5 Tdo 379/2009
0
Dotčené předpisy:




5 Tdo 379/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2009 o dovoláních, která podali Ing. M. B. a Ing. M. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 10 To 261/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 130/2004, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 10 To 261/2008.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 4 T 130/2004, byli obvinění Ing. M. B. a Ing. M. V. uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se obviněná Ing. M. B. dopustila jednáním pod body 1) 3) výroku o vině a obviněný Ing. M. V. skutky pod body 1) 4) tamtéž. Za uvedený trestný čin byli jmenovaní obvinění odsouzeni podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, resp. u obviněného Ing. M. V. v trvání tří roků. K výkonu uložených trestů byl každý z obviněných podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. okresní soud odkázal více jak dvě stě poškozených členů družstevní záložny s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byli obvinění Ing. M. B. a Ing. M. V. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby ze skutku, který obžaloba kvalifikovala jako dílčí skutek pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. K. [bod 4) výroku o vině].

Trestná činnost obviněných konkrétně formulovaná pod body 1) 4) odsuzující části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. ohledně obviněné Ing. M. B. jen pod body 1) 3) této části výroku o vině, spočívala v podstatě v tom, že v období od 9. 1. 1998 do 24. 8. 1999 obvinění jako členové statutárního orgánu představenstva N. d. z. (později Z. O. spořitelní a úvěrní družstvo) postupně jménem tohoto družstva uzavřeli smlouvu o zprostředkování koupě nemovitostí se společností R., s. r. o., smlouvu o úplatném převodu cenných papírů listinných akcií na majitele emitovaných společností E.-O. B., a. s., smlouvu o úplatném převodu cenných papírů listinných akcií na majitele emitovaných společností N., a. s., a smlouvu o provedení práce s P. P., a. s., na jejichž základě byla vyplacením peněžních částek z prostředků družstva snížena hodnota jimi spravovaného majetku o částku 17.026.188,90 Kč, o niž tak byly v konečném důsledku znehodnoceny vklady poškozených členů družstva.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. a poškozených J. a M. N. Usnesením ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 10 To 261/2008, odvolací soud všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové napadli ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obvinění Ing. M. B. a Ing. M. V. dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců JUDr. E. P. a JUDr. P. W. Oba je shodně opřeli o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná Ing. M. B. napadla rozsudek okresního soudu v rozsahu výroku o vině pod body 1) 3) a také v rozsahu výroku o trestu. V zásadě její námitky spočívají v tom, že soudy nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly žádné pochybnosti, v jejím jednání absentovala subjektivní stránka, soudy určily nesprávně výši škody a uložený trest považovala dovolatelka vzhledem k délce trestního řízení za nepřiměřený.

Konkrétně ke skutku pod bodem 1) výroku o vině obviněná popřela svůj úmysl poškodit družstevní záložnu a pokud soud prvního stupně při hodnocení subjektivní stránky poukazoval na personální propojení mezi jednotlivými společnostmi, nemohou tyto důvody obstát ve vztahu k dovolatelce, která nebyla účastna na podnikání dotčených právnických osob. Nemohla mít proto informace o jejich celkové finanční situaci. Obviněná v této souvislosti poukázala na původní rozhodnutí odvolacího soudu, jímž po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, tomuto soudu přikázal vypořádat se náležitě se všemi námitkami obhajoby a zabývat se u každého z obviněných s naplněním subjektivní stránky. Podle názoru dovolatelky soudy určená škoda ve výši 7.024.188,90 Kč měla být snížena, resp. nenastala, neboť N. o. s., s. r. o., jíž poskytla N. d. z. zálohy, nakoupila za tyto peníze nemovitosti v hodnotě přes 7 milionů, čímž byl navýšen vlastní kapitál této společnosti, a protože N. d. z. od 29. 3. 1999 byla jediným společníkem N. o. s., s. r. o., zvýšila se hodnota obchodního podílu N. d. z. Z toho obviněná s poukazem na znalecký posudek Bc. V. J. vyvodila závěr, že N. d. z. pouze převedla část aktiv do N. o. s., s. r. o., kterou vlastnila, a celá věc byla ve vztahu k majetku N. d. z. indiferentní .

Opět proti naplnění subjektivní stránky brojila dovolatelka také ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině. Na tomto místě sice připustila porušení zákona č. 87/1995 Sb. spočívající v prodeji jednoho kusu akcie společnosti W. B. R., a. s., zdůraznila však, že touto transakcí nevznikla záložně škoda a jednání nebylo pokryto zaviněním. Tomuto prodeji předcházející nákup 100% akcií společnosti F. I., a. s., za porušení povinnosti nepovažovala. Uvedla, že záložna získala 100% akcií F. I., a. s., kapitalizací pohledávky za členem N. d. z. (P. Š.). Tento postup předem schválilo představenstvo záložny a podle dovolatelky uvedený obchod není v rozporu se zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, neboť podle § 3 odst. 3 citovaného zákona mohou záložny nabývat majetek, který slouží jen k výkonu činností družstevní záložny a nakládat s ním po dobu šesti měsíců od jejich nabytí, pokud se jedná o majetek, kterým byly zajištěny pohledávky družstevní záložny. Hájila se, že akcie chtěla dále prodat, což se neuskutečnilo pro nesouhlas některých členů představenstva, tudíž nezávisle na její vůli. Obviněná byla též přesvědčena, že soud při určení výše škody vycházel z nesprávného posudku znalce Ing. V. Č., který za škodu považoval celou kupní cenu za akcie společnosti F. I., a. s. Podobně jako u skutku v bodě 1) odkázala na posudek Bc. V. J., který ohodnotil majetek společnosti F. I., a. s., na více jak 5.200.000,- Kč (cena za akcie), protože vysoce ocenil podíl společnosti F. I., a. s., ve společnosti N., a. s. K tomuto obchodnímu podílu se vyjádřil i znalecký ústav, který jej ocenil na 11.175.424,- Kč, s čímž se však neztotožnila obviněná, podle níž měl mnohem vyšší hodnotu zejména hotel H., který vlastnila společnost N., a. s. Dovolatelka si nechala vypracovat znalecký posudek na určení hodnoty hotelu H., jehož cenu (resp. jen hodnotu pozemků) vyčíslil znalec J. M. na 18.200.000,- Kč. Hodnota hotelu měla ovlivnit hodnotu společnosti N., a. s., a konečně i hodnotu F. I., a. s. tak, že majetek společnosti F. I., a. s., pokrýval cenu za její akcie zaplacenou záložnou, a proto N. d. z. nevznikla žádná škoda. K tomuto obviněná obsáhle popisovala, proč byl výpočet hodnoty hotelu a v konečném důsledku závěr o způsobené škodě vadný.

U skutku pod bodem 3) výroku o vině dovolatelka popřela stejně jako u ostatních skutků úmyslné zavinění a napadla nedostatečné odůvodnění v rámci jednoho krátkého odstavce na str. 40 rozsudku okresního soudu a dále shodnými argumenty jako ke skutku 2) brojila proti výši škody. Konkrétně hotel H. měl mít vyšší hodnotu než jakou určil znalecký ústav a podle přesvědčení dovolatelky v důsledku toho i hodnota akcií společnosti N., a. s., v níž měla záložna majetkový podíl prostřednictvím společnosti F. I., měla být vyšší, proto v konečném důsledku N. d. z. nevznikla jejím jednáním žádná škoda.

Obecně potom obviněná Ing. M. B. konstatovala porušení svého práva na obhajobu, jež spatřovala především v tom, že soudy ani přes její opakované výhrady ke znaleckému posudku znaleckého ústavu nevyslechly osoby, jež posudek vypracovaly. Připomněla nálezy Ústavního soudu, a to ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 654/02, a ze dne 30. 4. 2007 (správně měl být uveden rok 2008), sp. zn. II. ÚS 2168/07, kde Ústavní soud zdůraznil nutnost zamezit libovůli rozhodování soudů tak, že rozhodnutí bude náležitě odůvodněno, uvedeno, jakým způsobem se vypořádaly s námitkami obhajoby, apod. Namítla též nesoulad protokolu o veřejném zasedání se zvukovým záznamem, kde je slyšet, jaké konkrétní důkazy obhájce navrhoval.

Obviněná v odůvodnění jednotlivých částí svého podání napadla znalecký posudek V. Č. a též posudek znaleckého ústavu. V. Č. údajně postupoval v rozporu s § 89 odst. 12 tr. zák., nerespektoval, že škodu představuje rozdíl mezi vydanými a obdrženými majetkovými hodnotami (zde odkázala na judikát SR 117/2000-1 , tato citace je však nejasná, s největší pravděpodobností se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tz 97/2000, uveřejněné pod č. 117 v časopise Soudní rozhledy, č. sešitu 10/2000, str. 315).

Obecně bez vztahu k určitému skutku dovolatelka nesouhlasila se způsobem, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Zamítly totiž její návrhy na doplnění dokazování bez řádného odůvodnění v souladu s § 254 tr. ř. a rozhodnutí tak obviněná považovala za nevyhovující podmínkám podle § 125 tr. ř.

Konečně vytkla soudům i pochybení v rozsahu výroku o jí uloženém trestu, který považovala za nepřiměřeně přísný vzhledem k délce trestního řízení, což podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Domnívala se, že soudy měly podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody.

S ohledem na uvedené důvody obviněná Ing. M. B. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové si podal také obviněný Ing. M. V., který v podstatě obecně napadl především vznik, event. i výši škody a dále naplnění znaku porušení povinnosti spravovat cizí majetek kromě bodu 3 výroku o vině, u něhož posledně uvedený znak připustil. K námitce absence škodlivého následku (a to u všech skutků) uplatnil obsahově v podstatě totožné námitky jako obviněná Ing. M. B., vyslovil především zásadní nesouhlas se závěry znaleckého posudku, který vypracovala Národohospodářská fakulta Vysoké školy ekonomické v Praze. Shodnost dovolací argumentace byla zjevná především v části dovolání týkající se skutku pod bodem 1) výroku o vině, v níž tvrdil, že N. d. z. vlastnila společnost N. o. s., s. r. o., a nemovitosti ve vlastnictví N. o. s., s. r. o., tak zvyšovaly majetek záložny. Nevysvětlil však konkrétně, o jaké částky by se mělo jednat, zato odkázal v podrobnostech na své vyjádření k reviznímu znaleckému posudku a na odůvodnění svého řádného opravného prostředku.

Co se týká zákonného znaku skutkové podstaty podle § 255 tr. zák. porušení povinnosti spravovat cizí majetek , dovolatel souhlasil s jeho naplněním i specifikací v bodě 3) výroku o vině. Neztotožnil se však se soudy ohledně povinnosti, již měl porušit pod bodem 2) téhož výroku. S poukazem na § 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění účinném v době spáchání trestného činu, tvrdil, že družstevní záložny se mohly majetkově účastnit v právnické osobě za účelem podnikání, pokud účastníky právnické osoby byly jen družstevní záložny nebo obce. [Uvedl však špatnou citaci, správně tuto možnost upravovalo ustanovení § 3 odst. 2 písm. f) citovaného zákona.] Na existenci tohoto ustanovení [§ 3 odst. 1 písm. f)] byl upozorněn v rámci odvolacích námitek uplatněných obviněnou Ing. M. B. již soud druhého stupně, který si však podle obviněného ani nezjistil správné znění ustanovení § 3 odst. 1 dotčeného právního předpisu platného v inkriminované době.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. V. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 10 To 261/2008, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by specifikoval, kterému ze soudů dvou stupňů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).



Oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený pod písmenem l) odst. 1 § 265b tr. ř. v jeho druhé alternativě a ve spojení s důvodem pod písmenem g) téhož ustanovení. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod tak může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je tak povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

Protože dovolací námitky každého z dovolatelů zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obě dovolání jsou částečně důvodná.

Obvinění Ing. M. B. a Ing. M. V. shodně napadli právní závěry soudů nižších stupňů ohledně škodlivého následku, který měl být způsoben jednotlivými skutky pod body 1) 4) odsuzujícího výroku o vině rozsudku okresního soudu. Nesouhlasili s určením výše škody, resp. s tím, že by vůbec nějaká škoda v důsledku jednání popsaného ve skutkové větě vznikla. Dovolací soud uvedené hmotně právní námitce směřující proti způsobu určení škodlivého následku přisvědčil.

Je povinností soudu, aby ve skutkové větě výrokové části rozsudku popsal všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě charakterizují zákonné znaky trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro zvolenou právní kvalifikaci (srov. § 120 odst. 3 tr. ř.).

Podle zjištění dovolacího soudu však Okresní soud v Trutnově, jenž rozhodoval v této věci v prvním stupni, uvedené povinnosti zcela nedostál. Byť formulace skutkových vět obsahuje základní skutečnosti vymezující některé formální znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., neobsahuje v dostatečné míře okolnosti, na nichž soud založil svůj závěr o vzniku škody. Současně není z popisu skutků v jednotlivých bodech výroku o vině zcela zřejmý obsah uvedených částek, jež tvoří výši škody, tzn. jakou formu škody (úbytek majetkových hodnot či ušlý zisk) škoda zjištěná soudem představuje. Neúplnost skutkových vět okresní soud nezhojil ani v odůvodňující části rozhodnutí.

Trestní zákon ani trestní řád neobsahují výslovnou definici pojmu škoda a pro účely trestního řízení, resp. trestní odpovědnosti je tak nutné vycházet z určení obsahu tohoto právního institutu v jiných odvětvích práva (občanského a obchodního). Pojem škoda vyjadřuje podle právní teorie i soudní praxe újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, nedojde-li k naturální restituci. Nejvyšší soud připomíná, že škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, se rozumí nejen zmenšení předmětného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Je proto nutné rozlišovat dva základní druhy škod skutečnou škodu a ušlý zisk (§ 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Skutečnou škodu představuje újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného a hodnotu, kterou je nutné vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je hodnota, o kterou se majetek poškozeného nezvětšil, ačkoli jeho rozmnožení bylo důvodné očekávat, kdyby nenastala škodná událost s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. r. č. 55/1971, s. 151 153 Sb. rozh. obč.).

V posuzované trestní věci z popisu skutků v jednotlivých bodech výroku o vině /výrazně především v bodě 1) a 3)/ jednoznačně nevyplývají konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné určit způsob výpočtu výše škody, jež je v něm pouze číselně vyjádřena. Částky 7.024.188,90 Kč a 3.322.000,- Kč jsou uvedeny v popisu skutku, aniž by soud prvního stupně blíže vyjádřil, jakými úvahami byl při jejich výpočtu veden. Všechny čtyři skutky dále shodně popisují obchodní transakce, kterých se účastnil jednak dovolatel Ing. M. V., ve třech případech rovněž dovolatelka a u skutku pod bodem 4) výroku o vině také spoluobviněný J. K., které v podstatě spočívaly ve vynaložení finančních prostředků z majetku záložny, za něž byla poskytnuta protihodnota, a následně je pouze konstatován důsledek těchto obchodních operací, tj. způsobení škody v určité výši. Z takového zjištění však není zřejmé, zda příslušný nákup akcií byl obviněnými uskutečněn za výrazně vyšší cenu, která tak neodpovídala ceně běžné na trhu, event. zda finanční prostředky patřící záložně byly jiným subjektům poskytnuty za nevýhodných podmínek právě v důsledku porušení povinnosti spravovat majetek družstevní záložny s odbornou péčí a v souladu s jejími zájmy. (§ 567 odst. 1, 2 obch. zák., se zřetelem k § 66 odst. 2 a § 260 obch. zák.). Popis skutků tak zůstal nejasný i v určení, které jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škodlivého následku a zda bylo zahrnuto zaviněním jednotlivých dovolatelů. Pokud se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí o některém ze skutků ve vztahu ke způsobení škody zmínily, učinily tak spíše paušálně odkazem na znalecké posudky (chybí zde např. i jasné zhodnocení jednotlivých znaleckých závěrů a jasné určení, z jakého z nich a proč soudy čerpaly podklad pro své právní závěry), aniž by tedy bylo možné jednoznačně určit důvod vzniku škody a určit její obsah.

Škodu ve smyslu § 255 tr. zák. může představovat typicky úbytek spravovaného majetku (k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován řádně) nebo takový následek, že nenastane obvyklý přírůstek na spravovaném majetku (který lze očekávat při řádné správě majetku). Ani jednu z těchto forem však skutkové věty jednoznačně nevystihují. Zůstává tak otázkou, zda podle soudu prvního stupně měla záložna vynaložit finanční prostředky neoprávněně, nebo jestli újma spočívala např. ve zjevné nevýhodnosti smlouvy o zprostředkování koupě nemovitostí [bod 1) výroku o vině] či v nadhodnocení ceny akcií [body 2) a 3) výroku o vině] apod. Dovolací soud v této souvislosti považuje za vhodné zdůraznit nutnost vyjádřit v popisu skutku, jímž měly být naplněny znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti spravovat cizí majetek. Bez toho, že by porušení určité povinnosti při správě cizího majetku bylo alespoň jednou z příčin existence škodlivého následku, nemůže právní závěr o vině uvedeným trestným činem obstát.

Nejvýrazněji se vytýkané pochybení projevilo v popisu skutku pod bodem 4) výroku o vině. Dovolací soud nemůže akceptovat okresním soudem popsaný skutkový stav, z něhož plyne, že poukázáním zálohy ve výši 1.500.000,- Kč, uzavřením pojistné smlouvy a nepředložením vyúčtování a faktury se dovolatel spolu s obviněným J. K. dopustili trestného jednání, v jehož důsledku měla být způsobena družstevní záložně škoda ve výši 1.500.000,- Kč. Škodou sice může být rozdíl mezi tržní cenou práce a cenou fakticky vynaloženou v důsledku porušení povinnosti řádně spravovat cizí majetek (zde tedy eventuelně mohla být škoda spatřována v nepřiměřeně vysoké záloze na vytvoření systému pojištění vkladů), avšak skutková věta nic takového nenaznačuje. Naopak vypovídá o tom, že v souladu se smlouvou o provedení práce skutečně k určitému návrhu systému pojištění vkladů došlo, jak dokládá předávací protokol (založený v trestním spise na č. l. 91-92 Přílohy č. 1) a rovněž fakt, že záložna s P. P., a. s., uzavřela i pojistnou smlouvu (viz č. l. 93 a násl. Přílohy č. 1). Nejvyšší soud nepovažuje za trestním právem postižitelný ani takový postup, pokud pojišťovna za své služby nevystavila fakturu a vyúčtování, což nepřímo z popisu skutku vyplývá. Odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně však naznačuje i jiné možnosti, a to, že uzavřená pojistná smlouva byla zjevně nevýhodná pro záložnu, neboť pojišťovna svými smluvními podmínkami se prakticky zprostila povinnosti k plnění (ve shodě s názorem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami). Soud však současně připouští tu možnost, že záložna neměla vůbec vstupovat ve smluvní vztah s pojišťovnou, neboť tato se v rozhodné době již nacházela ve finančních problémech, byla na ni uvalena nucená správa a následně vyhlášen konkurs na její majetek. (Srov. str. 40 rozsudku okresního soudu). Předmětný nedostatek rozsudku soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, který projednal odvolání obou dovolatelů a dvou poškozených.

Lze shrnout, že na podkladě námitek obou dovolatelů ohledně jednoho z formálních znaků skutkové podstaty podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., a to vzniku škody, bylo namístě zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto soudu věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Přestože vytýkané vady mají původ již v řízení před soudem prvního stupně, z důvodu ekonomie trestního řízení vrátil dovolací soud věc soudu druhého stupně, který se s vadným rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, aniž chyby odsuzujícího rozsudku napravil a rovněž se dostatečným způsobem nevypořádal se všemi námitkami, které obvinění uplatnili již ve svém řádném opravném prostředku a v podstatě zopakovali ve svých dovoláních.

Nejvyšší soud tedy zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 10 To 261/2008, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních obou dovolatelů a poškozených manželů J. a M. N. proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 4 T 130/2004. Rozsudkem soudu prvního stupně však bylo rozhodnuto o vině a trestu nejen dovolatelů, ale rovněž dalšího spoluobviněného J. K., kterému důvod, jenž shledal Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozhodnutí z podnětu dovolání spoluobviněných, rovněž prospívá. Na tomto místě považuje dovolací soud za vhodné připomenout některé podmínky aplikace zásady tzv. beneficium cohaesionis zakotvené v ustanovení § 261 tr. ř., jež mohou být za daných okolností v novém řízení před soudem druhého stupně aktuální.

Podle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby. Podstatou zásady beneficium cohaesionis (dobrodiní záležející v souvislosti) je změna rozsudku i ve prospěch té osoby, která odvolání nepodala, jestliže jí prospívá důvod, pro který byl změněn rozsudek ve prospěch osoby, která odvolání podala. Jde o průlom do právní moci rozsudku (viz § 139 tr. ř.), neboť v případě postupu podle tohoto ustanovení je zrušeno rozhodnutí, které v mezidobí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným.

Předpokladem shora uvedeného postupu, tj. rozhodnutí odvolacího soudu podle § 261 tr. ř. ve prospěch dalšího spoluobviněného, je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem a že všem obviněným prospívá společný důvod. Tedy nesmí jít o důvod, který je třeba u každého z obviněných zkoumat individuálně, jako je tomu u otázky trestní odpovědnosti, formy zavinění, poměrů obviněného a možností jeho nápravy aj. Společným důvodem tak může být např. to, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který se vede trestní stíhání, skutek měl být posouzen podle mírnějšího ustanovení trestního zákona, nebylo prokázáno naplnění určitého znaku skutkové podstaty trestného činu jako např. znaku škody apod. Zároveň nutno uvést, že společný důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout, musí obviněnému prospívat již v době, kdy bylo o skutku rozhodováno soudem prvního stupně, případně tento důvod musí nastat alespoň během doby, než rozhodnutí soudu prvního stupně nabude ohledně osoby, která odvolání nepodala, právní moci. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, publikované pod č. 937 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 30/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 65/2002).

V posuzované trestní věci nemohl Nejvyšší soud sám aplikovat ustanovení § 261 tr. ř., neboť dovoláními napadeným usnesením nebylo rozhodováno o řádném opravném prostředku obviněného J. K., ale pouze spoluobviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. Krajský soud v Hradci Králové totiž samostatným usnesením ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 10 To 261/2008, zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného J. K. jako opožděné.

Zjevně tudíž nebylo v možnostech dovolacího soudu užít zásadu beneficium cohaesionis, což se netýká krajského soudu, který je naopak touto zásadou vázán. V novém odvolacím řízení o odvoláních obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. tak Krajský soud v Hradci Králové může postupovat podle § 261 tr. ř. ve vztahu ke spoluobviněnému J. K., neboť o všech obviněných bylo rozhodováno jedním rozsudkem soudu prvního stupně, a důvod, o který v této věci jde, prospíval obviněnému J. K. již v době rozhodování soudu prvního stupně.

Další námitky, které shodně uplatňovali oba dovolatelé, týkající se subjektivní stránky, by sice samy o sobě nemohly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, ale poté, co k takovému postupu shledal Nejvyšší soud důvod na podkladě jiné části obou dovolání, považuje za nutné připojit se k části argumentace obou obviněných. Především je nutné odvolacímu soudu vytknout, že důsledně netrval na splnění všech pokynů soudem prvního stupně, které mu uložil ve svém usnesení ze dne 6. 12. 2005, sp. zn 10 To 310/2005, jímž zrušil první ve věci vydaný rozsudek. Okresní soud v Trutnově k naplnění subjektivní stránky v odůvodnění svého rozsudku v podstatě pouze konstatoval, že obvinění byli personálně propojeni s právnickými osobami, s nimiž záložna vstupovala do obchodních vztahů, a měli tak přesné informace o skutečné návratnosti vložených prostředků (str. 38 rozsudku). Zavinění tak soud vůbec nehodnotil ani ve vztahu k jednotlivým skutkům, dokonce se tímto znakem skutkové podstaty nezabýval ani u jednotlivých obviněných, ačkoli takové rozlišení přicházelo v úvahu zejména proto, že Ing. M. B. nebyla činná v žádné z obchodních společností, s nimiž jako předsedkyně představenstva N. d. z., později Z. O., spořitelní a úvěrní družstvo, uzavírala obchodní smlouvy uvedené v odsuzujícím výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jiná byla situace u obviněného Ing. M. V., který byl původně společníkem, později jednatelem N. o. s., s. r. o., (původně R., s. r. o.), v průběhu části let 1997 a 1998 pak vykonával funkci předsedy představenstva společnosti N., a. s. Již z těchto okolností je zjevné, že argument soudu prvního stupně k naplnění zavinění oběma obviněnými je nejen nedostatečný, nýbrž částečně nesprávný a v rozporu s listinnými důkazy.

Přestože v původním rozhodnutí právě odvolací soud uložil okresnímu soudu znovu posoudit subjektivní stránku trestného činu u jednotlivých obviněných, dokonce výslovně konstatoval, že odkaz na personální propojení obviněných s obchodními společnostmi považuje za nedostatečný, soud prvního stupně se v novém odsuzujícím rozsudku otázkou zavinění opět náležitě nezabýval, resp. prakticky vůbec. Krajský soud však svým napadeným rozhodnutím v podstatě potvrdil tento vadný postup soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. V napadeném usnesení se odvolací soud sice částečně otázce zavinění věnoval, avšak nikoli v požadovaném rozsahu. Zdůraznil např. výpověď svědka Ing. K. P., který prováděl kontrolu hospodaření záložny a to za přítomnosti obviněné Ing. M. B., na podkladě které soud dovodil vědomost obviněných o neutěšené finanční situaci záložny . Další argumenty o vysokoškolském vzdělání obviněných nemají zásadní význam. Odvolací soud se však opomněl zabývat v rámci hodnocení zavinění tím, co je v dané věci podstatné, a to vědomí obviněných o nehospodárném vynakládání prostředků družstevní záložny na obchodní transakce se subjekty citovanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněným je totiž vytýkáno, že za vynaložené investice nebylo záložně poskytnuto odpovídající plnění, resp. protihodnota (služba či nemovitý a movitý majetek). Zásadním pro existenci zavinění je tak mj. vědomost obviněných o tom, že hodnoty získané ve prospěch záložny buď nemají takovou cenu, za jakou byly pořízeny, event. vynaložené prostředky byly poskytnuty účelově ve prospěch nabyvatele nebo s vysokým rizikem jejich návratu, přestože o nevhodnosti (rizikovosti) takové investice svědčily podstatné obviněným známé okolnosti.

K naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje, aby pachatel si byl vědom porušení své zákonné nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé (tj. nejméně 25 000,- Kč podle § 89 odst. 11 tr. zák.) na spravovaném nebo opatrovaném majetku. Pokud jde o těžší následek, v dané věci způsobení škody velkého rozsahu u obou dovolatelů (tj. nejméně 5 000 000,- Kč), musí být zaviněn alespoň z nedbalosti.

Zcela nepochybně tomu tak bylo např. u skutku popsanému v bodě 1) výroku o vině. Obvinění Ing. M. B. a Ing. M. V. museli vědět, v jaké finanční situaci se N. o. s., s. r. o., (dříve R., s. r. o.) nachází, neboť N. d. z. byla v rozhodném období jejím jediným společníkem. Prokazatelně oba obvinění věděli o převodu obchodních podílů ve společnosti R., s. r. o., na N. d. z., který se uskutečnil v říjnu 1997, a rovněž byli seznámeni s podmínkami, za nichž k tomuto převodu došlo, neboť předmětnou smlouvu o převodu obchodních podílů jako statutární zástupci jediného společníka společnosti R., s. r. o., N. d. z. schválili (srov. notářský zápis ze dne 19. 11. 1997 veřejně přístupný na internetových stránkách www.justice.cz). Představenstvo záložny, jehož členy byli oba dovolatelé, potom na svých zasedáních schvalovalo opakovaně navýšení základního jmění N. o. s., s. r. o., tudíž muselo být seznámeno s finanční situací této společnosti.

Nejvyšší soud tedy souhlasí s oběma dovolateli potud, že se soudy dostatečným a zákonem požadovaným způsobem nevypořádaly s námitkami obhajoby, které obvinění uplatnili již ve svých řádných opravných prostředcích, a které zopakovali i v dovolání. V rámci nového projednání věci se tak krajský soud musí zabývat i okolnostmi, jež jsou podstatné pro skutkový závěr o existenci subjektivní stránky u obou obviněných a přesvědčivým způsobem pak vyjádří své úvahy v odůvodnění nového rozhodnutí.

Námitkami obviněné Ing. M. B., jimiž brojila proti přísnosti uloženého trestu, se dovolací soud s ohledem na způsob svého rozhodnutí nezabýval. Jednak otázku přiměřenosti trestu Nejvyšší soud neposuzuje jako dovolací důvod (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) a jednak nelze předjímat druh a výměru trestu, který může být obviněné uložen v novém rozhodnutí. Samozřejmě bude nutné, aby v případě nově ukládaného trestu krajský soud zhodnotil i okolnosti týkající se délky předmětného trestního řízení, jež soudní praxe považuje za hlediska rozhodná pro zodpovězení otázky přiměřenosti této délky (složitost věci, postup orgánů činných v trestním řízení, chování samotných obviněných, atd.). V této souvislosti ještě Nejvyšší soud připomíná názory Ústavního soudu z poslední doby související s otázkou průtahů řízení. K problematice kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení se Ústavní soud po novelizaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 160/2006 Sb. postavil tak, že zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu stěžovatelových práv (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08).

Pokud obviněný Ing. M. V. brojil proti naplnění znaku porušení povinnosti při správě cizího majetku u skutku pod bodem 2) odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., ve znění účinném v době spáchání trestného činu, a současně přitom vytýkal odvolacímu soudu laxní přístup při vypořádávání se s touto námitkou v odvolacím řízení, nebylo možné takovéto argumentaci přisvědčit.

Co se týče dovolatelova hodnocení práce soudu druhého stupně, obviněný se zmýlil, neboť krajský soud se držel citace ustanovení z odvolání obviněné Ing. M. B., která se podobně jako dovolatel ve svém dovolání pravděpodobně spletla v citaci odstavce předmětného ustanovení; v době trestné činnosti totiž, jak správně uvedl krajský soud, v odstavci 1 § 3 nebylo písmeno f) vůbec obsaženo. Na druhou stranu však obviněný a rovněž obviněná v odvolacím řízení obsahově vystihli jiné ustanovení citovaného zákona, a to § 3 odst. 2 písm. f), jež skutečně umožňovalo, aby se družstevní záložny mohly majetkově účastnit v právnické osobě za účelem podnikání, pokud účastníky právnické osoby byly jen družstevní záložny nebo obce. Nejvyšší soud předchozím výkladem sledoval pouze to, aby uvedl na pravou míru nesrovnalosti týkající se otázky, kdo pochybil při odkazu na konkrétní normu. Bez ohledu na to je však nutno konstatovat, že relevantní z hlediska porušení povinnosti spravovat cizí majetek je jednoznačně okamžik, kdy došlo k prodeji 1 ks akcie společnosti E.-O. B., a. s., (později F. I., a. s.) společnosti W. B. R., a. s., na niž se výjimka z ustanovení § 3 odst. 2 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů, nevztahovala. Zmíněným prodejem jedné akcie tak zcela nepochybně k porušení ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů, jak tvrdily soudy, došlo.

Protože se soudy obou stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním byli obvinění uznáni vinnými, ze všech zmíněných hledisek, byl částečně naplněn oběma dovolateli uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s důvodem pod písmenem l) tamtéž. Po zjištění, že dovolání obviněné Ing. M. B. a obviněného Ing. M. V. jsou v těchto směrech opodstatněná, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Soud druhého stupně tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. a bude aplikovat ustanovení § 261 ve prospěch obviněného J. K. V novém řízení odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se především zaměří na zkoumání otázky, zda a v jakém rozsahu vznikla jednáním obviněných škoda a zejména potom přesně vymezí, v čem ji spatřuje. Nejvyšší soud za tímto účelem považuje za vhodné vyhovět požadavkům obou obviněných osobně vyslechnout pověřené zástupce Vysoké školy ekonomické v Praze, Národohospodářské fakulty, jež zpracovali znalecký posudek v této věci, a to především právě z důvodu jednoznačného vyjádření výše škody, jež měla být obviněnými způsobena. V tomto ohledu se nelze ztotožnit s postupem odvolacího soudu, který doplnění dokazování v tomto směru zamítl (aniž by své rozhodnutí zdůvodnil). Ačkoli soudy nemusí nutně vyhovět všem důkazním návrhům, mohou odmítnout provedení navrženého důkazu pod podmínkou, že takové odmítnutí přesvědčivě zdůvodní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1218/2008, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4). Dále bude třeba nově formulovat skutky ve všech bodech výroku o vině tak, aby obsahovaly veškeré okolnosti vyjadřující jednotlivé znaky trestného činu (a to včetně povinnosti uvedené v § 567 zákona č. 531/1991 Sb., obchodního zákoníku viz usnesení odvolacího soudu na str. 7 8). Poté soud opětovně rozhodne o vině a trestu obviněných.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Protože vady napadených rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě podaných dovolání nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. května 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová