5 Tdo 360/2011
Datum rozhodnutí: 26.05.2011
Dotčené předpisy: § 250b odst. 2, 5 tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., § 128 odst. 2, 4 tr. zák.



5 Tdo 360/2011-243

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2011 o dovoláních, která podali obvinění Ing. R. P. , a Ing. S. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. R. P. o d m í t á .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. S. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. R. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 35 T 15/2001, uznán vinným trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce tr. zák. ), podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými pod body I., II., III., IV./a) a IV./b) ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Obviněný Ing. S. M. byl tímto rozsudkem uznán vinným pomocí k posledně uvedenému trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterou spáchal skutky podrobně popsanými pod body IV./a) a IV./b) ve výroku o vině.

Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a pomoci k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. se obvinění dopustili zkráceně vyjádřeno tím, že obviněný Ing. R. P. jako předseda představenstva obchodních společností FINPRUM INVEST, a. s., a Ingstav Opava, a. s., které měly v určitém rozsahu shodný předmět činnosti, s cílem opatřit obchodní společnosti FINPRUM INVEST, a. s., neoprávněnou výhodu uzavřel dvě úvěrové smlouvy s obchodní společností Třebovická finanční, s. r. o., na podkladě kterých tato společnost poskytla obchodní společnosti FINPRUM INVEST, a. s., úvěry ve výši 6 000 000,- Kč a 4 000 000,- Kč. Oba úvěry byly přitom zajištěny blankosměnkami, které opatřil avalem obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., spoluobviněný Ing. S. M. , když směnečné rukojemství bylo podmínkou stanovenou obchodní společností Třebovická finanční, s. r. o. Oba obvinění přitom jednali s vědomím, že obchodní společnost FINPRUM INVEST, a. s., získané úvěry v uvedené výši neuhradí a také to neučinila.

Za spáchané trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Ing. R. P. byl odsouzen podle § 250b odst. 5 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 49 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a vedoucí funkce ekonomických úseků, odborů či jiných obdobných útvarů obchodních společností podnikajících v oboru stavebnictví, nákup a prodej zboží a zprostředkovatelská a poradenská činnost, a to na dobu 7 let. Obviněný Ing. S. M. byl odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Naproti tomu byli oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutky, které jsou uvedeny pod příslušnými body ve zprošťujících výrocích v rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o dalších obviněných v posuzované věci.

Z podnětu odvolání obviněných Ing. R. P. a Ing. S. M. a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému Ing. R. P. ve výroku o vině pod bodem I., kterým byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., a ve výroku o trestu a dále ve výrocích, jimiž byli tento obviněný a další zde uvedení spoluobvinění zproštěni obžalob, které na ně podali státní zástupci Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Ostravě. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestnými činy uvedeným pod body II. až IV. v rozsudku soudu prvního stupně uložil obviněnému Ing. R. P. podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Tomuto obviněnému odvolací soud uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů a vedoucí funkce ekonomických úseků, odborů či jiných obdobných útvarů obchodních společností podnikajících v oboru stavebnictví, nákup a prodej zboží a zprostředkovatelská a poradenská činnost, a to na dobu 7 let.

Týmž rozsudkem odvolací soud zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí ve vztahu k obviněnému Ing. S. M. ve výrocích, jimiž tento obviněný a další zde uvedení spoluobvinění byli zproštěni obžalob, které na ně podali státní zástupci Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočka v Ostravě. Tomuto obviněnému pak odvolací soud při nezměněném výroku o vině pomocí k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku uložil podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Ohledně části trestné činnosti odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc obviněných Ing. R. P. a Ing. S. M. a dalších obviněných k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. J. R.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění Ing. R. P. a Ing. S. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný Ing. R. P. tak učinil dne 19. 3. 2009 a své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný Ing. S. M. podal dovolání dne 25. 2. 2009 a uplatnil v něm týž dovolací důvod. Spisový materiál s dovoláními obviněných byl předložen Nejvyššímu soudu dne 15. 3. 2011.

Obviněný Ing. R. P. v dovolání zejména odkázal na své odvolání, v němž vytýkal nesprávný procesní postup soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného soud prvního stupně porušil ustanovení § 207 odst. 2 tr. řádu, protože k důkazu přečetl výpovědi některých obviněných, které učinili v postavení svědků, navíc soud údajně nerespektoval povinnost mlčenlivosti obviněných JUDr. V. N. a Mgr. T. K. , kteří dříve poskytovali právní služby v rámci výkonu advokacie, a to pokud jde o otázky související s nyní posuzovanou věcí. Další pochybení soudu prvního stupně shledává obviněný v tom, že po odročení hlavního líčení na dny 11. až 29. 11. 2002 opakovaně nepoučil spoluobviněné o jejich procesních právech. Vzhledem k uvedeným procesním pochybením měl odvolací soud podle obviněného postupovat ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu a měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro podstatné vady řízení.

Pokud jde o výrok o vině pod bodem II. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byl obviněný Ing. R. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., obviněný vytýká soudům nižších stupňů postup v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu. Ohledně výroku o vině pod bodem IV. v rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl zde popsaný skutek obviněného právně posouzen jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., je obviněný přesvědčen, že nebyl předložen jediný důkaz svědčící o jeho úmyslu způsobit škodu na majetku obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s. Podle jeho názoru se nejednalo o fingovaný obchod, přičemž celá věc měla jen obchodněprávní rozměr.

V poslední části svého dovolání obviněný napadá výrok o trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za zmíněné trestné činy. V této souvislosti obviněný poukázal zejména na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, který se týká otázky porušení práva na projednání věci v přiměření lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dovodil, že nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl uložen v rozporu se zákonem.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. R. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (přičemž má patrně na mysli rozsudek Krajského soudu v Ostravě) ve výroku o vině pod body II. a IV. a aby ho podle § 226 písm. b) tr. řádu v tomto ohledu zprostil obžaloby, případně aby věc v tomtéž rozsahu přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. S. M. , podle jeho názoru se odvolací soud nezabýval námitkami tohoto obviněného směřujícími proti správnosti právního posouzení spáchaného činu jako pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterou byl uznán vinným. Přitom obviněný odkázal na některé odborné články k citovanému trestnému činu a dovozuje z nich, že posuzovaný skutek nelze podřadit pod označenou skutkovou podstatu, neboť za popsaného stavu by došlo k nepřípustnému rozšiřování trestního postihu. Proto podle přesvědčení obviněného nemohl být pomocníkem k uvedenému trestnému činu.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. S. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o vině pod bodem II. a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněného Ing. R. P. , podle státního zástupce námitky tohoto obviněného se týkají porušení některých procesních ustanovení, resp. neúplnosti, nedostatečnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, takže nenaplňují dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Totéž platí o výhradách obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, což vyplývá i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Na posuzovanou věc pak podle názoru státního zástupce nedopadá ani judikatura Ústavního soudu, na kterou upozornil obviněný ve svém dovolání, neboť s ohledem na dosavadní stav trestního řízení nelze dospět k závěru o zásadních nedůvodných průtazích, které by zakládaly porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Státní zástupce pak považuje za námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen ty z nich, v kterých zpochybnil svůj úmysl způsobit škodu trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Podle státního zástupce však znaky spočívající v úkoru a ve způsobení škody není možné bez dalšího považovat za shodné, přičemž citovaná skutková podstata nevyžaduje způsobení škody. Popsaná skutková zjištění považuje státní zástupce za dostatečný podklad pro závěr, že obviněný Ing. R. P. naplnil všechny znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. S. M. , podle názoru státního zástupce skutková zjištění odůvodňují závěr o naplnění všech zákonných znaků pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a obviněný ani konkrétně neuvádí, v čem spatřuje pochybení soudů nižších stupňů při použití této právní kvalifikace. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, kterou označil postup soudů v podstatě za porušení principu ultima ratio , protože na popsané obchodněprávní aktivity podnikatelských subjektů je třeba použít prostředky trestního práva v případě, když jsou naplněny všechny znaky některé ze skutkových podstat zařazených ve zvláštní části trestního zákona.

Závěrem svých vyjádření k dovoláním obou obviněných proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných Ing. R. P. a Ing. S. M. jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. R. P. a Ing. S. M. jsou osobami oprávněnými podat dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], dovolání podali prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), učinili tak včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obvinění Ing. R. P. a Ing. S. M. opírají jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. R. P. výlučně a obviněný Ing. S. M. z převážné části zpochybnili správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se zejména znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., pro který (resp. pro pomoc k němu) byli stíháni a odsouzeni, a vytkli nedostatečný rozsah dokazování a vady řízení u soudů nižších stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady procesního postupu při dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud se nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění Ing. R. P. a Ing. S. M. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení opatřených důkazů a z údajných procesních vad, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných Ing. R. P. a Ing. S. M. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili stíhaných skutků tak, jak jsou popsány především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeny v jeho obsáhlém odůvodnění a v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Nad rámec této argumentace lze doplnit k námitkám obviněného Ing. R. P. , jimiž poukazoval na konkrétní procesní vady v řízení před soudem prvního stupně, že odvolací soud na str. 59 až 64 nyní napadeného rozsudku podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyložil, z jakých důvodů neakceptoval zmíněné výhrady obviněného. Nejvyšší soud považuje tyto závěry za správné, takže odvolací soud postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil též podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu pro podstatné vady řízení, jak požadoval ve svém dovolání obviněný.

K námitce obviněného Ing. R. P. , v níž s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu vyjadřuje svůj nesouhlas s výší uloženého trestu, Nejvyšší soud v obecné rovině poznamenává následující. Námitky proti výroku o trestu mohou být dovolacím důvodem především podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jde-li o nepřípustný druh trestu nebo o trest uložený mimo zákonnou trestní sazbu, a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen tehdy, jestliže dovolatel namítá jiné hmotně právní vady takového výroku. Další případná (vytýkaná) pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Navíc v trestní věci obviněného Ing. R. P. Nejvyšší soud postupem podle § 265o odst. 2 tr. řádu zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 5 To 76/2009, který obviněný napadl dalším dovoláním vedeným u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 361/2011, byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 5 To 100/2007. Obviněný tedy v rámci uplatněného dovolacího důvodu zpochybnil správnost výroku o trestu, který již v době řízení o jeho dovolání v nyní posuzované věci neexistuje, proto se Nejvyšší soud nemohl ani z tohoto důvodu zabývat jeho námitkami směřujícími proti už zrušenému výroku (přiměřeně k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, uveřejněné pod č. T 683. v sešitě 4 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Tvo 25/2010, uveřejněné pod č. T 1358. v sešitě 72 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).

Pro úplnost Nejvyšší soud ke shora uvedené námitce obviněného Ing. R. P. připomíná, že délka trestního stíhání ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nebyly žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu podle trestního zákona, takže se nemohly uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak ve svém dovolání naznačuje obviněný. Tento dovolací důvod totiž podle ustálené judikatury, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uváděl v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. Tím spíše nelze spatřovat jiné nesprávné hmotně právní posouzení v námitkách, jimiž se dovolatel domáhá zohlednění takových okolností, které se sice mohou uplatnit při ukládání trestu, ale zákon je výslovně neuváděl a jejich význam záležel jen na úvaze soudu rozhodujícího o trestu.

Za nedůvodné a v podstatě ani neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však považuje Nejvyšší soud i ty námitky obviněných Ing. R. P. a Ing. S. M. , v nichž vyjádřili nesouhlas s kriminalizací svého jednání, resp. s údajným extenzivním výkladem skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. Prostřednictvím uvedené námitky obvinění v podstatě zpochybnili správnost použití trestního práva jako ultima ratio (tj. nejzazšího prostředku ochrany) v této věci, byť se o tom výslovně nezmiňují.

Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových okolností, činy obviněných vybočily z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkly zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozené obchodní společnosti Ingstav Opava, a. s., takže bylo nezbytné reagovat na ně prostředky trestněprávní represe. Přitom ani princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio (tj. nejzazšího prostředku ochrany), na který dovolatelé v této věci v podstatě poukazují, nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu též v případě závažnějšího porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Z výslovné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je totiž patrné, že trestní zákon chránil rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob, a to i takové zájmy, kterým poskytují ochranu rovněž jiná právní odvětví (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006).

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněného Ing. S. M. , v níž zpochybnil opodstatněnost použité právní kvalifikace v posuzované věci. Přestože i tyto námitky jsou podle Nejvyššího soudu v podstatě založeny především na výhradách obviněného proti správnosti skutkových zjištění, která vzešla z dokazování provedeného soudy nižších stupňů, lze je formálně považovat za částečně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V uvedeném směru jde pak zejména o tvrzení obviněného, v kterém namítá nesprávnost použitého výkladu skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. a nesouhlasí s posouzením svého jednání jako pomoci k tomuto trestnému činu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že o naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. šlo mimo jiné tehdy, jestliže pachatel buď sám uzavřel určitou smlouvu, nebo dal popud k jejímu uzavření, přičemž taková smlouva je na úkor jednoho z více subjektů, v nichž pachatel zároveň působil. Současně se vyžaduje, aby se pachatel účastnil na podnikání dvou nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo podobný předmět činnosti. K naplnění citované skutkové podstaty ovšem není nutné, aby uzavřená smlouva (na úkor jednoho ze subjektů, v nichž pachatel zároveň působil) byla součástí určité soustavné podnikatelské aktivity, ale postačí i jednorázový obchod. Podle právního názoru zaujatého v soudní praxi, od kterého se ani v této věci Nejvyšší soud nehodlá odchylovat, není ani nutné, aby se smlouva uzavřená na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel zároveň působil, týkala přímo toho předmětu jejich činnosti, který je jim společný, přičemž může jít o jakoukoli smlouvu, třeba i neplatnou. Smluvní stranou takové smlouvy pak může být i třetí subjekt, na jehož činnosti se pachatel nijak nepodílí (viz rozhodnutí pod č. 36/2000 a č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá z této judikatury, stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (viz rozhodnutí pod č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného závěru mimo jiné vyplývá, že zmíněná skutková podstata zde nerozlišuje mezi závažnějším či méně závažným porušením zákazu konkurence, jak naznačuje obviněný Ing. S. M. ve svém dovolání, protože k naplnění znaku charakterizujícího porušení zákazu konkurence zcela postačilo, jestliže se pachatel v určité funkci nebo postavení (jako pracovník, člen orgánu, společník atd.) účastnil na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným či podobným předmětem činnosti a v tzv. obohacovacím úmyslu uzavřel nebo dal popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Pokud jde o nevýhodnost smlouvy (vyjádřenou zákonným znakem na úkor jedné nebo více z nich ), Nejvyšší soud připomíná, že může spočívat v jakémkoli znevýhodnění jednoho subjektu vůči jinému subjektu, i když se nemusí nutně jednat jen o ekonomickou výhodu (viz např. rozhodnutí pod č. 21/2002-III. Sb. rozh. tr.).

Ke spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se pak vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl pachatele musí jednak zahrnout všechny ostatní znaky této skutkové podstaty a navíc musí směřovat k tomu, aby pachatel opatřil sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch.

Skutková zjištění vyjádřená v posuzované trestní věci ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v jeho obsáhlém odůvodnění a stejně tak v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu spolu s právními závěry zde obsaženými podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností potvrzují správnost použité právní kvalifikace, a to u obviněného Ing. R. P. jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a u obviněného Ing. S. M. jako pomoci ke spáchání uvedeného trestného činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 128 odst. 2, 4 tr. zák., protože tento obviněný nebyl osobou současně zúčastněnou na podnikání obou jmenovaných obchodních společností (tj. Ingstav Opava, a. s., a FINPRUM INVEST, a. s.). Takové právní posouzení tedy odpovídá všem zákonným znakům podle citovaných ustanovení a je v souladu s dosavadní judikaturou, jak byla výše konkretizovaná. Zejména lze v tomto směru odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, které bylo publikované jako rozhodnutí pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr., protože skutkové okolnosti i právní závěry v něm obsažené jsou zcela shodné se způsobem spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. v nyní posuzované věci obou obviněných.

Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o správnosti posouzení jednání obviněného Ing. S. M. jako pomoci k uvedenému trestnému činu. K trestnosti účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se přitom nevyžaduje, aby svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc. Podstatné je, aby účastník (tj. i pomocník) přispěl ke spáchání úmyslného trestného činu (hlavního) pachatele a aby toto jednání účastníka porušilo nebo ohrozilo týž zájem chráněný trestním zákonem. Obviněný Ing. S. M. tedy svým jednáním nemusel naplnit všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným spoluobviněný Ing. R. P. jako jeho pachatel. Rovněž se nevyžaduje, aby účastník na trestném činu hlavního pachatele byl osobou se zvláštním postavením, neboť organizátorem, návodcem nebo pomocníkem může být v případě trestných činů, u nichž se u pachatele vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, i osoba nemající tyto zvláštní atributy (§ 90 odst. 3 tr. zák.).

Ze shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného Ing. S. M. , kterými zpochybnil správnost použité právní kvalifikace, jako neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. R. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. S. M. , to sice částečně vychází z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 5. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František Púry