5 Tdo 37/2004
Datum rozhodnutí: 21.01.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 37/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. ledna 2004 o dovolání obviněného D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 11 To 125/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 36/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 4 T 36/2002, byl obviněný D. K. uznán vinným pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Ing. R. V., škodu ve výši celkem 4.000,- Kč. Trestný čin spáchal obviněný tím, že dne 24. 1. 2001 kolem 20 hod. přeštípáním drátěného pletiva v plotě vnikl na pozemek rekreační chaty č. 0318 v katastru obce N. V. p. P., okres P., kde odcizil 2 kubické metry palivového dřeva, dále pak dne 27. 1. 2001 na stejném místě a stejným způsobem opět vnikl na předmětný pozemek, kde odcizil 4 kubické metry palivového dříví, tedy v obou případech odcizil dřevo v hodnotě 3.000,- Kč a poškozením plotu způsobil škodu ve výši 2.750,- Kč, vše ke škodě majitele Ing. R. V.

Proti tomuto rozsudku podal obhájce obviněného odvolání směřující proti všem výrokům rozsudku. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 11 To 125/2003, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému D. K. uložil podle § 238 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 11 To 125/2003, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. T. F. dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel především namítal, že podle jeho názoru soud nesprávně považoval pozemek okolo rekreační chaty za dům či byt podle § 238 tr. zák. Tento výklad není podle dovolatele v souladu s právními a zejména ústavními předpisy, a nejde již o extenzivní výklad normy trestního práva, ale jedná se o analogii použitou k tíži obviněného, která je v trestním právu nepřípustná. Dovolatel sice poukázal na to, že judikatura je v tomto směru jednoznačná, avšak nelze podle něj přehlédnout, že se jedná o judikaturu z doby, kdy neexistovala Listina základních práv a svobod a nefungovala soudní ochrana ústavnosti. Dovolatel dále zpochybnil skutková zjištění soudu ohledně překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí, neboť se domnívá, že zjištění, že obviněný přeštípal drátěné pletivo plotu nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 11 To 125/2003, zrušil a přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitka týkající se okolností vniknutí obviněného na pozemek je podle ní otázkou skutkovou a nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Námitky týkající se výkladu pojmu dům jiného jsou nedůvodné. Závěry starší judikatury jsou podle ní v současné době plně použitelné, neprosazují používání analogie, ale obsahují výklad pojmu dům jiného , který trestní zákon v rámci výkladových pravidel v ustanovení § 89 tr. zák. blíže nespecifikuje. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že pokud i dřívější rozhodovací praxe soudů přiznávala při aplikaci ustanovení § 238 tr. zák. trestněprávní ochranu nedotknutelnosti všech prostor, v nichž má uživatel svou domácnost a soukromí, bylo by podle jejího názoru nelogické, aby byla v současné době trestněprávní ochrana zužována pouze na ochranu vlastních prostor domu ve stavebně technickém slova smyslu.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu, bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Obviněný dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z uvedeného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu zákonem určenými.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný opřel své dovolání jednak o námitku týkající se skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a jednak o námitky ohledně právní kvalifikace jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Za námitku skutkového charakteru je nutno považovat výhradu dovolatele, že soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že obviněný přeštípal drátěné pletivo plotu, aniž by měl pro takové zjištění oporu v provedeném dokazování. Námitka proti tomuto skutkovému zjištění nemůže být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Nesprávná skutková zjištění nejsou důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. řádu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil také právní námitku, týkající se údajně nesprávného právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že touto námitkou se již zabýval v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně a náležitě se s ní v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Objektem zájmu chráněného zákonem je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Pojem obydlí není v ústavních předpisech vyjádřen a jeho výklad podávají trestní předpisy a judikatura. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které jsou určeny k bydlení, tj. kde má uživatel svou domácnost a své soukromí. Domem jiného se pak rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Ochranu podle § 238 tr. zák. požívají i zahrádkářské chaty za předpokladu, že poskytují svému uživateli určité soukromí a možnost odpočinku, tedy slouží-li též k individuální rekreaci (srov. č. 36/1988 Sb. rozh. tr.). Z tohoto výkladu je tedy zřejmé, že skutek jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě výroku rozsudku. Tuto námitku obviněného proto Nejvyšší soud neshledal za opodstatněnou.

Nejvyšší soud České republiky zjistil, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2004



Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek