5 Tdo 380/2005
Datum rozhodnutí: 11.05.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 380/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2005 o dovolání podaném obviněným L. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 9 To 352/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 39/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 1 T 39/2004, byl obviněný L. S. uznán vinným trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., za které mu byl podle § 242 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 9 To 352/2004, rozhodl podle § 256 tr. ř. o jeho zamítnutí.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Plzni napadl obviněný L. S. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

Dovolatel uvedl, že Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 3 T 188/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 9 To 535/2004, jej uznal vinným za jednání z roku 1996. V posuzované věci tak měl odvolací soud uložit přiměřený souhrnný trest s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 3 T 188/2000. Dále namítl, že veřejné zasedání odvolacího soudu bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoli se prostřednictvím manželky omluvil a žádal o jeho odročení, když byl schopen doložit doklad o pracovní neschopnosti. Podle jeho další dovolací námitky o konání výslechu nezletilého M. Š. nebyl vyrozuměn obhájce a nebylo mu umožněno se jej zúčastnit ani za použití technických prostředků. Ze všech těchto důvodů, které jednotlivě naplňují citované důvody dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru se lze ztotožnit se závěry odvolacího soudu, podle nichž obviněný byl schopen účasti ve veřejném zasedání. Způsob pořízení důkazů výslechem nezletilého M. Š. potom nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudit a v tomto případě nelze dovodit ani nutnost aplikace ustanovení o souhrnném trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v těchto ustanoveních trestního zákona.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti.

Obviněný na podporu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že odvolací soud měl rozhodnout o uložení souhrnného trestu. Otázka, zda jsou dva trestné činy spáchány v souběhu a zda za ně má být za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest, je hmotně právním posouzením, které lze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, T 501/2003). Dovolací soud proto přezkoumal důvodnost této dovolací námitky a dospěl k závěru, že jí nelze přisvědčit.

Soud uloží podle § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uložený pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Také v případě mnohosti trestných činů téhož pachatele, o nichž bylo rozhodnuto ve více trestních řízeních, je základním kritériem pro uložení souhrnného trestu skutečnost, zda všechny trestné činy, za něž má být souhrnný trest uložen, byly spáchány dříve, než v prvním z těchto souběžně, popř. následně probíhajících trestních řízeních byl vyhlášen prvý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Soud tedy uloží souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. k již dříve uloženému souhrnnému trestu, ovšem jen za podmínky, že veškeré sbíhající se trestné činy téhož pachatele, o nichž bylo rozhodováno ve více trestních řízeních, byly spáchány dříve, než byl v některém z těchto trestních řízení vyhlášen prvý odsuzující rozsudek soudem prvního stupně. Trestný čin téhož pachatele spáchaný po tomto okamžiku je vůči uvedeným sbíhajícím se trestným činům v poměru zpětnosti (recidivy) a soud za něj proto uloží samostatný trest (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 58/97).

Dovolatel požadoval uložení souhrnného trestu v projednávané věci k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 3 T 188/2000, jímž byl obviněný uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Jak však zjistil Nejvyšší soud, dne 13. 1. 1997 byl týmž soudem ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 108/96 vyhlášen rozsudek, kterým byl obviněný odsouzen pod bodem 1. výroku pro totožný skutek, přičemž v odvolacím řízení byl tento odsuzující výrok zrušen. Pro úplnost je možno dodat, že tímto rozsudkem byl obviněný odsouzen také za další dva trestné činy a rozsudek nenabyl právní moci. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací totiž ve věci sp. zn. 9 To 57/98 dne 14. 5. 1999 vyhlásil rozsudek, kterým podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a d) tr. ř. zrušil rozsudek vydaný ve věci 6 T 108/96 a dále rozhodl mj. tak, že ohledně skutku popsaného pod bodem 1. výroku věc podle § 260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření. Následně byla pro tentýž skutek opět podána obžaloba a věc byla u Okresního soudu v Sokolově vedena pod sp. zn. 3 T 188/2000. Rozsudek ve věci 6 T 108/96 byl tedy vyhlášen, ale ohledně předmětného skutku nenabyl právní moci. Z podané geneze je však zřejmé, že účinky vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu ke skutku, pro který byl po podání nové obžaloby obviněný odsouzen Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 3 T 188/2000 nastaly již dne 13. 1. 1997 (v rámci trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 T 108/96) a nikoli až dne 15. 6. 2004, jak navrhoval ve svém dovolání obviněný.

Z hlediska posouzení důvodnosti námitky dovolatele je dále významné, že Okresní soud v Sokolově rozsudkem vydaným ve věci 3 T 188/2000 rozhodl mj. podle § 35 odst. 2 tr. zák. o uložení souhrnného trestu obviněnému, a podle téhož ustanovení zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. 6 T 100/95, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jak bylo výše uvedeno, je podmínkou uložení souhrnného trestu skutečnost, že soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, a toto kritérium je třeba důsledně dodržet také v případě mnohosti trestných činů téhož pachatele, za které je souhrnný trest ukládán. Den 6. 6. 1996, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ve věci sp. zn. 6 T 100/95, je tak v předmětné věci okamžikem, před kterým by musela být spáchána veškerá trestná činnost, za kterou by byl dovolatelem požadovaný souhrnný trest ukládán.

Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že rozhodujícím okamžikem, do kterého v dané věci bylo možno uvažovat o souběhu trestných činů a tedy o nutnosti uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., je den 6. 6. 1996 a stejně tak by jím byl i den 13. 1. 1997. Trestné činnosti ve věci posuzované Okresním soudem v Domažlicích, sp. zn. 1 T 39/2004 a posléze Krajským soudem v Plzni, sp. zn. 9 To 352/2004, se však obviněný dopustil až později - v období od počátku roku 2002 do května roku 2003. Trestné činy ohrožování mravní výchovy podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., za které byl obviněnému uložen trest v posuzované věci, tak nebyly v souběhu s trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným Okresním soudem v Sokolově ve věci 3 T 188/2000, ani nebyly v souběhu s trestnou činností, za kterou byl obviněný odsouzen Okresním soudem v Sokolově ve věci sp. zn. 6 T 100/95. Ve vztahu k těmto trestným činům se jedná o vzájemný vztah zpětnosti (recidivy).

Okresní soud v Domažlicích i Krajský soud v Plzni tak odsuzovaly obviněného za trestné činy, které spáchal poté, co byl ve dvou případech soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin a nebyly tudíž naplněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestům uloženým za tyto trestné činy. Dovolací námitky, podle kterých měl odvolací soud rozhodnout o uložení souhrnného trestu, je tak nutno ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tohoto ustanovení. Ve vztahu k posuzovanému dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný neuvedl jedinou námitku, která by po obsahové stránce odpovídala některé z alternativ tohoto dovolacího důvodu. Argumentaci, podle které o konání výslechu nezletilého M. Š. nebyl vyrozuměn obhájce a nebylo mu umožněno se jej zúčastnit ani za použití technických prostředků, nelze považovat za odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodržení procesních ustanovení o konání výslechu, včetně umožnění účasti obhájce u jednotlivého úkonu, nelze za současné právní úpravy přezkoumat prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v taxativním zákonném výčtu § 265b tr. ř.

Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V tomto smyslu však dovolatel napadenému usnesení ani rozsudku soudu prvního stupně nevytkl jediné pochybení, proto ani tento dovolací důvod nebyl námitkami obviněného naplněn. [Neuložení souhrnného trestu totiž nespadá pod případy, jež by mohly být napadány prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]

V další námitce dovolatel vytkl, že veřejné zasedání odvolacího soudu bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoli se prostřednictvím manželky omluvil a žádal o odročení jednání, když byl schopen doložit doklad o své pracovní neschopnosti. Tato námitka taktéž z obsahového hlediska nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, které obviněný v dovolání citoval. Vzhledem k zákonné formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, dospěl Nejvyšší soud k názoru, že dovolatel fakticky uplatnil tento dovolací důvod, a námitku z věcného hlediska přezkoumal.

K naplnění § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Podle něj v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 26, č. 621/2004).

Vzhledem k obsahu posuzované námitky lze poukázat na dosavadní soudní praxi, podle které potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (vyhláška č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 19, č. 461/2003). K případu, kdy omluva obviněného doložená potvrzením o jeho pracovní neschopnosti nebyla dostačujícím důvodem pro zjištění vady odpovídající § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. US 724/04.

Ze spisového materiálu předmětné trestní věci bylo zjištěno, že dne 11. 10. 2004 obviněný převzal vyrozumění o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu nařízeného na den 7. 12. 2004 (č. l. 262). Na tento termín bylo předtím odročeno dne 5. 10. 2004, kdy se obviněný z důvodu nemoci k veřejnému zasedání nedostavil.

Také k veřejnému zasedání konanému dne 7. 12. 2004 se obviněný nedostavil. Jak vyplývá z úředních záznamů založených na č. l. 263, v den konání veřejného zasedání bylo ze strany soudu telefonicky u praktického lékaře MUDr. Z.z K. zjištěno, že obviněný se ode dne 23. 11. 2004 nenachází v pracovní neschopnosti. Krajský soud v Plzni konstatoval, že u obviněného byla zachována pětidenní lhůta od doručení vyrozumění, a vyhlásil usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného, když jeho účast ve veřejném zasedání nebyla nutná. V odůvodnění rozhodnutí soud druhého stupně uvedl, že přestože manželka obviněného telefonicky sdělila, že tento je v pracovní neschopnosti, krajský soud tento údaj ověřil a zjistil, že není pravdivý a obviněný byl schopen práce a tudíž i účasti ve veřejném zasedání. Navíc MUDr. Z. soudu sdělil i to, že s obviněným nebyla v době jeho léčení dobrá spolupráce, neboť se nedostavoval na stanovené kontroly a na výzvy orgánů sociálního zabezpečení. Krajský soud tedy správně neshledal důvody pro opětovné odročení veřejného zasedání o odvolání obviněného.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě byli obviněný i obhájce o konání veřejného zasedání včas vyrozuměni, přičemž zdravotní stav obviněnému umožňoval jeho účast ve veřejném zasedání. Ze strany obviněného nedošlo k předložení potvrzení o pracovní neschopnosti a ani toto by samo o sobě nepostačovalo jako řádná omluva neúčasti, ta by přicházela v úvahu pouze v případě jednoznačného vyjádření ošetřujícího lékaře o vyloučení jeho účasti na soudním jednání ze zdravotních důvodů. Ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tedy došlo při dodržení všech relevantních požadavků stanovených platnou právní úpravou. Z protokolu č. l. 265 a násl. bylo zjištěno, že obhájce obviněného byl po celou dobu konání veřejného zasedání přítomen a mohl tak uplatnit veškerá zákonem vymezená procesní práva ve prospěch obviněného. V průběhu veřejného zasedání navíc nebyly provedeny žádné nové důkazy, k nimž by měl obviněný právo se vyjádřit, a které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud neshledal okolnosti, které by mohly vést ke zkrácení ústavně garantovaného práva obviněného vyplývajícího především z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Obviněný se v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a soud nedal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil a svou neúčast řádně neomluvil. Z těchto důvodů nebylo konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v nepřítomnosti obviněného (na podkladě vyhlášení příslušného usnesení) zásahem do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, a proto Nejvyšší soud námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž námitky dovolání stran dodržení podmínek uložení souhrnného trestu a podmínek účasti obviněného při jednání odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud zjevně nedůvodnými a v ostatních námitkách nebyl uplatněn některý ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl dovolací soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. května 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová