5 Tdo 312/2013
Datum rozhodnutí: 19.06.2013
Dotčené předpisy: § 256a odst. 1 tr. zák., § 256a odst. 2 tr. zák.




5 Tdo 312/2013 - 29


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání, které podal obviněný L.
M .
, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 8 To 59/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 131/2010 takto :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 91 T 131/2010, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen tr. zákon ). Za to mu byl uložen podle § 256a odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 60.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále soud rozhodl o náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř.


Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 8 To 59/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.


Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný L. M. dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Tomana, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


Tento dovolací důvod je podle názoru obviněného naplněn i v případech tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy nižších stupňů zamítnou návrh na provedení důkazu bez náležitého zdůvodnění nebo ho zcela opomenou, tzn. ani nerozhodnou o jeho zamítnutí. Dovolatel přitom odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ve kterých je tato argumentace rozvedena. Soudu prvního stupně tak obviněný vytkl neprovedení výslechu jím navrhovaného svědka Ing. F. (správně F.), který jako potencionální zájemce o odkoupení části obchodních aktivit obviněného měl potvrdit jeho obhajobu o snaze pokračovat v podnikání a splatit závazky. V tom spatřoval porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud zatížil trestní řízení vadou spočívající v opomenutí důkazu, konkrétně dodatku D1 ke znaleckému posudku Doc. Ing. Legáta ze dne 26. 2. 2012. Z tohoto znaleckého vyjádření podle dovolatele plyne, že pokud by nedošlo k postoupení pohledávek, společnost HITEMAN s.r.o., by se téměř okamžitě dostala do platební neschopnosti. Dalšími nespornými fakty, s nimiž se soud nevypořádal, bylo zajištění podstatné části závazků společnosti HITEMAN s.r.o., osobním ručením obviněného či zástavním právem k nemovitostem obchodní společnosti Campell Finance, a. s., což platí o pohledávkách společností Deutsche Leasing ČR, spol s. r. o., a Komerční banka, a.s. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že další předložené listinné důkazy, tedy dohodu o vyplnění blankosměnky ze dne 28. 1. 2009, kopii blankosměnky ze dne 28. 1. 2009, smlouvu o zřízení zástavního práva k pozemku ze dne 20. 10. 2009 a dohodu o způsobu úhrady splatných pohledávek ze dne 11. 10. 2011 v rámci veřejného zasedání dne 6. 3. 2012 sice provedl, ale nijak je nehodnotil. Z těchto důvodů pak zatížil své rozhodnutí vytýkanou vadou nesprávného hmotně právního posouzení. Soudu prvního stupně obviněný vytkl vyčíslení škody ke dni 24. 9. 2009, kdy tento soud vycházel ze seznamu přihlášek jednotlivých věřitelů z konkursního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně, ačkoli tento seznam byl vypracován až v prosinci 2009. Vzhledem ke všem uvedeným námitkám obviněný označil rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou zohledněny veškeré jeho námitky a důkazní návrhy, které byly ze strany odvolacího soudu zcela opomenuty. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 59/2012 ze dne 6. 3. 2012, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 91 T 131/2010, a dále aby postupoval podle § 265l tr.ř.


Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného L. M. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla. Ten odmítl námitky obviněného ohledně výslechu Ing. F. (správně F.) jako bezpředmětné, jelikož neprovedení tohoto důkazu nalézací soud sice stručně ale dostatečně odůvodnil. Odlišné stanovisko však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaujal k postupu odvolacího soudu, který sice provedl listinné důkazy předložené u veřejného zasedání obviněným, avšak nijak je nezhodnotil. Ve vztahu k vystavení blankosměnky obviněným by podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nedošlo ke změně výroku o vině, stejně jako v případě osobního ručení obviněného za závazky obchodní společnosti. Rozdílný názor však zaujal k pohledávce společnosti Deutsche Leasing ČR, s. r. o., která byla zajištěna zástavním právem. Možnost uspokojení tohoto věřitele ze zastavených nemovitostí by podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství mohlo ovlivnit rozsah jednání obviněného, který tvoří jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona. Částka, o kterou měla být tato společnost poškozena, představuje totiž výrazný podíl na dovolateli přičítané škodě. Otázka případné platnosti tohoto zajištění a reálná tržní cena zástavy nebyla ani odvolacím soudem hodnocena, tudíž lze výhradu obviněného k tomuto tzv. opomenutému důkazu posoudit jako oprávněnou. Ostatní námitky již podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství existenci tzv. extrémního rozporu nezakládají. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství také zdůraznil, že pokud obviněný namítal ohrožení toku finančních prostředků ve společnosti HITEMAN, s. r. o., v případě nepostoupení pohledávky, tak naopak její postoupení by mohlo nanejvýš prodloužit ekonomickou agónii této společnosti, neznamenalo by však zásadní zlepšení ekonomické situace firmy, nacházející se v úpadku. Vzhledem k částečné důvodnosti námitek obviněného L. M. tedy státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a uvedenému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.


Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).


Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný opřel své dovolání, je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl dovolatel odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. Také nedostatečné zjištění rozhodných skutkových okolností, jež tvoří znaky takového trestného činu, může být považováno za uplatněný dovolací důvod. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kdy určitá skutková okolnosti byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.


Základem dovolatelových výhrad, jimiž argumentoval proti rozhodnutím obou soudů, je rozsah dokazování a způsob, jakým především odvolací soud nehodnotil provedené důkazy. Tento druh vad však nespadá pod citovaný ani jiné důvody dovolání, neboť ty jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Prostřednictvím uvedených námitek totiž obviněný vytýká soudům procesní postup, který zaujaly při aplikaci ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Domáhá se tak jiného způsobu hodnocení důkazů soudy provedených, resp. odmítá neprovedení výslechu z jeho pohledu stěžejního svědka, který by potvrdil jeho obhajobu. V podstatě tak dovolatel prosazuje svou verzi především ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, která by znamenala jeho beztrestnost. Jak již bylo naznačeno, nemůže být důvodem dovolání námitka vytýkající neúplné či odlišné skutkové zjištění, nebo vadné dokazování, neboť ani jedna z nich není vyjmenována v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, mj. již proto nemůže být uplatňováno ve stejném rozsahu jako odvolání. Dovolací soud proto nemůže přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně a jemu předcházející řízení, není ani oprávněn přezkoumat způsob hodnocení důkazů. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, určitá korekce skutkových závěrů nalézacího soudu a hodnocení důkazů je zákonem přiznána soudu odvolacímu (srov. § 259 odst. 3, § 263 odst. 7 tr. ř.).


Uvedenou interpretaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřil Nejvyšší soud souhrnně v rozhodnutí publikovaném pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., dále též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Stejně tak u Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil souhlas se způsobem, jakým jsou vykládány dovolací důvody Nejvyšším soudem včetně odmítání výlučně skutkových námitek dovolatelů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, usnesení ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, dále usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07). Určitou zvláštní kategorii vad, které Ústavní soud v řízení před ním uznal jako způsobilé zvrátit napadená rozhodnutí obecných soudů, představují tzv. opomenuté důkazy , jejichž existenci tvrdí i obviněný L. M. Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud důsledně zvažuje případy, v nichž mohlo dojít k porušení základních práv a svobod stěžovatele v důsledku procesních pochybení soudů. Obecně respektuje názor, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a není v tomto směru oprávněn přehodnocovat důkazy těmito soudy provedené. Ve vztahu k rozsahu dokazování také Ústavní soud respektuje princip nezávislosti soudů vyplývající z čl. 82 Ústavy České republiky a v něm obsažené zásady volného hodnocení důkazů. Ve svém rozhodování opakovaně neuznal důvodnost stížnosti, pokud je založena na pouhém nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů. Taková skutečnost nemůže sama o sobě znamenat nesprávnost jejich rozhodnutí. Není povinností soudů provést všechny stranami navržené či vyhledané důkazy, záleží pouze na úvaze soudu, který z důkazů provede, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Ústavní soud současně k otázce zamítnutí návrhů na doplnění dokazování váže povinnost soudů takový postup odůvodnit, aby bylo stranám zřejmé, proč soud v konkrétním případě nepovažuje za potřebné další důkazy provádět (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 364/05). Z rozhodování Ústavního soudu však také vyplývá, že samotné pochybení soudu, spočívající v tom, že nezdůvodnil zamítnutí důkazního návrhu, nemůže postačovat ke zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností. Připomíná totiž svou judikaturu, podle níž zasahuje do řízení před obecnými soudy jen tam, kde neobstojí jako ústavně souladné in globo , např. jak vyjadřuje v nálezu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07, a usnesení ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 934/11.


