5 Tdo 329/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1,3 tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník



5 Tdo 329/2013-16
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2013 o dovolání, které podal obviněný R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 7 To 413/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 127/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. M. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 2 T 127/2012, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), a to dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 50 týdnů. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, které uplatnily poškozené obchodní společnosti ALGECO, s. r. o., a PEGAS CONTAINER, s. r. o.

Z podnětu odvolání obviněného podaného proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 7 To 413/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o peněžitém trestu a o náhradním trestu odnětí svobody. Jinak zůstal tento rozsudek nezměněn.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný R. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu, aniž by však výslovně uvedl, které námitky se vztahují ke každému z nich. Podle názoru obviněného v průběhu konání hlavního líčení zastupovala obžalobu vždy jiná státní zástupkyně. Obviněný nesouhlasí ani s uloženým trestem, protože zde byly podmínky pro sloučení jednotlivých trestných činů za účelem uložení jednoho trestu. Jak dále uvedl obviněný, měl být účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, protože žádný nepodmíněný trest u něj nenabyl k tomuto dni právní moci a obviněný se nenacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou nižších stupňů a aby u obviněného použil rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013.

Nejvyšší státní zástupce se do dne vydání tohoto usnesení nijak nevyjádřil k dovolání obviněného.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. M. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z nich je dán v případě, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konečně třetí z uplatněných dovolacích důvodů je založen na předpokladu, že v napadeném rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá námitka obviněného, kterou zpochybnil správnost posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu (viz k tomu rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), byť tak učinil poněkud nepřiléhavým a nepřesným vyjádřením. Podle názoru obviněného mu měl být ukládán souhrnný trest, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 T 173/2010.

K této námitce Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že soud může uložit souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku i ve vztahu k již dříve uloženému souhrnnému trestu, ovšem jen za předpokladu, pokud všechny sbíhající se trestné činy téhož pachatele, o kterých soudy rozhodovaly ve více trestních řízeních, spáchal tentýž obviněný (pachatel) dříve, než byl vyhlášen první z odsuzujících rozsudků soudu prvního stupně za kterýkoli ze sbíhajících se trestných činů. Přitom takový odsuzující rozsudek musí nabýt právní moci, protože za situace, kdyby pachatel spáchal trestný čin sice po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný trestný čin, avšak ještě před nabytím jeho právní moci, šlo by v konkrétním případě o tzv. nepravou recidivu. Jestliže by však pachatel spáchal trestný čin po okamžiku nabytí právní moci dřívějšího odsuzujícího rozsudku, pak takovou situaci je třeba posoudit jako pravou recidivu. V obou těchto případech soud uloží samostatné tresty, a to i tehdy, když trestný čin vyšel najevo nebo došlo-li k jeho projednání ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně o souhrnném trestu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 1997 sp. zn. 2 Tzn 58/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 5/1998, s. 248, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Základní kritéria pro ukládání souhrnného trestu jsou zakotvena v ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož souhrnný trest přichází v úvahu pouze tehdy, jedná-li se o vícečinný souběh trestných činů téhož pachatele. Rozhodující otázkou pro možnost uložení souhrnného trestu je posouzení vzájemného vztahu dvou nebo více trestných činů, o kterých se rozhoduje v samostatných řízeních. Souhrnný trest je namístě za předpokladu, jestliže pachatel byl již odsouzen za část sbíhající se trestné činnosti a toto odsouzení vyústilo v pravomocné rozhodnutí o vině a uložení trestu.

Na základě této argumentace Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud v trestní věci obviněného R. M. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 5 T 88/2012, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 4 To 375/2012, uložil obviněnému souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 T 173/2010, nemohl mu za této situace k témuž rozsudku již ukládat souhrnný trest také v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 127/2012. Obviněný se totiž dopustil nyní posuzované trestné činnosti až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 T 173/2010, za jiný trestný čin obviněného. Vzhledem k tomu zde neexistoval souběh mezi tímto, dříve projednaným trestným činem, a trestným činem, o němž se rozhodovalo v trestní věci, které se týká podané dovolání, takže Městský soud v Brně nemohl v této věci uložit souhrnný trest podle zásad uvedených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Proto neobstojí tvrzení obviněného o tom, že mu měl být ukládán souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 2 T 173/2010. Zmíněná námitka obviněného tedy není způsobilá zpochybnit správnost vyřešení otázky souběhu trestných činů, takže nemůže jít ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje uvedenou dovolací námitku obviněného za neopodstatněnou.

Dále obviněný R. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však neopřel o žádné konkrétní námitky. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet z rozsahu dovolání a důvodů, které v něm oprávněná osoba uplatnila (§ 265f tr. řádu), takže se Nejvyšší soud blíže nezabýval citovaným dovolacím důvodem. Ostatně obviněnému nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Konečně obviněný ve svém dovolání uvedl i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Z kontextu jeho dovolání je patrné, že v rámci tohoto dovolacího důvodu se obviněný domáhal rozhodnutí o jeho účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, neboť podle jeho názoru rozhodnutí o všech uložených nepodmíněných trestech odnětí svobody nenabyla před tímto dnem právní moci. Jak ovšem vyplývá z výpisu z evidence Rejstříku trestů zařazeného na č. l. 641 trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 127/2012, rozhodnutí o všech trestech doposud uložených obviněnému nabyla právní moci ještě před zmíněným rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii. Nejvyšší soud proto neshledal důvodnou námitku obviněného, v níž se domáhá rozhodnutí o tom, že je účasten amnestie, protože k tomu není žádný zákonný důvod.

Zcela mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů je námitka obviněného R. M., v níž poukázal na skutečnost, že v hlavním líčení konaném dne 2. 10. 2012 zastupovala obžalobu jiná státní zástupkyně než u předchozího hlavního líčení. K tomu nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud připomíná, že podle § 2 odst. 8 tr. řádu zastupuje veřejnou žalobu v řízení před soudem státní zástupce. Pojem státní zástupce použitý v citovaném ustanovení je třeba vykládat ve smyslu institucionálním, protože každý státní zástupce je služebně přidělen k určitému státnímu zastupitelství, v němž vykonává úkoly vyplývající z jeho funkce a spojené s činností státního zastupitelství jako orgánu veřejné moci. Přitom právní řád nezakotvuje žádné právo obviněného na zákonného státního zástupce, které by odpovídalo ústavně zaručenému právu na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.). Stěžejním předpokladem pro dodržení zákonnosti v konkrétní věci je pouze požadavek na zachování příslušnosti státního zastupitelství. Pokud jde o věcnou a místní příslušnost státního zastupitelství v řízení před soudem, odvozuje se od ustanovení § 16 až § 25 tr. řádu, která upravují příslušnost soudů. Ostatně, jak vyplývá i ze stávající judikatury (viz rozhodnutí pod č. 26/2009 Sb. rozh. tr.), podle § 7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Takovou výjimku výslovně zakotvuje ustanovení § 179 odst. 1 tr. řádu, podle kterého je k podání obžaloby a k jejímu zastupování před soudem příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, než které u soudu působí, jestliže vykonával dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství. Jak je ovšem zřejmé ze spisových podkladů v nyní posuzované trestní věci, u obviněného R. M. byla dodržena zákonná ustanovení o příslušnosti státního zastupitelství, která zde přicházela v úvahu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. M. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. 4. 2013

Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y