5 Tdo 309/2011
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák., § 212 tr. zákoník



5 Tdo 309/2011-I.-96

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2011 o dovoláních, která podali obviněný R. K., a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. K. a Mgr. B. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 61/2006, t a k t o :

I. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných R. K. a Mgr. B. S. se ohledně obou obviněných podle § 265k odst. 1 tr. ř. z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný R. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 1 T 61/2006, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a obviněný Mgr. B. S. byl stejným rozsudkem uznán vinným pomocí k uvedenému trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za to soud podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložil obviněnému R. K. trest odnětí svobody v trvání osmi roků a obviněnému Mgr. B. S. v trvání pěti roků. Při rozhodování o zařazení obou obviněných do věznice použil soud u každého moderační ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák., a obviněného R. K. zařadil do věznice s ostrahou a obviněného Mgr. B. S. do věznice s dozorem. Obviněný R. K. byl zároveň odsouzen k peněžitému trestu ve výměře jeden milion Kč podle § 53 odst. 1 tr. zák. se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, a dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. O náhradě škody rozhodl krajský soud v souladu s § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozený Středočeský kraj se sídlem Praha 5, Borovská 11, odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvoláním obviněných R. K. a Mgr. B. S. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010, zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že obviněného R. K. uznal vinným organizátorstvím na trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 255 odst. 1, 3 tr. zák., a obviněného Mgr. B. S. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Trestné činnosti se měli obvinění dopustit tím, že Mgr. B. S. jako ředitel Domova důchodců Rataje nad Sázavou, se sídlem Malovická 125, Rataje nad Sázavou, který byl rozhodnutím přednosty Okresního úřadu Kutná Hora z 24. 9. 1998, č. j. KP-154/98, ustanoven investorem akce registrované v Informačním systému reprodukce investičního majetku pod č. . (výstavba domova důchodců) a R. K. jako jediný společník a jednatel společnosti Stavitelství KRRO, s. r .o., se sídlem V Polích 695, Světlá nad Sázavou, nyní U Habrovky 247/11, Praha 4, která byla jako vítěz veřejné obchodní soutěže určena zhotovitelem stavby, v době od 17. 7. 2000 do 19. 7. 2001 na základě smlouvy o dílo č. . z 20. 10. 1999, ve znění dodatků 1-4, uzavřené mezi Domovem důchodců Rataje nad Sázavou a Stavitelství KRRO, s. r. o., Mgr. B. S. na podnět a podle pokynů R. K. nechal z účtu č. vedeného u České spořitelny, a. s., a od roku 2001 č. . vedeného u České národní banky Praha, na které byla Ministerstvem práce a sociálních věcí jakožto správcem programu postupně uvolňována účelová dotace, proplatit faktury č. . (ve výroku nesprávně ) a . na celkovou částku 96.653.194,- Kč, ačkoli oba věděli, že materiál na stavbu a práce nebyly provedeny vůbec nebo byly provedeny v nižším než fakturovaném rozsahu, čímž způsobili České republice škodu nejméně ve výši 32.299.964,- Kč, a Mgr. B. S. svým postupem vědomě porušil své povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy, zákona č. 576/1990 Sb. (od 1. 1. 2001 zákona č. 218/2000 Sb.) a § 14 zákona č. 219/2000 Sb., v tehdy platném znění.

Za to vrchní soud uložil každému z obviněných podle § 255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody, a to obviněnému R. K. v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem podle § 39a odst. 3 tr. zák., a obviněnému Mgr. B. S. v trvání dvou roků, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Středočeský kraj se sídlem Borovská 11, Praha 5, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010, podal dovolání jednak nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obou obviněných i obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce. Oba dovolatelé uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší státní zástupce směřoval své dovolání v neprospěch obviněných R. K. a Mgr. B. S. Vyslovil především nesouhlas s právní kvalifikací skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ohledně obviněného Mgr. B. S., resp. účastenství na tomto trestném činu ve formě organizátorství podle § 10 písm. a) tr. zák. u obviněného R. K. Vrchním soudem použité právní kvalifikaci by totiž podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce odpovídalo zjištění, že předmětem poškození byly finanční prostředky z majetku investorské organizace, jíž byl Domov důchodců Rataje nad Sázavou. Náklady na výstavbu objektu, kterou realizovala obchodní společnost, jejímž jednatelem byl obviněný R. K., však byly hrazeny z tzv. dotačních fondů, na které byly převáděny Ministerstvem práce a sociálních věcí. Poškozeným subjektem proto v dané věci byl stát, kdy v omyl byly uváděny fyzické osoby zaměstnanci organizačních složek státu tehdejšího Okresního úřadu v Kutné Hoře a Ministerstva práce a sociálních věcí. Nejednalo se tudíž o majetek subjektu, který byl obviněný Mgr. B. S. povinen opatrovat nebo spravovat, a na němž by byla způsobena škoda. Pro právní posouzení věci tak bylo podstatné, že vylákané finanční prostředky pocházely ze zvláštního dotačního fondu a osoba, která je pro daný účel uvolňovala, byla uvedena v omyl. S ohledem na toto zjištění vyslovil nejvyšší státní zástupce názor, že věc měla být právně posouzena jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., resp. jako zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., (dále jen trestní zákoník ), za jehož účinnosti odvolací soud rozhodoval a který je pro obviněné příznivější. Při takovém postupu pak nejvyšší státní zástupce považoval za nadbytečné řešit otázku případného porušení zásady zákazu změny k horšímu, kterou naznačil Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí, a jež se vztahovala k možnosti uvést v popisu skutku další subjekt, který měli obvinění uvádět v omyl. Současně nejvyšší státní zástupce označil za nesprávné určení osoby pachatele a účastníka soudem prvního stupně, které neodpovídá skutkovým okolnostem. Tím, že obviněný R. K. předkládal předmětné faktury spoluobviněnému Mgr. B. S., který znal skutečný stav věcí, to byl právě tento jmenovaný, kdo uváděl v omyl další osoby zaměstnance státu, zatímco první z obviněných R. K. mu vytvářel pouze předpoklady pro podvodné jednání, a to vystavením faktur na práce, jež nebyly provedeny. Na tomto místě je však možné připomenout, že uvedená námitka ztratila opodstatnění rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž nakonec i dovolání nejvyššího státního zástupce směřuje, který právě zaměnil postavení obviněných jako subjektů trestného činu. V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že jím navrhovaná právní kvalifikace bude možná v případě, že konkrétní jednání v posuzované trestní věci, spočívající v použití dotace na proplacení faktur za nerealizované plnění, bude možné podřadit pod zákonný pojem použití na jiný než stanovený účel . On sám neviděl žádnou překážku, která by naznačenému právnímu posouzení bránila. Nakonec nevyloučil ani možnost kvalifikovat skutek jako trestný čin tzv. obecného podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. /resp. § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku/. Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu i rozhodnutí na něj obsahově navazující a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný Mgr. B. S., který je považoval za nedůvodné a naopak za zákonný označil rozsudek Vrchního soudu v Praze. Připustil, že podepisoval faktury, aniž by si ověřil, zda odpovídají skutečnosti, a souhlasil tedy s odvolacím soudem, že se dopustil trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Navrhl proto Nejvyššímu soudu, aby dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný R. K. spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení v hodnocení smlouvy o dílo, kdy na danou problematiku měly být užity pouze atributy obchodního práva a věc neměla být řešena trestní represí. Rovněž poukázal na porušení procesních předpisů, když soudy přihlédly k důkazům získaným při nezákonné prohlídce jiných prostor. Z hlediska právní kvalifikace skutku se dovolatel dožadoval aplikace trestního zákoníku, neboť ten ve svém ustanovení § 12 odst. 2 zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe, k níž soud nepřihlédl. Podle názoru obviněného R. K. se jednalo především o soukromoprávní spor ze smlouvy o dílo mezi objednatelem a zhotovitelem díla, kteří cenu za dílo stanovili dohodou, na niž skutečné náklady zhotovitele neměly vliv. Tvrdil, že veškeré práce byly řádně provedeny a sporné subdodavatelské faktury proplaceny, a není proto správný závěr soudu, že by dával spoluobviněnému Mgr. B. S. podnět k proplácení fiktivních faktur, a ani že by domovu důchodců, resp. České republice vznikla škoda. Dovolatel dále upozornil na znalecký posudek č. .... Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty stavební znalecký ústav, který předložil vrchnímu soudu, jenž jej provedl jako listinný důkaz. Podle jmenovaného posudku dosahovala hodnota rozestavěné stavby celkem částky 106.040.129,- Kč, přičemž společnost Stavitelství KRRO, s. r. o., vyfakturovala pouze částku 103.625.680,- Kč, z níž bylo proplaceno dohromady 96.653.187,- Kč. Znalecký ústav ve svém znaleckém posudku podrobil revizi mj. i posudek Ing. Petra Řepy, z něhož soudy vycházely, a označil jej za nesprávný. Vrchnímu soudu vytkl, že výsledky znaleckého posudku Českého vysokého učení technického nezohlednil ani nevyslechl znalce Ing. Petra Řepu, aby se vyjádřil k rozporům mezi oběma posudky, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konečně obviněný R. K. namítl nezákonnost provedené prohlídky jiných prostor v přípravném řízení, neboť příslušná část ustanovení § 83a odst. 1 část věty první a věta druhá trestního řádu byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1414/07, argumentoval, že se jedná o důkaz absolutně neúčinný a v trestním řízení proto nepoužitelný. Závěrem svého podání obviněný R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a sám obviněného zprostil obžaloby, popř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka vyjádřil k dovolání obviněného R. K. Jmenovaný státní zástupce vyloučil, že by trestní zákoník byl pro obviněného příznivější, neboť při aplikaci přísnější právní kvalifikace u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., resp. § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku, je vyloučeno uvažovat o nedostatečné míře společenské škodlivosti činu, jak předpokládá ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Obě trestní normy tak jsou rovnocenné, nebyl proto důvod aplikovat jiný zákon než ten, jenž byl účinný v době činu. Za důvodnou nepovažoval státní zástupce ani námitku neúčinnosti důkazů získaných při domovní prohlídce, neboť dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu byl vydán až po provedení prohlídky a nelze mu přiznat retroaktivní účinky. K ostatním výtkám obviněného R. K. odkázal na obsah dovolání, jež podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. K. a Mgr. B. S. v téže věci. Vzhledem k uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání R. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a opírají se o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tam, kde napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy v případech, kdy je věc nesprávně posouzena podle norem hmotného práva. Jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Lze jej úspěšně použít tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Dovolací soud proto nemůže přezkoumat napadené rozhodnutí z hledisek zakotvených v procesních ustanoveních, včetně těch, jež upravuje § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, ani rozsah dokazování tak nemůže být zásadně předmětem dovolacího přezkumu, Nejvyšší soud je totiž vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a nemůže se od něho odchýlit, aniž by je sám doplnil.

V rámci posouzení důvodnosti podaných dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky nejvyššího státního zástupce, které směřovaly proti právní kvalifikaci skutku, naplnily deklarovaný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto v rozsahu uvedeném v ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obou obviněných je důvodné. Neopodstatněným naopak shledal dovolací soud mimořádný opravný prostředek obviněného R. K., nejdříve se však Nejvyšší soud vyjádří k dovolání nejvyššího státního zástupce.

Především je nutné zdůraznit, že nejvyšší státní zástupce výstižně poukázal na charakter finančních prostředků, které měly být podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů použity na úhradu faktur, jejichž neoprávněné proplacení tvoří v podstatě základ žalovaného skutku. Jednalo se o finance, které byly poskytnuty ze státního rozpočtu na výstavbu, resp. rekonstrukci objektu domova důchodců, a nebyly součástí vlastních zdrojů investora. Jejich použití tedy bylo účelově určeno na realizaci stavebního projektu, za tímto účelem schváleného ústředním orgánem státní správy a podléhalo tak režimu rozhodnutí o poskytnutí finanční částky ze státního rozpočtu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že v daném případě měla být trestní věc obviněných R. K. a Mgr. B. S. posuzována podle ustanovení § 250b odst. 2, 5 tr. zák., resp. § 212 odst. 2, 6 písm. a) trestního zákoníku.

Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. byl zařazen do trestního zákona s účinností od 1. 1. 1998 zákonem č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon. V době, kdy se měli obvinění dopustit posuzovaného jednání, byl uvedený trestný čin již součástí trestního zákona. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. se dopustil, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použil úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. Citovaná skutková podstata tak postihuje případy, kdy měly být poskytnuté finanční prostředky ve formě úvěru, subvence či dotace spotřebovány na určitý účel a v rozporu s tím byly použity jiným způsobem, aniž by k takové změně dal věřitel nebo jiná oprávněná osoba dlužníkovi, resp. příjemci souhlas. Na rozdíl od trestného činu obecného podvodu podle § 250 tr. zák. nebylo znakem skutkové podstaty podle § 250b odst. 2 tr. zák. uvedení někoho v omyl či způsobení škody, k jejichž existenci tak nebylo nutné provádět dokazování, a ani nebylo třeba prokazovat, zda úmysl pachatele v sobě zahrnoval způsobení škodlivého následku. Okolnosti týkající se vzniku a výše škody však bylo nutné náležitě objasnit pro možnost použití kvalifikovaných skutkových podstat u tohoto trestného činu podle § 250b odst. 3, 4 nebo 5 tr. zák.

S ohledem na to, že Krajský soud v Praze ve shodě s obžalobou právně kvalifikoval jednání obou obviněných jako obecný podvod podle § 250 tr. zák. (stejně jako policejní rada v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 12. 2002, č. l. 77), Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. Proto za situace, kdy orgány činné v trestním řízení stíhaly obviněné za neoprávněné užití tzv. dotačních prostředků (srov. např. str. 79 odůvodnění rozsudku krajského soudu), měly do svých právních úvah promítnout možnost použít na skutková zjištění speciální úpravu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., resp. odvolací soud tak měl učinit ve vztahu k nové právní úpravě trestního práva hmotného účinné od 1. 1. 2010 provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009, konkrétně jeho ustanovení § 212 o dotačním podvodu.

Předpokladem trestní odpovědnosti za úvěrový, resp. dotační podvod (obě citované právní úpravy trestního hmotného práva se v této otázce neliší) je zjištění, že předmětné finanční prostředky mají skutečně charakter dotace, resp. účelové dotace, jejichž poskytování a užití upravují obecně závazné právní předpisy regulující hospodaření se státními prostředky. S ohledem na vymezení období, v němž mělo v předmětné trestní věci dojít k neoprávněnému použití poskytnutých dotací (od 17. 7. 2000 do 19. 7. 2001), podléhalo jejich čerpání režimu dvou zákonů, na něž odvolací soud nakonec i odkázal ve výroku svého rozsudku. Jednak zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů, který ve svém ustanovení § 5 odst. 2 umožnil poskytnout účelové dotace v souladu s podmínkami stanovenými zásadami dotační politiky, přičemž tyto dotace mohou být užity jen na určený účel. Rovněž tak zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který s účinností od 1. 1. 2001 nahradil citovaný zákon č. 576/1990 Sb., stanovil v § 14 odst. 3 písm. d) povinnost poskytovatele dotace uvést v písemném rozhodnutí, jímž vyhoví žádosti o dotaci, účel, na který je poskytovaná částka určena. Konkrétní způsob poskytnutí dotace byl pak upraven v ustanovení § 16 zákona č. 218/2000 Sb., jehož odst. 3 odkázal na prováděcí vyhlášku, kterou vydalo Ministerstvo financí pod č. 40/2001 Sb., a podle jejích zásad byl projekt výstavby domova realizován, jak potvrdil svědek Ing. R. Z., referent ekonomického odboru Ministerstva práce a sociálních věcí v rozhodném období.

Zásadní roli má z hlediska právní kvalifikace činu skutečnost, zda poskytnuté prostředky byly skutečně určeny na konkrétní účel, že ten nebyl ze strany příjemce naplněn a s penězi bylo naloženo jiným způsobem, tedy v rozporu s tím, na co byly poskytnuty. Na základě dosud provedeného dokazování nelze mít pochybnosti o tom, že Ministerstvo práce a sociálních věcí jako ústřední orgán státní správy hospodařící s majetkem státu uvolňovalo finanční prostředky ve prospěch Domova důchodců Rataje nad Sázavou (určen jako investor), jež měly charakter účelové systémové dotace na investiční akci, a to realizaci stavby Domova důchodců Kamenná Lhota (později investiční akce Domov důchodců Uhlířské Janovice). V souladu se zásadami způsobu čerpání dotace /od 6. 2. 2001, kdy nabyla účinnosti, pak v souladu s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. 40/2001 Sb., o účasti státního rozpočtu na financování programu reprodukce majetku/, byly zasílány finanční prostředky na zvláštní dotační účet zřízený u České spořitelny (později České národní banky Praha), této bankovní instituci byly předkládány příslušné faktury, které banka proplatila, a to do výše stanoveného limitu. Ministerstvem práce a sociálních věcí bylo nejprve dne 30. 11. 1998 rozhodnuto o poskytnutí investiční dotace ze státního rozpočtu ve výši 1,5 mil. Kč, dne 7. 7. 1999 uvolnilo účelové investiční dotace pro (investiční akci) Domov důchodců Kamenná Lhota ve výši 2,6 mil. Kč, následně dne 30. 5. 2000 udělilo stejné ministerstvo souhlas se zadáním realizace registrovaného projektu investiční akce Domov důchodců Uhlířské Janovice a dne 31. 10. 2000 uvolnilo účelové dotace ve výši 77,366 mil. Kč. O charakteru poskytnutých finančních prostředků tak není třeba pochybovat, jednoznačně se jednalo o finance určené k výstavbě objektu pro seniory, a to bez ohledu na změnu místa výstavby, jež vyvolala řadu s tím souvisejících změn a problémů, avšak jejich povahu účelové dotace na investiční akci nijak neovlivnila.

Ohledně samotného užití přijatých financí učinily soudy prvního a druhého stupně skutkový závěr, že část poskytnutých dotací sloužila k proplácení fiktivních faktur. Podle skutkového zjištění soudů představovaly faktury označené ve výroku o vině práce a materiál, které nebyly na stavbě domova provedeny vůbec, event. v nižším než tvrzeném rozsahu. Soud prvního stupně, který kvalifikoval skutek jako obecný podvod, určil osobou, jež se měla ke škodě státu obohatit, obviněného R. K., kterého označil za pachatele, a mělo dojít i k obohacení jiného, k čemuž mu měl spoluobviněný Mgr. B. S. poskytnout pomoc. Pokud snad nejvyšší státní zástupce určitým způsobem váhal nad tím, zda uvedený způsob nakládání s dotacemi lze podřadit pod znak použití na jiný než určený účel , Nejvyšší soud v tomto směru žádné pochyby nemá. Jestliže zákon postihuje použití dotačních prostředků na jiné než určené účely, o to více podléhá trestní sankci jednání, které pachatelům uvedením v omyl oprávněných osob umožnilo převzít účelově určené finance do své moci a disponovat s nimi ve svůj prospěch či ve prospěch jiného. Užití dotací, které byly účelově určeny k realizaci projektu pro sociální potřeby seniorů, k vlastnímu obohacení či obohacení jiného, je bezesporu v rozporu s cílem celé dotační politiky, která v tomto konkrétním případě měla přispět k výstavbě objektu pro sociálně potřebné občany. Zamýšlený výsledek tak byl v důsledku protiprávního jednání obviněných spočívajícím v zastřeném vyvádění peněz z majetku státu zmařen, resp. mohlo jej být dosaženo jen vynaložením dalších nákladů ke škodě majetku státu. Finanční prostředky uvolňované ze státního rozpočtu určené příjemci Domovu důchodců Rataje nad Sázavou jako investoru stavby tak nebyly spotřebovány v jeho prospěch, nýbrž jinou osobou v rozporu s rozhodnutím o přidělení dotace. Pokud tedy došlo k proplácení faktur za materiál a práce, které nebyly vloženy do investiční akce stavby Domova důchodců Kamenná Lhota, resp. Uhlířské Janovice, byly tak užity jiným způsobem, a soud prvního stupně měl zvažovat použití speciálního ustanovení úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci. Pro doplnění jen Nejvyšší soud připomíná stanovisko soudní praxe, podle něhož finanční prostředky poskytnuté podnikateli ze státního rozpočtu na stanovený účel nelze považovat za cizí svěřenou věc a jejich úmyslné svévolné použití k jinému než určenému účelu nemůže být trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. (srov. č. 55/2003 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k tomu, že dne 1. 1. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen trestní zákoník ), který nahradil předchozí právní úpravu trestního práva hmotného zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, měl již odvolací soud postupovat stejně, tj. posoudit skutek spáchaný obviněnými R. K. a Mgr. B. S. jako dotační podvod podle § 212 odst. 2 trestního zákoníku (úvěrový podvod je vymezen samostatně v § 211). V dané věci je splněna podmínka, že skutek naplňuje znaky skutkové podstaty zákona účinného v době spáchání, jakož i některé skutkové podstaty zákona pozdějšího, jež je nutná k tomu, aby obvinění mohli být i v současné době uznáni vinnými trestným činem pro skutek, který spáchali za účinnosti zrušeného zákona (srov. č. 44/1970-I. Sb. rozh. tr.). Trestní zákoník nově vyžaduje, aby prostředky získané účelovou dotací byly použity na jiný než určený účel v nikoli malém rozsahu, tj. nejméně ve výši 25.000,- Kč (srov. § 138 odst. 1 trestního zákoníku). Na druhé straně při způsobení škody velkého rozsahu (nejméně 5 000 000 Kč) podle § 212 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku je možné pachateli uložit trest odnětí svobody od pěti do deseti let, oproti sazbě u § 250b odst. 5 tr. zák., jež měla vyšší horní hranici až na 12 let. Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. i § 2 odst. 1 trestního zákoníku shodně stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Jestliže v novém řízení nedojde k takovým skutkovým změnám, které by ovlivnily právní kvalifikaci skutku jako dotačního podvodu se způsobenou škodou velkého rozsahu, je nesporné, že pro obviněné bude příznivější nová právní úprava. Právní kvalifikace, kterou na danou věc aplikoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, neodpovídá dosud zjištěným skutkovým okolnostem, a byl tak naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný v mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných.

Dovolání obviněného R. K. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pokud některé z jeho námitek odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu, nebyly důvodné.

Podle názoru obviněného R. K. se jedná především o soukromoprávní spor mezi zhotovitelem a objednatelem ze smlouvy o dílo, na který nebylo třeba aplikovat prostředky trestního práva. Citoval ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku (jehož použití namísto dřívější právní úpravy se tímto rovněž domáhal), které vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe slovy Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Jakékoli úvahy o tom, že by projednávaný skutek nenesl znaky jednání společensky škodlivého, jsou však s ohledem na okolnosti celého případu zcela mylné. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů aplikovaly na věc zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, musely se zabývat tzv. materiální stránkou trestného činu, kterou již nová právní úprava nezná (str. 78 a násl. rozsudku krajského soudu, str. 30 rozsudku vrchního soudu). Okolnosti, které charakterizovaly společenskou nebezpečnost činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., byly demonstrativně vyjmenované v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Naprosto správně soudy zhodnotily, že jimi zjištěný skutek dosáhl vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti, a to nejen z důvodu výše způsobené škody, ale i z dalších zákonných hledisek (zištná pohnutka, doba páchání atd.) Nakonec již při úvaze o možnosti použít přísnější trestní sazbu při jejím formálním naplnění výší škody, bylo podle původní právní úpravy nutné splnit podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu soudy vyhověly zákonným předpokladům citovaného ustanovení a zhodnotily veškeré okolnosti významné pro možnost použít přísnější trestní sazbu. Jejich rozhodnutí však nemohla obstát z jiných již uvedených příčin. V uvedené věci došlo k závažnému porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky a odsouzení pachatele v těchto případech nevylučuje ani zásada subsidiarity trestní represe (§ 1 tr. zák.), jež samozřejmě platila i v rámci právní úpravy podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860, sešit 22, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Naklatelstvím C. H. Beck, 2006.) Nejvyšší soud ještě připomíná další názor soudní praxe k posuzování činů, jejichž součástí jsou právní úkony učiněné podle jiného druhu právního odvětví, podle něhož není pro posouzení trestnosti jednání, k němuž došlo v souvislosti s podnikáním, rozhodující, zda takové jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, např. obchodní. Rovněž žádnou roli nehraje to, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod T 575, svazek 24, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, 2003). Námitka obviněného R. K., že bylo nutné věc posoudit podle nové právní úpravy, která by pro něho znamenala beztrestnost právě s ohledem na výslovně zakotvenou zásadu subsidiarity trestní represe v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, tak nemohla mít jakékoli opodstatnění. Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě zdůraznit, že s ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení je otázka případné společenské škodlivosti či společenské nebezpečnosti jednání obviněného předčasná. V projednávané věci bude nutné, aby soud znovu učinil skutkové závěry na podkladě případně doplněného dokazování, ty musí řádně a přesvědčivě zdůvodnit ve vztahu ke všem ve věci provedeným důkazům i dosud uplatněným námitkám a v rámci úvahy o právním posouzení skutku se musí vypořádat se všem relevantními skutečnostmi, které se vztahují ke znakům skutkové podstaty konkrétního trestného činu včetně hledisek platných procesních zásad.

