5 Tdo 416/2005
Datum rozhodnutí: 06.04.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 416/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2005 o dovolání, které podala obviněná B. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 10 To 369/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 94/2001, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněné s e podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně ¨ z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 10 To 369/2004, a to ve výroku, kterým byl obviněné B. N. uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců. Ve zbývajících výrocích zůstává citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nezměněn.

Dále s e podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně z r u š u j e rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 1 T 94/2001, a to ve výroku pod bodem 3., jímž byla obviněná B. N. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Ve zbývající dosud nezrušené části zůstává tento rozsudek Okresního soudu v Náchodě nezměněn.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené části citovaných rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná B. N. byla rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 1 T 94/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 10 To 369/2004, uznána vinnou trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že při sjednávání půjček, které poskytla F. Č., v době od 12. 1. 1995 do 1. 4. 1996, kdy mu poskytla dne 12. 1. 1995 částku 85 000,- Kč, dne 27. 1. 1995 částku 100 000,- Kč, dne 8. 2. 1995 částku 100 000,- Kč, dne 15. 3. 1995 částku 100 000,- Kč, dne 14. 9. 1995 částku 350 000,- Kč, dne 29. 2. 1996 částku 21 000,- Kč a dne 1. 4. 1996 částku 6 000,- Kč, tedy celkem 762 000,- Kč, přičemž u každé předané částky požadovala 15% úrok měsíčně a zneužila hospodářskou nesnáz F. Č. při zahájení podnikatelské činnosti, vzhledem k níž neměl ani dostatečný zdroj příjmů pro osobní potřebu; ke každé předané částce si jako zástavu nechala podepsat směnku bez stanovení příkazu zaplatit určitou peněžní částku a následně některé směnky vyplnila a nabízela je dalším osobám, a to zejména 4 směnky v nominální hodnotě 80 500 000,- Kč předané společnosti A. G., s. r. o., P., na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 10. 2001; na úhradu půjčky obdržela od F. Č. jako fyzické osoby a dále jako zástupce společnosti D. I. C., s. r. o., N., celkem částku 3 030 090,- Kč v období od 31. 5. 1996 do 7. 7. 1998.

Dále byla obviněná B. N. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že dne 30. 8. 1995 jako zřizovatel a zástupce N. S. N., ul. M., uzavřela ústní smlouvu o půjčce s J. F., od které převzala částku 100 000,- Kč s příslibem, že jí bude N. S. do 6. 8. 1998 vyplaceno 160 000,- Kč, přestože musela vědět, že N. S. nebude schopna závazku dostát, neboť není zřízena k obecně prospěšným cílům podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a nevykonává podnikatelskou činnost, a sama obviněná neměla dostatečné prostředky a příjmy ke splnění závazku, a tím způsobila J. F. škodu ve výši nejméně 100 000,- Kč, když peníze jí nebyly vráceny.

Za to byla obviněná B. N. odsouzena podle § 253 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Současně byla obviněná postupem podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby stran dalších dvou skutků, v nichž obžaloba spatřovala jednak dílčí útok pokračujícího trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl vydán z podnětu odvolání obviněné B. N. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněné B. N. doručen dne 26. 1. 2005, jejímu obhájci dne 11. 1. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 12. 1. 2005.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná B. N. prostřednictvím obhájce dne 22. 2. 2005 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o trestný čin lichvy podle § 253 tr. zák., obviněná nejprve teoreticky (a do jisté míry nepřesně) rozebírá znaky jeho skutkové podstaty. Následně odkazuje na dokazování provedené ve věci, přičemž má za to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, protože konstatovaly důkazy, které považují za rozhodné, aniž by vzaly v úvahu rozpory o tvrzené tísni poškozeného F. Č. a jeho bratra, když současně nebyly vzaty v úvahu některé důkazy svědčící ve prospěch obviněné. Obviněná považuje za prokázanou skutečnost, že poškozený, popřípadě jeho společnost, byli schopni provozovat výdělečnou činnost, takže poškozený se nenacházel v situaci, kdy by nemohl získat z podnikání dostatečné množství finančních prostředků, jimiž by uradil dluh i vysokou smluvní odměnu. Z toho dále obviněná dovozuje neexistenci jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák. spočívajícího ve stavu tísně na straně poškozeného v době uzavírání jednotlivých smluv. Obviněná rovněž považuje za prokázané, že si poškozený od ní půjčoval peníze po delší období několika let. Jako neprokázanou však obviněná shledává jakoukoli svoji vědomost o tísni poškozeného a rovněž zpochybňuje zjištěnou výši půjčených peněz a peněz vrácených. V návaznosti na to obviněná poukazuje i na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, která se zabývala problematikou trestného činu lichvy.

Stran trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., kterým byla obviněná B. N. také uznána vinnou, uvádí, že zjednodušeně řečeno soudy shledaly její úmysl uvést v omyl poškozenou J. F.. Podle obviněné to však byla právě poškozená, která bez jakéhokoli předchozího jednání sama o své vůli přišla za obviněnou a nabídla jí své úspory ke zhodnocení. Obviněná potom podle závěrů soudů obou stupňů měla poškozenou uvést v omyl, pokud jí nesdělila, že jedná za N. S. N., která podle zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, nemůže podnikat, a proto ani zhodnotit prostředky. Obviněná tak skutečně podle svého vyjádření jednala v rozporu s posláním nadace a s příslušným zákonem, a to nikoli v jednom případě, neboť přijala za nadaci i od dalších třetích osob peníze ke zhodnocení, které však po sjednané době svým věřitelům včetně zhodnocení vrátila. Obviněná se domnívá, že soudy činné dříve ve věci tuto skutečnost zcela pominuly a rozhodly o spáchání trestného činu podvodu, ačkoli lze uvažovat v dané věci o zavinění pouze ve formě nedbalosti. Podle obviněné tedy nebyla stran trestného činu podvodu prokázána jeho subjektivní stránka, a to úmysl obviněné nedostát svému závazku a uvést poškozenou v omyl. Obviněná totiž shledává rozdíl mezi nedovoleností jednání na straně jedné a prokázaným úmyslem nedostát závazku na straně druhé.

Obviněná B. N. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné B. N. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru argumentace uváděná obviněnou již odezněla v rámci její předchozí obhajoby, zejména v odvolání, kterým se zabýval soud druhého stupně, s jehož závěry lze vyslovit souhlas. Státní zástupce má za to, že ze skutkových zjištění nepochybně vyplývá vědomost obviněné o stavu nouze, v kterém se nacházel poškozený F. Č., neboť jinak by si od ní nepůjčil částku 762 000,- Kč s úrokovou sazbou 15 % měsíčně, takže vrátil celkem 3 030 090,- Kč. Podle státního zástupce již samotný nepoměr mezi výší půjčených prostředků a požadovanými úroky ve výši 2 268 090,- Kč osvědčuje správnost zvolené právní kvalifikace. Podobně ve druhém případě má státní zástupce za to, že obviněná nepochybně uvedla v omyl poškozenou J. F., pokud od ní převzala částku 100 000,- Kč údajně do nadační správy s příslibem zhodnocení na částku 160 000,- Kč, i když věděla, že takovou činnost nadace vykonávat nesmí a svěřené peníze nebude moci z prostředků nadace poškozené vrátit, což také neučinila. Pokud jde o výhrady obviněné vůči způsobu hodnocení provedených důkazů a obsahu odůvodnění rozhodnutí, takové argumenty podle státního zástupce deklarovaný dovolací důvod buď nenaplňují, nebo je zákon jako důvod dovolání vůbec nepřipouští. Státní zástupce tak závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala obviněná B. N. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a to v rozsahu a z hlediska těch námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné B. N. je částečně důvodné.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněná B. N. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněná B. N. v rámci svého dovolání stran obou skutků však především tvrdí, že se soudy činné dříve v této věci nedostatečně vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi, nevzaly v úvahu rozpory namítané obviněnou, resp. opomenuly některé důkazy, případně obviněná nepovažuje některé skutečnosti za dostatečně prokázané. Podklad pro svoji argumentaci tak obviněná shledává v uvedeném rozsahu ve výhradách vůči dokazování, které mělo být údajně provedeno nesprávně. Existenci dovolacího důvodu a předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání zde obviněná dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro sebe příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy dříve činné ve věci.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná B. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná B. N. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala ve výše uvedených směrech z jiné verze skutkového stavu, resp. z odlišně vyhodnocených důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné B. N. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají těchto rozhodných skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Obviněná B. N. ke svému jednání právně hodnocenému jako trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák. dále v podstatě namítla, že je soudy dříve činné ve věci nesprávně posoudily, neboť v jeho rámci není dán jednak stav tísně na straně poškozeného F. Č., a tudíž ani vědomost o takové tísni u obviněné. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.

Jak je zřejmé z popisu skutku obsaženého pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. jak je dále rozvedeno v jeho odůvodnění, obviněná B. N. poskytla poškozenému v době od ledna 1995 do dubna 1996 po částech jako půjčku finanční obnos v celkové výši 762 000,- Kč, když požadovala po poškozeném úrok ve výši 15 % měsíčně. Poškozený F. Č. byl v době poskytnutí půjček v hospodářské nesnázi, jež se projevovala tím, že v případě neobstarání finančních prostředků by bylo ohroženo jeho podnikání, splácení úvěru a také jeho zdroj příjmů, který neměl zajištěn jiným způsobem, přičemž v několika případech, kdy si půjčoval menší částky, tyto sloužily dokonce k zajištění jeho základních potřeb. Obviněná o tísni poškozeného věděla a této okolnosti využila.

Z popsaných skutečností podle názoru Nejvyššího soudu především vyplývá, že poškozený F. Č. se nacházel ve stavu, který lze právně posoudit jako tíseň předpokládanou ustanovením § 253 odst. 1 tr. zák. Jednalo se o hospodářskou nesnáz, v rámci které mohly být vážně ohroženy majetkové poměry poškozeného, neboť bylo ohroženo jeho podnikání, jež pro něj tvořilo zdroj příjmů. O stavu tísně svědčí i okolnost, že si poškozený půjčoval některé částky i na uspokojení svých základních životních potřeb, tedy stran své hospodářské situace se dostal na určitou existenční hranici. Pro posouzení skutku jako trestného činu lichvy přitom není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený, nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (srov. rozhodnutí publikované pod č. 5/2001 I. Sb. rozh. tr.).

Ač to obviněná B. N. ve svém dovolání výslovně nenamítá, Nejvyšší soud nad rámec jejího dovolání konstatuje, že úrokovou míru ve výši 15 % měsíčně lze považovat za tzv. lichvářský úrok zakládající hrubý nepoměr vzájemného plnění (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003, publikované pod č. T 597. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25).

Za důvodný rovněž není možné považovat argument obviněné B. N., podle kterého nevěděla o stavu tísně poškozeného F. Č. Jak totiž jednoznačně vyplývá ze shora citovaných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, obviněná o tísni poškozeného věděla a této okolnosti využila. Kdyby měl Nejvyšší soud v uvedené otázce charakterizující úmyslné zavinění dospět k jinému závěru, jak se tohoto obviněná ve svém dovolání domáhá, musel by se odchýlit od skutkových okolností zjištěných soudy obou stupňů, což jak již bylo výše zdůrazněno v dovolacím řízení není možné.

Právní posouzení skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tedy bylo učiněno v podstatě správně a bez vad, neboť jím obviněná spáchala trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., tudíž její námitky uvedené v dovolání, jež se týkají tohoto jednání, jsou zjevně neopodstatněné.

K odlišenému závěru však dospěl Nejvyšší soud stran argumentace obviněné B. N. směřující proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná má zde za to, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., tedy zejména její úmysl nedostát svému závazku a uvést poškozenou v omyl.

Jak je zřejmé ze skutkových zjištění popsaných pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná B. N. v postavení zástupce N. S. N. převzala dne 30. 8. 1995 jako půjčku od poškozené J. F. částku 100 000,- Kč s příslibem, že poškozené do 6. 8. 1998 vyplatí částku 160 000,- Kč, ačkoli obviněná musela vědět, že N. S. nebude schopna takovému závazku dostát, a současně za situace, kdy obviněná neměla dostatečné prostředky a příjmy ke splnění závazku, přičemž tím způsobila poškozené škodu v uvedené výši.

Jak ovšem zároveň vyplývá již z výše popsaných skutkových zjištění učiněných ve vztahu ke skutku právně hodnocenému jako trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., obviněná B. N. ve stejném časovém úseku, kdy převzala peníze od poškozené J. F., půjčovala peníze poškozenému F. Č., např. dne 14. 9. 1995 částku 350 000,- Kč. Rovněž potom v době, kdy měla poškozené J. F. vrátit sjednanou částku 160 000,- Kč, tj. před 6. 8. 1998, obdržela od poškozeného F. Č. celkem částku 3 030 090,- Kč (v období od 31. 5. 1996 do 7. 7. 1998). Toto skutkové zjištění pak vylučuje závěr o nedostatku prostředků a příjmů obviněné ke splnění jejího závazku vůči poškozené J. F.

Podle názoru Nejvyššího soudu je sice zřejmé, že uvedená skutková zjištění byla učiněna ve vztahu k různým skutkům. Je však nutné vnímat je jako součást určitého souboru majetkových aktivit jedné osoby, tj. obviněné B. N., prováděných v jednom, byť delším časovém úseku. V rámci právního posouzení jednání obviněné potom musí soud zohlednit všechny zjištěné relevantní okolnosti tak, aby hodnocení jednotlivých skutků, resp. hodnocení jejich dílčích aspektů nebylo ve vzájemném rozporu.

Ze skutkových zjištění učiněných přímo ve vztahu k jednání obviněné B. N., jež je popsáno pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, by sice bylo v zásadě možné dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., tedy úmysl obviněné směřující k tomu, aby poškozenou J. F. uvedla v omyl a na její úkor se obohatila. Kromě určitých pochybností stran N. S. N. totiž obviněná údajně neměla dostatečné prostředky a příjmy ke splnění tohoto závazku. S ohledem na další skutková zjištění učiněná v tomtéž výroku o vině, byť pod jiným bodem, je však stejně tak nutné považovat za součást skutkového stavu věci, že obviněná v době převzetí peněz od poškozené byla schopna poskytnout vyšší půjčku další osobě, tj. poškozenému F. Č., (tedy zřejmě určité prostředky měla) a v době splatnosti půjčky poškozené J. F. obdržela obviněná sjednané splátky půjčky od zmíněné další osoby (tedy měla i předpokládané příjmy). Uvedené skutečnosti tudíž bez dalšího nesvědčí o úmyslu obviněné zejména obohatit se na úkor poškozené, protože obviněná se v době jednání vůči poškozené J. F. nenacházela v takové ekonomické situaci, aby věděla o tom, resp. byla srozuměna s tím, že nebude moci dostát tomuto závazku a vrátit peníze poškozené.

Nejvyšší soud tak má za to, že na základě zjištěného skutkového stavu věci není možné učinit závěr, že se obviněná B. N. jednáním popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Náchodě dopustila trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. S ohledem na skutková zjištění vyplývající zejména z rozsudku soudu prvního stupně totiž nelze v tomto jednání dovodit všechny znaky jeho skutkové podstaty, konkrétně subjektivní stránku činu, jak důvodně namítla obviněná v dovolání.

K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že dosud učiněná skutková zjištění však současně ani nevylučují spáchání zmíněného trestného činu. Obecně vzato, i pokud má pachatel k dispozici dostatek finančních prostředků, může pojmout úmysl uvést poškozeného v omyl tím způsobem, že od něj vyláká peníze a slíbí je i s úroky vrátit, ale přitom je rozhodnut peníze si ponechat a půjčku nesplatit. Takový závěr by ovšem bylo nutné dovodit v posuzovaném případě z jiných skutkových okolností než ze zjevného nedostatku peněz na straně obviněné B. N.

Po zjištění, že dovolání obviněné B. N. je v uvedeném směru částečně opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil zčásti rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 10 To 369/2004, a to jen ve výroku, kterým byl obviněné uložen trest, když ve zbývající části výroku zůstal citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nedotčen. Dále Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 1 T 94/2001, a to ve výroku o vině pod bodem 3., přičemž ve zbývající části výroku (dosud nezrušené rozhodnutím odvolacího soudu) zůstal rozsudek Okresního soudu v Náchodě nedotčen. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu byla rovněž zrušena také další rozhodnutí na zrušené části citovaných rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Náchodě tedy v tomto rozsahu opětovně projedná věc obviněné B. N. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především opětovně posoudí jednání obviněné ve smyslu výše uvedeného právního názoru týkajícího se možnosti naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. v návaznosti na učiněná skutková zjištění, případně skutková zjištění potřebným způsobem doplní. Poté soud prvního stupně opětovně rozhodne, zda žalovaným skutkem obviněná spáchala zmíněný trestný čin, nebo zda spáchala trestný čin jiný či žádný a vysloví tomu odpovídající výrok o vině. Následně rozhodne o trestu, v němž zohlední i bezvadný výrok o vině trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., který zůstal nedotčen.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud prvního stupně, popřípadě i odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné B. N. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 6. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y