V předmětné věci se obviněný L. M. mj. domáhal výslechu svědka Doc. Ing. J. F., s nímž měl vést jednání o převzetí části podnikatelské činnosti společnosti HITEMAN, s. r. o. V dovolání tvrdil, že neprovedením tohoto důkazu soud prvního stupně zasáhl do práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zdůvodnění soudem pak označil za nedostatečné. Tvrzení obviněného však odporuje odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně, který již od strany 13 provedl shrnutí výsledků provedeného dokazování, jež se stalo podkladem jeho skutkových zjištění. Svůj výrok o vině soud pečlivě vysvětlil a to včetně rozsahu dokazování. Na straně 14 se vypořádal se všemi důkazními návrhy obviněného, jimiž se mj. domáhal výslechu ještě dalších osob kromě Doc. Ing. J. F. K důvodům odmítnutí navržených důkazů není v podstatě nutné ničeho dodávat, také Nejvyšší soud se v této otázce, byť nad rámec dovolacího přezkumu, zcela ztotožňuje s úvahami nalézacího soudu, jenž nepovažoval za potřebné provádět další dokazování. Požadovaný svědek se i podle obviněného měl vyjadřovat pouze k otázce, zda probíhala jednání o převzetí obchodní společnosti HITEMAN, s. r. o. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na původní vyjádření obviněného u hlavního líčení dne 21. 7. 2011, v němž zmínil jednání se společností ROZKOMA, jejímž jménem měl Doc. Ing. J. F. vystupovat. Sám obviněný označil tato jednání o vstupu do podnikání či jeho převzetí za opatrná s tím, že nedošlo k jejich uzavření. Přesto později trval na osobním výslechu tohoto svědka a jeho neprovedení považoval za zásah do svých občanských práv. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud ještě za nutné zmínit skutečnost, že podle veřejně přístupných informací obchodního rejstříku osoba jménem Ing. F., jak jej označuje sám obviněný ve svém dovolání, není uvedena v žádné obchodní společnosti. Na základě listiny založené na č. l. 374 trestního spisu, kde obviněný označoval jím navrhované svědky, uvedl osobu Doc. Ing. J. F., Jmenovaný je pak veden jako jednatel společnosti BMG Brno, spol. s r. o., se sídlem pod uvedeným bydlištěm v Brně. Pod názvem ROZKOMA není v obchodním rejstříku evidována žádná obchodní společnost. Jak již nalézací soud konstatoval, i v případě, že tvrzená obchodní jednání skutečně probíhala, přestože je s podivem, že obviněný nedokáže náležitě identifikovat svého obchodního partnera, by nebylo možné uvažovat o natolik vážném a zejména reálném převzetí podnikatelské činnosti, kterou provozovala společnost HITEMAN, s. r. o., tímto (?existujícím?) subjektem, a to včetně jejích v roce 2009 existujících finančních závazků. Nelze tudíž přisvědčit dovolatelově námitce, že neprovedení výslechu tohoto svědka by se jakkoli dotklo ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces a nemohlo ani ovlivnit skutková zjištění rozhodná pro posouzení viny obviněného. Již v řízení před nalézacím soudem bylo opatřeno dostatečné množství důkazů, které tento soud vyhodnotil zákonným, logickým a přehledným způsobem, jeho skutková zjištění odpovídají obsahu jednotlivých důkazů a tvoří dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí. Výslech svědka Doc. Ing. J. F. proto nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz ani z pohledu judikatury Ústavního soudu, jak byla zmíněna.


Žádný význam pro skutková zjištění a jejich právní posouzení by také neměl obsah doplnění znaleckého posudku zpracovaného Doc. Ing. Pavlem Legátem, CSc., jak je založen na č. l. 594 trestního spisu. Znalec v něm pouze konstatuje vcelku zřejmé důsledky příjmů peněžní hotovosti od společnosti ZETOR TRACTORS, a. s., které obviněný použil na úhradu dlužných mezd zaměstnanců dlužníka společnosti HITEMAN, s. r. o. Samozřejmě, pokud by tak neučinil, zvýšily by se pohledávky za podstatou v následném konkursním řízení, které by mohly být uspokojeny pouze částečně, jak vyplývá z rozvrhového usnesení. Investování do mezd zaměstnanců, event. do úhrady cen energií nezbytných k provozu za situace, v níž se dlužník na podzim roku 2009 již nacházel, bez reálné vize zapojení solventního investora či získání nějaké lukrativní zakázky, nemohlo již přispět k odvrácení stavu insolvence, v němž se nejméně od poloviny tohoto roku dlužník nacházel. Nelze tudíž akceptovat opakovanou obhajobu obviněného o jeho vážném úmyslu pokračovat v podnikání a dosahovat takového zisku, aby byla společnost HITEMAN, s. r. o., schopna hradit běžné náklady na provoz a současně uspokojovat již existující pohledávky věřitelů.


V podstatě stejný charakter je možné přiznat i dalším výhradám obviněného, jež se týkají postupu odvolacího soudu ve vztahu k listinným důkazům, které sice u veřejného zasedání byly provedeny, ale v odůvodnění napadeného usnesení se jimi soud vůbec nezabýval. Přesto je třeba Krajskému soudu v Brně vytknout, že v této části rezignoval na svou povinnost vypořádat se s důkazy, jimiž obviněný podporoval svou obhajobu a snažil se jimi zvrátit odsuzující rozsudek nalézacího soudu (srov. přiměřeně § 134 odst. 2 tr. ř.). Tím sice došlo k zeslabení přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, avšak uvedené pochybení nemohlo zvrátit jinak zcela správné a navíc důsledně odůvodněné rozhodnutí o vině vyslovené soudem prvního stupně, s nímž se soud druhého stupně ztotožnil. Pro zachování základního práva obviněného na spravedlivý proces má stěžejní význam, že jím předložené listinné důkazy byly v průběhu veřejného zasedání přečteny, senát odvolacího soudu i intervenující státní zástupce se s nimi měli možnost seznámit a vyjádřit se k nim. Nic nenasvědčuje tomu, že by je soud nepojal do svých úvah o důvodnosti podaného odvolání. Jedná se totiž o důkazy, jimiž se obviněný snažil vyvrátit svůj úmysl poškodit konkrétní a z hlediska výše pohledávek významné věřitele společnosti HITEMAN, s. r. o. Zajišťovací instituty v podobě blankosměnek, smlouvy o zřízení zástavního práva k pozemku ve prospěch společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., jakož i dohoda o způsobu úhrady splatných pohledávek Komerční banky, a. s., jimiž na sebe převzal povinnost plnit z existujících a dlužníkem uznaných závazků jmenovaných společností nejen obviněný jako fyzická osoba, ale i obchodní společnost Campell Finance, a. s., totiž nijak nevylučuje spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zákona. Především je vhodné upozornit na již nalézacím soudem zmíněnou personální propojenost společností HITEMAN, s. r. o, tj. dlužníka, který byl v rozhodné době ve stavu insolvence, a společností Campell Finance, a. s., zástavního věřitele, jejímž jediným akcionářem ve stejné době byl právě obviněný. Možnost jmenovaných věřitelů uspokojit se z majetku směnečných ručitelů, resp. zástavního dlužníka, je silně zpochybňována již výsledky provedeného dokazování, jež nesvědčí o takové solventnosti obou těchto subjektů, jež by mohla vést k závěru o vyloučení úmyslu obviněného zvýhodnit jím ovládanou společnost Campell Finance, a. s. Nakonec o výši peněžního kapitálu, resp. majetku, který by mohl být použit k uspokojení obou věřitelů, svědčí žádost obviněného o prominutí peněžitého trestu, resp. její zdůvodnění, v němž odmítá svou schopnost uhradit peněžitý trest ve výši několika desítek tisíc korun, ačkoli na druhé straně se v dovolání snaží prosadit svou verzi o schopnosti sebe jako fyzické osoby plnit závazek vyplývající z blankosměnky v mnohonásobně vyšší částce.


Rozhodující význam pro odmítnutí dovolacích námitek obviněného jak ve vztahu ke zmíněnému obsahu listinných důkazů, tak ke zpochybněné výši škody, jež měla být způsobena věřitelům společnosti HITEMAN, s. r. o., má však zjištění o počtu všech věřitelů, resp. o výši jejich pohledávek, neboť naprostá většina z nich nebyla v průběhu konkursního řízení uspokojena ani částečně. Již soud prvního stupně poměrně přehledným způsobem shrnul výsledky hospodaření společnosti HITEMAN, s. r. o., v roce 2009 včetně znalosti obviněného o výši nesplacených závazků a možnosti jejich uspokojení. Z listinných důkazů včetně konečné zprávy insolvenčního správce a rozvrhového usnesení Krajského soudu v Brně, který vedl insolvenční řízení společnosti HITEMAN, s. r. o., jednoznačně vyplynulo, že celkový objem pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení, které navíc dlužník uznal, a které nebyly v konkursu uspokojeny vůbec, činil téměř 33 milionů Kč (viz č. l. 151-153 trestního spisu). I v případě, kdyby soudy vycházely z reálné možnosti použití zajišťovacích institutů, jak jsou zmíněny v tomto usnesení, k úplnému uspokojení pohledávek dvou největších věřitelů Deutsche Leasing ČR, s. r. o., a Komerční banka, a. s., přesáhla by výše pohledávek ostatních, byť ve výroku o vině nevyjmenovaných věřitelů, částku 6 milionů Kč. S rozsahem těchto existujících závazků dlužníka počítal i nalézací soud, který na straně 13 svého rozsudku vyložil, že ve výroku o vině označil jen některé z věřitelů, k jejichž poškození došlo v důsledku majetkových dispozic obviněného. Je tak naprosto evidentní, že výčet poškozených označených ve výroku o vině je pouze demonstrativní a výsledky dokazování, které nezpochybnil ve svém dovolání ani obviněný, jasně potvrzují správnost právního posouzení protiprávního jednání obviněného. Z tohoto hlediska je totiž zásadní otázkou zjištění škody způsobené opakovaným postoupením pohledávek, jež jménem společnosti HITEMAN, s. r. o., provedl obviněný, a jež představuje částku 1 142 925,- Kč. V tomto rozsahu totiž došlo k započtení vzájemných pohledávek mezi společnostmi Campell Finance, a. s., a HITEMAN, s. r. o., čímž se jedinému z věřitelů dostalo úplného uspokojení, ačkoli v neodvratném insolvenčním řízení by mu nebylo uhrazeno nic s ohledem na výsledek zpeněžování majetku dlužníka a počet přihlášených pohledávek. V tomto směru se tedy nejedná o nijak překvapivý závěr, neboť, jak bylo uvedeno, již nalézací soud v podrobném odůvodnění svého rozsudku jednoznačně vyjádřil zjištění o celkovém počtu poškozených věřitelů s tím, že jejich výčet ve výroku o vině označil za minimální (viz strana 13 rozsudku). Také se důsledně zabýval motivem konání obviněného a účelem, jehož chtěl dosáhnout žalovaným jednáním. V tomto kontextu ani Nejvyšší soud nemá pochybnost o úmyslném zavinění a to konkrétně přímém úmyslu /§ 4 písm. a) tr. zákona/, jímž byl obviněný veden. Obviněný využil způsobilosti započtení závazků mezi oběma společnostmi, v nichž vystupoval jako jednatel, resp. jediný akcionář, a vědom si splatnosti závazku platebně disciplinovaného odběratele společnosti ZETOR TRACTORS, a. s., využil očekávanou platbu zčásti ve prospěch společnosti HITEMAN, s. r. o., a z větší části k provedení zápočtu, tudíž výlučně ve prospěch jednoho z mnoha věřitelů společnosti Campell Finance, a. s., jejíž byl jediným akcionářem. Tím zcela evidentně zvýhodnil tohoto věřitele, kterému by se v následně prohlášeném konkursu nedostalo žádného finančního uspokojení, přičemž si byl současně vědom, že ostatní věřitele nebude možné uspokojit z dalšího majetku dlužníka společnosti HITEMAN, s. r. o. Nakonec došlo k částečnému uspokojení pouze věřitelů s pohledávkami za podstatou, ostatním, mezi něž by patřily pohledávky společnosti Campell Finance, a. s., se nedostalo žádného uspokojení.


Ani jediná z námitek obviněného, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, nebyla tudíž důvodná. V rámci dovolacího řízení nebyla shledána vada v určení rozsahu škody způsobené protiprávním jednáním obviněného L. M., když soudy vycházely z částky, jež byla předmětem vzájemného započtení pohledávek, a jež by se do majetku společnosti Campell Finance, a. s., při respektování zásady poměrného uspokojení v konkursním řízení, nedostala, nebýt dvojího postoupení pohledávek insolventního dlužníka společnosti HITEMAN, s. r. o., jejímž jménem obviněný L. M. jednal. Námitka zpochybňující stanovení výše škody je proto nedůvodná.


Nejvyšší soud dospěl v dovolacím řízení k závěru, že převážná část výhrad, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, vůbec neodpovídala dovolacím důvodům, v podstatě překročila i rámec dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud neshledal ani vadu v určení rozsahu škody, kterou měl obviněný trestným činem způsobit, což mohl učinit na podkladě trestního spisu a podaného dovolání. Proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 19. června 2013


Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová