5 Tdo 358/2005
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 358/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 3 To 614/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 94/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 3 To 614/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2004, sp. zn. 12 T 94/2003, byl mj. obviněný J. J. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., za které mu byl podle § 247 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. J., a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 3 To 614/2004, kterým k odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. J. podle § 247 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný J. J. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení ohledně výroku o uloženém trestu.

Obviněný uvedl, že byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy, kterých se dopustil v období od 21. 1. 2003 do 27. 2. 2003. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 14 T 82/2003, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2004 byl přitom obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil dne 30. 1. 2003, tedy dříve, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně. Za oba tyto trestné činy tak měl obviněnému být uložen jediný trest, a to souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepostupoval podle § 37a tr. zák. ve vztahu k pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 14 T 82/2003, když přisouzený skutek měl být ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. posouzen jako pokračující trestný čin. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další bylo proto třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona, a posoudit relevantní námitky z věcného hlediska.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný v dovolacích námitkách požadoval uložení jediného trestu namísto dvou samostatných trestů uložených ve dvou trestních věcech. Otázka, zda jsou dva trestné činy spáchány ve vícečinném souběhu a zda za ně má být za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest, stejně jako otázka, zda za dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu má být podle § 37a tr. zák. uložen společný trest, jsou hmotně právním posouzením, které lze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud proto přezkoumal námitku dovolatele, který se domáhal uložení souhrnného trestu s tím, že napadeným rozhodnutím byl nesprávně soudy posouzen souběh trestných činů, o nichž bylo rozhodováno v samostatných řízeních a za které mu byly uloženy dva samostatné tresty, ačkoli podle jeho názoru byly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněným uplatněná dovolací námitka je důvodná, avšak pouze v požadovaném výsledku, tedy v uložení jediného trestu obviněnému. Napadeným rozhodnutím totiž neměl být obviněnému uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák., jehož se domáhal dovolatel, ale společný trest podle § 37a tr. zák.

Soud uloží podle § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Předpokladem uložení souhrnného trestu je tak existence dvou trestných činů téhož pachatele (srovnej: jiný trestný čin ). Jak však vyplývá z následujících odstavců, jednání, za které obviněný požadoval uložení souhrnného trestu, spočívá v dílčích útocích jediného pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Proto nebylo na místě ukládat souhrnný trest a dovolacím námitkám v tomto ohledu nebylo možno přisvědčit.

Podle § 37a tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu ( § 89 odst. 3 tr. zák. ), za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívější výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Je-li ukládán trest za více trestných činů, ustanovení § 35 až 37 tu platí obdobně.

Od 1. 1. 2002 již ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. nebrání tomu, aby se konalo trestní stíhání ohledně zbylé části pokračujícího trestného činu i v případě, že ohledně některého jiného dílčího útoku skončilo trestní stíhání pravomocným rozsudkem či rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, aniž by takové rozhodnutí bylo v předepsaném řízení (tj. v řízení o mimořádném opravném prostředku) zrušeno. Ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. již v takovémto případě nebrání konat trestní stíhání, i když existuje důvod zakládající nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 tr. ř. S ohledem na znění ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. lze za samostatný skutek považovat též dílčí útok pokračujícího trestného činu.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

V posuzované věci byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil v období od 21. 1. 2003 do 27. 2. 2003 třemi útoky (ve dvou případech společně s obviněným R. J.) spočívajícími ve vypáčení zámku předních dveří osobních vozidel, vniknutí do těchto vozidel a odcizování věcí v nich se nacházejících (ve dvou případech rezervní kolo, dále audiokazety a ovládací panel k autorádiu). Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 14 T 82/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 3 To 34/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterého se dopustil dne 30. 1. 2003 tím, že po vypáčení zámku dveří osobního vozu vnikl do vozidla zn. Škoda Octavia, ze kterého odcizil rezervní kolo.

Ze skutečností popsaných v předchozím odstavci je evidentní, že jednání, pro které byl obviněný odděleně trestně stíhán ve dvou trestních věcech, tvoří jeden pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. Přesto, že v důsledku výše škody způsobené na vozidle (1.790,- Kč) nebyl obviněný Okresním soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 14 T 82/2003 uznán vinným také trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., ve svém souhrnu pokračující jednání obviněného naplnilo také znaky tohoto trestného činu. Obviněný tak pokaždé naplňoval stejnou skutkovou podstatu trestného činu krádeže, když čtyř dílčích útoků se dopustil v období od 21. 1. 2003 do 27. 2. 2003, tedy v období jednoho měsíce a jednoho týdne, a útoky tak vzájemně byly v blízké časové souvislosti. Způsob provedení činu a předmět útoku byly pokaždé stejné - obviněný vždy vypáčil zámek předních dveří osobního vozidla, vniknul do vozidla a odcizoval věci, které se v něm nacházely. Není pochyb také o tom, že útoky byly vedeny jednotným záměrem obviněného přisvojit si cizí věci vloupáním do osobních motorových vozidel. Jednání jako celek tak vykazovalo všechny znaky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., a to trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.

Předpokladem uložení společného trestu podle § 37a tr. zák. je, že za ostatní útoky pokračujícího trestného činu již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci. V posuzovaném případě rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 14 T 82/2003, nabyl právní moci dne 1. 3. 2004, proto Krajský soud v Ostravě rozhodující později - dne 10. 8. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. 3 To 614/2004 pochybil, když obviněnému za pokračující trestný čin neuložil společný trest podle § 37a tr. zák. Napadené rozhodnutí tak trpí vadou předpokládanou ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě nesprávného hmotně právního posouzení okolností podmiňujících uložení společného trestu. Za trestný čin podle § 247 odst. 1 tr. zák. přitom může být obviněnému uložen trest odnětí svobody až na dvě léta. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 614/2004, byl obviněnému J. J. podle tohoto ustanovení uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výši osmnácti měsíců a Okresním soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 14 T 82/2003 trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Byť tedy v případě ukládání společného trestu obviněnému může být uložen tento trest v trvání dvou roků, tedy ve shodné výměře, která se rovná součtu obou samostatně uložených trestů, je vždy pro obviněného uložení jediného trestu ve smyslu § 37a tr. zák. příznivější.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 3 To 614/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, ve kterém bude muset Krajský soud v Ostravě odstranit výše popsanou vadu bude muset rozhodnout o uložení společného trestu za pokračující trestný čin, za jehož jednotlivé útoky byl obviněný odděleně trestně stíhán ve dvou trestních věcech a za něž mu byly uloženy dva samostatné tresty. Vrácení věci soudu druhého stupně je odůvodněno ohledem na minimální rozsah očekávaného dokazování, když vzhledem ke stávající právní úpravě bude možné vadu odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. dubna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová