5 Tdo 393/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



5 Tdo 393/2017-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný L. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 11 To 413/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 51/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. H. odmítá.


Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 16 T 51/2016, byl obviněný L. H. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu. Za tyto trestné činy mu byl podle § 233 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným označeným ve výroku rozhodnutí náhradu škody.

2. Uvedených trestných činů se obviněný podle zjištění soudu dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že postupně v přesně nezjištěné době (minimálně však od prosince 2013 do 7. 12. 2014) v místě svého bydliště v N., U S., vyrobil na multifunkční tiskárně Hewlett Packard Deskjet Advantage 1515, výr. č. ..., nejméně 124 ks padělaných bankovek (ve výroku o vině konkretizovaných sériovým číslem a nominální hodnotou) s úmyslem udat je jako pravé a získat tak neoprávněně finanční prospěch, a to tak, že pravé bankovky okopíroval, vytiskl, vystřihl, a takto vyrobené padělky uvedl do oběhu jako pravé, částečně nezjištěným způsobem a částečně jako řidič vozidla taxislužby, a to v případech rozvedených ve výroku rozsudku, čímž poškodil zájem státu na bezpečnosti a spolehlivosti peněz a zároveň tak způsobil dalším osobám škodu ve výši 39 000 Kč.

3. Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 3 1. 10. 2016 usnesením pod sp. zn. 11 To 413/2016 tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a v yjádření k němu

4. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný L. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spatřoval obviněný L. H. v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný byl přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů je stiženo vadami. Zopakoval svou předchozí obhajobu o vlastním doznání, poukázal na důvody, které iniciovaly jeho jednání, a popsal, jakým způsobem bankovky padělal. Obviněný současně namítl, že skutková zjištění soudů vycházejí z nesprávného hodnocení důkazů. Soudy se podle jeho názoru řádně nevypořádaly s předloženým dokladem o zakoupení tiskárny Hewlett Packard model HP DJIA1515. Podle jeho přesvědčení je vyloučeno, aby získal pokladní doklad stejného druhu tiskárny, na které bankovky padělal, pokud by ji sám nezakoupil. Za neprokázaný považoval názor, že originál účtenky, kterou soudu předložil, je falsum a že ho nelze získat jiným způsobem, než skutečným zakoupením zboží. Rovněž soudům vytkl porušení zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v § 2 odst. 6 tr. řádu, což mělo za následek chybné hmotněprávní posouzení skutku, neboť obviněný nebyl schopen padělat bankovky dříve, než zakoupil tiskárnu. Uvedl, že došlo k omylu v hodnocení důkazů, což se odrazilo ve výroku o vině a trestu.

6. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 11 To 413/2016, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 16 T 51/2016, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu Praha-východ k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal o odklad výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.

7. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tohoto práva nevyužil a souhlasil s projednáním a rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

III. Posouzení důvodnosti dovolání
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

9. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

10. Obviněný L. H. sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však měl poukázat spíše na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Obviněný se totiž domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho názoru v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto pochybení spočívající v neuplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik významné, aby jen s poukazem na ně odmítl dovolání .

11. Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.

12. Ovšem i kdyby obviněný opřel své dovolání o správně konkretizovaný dovolací důvod, neodpovídala by argumentace použitá v jeho dovolání ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Námitkou, že není prokázáno, že by k tisku bankovek došlo na určené tiskárně, totiž obviněný zpochybňoval správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a jejich hodnocení důkazů, aniž by vytkl vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Navíc s touto námitkou, kterou obviněný uplatnil i ve svém dovolání, se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 4 jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .

13. V daném případě se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž primárně žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů. Dovolatel tak prosazoval odlišné hodnocení důkazů oproti hodnocení učiněnému soudy prvního a druhého stupně. Dovolatel se tak pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .

14. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.

15. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Obviněný sice tvrdil, že se ke svému činu doznával, ač to zjevně není pravda, dále pak polemizoval se závěry soudů nižších stupňů týkajícími se rozsahu skutku, s nimiž nesouhlasil. Soudy nižších stupňů ovšem správně vycházely z celého komplexu důkazů, které ve svých rozhodnutích podrobně popsaly, v rámci jejich hodnocení důvodně dospěly k závěru, že obviněný distribuoval padělané bankovky, které předtím sám vyráběl, zpravidla je udával při provozování taxislužby, kdy se spoléhal na podnapilost zákazníků, zhoršené světelné podmínky ve vozidle apod. Bankovky posléze zajištěné od poškozených byly podrobeny znaleckému zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví pravost platidel a cenin. Znalec ve svém posudku jasně určil, že padělky zajištěných bankovek pocházejí z téže dílny, obsahují tutéž tiskovou chybu. K zajištění padělaných bankovek přitom došlo jak po datu tvrzeného nákupu tiskárny (27. 10. 2014), tak i před ním. Účtenka předložená obviněným stojí jako důkaz osamoceně, je navíc špatně čitelná, nemá úzkou a bezprostřední souvislost s dalšími ve věci provedenými důkazy. Nebylo proto možné postavit najisto, zda se vztahuje k zakoupení té konkrétní tiskárny (podle výrobního čísla), kterou znalec určil jako tiskárnu, na níž byly vytištěny padělky bankovek (to nebylo potvrzeno ani dalšími důkazy v řízení provedenými, jako např. zprávou od prodejce Electro World). Zejména se však v řízení před soudy nižších stupňů podařilo vyvrátit verzi tvrzenou obviněným i v dalších okolnostech, neboť s ohledem na celkovou sumu danou součtem nominálních hodnot padělků, které obviněný prokazatelně udal jako pravé, nemůže obstát ani jeho tvrzení, že je získal od neznámého Slováka, který jimi uhradil cenu za odvoz taxíkem ve výši 10 000 Kč. Soudy nižších stupňů se tak důvodně přiklonily k verzi prezentované obžalobou a nikoli obhajobou, což ve svých rozhodnutích také přesvědčivě vysvětlily. Nelze tak souhlasit s obviněným, že by soudy v rámci hodnocení dokazování postupovaly svévolně, že by mezi provedenými důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem byl dán rozpor, natož pak extrémní. Soudy nižších stupňů se o bhajobou obviněného v naznačených směrech pečlivě zabývaly, avšak vyhodnotily ji jako účelovou a jím předloženou verzi důvodně pokládaly za nepravdivou. Jen proto, že obviněný odmítá skutková zjištění soudů učiněná v souladu s obsahem důkazních prostředků, nelze uvažovat o porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak se obviněný mylně domníval. Nadto je možno připomenout, že zcela stejně trestné jako padělání peněz (jejich výroba) je i udávání padělaných peněz jako pravých ( § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku) , k němuž se obviněný svou (jinými důkazy vyvrácenou) verzí skutkového děje vlastně doznával (doznání obviněného ovšem nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu srov. § 2 odst. 5 druhá věta tr. řádu).

IV. Závěrečné shrnutí

16. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl obviněným uplatněn jen formálně, ve skutečnosti nelze obsah vlastně jediné konkrétní dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovala výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti hmotněprávnímu posouzení činu.

17. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017

JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu

Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.