5 Tdo 331/2015
Datum rozhodnutí: 29.04.2015
Dotčené předpisy: § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoník, § 222 odst. 4 písm. a),b) tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 58 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 331/2015-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2015 o dovoláních, která podali obviněný Mgr. P. S. , a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 44 To 197/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 19/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Mgr. P. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 4 T 19/2011, uznán vinným zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), a to dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních, kontrolních či dozorčích orgánech obchodních společností na dobu 8 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 pro další skutek uvedený v žalobním návrhu, neboť tento skutek není trestným činem.

O odvolání obviněného Mgr. P. S., které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To 197/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v jeho odsuzující části. Podle § 226 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud zprostil obviněného obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 3 ZT 220/2010, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestním činem. Postupem podle § 229 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud o nároku poškozeného na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Mgr. P. S. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To 197/2013, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na podkladě citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se Městský soud v Praze znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 44 To 197/2013, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 4 T 19/2011, podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému Mgr. P. S. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto také o povinnosti obviněného k náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného Mgr. P. S. a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Dovolatel zejména nesouhlasí s použitím ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož byl obviněnému uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí příslušné trestní sazby, protože podle názoru nejvyššího státního zástupce v posuzované trestní věci neexistovaly žádné výjimečné a zvláštní okolnosti pro takový postup. Důvodem k němu nemohou být jen polehčující okolnosti uvedené v § 41 tr. zákoníku a ani to, že odvolací soud volnou úvahou změnil formu zavinění obviněného a dovodil u něj jen nepřímý úmysl. Dovolatel nesouhlasí ani s možností použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na skutečnost, že obviněný se dopustil zčásti jen pokusu zločinu poškození věřitele, protože za této situace by připadal v úvahu postup podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Jak dále namítl nejvyšší státní zástupce, odvolacím soudem zdůrazňovaná snaha obviněného zajistit hospodaření fotbalového klubu není důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Za nepřesvědčivý a nelogický považuje dovolatel i postup odvolacího soudu spočívající v neuložení trestu zákazu činnosti. Proto závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 44 To 197/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 44 To 197/2013, podal prostřednictvím svého obhájce dovolání též obviněný Mgr. P. S. a uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, přičemž odvolací soud údajně nesprávně interpretoval význam předchozího dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Obviněný vytkl odvolacímu soudu i to, že neprovedl jím navrhované důkazy a že při nezměněném skutkovém stavu, který zjistil soud prvního stupně před provedením dřívějšího řízení o dovolání, rozhodl o trestu a o náhradě škody. Obviněný zaměřil své dovolací námitky i proti tomu, jak soudy nižších stupňů vyložily a použily zákon o konkursu a vyrovnání, zejména ta jeho ustanovení, která se týkají nakládání s majetkem konkursní podstaty. Podle jeho názoru se soudy nezabývaly dostatečně ani otázkou právního postavení hráčů ve vztahu ke klubu, v němž byli registrováni. Pro správné posouzení této otázky bylo podle obviněného nutné přihlédnout i k vnitřním předpisům Českomoravského fotbalového svazu, přičemž uzavření smlouvy ohledně hráče J. M. se nemohlo týkat majetku úpadce a úpadek klubu nemohl zabránit ve výkonu hráčských práv, jak stanoví vnitřní předpisy Českomoravského fotbalového svazu. Dalšími námitkami obviněný zpochybnil i správnost výroku o náhradě škody, jehož vadu spatřuje v tom, že ačkoli nedosáhl žádný majetkový prospěch, je zavázán k plnění ve prospěch třetích osob. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, popřípadě aby zrušil též jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, a aby uložil provedení navrhovaných důkazů v odvolacím řízení a nové rozhodnutí o vině a trestu. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.

K dovolání obviněného Mgr. P. S. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru odvolací soud nepochybil, pokud na podkladě skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně, rozhodl popsaným způsobem, a to s výjimkou uloženého trestu, jak vytkl nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání. Státní zástupce nepovažuje za podstatnou pro posouzení viny obviněného otázku, zda přestupy hráčů byly v souladu s interními předpisy Českomoravského fotbalového svazu. Pokud obviněný jednal způsobem uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, naplnil všechny zákonné znaky posuzovaných trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že u obou dovolatelů byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce i obviněný opírají svá dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší státní zástupce uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

K výkladu prvního z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili oba dovolatelé, Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Pokud jde o dovolání obviněného Mgr. P. S., uvedený dovolací důvod nenaplňují ty námitky, jimiž zpochybnil rozsah provedeného dokazování a vytkl neprovedení jím navrhovaných důkazů. V těchto směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se tedy nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno.

Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné ani námitky obviněného, jimiž zpochybnil použitou právní kvalifikaci skutku jako zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a dovodil zde údajný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Citovaná skutková podstata není právní normou s tzv. blanketní ani odkazovací dispozicí, nýbrž zahrnuje jen určité normativní znaky, které jsou obsaženy v mimotrestních právních normách. Skutečnost, že se obviněný dopustil uvedeného zločinu v souvislosti se svým působením ve fotbalovém klubu a že se činnost tohoto klubu a jeho vystupování navenek řídí také interními předpisy, nemá žádný vliv na existenci trestní odpovědnosti obviněného. Porušení interních předpisů totiž samo o sobě nemá význam při posuzování, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu. Navíc právní závěry odvolacího soudu obsažené v nyní napadeném rozhodnutí a týkající se kvalifikace skutku spáchaného obviněným jsou v souladu s právním názorem, který v tomto směru zaujal Nejvyšší soud v předchozím dovolacím rozhodnutí (usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013) a jímž byl vázán odvolací soud při opětovném projednání a rozhodnutí věci. Obviněný zde tedy v podstatě polemizuje i s již zmíněným dřívějším kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek odvolacího soudu, takže už jen z tohoto důvodu nemůže být jeho dovolání opodstatněné. Přitom odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje nyní projednávané dovolání obviněného, zcela respektoval pokyny Nejvyššího soudu a rozhodl v intencích jeho dřívějšího rozhodnutí.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný rovněž namítl nesprávnost výroku o náhradě škody, jímž byl zavázán nahradit škodu ve výši 8 566 500 Kč správci konkursní podstaty úpadce FC Bohemians Praha, a. s. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 částí věty za středníkem tr. řádu, neboť obviněného odsoudily pro zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, kterým způsobil jinému (majetkovou) škodu, jež je jeho zákonným znakem, poškozená osoba uplatnila svůj nárok na náhradu škody včas a řádně (§ 43 odst. 3 tr. řádu), tomuto postupu nebránila žádná zákonná překážka a škoda ve výši uvedené v popisu skutku nebyla v době rozhodování soudů uhrazena. Pro rozhodnutí soudu o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem je podstatné, aby taková škoda, o jejíž náhradu jde, byla následkem (účinkem) spáchaného trestného činu, ale není důležité, zda se tím pachatel zároveň obohatil či nikoli. Případné obohacení pachatele by pak mohlo odůvodnit uložení povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. řádu, aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Správnost výroku o náhradě škody způsobené trestným činem v napadeném rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže zpochybnit ani námitka obviněného, že tímto výrokem byl zavázán k povinnosti plnit ve prospěch třetích osob, ačkoli sám nepřijal žádné plnění.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami nejvyššího státního zástupce, na jejichž podkladě dovozoval naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Podstatou jeho dovolacích námitek je přitom tvrzení, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší státní zástupce pak zpochybnil zejména existenci výjimečných okolností případu či poměrů pachatele, a tedy i možnost uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby. Takové námitky sice odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je nepokládá za opodstatněné. Ve vztahu k výroku o trestu však zde nepřichází v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak ostatně vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), protože nejvyšší státní zástupce nevytýká žádné jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a v zásadě namítá jen uložení trestu odnětí svobody mimo jeho zákonem stanovenou (nesníženou) sazbu.

Pokud jde o ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, platí, že mimořádnost snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Použití citovaného ustanovení musí být dostatečně odůvodněno okolnostmi případu nebo poměry pachatele, které neumožňují použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody, protože s ohledem na její dolní hranici by to bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody v kratší výměře.

V trestní věci obviněného Mgr. P. S. se odvolací soud zabýval možností použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a odůvodnil (viz s. 10 a 11 jeho rozsudku), proč obviněnému s poukazem na citované ustanovení uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby vymezené ustanovením § 222 odst. 4 tr. zákoníku. Jeho závěry považuje Nejvyšší soud za odpovídající zákonu a opodstatněné, protože osobní poměry obviněného jako pachatele trestného činu, jeho dosavadní způsob života, který vedl před spácháním trestných činů, za něž byl odsouzen, i po něm, a rovněž doba, která uplynula od spáchání činů v této věci (asi 5 let), nevyžadují uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho nesnížené sazby, tj. alespoň na dolní hranici ve výši 3 roků. Jak totiž vyplývá i z dosavadní a nadále použitelné judikatury (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 11/1968-I. a č. 21/1970 Sb. rozh. tr.), nelze vyloučit, že více okolností, jež jinak samy o sobě jsou jen obecnými polehčujícími okolnostmi, ve svém souhrnu nabude v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako takové okolnosti případu, které odůvodní mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. U obviněného jde právě o souhrn již zmíněných polehčujících okolností, které zdůraznil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí.

Navíc obviněnému byla v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem ve výši 8 566 500 Kč, což je skutečnost, která má zcela zásadní dopad na celkové postavení obviněného a zároveň má i výrazné sankční účinky. Nejvyšší soud totiž v této souvislosti připomíná zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, která se uplatní též při ukládání sankcí za spáchané trestné činy. Zmíněná zásada tedy nevylučuje, aby byly v reakci na spáchaný trestný čin uplatněny i prostředky jiných právních odvětví, pokud mohou vhodně a účelně doplnit, popřípadě zčásti i nahradit použití trestní represe a sankce trestněprávní povahy. V takových případech pak platí, že čím citelnější a účinnější působení mimotrestní sankce lze důvodně předpokládat, tím může být mírnější trestní represe a sankce s ní spojená (viz též § 38 odst. 2 tr. zákoníku). Zejména v případě trestných činů proti majetku, které jsou spojeny se způsobením škody na cizím majetku a jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným právě v nyní posuzované věci, má i z hlediska zájmu poškozeného, který je třeba respektovat (viz § 38 odst. 3 tr. zákoníku), stěžejní význam především uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem jako zvláštní sankce postihující obviněného, byť jejím primárním účelem je reparace následků trestné činnosti. Přitom obviněnému byla uložena povinnost nahradit škodu v řádu několika milionů korun, což je za daných okolností velmi citelný majetkový postih, který může být dostatečně účinný a způsobilý zčásti nahradit i trestní represi v podobě přísnějšího trestu odnětí svobody.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem by tedy použití nesnížené trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem za zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku bylo pro obviněného Mgr. P. S. nepřiměřeně přísné. Obviněný se přitom dopustil posuzovaných trestných činů za poněkud zvláštních okolností, a to ve spojení s veřejně prospěšnou sportovní činností fotbalového klubu a v souvislosti s dispozicemi s majetkovými právy, které byly předmětem sporu v souběžně vedených civilních řízeních. Není možné přehlédnout ani zájem poškozených věřitelů na uspokojení přiznaného nároku na náhradu škody, který by mohl být ohrožen použitím nesnížené trestní sazby odnětí svobody a zejména při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud proto neshledal důvodnými námitky nejvyššího státního zástupce, jimiž zpochybnil správnost postupu odvolacího soudu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku v nyní posuzované věci.

Jestliže nejvyšší státní zástupce vytkl odvolacímu soudu, že na rozdíl od soudu prvního stupně neuložil obviněnému znovu i trest zákazu činnosti, Nejvyšší soud zde neshledal žádné pochybení. Uložení tohoto druhu trestu totiž není obligatorní ani v případě, když se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s nějakou činností, jejíž výkon lze zakázat. Navíc neuložením určitého druhu trestu, který by přicházel v úvahu vedle již uloženého druhu trestu, nemůže být naplněn žádný z uplatněných (ani jiných) dovolacích důvodů. Přitom podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je právě opačná, tj. jde o uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu rovněž nelze dovodit jen s poukazem na případný nepřiměřeně mírný trest spočívající v neuložení dalšího druhu trestu vedle již uloženého (viz už zmíněné rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Mgr. P. S. a nejvyšší státní zástupce podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obviněného a nejvyššího státního zástupce tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného Mgr. P. S., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 4. 2015
JUDr. František P ú r y předseda senátu