podkladě pokladních dokladů podrobně označených ve zmíněném výroku o vině, v nichž bylo v rozporu se skutečností uvedeno, že se jedná o zálohy na materiál, případně zálohy na nákup, ačkoli tyto finanční prostředky obvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š. používali převážně na krytí provozních nákladů obchodní společnosti A., spol. s r. o. Pokladní doklady byly zaneseny do účetnictví obchodní společnosti A. B., a. s., přičemž celkově byla takto uvedeným obviněným vyplacena částka ve výši 3 832 005,- Kč, z níž obvinění vrátili pouze částku ve výši 1 634 005,- Kč a zbývají část ve výši 2 198 000,- Kč si ponechali.

Shora popsaným jednáním obvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š. za přispění obviněného Ing. F. Č. získali pro obchodní společnost A., spol. s r. o., na úkor obchodní společnosti A. B., a. s., jednak výhodu oproti jiným podnikatelům, která spočívá přednostním získání peněžních prostředků bez omezení vyplývajícího z úvěrových podmínek pro poskytování úvěrů peněžními ústavy, jednak hospodářský prospěch ve výši 16 328 800,- Kč.

Za to byl obviněnému Ing. P. N. uložen podle § 128 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 7 let. Obviněnému Ing. F. Č. byl uložen podle § 128 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Rovněž tomuto obviněnému byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š. zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody obchodní společnosti A. B., a. s., částku ve výši 2 198 000,- Kč včetně úroků z prodlení ve výši 8 % ode dne 31. 7. 2001, když podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně rozhodl také o vině a trestu obviněného Ing. V. Š.

Výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli odvoláními jednak obvinění Ing. P. N., Ing. F. Č. a Ing. V. Š. a jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 To 19/2006. Odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k obviněným Ing. P. N. a Ing. V. Š. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a trestech stran všech obviněných sám znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu jsou obvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š. povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody obchodní společnosti A. B., a. s., částku ve výši 16 328 000,- Kč včetně úroků z prodlení ve výši 8 % ode dne 31. 5. 2001, když podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná odvolání všech obviněných.

Obviněný Ing. P. N. podal dne 28. 11. 2006 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného postupovaly soudy nižších stupňů nezákonně, pokud odmítly jím navrhované důkazy. V této souvislosti obviněný odkázal na své odvolání, jakož i na závěrečnou řeč učiněnou před soudy prvního a druhého stupně. Obviněný nesouhlasí ani s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 4 tr. zák., neboť má za to, že nebyly splněny podmínky obsažené v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Jestliže odvolací soud nesprávně použil citovaná ustanovení trestního zákona, porušil tím podle obviněného i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný ve svém dovolání poukazuje též na některé okolnosti, které odvolací soud údajně nevzal v úvahu při posuzování materiální podmínky trestnosti. Podle názoru obviněného je trest, který mu byl uložen za uvedený trestný čin, nepřiměřeně přísný, neboť od spáchání posuzovaného skutku uplynula delší doba. V této souvislosti obviněný zmiňuje ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 a nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004. V uvedeném postupu obviněný spatřuje porušení principů obsažených v ustanoveních čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky. Dále obviněný Ing. P. N. namítá, že odvolací soud pochybil i při posuzování otázky promlčení nároku obchodní společnosti A. B., a. s., na náhradu způsobené škody, neboť podle názoru obviněného nastal okamžik vzniku škody prvním dnem následujícím po dni splatnosti půjček, které nebyly vráceny. Pokud jde o půjčky, u nichž nebyla sjednána doba splatnosti, zde podle obviněného vznikla škoda následující den po dni, kdy tyto půjčky měly a mohly být vráceny. Obviněný přitom poukazuje na ustanovení § 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 28/1984 Sb. rozh. obč. Jak dále obviněný uvádí, v posuzované věci běžela dvouletá promlčecí doba, a proto s ohledem na moment vzniku škody, který podle obviněného spadá do období mezi dny 1. 7. 1995 až 10. 11. 1997, došlo již k promlčení nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody. Podle obviněného tedy měl odvolací soud odkázat poškozenou obchodní společnost s celým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného uzná vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a uloží mu přiměřený výchovný trest bez povinnosti k náhradě škody. Dovolání tohoto obviněného obsahuje rovněž podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody. Tento návrh obviněný odůvodnil tak, že neprodlený výkon rozhodnutí ve výroku o náhradě škody by mohl mít pro něho i příslušníky jeho rodiny zvlášť nepříznivé důsledky, jejichž případné následné zhojení by bylo velmi obtížné. Obviněný též uvedl, že výkonem trestu odnětí svobody se citelně zhoršil jeho zdravotní stav.

Obviněný Ing. F. Č. napadl dne 24. 11. 2006 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 To 19/2006, prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného z popisu skutku jednoznačně vyplývá jeho služební a funkční podřízenost dalším obviněným v této věci Ing. P. N. a Ing. V. Š. Jak dále k této námitce obviněný Ing. F. Č. uvádí, ve funkci ředitele obchodní společnosti A. B., a. s., byl povinen dodržovat zejména ustanovení § 73 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, přičemž porušením citovaného ustanovení zákoníku práce by mohl přijít o dlouhodobě budovanou pracovní kariéru. Obviněný rovněž namítá, že nikdy nebyl zaměstnancem ani členem jakéhokoliv orgánu obchodní společnosti A., spol. s r. o. Proto podle názoru obviněného nemohl naplnit zákonný znak trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. spočívající v účasti na podnikání dvou či více podniků. Navíc zákonným znakem tohoto trestného činu je též úmysl opatřit sobě nebo jinému prospěch nebo výhodu. Obviněný však popírá naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, přičemž podle jeho přesvědčení ji soudy nižších stupňů ani obviněnému neprokázaly. Jak dále obviněný namítá, v době podpisu nevýhodných smluv nemohl předpokládat, že obvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š. nedodrží své závazky vůči obchodní společnosti A. B., a. s. Navíc obviněný Ing. F. Č. poukazuje na skutečnost, že o poskytnutí půjčky rozhodlo představenstvo poškozené obchodní společnosti a toto rozhodnutí nestanovovalo další podmínky jejího poskytnutí. Podle názoru obviněného jeho jednání mělo být posouzeno jen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní alternativě. Obviněný rovněž připomíná, že po vyhlášení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci byl v archivu obchodní společnosti A. B., a. s., nalezen zápis z jednání jejího představenstva ze dne 12. 1. 1995, podle něhož představenstvo rozhodlo o poskytnutí půjčky ve výši 14 000 000,- Kč. Obviněný považuje takový důkaz za stěžejní, protože vyvrací jeho vinu na spáchání trestného činu.

Své dovolání pak obviněný Ing. F. Č. doplnil prostřednictvím obhájce dne 29. 3. 2007. V tomto doplnění obviněný zopakoval některé již uplatněné námitky, přičemž dovolací argumentaci nově opřel o odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1128/2006. Podle obviněného citované rozhodnutí dopadá i na nyní posuzovanou věc, neboť soudy nižších stupňů údajně nedostatečně vyjádřily subjektivní stránku trestného činu, pro který byl jako pomocník stíhán a odsouzen.

Obviněný Ing. F. Č. proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 To 19/2006, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 37 T 10/2001, a aby ho podle § 226 tr. řádu zprostil obžaloby. Ve svém dovolání tento obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. řádu přerušil výkon napadeného rozhodnutí, aniž by současně zmíněný návrh blíže odůvodnil.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných Ing. P. N. a Ing. F. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacím námitkám obviněného Ing. P. N., které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž tento obviněný zpochybnil použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., státní zástupce uvádí, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Jak státní zástupce poznamenává, na správnosti zmíněného postupu soudů nižších stupňů nemohou nic změnit ani tvrzení obviněného, že vedl řádný život, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a že od spáchání trestného činu do doby pravomocného rozhodnutí uplynula delší doba. Podle s tátního zástupce dovolatel naopak opomenul ty okolnosti, které v jeho trestní věci odůvodňují použití vyšší trestní sazby. Za tyto okolnosti považuje státní zástupce skutečnost, že obviněný pokračoval v trestné činnosti po dobu téměř tří roků, že získaný prospěch více než třikrát převýšil dolní hranici prospěchu velkého rozsahu, jakož i to, že obviněný spolu s dalšími obviněnými v této věci poškozovali obchodní společnost, která se potýkala s ekonomickými potížemi. Pokud jde o námitky obviněného Ing. P. N. stran náhrady škody, považuje je státní zástupce za neopodstatněné, neboť v daném případě byla jednáním obviněných způsobena škoda úmyslným trestným činem. Státní zástupce je proto přesvědčen, že běh promlčecí doby se v posuzované věci řídí ustanovením § 106 odst. 1, 2 občanského zákoníku, když počátek tohoto běhu nastal dnem převzetí poučení poškozeného v trestním řízení statutárním orgánem obchodní společnosti A. B., a. s. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který obviněný rovněž uplatnil ve svém dovolání, pak podle státního zástupce obviněný nevznesl žádné argumenty svědčící o jeho naplnění. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. P. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. F. Č., podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nemůže být uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn těmi dovolacími námitkami, jimiž obviněný poukázal na okolnost, že byl služebně podřízen obviněným Ing. P. N. a Ing. V. Š. Podle přesvědčení státního zástupce totiž zmíněné námitky nevylučují trestní odpovědnost obviněného za spáchání posuzovaného trestného činu a nemohou mít ani právní význam z hlediska zjištění, zda v této věci obviněný naplnil formální znaky trestného činu. Za nedůvodné označil státní zástupce rovněž ty námitky obviněného Ing. F. Č., v nichž nesouhlasí s hodnocením objektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. V této souvislosti státní zástupce poukázal na ustanovení § 90 odst. 3 tr. zák., podle kterého je účastníkem na trestném činu, k jehož spáchání se vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, též osoba, která nesplňuje tyto zvláštní podmínky. Stran subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., s jejímž posouzením obviněný ve svém dovolání rovněž nesouhlasí, státní zástupce uvádí, že obviněný jednal alespoň v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Jak v této souvislosti státní zástupce poznamenává, ačkoli obviněný věděl o špatné ekonomické situaci obchodní společnosti A., spol. s r. o., uzavíral za poškozenou obchodní společnost smlouvy o půjčce, přičemž tímto způsobem jednal i za situace, kdy již uplynula splatnost některých půjček. Navíc, pokud jde o těžší následek ve smyslu § 128 odst. 4 tr. zák., nejsou zmíněné námitky podle státního zástupce opodstatněné, neboť ve vztahu k těžšímu následku postačuje zavinění z nedbalosti ve smyslu § 6 písm. b) tr. zák. Podle státního zástupce nemá oporu v provedeném dokazování ani námitka obviněného, že o půjčkách poskytovaných obchodní společnosti A., spol. s r. o., rozhodovalo vždy představenstvo obchodní společnosti A. B., a. s. Uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podle přesvědčení státního zástupce nenaplňuje rovněž námitka obviněného, že nezískal pro sebe žádný finanční prospěch. Skutková podstata uvedeného trestného činu totiž nevyžaduje, aby pachatel získal neoprávněný prospěch nebo výhodu toliko pro sebe. Státní zástupce neakceptoval ani tvrzení obviněného, pokud se jím domáhá posouzení svého jednání jako nedbalostního trestného činu podle § 255a tr. zák. Podle státního zástupce totiž jednání obviněného vykazuje všechny znaky pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Za námitku, jež je mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, považuje státní zástupce tvrzení obviněného o existenci nového důkazu, který vyšel najevo po právní moci rozhodnutí. Taková námitka obviněného by podle přesvědčení státního zástupce mohla mít význam pro případný návrh na povolení obnovy řízení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl i dovolání obviněného Ing. F. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. P. N. a Ing. F. Č. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného Ing. F. Č. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to v části týkající se tohoto obviněného a v rozsahu dovolacích námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání tohoto obviněného je částečně důvodné.

Obviněný Ing. F. Č. opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K dovolacímu důvodu obsaženému v citovaném ustanovení Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, byla-li určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotněprávní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obviněný Ing. F. Č. v části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů nedostatečný rozsah dokazování, jde o námitku, která nemůže založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto dovolací námitky tohoto obviněného, v nichž argumentuje nedostatečným rozsahem provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Podobný závěr platí, pokud obviněný Ing. F. Č. ve svém dovolání poukazuje na to, že po pravomocném rozhodnutí o jeho vině a trestu vyšly najevo některé nové důkazy, které údajně zpochybňují jeho vinu. V této souvislosti obviněný zmiňuje zápis o rozhodnutí představenstva obchodní společnosti A. B., a. s., ze dne 12. 1. 1995, který objevil v archivu této společnosti až po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu. S poukazem na shora rozvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud konstatuje, že ani tuto námitku obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení a Nejvyšší soud k ní nemohl přihlížet. Existence nového důkazu by mohla odůvodnit případný návrh na obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu), resp. poukazem na takový důkaz lze doplnit podané odvolání (§ 249 odst. 3 tr. řádu), ale není způsobilým důvodem k dovolání.

Nejvyšší soud taktéž neakceptoval některé další dovolací námitky obviněného Ing. F. Č., které sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Jde především o tvrzení, podle něhož tento obviněný v posuzované věci jednal jako generální ředitel obchodní společnosti A. B., a. s., vždy na příkaz svých nadřízených, kterými byli spoluobvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š.. Podle jeho názoru byl proto povinen dodržovat základní povinnosti zaměstnance vyplývající z ustanovení § 73 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006.

Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že trestní odpovědnost je sice založena na principu individuální odpovědnosti fyzické osoby, ale není vyloučena ani za situace, pokud pachatel svým jednáním uskutečňuje (realizuje, plní) rozhodnutí jiné fyzické osoby, resp. kolektivního orgánu právnické osoby. Jestliže tedy kolektivní statutární orgán obchodní společnosti učinil o určité otázce takové rozhodnutí, jehož realizací byl spáchán trestný čin, trestní odpovědnost mohou nést zejména členové statutárního orgánu, kteří se prokazatelně podíleli na tomto rozhodnutí (např. tím, že hlasovali pro jeho přijetí), ale též jiné osoby, jež rozhodnutí uskutečnily a přičinily se o spáchání trestného činu (např. vedoucí zaměstnanci tzv. manažeři, řadoví zaměstnanci, další pověřené osoby) viz rozhodnutí pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr. Trestně odpovědnou fyzickou osobou proto v uvedených případech nemusí být vždy jen statutární orgán, resp. člen kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti (nebo jiné právnické osoby), ale kromě něj nebo místo něj i jiný člen, zaměstnanec nebo zástupce obchodní společnosti (právnické osoby). Takovou fyzickou osobu nelze činit trestně odpovědnou za jakékoli jednání přičitatelné obchodní společnosti (právnické osobě), ale jen za naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty. Vždy je zde nutno zkoumat zejména podíl jednání odpovědné fyzické osoby na vzniku následku významného pro spáchání trestného činu a její zavinění. Podle toho může být tato fyzická osoba trestně odpovědna jako pachatel trestného činu, jeho spolupachatel, účastník na trestném činu jiného nebo jako nepřímý pachatel.

Jak přitom vyplývá z dosavadních skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný Ing. F. Č. vykonával funkci ředitele obchodní společnosti A. B., a. s. Je tedy nepochybné, že v této funkci byl vybaven určitými rozhodovacími pravomocemi proto také uzavíral smlouvy o poskytnutí půjček ve prospěch obchodní společnosti A., spol. s r. o., a byl též oprávněn vydávat pokyny svým podřízeným. Pokud tedy měl obviněný pochybnosti o zákonnosti pokynů svých nadřízených, tj. spoluobviněných Ing. P. N a Ing. V. Š., měl tyto výhrady náležitým způsobem projevit (např. písemným upozorněním na nezákonnost jejich postupu a požadavků), což ovšem neučinil. Nezákonné rozhodnutí kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti, které dokonce naplňuje znaky trestného činu, totiž nemůže být závazné pro zaměstnance obchodní společnosti. Z tohoto důvodu proto podle dovolacího soudu neobstojí dovolací námitka obviněného Ing. F. Č., že byl povinen dodržovat základní povinnosti zaměstnance vyplývající z ustanovení § 73 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Jak je totiž patrné z výslovného znění ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) cit. zákona, zaměstnanec byl povinen plnit jen takové pokyny nadřízených, které byly vydané v souladu s právními předpisy. Ostatně obdobná povinnost vyplývá i z nyní účinného ustanovení § 301 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Pokyn k poskytnutí zjevně nevýhodné půjčky bez náležitého zajištění její návratnosti nemohl být rozhodně v souladu s právními předpisy, a to jak z hlediska povinnosti obviněného Ing. F. Č. řádně hospodařit s majetkem svého zaměstnavatele a zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně tohoto majetku [§ 73 odst. 1 písm. d), § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006], tak ani z hlediska povinnosti obviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š. jako členů představenstva obchodní společnosti A. B., a. s., vykonávat svou působnost s náležitou péčí, resp. s péčí řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou ani námitku obviněného Ing. F. Č. založenou na tvrzení, že svým jednáním údajně nenaplnil objektivní stránku trestného činu zneužívání informací v obchodním styku § 128 odst. 2, 4 tr. zák., neboť se neúčastnil na podnikání dvou či více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Jednání tohoto obviněného totiž soudy nižších stupňů posoudily jako pomoc k citovanému trestnému činu. Pomocníkem je ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ten, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, a to zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. K trestnosti účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se však nevyžaduje, aby svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc. Podstatné je, aby účastník (tj. i pomocník) přispěl ke spáchání úmyslného trestného činu (hlavního) pachatele a aby toto jednání účastníka porušilo nebo ohrozilo týž zájem chráněný trestním zákonem. V případě trestní odpovědnosti obviněného Ing. F. Č. to pak znamená, že tento obviněný svým jednáním nemusel naplnit všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., jehož spácháním byli uznáni vinnými spoluobvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š. jako jeho pachatelé, tedy ani zákonný znak spočívající v účasti pachatele na podnikání dvou či více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Námitka obviněného Ing. F. Č., že nebyl osobou v tomto zvláštním postavení, tedy neobstojí, neboť organizátorem, návodcem nebo pomocníkem může být v případě trestných činů, u nichž se u pachatele vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, i osoba nemající tyto zvláštní atributy (srov. § 90 odst. 3 tr. zák.). Rovněž uvedená námitka obviněného je neopodstatněná.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. F. Č., kterým popírá, že by svým jednáním získal nějaký osobní prospěch. Skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. totiž nevyžaduje, aby jeho pachatel (resp. účastník na něm) získal protiprávním jednáním osobní prospěch. V konkrétním případě postačí, aby prospěch získala jiná osoba (srov. dikci v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch ... v ustanovení § 128 odst. 1 tr. zák., přičemž na takto formulovaný úmysl odkazuje i ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák.), což se také stalo v podobě prospěchu obchodní společnosti A., spol. s r. o.

Pokud jde o tvrzení obviněného Ing. F. Č., že svým jednáním mohl naplnit jen skutkovou podstatou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní variantě (viz § 255a tr. zák.), nemůže podle dovolacího soudu takové obecné konstatování zpochybnit správnost použité právní kvalifikace podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 tr. zák. u tohoto obviněného. Navíc není vyloučen ani souběh trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zák. (resp. pomoci k němu) s trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. nebo podle § 255a tr. zák. Soudy nižších stupňů se ovšem zatím z tohoto hlediska nezabývaly právní kvalifikací skutku spáchaného obviněným Ing. F. Č. Bude proto na odvolacím soudu, jemuž byla věc tohoto obviněného přikázána k novému projednání a rozhodnutí, aby po bedlivém posouzení skutkových okolností a zejména zavinění obviněného zvážil, zda je namístě užití původní či jiné právní kvalifikace, anebo zda jednání obviněného nenaplňuje znaky žádného trestného činu.

Naopak, za opodstatněnou a odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud dovolací námitku obviněného Ing. F. Č., kterou soudům nižších stupňů vytýká nedostatečné posouzení subjektivní stránky pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. V rámci zmíněné námitky obviněný poukazuje na skutečnost, že v době podpisu příslušných smluv o půjčce nemohl vědět o nevrácení půjčených peněz obchodní společností A., spol. s r. o., a ani nebyl informován o stavu hospodaření uvedené obchodní společnosti. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1128/2006. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný Ing. F. Č. v postavení ředitele obchodní společnosti A. B., a. s., jednak uzavíral smlouvy o půjčce a dával pokyny k vyplacení peněz z pokladny této obchodní společnosti na podkladě příslušných smluv ve prospěch obchodní společnosti A., spol. s r. o., jednak schvaloval výdajové pokladní doklady, na jejichž základě byly jmenovanému dlužníku z pokladny poškozené obchodní společnosti postupně vypláceny finanční částky specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jednání tohoto obviněného soudy nižších stupňů kvalifikovaly jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Z takto učiněných skutkových zjištění však podle Nejvyššího soudu nevyplývá, zda obviněný Ing. F. Č. věděl o úmyslu dalších obviněných (Ing. P. N. a Ing. V. Š.) opatřit sobě a jinému výhodu nebo prospěch, resp. jestli věděl o všech rozhodných okolnostech, z nichž bylo patrné, že obchodní společnost A., spol. s r. o., nevrátí peníze, které jí půjčila obchodní společnost A. B., a. s.

V obecné rovině dovolací soud připomíná, že z hlediska zavinění musí být dán u pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. úmysl podle § 4 tr. zák., a to úmysl přímý nebo nepřímý. Pro naplnění subjektivní stránky pomoci k citovanému trestnému činu je tedy podstatné, zda pomocník (tj. obviněný) ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem pomocníka směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu pachatele, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi potvrzujícími jeho úmysl, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Jak je ovšem podle názoru Nejvyššího soudu patrné v posuzované věci z tzv. skutkové věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, popis skutku neobsahuje všechny podstatné skutkové okolnosti, na jejichž základě by bylo možné dospět ve vztahu k obviněnému Ing. F. Č. k jednoznačnému závěru o naplnění subjektivní stránky pomoci k uvedenému trestnému činu. Jinými slovy řečeno, z této skutkové věty ani z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (viz str. 25 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 20 rozsudku odvolacího soudu) jednoznačně nevyplývá úmysl tohoto obviněného usnadnit nebo umožnit uskutečnění protiprávního jednání obviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š. Samotná skutečnost, že obviněný Ing. F. Č. připravoval a uzavíral smlouvy o půjčce a dával pokyny k vyplacení peněz, podle dovolacího soudu nesvědčí o úmyslném zavinění tohoto obviněného, ale popisuje jen objektivní stránku jeho pomoci ke spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Při posuzování úmyslu obviněného Ing. F. Č. totiž soudy nižších stupňů nevzaly zcela v úvahu, že působil toliko v jedné obchodní společnosti (A. B., a. s.), a nemusel tedy vědět o stavu hospodaření v obchodní společnosti A., spol. s r. o., a o její možnosti vrátit půjčené peníze, zejména s ohledem na to, jak byly půjčené peníze použity. Z popsaných skutkových okolností ani není dostatečně zřejmé, zda tento obviněný znal úmysl spoluobviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š. nevrátit půjčené peníze a z čeho případně vyplývala jeho znalost úmyslu těchto obviněných. Uvedený nedostatek je důsledkem nepřesného popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, v němž není dostatečně odlišen podíl obviněného Ing. F. Č. na společné trestné činnosti všech spoluobviněných, a to zejména z toho hlediska, o jakých rozhodných skutkových okolnostech tento obviněný věděl a s jakými následky musel být přinejmenším srozuměn.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, nelze u obviněného Ing. F. Č. jednoznačně dovodit naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., jak tento obviněný důvodně vytkl v podaném dovolání.

Podle názoru Nejvyššího soudu se navíc soudy nižších stupňů ve vztahu k obviněnému Ing. F. Č. náležitě nevypořádaly ani s okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. spočívající v pomoci k trestnému činu, jímž byl získán prospěch velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 128 odst. 4 tr. zák. K naplnění tohoto zákonného znaku sice z hlediska subjektivní stránky postačuje i nedbalostní forma zavinění [§ 5, § 6 písm. b) tr. zák.], nicméně soudy nižších stupňů přesvědčivě nedovodily, z čeho usuzují na podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti činu spáchaného tímto obviněným a proč k jeho případnému postihu nepostačuje základní trestní sazba podle § 128 odst. 2 tr. zák. za použití § 10 odst. 2 tr. zák. Soud prvního stupně ani odvolací soud se touto otázkou u obviněného Ing. F. Č. vůbec nezabývaly a odůvodnily nutnost přihlédnout k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. (spočívající v získání prospěchu velkého rozsahu) jen u spoluobviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š., a to poukazem na celkovou výši opatřeného prospěchu, četnost útoků a delší dobou páchání trestného činu. Přitom u obviněného Ing. F. Č. bylo třeba z hlediska stupně nebezpečnosti jeho činu přihlédnout zejména ke skutečnosti, že nebyl spolupachatelem obou spoluobviněných, ale jen jejich pomocníkem [viz též § 31 odst. 2 písm. b) tr. zák.], když pomoc je zpravidla za jinak shodných okolností nejméně závažnou formou účastenství na trestném činu. Navíc soud prvního stupně učinil v popisu skutku ve výroku o vině svého rozsudku mimo jiné skutkové zjištění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud a podle kterého obvinění Ing. P. N. a Ing. V. Š. ... využili postavení a vztahu podřízenosti obžalovaného Ing. F. Č. ... , což je formulace naznačující dokonce možnost tzv. nepřímého pachatelství, ale zejména jde o okolnost nepochybně snižující míru zavinění obviněného Ing. F. Č. a stupeň nebezpečnosti činu jím spáchaného.

Naproti tomu Nejvyšší soud nemohl zcela akceptovat odkaz obviněného Ing. F. Č. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1128/2006. Aniž by totiž dovolací soud jakkoli zpochybňoval závěry vyslovené tímto rozhodnutím, nelze je vztáhnout na nyní posuzovanou věc. Zatímco v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1128/2006 bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. tím, že předal část provozní zálohy ve výši 400 000,- Kč spoluobviněnému, který s těmito prostředky naložil v rozporu s účelem, pro nějž byla provozní záloha určena, podstata jednání kladeného za vinu obviněnému Ing. F. Č. je jiná a pochybnosti o správnosti jeho právního posouzení stejně vyplývají z odlišných skutečností, jak je Nejvyšší soud konkretizoval výše. Proto se zde nemohou uplatnit úvahy obsažené v citovaném usnesení.

Obviněný Ing. P. N. opírá své dovolání o dovolací důvody obsažené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Jak ovšem v části svého dovolání obviněný Ing. P. N. namítá, podle jeho názoru v rozhodné době si obchodní společnosti A. B., a. s., a A., spol. s r. o., nekonkurovaly, poskytnuté půjčky byly zaúčtovány a vědělo o nich představenstvo i dozorčí rada poškozené obchodní společnosti, obchodní společnost A., spol. s r. o., měla zmíněné půjčky vrátit z přislíbeného úvěru, z jiných pohledávek a z plánované fúze obou společností, přičemž obviněný neměl osobní prospěch z těchto půjček. Uvedenými námitkami tedy obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybňuje dosavadní rozhodná skutková zjištění soudů obou stupňů a rozsah provedeného dokazování. Takové námitky však neodpovídají citovanému ani jinému dovolacímu důvodu.

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. P. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. P. N. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedených směrech jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z nedostatečného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. N. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Změna těchto skutkových zjištění není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, zejména pokud vyplývají z pochybností o správnosti provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Obdobný závěr lze vztáhnout též na dovolací námitky obviněného Ing. P. N. spočívající v tom, že poskytnuté půjčky využila obchodní společnost A., spol. s r. o., především jako platby státu a na nákup materiálu, dále že obviněný žil před poskytnutím půjček řádným životem a napomáhal orgánům činným v trestním řízení. Nejvyšší soud proto nemohl ani k těmto námitkám obviněného přihlížet, neboť nijak nesouvisí s právním posouzením skutku ani s jiným hmotněprávním posouzením a nenaplňují dovolací důvody uplatněné obviněným ani jiný dovolací důvod obsažený v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. P. N., kterým popírá, že by svým jednáním získal nějaký osobní prospěch. Jak již bylo výše uvedeno, skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby jeho pachatel získal protiprávním jednáním osobní prospěch. V konkrétním případě postačí, aby prospěch získala jiná osoba, což se také stalo v podobě prospěchu obchodní společnosti A., spol. s r. o.

K námitce obviněného Ing. P. N., v níž s poukazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyjadřuje svůj nesouhlas s výší uloženého trestu, Nejvyšší soud poznamenává následující. Dovolací soud především nehodlá nikterak zpochybňovat závěry uvedené v těchto rozhodnutích, nicméně v nyní posuzované věci jimi nemůže být založena existence uplatněných dovolacích důvodů ve vztahu k trestu uloženému tomuto obviněnému. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o výrok o trestu, může být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn jen tehdy, jestliže dovolatel namítá hmotně právní vady takového výroku. Jiná případná (vytýkaná) pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jak je v posuzované věci patrné ze způsobu rozhodnutí odvolacího soudu zmíněného již výše, soud prvního stupně uložil obviněnému Ing. P. N. trest odnětí svobody ve výměře 6 let, tj. mírně nad dolní hranicí trestní sazby vyplývající z ustanovení § 128 odst. 4 tr. zák., podle něhož obviněnému hrozil trest odnětí svobody v rozsahu od 5 do 12 let. Podle názoru dovolacího soudu se do výměry trestu uloženého obviněnému Ing. P. N. musel promítnout zejména velký rozsah získaného prospěchu, který je mimo jiné zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., když dolní hranice prospěchu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. byla v této věci překročena více než třikrát. Odčerpání majetku v uvedené hodnotě zároveň vyjadřuje povahu a rozsah toho, co lze označit za úkor obchodní společnosti A. B., a. s., ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák.

Přiměřenost trestu, který byl v posuzované věci vyměřen obviněnému Ing. P. N., nemůže být podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněna ani jeho námitkou stran údajně neodpovídající délky trestního řízení. Jestliže totiž soud prvního stupně i přes zmíněný velký rozsah získaného prospěchu (resp. způsobeného úkoru) uložil tomuto obviněnému trest odnětí svobody mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, byla v jeho výměře nepochybně zohledněna i celková délka trestního stíhání (trestní stíhání bylo zahájeno dne 31. 1. 2001, a to na základě oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu ze dne 10. 11. 2000, a pravomocně skončilo dne 29. 8. 2006). Ani od spáchání posuzovaného skutku (jehož konec je vymezen datem 7. 11. 1997) neuplynula tak extrémně dlouhá doba, aby ji soudy nižších stupňů musely zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinily. Navíc délka trestního stíhání ani doba uplynulá od spáchání trestného činu nejsou žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak ve svém dovolání naznačuje obviněný. Tento dovolací důvod totiž podle ustálené judikatury, od níž Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se v této věci (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. Tím spíše nelze spatřovat jiné nesprávné hmotně právní posouzení v námitkách, jimiž se dovolatel domáhá zohlednění takových okolností, které se sice mohou uplatnit při ukládání trestu, ale zákon je výslovně neuvádí a jejich význam záleží na úvaze soudu rozhodujícího o trestu.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolacích námitek obviněného Ing. P. N., jimiž v rámci shora citovaného dovolacího důvodu zpochybňuje správnost použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Nejvyšší soud k tomu především uvádí, že předpokladem použití citovaného ustanovení trestního zákona je, aby určitá okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v konkrétním případě pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou přitom vyjádřeny prostřednictvím kvalifikovaných skutkových podstat uvedených ve zvláštní části trestního zákona a v posuzovaném případě je takovou okolností podle § 128 odst. 4 tr. zák. získání prospěchu velkého rozsahu, tj. ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. prospěchu dosahujícího částky nejméně 5 000 000 Kč. Při úvahách o tom, zda je v konkrétní trestní věci splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., je nezbytné, aby soud vycházel z hledisek obsažených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Současně musí soud pečlivě hodnotit i ostatní okolnosti případu, včetně těch, které existují i mimo příslušnou skutkovou podstatu, tedy zejména způsob, jakým pachatel provedl trestný čin, dobu, po kterou tak činil, rozsah protiprávního následku, který svým jednáním způsobil, apod. Jak dále v této souvislosti vyplývá z ustálené judikatury, již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty.

V posuzované věci pak nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že by snad trestný čin, jehož spácháním byl uznán vinným obviněný Ing. P. N. (společně s dalším obviněným Ing. V. Š.), nedosahoval stupně nebezpečnosti odpovídajícího alespoň dolní hranici zvýšené trestní sazby, tj. že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, kterým byl získán prospěch velkého rozsahu ve smyslu § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Naopak, jak v tomto směru správně zdůraznily již soudy nižších stupňů, oba jmenovaní obvinění svým jednáním získali na úkor obchodní společnosti A. B., a. s., prospěch přesahující trojnásobek částky, která je uvedena v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. jako prospěch velkého rozsahu, a trestný čin páchali větším počtem útoků a po dobu téměř tří let.

Podle názoru dovolacího soudu všechny uvedené okolnosti ve svém souhrnu pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., a proto lze uzavřít, že soudy nižších stupňů ani v tomto směru neučinily nesprávné právní posouzení stíhaného skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak tvrdil obviněný Ing. P. N. ve svém dovolání.

K námitce obviněného Ing. P. N., podle níž soudy nižších stupňů učinily údajně nesprávný výrok o náhradě škody, Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolací soud nejprve v obecné rovině poznamenává, že v posuzované věci obvinění uzavírali smlouvy o půjčkách jménem obchodních společností A. B., a. s., a A., spol. s r. o., resp. za tyto obchodní společnosti. Právní úprava takových smluv se sice řídí ustanoveními § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, avšak jinak zde platí obecná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ), protože se jednalo o vztah dvou obchodních společností jako podnikatelů (viz zejména § 1 odst. 2, § 2 odst. 2 a § 261 odst. 1 obchodního zákoníku). Pokud jde o odpovědnost obviněných Ing. P. N. a Ing. V. Š. jako členů představenstva obchodní společnosti A. B., a. s., za škodu způsobenou trestným činem na jejím majetku, je třeba vycházet především z ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. Podle něj mimo jiné platí, že ti členové představenstva, kteří způsobili škodu akciové společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Jde tudíž o obchodní závazkový vztah, který se řídí obchodním zákoníkem, a to dokonce bez ohledu na povahu účastníků tohoto závazkového vztahu [viz § 261 odst. 3 písm. f) obchodního zákoníku]. Jak je dále patrné z ustanovení § 757 obchodního zákoníku, pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem (tj. obchodním zákoníkem) platí obdobně ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku, tj. ustanovení o náhradě škody v obchodních závazkových vztazích. Nárok poškozené obchodní společnosti A. B., a. s., na náhradu škody způsobené na jejím majetku posuzovaným trestným činem spáchaným obviněným Ing. P. N. (a spoluobviněným Ing. V. Š.) se tedy vzhledem k obsahu citovaných ustanovení řídil výlučně obchodním zákoníkem, a to včetně podmínek promlčení tohoto nároku, a nikoli občanským zákoníkem, jak se mylně domnívá obviněný Ing. P. N. ve svém dovolání.

Proto též pro vymezení délky a počátku běhu promlčecí doby uvedeného nároku je třeba vycházet z ustanovení § 397 a § 398 obchodního zákoníku, podle nichž činí promlčecí doba 4 roky (nestanoví-li zákon jinak) a u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby tedy nestačí, jak tvrdí obviněný Ing. P. N. ve svém dovolání, samotný okamžik vzniku škody, ale rozhodující je splnění kumulativně stanovených podmínek spočívajících v možnosti poškozeného dozvědět se jak o škodě, tak o osobě odpovědné za její způsobení. Jak přitom v posuzované věci vyplývá z č. l. 321 trestního spisu, statutární orgán poškozené obchodní společnosti A. B., a. s., převzal dne 21. 2. 2001 poučení poškozeného v trestním řízení. Teprve od tohoto okamžiku měla tedy poškozená obchodní společnost ve smyslu shora citovaného ustanovení obchodního zákoníku prokázanou vědomost o vzniku škody, jakož i o tom, kdo za ni odpovídá. V žádném případě nemohla počít běžet subjektivní čtyřletá promlčecí doba dříve, neboť předtím v inkriminované době vystupovali jako její statutární orgán právě obvinění Ing. P. N. (v postavení předsedy představenstva od 9. 11. 1993 do 22. 9. 1999) a Ing. V. Š. (v postavení místopředsedy představenstva od 30. 10. 1995 do 5. 1. 1999). Tito obvinění tedy neměli zájem na tom, aby oznámili vznik škody poškozené obchodní společnosti, a ani tak neučinili, protože byli samotnými škůdci. Vzhledem k tomu, že dne 28. 2. 2001 poškozená obchodní společnost uplatnila svůj nárok na náhradu škody ve výši 16 493 600,- Kč proti obviněným v trestním (adhezním) řízení a řádně v tomto řízení pokračovala, nemohlo dojít k promlčení jejího nároku na náhradu škody, protože promlčecí doba tím přestala běžet (§ 402 obchodního zákoníku). S ohledem na vymezený konec páchání trestného činu, jímž byla škoda způsobena (dne 7. 11. 1997), pak v době rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o nároku na náhradu této škody (dne 29. 8. 2006) pak ještě nemohla uplynout ani objektivní desetiletá promlčecí doba. Pro běh objektivní promlčecí doby je pak rozhodující vznik škody, kterým je v posuzované věci spáchání trestného činu, resp. doba jeho ukončení.

Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že ačkoli odvolací soud vycházel z ustanovení hmotného práva, která přímo nedopadala na posuzovaný případ náhrady škody (tj. z občanského zákoníku), neměla tato skutečnost vliv na správnost výroku o náhradě škody, který učinil v napadeném rozsudku podle § 228 odst. 1 tr. řádu. Navíc, brojil-li obviněný Ing. P. N. rovněž proti důvodům, o které odvolací soud opřel zmíněný výrok o náhradě škody, nelze považovat takovou námitku za přípustnou (srov. § 265a odst. 4 tr. řádu). Jak již Nejvyšší soud výše uvedl, k promlčení nároku poškozené obchodní společnosti A. B., a. s., na náhradu škody nedošlo a byly splněny také ostatní podmínky obsažené v ustanovení § 228 odst. 1 tr. řádu pro rozhodnutí o povinnosti obviněného Ing. P. N. k náhradě škody způsobené trestným činem, jímž byl uznán vinným. Námitku tohoto obviněného, kterou zpochybnil správnost výroku o náhradě škody obsaženého v napadeném rozsudku odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud shledal jako neopodstatněnou.

Dále obviněný Ing. P. N. uplatnil ve svém dovolání i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho aplikaci Nejvyšší soud uvádí, že naplnění tohoto dovolacího důvodu je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich, kterou obviněný ve svém dovolání výslovně zmiňuje, je zmíněný dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného Ing. P. N. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být ani naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného byl dán v předcházejícím řízení dovolací důvod obsažený v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu, který obviněný výslovně uplatnil, se však Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho existenci, protože právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným tento obviněný, je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dne 7. 12. 2006, tedy ještě v zákonné dvouměsíční lhůtě pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. řádu, zaslal obviněný Ing. P. N. Nejvyššímu soudu podání, jímž sám doplnil své dovolání. Protože však toto podání nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tak jak požaduje ustanovení § 265d odst. 2 tr. řádu, nebylo možné ho považovat za dovolání. Z tohoto důvodu se tedy Nejvyšší soud nezabýval námitkami uvedenými ve zmíněném podání.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. P. N. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž ve vztahu k němu nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření toh oto dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. F. Č., Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů se nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním [ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 128 odst. 2, 4 tr. zák.] byl tento obviněný uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek, takže byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání tohoto obviněného je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 4 To 19/2006, a to jen v části týkající se obviněného Ing. F. Č., přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část napadeného rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc jen tohoto obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Olomouci tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného Ing. F. Č. na podkladě jeho odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí a vyjádří, v čem spočívá zavinění tohoto obviněného. Rovněž bedlivě vyhodnotí, zda v posuzované věci byly splněny podmínky pro užití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., resp. jestli je nutné přihlédnout k okolnosti podmiňující použití nejpřísnější trestní sazby podle § 128 odst. 4 tr. zák., nebo zda u tohoto obviněného nepostačí i mírnější právní kvalifikace. Za tím účelem může odvolací soud podle potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit dosavadní skutková zjištění. Poté odvolací soud učiní a náležitě odůvodní závěr, zda se obviněný Ing. F. Č. dopustil posuzovaným skutkem pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. nebo jiného trestného činu, popřípadě žádného trestného činu.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. F. Č. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu. Ve stejném typu jednání bylo možné podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnout o odmítnutí dovolání obviněného Ing. P. N.

Pokud jde o podnět obviněného Ing. P. N., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním ve vztahu k výroku o náhradě škody a aby přerušil výkon trestu, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu, jakým bylo rozhodnuto o podaném dovolání tohoto obviněného, ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y