5 Tdo 327/2013
Datum rozhodnutí: 22.05.2013
Dotčené předpisy: § 224 odst. 1 tr. zák.



5 Tdo 327/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2013 o dovolání, které podal obviněný T. C. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 68 To 451/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 156/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. C. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 2 T 156/2010, byl obviněný T. C. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákon ), jehož se dopustil tím, že dne 6. 12. 2009, v době kolem 16:00 hodin, mezi P. a obcí B., v katastru okresu P., na pozemní komunikaci ve směru jízdy od P., v prostoru křižovatky tvaru T s vedlejší pozemní komunikací na obec H. M. (vlevo), jako řidič osobního motorového vozidla zn. Citroën Saxo, na přímém úseku pozemní komunikace se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval dostatečně situaci v provozu, kdy za podmínek denního světla se začínajícím procesem civilního soumraku opožděně reagoval na cyklistu F. S., který se po vjetí do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace ve směru od obce H. M. zleva ke směru jeho jízdy pohyboval na dámském jízdním kole souhlasným směrem uprostřed pravého jízdního pruhu ve směru jeho jízdy, tj. ve směru od P., kdy přední částí vozidla narazil do zadní části jízdního kola cyklisty, přičemž došlo k odhození jízdního kola vpravo mimo pozemní komunikaci, kdy cyklista byl vezen na přední kapotě vozidla zn. Citroën Saxo až do jeho zastavení, načež upadl na vozovku před vozidlo, v důsledku čehož F. S. utrpěl úplné přehmoždění přechodu prodloužené a krční míchy při roztržení skloubení lebky a krční páteře a další vážná zranění, kterým na místě podlehl.

Za to byl obviněný T. C. odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zákona mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil a možností nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců. Poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. C. odvolání, o kterém rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 68 To 451/2011, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladimíra Trnavského. Uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uplatnil dovolatel ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž vytkl odvolacímu soudu, že dovodil skutkové závěry, které nemají oporu v dokazování. Ve věci byly zpracovány nejprve dva znalecké posudky znalců Ing. Ladislava Mandáka a RNDr. Miroslava Skácela, následně i revizní znalecký posudek znaleckého ústavu ADET, s. r. o., podle názoru obviněného však jeho vypracováním nebyly odstraněny pochybnosti o průběhu nehody. Revizní posudek totiž sice obsahoval závěr o správnosti znaleckého posudku RNDr. Miroslava Skácela, ale také další, novou variantu skutkového stavu. Obviněný poukázal na výsledek tohoto revizního posudku, podle něhož nelze z posudku Ing. Ladislava Mandáka vycházet. Obviněný ve svém dovolání dále podrobně rozebral závěry odvolacího soudu v kontextu se znaleckými posudky, které měl soud k dispozici. Upozornil, že mu není jasné, jak odvolací soud k některým těmto svým závěrům dospěl, zejména k tomu, že vozidlo obviněného se před střetem s cyklistou pohybovalo rychlostí 100 105 km/h, že obviněný cyklistu nemohl vidět, že obviněný neměl v době nehody brýle. Tyto názory odvolacího soudu označil dovolatel za spekulativní a vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud přistoupil k závěrům znaleckého zkoumání zcela selektivně . Poukázal také na to, že s argumenty, které uvedl ve svém odvolání, se soud druhého stupně v podstatě nevypořádal. Z uvedených důvodů spatřoval obviněný zásadní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry soudů obou stupňů. Proto obviněný T. C. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 68 To 451/2011, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný T. C. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný v jeho první alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podstata této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Tento dovolací důvod je ale v předmětné trestní věci vyloučen, neboť odvolací soud odvolání obviněného věcně projednal a to v rámci veřejného zasedání konaného dne 27. 2. 2012.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž ten dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.

Dovolání obviněného je v zásadě založeno na tom, že obviněný polemizuje se závěry Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného usnesení. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že samotné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovoláním napadnout (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Obviněný se ohradil zejména proti závěrům soudu, že se dostatečně nevěnoval řízení a cyklistu nemohl vidět, dále nesouhlasil se závěrem o rychlosti jízdy před střetem s poškozeným a poukázal na rozpor se závěry všech znaleckých posudků. Z formulace stručně citovaných výhrad je zřejmé, že základem vad, které obviněný v dovolání označil, je jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Domáhá se jiného výsledku, tj. že nemohl střetu s cyklistou zabránit, z něhož pak dovozuje svou beztrestnost. Jak ale vyplývá z výše uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), tyto námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť se netýkají právní vady napadeného rozhodnutí, nýbrž vady skutkové, dovolatel prosazuje jiné hodnocení důkazů, odlišné od hodnocení soudy, a prosazuje tím jinou verzi skutku, než jaká je podkladem odsuzujícího rozsudku a napadeného usnesení.

Nad rámec přezkumné činnosti tak Nejvyšší soud považuje za nezbytné konstatovat, že odvolací soud zcela správně posoudil jednání obviněného jako porušení povinnosti řidiče vyplývající z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době spáchání trestného činu. Námitky obviněného, že byla špatně posouzena otázka rychlosti jízdy vozidla před střetem, neboť soud si utvořil nesprávný názor, že obviněný překročil nejvyšší povolenou rychlost v místě, musí Nejvyšší soud odmítnout a to z následujících důvodů. Při svém rozhodování se odvolací soud otázkou rychlosti jízdy vozidla podrobně zabýval a jak vyplývá z textu jeho rozhodnutí, poté co vzal v úvahu závěry všech znaleckých posudků, dospěl k názoru, že dovolatel jel rychlostí těsně na hranici nejvyšší povolené rychlosti v daném místě či tuto hranici mírně převyšující. Je však nutné zdůraznit, že závěrem odvolacího soudu není to, že by obviněný se svým vozidlem překročil nejvyšší povolenou rychlost, ale to, že nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, tak jak řidiči ukládá právě odstavec 1 § 18 zákona č. 361/2000 Sb. V odstavci 3 téhož zákonného ustanovení jsou sice stanoveny limity pro rychlost jízdy, které řidič nesmí překročit, to však nezbavuje řidiče povinnosti stanovené v odstavci 1, tedy přizpůsobit rychlost jízdy vozidla všem okolnostem, za kterých se dané vozidlo pohybuje. Obviněný si v dané situaci byl prokazatelně vědom výskytu osoby - cyklisty - v prostoru křižovatky před sebou, tato osoba se zjevně chystala zapojit do provozu na komunikaci. Jeho povinností tak bylo věnovat této události zvýšenou pozornost, navíc pokud, jak sám obviněný vypověděl (viz protokol o výslechu na č. l. 184 trestního spisu), se v daný okamžik na silnici nevyskytovala žádná jiná vozidla či jiní účastníci silničního provozu a nemusel tak svoji pozornost soustředit i jiným směrem. Zásadní okolností, která bez jakýchkoli pochybností vyplynula z provedeného dokazování, a která vedla k vyslovení viny obviněného, je zjištění, že poškozeného viděl s jízdním kolem na vedlejší silnici nejméně v době, kdy stál a chystal se vjet na hlavní silnici, po níž přijížděl obviněný, poté, zjevně přestal věnovat poškozenému pozornost, ani nesnížil rychlost své jízdy a následně zaregistroval cyklistu až v okamžiku střetu s ním. Také až v tento moment začal brzdit, avšak v důsledku nárazu poškozený spadl na přední kapotu automobilu a krátkou dobu byl vezen. Je naprosto evidentní, že obviněný jako řidič nevěnoval konkrétní situaci na místě, kde se na hlavní silnici napojuje vedlejší silnice, dostatečnou pozornost, nedbal takové míry opatrnosti, kterou po něm bylo v dané chvíli možné požadovat. Tento závěr podporuje také skutečnost, že obviněný se svým vozidlem začal brzdit až po okamžiku nárazu do cyklisty, neboť brzdná dráha vozidla obviněného začínala až za místem střetu vozidla s poškozeným.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná některé výklady soudní praxe při rozhodování trestných činů v dopravě. Opakovaně je zdůrazňovaná povinnost řidiče dbát potřebné opatrnosti a přizpůsobit rychlost jízdy okolnostem, které je možné předvídat, například výskyt chodců na vyznačeném přechodu pro chodce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 592/2008), nebo výskyt chodce či cyklisty na vozovce v obci v noční době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1291/2011). V rozhodnutí publikovaném pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil názor, že řidiči vozidla, který má přednost v jízdě, a není povinen měnit směr nebo rychlost jízdy, jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by hrozil střet s vozidlem, jehož řidič je povinen mu dát přednost v jízdě, lze přičítat odpovědnost za nehodu, jestliže mu za volbu nesprávného řešení situace lze přičítat zavinění. I když nehodu spoluzavinil nesprávnou reakcí na vzniklou situaci, nelze zpravidla posuzovat jeho jednání jako porušení důležité povinnosti podle kvalifikované skutkové podstaty. O podobný případ jde i ve věci obviněného T. C. Jak již bylo naznačeno, věděl o poškozeném na jízdním kole, chystajícím se vjet na hlavní silnici. Přestože nemusel věnovat pozornost jiným účastníkům provozu, nesledoval zjevně vůbec počínání cyklisty, ani nesnížil rychlost jízdy. Na přítomnost poškozeného reagoval až po nárazu do jeho jízdního kola a to bržděním. Není vůbec žádných pochyb o tom, že hlavním viníkem dopravní nehody se smrtelným následkem je právě poškozený, který nedbal přednosti v jízdě, riskoval a bohužel přispěl k nehodě s tím nejtěžším důsledkem pro sebe. Ale veškeré okolnosti, za nichž ke smrti poškozeného došlo, svědčí též o spoluzavinění obviněného, který měl respektovat pohyb dalšího účastníka provozu, a pokud by se věnoval vzniklé situaci tak, jak vyžaduje běžná míra opatrnosti, mohl zareagovat způsobem, jímž by nehodě zabránil, minimálně by nemuselo dojít k tak fatálnímu následku. Porušení pravidel silničního provozu obviněným bylo druhou z příčin dopravní nehody, bez níž by ke způsobení následku předvídaného trestním zákonem nemohlo dojít. Menší míra zavinění obviněného je v dané trestní věci naprosto dostatečným způsobem vyjádřena právní kvalifikací trestného činu ublížení na zdraví, obviněný byl odsouzen pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., což odpovídá i názoru judikatury, jejíž příklad byl výše citován.

Nejvyšší soud také připomíná, že v době rozhodování o dovolání obviněného bylo již v právní moci usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 2 T 156/2010, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013, a byl mu podle článku IV. odst. 1 písm. b), odst. 3 rozhodnutí o této amnestii prominut trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky.

Nejvyšší soud tak dovolání obviněného T. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu, aniž by mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. května 2013
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová