5 Tdo 367/2007
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 367/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 2 To 426/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 99/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 6 T 99/2005, uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (bod I. výroku o vině) a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle 126 odst. 1 tr. zák. (bod II. výroku o vině), kterých se dopustil tím, že:

I. jako předseda představenstva obchodní společnosti M. T. O., a. s., v období od měsíce října 2001 do prohlášení konkursu na její majetek dne 27. 2. 2002 v sídle obchodní společnosti a na dalších místech rozprodával majetek uvedené obchodní společnosti a v hotovosti vybíral platby od jejích dlužníků, přičemž takto získané finanční prostředky nevložil na bankovní účty obchodní společnosti ani do její pokladny, ale ponechal si je pro vlastní potřebu, a dále z bankovního účtu jmenované obchodní společnosti vybral finanční prostředky, které si ponechal pro vlastní potřebu, a to:

1. dne 5. 10. 2001 v pobočce banky, v hotovosti vybral z bankovního účtu obchodní společnosti M. T. O., a. s., částku ve výši 30 000,- Kč, kterou sice v prosinci 2001 nechal zaúčtovat jako příjem hotovosti do pokladny obchodní společnosti, avšak vybrané finanční prostředky fakticky nikdy nevložil do pokladny a téhož dne nechal zaúčtovat výběr hotovostí z pokladny ve výši 1 280 000,- Kč jako dotace P. , se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., způsobil škodu ve výši 30 000,- Kč,

2. dne 10. 10. 2001 prodal za dohodnutou kupní cenu ve výši 130 000, Kč kupujícímu PhDr. Z. D. z majetku obchodní společnosti M. T. O., a. s., osobní automobil tov. zn. Renault Megane 1.6 Classic, v hodnotě 141 000,- Kč, dohodnutou kupní cenu v hotovosti převzal, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 141 000,- Kč,

3. dne 11. 10. 2001 v pobočce banky, vybral v hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti M. T. O., a. s., částku ve výši 100 000,- Kč, kterou sice v prosinci 2001 nechal zaúčtovat jako příjem hotovosti do pokladny obchodní společnosti, avšak vybrané finanční prostředky fakticky nikdy nevložil do pokladny a téhož dne nechal zaúčtovat výběr hotovostí z pokladny ve výši 1 280 000,- Kč jako dotace P. , se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., způsobil škodu ve výši 100 000,- Kč,

4. dne 12. 10. 2001 v pobočce banky, vybral v hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti M. T. O., a. s., částku ve výši 100 000,- Kč, kterou sice v prosinci 2001 nechal zaúčtovat jako příjem hotovosti do pokladny společnosti, avšak vybrané finanční prostředky fakticky nikdy nevložil do pokladny a téhož dne nechal zaúčtovat výběr hotovostí z pokladny ve výši 1 280 000,- Kč jako dotace P. , se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., způsobil škodu ve výši 100 000,- Kč,

5. dne 26. 10. 2001 v sídle obchodní společnosti D., s. r. o., převzal v hotovosti od A. D. finanční částky ve výši 269 835,60 Kč a 315 922,60 Kč jako úhradu faktur vydaných dodavatelem obchodní společností M. T. O., a. s., za provedený tisk knih, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 585 758,20 Kč,

6. dne 30. 10. 2001 v pobočce banky, vybral v hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti M. T. O., a. s., částku ve výši 300 000,- Kč, kterou sice v prosinci 2001 nechal zaúčtovat jako příjem hotovosti do pokladny společnosti, avšak vybrané finanční prostředky fakticky nikdy nevložil do pokladny a téhož dne nechal zaúčtovat výběr hotovostí z pokladny ve výši 1 280 000,- Kč jako dotace P. , se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., způsobil škodu ve výši 300 000,- Kč,

7. dne 2. 11. 2001 v pobočce banky, vybral v hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti M. T. O., a. s., částku ve výši 100 000,- Kč, kterou sice v prosinci 2001 nechal zaúčtovat jako příjem hotovosti do pokladny společnosti, avšak vybrané finanční prostředky fakticky nikdy nevložil do pokladny a téhož dne nechal zaúčtovat výběr hotovostí z pokladny ve výši 1 280 000,- Kč jako dotace P. , se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., způsobil škodu ve výši 100 000,- Kč,

8. dne 5. 11. 2001 v kanceláři obchodní společnosti J. V., s. r. o., převzal v hotovosti od J. V. částku ve výši 360 581,20 Kč jako úhradu faktury vydané dodavatelem obchodní společností M. T. O., a. s., za výrobu knih na základě objednávky, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 360 581,20 Kč,

9. dne 7. 11. 2001 v pobočce banky, vybral v hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti M. T. O., a. s, částku ve výši 100 000,- Kč, kterou sice v prosinci 2001 nechal zaúčtovat jako příjem hotovosti do pokladny obchodní společnosti, avšak vybrané finanční prostředky fakticky nikdy nevložil do pokladny a téhož dne nechal zaúčtovat výběr hotovostí z pokladny ve výši 1 280 000,- Kč jako dotace P. , se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., způsobil škodu ve výši 100 000,- Kč,

10. dne 12. 11. 2001 v kanceláři obchodní společnosti M. T. O., a. s., převzal v hotovosti od E. D., jednatele obchodní společnosti N. V. k. d., s. r. o., částku ve výši 21 960,- Kč jako úhradu faktury vydané dodavatelem M. T. O., a. s., za provedený tisk knih, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 21 960,- Kč,

11. dne 19. 11. 2001 v pobočce banky, vybral v hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti M. T. O., a. s., částku ve výši 50 000,- Kč, kterou sice v prosinci 2001 nechal zaúčtovat jako příjem hotovosti do pokladny obchodní společnosti, avšak vybrané finanční prostředky fakticky nikdy nevložil do pokladny a téhož dne nechal zaúčtovat výběr hotovostí z pokladny ve výši 1 280 000,- Kč jako dotace P. , se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., způsobil škodu ve výši 50 000,- Kč,

12. dne 28. 11. 2001 v pobočce banky, vybral v hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti M. T. O., a. s., částku ve výši 500 000,- Kč, kterou sice v prosinci 2001 nechal zaúčtovat jako příjem hotovosti do pokladny obchodní společnosti, avšak vybrané finanční prostředky fakticky nikdy nevložil do pokladny a téhož dne nechal zaúčtovat výběr hotovostí z pokladny ve výši 1 280 000,- Kč jako dotace P. , se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., způsobil škodu ve výši 500 000,- Kč,

13. dne 3. 12. 2001 prodal za dohodnutou kupní cenu ve výši 70 000, Kč kupujícímu Z. D., za kterého fakticky jednal jeho otec PhDr. Z. D., z majetku obchodní společnosti M. T. O., a. s., osobní automobil tov. zn. SEAT IBIZA, v hodnotě 79 540,- Kč, dohodnutou kupní cenu v hotovosti převzal, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 79 540,- Kč,

14. dne 3. 12. 2001 prodal za dohodnutou kupní cenu ve výši 40 000, Kč kupující M. G., za kterou fakticky jednal PhDr. Z. D., z majetku obchodní společnosti M. T. O., a. s., osobní automobil tov. zn. Škoda Forman, v hodnotě 65 400, Kč, dohodnutou kupní cenu v hotovosti převzal, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 65 400,- Kč,

15. dne 11. 12. 2001 prodal za dohodnutou kupní cenu ve výši 13 420,- Kč kupující obchodní společnosti D., s. r. o., zastoupené PhDr. Z. D. z majetku obchodní společnosti M. T. O., a. s., telefax zn. Panasonic, blíže nespecifikovanou kopírku bez inv. č., chladničku zn. Zanussi ZFT 162, osobní počítač zn. Compaq ProLinea 266, monitor, klávesnici, a tiskárnu zn. Hewlett-Packard LaserJet, vše v celkové hodnotě 16 803,80 Kč, dohodnutou kupní cenu v hotovosti převzal, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 16 803,80 Kč,

16. dne 13. 12. 2001 prodal za dohodnutou kupní cenu ve výši 170 800,- Kč kupujícímu A. V. z majetku obchodní společnosti M. T. O., a. s., obracečku palet OP 1000, a vysokozdvižný vozík DVHM 3322, vše v celkové hodnotě 221 400,- Kč, dohodnutou kupní cenu v hotovosti převzal, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 221 400,- Kč,

17. dne 13. 12. 2001 prodal na podkladě uzavřeného dodatku kupní smlouvy ze dne 30. 11. 2001 mezi obchodní společností M. T. O., a. s., jako prodávajícím a obchodní společností D. c., s. r. o., jako kupujícím za dohodnutou kupní cenu ve výši 7 320,- Kč z majetku obchodní společnosti M. T. O., a. s., blíže nespecifikovanou mikrovlnnou troubu, a kopírku zn. Minolta EP 4050, vše v celkové hodnotě 5 892,- Kč, dohodnutou kupní cenu v hotovosti převzal, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s. škodu ve výši 7 320,- Kč,

18. dne 17. 12. 2001 v kanceláři obchodní společnosti M. T. O., a. s., převzal v hotovosti od E. D., jednatele obchodní společnosti N. V. k. d., s. r. o., částku ve výši 56 913,20 Kč jako úhradu faktury vydané dodavatelem obchodní společností M. T. O., a. s., za provedený tisk knih, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 56 913,20 Kč,

19. dne 16. 1. 2002 v kanceláři obchodní společnosti J. V., s. r. o., převzal v hotovosti od J. V. finanční částku ve výši 246 587,30 Kč jako úhradu faktury vydané dodavatelem obchodní společností M. T. O., a. s., za výrobu knih na základě objednávky, avšak takto získané finanční prostředky řádně nezaúčtoval a nevložil na bankovní účty ani do pokladny obchodní společnosti, se získanými finančními prostředky naložil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., škodu ve výši 246 587,30 Kč;

II. v době od 27. 2. 2002 do srpna 2002 ani nikdy později jako předseda představenstva obchodní společnosti M. T. O., a. s., po prohlášení konkursu na majetek této obchodní společnosti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 33 K 63/2001, v rozporu s ustanovením § 17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nesestavil a neodevzdal ustanovenému správci konkursní podstaty Mgr. I. S. v zákonné lhůtě třiceti dnů od prohlášení konkursu seznam majetku a závazků úpadce s uvedením dlužníků, věřitelů a jejich adres, dále neodevzdal správci účetnictví ani všechny potřebné doklady a ani neposkytl správci nutná vysvětlení ke stavu majetku, závazkům a pohledávkám, neučinil tak ani po opakovaných písemných a telefonických výzvách správce a po výzvě učiněné při osobním setkání se správcem konkursní podstaty v srpnu 2002, čímž správci konkursní podstaty Mgr. I. S. způsobil obtíže při výkonu jeho funkce, neboť správce na počátku konkursního řízení nezískal od zástupce statutárního orgánu úpadce potřebné informace o úpadcově majetku, jeho závazcích a pohledávkách, tyto údaje musel obtížně získávat vlastním šetřením a další vlastní činností, čímž došlo k prodloužení konkursního řízení, přičemž nelze vyloučit, že zjištěný stav majetku a informace o pohledávkách a závazcích nejsou zcela úplné a správné.

Za tyto trestné činy byl obviněný V. H. odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl citovaným rozsudkem podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě obviněný tento trest nevykonal, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto též o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody Mgr. I. S., správci konkursní podstaty poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., částku ve výši 3 083 263,70 Kč s tím, že podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl jmenovaný správce odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu byl obviněný V. H. citovaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 2 Zt 142/2005, pro skutek blíže popsaný ve výroku o vině tohoto rozsudku, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Uvedený rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadli obviněný V. H. a státní zástupce v neprospěch obviněného odvoláními, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci tak, že je usnesením ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 2 To 426/2006, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci podal obviněný V. H. prostřednictvím své obhájkyně dne 4. 1. 2007 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. řádu.

Obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu namítá, že dne 11. 10. 2006 se konalo u odvolacího soudu veřejné zasedání, ačkoli se tohoto zasedání nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit a svou neúčast řádně omluvil. Dále obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a k němu uvádí, že v popisu skutku obsaženém pod bodem I./17. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je uvedena nesprávná výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit. Pokud jde poslední o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným. Jak k tomu dále obviněný poznamenal, v řízení bylo prokázáno, že výběry finančních prostředků řádně zaúčtoval a následně vyplatil svědkovi PhDr. Z. D. V provedeném dokazování nemá podle obviněného oporu ani zjištění soudů nižších stupňů spočívající v tom, že vybral od jednotlivých dlužníků poškozené obchodní společnosti finanční částky, které pak následně nezaúčtoval. Naopak obviněný tvrdí, že veškeré finanční operace řádně zaúčtoval, a nesouhlasí ani se skutkovým závěrem soudu, podle něhož zcizil movité věci náležející do majetku poškozené obchodní společnosti a peníze získané z tohoto prodeje nevložil do jejího majetku. Jak obviněný uvádí, o takovém jeho jednání neexistuje jediný důkaz, přičemž soudy nižších stupňů ani nekonkretizují zcizené věci. Obviněný považuje provedené dokazování za nedostatečné a nesprávné, neboť soudy činné dříve věci vycházely z pochybných a nelogických výpovědí svědků a rovněž neprovedly ty důkazy, jejichž provedení navrhoval. Obviněný trvá ve svém dovolání na tom, že jako statutární orgán poškozené obchodní společnosti činil toliko takové právní úkony, které směřovaly k zániku pohledávek jejích věřitelů. Podle názoru obviněného jeho jednání naplňuje jen zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní alternativě. Jak dále obviněný zdůraznil, v inkriminované době vykonával nejen funkci statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti, nýbrž byl i stoprocentním vlastníkem jejích akcií, takže pokud se soudy nižších stupňů uvedenou okolností nezabývaly, obviněný v tom spatřuje další pochybení.

Závěrem svého dovolání obviněný V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 2 To 426/2006, jakož i jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 6 T 99/2005, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněného obsahuje rovněž podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu státní zástupkyně uvedla, že pokud odvolací soud vyrozuměl obviněného ve smyslu § 233 odst. 1 tr. řádu o konání veřejného zasedání, nebyla účast obviněného u tohoto veřejného zasedání nezbytná. Jak dále v tomto směru poznamenává státní zástupkyně, obviněný ani nedoplnil potvrzení o pracovní neschopnosti zprávou lékaře, z níž by vyplývalo, zda je i přes zdravotní potíže schopen účasti ve veřejném zasedání. Odvolací soud tedy podle názoru státní zástupkyně postupoval v souladu se zákonem, jakož i stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, státní zástupkyně je přesvědčena, že obviněný uplatnil citovaný dovolací důvod pouze formálně, aniž by své námitky blíže odůvodnil, proto podle státní zástupkyně nebyl tento dovolací důvod nenaplněn. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak státní zástupkyně uvádí, že obviněný vznáší na podporu svých tvrzení takové dovolací námitky, které nejsou podle jejího názoru způsobilé naplnit ani tento dovolací důvod. Pokud jde o výhradu obviněného, podle níž soudy obou stupňů údajně nesprávně posoudily jeho postavení jako statutárního orgánu a akcionáře poškozené obchodní společnosti, státní zástupkyně odkázala na argumentaci soudu prvního stupně ke stejné námitce. Podle státní zástupkyně soud prvního stupně správně rozlišil právní subjektivitu obviněného jako fyzické osoby a právnické osoby, za kterou obviněný vystupoval jako statutární orgán.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání obviněného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný V. H. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), k) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že je dán tehdy, pokud se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, pokud skutek, pro nějž byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Nakonec obviněný shledává i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který spočívá rovněž ve dvou alternativách. Podle první z nich je citovaný dovolací důvod naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl vůbec učiněn, podle druhé jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. § 120 odst. 3 tr. řádu).

Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný V. H. spatřuje především v tom, že dne 11. 10. 2006 se u odvolacího soudu konalo veřejné zasedání o jeho odvolání, ačkoli obviněný řádně omluvil svou neúčast a požádal o odročení tohoto veřejného zasedání. S uvedeným názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožňuje, protože dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn tehdy, pokud byla porušena zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. K jeho výkladu dovolací soud uvádí, že tento dovolací důvod může být naplněn především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. řádu, neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (v řízení proti mladistvému se uplatní ještě ustanovení § 64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). O naplnění citovaného dovolacího důvodu však jde i tehdy, pokud soud považuje přítomnost obviněného u veřejného zasedání za nezbytnou a tuto skutečnost dal jednoznačně najevo tím, že předvolal obviněného k takovému veřejnému zasedání (§ 233 odst. 1 věta první tr. řádu, viz též rozhodnutí pod č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.). Konečně lze za naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu považovat i situaci, když obviněný výslovně trval na své účasti u veřejného zasedání, přičemž svou neúčast včas a řádně omluvil takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621. ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2004).

Jak vyplývá z trestního spisu v posuzované věci (viz č. l. 1332), obviněný V. H. byl nejdříve vyrozuměn o konání veřejného zasedání, které odvolací soud původně nařídil na den 13. 9. 2006. K vyrozumění o veřejném zasedání použil odvolací soud tiskopis vzoru č. 7a ve smyslu sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 20/2004-Org., o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, který obsahuje mimo jiné poučení obviněného, že veřejné zasedání se může konat v jeho nepřítomnosti. Dále je z trestního spisu patrné, že obhájkyně obviněného požádala přípisem ze dne 25. 8. 2006 o odročení uvedeného veřejného zasedání z důvodu kolize s jiným soudním řízením. Této žádosti odvolací soud vyhověl a přeložil veřejné zasedání na den 11. 10. 2006, přičemž o změně termínu jeho konání vyrozuměl jak obviněného, tak jeho obhájkyni (viz doručenky založené na č. l. 1334 trestního spisu). Přípisem ze dne 9. 10. 2006, který je zařazen na č. l. 1338 trestního spisu, pak obviněný požádal odvolací soud o další odročení veřejného zasedání z důvodu pracovní neschopnosti a tuto skutečnost doložil potvrzením o pracovní neschopnosti (viz č. l. 1339 trestního spisu). Přesto odvolací soud rozhodl o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného usnesením, v němž označil omluvu obviněného za nedostatečnou, neboť obviněný nedoložil, že jeho zdravotní stav mu brání v přítomnosti u tohoto zasedání (viz č. l. 1340 trestního spisu). Zmíněné veřejné zasedání přitom vyústilo v meritorní rozhodnutí ve věci, proti němuž směřuje podané dovolání.

Shora uvedený postup odvolacího soudu byl podle názoru Nejvyššího soudu správný a v souladu se zákonem. Odvolací soud již vyrozuměním obviněného V. H. o konání původního veřejného zasedání dal dostatečně najevo, že jeho osobní účast v řízení o odvolání nepovažuje za nutnou. V posuzované věci přitom nepřicházelo v úvahu ani zákonné omezení obsažené v ustanovení § 263 odst. 4 tr. řádu, jelikož obviněný se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Jak totiž vyplývá z citovaného ustanovení trestního řádu, pokud se obviněný nachází ve vazbě anebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti pouze tehdy, vzdá-li se výslovně svého práva účasti v tomto zasedání. Popsaný postup odvolacího soudu obstojí podle přesvědčení Nejvyššího soudu i z toho důvodu, že o odročení veřejného zasedání na den 11. 10. 2006 odvolací soud vyrozuměl obviněného včas (dne 15. 9. 2006) a o konání odročeného veřejného zasedání bez jeho přítomnosti rozhodl usnesením, v němž uvedl dostatečné důvody, jimiž byl takový postup podložen. Jak je ze spisu patrné, obviněný sice včas požádal odvolací soud o další odročení veřejného zasedání a tuto skutečnost doložil potvrzením o pracovní neschopnosti, avšak překážku své neúčasti, kterou měly být zdravotní důvody, nedoložil dalšími přesvědčivými podklady. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, publikované pod č. T 461. ve svazku 19 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2003). Nejvyšší soud proto považuje uvedenou námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.

Obviněný V. H. uplatnil ve svém dovolání též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již Nejvyšší soud výše uvedl, dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Pokud ovšem obviněný V. H. v části svého dovolání vytýkal soudu prvního stupně, že ze skutkových okolností nelze dovodit existenci zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., přičemž těmto zákonným znakům podle obviněného ani neodpovídá skutková část výroku o vině v rozsudku tohoto soudu, a že soud údajně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, zejména výpovědi svědků PhDr. D. a Ing. P., jde o námitky, jež se vymykají zmíněnému dovolacímu důvodu, o který obviněný opřel své dovolání.

Jak totiž vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, důvodem dovolání nemohou být procesní námitky vytýkající nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění nebo vadnost či neúplnost provedeného dokazování. Formulace dovolacího důvodu obsaženého v citovaném ustanovení, který uplatnil obviněný V. H., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Procesní postup soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu a samotný způsob jejich rozhodování, včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvozování rozhodných skutkových závěrů z nich, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak v této souvislosti ustanovení § 2 odst. 5 a 6, § 259 odst. 3 a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z údajně vadného procesního postupu odvolacího soudu, pak napadenému rozhodnutí nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování toho, zda je tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu oprávněné či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v podrobnostech rozvedeny v jeho odůvodnění. Výše zmíněné dovolací námitky obviněného jsou tedy procesního charakteru a jako takové stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, takže k nim Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet. Navíc se stejnými námitkami podrobně zabýval a přesvědčivě vypořádal již odvolací soud.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňuje ani námitka obviněného V. H., pokud jí zpochybňuje neexistenci, resp. údajně nedostatečný popis věcí, které měl zcizit z majetku poškozené obchodní společnosti. V popisu skutku, který je uveden pod body I./2. a I./13. až I./17. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jsou podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně specifikovány věci, za jejichž prodej obviněný převzal kupní cenu a tuto peněžní částku následně nepředal do majetku poškozené obchodní společnosti. Jak přitom jednoznačně vyplynulo z provedeného dokazování, které učinily soudy obou stupňů a jehož postup a výsledky není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, všechny předmětné věci byly skutečně ve vlastnictví poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s. Popis skutku tedy podle Nejvyššího soudu odpovídá zákonným požadavkům obsaženým v ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu, podle kterého výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že ve skutku popsaném pod body I./15. a I./17. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně soud blíže nekonkretizoval věci (tj. kopírky a mikrovlnnou troubu), které obviněný prodal a utržené peníze z prodeje si ponechal, neboť existence těchto věcí byla provedeným dokazování dostatečně prokázána.

Jedinou dovolací námitkou, v jejímž rámci obviněný V. H. zpochybňuje právní posouzení skutku uvedeného pod body I./1. až I./19. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a kterou je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tvrzení obviněného, podle něhož svým jednáním mohl naplnit toliko skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., přičemž soudy nižších stupňů se údajně nezabývaly významem postavení obviněného jako jediného akcionáře v poškozené obchodní společnosti.

K námitce obviněného V. H., kterou zpochybňuje právní kvalifikaci skutku uvedeného pod body I./1. až I./19. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1. 3 písm. c) tr. zák., Nejvyšší soud připomíná, že citovaného trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a tímto jednáním způsobí na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Přisvojení cizí svěřené věci je přitom nezbytné chápat tak, že pachatel naložil s takovou věcí v rozporu s účelem, ke kterému mu byla věc předána do opatrování nebo do dispozice, a tento způsob nakládání s věcí současně maří základní účel jejího svěření. Svěřením věci se přitom rozumí jen dočasné nakládání s věcí podle pokynů jejího vlastníka nebo jiné oprávněné osoby. Trestně odpovědným za citovaný trestný čin by proto nebyl pachatel, který by např. pouze krátkodobě odňal z dispozice věc jejímu vlastníkovi, a přitom by tímto jednáním nesledoval získání nějakého majetkového prospěchu. Pokud jde o zákonný znak spočívající ve svěřené věci , lze za ni považovat takovou věc, která byla pachateli odevzdána do jeho faktické moci (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1444 a 1445). Věcí se ve smyslu § 119 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 89 odst. 13 tr. zák. rozumí věci movité, nemovité, jakož i ovladatelné přírodní síly, přičemž jsou jimi i peníze v hotovosti. Pokud jednotlivá ustanovení trestního zákona nestanoví něco jiného, použije se ustanovení o věcech též na cenné papíry a peněžní prostředky na účtu.

V trestní věci obviněného V. H. to pak znamená, že pokud obviněný vystupoval při páchání posuzované trestné činnosti v postavení předsedy představenstva poškozené obchodní společnosti M. T. O., a. s., byl mimo jiné oprávněn k tomu, aby nakládal s majetkem jmenované obchodní společnosti. Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že vlastníkem majetku poškozené obchodní společnosti nebyl obviněný, nýbrž sama obchodní společnost jako subjekt nadaný vlastní právní subjektivitou. Pokud obviněný jednal jménem obchodní společnosti M. T. O., a. s., nelze z toho dovozovat vlastnické právo obviněného k jejímu majetku. Majetek výše uvedené obchodní společnosti je proto třeba považovat za majetek, který byl pro obviněného cizím majetkem a byl mu svěřen k obhospodařování z titulu výkonu jeho funkce člena statutárního orgánu (srov. i rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.).

Jak je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé z popisu skutku obsaženého pod body I./1. až I./19. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný V. H. nakládal s majetkem poškozené obchodní společnosti způsobem, který jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1. 3 písm. c) tr. zák. Pokud má obviněný za to, že jeho jednání naplnilo znaky jiného trestného činu, tj. trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., nemohl Nejvyšší soud přisvědčit takové námitce obviněného s ohledem na výše uvedenou argumentaci. Soudy nižších stupňů totiž správně posoudily jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť tato právní kvalifikace přiléhavě vystihuje podstatu jeho protiprávního jednání. Zásadní odlišnost mezi trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. (resp. podle § 255 tr. zák.) a trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, spočívá v tom, že u prvně citovaného trestného činu pachatel sice způsobí škodu na cizím majetku, avšak sám sebe či jiného neobohatí. Proto se trestní postih za trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. uplatní v těch případech, kde lze pachateli prokázat i obohacení sebe či jiného. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák. (resp. podle § 255 tr. zák.) je ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. subsidiární, což mimo jiné vylučuje i jejich souběh (srov. rozhodnutí pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.). Navíc z popisu posuzovaného skutku, který je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, lze podle Nejvyššího soudu dovodit úmysl obviněného přisvojit si věci označené v tomto výroku, jejichž vlastníkem byla poškozená obchodní společnost, resp. těžit z jejich následného prodeje, přičemž jeho úmysl bezpochyby směřoval také ke způsobení značné škody. Takový závěr jednoznačně vylučuje posouzení jednání obviněného jako nedbalostního trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zák., jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání. Uvedená námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného V. H., podle které soudy nižších stupňů údajně nevzaly dostatečně v úvahu jeho právní postavení jako vlastníka 100 % akcií poškozené obchodní společnosti. Dovolací soud nemohl ani této námitce obviněného přisvědčit, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 10, 12 a 15), s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, tyto soudy se zabývaly i skutečností, že obviněný byl nejen statutárním orgánem obchodní společnosti M. T. O., a. s., nýbrž i jejím stoprocentním akcionářem. Postavení obviněného jako vlastníka 100 % akcií jmenované obchodní společnosti nemůže podle názoru Nejvyššího soudu vyloučit jeho trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Jak je totiž v posuzované věci zřejmé, obviněný vystupoval v poškozené obchodní společnosti jak ve funkci statutárního orgánu, tak od 16. 10. 2001 též jako stoprocentní akcionář. Proto bylo povinností obviněného již před nabytím všech akcií obchodní společnosti M. T. O., a. s., postupovat mimo jiné ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále obch. zák.), tj. vykonávat funkci statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře. Okolnost, že obviněný byl současně vlastníkem 100 % akcií jmenované obchodní společnosti, ho nikterak nezbavuje uvedené povinnosti. Navíc, jak je zřejmé z ustanovení § 155 odst. 1 obch. zák., s vlastnictvím akcie jsou spojena práva jejich majitele podílet se na řízení akciové společnosti, na jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti. Vlastník akcie má přitom v podstatě postavení společníka akciové společnosti, a proto se na něj vztahují též obecná ustanovení o obchodních společnostech zakotvená v citovaném zákoně, tj. i určitý rozsah práv a povinností, které zákon přiznává společníku obchodní společnosti. uvádí, Právo akcionáře podílet se na řízení obchodní společnosti podle názoru Nejvyššího soudu rozhodně nezahrnuje právo svévolně zcizovat majetek obchodní společnosti, neboť ten není majetkem akcionáře či statutárního orgánu, ale patří výhradně příslušné obchodní společnosti jako právnické osobě (viz již citované rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k obviněnému byly tedy věci popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně věcmi cizími, které mu byly toliko svěřeny jejím vlastníkem (tj. obchodní společností M. T. O., a. s.), aby s nimi hospodárně nakládal. Pokud si obviněný uvedené věci přisvojil a takovým jednáním způsobil škodu na majetku obchodní společnosti, znamená to, při současném naplnění dalších zákonných znaků, že obviněný je trestně odpovědný za trestný čin zpronevěry, jehož spácháním byl uznán vinným. Nejvyšší soud proto shledal i výše uvedenou námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, jehož naplnění obviněný V. H. spatřuje v tom, že v popisu skutku obsaženém pod bodem I./17. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je uvedena nesprávná celková výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, uvádí Nejvyšší soud následující. O existenci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení jde tehdy, jestliže určitý výrok nebyl vůbec učiněn, ač ho měl soud vyslovit, anebo takový výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí. V posuzované věci však Nejvyšší soud nezjistil ve zmíněném výroku o vině žádné z uvedených pochybení, neboť tento výrok v zásadě obsahuje všechny stanovené náležitosti (viz zejména § 120 odst. 3 tr. řádu). Soud prvního stupně zde totiž vycházel z toho, že způsobenou škodu představuje peněžní částka ve výši 7 320,- Kč, kterou obviněný převzal jako kupní cenu získanou za prodej mikrovlnné trouby a kopírky, přičemž obě tyto věci měly ve skutečnosti hodnotu v celkové výši 5 892,- Kč. Proto nebylo důvodu ke sčítání obou zmíněných peněžních částek, jak se mylně domnívá obviněný, když vlastně zpronevěřil jen tu peněžní částku, kterou obdržel za prodej uvedených věcí a kterou měl předat do majetku obchodní společnosti M. T. O., a. s., tj. částku ve výši 7 320,- Kč, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Ani tuto námitku obviněného tedy Nejvyšší soud neshledal jako opodstatněnou.

Pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný V. H. rovněž stíhán a odsouzen, Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že ani stran tohoto trestného činu neshledal žádná pochybení v postupu soudů nižších stupňů. Ostatně obviněný nevznesl ve svém dovolání žádné argumenty, jimiž by zpochybňoval zmíněnou právní kvalifikaci. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Za maření výkonu funkce správce konkursní podstaty se přitom považuje jednání, jímž pachatel znemožňuje výkon funkce správce konkursní podstaty v době, kdy má být plněn v určitém konkursním řízení. Toto jednání je tedy způsobilé zcela zabránit faktickému provedení příslušného úkonu správce konkursní podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o znak spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty, je jím takové jednání pachatele, které podstatným způsobem omezuje jednotlivé úkony správce konkursní podstaty v řízení o konkursu. Na rozdíl od maření výkonu funkce správce konkursní podstaty ovšem hrubé ztěžování není způsobilé zcela zabránit zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo jeho zpeněžení. Obě shora popsané alternativy protiprávního jednání pachatele citovaného trestného činu musí současně vést k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty či zpeněžení tohoto majetku. V posuzované věci, jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, bylo právní posouzení skutku uvedeného pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně provedeno řádně a bez vad, přičemž obviněný v této souvislosti ani ničeho nenamítal.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. H. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), k) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů. podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Pokud jde o podnět obviněného V. H., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého trestu odnětí svobody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y