5 Tdo 32/2004
Datum rozhodnutí: 21.01.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 32/2004

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 7 To 40/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 29/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 49 T 29/2002, byl obviněný J. P. společně s dalšími dvěma spoluobviněnými uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (ad I. výroku) a loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ad II. 1 - 8 výroku), kterých se dopustil spolu s obviněnými I. K. a M. V. a podle § 219 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodováno o náhradě škody.

O odvolání obviněných J. P., I. K. a M. V. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 7 To 40/03, kterým napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu ohledně obviněného J. P. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. P. při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. pod body II/ 1) - 8) uložil podle § 234 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně obviněného J. P. ohledně bodu I. napadeného rozsudku vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a podle § 256 tr. ř. byla zamítnuta odvolání obviněných I. K. a M. V.

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný J. P. ve výroku ad II. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Dovolání opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uvedl, že soud rozhodné skutkové okolnosti účasti obviněného na trestném činu vůbec nezjistil. Spoluobvinění opakovaně potvrdili, že obviněný J. P. se loupeží neúčastnil, tento závěr vyplývá také ze svědeckých výpovědí. Přítomnost obviněného J. P. na místě trestných činů nebyla zjištěna. Zpochybnil důkaz svědecké výpovědi R. K. Ze skutkových okolností zjištěných soudem podle názoru dovolatele nevyplývá naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že přestože je dovolání podáno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti namítá toliko nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Také závěr o nenaplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění je podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství činěn dovolatelem na základě odlišného hodnocení provedených důkazů. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.), a následně posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu se tedy lze domáhat nápravy právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek byl správně právně posouzen, tj. zda je právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací námitka spočívající v tvrzení obviněného, že ze soudem zjištěných skutkových okolností nevyplývá naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění svým obsahem koresponduje deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť vytýká pochybení v hmotně právním posouzení skutku ve vztahu k naplnění jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu, Nejvyšší soud ji však shledal nedůvodnou, jak je uvedeno níže. Relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud neshledal dovolací námitky podporující závěr o neúčasti obviněného na trestném činu loupeže s odkazem na výpovědi spoluobviněných a svědků a zpochybnění výpovědi svědkyně R. K. Tyto námitky nevytýkají pochybení v právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, jak vyžaduje uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž zpochybňují hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů a z tohoto hodnocení vzešlá skutková zjištění, jejichž správnost však nemůže být předmětem přezkumu v řízení o dovolání podaném z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ani z jiného v zákoně uvedeného dovolacího důvodu.

Skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který je předmětem dovolání (ad II. výroku rozsudku soudu I. stupně), tvoří podle zjištění soudu celkem 8 přepadení obsluhy čerpacích stanic na území Středočeského a Ústeckého kraje spáchaných v období od února do května 2001 vždy v podstatě tak, že obviněný J. P. přijel k čerpací stanici svým vozidlem společně se spoluobviněnými I. K. a M. V., ve vozidle čekal, přičemž jmenovaní spoluobvinění za použití fyzického násilí, spoutání kovovými pouty a pohrůžky užití střelné zbraně vůči obsluhám je přiměli k vydání peněz a dalších věcí, ihned poté z místa odjeli s obviněným J. P., a následně se všichni rozdělili o odcizené věci i finanční hotovost.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Podle přisouzených skutkových zjištění se dovolatel tohoto trestného činu dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spolu s dalšími dvěma osobami. Podle tohoto ustanovení v případě, že byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Právní teorie i praxe (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) přitom vycházejí z názoru, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob, při kterém každá z nich odpovídá výhradně za následek jejím jednáním způsobený. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tedy není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, které je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. Odlišná intenzita naplnění určitého znaku skutkové podstaty trestného činu jedním z obviněných vyplývající z rozdílné účasti jednotlivých spoluobviněných na naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu v tomto případě nemůže mít vliv na rozhodnutí o vině tohoto obviněného, lze ji však zohlednit v rámci úvah o trestu. Pro příklad - spolupachatelem na trestném činu loupeže je podle právní praxe (č. 18/1994 Sb. rozh. tr.) i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit. (Srov. dále např. č. 1/1980 Sb. rozh. tr., str. 18, č. 23/1994.) Podle současné právní praxe je např. spolupachatelem trestného činu loupeže i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí - viz rozh. č. 12 - I, sešitu 2/1980 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR.

Dovolateli lze v námitce absence skutkových okolností vyjadřujících naplnění zákonných znaků příslušné formy zavinění přisvědčit do té míry, že znění skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje ve vztahu k dovolateli (srov. "obviněný P. spoluobviněné vozil a čekal na ně ve vozidle" ) zákonem předpokládané skutkové okolnosti, z jejichž existence by bylo možno učinit jednoznačný závěr o naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, jímž byl obviněný uznán vinným. Při posuzování skutkových okolností obsažených ve výroku rozsudku je však třeba vycházet i z jeho odůvodnění jakožto nedílné součásti rozhodnutí (§ 120 odst. 1 tr. ř.). Jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (zejm. str. 38 a 39) "všichni obvinění již od počátku jednali se záměrem získat na čerpacích stanicích peníze, popřípadě věci, jejichž následným prodejem by získali peníze. Byli si vědomi, že bude nutno použít zbraní za účelem pohrůžky jejich použití . Zavinění všech obviněných bylo shledáno ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěli způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný trestním zákonem spočívající v ochraně jednak osobní svobody a jednak majetku." Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku na str. 39, "všichni obvinění byli již předem domluveni, že přepadnou obsluhu čerpacích stanic za účelem odcizení peněz a věcí a k tomuto účelu si již předem připravili zbraně k zamezení případného odporu uvedeného personálu Všichni obvinění věděli, že dva z nich zaútočí na obsluhující personál čerpacích stanic, z čehož lze usuzovat, že předem byli domluveni na určitém minimálním postupu při jednání vůči příslušnému personálu. Tento jejich postup je nutno považovat zcela logicky za součást společného úmyslu spoluobviněných." Podle závěru soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací "obviněný P. se aktivně účastnil všech dílčích útoků, byl vždy na místě činu, kam ostatní obviněné přivezl, čekal na ně ve vozidle a ihned po spáchání deliktu ostatní obviněné z místa vlastním vozidlem odvezl", přičemž se "také zúčastnil dělení kořisti z loupeže". Soud prvního stupně se zabýval také zaviněním obviněných ve vztahu k naplnění znaku značné škody u kvalifikované skutkové podstaty, když uvedl (str. 39 odůvodnění), že "všichni obvinění věděli, že svým jednáním mohou způsobit značnou škodu a pro případ, že ji způsobí s tím byli srozuměni."

Z těchto skutkových závěrů učiněných na podkladě důkladného hodnocení provedených důkazů krajským soudem, se kterými se plně ztotožnil i odvolací soud, lze jednoznačně dovodit, že obviněný J. P. po předchozí dohodě se spoluobviněnými byl účasten jednání, při kterém bylo proti jinému užito násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž nelze mít pochybnosti o jeho úmyslu také ve vztahu ke způsobení značné škody. S přihlédnutím ke způsobu opakovaného páchání jednotlivých útoků je nutno dospět k závěru, že dovolatel si musel být přinejmenším vědom toho, že společným jednáním s dalšími dvěma osobami může dojít ke vzniku značné škody, a pro případ, že k jejímu vzniku dojde, byl s tím srozuměn, jednal tedy v nepřímém úmyslu způsobit značnou škodu. K tomu Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu k naplnění znaku charakterizujícímu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě způsobení značné škody postačovalo s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. pouze zavinění z nedbalosti. Dovolateli lze sice přisvědčit v závěru, že jeho konkrétní účast na protiprávním jednání nedosáhla výše společenské nebezpečnosti jednání spoluobviněných, kteří prováděli samotné fyzické útoky vůči poškozeným, event. pohrůžky násilím, tento závěr však nic nemění na skutečnosti, že obviněný J. P. se jednání dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. veden společným úmyslem zmocnit se cizí věci a způsobit takovým činem značnou škodu, a odpovídá tudíž jako spolupachatel za celý následek společného jednání.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě bylo jednání obviněného J. P. kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 2 písm b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. v souladu s požadavky platné právní úpravy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Stanovisko dovolatele ohledně existence okolností, z nichž by bylo možno učinit závěr o jeho zavinění je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. ledna 2004

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová