5 Tdo 361/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 220 odst. 1 tr. zákoník, § 248 odst. 1 tr. zák., § 248 odst. 2 tr. zák.



5 Tdo 361/2013-24
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání, které podal obviněný V. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 To 61/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 51/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 3 T 51/2011, byl obviněný V. B. v bodě 1) tohoto rozsudku uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010, (dále jen tr. zákoník ). V bodě 2) téhož rozsudku byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen tr. zákon ). Za to byl odsouzen podle § 248 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena ve všech typech obchodních společností a družstvech na dobu třiceti měsíců. Současně soud uložil obviněnému povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 To 61/2012, tak, že je zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný V. B. dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Hladiny. Směřoval je proti zamítavému výroku odvolacího soudu a opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř., tedy, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen citovanými vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.

První z dovolacích důvodů byl podle obviněného naplněn tím, že ve věci rozhodl samosoudce Mgr. Dan Krátký, který byl jako soudce Krajského soudu v Brně podle zjištění obhajoby v období od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 dočasně přidělen k Okresnímu soudu v Blansku. Takový postup označil obviněný za extrémně neobvyklý a dožadoval se jeho přezkoumání dovolacím soudem, konkrétně, zda byl tento soudce přidělen řádně, v souladu se zákonem a důvodně . Dovolatel odkázal na ustanovení § 68 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném k 1. 7. 2011, podle něhož o dočasném přidělení soudce k okresnímu soudu v působnosti krajského soudu rozhoduje ministr spravedlnosti na návrh předsedy příslušného krajského soudu. Dále požadoval objasnění konkrétního přidělení trestní věci v den podání obžaloby k okresnímu soudu s tím, že případné pochybení pak bude naplňovat jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Pod druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve zařadil výhrady proti výroku o náhradě škody. Ten označil za nepřezkoumatelný, a to jak v rozsudku nalézacího soudu, tak i v odvolacím rozhodnutí. Připomněl své výhrady týkající se možnosti započtení jeho mzdových pohledávek vůči případnému nároku bývalého zaměstnavatele. V další části pak obviněný V. B. odkazoval na rozhodování Ústavního soudu v otázkách výkladu dovolacích důvodů ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu. Ke skutku bod bodem 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku odmítl, že by vůbec došlo ke škodě, protože nárok na slevu vyplýval ze snížení původně dohodnutého objemu prací, a soudy nevyužily možnost doplnění dokazování tak, aby mohla být tato zásadní otázka postavena najisto. Tím došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci. U skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu postrádal obviněný náležité odůvodnění materiální podmínky trestnosti podle hledisek vyjmenovaných v § 3 odst. 4 tr. zákona a projevil názor, že v jeho případě s ohledem na právo započtení nebyla materiální stránka činu naplněna.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i vadné řízení jemu předcházející, aniž by současně zmínil další postup.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný užil druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu, pod nějž podřadil výhradu ohledně zákonného oprávnění Mgr. Dana Krátkého rozhodovat v jeho trestní věci. Dovolatel totiž považuje za extrémně neobvyklé , aby soudce vyššího soudu byl dočasně k výkonu funkce u soudu nižšího stupně, když typický je případ opačný. Nejvyšší soud v první řadě nehodlá polemizovat s důvodností dočasného přidělení jmenovaného soudce a vychází z předpokladu, že k tomuto organizačnímu opatření bylo přistoupeno v zájmu řádného zajištění vyřizování agendy na trestním úseku Okresního soudu v Blansku v období druhé poloviny roku 2011. Takový důvod vyplývá z rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromíra Pořízka ze dne 4. 5. 2011. V souladu s ustanovením § 68 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále ve zkratce zákona o soudech a soudcích ), byl Mgr. Dan Krátký, v té době soudce Krajského soudu v Brně, s jeho souhlasem a se souhlasem předsedkyně Okresního soudu v Blansku a vedením Krajského soudu v Brně dočasně přidělen na dobu od 1. 7. do 31. 12. 2011 k Okresnímu soudu v Blansku. Obviněný ve svém dovolání nesprávně citoval příslušnou část zákona o soudech a soudcích, neboť za podmínek souhlasu dotčeného soudce přiděleného k určitému soudu podle § 67 nebo přeloženého k jinému soudu podle § 71 a § 72 uvedeného zákona lze tohoto soudce dočasně přidělit nejdéle na dobu tří let k jinému soudu, a jde-li o dočasné přidělení soudce k jinému okresnímu soudu v obvodu krajského soudu, k němuž je soudce přidělen nebo přeložen, rozhodne o dočasném přidělení předseda tohoto krajského soudu, souhlasí-li s dočasným přidělením předseda soudu, k němuž má být soudce dočasně přidělen.

Citované zákonné podmínky pro dočasnou změnu výkonu funkce soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Dana Krátkého byly proto naplněny, neboť zákon o soudech a soudcích v daném případě nepožadoval pro jeho dočasné přidělení k Okresnímu soudu v Blansku rozhodnutí ministra spravedlnosti, jak tvrdil dovolatel.

Dovolací soud nesdílí ani druhou pochybnost, již vyjádřil obviněný v dovolání ohledně přidělení projednávané trestní věci právě soudci Mgr. Danu Krátkému. Z kopie změny rozvrhu práce u Okresního soudu v Blansku na rok 2011 č. 5, kterou na žádost Nejvyššího soudu poskytla předsedkyně Okresního soudu v Blansku JUDr. Marie Prokopová, je zřejmé, že od 1. 7. 2011 došlo na trestním úseku k nástupu Mgr. Dana Krátkého, jemuž bylo zřízeno trestní oddělení 3 T a mj. mu bylo určeno rozhodování v rozsahu 1/2 nápadu oddělení T. Z důvodu této změny rozvrhu práce byla věc obviněného V. B. po podání obžaloby dne 6. 9. 2011 přidělena právě Mgr. Danu Krátkému jako jednomu ze dvou soudců trestního úseku Okresního soudu v Blansku.

Nejvyšší soud nezjistil žádné skutečnosti, které by vyloučily Mgr. Dana Krátkého z rozhodování v trestní věci obviněného V. B. Navíc obviněný formuloval své výhrady, jimiž zdůvodnil existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pouze obecnými pochybnostmi, zčásti dokonce mimo znění příslušné části zákona o soudech a soudcích. Dovolací soud na základě zjištěných poznatků neshledal uvedený důvod dovolání opodstatněným.

Jako další důvod uplatnil obviněný nesprávné právní posouzení skutku, jak jej zákon definoval v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není zásadně možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání v podstatě vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Předmětem dovolacího přezkumu proto nelze učinit otázku rozsahu dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy nižších stupňů. Jedná se o činnost spadající pod zákonnou úpravu procesním předpisem zejména v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. ř. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Sám obviněný shrnul zásadní námitky své druhé části dovolání tak, že jimi brojí proti způsobu vedení trestního řízení proti němu, způsobu zjišťování skutkového stavu a proti tomuto stavu samotnému, což posléze vedlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení situace . Tím poměrně zřetelně překročil rámec možností dovolacího přezkumu nejen na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ostatních taxativně vyjmenovaných důvodů. Stejně jako dovolatel použil k podpoře svých výhrad vyjmuté pasáže některých rozhodnutí Ústavního soudu, může Nejvyšší soud poukázat na jiná rozhodnutí, v nichž Ústavní soud připomněl svou judikaturu ohledně možností stěžovatelů napadat pravomocná rozhodnutí obecných soudů v trestních věcech. Především sám Ústavní soud respektuje ústavní zásadu nezávislosti soudů vyjádřenou v čl. 82 Ústavy, kterou soudy realizují mimo jiné právo rozhodovat o tom, jaké důkazy, ať vyhledané orgány přípravného řízení, či nově navržené stranami v řízení před soudem, provede, a které event. sám opatří. Je proto zcela na úvaze soudů, v jakém rozsahu bude provádět dokazování tak, aby mohl rozhodnout o podané obžalobě. (Např. rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 733/01, IV. ÚS 569/03.) Skutkový stav, k němuž soud dospěje poté, co všechny důkazy zhodnotí podle § 2 odst. 6 tr. ř., je zásadně závazný i pro dovolací soud. Pouze ve výjimečných případech, kdy ale obecné soudy odmítnou provést navržený důkaz, aniž by takový svůj krok zdůvodnily a současně je evidentní, že jeho obsah by zásadním způsobem mohl ovlivnit rozhodování soudu, přistupuje Ústavní soud ke kasaci takového soudního rozhodnutí, neboť uvedený procesní postup je zatížen vadou spočívající v opomenutém důkazu. (Např. III. ÚS 359/05.)

V předmětné trestní věci však již soud prvního stupně a poté zejména soud odvolací věnovaly značnou pozornost procesu dokazování, naprosto dostatečným způsobem krajský soud reagoval na veškeré odvolací námitky, které se z velké části kryjí s námitkami dovolacími. Samotnému hodnocení výsledku dokazování jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem nelze ničeho vytknout. Již okresní soud poměrně jasně shrnul své hodnotící úvahy, k nimž dospěl a vyjádřil je v popisu skutkových zjištění. Ve vztahu k hlavním výhradám obviněného je nutné zdůraznit, že skutek kvalifikovaný jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku spočíval ve sjednání dohody o započtení pohledávek, které však za tímto účelem fiktivně vytvořil nepravdivým snížením objemu původně dohodnutých prací, rovněž v rozporu se skutečností vyhotovil faktury odpovídající snížené hodnotě odměny za stavební práce, jejichž předmětem učinil stavební materiál, ačkoli věděl, že práce byly vykonány v původním rozsahu a žádný materiál odběratelská společnost nedodala, čímž způsobil obchodní společnosti Korekt Transport, spol. s r. o., v níž v té době vykonával funkci jednatele, škodu ve výši 440.884,- Kč. Přes tento jasný skutkový závěr, obviněný setrvává i v dovolání na své obhajobě spočívající v tom, že nešlo o fiktivní obchod , který měl finančně vyrovnat snížení původně dohodnuté částky za stavební práce a poškodit společnost, o jejíž majetek byl obviněný jako statutární orgán povinen pečovat jako řádný hospodář ve smyslu § 135 odst. 1 a § 194 odst. 5 zákona č. 531/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud částečně vyhověl návrhům obviněného a doplnil dokazování mj. o listinu, která měla prokazovat existenci dohody o sníženém objemu prací a výslech svědka, s nímž měla být uzavřena (Z. M.). V napadeném rozhodnutí krajský soud naprosto vyčerpávajícím způsobem vyjádřil všechny podstatné okolnosti, které jej vedly k odmítnutí skutkové verze obviněného podporované touto výpovědí jmenovaného svědka. Nepochybnými, resp. nezpochybnitelnými úvahami, vyvrátil snahu prokázat, že uvedená dohoda byla uzavřena, přičemž ani Nejvyšší soud neshledal potřebu jakkoli doplnit zřetelné a přesvědčivé argumenty, jež svědčí o nepravdivé výpovědi tohoto svědka a o tom, že předložená listina musela být vyhotovena dodatečně. (K tomu srov. především str. 4 a 5 napadeného usnesení.) I přesto, že se Krajský soud v Brně vypořádal se všemi námitkami obviněného, jeho odmítání viny založené na shodném tvrzení se stalo i předmětem dovolání. Na tomto místě nemůže Nejvyšší soud než odkázat na svou judikaturu, podle níž opakuje-li obviněný námitky shodně s odvoláním, s nimiž se soudy dostatečným způsobem vypořádaly, je takové dovolání třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha). Navíc primárním nedostatkem uvedených výhrad je jejich skutkový charakter, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku, resp. jeho nesprávnost je dovolatelem dovozována z rozdílné verze skutkových zjištění, než jaké se staly podkladem odsuzujícího rozhodnutí.

Dále obviněný témuž dovolacímu důvodu podřadil námitky proti výroku o náhradě škody v rozsudku nalézacího soudu, který považuje za nepřezkoumatelný . Vadí mu nejen kusé, ale také podle jeho názoru nedostatečné zdůvodnění tohoto výroku jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím, který jej považoval za správný a zákonný. Této výtce obviněného lze přisvědčit, avšak na druhé straně stojí fakt, že dovolání proti důvodům rozhodnutí zákon v ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. nepřipouští. Odpovědnost za škodu obviněného v daném případě má dva hmotně právní základy, jeden vyplývá z jeho postavení statutárního orgánu v obchodní společnosti s ručením omezeným a druhý z obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli. Obecná úprava odpovědnosti za škodu je obsažena v občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který je subsidiární pro úpravu odpovědnosti za škodu v obchodních vztazích, pokud obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) neřeší určité právní vztahy související s podnikáním. Zvláštní úprava odpovědnosti za škodu je obsažena v ustanovení § 373 až 386 obchodního zákoníku, přičemž se nevztahuje jen na závazkovou odpovědnost za škodu, neboť ustanovení § 757 obchodního zákoníku odkazuje na úpravu § 373 a násl. Dopadá na případy porušení právní povinnosti stanovené v obchodním zákoníku, tj. mj. také na situaci, k níž došlo v dané trestní věci. Obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným porušil svou povinnost uloženou mu v § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, jejímž obsahem je vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Tento zákonný pojem je soudní praxí vykládán jako svědomitá a odpovědná péče o majetek, včetně jeho ochrany před vznikem škody, tj. také před jeho zmenšováním, naopak správný hospodář se snaží svůj majetek nejen zachovat, ale také rozmnožit. Škoda představuje újmu na majetku vyjádřitelnou a nahraditelnou v penězích (skutečná škoda) a může spočívat i v tom, že poškozený nedosáhl toho, čeho by dosáhl, kdyby nenastala škodná událost (ušlý zisk). Výsledky provedeného dokazování jednoznačně svědčí o tom, že v důsledku protiprávního jednání obviněného, který nejednal s péčí řádného hospodáře, pokud jako jednatel obchodní společnosti uzavřel dohodu o snížení objemu prací, resp. následně provedl započtení neexistujících pohledávek tak, že se poškozené společnosti nedostalo plnění, které jí podle skutečnosti náleželo, nelze zpochybnit odpovědnost obviněného V. B. za škodu v prokázaném rozsahu. U druhého případu, kdy převzal peněžní hotovost určenou jeho zaměstnavateli a ponechal si ji pro vlastní potřebu, došlo k uplatnění obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu upravenou v § 250 odst. 1 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění účinném v rozhodné době). V důsledku přisvojení si peněžních prostředků náležejících obchodní společnosti Korekt Transport, spol. s r. o., jíž byl v rozhodné době zaměstnancem, došlo k úbytku na majetku této společnosti, a obviněný tak odpovídá za vznik této majetkové újmy. Vzhledem k tomu, že uvedeného jednání se dopustil úmyslně, neplatí pro rozsah náhrady škody omezení definované v § 257 odst. 2 zákoníku práce, jež se vztahuje pouze ke škodě způsobené zaměstnancem z nedbalosti.

V žádném případě však není možné připustit obviněným prosazované použití institutu započtení pohledávek mezi ním a obchodní společností Korekt Transport, spol. s r. o., resp. postupníka, společnost Korekt Holding, spol. s r. o. Byť soudy obou stupňů jen stručně, ale zcela správně, odmítly možnost započíst pohledávky obchodní společnosti představující v rámci trestního řízení nárok na náhradu škody vůči obviněnému a jím tvrzené pohledávky za nevyplacenou mzdu vůči jeho tehdejšímu zaměstnavateli. Bez toho, aby bylo nutné se podrobněji zabývat touto otázkou, je pro potřeby rozhodnutí v adhézním řízení v této věci podstatný skutkový závěr o vzniku škody odpovídající hodnotě fiktivnosti snížených prací, resp. pohledávek odběratele, který tak v důsledku protiprávního jednání obviněného (fiktivních faktur a dohodě o započtení), neměl uhradit celou původně dohodnutou odměnu za provedené práce, ačkoli tyto byly v jeho prospěch vykonány. Důsledkem porušení povinnosti konat s péčí řádného hospodáře došlo k majetkové škodě a soudy tak v podstatě byly povinny rozhodnout o přiznání náhrady škody v prokázaném rozsahu, s nímž se poškozený včas připojil k trestnímu řízení (viz § 228 odst. 1 tr. ř.). Ve vztahu k částce 77.927,- Kč, je nutné uvést, že ji obviněný převzal od svědka MVDr. L. M., a představovala odměnu za práce, které pro něho vykonala obchodní společnost Korekt Transport, spol. s r. o. Jednalo se tudíž o pohledávku této společnosti za svědkem, jejím smluvním partnerem. Pro obviněného jde o věc cizí, on sám jako fyzická osoba nebyl smluvní stranou. V rozhodné době totiž jednal jménem obchodní společnosti, která se zavázala vůči svědkovi plnit a za to byla oprávněna převzít dohodnutou odměnu. Peněžní částka převzatá obviněným tak představovala doplatek této odměny, který náležel obchodní společnosti Korekt Transport, spol. s r. o. Obviněnému tak svědek svěřil finanční částku v dobré víře, že ji vloží do majetku oprávněné obchodní společnosti a svědek tím splnil svou smluvní povinnost uhradit cenu za vykonané stavební práce. Obviněný proto nebyl v žádném vztahu k převzatým penězům a tak nemohl být oprávněn vůbec uvažovat o započtení jím tvrzené pohledávky za nevyplacenou mzdu. Nárok poškozené společnosti vyplynul z jejího smluvního vztahu se svědkem MVDr. L. M. a obviněný se pouze stal z vlastní vůle, evidentně účelově právě s představou, že si ponechá peníze, k jejichž přijetí nebyl oprávněn, prostředníkem pro jejich předání. Započíst lze totiž pouze vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka, přičemž v takovém vztahu byla obchodní společnost Korekt Transport, spol. s r. o., a MVDr. L. M., nikoli obviněný V. B. Jeho tvrzení o právu započíst pohledávku vůči jmenované společnosti z titulu nevyplacené mzdy oproti odměně za vykonané práce, kterou byl povinen hradit objednavatel MVDr. L. M., proto nemá zákonný podklad. Navíc je možné doplnit, že v průběhu trestního řízení ani nebyla prokazována pravdivost tvrzení o nároku na úhradu nevyplacené mzdy, jehož existenci významně zpochybnila svědkyně M. Ch. Potvrdila sice dlužnou mzdu v částce kolem 360.000,- Kč, současně však obviněný nevyúčtoval převzaté zálohy v částce vyšší, kolem 540.000,- Kč. Pak by naopak opět vznikla povinnost obviněnému vracet hotovost, jejíž spotřebu ve prospěch obchodní společnosti by nebyl schopen řádným způsobem prokázat.

Otázkou materiální podmínky trestnosti, kterou dovolatel zpochybnil u skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině, který byl právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, se zabývaly soudy obou stupňů, přičemž za primární hledisko jejího naplnění považovaly výši způsobené škody, jež dosáhla téměř 80.000,- Kč. Nejvyšší soud může pouze pro doplnění připomenout respektovaný výklad společenské nebezpečnosti v době účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. Vycházel z rozhodnutí publikovaného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tj. u dospělého pachatele čin dosáhl vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost, je nutné vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nesplnění materiální podmínky trestnosti se tak mohl uplatnit jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, ani při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnosti, tzn. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestných činů této skutkové podstaty. O takový případ ale zjevně nejde, obviněný využil svého předchozího postavení v obchodní společnosti a také osobní znalosti svědka MVDr. L. M., v podstatě jej mylně informoval o tom, že peníze předá poškozené společnosti, ačkoliv evidentně jeho záměrem bylo si je ponechat. Ani výše škody, na níž soudy poukazovaly, není nijak zanedbatelná a nejde proto o netypický případ zpronevěry, jak se snaží prosadit dovolatel, aby zjištěné jednání nedosáhlo nepatrného stupně společenské nebezpečnosti. Ani posledně uvedená právní námitka obviněného proto nemohla zvrátit zákonné rozhodnutí soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud neshledal nesprávné právní posouzení věci, jak předpokládá dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto nemohlo dojít ani k naplnění druhé alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného V. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné, a musel je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. května 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová