5 Tdo 316/2015
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 255a odst. 1 tr. zák.



5 Tdo 316/2015-53
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2015 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných Ing. M. F. , Ing. J. K. , JUDr. J. H. , MUDr. V. H. , I. K. , K. M. , M. M. , P. P. , Ing. J. V. , V. V. , a F. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 10 To 362/2014, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 37/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d mí t á .

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Náchodě rozhodl podle § 223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu usnesením ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 1 T 37/2014, o zastavení trestního stíhání obviněných Ing. M. F., Ing. J. K., JUDr. J. H., MUDr. V. H., I. K., K. M., M. M., P. P., Ing. J. V., V. V. a F. V. pro skutek, že
v J., v části J., v budově bývalé radnice v postavení zastupitelů města J., se sídlem náměstí Č., J., při veřejném zasedání tohoto orgánu města dne 20. 11. 2008 od 15:30 hodin do 18:00 hodin, na základě vyhlášeného záměru prodeje ze dne 2. 5. 2008, schváleného Radou města J. dne 23. 4. 2008 pod č. j. 0402-13-2008-OSMM-RM, ve kterém nebyly stanoveny žádné podmínky prodeje, vybrali a odhlasovali žádost L. Č. pod názvem Restaurace a vinárna Kino Svět , o koupi nemovitosti ve vlastnictví města J., konkrétně budovy č. p. ... stojící na pozemku parc. č. ... v katastrálním území J., a to včetně pozemku tohoto parcelního čísla v témže katastrálním území, v J. v ulici P., za cenu 430 000 Kč, což schválili usnesením Zastupitelstva města J. č. 0330-09-2008-ST-ZM, ačkoliv jiní uchazeči J. K. s M. J., žádající o koupi těchto nemovitostí v tutéž dobu, nabízeli kupní cenu ve výši 2 151 000 Kč, čehož si byli obvinění vědomi, aniž by v usnesení o schválení prodeje těchto nemovitostí z majetku města L. Č., či kdekoliv jinde, zdůvodnili rozdíl od ceny v místě a čase obvyklé, a to přesto, že podle předtím opatřeného znaleckého posudku č. 675/2008 znali tzv. vyhláškovou cenu jedné z nemovitostí, a to domu č. p. ...stojícího na pozemku parc. č. ... v katastrálním území J. včetně věcných břemen k němu náležejících, nejméně ve výši 1 050 760 Kč, čímž záměrně nedostáli svým povinnostem vyplývajícím zejména z § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecním zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a to účelně a hospodárně opatrovat nebo spravovat majetek obce v souladu s jejími zájmy, a dále z § 39 odst. 2 téhož zákona, podle kterého museli při úplatném převodu majetku sjednat cenu zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem, přičemž případnou odchylku od ceny obvyklé museli zdůvodnit, čímž způsobili městu J. škodu v celkové výši 1 721 000 Kč.

Podle okresního soudu by bylo možné v daném skutku spatřovat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, (dále jen tr. zákon ), a s ohledem na dobu spáchání skutku a okamžik zahájení trestního stíhání proti obviněným došlo k uplynutí promlčecí doby. (Obžaloba kvalifikovala skutek jako úmyslný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ).

Proti tomuto usnesení podal stížnost státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě a Krajský soud v Hradci Králové ji usnesením ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 10 To 362/2014, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.

Uvedené usnesení krajského soudu napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce a to v neprospěch všech obviněných. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupce nejprve stručně zopakoval důvody, jež vedly soud prvního stupně k zastavení trestního stíhání všech obviněných poté, co odmítl právní kvalifikace žalovaného jednání ve formě úmyslu a posoudil je jako nedbalostní.

Dovolatel obsáhle interpretoval úvahy okresního soudu ohledně všech okolností, které měly na obviněné jako členy Zastupitelstva města J. vliv při jejich rozhodování o prodeji obecního majetku. Přitom však odmítl závěr soudu prvního stupně, který převzal i stížnostní soud, podle něhož se obvinění s ohledem na všechny okolnosti mohli domnívat, že výběrem osoby nabízející nižší cenu nezpůsobí škodlivý následek. Nejvyšší státní zástupce dále trval na právním posouzení skutku v obžalobě, a napadené rozhodnutí, založené na odlišném druhu zavinění, vědomé (hrubé) nedbalosti, označil za nesprávné z hlediska hmotného práva, v důsledku čehož soudy dospěly i k vadnému posouzení okolnosti vylučující trestní odpovědnost obviněných, tj. promlčení trestního stíhání.

Nejvyšší státní zástupce na podporu své argumentace poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012, publikované pod č. 2/2014, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, podle něhož za určitých okolností lze v případě rozhodnutí o prodeji majetku obce výrazně pod cenou uvažovat i o srozumění členů zastupitelstva s následkem v podobě škody na cizím nebo spravovaném majetku, a tedy o úmyslném zavinění. Řadu takových okolností, kterých si byli žalovaní členové Zastupitelstva města J. vědomi, a které svědčí o jejich srozumění se způsobením škody nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem, lze podle jeho názoru nalézt i v projednávané trestní věci. Konkrétně nejvyšší státní zástupce jmenoval existenci nabídky jiných zájemců o nemovitosti za několikanásobně vyšší cenu, dále znalecký posudek týkající se sice jen části nabízených nemovitostí, přesto byla určena cena výrazně vyšší, než za kterou byly následně prodány, a současně i odlišné stanovisko k prodeji některých členů zastupitelstva a návrh na zrušení prodeje. Nejvyšší státní zástupce tak položil podle jeho názoru zásadní otázku, zda existovaly nějaké, byť i nepřiměřené důvody, na jejichž základě by se obvinění mohli spoléhat, že prodejem majetku za částku 430 000 Kč, tj. za nejnižší nabízenou cenu, nedojde ke škodlivému následku na majetku města J. Za jedinou takovou relevantní okolnost je podle jeho přesvědčení možné považovat obavu obviněných, že v důsledku cenově nevýhodného prodeje bude eliminována povinnost města uhradit dosavadnímu provozovateli restaurace L. Č. investice, jež dosud do nemovitosti vložil.

Dovolatel však upozornil na to, že do doby rozhodování zastupitelstva dosavadní nájemce nevznesl konkrétní požadavek na úhradu vlastních investic a ani nedal najevo svůj úmysl takové nároky uplatňovat. Zřejmě na podporu své žádosti o koupi předmětných nemovitostí předložil pouze soupis investovaných prostředků v hodnotě převyšující dva miliony Kč, avšak bez bližších podkladů pro jejich ověření. Podle názoru nejvyššího státního zástupce navíc značná část byla tvořena inventářem restaurace, nikoli zhodnocením samotné nemovitosti. Dále konstatoval, že případnou úspěšnost L. Č. při uplatnění požadavku na vrácení investovaných peněz ztěžoval fakt, že jmenovaný sice restauraci fakticky provozoval, avšak v nájemním vztahu k majiteli tj. městu J. byl P. A. Navíc ten se také zavázal provést rekonstrukci objektu, jejíž náklady byly zohledněny již při uzavírání nájemní smlouvy. Bez časového vymezení tvrzených investic rovněž nebyla najisto vyřešena otázka promlčení případných nároků plynoucích z bezdůvodného obohacení v situaci, kdyby dosavadní provozovatel nemohl v objektu dál podnikat.

Z výše uvedených skutečností tak podle nejvyššího státního zástupce jasně vyplývá, že obvinění museli být minimálně srozuměni s tím, že prodejem nemovitostí za nejnižší nabízenou cenu způsobí škodu na majetku města, přičemž teoretická možnost uplatnění dubiosních nároků L. Č. nemohla být žádným důvodem (ani důvodem nikoli přiměřeným), pro který by se mohli domnívat, že ke vzniku škody nedojde. Jednání obviněných vykazovalo znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný minimálně v úmyslu nepřímém. Vzhledem k zákonné horní hranici jeho trestní sazby musí promlčecí doba činit deset let, a tudíž v projednávané věci nepřipadá v úvahu zánik trestnosti činu pro obviněné v důsledku promlčení. V případě právní kvalifikace skutku jako korespondujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona by sice platila s ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 pím. c) tr. zákona kratší promlčecí doba, avšak podle nejvyššího státního zástupce by za této situace při srovnání doby spáchání trestného činu a data doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněným nedošlo k promlčení. V dané věci tak nebyly splněny podmínky, aby soud mohl zastavit trestní stíhání jako nepřípustné z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Vzhledem k výše uvedenému tak nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a usnesení Okresního soudu v Náchodě včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřili všichni obvinění prostřednictvím společného obhájce JUDr. Jiřího Slezáka. Odmítli jakoukoli trestní odpovědnost za způsob prodeje daných nemovitostí, neboť v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 zákona o obcích při svém rozhodování zvolili jiné než výlučně komerční či výnosnější řešení. Poukázali na to, že zákonem není stanovena forma, jakou má být takové rozhodnutí odůvodněno, všichni se přitom k věci vyjádřili v rámci rozpravy před přijetím rozhodnutí zastupitelstva o prodeji, což považovali za dostatečné. Zdůraznili, že upřednostnili osvědčeného podnikatele a jistotu zachování zavedeného a oblíbeného restauračního provozu, přičemž se rozhodli na podkladě informací jim poskytnutých majetkovou komisí města. Vzali v úvahu i možný nárok L. Č. na vrácení investic do nemovitosti vložených a zohlednili i samotnou osobu nabízející nejvyšší cenu. Všechny tyto skutečnosti jsou podle obviněných rozhodné pro posouzení subjektivní stránky žalovaného činu.

Naznačili přitom, že věc byla účelově využita v předvolební kampani pro komunální volby v roce 2014. Samotný výsledek těchto voleb jako odpověď voličů, kdy byli obvinění včetně s. Ing. J. K. znovu zvoleni do čela obce, však dokazuje, že se ve svém rozhodování skutečně řídili zájmem občanů bez záměru způsobit škodu na majetku města.

Do volání nejvyššího státního zástupce je podle jejich názoru pouze polemikou s hodnocením provedených důkazů ve vztahu k existenci či neexistenci subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Upozornili, že zejména otázka správného zjištění hodnoty nemovitostí byla věcí majetkové komise města a pokud byl odhad její ceny vypracovaný chybně, nelze to obviněným klást za vinu. Odmítli dále názor nejvyššího státního zástupce, že L. Č. žádný požadavek na vyplacení investic nevznesl, neboť podle jejich mínění takový nárok mohl uplatnit právě až v okamžiku možného skončení nájmu, jak byli všichni obvinění informováni. K soupisu prokazovaných investic L. Č. obvinění podotkli, že pokud na nich byly i položky, které si mohl tento nájemce odnést, jednalo se pouze o ojedinělé případy nic neměnící podstatu jeho práva domáhat se vrácení bezdůvodného obohacení, které mohlo korigovat nabízenou kupní cenu.

Obvinění dále zdůraznili, že na rozdíl od jednání statutárních orgánů obchodních korporací, u kterých je primárním účelem maximalizace zisku, je obci v § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. stanovena povinnost péče o všestranný rozvoj jejího území a potřeb jejích občanů a při plnění svých úkolů tak musí volení zástupci obcí chránit veřejný zájem. Rozhodnutí zastupitelstva tak nemusí vést k maximálnímu majetkovému prospěchu obce, neboť její zájem je širší a i jiné rozhodnutí může být v zájmu jejích obyvatel.

Poukázali také na skutečnost, že zejména při zkoumání subjektivní stránky je důležité vědět, že šíře rozsahu hlasování zastupitelstva je značná. Nelze zajistit, aby všichni členové detailně chápali veškeré dopady a rizika rozhodování, zastupitelé se musí mnohdy spoléhat na podklady, které jsou vypracovány jinými osobami. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy všichni obvinění obdrželi materiály od majetkové komise města, tyto akceptovali v dobré víře, že poskytnuté informace jsou správné a na jejich podkladě i hlasovali, což prakticky vylučuje úmysl způsobit obci škodu. Přitom odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, v němž je vyjádřena úvaha o možné formě zavinění laické osoby, která se spolehne na právní radu advokáta jako osoby práva znalé, analogicky tedy na podklady profesionálních pracovníků městského úřadu. Nejvyšší soud zde dovodil, že pokud nejsou zjištěny některé konkrétní okolnosti, ze kterých by mohly usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze u těchto osob zpravidla dovodit úmyslné zavinění. Závěrem svého vyjádření proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl, pokud neshledá důvod k jeho odmítnutí.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil ještě samostatně obviněný JUDr. J. H. Nejprve podotkl, že soudy prvního i druhého stupně se důsledně nevypořádaly s určením skutečné výše škodlivého následku, přestože tvoří obligatorní znak trestného činu. K tomu, aby mohla být škoda objektivně stanovena, by musel být proveden znalecký posudek verifikující množství investic prokazatelně vložených L. Č. do zhodnocení předmětné nemovitosti. Vyjádřil dále své přesvědčení, že se tento svědek rozhodně domáhal náhrady investovaných prostředků do nemovitosti a odmítl názor nejvyššího státního zástupce, že členové zastupitelstva nezkoumali reálnost uplatnění jeho nároků v civilním řízení. Obviněný dále zpochybnil osobu J. K. s tím, že pokud by právě on získal nemovitosti, znamenalo by to nemalé až značné bezpečnostní riziko pro obec a její občany. Ocitoval některá ustanovení zákona č. 128/2000 Sb. a zdůraznil, že při úplatných převodech majetku obce nehraje primární roli nejvyšší nabídka, ale péče o všestranný rozvoj území obce a potřeby jejích občanů, k čemuž musí být obecní majetek účelně využíván. Dále obviněný nesouhlasně reagoval na některé části odůvodnění zejména rozhodnutí soudu druhého stupně k vlastní osobě, i se způsobem hodnocení důkazů a předčasnými závěry soudů obou stupňů o formě zavinění všech obviněných.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce jako oprávněná osoba podal dovolání včas, na správném místě proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné, a dovolání obsahuje stanovené náležitosti. Dále se Nejvyšší soud zabýval konkrétními námitkami dovolatele ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům a zjistil, že nemají opodstatnění. V takovém případě jsou splněny zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Dovolací důvod uvedený v druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl podle nejvyššího státního zástupce naplněn, neboť stížnostní soud v dané věci zamítl řádný opravný prostředek, ačkoli již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a bylo jím rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, na což dopadá důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Jak bylo stručně interpretováno v úvodu tohoto usnesení, dovolatel nejprve podrobně zopakoval odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i stížnostní soud, a zdůraznil, že k prodeji předmětných nemovitostí za okolností, jež jsou popsány ve výroku rozhodnutí okresního soudu (shodně s obžalobou) reálně došlo včetně vkladu vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí.

Ačkoli soudy podle nejvyššího státního zástupce nijak nezpochybnily skutková tvrzení obžaloby, podle nichž obvinění jako členové zastupitelstva města rozhodli o schválení prodeje majetku obce za podstatně nižší kupní cenu, než jaká byla v místě a čase dosažitelná, tuto odchylku nijak nezdůvodnili, čímž porušili povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku vyplývající zejména z ustanovení § 39 odst. 2 a § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud doplňuje, že především v ustanovení § 38 odst. 1 citovaného zákona je zakotvena povinnost účelného a hospodárného využívání majetku obce v souladu s jejími zájmy a úkoly a podle § 38 odst. 2 tohoto zákona je obec také povinna chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení. Zákonná pravidla regulující úplatný převod majetku obce obsažená v ustanovení § 39 odst. 2 zákona o obcích byla v napadených rozhodnutích několikrát zmíněna, a z jejich porušení právě dovolatel zejména dovodil trestní odpovědnost obviněných. Podle jeho názoru totiž nerespektovali požadavek na sjednání ceny převáděného majetku ve výši, která byla v daném místě a čase obvyklá, (nešlo o cenu regulovanou státem), a současně obvinění nezdůvodnili odchýlení se od takto stanovené ceny. Nicméně stěžejní, resp. jediná výhrada proti právnímu posouzení věci, již nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil, se týká zavinění obviněných, které má zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku jak podle právní úpravy účinné v době spáchání činu, tak i podle platného znění trestního zákoníku.

V obžalobě bylo protiprávní jednání obviněných kvalifikováno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a způsobí takovým činem značnou škodu, přičemž shodně byla skutková podstata tohoto trestného činu formulována též v trestním zákoně, účinném do 31. 12. 2009. Jak již bylo uvedeno, spornou otázkou, jejíž zodpovězení spatřuje dovolatel odlišně od soudů obou stupňů, je v dané věci forma zavinění. Obžaloba, o jejíž správnosti je nejvyšší státní zástupce přesvědčen, totiž kladla obviněným za vinu spáchání činu nejméně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (byť intervenující státní zástupce se v závěrečné řeči u hlavního líčení domáhal zavinění v přímém úmyslu). Naopak soudy dospěly k závěru, že obvinění naplnili nedbalostní alternativu citovaného trestného činu (§ 5 tr. zákona, § 16 tr. zákoníku) a s ohledem na ustanovení o časové působnosti trestního zákona (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku a § 16 odst. 1 tr. zákona) čin kvalifikovali podle § 255a odst. 1 tr. zákona. Tento trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti spáchal ten, kdo z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zákona] jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku. Soudy přitom v souladu s judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, uveřejněné pod č. 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) respektovaly i potřebu naplnění znaku hrubé nedbalosti , neboť tato vyšší míra nedbalostního jednání podmiňuje trestnost činu podle trestního zákoníku (viz definice v § 16 odst. 2 tr. zákoníku).

O vědomou nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zákona šlo tehdy, kdy pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. V podstatě shodně byl z hlediska vědomostní složky definován také nepřímý úmysl v § 4 písm. b) tr. zákona. Oba druhy zavinění se tak liší volní složkou, tj. existencí vůle pachatele způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť u vědomé nedbalosti není tato složka přítomná. Pachatel jednající ve vědomé nedbalosti není ani srozuměn s možností způsobit takové porušení či ohrožení, neboť bez přiměřených důvodů spoléhá, že je nezpůsobí. A právě o posouzení existence takových přiměřených důvodů na straně obviněných při rozhodování o prodeji obecního majetku jde v projednávané věci.

Především soud prvního stupně se snažil vypořádat s posouzením subjektivní stránky velice pečlivě a přesvědčivě vyložil veškeré okolnosti, které při zkoumání formy zavinění u každého z obviněných vzal v úvahu (srov. strana 21 až 22 usnesení). Poté, co v úvodní části svého rozhodnutí soud podrobně interpretoval obsah jednotlivých důkazů, poukázal na zásadní skutečnosti z nich vyplývající, které vyhodnotil tak, že u obviněných neshledal volní složku ani v podobě srozumění se způsobením škodlivého následku na majetku obce. V této souvislosti měla zásadní význam především doporučení majetkové komise města i jeho finančního výboru schválit prodej nemovitostí L. Č., jehož záměrem bylo pokračovat v provozování restaurace, což bylo rovněž přáním skupiny občanů (viz petice). Dále zastupitelé přihlédli k ohodnocení stavební části nemovitostí znalcem, a byť jeho ocenění nepatrně převyšovalo jeden milion Kč, všichni měli k dispozici předběžné vyčíslení vynaložených investic dosavadního provozovatele restaurace, který je odhadl částkou ještě vyšší. Soud přitom nikoli nedůvodně uvěřil obviněným v jejich předpokladu, že by L. Č. požadoval náhradu vložených finančních prostředků, které netvořily pouze vnitřní vybavení objektu, jak uvedl dovolatel, ale prokazatelně byly provedeny též stavební úpravy nemovitosti, která se z původní ruiny podle slov svědků, resp. obviněných, stala schopnou poskytovat restaurační služby na poměrně slušné úrovni. V tomto směru nelze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, který možné finanční nároky svědka L. Č. považoval za jedinou skutečnost, způsobilou vyvolat v obviněných představu, že nedojde k poškození majetku města. Jak mj. vyplynulo z dokazování, podnětem k samotnému prodeji dotčených nemovitostí byl právě dopis dosavadního provozovatele, jímž oznamoval nutnost provedení dalších úprav v objektu a projevil zájem odkoupit tento majetek, neboť již delší dobu (nejméně od roku 2004) se neobracel na stávajícího vlastníka se žádostmi o úhradu vynaložených nákladů a celkem logicky již neměl zájem v této praxi pokračovat. Také při samotném jednání Zastupitelstva města J. měli všichni přítomní zastupitelé k dispozici alespoň předběžný soupis vynaložených nákladů, jak bylo již shora uvedeno, tudíž nelze předpokládat, jak činí dovolatel, že by se jmenovaný svědek nedomáhal náhrady jím vložených investic. Otázka možného promlčení jeho nároků nemohla být v rozhodnou dobu natolik zřejmá, aby ji obvinění při svém rozhodování zohlednili, proto nejde o hypotetickou obavu zastupitelů, jak se domnívá dovolatel. Žádnou roli v této otázce pak zjevně nelze přiznat ani zpochybnění oprávněnosti L. Č. požadovat na vlastníku věci úřední (soudní) cestou náhradu nákladů, neboť se skutečným účastníkem nájemního vztahu svědkem P. A. byl zcela ve shodě a lze očekávat, že by mezi nimi panoval naprostý soulad při eventuálním řešení této věci.

Na druhou stranu soudy nepřehlédly ani ty okolnosti, které svědčí o nikoli perfektní připravenosti příslušných orgánů města na prodej nemovitého majetku, neboť je evidentní, že členové zastupitelstva neměli k dispozici všechny podklady nutné k přijetí rozhodnutí o dispozici s obecním majetkem tak, aby právě mohla být vyloučena jakákoli pochybnost o správnosti přijatého řešení. Jedná se především o obsah znaleckého posudku, který nezahrnoval celý souhrn nemovitostí, dále též pouze hrubý odhad vynaložených nákladů na rekonstrukci objektu provedenou L. Č. a jejich poměr k hodnotě pořízených movitých věcí, jež netvořily jeho stavební součást. Dále nikoliv řádné (jen v rámci diskuse při zasedání Zastupitelstva města J.) zdůvodnění odchylky od ceny obvyklé v době a místě, svědčí o nedostatečném respektu obviněných k požadavkům citovaných ustanovení zákona o obcích (zejména § 39 odst. 2) při posouzení přijetí rozhodnutí o prodeji nemovitého majetku obce nižší nabídce. Přiléhavě tedy soud prvního stupně shledal počínání obviněných za protiprávní (vědomě hrubě nedbalé) a postižitelné podle ustanovení § 255a odst. 1 tr. zákona, tedy nedbalostní alternativou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Není totiž pochyb o tom, že obvinění nezachovali potřebnou míru opatrnosti při rozhodování o výběru nabídek na odkoupení obecního majetku, a jak z objektivního tak i subjektivního hlediska měli předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, uveřejněné pod č. 5/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud se proto neztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce (obžaloby) ohledně existence minimálně nepřímého úmyslu na straně obviněných a to ani s přihlédnutím k výkladu této formy subjektivní stránky, jak vyplývá z judikatury, na niž jak soudy, tak dovolatel odkazovali. V již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012, uveřejněném pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, byly mj. zmíněny okolnosti, které za splnění dalších podmínek mohou svědčit o úmyslném zavinění pachatelů ve skutkově podobném případě, (prodej obecního majetku výrazně pod obvyklou cenou). V této věci však soudy neshledaly u obviněných ani hrubou nedbalost, ačkoli právě jejich skutková zjištění odpovídala dokonce nepřímému úmyslu. Nejvyšší státní zástupce zejména kladl důraz na jednu z demonstrativně uváděných okolností v citovaném rozhodnutí, tj. skutečnost, že někteří členové zastupitelstva v rámci debaty předcházející majetkové dispozici, upozorňovali na nestandardní rozdíl v cenách nemovitostí, pominuli názor realitních makléřů o nízké úrovni ceny a spolehli se na podklady vypracované odborem městského úřadu, který se nezabýval majetkovými transakcemi či podobou činností. V projednávané věci sice někteří v rozhodnutích označení členové Zastupitelstva města J. projevili určité pochybnosti o uvažovaném prodeji nejnižší cenové nabídce, žádali odložení rozhodnutí a prověření podkladů předložených L. Č., event. zrušení prodeje vůbec, mj. též z obavy před možným trestním stíháním, avšak žádný z těchto svědků neprosazoval výběr jiných uchazečů, ani M. J. a J. K. ať už vzhledem k jejich osobám či jiným pochybnostem o vhodnosti či vážnosti jejich nabídky. V rámci nesouhlasných vyjádření však nebyla zmíněna natolik závažná fakta proti výběru stávajícího provozovatele, která by mohla svědčit o kladném vztahu obviněných k poruchovému či ohrožovacímu následku, tj. minimálně o jejich srozumění s jeho vznikem. Právě určitá přinejmenším zbrklost či přílišná rychlost přijetí rozhodnutí o prodeji L. Č. spolu s dalšími již vyjmenovanými okolnostmi byla důvodem pro shledání viny obviněných nedbalostním trestným činem, jak učinily soudy ve věci rozhodující. Z obsahu provedeného dokazování totiž vyplynulo, že jakkoli si obvinění nepřáli vznik škodlivého následku, současně spoléhali na to, že následek relevantní z hlediska trestního práva nenastane a to nepřiměřeně jak svému postavení, jež zastávali, tak k ostatním skutečnostem, o nichž věděli, a podkladům, které měli v rozhodné době k dispozici, čehož se při náležité míře opatrnosti mohli vyvarovat.

V této souvislosti nemůže Nejvyšší soud soudům obou stupňů prakticky nic vytknout, neboť skutečně důsledně s přihlédnutím k výsledkům podrobného dokazování v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání, posuzovaly stěžejní právní otázku, tj. formu zavinění či jeho existenci vůbec u všech obviněných a své úvahy také dostatečně a srozumitelně vyjádřily v napadených rozhodnutích. Jedinou výhradou, resp. okolností, již ani jeden ze soudů nezmínil v rámci argumentace právního posouzení věci, může být vyjádření svědků J. K. a M. J. v průběhu jednání Rady města J. asi měsíc před samotným prodejem ohledně nabízené ceny za nemovitý majetek. Jak bylo nesporně prokázáno, (výpověďmi J. K., M. J., svědka P. H. i tehdy přítomných členů Rady města J.), projevili oba jmenovaní uchazeči o koupi nemovitostí vůli snížit původně nabízenou cenu a to dokonce až o více jak jeden milion Kč. To znamená, že za této situace nemohli členové zastupitelstva ani brát vážně cenu 2 151 000 Kč, kterou v písemné nabídce J. K. a M. J. za nemovitosti předložili, neboť poté dali oba jmenovaní zřetelně najevo, ať už z jakýchkoliv důvodů, že ji vlastně nebudou ochotni v případě výběru jejich nabídky uhradit. V tuto chvíli potom nelze obviněným vytýkat, že považovali tyto zájemce o obecní majetek, resp. vážnost jejich původně učiněné nabídky za minimálně nedůvěryhodné, k čemuž mohly (pochopitelně) přispět i osobní negativní zkušenosti některých členů zastupitelstva především s osobou J. K. Ve vztahu k nabídce, se však jednalo o zcela zásadní změnu, pokud cena měla být snížena o více jak polovinu na částku cca jeden milion Kč.

Uvedená změna, byť nebyla, ani nemohla být, zastupitelstvem akceptována, významně zpochybňuje serióznost (opravdovost či vážnost) nabídkové ceny, z níž vycházela obžaloba a již nijak nezohlednil ve svých argumentech ani nejvyšší státní zástupce v dovolání. Za této situace se jeví o to přiléhavější posouzení zavinění obviněných jako hrubá nedbalost, neboť podstatné snížení původní nabídky mělo vést členy Zastupitelstva města J. ke zrušení prodeje, jak navrhovali někteří z přítomných, a měly být s větší pečlivostí připraveny podklady na pozdější rozhodování o dispozici s tímto obecním majetkem. Rovněž se touto skutečností relativizuje výše majetkové škody, která měla být podle obžaloby i dovolatele protiprávním jednáním obviněných způsobena, neboť jimi byla stanovena rozdílem mezi nabídkou J. K., M. J. a vybraného L. Č. Pokud by se zohlednila skutečná vůle jmenovaných zájemců zaplatit za nabízené nemovitosti nanejvýše jeden milion Kč, činila by škoda na majetku města 670 000 Kč.

Přesto, že Nejvyšší soud akceptuje právní názor vyjádřený v napadeném rozhodnutí i v jemu předcházejícím usnesení soudu prvního stupně, považuje za nutné upozornit na pochybení, jímž je právě posledně jmenované rozhodnutí zatíženo. Tento soud ponechal ve výroku usnesení beze změny popis skutkových okolností, jak byly pojaty do obžaloby, a důsledně tak nevyjádřil vlastní skutková zjištění, k nimž dospěl po provedeném dokazování a jak vyplývají z podrobného odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných. Přestože popsaný skutek nevyjadřuje zřetelně všechny okolnosti charakterizující subjektivní stránku trestného činu porušování (resp. porušení) povinnosti při správě cizího majetku, ať v úmyslné či nedbalostní alternativě, lze si představit výstižnější formulace konkrétních skutkových okolností významných pro naplnění subjektivní stránky činu, které by nevyvolávaly pochybnosti o hrubě nedbalostním jednání obviněných v posuzované trestní věci. Z výroku o zastavení trestního stíhání musí být totiž naprosto zřejmé, jakého skutku se týká, a o jaký trestný čin se podle názoru rozhodujícího soudu jedná. Pro případné řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích proti usnesení o zastavení trestního stíhání, tj. pro orgán, který bude následně přezkoumávat správnost takového rozhodnutí, by mělo být již z výroku napadeného usnesení zcela zřejmé, jaká konkrétní skutková zjištění soud učinil a jak zjištěný skutek právně kvalifikoval, byť jsou tyto skutečnosti dostatečně vyjádřené v odůvodnění usnesení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1996, sp. zn. 2 Tzn 97/95, uveřejněný pod č. 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010, uveřejněné pod č. 15/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud však neshledal důvod zasáhnout do pravomocného rozhodnutí, které z věcného hlediska považuje za správné, neboť případnou nápravou zjištěné vady v popisu skutku by nebylo dosaženo odlišného výsledku trestního řízení, než k jakému dospěl okresní soud, s jehož právním názorem se ztotožnil i stížnostní soud.

Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil argumentům nejvyššího státního zástupce, které předložil v dovolání a s nimiž se v zásadě vypořádal již soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí, neboť již v řízení o řádném opravném prostředku byla otázka subjektivní stránky, jak ji prezentovala obžaloba jediným důvodem k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. Jak bylo již prezentováno, soudy obou stupňů přistoupily k vyřešení této zásadní otázky se značnou pečlivostí, snažily se přihlédnout ke všem zjištěním, která mohla mít vliv na formu zavinění a jejich úvahy v rámci právního posouzení tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu jsou přesvědčivé a respektují zákonná hlediska i platnou judikaturu. Správně tak soudy shledaly obviněné trestně odpovědnými za nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zákona, který byl účinný v době spáchání skutku a pozdější právní úprava nebyla pro obviněné výhodnější. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání všech obviněných bylo zahájeno až pět let po spáchání trestného činu, přičemž promlčecí doba činí pouze tři roky, bylo zastavení trestního stíhání obviněných jako nepřípustného podle § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu nezbytné. Nakonec také uvedená dlouhá doba, která uplynula mezi spácháním činu a obviněním členů Zastupitelstva města J. svědčí o poměrně komplikovaném přístupu k posouzení předmětného prodeje obecního majetku, když orgány činné v trestním řízení reagovaly až po pěti letech, kdy navíc bylo zcela zřejmé, že jiná než úmyslná forma zavinění by neumožnila vůbec trestní stíhání proti obviněným zahájit.

Na podkladě všech uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání, které sice odpovídalo uplatněným dovolacím důvodům, ale jeho konkrétní námitky nebyly opodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§ 265ntr. řádu).

V Brně dne 4. listopadu 2015

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu