5 Tdo 345/2007
Datum rozhodnutí: 18.04.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 345/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovolání podaném obviněným T. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 To 411/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 18/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 3 T 18/2006, byl obviněný T. S. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., (bod I. výroku o vině), a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.,(bod II. výroku o vině). Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 235 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným V. Š. částku 43.896,- Kč a O. Ž. částku 43.137,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 To 411/2006, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti zamítavému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i proti výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. S. dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. T. K. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně neoznačil některý ze zákonných důvodů dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z formulace jím uplatněných námitek však jednoznačně vyplývá, že jimi směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takové námitky mohou odpovídat jedinému zákonem definovanému dovolacímu důvodu, který je upraven v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v závěru svého podání vytkl soudům obou stupňů nesprávnou aplikaci ustanovení hmotného práva trestního, konkrétně § 89 odst. 12 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák., resp. § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., čímž uvedený dovolací důvod označil alespoň jeho slovním vyjádřením.

Dovolatel v podstatě namítl dvě zásadní pochybení soudů nižších stupňů, a to jednak nesprávný postup při stanovení výše škody, kterou měl způsobit poškozením motorových vozidel a odcizením v nich uložených věcí, jednak nesprávnou právní kvalifikaci skutku, který byl posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., zatímco dovolatel se domáhal právního posouzení jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. K námitce proti způsobu stanovení výše škody uvedl, že soudy vycházely ze znaleckého posudku znalce P. R., který zcela opominul zohlednit stáří napadených vozidel, opotřebení a snížení funkčnosti odcizených a poškozených věcí. Znalec nestanovil výši škody tak, jak to ukládá zákon, tj. zjištěním ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, u starší věci se pak přihlíží ke stáří věci, míře jejího opotřebení apod., nýbrž stanovil výši škody podle účelně vynaložených nákladů, čímž bylo porušeno ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Dovolatel je toho názoru, že soud prvního stupně se neměl spokojit s pouhým přečtením znaleckého posudku, který nesplňoval zákonné požadavky řádného stanovení výše škody, byť se čtením vyslovily strany souhlas. Výsledkem nezákonného způsobu stanovení výše škody pak bylo použití přísnější právní kvalifikace skutku podle odst. 2 § 247 tr. zák., zatímco při správné aplikaci ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. by skutku odpovídala kvalifikace podle mírnější, základní sazby trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za závažnější považoval však dovolatel pochybení soudů, které jeho jednání popsané v bodě II. výroku rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaly v rozporu s konstantní judikaturou jako trestný čin vydírání se zbraní. Poukázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 130/2004, kde byla pohrůžka bezprostředního násilí následující krátce po krádeži posouzena jako spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný vyslovil domněnku o srovnatelnosti obou trestních věcí, a proto měly soudy i v jeho případě kvalifikovat skutek jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Po správném užití právní kvalifikace tímto trestným činem pak závěrem svého dovolání obviněný konstatoval, že by tak došlo ke snížení trestní sazby, v rámci které by mu musel být uložen mírnější trest postačující k jeho nápravě. S ohledem na výše uplatněné námitky dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního nebo druhého stupně, aby věc po doplnění dokazování zejména řádným znaleckým posudkem v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud vycházel z toho, že dovolatelem uplatněné námitky proti rozhodnutím nižších soudů směřují proti hmotně právní kvalifikaci skutků, jak ji učinily soudy obou stupňů, tudíž že se dovolání opírá o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Základní zásadou uplatňovanou v dovolacím řízení je povinnost Nejvyššího soudu vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudů nižších stupňů nemůže Nejvyšší soud změnit. Dovolací námitky obviněného však Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Podkladem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se stalo skutkové zjištění, podle něhož obviněný jednak (bod I. výroku):

1. v blíže nezjištěné době od 09.00 hodin dne 28. 10. 2005 do 22.30 hodin dne 30. 10. 2005 v P. na parkovišti v ulici H., v blízkosti mateřské školy vnikl do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky Seat Toledo poté, co pomocí šroubováku vylomil zámek u jeho levých předních dveří, a z palubní desky tohoto vozidla ke škodě poškozené V. Š., odcizil airbag v hodnotě 10.900,- Kč, přičemž vyřazením ochranného systému a poškozením přístrojové desky v souvislosti s odcizením airbagu a vylomením zámku způsobil poškozené další škodu v celkové výši 35.984,- Kč,

2. dne 30. 10. 2005 kolem 22.30 hodin v P., ulici K. v blízkosti domu vnikl do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Golf poté, co pomocí šroubováku vypáčil zámek u levých předních dveří, a z palubní desky tohoto vozidla následně ke škodě poškozeného O. Ž. odcizil airbag v hodnotě 10.900,- Kč a čtyři opěrky hlavy v celkové hodnotě 7.287,- Kč, přičemž vyřazením ochranného systému a zničením přístrojové desky v souvislosti s odcizením airbagu a vylomením zámku dveří způsobil poškozenému další škodu v celkové výši nejméně 24.950,- Kč,

a odcizením shora popsaných věcí tak způsobil poškozeným škodu v celkové výši 29.087,- Kč a poškozením napadených vozidel způsobil poškozeným škodu v celkové výši 60.934,- Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 24 T 69/2005, pravomocně odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který dosud nevykonal,

přičemž toto jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.,

jednak (bod II. výroku):

dne 30. 10. 2005 kolem 22.30 hodin v P., ulici K. v blízkosti domu poté, co byl poškozeným O. Ž., přistižen při krádeži věcí ze zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Volkswagen Golf, vystoupil přes odpor poškozeného z předmětného vozu a následně se začal s poškozeným, který se ho snažil zadržet, potýkat, posléze na něj zakřičel, ať ho poškozený nechá být, jinak, že ho bodne, čehož se poškozený lekl, neboť obžalovaný měl v ruce nůž, proto od dalších snah zadržet obžalovaného upustil, a obžalovaný z místa činu uprchl .

Tento skutek byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Výhrady vznesené obviněným proti způsobu provedení důkazu znaleckým posudkem, vypracovaným znalcem P. R., spadají do okruhu námitek, jejichž přezkum v rámci dovolacího řízení Nejvyššímu soudu nepřísluší. Způsob provádění důkazů je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a nemůže být předmětem dovolacích námitek, které lze uplatnit výlučně proti nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva. Přesto však Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na správný postup soudu prvního stupně, který znalecký posudek přečetl v hlavním líčení za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 211 odst. 5 tr. ř. (č. l. 91), tudíž po souhlasu obou stran trestního řízení. Obviněný mohl své eventuelní námitky proti tomuto znaleckému posudku uplatnit v průběhu hlavního líčení, k čemuž byl předsedou senátu vyzván, avšak svého práva nevyužil.

Námitku obviněného směřující proti způsobu stanovení výše škody, kterou lze považovat za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, posoudil Nejvyšší soud jako nedůvodnou, neboť výše škody byla v posuzovaném případě zjištěna zákonným způsobem, tedy při respektování ustanovení § 89 odst. 12 tr. ř. a současně v souladu s právním názorem vysloveným ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, publikovaném pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr. Navíc je třeba zdůraznit, že shodnou vadu obviněný vytkl rozsudku soudu prvního stupně již ve svém odvolání a soud druhého stupně se s ní v napadeném rozhodnutí vypořádal (viz str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu).

V ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. jsou uvedeny tři způsoby stanovení výše škody: Při stanovení výše škody pro účely trestního řízení se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu, obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo z uvedení v předešlý stav. Trestní kolegium se v citovaném stanovisku shodlo na tom, že rozhodujícím hlediskem pro aplikaci jednoho ze tří uvedených kritérií určení výše škody, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti pak je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (příp. její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu především tehdy, pokud je poškozena věc, která je nedílnou součástí určitého funkčního celku, a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu. Takto je nutné postupovat i v případech, kdy došlo k poškození věci, které je ve srovnání s celkovou hodnotou věci ve značném nepoměru, nebo spočívá v poškození věci, která je nedílnou součástí určitého funkčního celku a kterou lze opravit nebo uvést do původního stavu, ačkoliv se v místě a v čase činu prodává, do ceny věci, resp. funkčního celku nepromítá (srov. citované stanovisko).

Jak správně uvedl i soud odvolací, právě takovým případem, kdy výše škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci, byly i útoky obviněného T. S. na osobní motorová vozidla, z nichž odcizoval věci. Nejednalo se o nijak významné součásti automobilů, které by mohly výrazně ovlivnit jejich celkovou prodejní cenu. I bez ohledu na typ a stáří obou vozidel je zřejmé, že např. hlavové opěrky na sedadlech vozu prakticky žádným způsobem nezvyšují hodnotu osobního automobilu a pokud jde o airbag, který byl součástí výbavy obou napadených vozidel, jedná se o příslušenství, u kterého je nutné předpokládat funkčnost, přičemž při jeho mechanickém poškození musí dojít k výměně za zcela nový díl, neboť jde o součástku určenou pro tzv. jednorázové použití. Z těchto důvodů tedy nelze vytknout žádné pochybení soudům nižších stupňů, pokud při stanovení výše škody v předmětné věci vycházely z hlediska uvedeného alternativně v § 89 odst. 12 tr. zák., tedy podle účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav obou vozidel.



Nesprávné hmotně právní posouzení skutku popsaného pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně spatřoval dovolatel v tom, že popsané jednání nenaplnilo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., nýbrž mělo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za právně nevýznamnou označil skutečnost, zda se jej poškozený O. Ž. snažil zadržet nebo se pouze dožadoval zpět svých věcí. Naopak za významné pro právní posouzení věci považoval, že se útoku proti poškozenému dopustil bezprostředně po krádeži věcí z jeho vozidla. S tímto názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil.

Důvod, pro který se poškozený O. Ž. snažil obviněného zadržet poté, co jej přistihl ve svém vozidle je zřejmý. Chtěl mu zabránit v dalším poškozování resp. odcizení věcí ze svého majetku a současně odhalit pachatele, který se vloupal do jeho automobilu. Pokud však jde o motivaci obviněného, který se snažil opustit místo činu i za pomoci pohrůžky násilí se zbraní proti poškozenému, je nutné konstatovat, že tak činil nikoli v úmyslu uchovat si odcizené věci, nýbrž zabránit svému zadržení. Obviněný byl v té době osobou za obdobný trestný čin pravomocně odsouzenou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a vyhýbal se jeho nástupu. Věděl, že v případě svého předvedení či zadržení orgány policie se vystavuje nebezpečí odhalení této skutečnosti, o čemž svědčí i jeho následující chování. Z listinných důkazů založených ve spise vyplývá, že hlídce policie, která jej krátce po činu zadržela, uvedl lživé osobní údaje (jméno V. Č. i smyšlené rodné číslo), přičemž jeho pravá totožnost byla zjištěna až druhého dne. Z tohoto následného jednání obviněného k orgánům činným v trestním řízení je evidentní, že jeho pohrůžka násilím vůči poškozenému nebyla použita za účelem ponechání si odcizených věcí, nýbrž ve snaze vyhnout se nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Pokud jde o další argumenty svědčící o správnosti použité právní kvalifikace tohoto skutku, je možné odkázat na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se poměrně podrobně snažil vyvrátit stejnou námitku obviněného použitou v jeho odvolání (srov. str. 10 až 12 usnesení). Nejvyšší soud tedy považuje právní kvalifikaci skutku kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., shodně s názorem odvolacího soudu za správnou, neboť skutková zjištění ve věci učiněná odpovídají naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. I v této části tedy námitky dovolatele proti hmotně právnímu posouzení skutku nejsou důvodné.

Porušení ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák. shledával obviněný v uložení nepřiměřeně přísného trestu. Takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolacím důvodem, kterým lze zásadně namítat pochybení ve výroku o trestu, je důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod je naplněn v případech, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: při ukládání druhu trestu, který není možné uložit, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) pak lze namítat vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 35 odst. 1, 2 tr. zák. a § 37a tr. zák., viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V případě obviněného se však nejednalo o žádnou z těchto přípustných námitek. Nepřiměřenost uloženého trestu totiž nelze podřadit žádnému ze zákonem definovaných důvodů dovolání. Z obsahu podaného dovolání je navíc zřejmé, že dovolatel v této části svého mimořádného opravného prostředku se domáhal uložení nižšího trestu právě s ohledem na svá předchozí tvrzení o nesprávné právní kvalifikaci, navrhoval její změnu na mírnější, v důsledku čehož by bylo nutné trest ukládat v rámci nižší trestní sazby.

Nejvyšší soud tedy veškeré námitky dovolatele posoudil jako nedůvodné, zčásti za podané mimo rámec dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. dubna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová