5 Tdo 377/2005
Datum rozhodnutí: 06.04.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 377/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2005 o dovolání, které podal obviněný O. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 9 To 431/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 106/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný O. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 17 T 106/2004, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 20. 7. 2001 v B. n. J., okres M. B., na fakturu s datem splatnosti do 10. 8. 2001 a dne 10. 8. 2001 na fakturu s datem splatnosti do 29. 8. 2001, na základě kupní smlouvy pro rok 2001, kterou uzavřel jako jednatel společnosti E., s. r. o., B . n. J., S., se společností E., s. r. o., R., P.-H. odebral elektromontážní materiál v hodnotě 2 270 078,40 Kč a 534 060,50 Kč, přičemž veškeré dodané zboží a materiál v rámci svých obchodních zakázek převedl na společnost E., s. r. o., J. D., a R. s., s. r. o., S., L., které mu dodané zboží a materiál uhradily, z dlužné částky následně společnosti E., s. r. o., uhradil pouze částku 963 335,20 Kč, přes opakované výzvy věřitele zbývající dlužnou částku neuhradil a zboží nevrátil, čímž společnosti E., s. r. o., se sídlem R., P.- H., způsobil škodu ve výši 1 840 803,70 Kč.

Za to byl obviněnému O. P. uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti E., s. r. o., na náhradu škody.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný O. P. a poškozená odvoláními, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 9 To 431/2004, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému O. P. doručen dne 29. 12. 2004, jeho obhájci dne 21. 12. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 7. 1. 2005.



Dne 22. 12. 2004 napadl obviněný O. P. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného výrok rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá jeho právní kvalifikaci, uvedené jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Obviněný popisuje dosavadní průběh řízení a má za to, že soud prvního stupně se ve skutkové větě nijak nezabýval výhradou vlastnictví, kterou pak operuje v odůvodnění rozsudku, stejně tak jako soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu.

Obviněný O. P. se domnívá, že i když v rámcové kupní smlouvě uzavřené mezi společností E., s. r. o., a společností poškozenou byla sjednána pro prodávajícího výhrada vlastnického práva ke zboží až do úplného zaplacení kupní ceny, nevyplývá z obsahu smlouvy nic, co by kupujícímu (společnosti E., s. r. o.) zakazovalo dodané zboží prodat třetím osobám ještě před jeho zaplacením prodávajícímu (společnosti E., s. r. o.), když takový postup neodporuje ani obchodnímu zákoníku a byl oběma společnostmi praktikován po delší dobu.

Obviněný O. P. má dále za to, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela absentují nezvratné důkazy o naplnění znaků úmyslného zavinění. Skutkové okolnosti, které byly nade vší pochybnost v řízení zjištěny, totiž podle mínění obviněného o jeho přímém ani nepřímém úmyslu poškodit někoho na majetku nebo o jeho srozumění s tím nesvědčí. Obviněný si byl údajně vědom, že použitím finančních prostředků na úhradu závazků jiným věřitelům než poškozené společnosti, byť ve víře, že se tak děje jen na dobu, než získá dalšími zakázkami finanční prostředky, může v případě neúspěchu jiných obchodů poškozenou společnost E., s. r. o., poškodit, bez přiměřených důvodů však spoléhal, že se tak nestane. Takové jednání však podle obviněného naplňuje znaky zavinění toliko ve formě vědomé nedbalosti.

Obviněný O. P. závěrem doplňuje, že daný případ považuje za obchodní spor mezi dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a nikoli za věc trestní a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby dovolací soud sám rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného O. P. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je ve vztahu k naplnění znaků požadovaných skutkovou podstatou trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. zřejmé, že obviněný měl u sebe svěřenou cizí věc, za níž je přitom třeba považovat věc prodanou s výhradou vlastnictví podle § 445 obchodního zákoníku a rovněž i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je podle státního zástupce ekvivalentem svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany, když podpůrně odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 5/2002-II Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu č. T 175. publikovaný ve svazku 6. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Státní zástupce má za to, že aplikaci zmíněného názoru nebrání ani skutečnost, že obviněný převedl svěřenou věc v rámci svých obchodních zakázek na další společnost.

Dalším znakem objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. je potom podle státního zástupce přisvojení si cizí svěřené věci, což nastává mimo jiné tehdy, pokud pachatel vyloučí dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí. Stran posuzované věci se státní zástupce domnívá, že obviněný v době, kdy měl elektromontážní materiál svěřen, ho převedl na další společnosti, ačkoli vlastnictví k němu na obviněného mělo přejít až jeho úplným zaplacením, což však neučinil, ani když mu byl tento materiál řádně zaplacen. Státní zástupce dovozuje, že tak obviněný vyloučil poškozeného z možnosti dispozice s věcí výtěžkem, který byl za svěřenou věc získán a takto získané prostředky si přisvojil a nakládal s nimi jako s vlastními. Pokud obviněný ve svém dovolání tvrdí, že nejednal v úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc a způsobit na majetku poškozené společnosti škodu, je to podle názoru státního zástupce v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, kterým potom odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to i pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněného. Státní zástupce proto navrhuje podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný O. P. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný O. P. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci svých námitek obviněný napadá právní posouzení svého jednání jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., a to nejprve s tím, že podle jeho mínění, i když v rámcové kupní smlouvě uzavřené mezi společností E., s. r. o., a společností poškozenou byla sjednána pro prodávajícího výhrada vlastnického práva ke zboží až do úplného zaplacení kupní ceny, nevyplývalo z obsahu smlouvy nic, co by mu jako zástupci kupujícího zakazovalo dodané zboží prodat třetím osobám ještě před jeho zaplacením prodávajícímu, když takový postup neodporuje ani obchodnímu zákoníku a byl oběma společnostmi praktikován po delší dobu.

Jak je zřejmé ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný O. P. na základě rámcové kupní smlouvy odebral od poškozené společnosti E., s. r. o., na fakturu zboží v hodnotě více než 2 800 000 Kč, které následně dále prodal, přičemž z takto získané finanční částky použil na uhrazení faktury poškozené toliko 963 335,20 Kč, čímž jí způsobil škodu ve výši 1 840 803,70 Kč.

Pokud by předmětem právního posouzení měl být jen takto vymezený skutek, je nutné konstatovat, že by se o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., ale ani o žádný jiný trestný čin jednat nemohlo. Sama o sobě skutečnost, že určitá osoba neuhradí svůj závazek (např. splatnou fakturu za odebrané zboží), a to ani tehdy, když má k dispozici potřebnou finanční částku, totiž trestní odpovědnost nezakládá. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry potom z popisu skutku ani nevyplývá, že by obviněný měl k v dispozici cizí věc, kterou by si mohl přisvojit.

Nejvyšší soud však akceptoval, že soud prvního stupně doplnil další skutečnosti, týkající se jednání obviněného O. P., v rámci odůvodnění svého rozhodnutí a podrobněji je zde rozvedl a konkretizoval. K popisu skutku lze proto dodat, že zboží obviněný odebral na základě kupní smlouvy pro rok 2001, kterou měl uzavřenou s poškozenou. V jejím článku 8. přitom byla sjednána tzv. výhrada vlastnictví, podle které zůstávalo odebrané zboží ve vlastnictví prodávajícího i po předání kupujícímu, a to až do úplného uhrazení kupní ceny (č. l. 303 a 64 trestního spisu).

Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předchozím odstavci je nutné právní posouzení jednání obviněného O. P. jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. považovat za správné. Obviněný odebral zboží, které ve smyslu kupní smlouvy pro rok 2001 zůstávalo ve vlastnictví poškozené společnosti E., s. r. o. Pokud obviněný zboží dále prodal a získal za ně peníze, stala se tato finanční částka ekvivalentem původní věci (zboží), tedy pro obviněného opět cizí věcí náležející poškozené. Za věc svěřenou ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák. o trestném činu zpronevěry je totiž nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila (srov. rozhodnutí publikované pod č. 5/2002-II. Sb rozh. tr., a dále rovněž rozhodnutí publikované pod č. T 175. ve svazku č. 6/2001 a č. T 437. ve svazku č. 18/2002 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Pokud proto obviněný zboží prodal, bylo jeho povinností předat cizí věc, kterou získané peníze byly, jejímu vlastníkovi, tedy přesněji řečeno předat finanční částku v tom rozsahu, jaký odpovídal ceně dodaného zboží, poškozené. Jestliže tak neučinil, resp. učinil tak pouze v omezeném rozsahu a zbytek utržených peněz užil jinak, naložil s cizí věcí tím způsobem, že si ji přisvojil, protože s ní začal nakládat jako s vlastní. Na popsaném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného uplatněné v dovolání, podle něhož se obával trestní odpovědnosti za zvýhodňování věřitele, a proto podle rady svého právního zástupce získanou finanční částku rozdělil mezi více svých dodavatelů (věřitelů). Zvýhodňování věřitele by se totiž obviněný mohl za splnění dalších podmínek dopustit pouze tehdy, pokud by nakládal s vlastními penězi zejména tak, že by na úkor jiných věřitelů uhradil svůj závazek jen vůči některému z nich. V posuzovaném případě měl však obviněný svěřenou cizí věc, kterou na úhradu žádného svého dluhu použít nesměl a byl povinen ji vydat pouze jejímu vlastníkovi, tj. poškozené společnosti. Zvýhodnění věřitele by proto nastat nemohlo.

V návaznosti na uvedené skutečnosti je potřeba hodnotit i další námitku obviněného O. P., týkající se právního posouzení jeho zavinění. Obviněný má za to, že se z jeho strany jednalo o vědomou nedbalost, neboť věděl, že může způsobit poškozené společnosti E., s. r. o., škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane.

Obviněný měl u sebe svěřenou cizí věc (peníze), která náležela poškozené a kterou jí měl vydat. V rozporu s touto povinností však obviněný poškozené předal jenom část peněz a zbytek použil na úhradu svých dalších závazků. Vzhledem k jednoznačnému výše citovanému ustanovení kupní smlouvy pro rok 2001, kterým byl vázán, je zřejmé, že obviněný musel skutečně vědět, že poškozené může způsobit škodu. Současně však musel být alespoň srozuměn s tím, že takový následek způsobí, neboť zde neexistovaly žádné důvody, tedy ani nepřiměřené, na které by obviněný mohl spoléhat v tom smyslu, že následek nenastane. Pokud totiž obviněný vědomě předal peníze náležející poškozené společnosti jiné osobě, nenabízela se již dále jiná varianta vývoje kromě té, že poškozená společnost v důsledku toho své peníze neobdrží a vznikne jí tak škoda. Obviněný O. P. proto musel jednat nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák.

Obviněný O. P. tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jak správně vyslovil Okresní soud v Mladé Boleslavi, s jehož názorem se ztotožnil i Krajský soud v Praze, tudíž posouzení jeho jednání bylo provedeno správně a bez vad. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný O. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 6. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y