5 Tdo 41/2017
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



5 Tdo 41/2017-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 3 To 260/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 179/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 3 To 260/2016, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 T 179/2014, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 To 80/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obviněný Ing. R. K. je v tomto trestním řízení stíhán pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, který je ve stručnosti spatřován v tom, že v přesně nezjištěné době od 20. 4. 2011 do 31. 10. 2012 v B., jako zaměstnanec obchodní společnosti INTAR a. s., IČ: 255 94 443, se sídlem Bezručova 81/17a, Brno Staré Brno (dále jen INTAR ), při plnění zaměstnavatelem určeného pracovního úkolu spočívajícího v deinstalaci základnových stanic obchodní společnosti Vodafone Czech Republic a. s., IČ: 257 88 001 (dále jen Vodafone ), v P., O. a B., si ponechal demontovaný kovový materiál o celkové hmotnosti 2 240,91 kg, jehož vlastníkem byl INTAR, místo toho, aby jej uskladnil v místě zaměstnavatelem určeném, tedy u obchodní společnosti KS Hostěradice, s. r. o., IČ: 255 98 082, se sídlem Hostěradice 406 (dále jen KS Hostěradice ), ale nechal ho odvézt do místa svého bydliště v B.-J. a použil jej pro svou potřebu, čímž obchodní společnosti INTAR způsobil škodu ve výši nejméně 7 843 Kč.

2. Pro shora uvedený skutek (až na výši škody v zásadě shodně popsaný) po provedeném zkráceném přípravném řízení podal dne 29. 7. 2014 státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně Městskému soudu v Brně návrh na potrestání, jenž byl dne 3. 9. 2014 doručen obviněnému spolu s trestním příkazem ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 9 T 179/2014, proti němuž obviněný podal řádně a včas odpor.

3. Městský soud v Brně pak v následujícím hlavním líčení rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 T 179/2014, tak, že obviněného uznal vinným ve shodě s návrhem na potrestání, jen snížil škodu z původní výše 19 110 Kč na 7 843 Kč a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.

4. O odvolání obviněného proti citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 To 13/2015, tak, že je podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

5. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 844/2015, jímž podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil shora uvedená rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

6. Městský soud v Brně poté po doplnění dokazování v hlavním líčení rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 9 T 179/2014, jímž obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil návrhu na potrestání.

7. O odvolání státního zástupce proti tomuto zprošťujícímu rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 To 18/2016, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Po dalším doplnění dokazování v hlavním líčení pak Městský soud v Brně znovu uznal obviněného vinným rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 T 179/2014, a za shora popsaný skutek shodně právně kvalifikovaný mu uložil i stejný podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání 15 měsíců jako v prvním odsuzujícím rozsudku.

9. K odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 3 To 260/2016, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti naposled uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů obsažených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

11. Obviněný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, zopakoval a rozvedl svoji dosavadní obhajobu. Předně má obviněný za to, že se soudy prvního i druhého stupně důsledně neřídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 844/2015, a to ve stadiu, kdy odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný rozhodně nesouhlasil s tvrzením, že si úmyslně ponechal majetek obchodní společnosti INTAR, který následně zpeněžil, a tím jí způsobil škodu. Upozornil na zcela nesprávná skutková zjištění uvedená ve skutkové větě posledního odsuzujícího rozsudku, v nichž je zahrnuta i nepravdivá okolnost, a to že si ponechal demontovaný kovový materiál ze základnové stanice v O. Dále v poněkud nesourodém a nepřehledném řazení námitek proti posledním rozhodnutím soudů obou stupňů pokračoval tím, že se domáhal stejného rozhodnutí, jaké učinil soud prvního stupně ihned po vrácení věci soudem dovolacím, tedy zproštění návrhu na potrestání. Obsáhle pak citoval z odůvodnění různých rozhodnutí vydaných v této trestní věci.

12. Měl především za to, že soud prvního stupně nejednoznačně posoudil případ z hlediska aplikace soukromoprávních norem. Připomněl, že soud prvního stupně považoval dohodu o dalším nakládání s demontovaným materiálem za smíšenou a uzavřenou podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), jednak za smlouvu o dílo (podle § 536 a násl. obch. zák.), jednak za smlouvu inominátní (§ 269 odst. 2 obch. zák.), opomenul však zvážit aplikaci § 537 odst. 3 obch. zák. V této spojitosti považoval za zcela nevěrohodného svědka Ing. M. K., který opakovaně měnil a přizpůsoboval svou výpověď ohledně významu kovového šrotu (od hodnotného materiálu k dalšímu využití, přes využití na kus kabelové trasy až po kovové trubky). V další pasáži se k této problematice vrátil s tím, že nesouhlasí s vyřešením otázky vlastnického práva k materiálu soudy nižších stupňů, neboť právě s ohledem na § 537 odst. 3 obch. zák. bylo úkolem obchodní společnosti INTAR deinstalovat základnové stanice a zlikvidovat demontovaný materiál (který se nevracel objednateli Vodafone). Proto je nesprávná aplikace § 133 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), a převodu vlastnického práva tradicí, jak dovodily soudy nižších stupňů, neboť v daném případě závazek zněl, že zhotovitel díla materiál zlikviduje. Neměl tedy získávat vlastnické právo a neměl materiál uskladňovat. Likvidace materiálu byla plně v kompetenci obviněného, musel též dodržet normu ISO EN 14 001 a zamezit neoprávněnému nakládání s odpady. Právě onu likvidaci obviněný vždy zajišťoval. Ostatně toho si nakonec byla vědoma i obchodní společnost INTAR, která půl roku po odchodu obviněného ze zaměstnání uzavřela dohodu o likvidaci materiálu s KS Hostěradice.

13. Dále obviněný namítl, že i v případě porušení vlastnického práva obchodní společnosti INTAR nebyla vzata do úvahy potřeba spojené kovové konstrukce rozebrat, aby kov mohl být odvezen do sběrny, což s ohledem na další náklady zcela mění hodnotu tohoto šrotu. Ostatně cena jeho práce na rozebrání kovových konstrukcí též nebyla při stanovení ceny šrotu zohledněna.

14. Obviněný předestřel též závěry ze shora citovaného zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Brně (posléze zrušeného), že bylo zcela v kompetenci obviněného, jak s materiálem ze staveb naloží, což vyplynulo i z výpovědi svědka Ing. M. K., avšak soudy v následném řízení tento závěr zcela bezdůvodně odmítly. Na více místech dovolání obviněný zdůrazňoval svou snahu o maximalizaci zisku obchodní společnosti INTAR, která měla v důsledku jeho jednání ušetřit na dopravě a přistavení jeřábu nemalé prostředky, které výrazně převyšovaly hodnotu šrotu složeného u něj doma. To bylo ponecháno zcela v jeho kompetenci. Snížení nákladů zaměstnavatele a tedy dosažení vyššího zisku bylo výhodné i pro obviněného, kterému pak náležela vyšší odměna. Touto argumentací se ovšem soudy obou stupňů (po zrušení zprošťujícího rozsudku) nezabývaly.

15. Soudy nižších stupňů podle obviněného též nerespektovaly závazné právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 844/2015, pokud jde o aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a výklad principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio. K tomu obviněný připomněl, že poškozená INTAR nakonec nakládala se zbylým sporným materiálem zcela shodně jako obviněný, tedy jako se šrotem.

16. V důsledku zrušení zprošťujícího rozsudku soudem odvolacím a následné snahy vyhovět odvolacímu soudu se soud prvního stupně zabýval vztahem obchodních společností INTAR a KS Hostěradice. Poté bez změny skutkového stavu, aniž by byly zjištěny nové skutečnosti, došlo k obratu právního názoru soudu prvního stupně (při respektování pokynů nadřízeného krajského soudu) a k odsouzení obviněného. Podle dovolatele přitom došlo k deformaci jednotlivých důkazů a nakonec i skutkového stavu věci. Soud prvního stupně se řádně nezabýval hodnocením důkazů, především pak výpovědi svědka Ing. M. K., která mohla být ovlivněna účelovostí a mstivostí (odchodem obviněného z obchodní společnosti INTAR přišla o podstatnou část zisku, který dosud generovala právě díky práci obviněného). Soud prvního stupně nevěnoval pozornost ani jeho postavení manažera, který jako jediný rozhodoval, jak s materiálem určeným k likvidaci naložit. Dále nebylo zohledněno, že s materiálem ze zakázek bylo pokaždé nakládáno jinak podle toho, co bylo ekonomicky nejvýhodnější pro obchodní společnost INTAR, v jejímž zájmu jednal i obviněný. Zcela pominuta zůstala argumentace obviněného ohledně ušetření značných nákladů na dopravu a přistavení jeřábu právě zvoleným postupem, který je nyní kriminalizován. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že existovala dohoda mezi INTAR a KS Hostěradice o uskladňování šrotu, jak potvrdil i svědek Z. C.

17. Obviněný nesouhlasil s tím, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou, kterou buď zcela pomíjely, nebo ji dostatečně nezohlednily a přesvědčivě ji nevyvrátily. Hodnocení provedených důkazů v řadě ohledů považoval za nesprávné, neodpovídající formální logice, opomenuty zůstaly důkazy svědčící v jeho prospěch. Obviněný vyjádřil dále přesvědčení, že celé trestní řízení je jakýmsi vyřizováním účtů s ním, orgány činné v trestním řízení slouží v této věci jako jakási servisní organizace soukromého žalobce právě pro jeho bývalého zaměstnavatele, kterému rozhodně nejde o nějaký kovový odpad. K tomu uvedl řadu poznámek k hodnocení jednotlivých důkazů a předestřel znovu vlastní verzi skutkového stavu.

18. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně, a to včetně všech rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

19. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřil.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

22. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Domáhal se přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného jako řádného opravného prostředku podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to přestože v řízení mu předcházejícím byl naplněn důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tím správně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.

23. Podstata dovolací argumentace obviněného odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vytýkané vady tak musí mít svůj původ v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva, avšak na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. V dovolacím řízení se zásadně nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy vyhodnotily odlišně. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával proces dokazování a z něho vyplývající skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
b) K námitkám dovolatele
24. V první řadě je možno uvést, že velká část námitek obsáhlého dovolání obviněného je skutkového charakteru, obviněný jimi brojí proti nesprávně učiněným skutkovým závěrům a nesprávnému hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takové námitky by samy o sobě nebyly přípustné, nicméně ve světle nesprávného právního posouzení jednání obviněného, jak bude níže rozvedeno, je možno i v této části dovolání dát obviněnému za pravdu. Soudy nižších stupňů se skutečně důkladně nezabývaly všemi skutečnostmi, na které poukazoval obviněný, zcela pomíjely jeho obhajobu, s níž se nevypořádaly buď vůbec, anebo dostatečně přesvědčivě. Je pravdou, že obviněný v dovolání pouze opakuje a rozvádí vlastní obhajobu z dřívějších fází trestního řízení, nicméně s jeho námitkami se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly, náležitě se jimi nezabývaly, a proto ani není na místě, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, jak je tomu v případech opačných (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

25. Dovolací soud se touto (v podstatě bagatelní) věcí zabývá již podruhé. Ač předtím soudům nižších stupňů uložil, které otázky musejí jednoznačně a bez pochybností vyřešit, pokud by mělo být obviněnému uvedené jednání vůbec kladeno za vinu, a při tom též celkem srozumitelně naznačil, že i za takové situace zřejmě nebude namístě s ohledem na veškeré okolnosti případu uplatňovat trestní represi vzhledem k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů uložené úkoly nesplnily buď vůbec anebo alespoň dostatečně, na rozhodné otázky nenalezly odpovědi. Jejich řešení se zakládá na nesprávném právním posouzení při aplikaci jak norem civilního práva, tak zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť soudy nevyložily, proč je v případě obviněného nutné postihovat jej prostředky trestního práva. V napadeném usnesení i v jemu předcházejícím odsuzujícím rozsudku soudy v podstatě rezignovaly na přesvědčivé zdůvodnění těchto zásadních otázek, přestože na to Nejvyšší soud upozorňoval v předcházejícím dovolacím rozhodnutí (velmi stručná, nedostačující a nepřesvědčivá argumentace je obsažena toliko na straně 4 usnesení soudu druhého stupně ze dne 27. 1. 2016, kterým byl zrušen předcházející zprošťující rozsudek soudu prvního stupně). Na úvod tak lze konstatovat, že soudy nižších stupňů (Městský soud v Brně tak zjevně činil na podkladě předchozího zrušujícího usnesení Krajského soudu v Brně) se ve výsledku důsledně neřídily pokyny a závazným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu vysloveným v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 844/2015, ze dne 12. 8. 2015.

26. Pokud jde o vyřešení otázky vlastnického práva k předmětným kovovým součástem demontovaných konstrukcí, které byly v podstatě pouhým tzv. šrotem (s tímto závěrem soudů nižších stupňů lze souhlasit), vycházely soudy nižších stupňů z nesprávného výkladu norem civilního práva, což se projevilo v chybném závěru (alespoň při dosavadních skutkových zjištěních), že vlastnické právo bylo původním vlastníkem převedeno obchodní společnosti INTAR. Zde soudy nižších stupňů nesprávně opřely tento svůj právní názor o aplikaci ustanovení § 133 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), neboť vyslovily, že proces demontáže nutno pokládat za proces tradice .

27. Pro připomenutí Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák. zní: Převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Jinými slovy uvedené ustanovení řeší toliko tzv. modus neboli způsob převodu vlastnického práva z jednoho subjektu na druhý, jde-li o věc movitou. Rozhodně neřeší, co je titulem neboli důvodem pro takový převod zde se odkazuje na smlouvu. Již římské právo uznávalo ony dvě fáze převodu vlastnického práva 1. uzavření obligační smlouvy ( titulus adquirendi ) a 2. předání a převzetí věci, tzv. tradice ( modus adquirendi ). Rozhodně ne každé předání věci má za následek převod vlastnického práva (viz smlouva o úschově, výpůjčka, předání věci k opravě apod.). K tomu aby vlastnictví tradicí přešlo, tu musel být uznávaný důvod tradice ( iusta causa traditionis např. prodej, darování apod.). Postupně se uznávalo, že obě fáze nebyly vždy třeba, mohly splývat v jednu, dokonce k převodu vlastnického práva mohlo dojít i bez předání věci, nebo se na základě dohody mohl stát vlastníkem i ten, kdo byl dosud pouhým detentorem ( traditio brevi manu ). Platí to i podle shora uvedeného ustanovení, neboť má dispozitivní povahu, účastníci se mohou dohodnout jinak. Více k tomu srov. odbornou literaturu - např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 763 a násl. Rozhodně ale je třeba zjišťovat vůli smluvních stran, co si vlastně samy ujednaly, neboť samotné předání či zde spíše pouhé převzetí věci jednou ze smluvních stran nemůže nikdy dostačovat k převodu vlastnického práva. Ostatně při tomto absurdním výkladu soudů nižších stupňů by mělo být zcela lhostejné, jaký obsah mělo ujednání mezi vlastníkem věci a současně objednatelem díla na straně jedné a zhotovitelem díla na straně druhé, protože by se při takovém názoru zhotovitel díla stal vlastníkem jednotlivých částí díla ihned, jakmile by je držel, a to bez ohledu na případnou dohodu stran, jak s věcmi naložit např. odvézt do skladu objednateli díla a dosavadnímu vlastníku věcí). Takový přístup k aplikaci uvedeného ustanovení občanského zákoníku je zcela nesprávný, neúnosný a vede k závěrům odporujícím tehdejší (i dnešní) právní úpravě.

28. Soudy nižších stupňů se měly zabývat především obsahem a účelem uzavřené sporné smlouvy. V tomto směru dospěly k závěru, že objednatel díla, obchodní společnost Vodafone, uzavřela smlouvu s obchodní společností AX Project, spol. s r. o., která si k jejímu splnění sjednala tzv. podzhotovitele, poškozenou obchodní společnost INTAR. Smlouvu mezi Vodafone a AX Project, spol. s r. o., považovaly za smíšenou smlouvu ve smyslu § 491 odst. 3 obč. zák. (a to za užití § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen NOZ , správně by ovšem měl být uveden § 3028 odst. 3 NOZ), ač posléze uvedly, že jde o kombinaci obchodních smluv o dílo podle § 261 odst. 1 a § 536 a násl. obch. zák. a inominátní podle § 269 odst. 2 obch. zák. Vycházely přitom pouze z dokumentů založených ve spise a označených jako nákupní objednávka (č. l. trestního spisu 64-68, 72-76, 80-83, 87-89). Soudy nižších stupňů zde bez dalších provedených důkazů dotvářely údajná smluvní ujednání, aniž by v naznačeném směru doplňovaly dokazování, především pak nezjišťovaly skutečný obsah uzavřených smluv, předně mezi obchodní společností Vodafone a obchodní společností AX Project, spol. s r. o., resp. posléze mezi obchodní společností AX Project, spol. s r. o., a poškozenou INTAR. Na objasnění této stěžejní otázky tak rezignovaly, ač jim to bylo uloženo Nejvyšším soudem v předchozím usnesení sp. zn. 5 Tdo 844/2015, ze dne 12. 8. 2015. Lze celkem důvodně pochybovat, že tak velká korporace, jakou je právě Vodafone, by uzavřela se svým dodavatelem toliko ústní rámcovou dohodu o provádění takového díla, jakým je demontáž kovových konstrukcí se základnovými stanicemi (BTS), naopak lze předpokládat, že takovou rámcovou smlouvu uzavřely tyto obchodní společnosti v písemné podobě. Tato smlouva pak zřejmě bude obsahovat konkrétní smluvní ujednání, a to včetně těch, která se týkají nakládání s demontovanými částmi konstrukcí, jak o tom vypovídal obviněný i někteří svědci (drahé technologie měly být odvezeny do skladu Vodafone, zatímco ostatní části zlikvidovány). Ostatně požadavek na deinstalaci ocelových konstrukcí zahrnující náklady na manipulaci a likvidaci obsahují i jednotlivé objednávky a kalkulace ceny díla, jak jsou založeny ve spise a jak na ně poukazovaly soudy nižších stupňů. Místo toho, aby soudy opatřily primárně písemnou smlouvu mezi Vodafone a AX Project, spol. s r. o., jakož i následně uzavřené smlouvy mezi AX Project, spol. s r. o., a poškozenou INTAR, popř. k obsahu smluvního ujednání vyslechly konkrétní fyzické osoby jednající za Vodafone, pokud by nebyly příslušné listiny k dispozici nebo by byly smlouvy uzavřeny ústně, zcela nekriticky vycházely z verze prezentované poškozenou společností INTAR, která pochopitelně od počátku měla zájem na tom, aby jí bylo přiznáno postavení poškozené. Cítila se být ochuzena žalovaným skutkem o vlastní majetek, ač obviněný celkem důvodně poukazoval na možnou jinou skutečnou motivaci reprezentantů této obchodní společnosti k vyvolání jeho trestního stíhání a odsouzení. S rozpory ve změnách postoje těchto osob ohledně vlastností předmětného kovového materiálu (od cenné a při výstavbě využitelné konstrukce až po šrot) se soudy nižších stupňů též nevypořádaly dostatečným způsobem. Přitom právě uvedená obchodní společnost může mít z tohoto důvodu motivaci pro zamlčování i smluvních dokumentů, které by prokázaly, že ona se ve skutečnosti vlastníkem předmětných konstrukcí nikdy nestala. Soudy nižších stupňů, pokud trvaly na tom, že v případě prokázání skutku popsaného v návrhu na potrestání, bude na místě obviněného postihnout i v rámci trestního řízení (k tomu srov. níže), tak zcela rezignovaly na objasnění skutkového stavu věci, což se posléze odrazilo ve zcela nesprávných právních závěrech o převodu vlastnického práva. Aniž by si opatřily nezbytné podklady (listiny či výpovědi informovaných osob), bez konkrétního důkazu svévolně dotvářely obsah smluvních ujednání stran. Z listin, na něž soudy odkazovaly, totiž rozhodně nevyplývá, že Vodafone převedl vlastnické právo k předmětným demontovaným konstrukcím na obchodní společnost AX Project, spol. s r. o., která posléze převedla vlastnické právo na poškozenou INTAR. Žádné takové smluvní ujednání není součástí objednávkových listů, není v nich zachyceno, jedná se tak výlučně o spekulativní úvahy soudů nižších stupňů.

29. Pokud soudy nižších stupňů neopatří v písemné podobě rámcové smlouvy mezi obchodními společnostmi Vodafone a AX Project, spol. s r. o., případně nezjistí podrobný obsah ústních smluvních ujednání výslechem konkrétních zástupců smluvních stran, resp. pokud z takových důkazních prostředků nebude vyplývat skutečná vůle dosavadního vlastníka ocelových konstrukcí převést je na zhotovitele díla, nelze takovou vůli fabulovat, resp. dovodit ji jen z toho, že při zhotovení díla poškozená INTAR nakládala s těmito ocelovými konstrukcemi (ostatně samotné práce na demontáži si poškozená objednávala u dalších obchodních společností). Taková vůle nevyplývá ani ze Všeobecných nákupních podmínek založených na č. l. 231 až 234 trestního spisu, které se zjevně týkají jiných smluvních typů a odlišného postavení obchodní společnosti Vodafone jako kupujícího či nabyvatele věci zhotovené na základě smlouvy o dílo (srov. zejména čl. III těchto podmínek o dodání zboží a převedení vlastnického práva na obchodní společnost Vodafone). Podle dosavadních skutkových zjištění (obsah objednávkových listů a výpovědi obviněného) měla obchodní společnost INTAR uvedené ocelové konstrukce zlikvidovat (nikoli tedy nabýt vlastnické právo k nim). Požadavek na likvidaci je tak mnohem spíše (v rámci obchodní smlouvy podle § 536 a násl. obch. zák.) příkazem, tedy mandátem ve smyslu § 566 a násl. obch. zák. daným ze strany obchodní společnosti Vodafone jako objednatele díla jeho zhotoviteli, obchodní společnosti AX Project, spol. s r. o., resp. podzhotoviteli INTAR (na základě smluvního převzetí tohoto závazku), jak má být s ocelovými konstrukcemi naloženo, tedy mandátem k jejich likvidaci. Skutečně by tak šlo o smíšenou smlouvu mezi Vodafone a AX Project, spol. s r. o., která je primárně smlouvou o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., obsahuje však i prvky smlouvy mandátní podle § 566 a násl. obch. zák., nejde však o smlouvu inominátní, jak nesprávně určily soudy nižších stupňů, neboť uvedená ujednání, pokud jsou skutečně reálná, odpovídají konkrétním smluvním typům obsaženým v obchodním zákoníku, jak bylo shora naznačeno.

30. V dosavadním řízení rovněž nebyla zodpovězena další otázka, na niž upozorňoval Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení, a to, zda případný výnos z prodeje ocelových konstrukcí měl být podle dohody předán dosavadnímu vlastníku, kterým byl zřejmě stále Vodafone. Lze předpokládat, že objednatel díla, nebude-li prokázán opak, vycházel z toho, že pro něj nemají demontované ocelové konstrukce žádnou hodnotu, jak tvrdil obviněný, naopak v rámci ceny díla zaplatil i za další nakládání s těmito konstrukcemi a za jejich likvidaci. Bylo pak na zhotoviteli, resp. posléze podzhotoviteli (nebylo-li sjednáno jinak), jaký způsob likvidace zajistí. Zde ovšem není možno argumentovat ani dohodou o ekologické likvidaci materiálu z výstavby ZS Vodafone Czech Republic mezi poškozenou INTAR a KS Hostěradice, která byla uzavřena až dne 18. 9. 2013 (č. l. 271), tedy půl roku poté, co obviněný rozvázal pracovní poměr s poškozenou INTAR. Naopak tato smlouva spíše svědčí ve prospěch obviněného, neboť ani zbylé ocelové konstrukce, které nebyly složeny u obviněného doma, nepovažovala poškozená INTAR za takovou hodnotu, kterou by mohla zpeněžit, naopak přenechala jejich likvidaci KS Hostěradice s tím, že výnos z případného prodeje jako kovového odpadu jim pokryje náklady s tím spojené (jinými slovy tak pro poškozenou INTAR reálně stejně neměly žádnou hodnotu a pouze jiným způsobem než obviněný zajistila jejich objednanou likvidaci).

31. Shora uvedené nesprávné a dosud ničím nepodložené závěry o převodu vlastnického práva z obchodní společnosti Vodafone na obchodní společnost INTAR se pak promítají do nesprávného závěru o naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty zpronevěry (přisvojení si svěřené věci a způsobení tak škody na cizím majetku), má-li jít o přisvojení si obviněným takových věcí, které mu byly svěřeny jeho zaměstnavatelem a k jeho škodě. Nebude-li totiž prokázáno, že vlastníkem oněch demontovaných ocelových konstrukcí byla skutečně poškozená INTAR jako zaměstnavatel obviněného, není možno ani konstruovat naplnění znaku škody na jeho majetku. Pokud pak skutečný vlastník, tedy Vodafone, jak dosud z provedeného dokazování vyplývá, nepovažoval demontované ocelové konstrukce za hodnotu, která by pro něj měla jakoukoliv cenu a obviněný jen plnil jeho příkaz zajistit jejich likvidaci (třeba i odvozem do sběrných surovin), aniž by za to žádal úplatu, naopak za takovou službu sám zaplatil v rámci celkové ceny díla, nelze mu jako rozhodujícímu zástupci zhotovitele díla zvolený postup vytýkat.

32. I kdyby však nebylo uvedeného pochybení při určení vlastnického práva k ocelovým konstrukcím a pominutí možné celkové výhodnosti postupu zvoleného obviněným pro jeho zaměstnavatele (z důvodu ušetření finančních prostředků, což soudy též pominuly), bylo by namístě se zabývat subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a tím, nakolik si byl obviněný vědom protiprávnosti svého postupu a zda nepočítal s okolností vylučující protiprávnost svého jednání v podobě svolení poškozeného, a to alespoň presumovaného, resp. tím, zda se případně nemýlil v otázce, jak vlastně může s ocelovými konstrukcemi naložit. Mohl být totiž přesvědčen, že ocelové konstrukce, nebude-li prokázán opak, patřily obchodní společnosti Vodafone, která žádá jejich likvidaci, ač ve skutečnosti zde existovala smlouva mezi obchodními společnostmi Vodafone a AX Project, spol. s r. o., jakož i následně mezi AX Project, spol. s r. o., a INTAR, podle nichž došlo k převodu vlastnického práva nejprve na AX Project, spol. s r. o., posléze na INTAR, a on o takových smluvních ujednáních nevěděl, důvodně se domníval, že má s ocelovými konstrukcemi naložit tak, aby byly zničeny. Za takových okolností nebude možné dovodit, že si úmyslně přisvojil svěřenou cizí věc a úmyslně tak způsobil škodu na cizím majetku. Domníval-li se důvodně, že jedná po právu, se svolením poškozeného, za kterého považoval (třeba nesprávně) Vodafone, nenaplnil jednu ze složek zavinění, a sice vědomostní složku, neboť nevěděl ani o možnosti způsobit zaměstnavateli škodu tím, že si přisvojí jím svěřenou věc. V takovém případě by mohl jednat nejvýše z nevědomé nedbalosti, což vylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, která jako obligatorní znak subjektivní stránky žádá zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud totiž pachatel nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu (způsobení škody na cizím majetku, přisvojení si cizí svěřené věci), nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti, jak vyplývá z ustanovení § 18 odst. 1 tr. zákoníku upravujícího tzv. negativní skutkový omyl o okolnosti zakládající trestní odpovědnost. Stejné důsledky má i pozitivní skutkový omyl o okolnosti vylučující protiprávnost (obviněný se mylně domníval, že má svolení poškozeného), jak vyplývá z ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku ( Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. ). V obou těchto verzích, které dosud nebyly vyloučeny, však nepřichází v úvahu odpovědnost obviněného za úmyslný trestný čin, jakým je zpronevěra podle § 206 tr. zákoníku.

33. Pokud by i přesto soudy nižších stupňů dospěly na základě doplněného dokazování k závěru, že vedle naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty zpronevěry obviněný skutečně věděl, že vlastníkem předmětných ocelových konstrukcí podle konkrétních smluvních ujednání je jeho zaměstnavatel, který mu nedal souhlas k tomu si je ponechat a následně zpeněžit, naopak měl s nimi své záměry, nejde podle dovolacího soudu, jak už dříve naznačoval, o případ, který by byl hoden pozornosti orgánů činných v trestním řízení a vyžadoval by uplatnění trestní represe. I kdyby totiž byly prokázány takové skutkové okolnosti, které by svědčily o naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry (což však dosud nebylo spolehlivě zjištěno), nejde rozhodně s ohledem na všechny okolnosti případu o jednání, které je potřeba postihovat prostředky trestního práva, a nepostačuje vyřešení věci podle jiných právních norem. Je třeba připomenout, že obviněný byl v pozici manažera obchodní společnosti INTAR, která se cítí být tímto jednáním poškozená, současně byl pravděpodobně jediným pracovníkem, který se zabýval zakázkami tohoto typu od Vodafone. Obviněný manažersky takové zakázky řídil, ovšem konkrétní jednotlivé práce (demontáž, autojeřáb, dopravu apod.) objednával u subdodavatelů. Vůbec se přitom soudy nižších stupňů nezabývaly obviněným uplatněnou obhajobou, že u něj doma složené ocelové konstrukce bylo třeba rozebrat, že v takovém stavu, v němž byly složeny, je nebylo možno do sběrného dvora odvézt, nezohlednily pak případnou hodnotu takové práce, jakož i další náklady s tím spojené. Dále se soudy nijak nezabývaly ani další uplatněnou obhajobou, že šlo o jeho manažerské rozhodnutí, kterým minimalizoval náklady svého zaměstnavatele na dopravu a další manipulaci s odpadem, čímž mu ušetřil nemalé prostředky, které výrazně převyšovaly hodnotu ocelových konstrukcí jako šrotu (ostatně touto otázkou se měly zabývat již při řešení otázky výše škody, zdali vůbec obviněný svým postupem zaměstnavateli nějakou škodu způsobil, resp. zda dosáhla výše alespoň škody nikoli nepatrné). Soudy nižších stupňů zcela pominuly a nijak se nevypořádaly s kalkulací předloženou obviněným o ušetřených nákladech zaměstnavateli v porovnání s údajně požadovanými dalšími výdaji na dopravu ocelových konstrukcí do H. V tomto směru soudy nižších stupňů neučinily žádné skutkové závěry, nakolik je tvrzená úspora reálná či nikoli, nakolik k tomu byl jako manažer obviněný oprávněn etc. Řádné posouzení obhajobou předložené verze a provedení důkazů k této verzi by se ovšem mohlo výrazně promítnout do skutkových závěrů nejméně ohledně naplnění znaku škody trestného činu zpronevěry a zavinění obviněného jako tvrzeného pachatele (pokud by se např. ve své kalkulaci mýlil).

34. Na první pohled, jak již dříve naznačil Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí, je ale zřejmé, že nejde o věc, která by měla být řešena prostředky trestního práva. Jde totiž o ryze soukromoprávní spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, zda k daným krokům byl obviněný oprávněn, zda mohl takto rozhodnout, zda objednatelem díla nechtěné konstrukce mohl využít pro vlastní potřebu či je měl využít pro potřeby zaměstnavatele, zda by mu nevznikl nárok na úhradu vlastní práce za provedení demontáže ocelových konstrukcí a jejich odvoz do sběrných surovin, zda svým postupem ve skutečnosti neušetřil zaměstnavateli náklady na ekologickou likvidaci těchto konstrukcí (spolu s náklady na dopravu a manipulaci), jak obviněný tvrdil etc. To vše je pak třeba vnímat i tou optikou, že šlo skutečně o kovový šrot v hodnotě jen velmi nevýrazně převyšující částku 5 000 Kč představující spodní hranici škody nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Jde tak primárně (a vlastně výlučně) o pracovněprávní spor, který má být řešen prostředky pracovního práva (cestou případné náhrady škody, kterou by INTAR jako zaměstnavatel měl též prokazovat). Touto záležitostí by se skutečně orgány činné v trestním řízení neměly zabývat a ještě poskytovat jakýsi servis při opatřování důkazních prostředků silnému soukromému žalobci, zaměstnavateli, který navíc neustále mění své verze a přizpůsobuje je aktuálním potřebám podle dosažených výsledků dokazování, o údajně vlastní majetek se začal zajímat až v okamžiku, kdy podnikl kroky proti bývalému zaměstnanci, který mu již nepřinášel potřebný profit.

35. Takový přístup orgánů činných v trestním řízení lze označit za typické přepínání trestní represe v případě, kde uplatnění trestní represe nemá mít místo. Právě z důvodů takovýchto případů při nahrazení materiálně-formálního pojetí trestného činu ryzím formálním pojetím zavedl zákonodárce v roce 2009 ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku založené na principu subsidiarity trestní represe, která má být uplatňována jen v případech, kdy jiné prostředky se jeví jako neúčinné, nedostatečné, tedy jako ten nejzazší nástroj pro nápravu bezpráví (princip ultima ratio). Jinými slovy i v případě, že by byl prokázán takový skutkový stav, jímž by byly naplněny veškeré formální znaky trestného činu zpronevěry, což se dosud nestalo, stejně by takový případ jako typický bagatelní, tj. méně závažný, nezasluhoval trestní postih, neboť nejde o čin natolik společensky škodlivý, který by takového postihu vyžadoval a nepostačovalo by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (zákoníku práce). Nedostatečné společenské škodlivosti, pokud by bylo prokázáno, že skutečně jsou naplněny všechny znaky daného trestného činu, by za užití kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku (srov. stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., zejména bod II.) svědčily především okolnosti případu, jak byly shora několikrát naznačeny, nízká míra zavinění obviněného, jeho záměr a cíl, ale i malý význam dotčeného chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následky (manažerské rozhodnutí obviněného, minimalizace nákladů zaměstnavatele, nezájem zaměstnavatele o tento majetek až do doby uplatnění odpovědnosti obviněného, jeho jiná nevyužitelnost než jako šrotu, neprovádění inventur tohoto majetku, náklady obviněného na demontáž a dopravu šrotu do sběrného dvora, jeho nízký výnos i při zohlednění oněch nákladů a vlastní práce, nízká škoda etc.).

36. Ze všech shora rozvedených důvodů nemůže napadené usnesení odvolacího soudu a jemu bezprostředně předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně obstát, neboť jsou založeny na nesprávných právních úvahách a nepodložených skutkových závěrech. Nemůže však obstát ani oběma těmto rozhodnutím předcházející usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, a v němž krajský soud uložil soudu prvního stupně znovu se věcí zabývat při současném respektování nesprávného právního názoru soudu odvolacího. Naopak ve výsledku jako spravedlivý, byť s řadou chybných skutkových i právních závěrů ohledně naplnění znaků trestného činu zpronevěry, jak bylo rozvedeno shora, se z nynějšího pohledu jeví předcházející zprošťující rozsudek soudu prvního stupně.

IV. Závěrečné shrnutí
37. Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně právně kvalifikovaly jednání obviněného jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud využil kasačního oprávnění a podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 3 To 260/2016, tak i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 T 179/2014. Zároveň ale zrušil i jim předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 To 80/2016, kterým odvolací soud zrušil (co do výsledku adekvátní) zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2015 a zavázal soud prvního stupně k respektování jeho nesprávného právního názoru. Dále Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

38. V dalším průběhu trestního řízení je odvolací soud povinen podle § 265s odst. 1, 2 tr. řádu důsledně respektovat závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený shora (zejména pokud jde o dosud neprokázané vlastnictví poškozené INTAR k předmětnému šrotu, neprokázanou výši škody s ohledem na uplatněnou obhajobu obviněného, dosud neprokázané úmyslné zavinění obviněného ke všem znakům objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jeho vědomí o možnosti, že není oprávněn k takovému nakládání s předmětným šrotem, resp. že tím způsobuje zaměstnavateli škodu a nikoli úsporu etc.). Stejně tak je i pro případ naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jimž neodpovídají dosavadní skutková zjištění, vázán závazným právním názorem, že nejde o věc zasluhující postižení prostředky trestního práva, naopak jde o čin méně společensky škodlivý, u něhož zcela postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

39. Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože s ohledem na rozsah a charakter zjištěných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 1. 2017

JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu

Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Ř í h a , Ph.D.