Další výhrady obviněného R. K. směřovaly proti možnosti použít důkazy, jež byly opatřeny v rámci prohlídky kancelářských prostor obchodní společnosti Stavitelství KRRO, s. r. o. V této souvislosti namítl, že nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, došlo ke zrušení ustanovení § 83a odst. 1 části věty první za čárkou a věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož mohl příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydat státní zástupce nebo policejní orgán s jeho předchozím souhlasem, v důsledku čehož se stalo zrušené ustanovení trestního řádu absolutně neúčinným, jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1414/07. Obviněný z těchto rozhodnutí dovodil, že se v jeho trestní věci jednalo o nezákonnou prohlídku a k důkazům při ní získaným proto nebylo možné přihlížet. S takovým názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil. Dovolací soud připomíná, že problematikou účinků citovaného nálezu se Ústavní soud zabýval i v nálezu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 860/10. Pochybnosti, zda účinky zrušení příslušné části trestního řádu nastávají ex tunc nebo ex nunc, však byly definitivně odstraněny stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10, publikovaného pod č. 426/2010 Sb. Ústavní soud v něm vyslovil nutnost nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 publikovaném pod č. 219/2010 Sb. tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Nález ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 219/2010 Sb. dne 8. 7. 2010, zatímco příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydal v předmětné trestní věci státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze již dne 5. 12. 2002 (č. l. 1748). S ohledem na jasný právní názor obsažený v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu, jímž byl korigován právní názor, který zaujal Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn II. ÚS 1414/07, na který poukázal v dovolání obviněný R. K., nemohla mít uplatněná námitka nepoužitelnosti důkazů zajištěných v rámci provedené prohlídky jakékoli opodstatnění.

Co se týká té části dovolacích námitek, jimiž obviněný R. K. zpochybňoval rozsah a způsob hodnocení důkazů, Nejvyšší soud se jimi nezabýval, neboť je uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že soudy nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá tudíž zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.

Částečně lze mezi skutkové námitky zařadit i ty, jimiž dovolatel brojil proti stanovení výše způsobené škody, když vytýkal soudům nižších stupňů, že nepřihlédly ke znaleckému posudku vypracovanému znaleckým ústavem Českého vysokého učení technického v Praze. Přestože za jiných okolností by samotná námitka, jež evidentně směřuje proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, je tomu v předmětné věci jinak. Za situace, kdy rozsudek napadený dovoláním nejvyššího státního zástupce byl zrušen pro vadu v hmotně právním posouzením skutku, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohl Nejvyšší soud již akceptovat i případné jiné výhrady, které by samy o sobě v dovolacím řízení nemohly vést ke změně pravomocného rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze v rámci svého rozhodnutí neprovedl náležité zhodnocení odborných otázek souvisejících s určením existence případné výše škody, k níž mělo dojít v důsledku protiprávního jednání obviněných. V rámci nového projednání a rozhodnutí bude vhodné, aby se soud dostatečným způsobem vypořádal mj. i s obsahem znaleckého posudku č. 145-09 Českého vysokého učení technického v Praze, který podle zvukového záznamu průběhu veřejného zasedání ze dne 1. 9. 2010 provedl jako důkaz, a jenž obviněný R. K. podle vlastních slov přiložil ke svému řádnému opravnému prostředku ze dne 28. 4. 2010 založeném na č. l. 16774-16780. V trestním spise však za uvedeným podáním obviněného žádná taková příloha zařazena není, na rozdíl od přílohy rozsudku sp. zn. 30 Ca 213/2008, již obviněný R. K. předložil spolu s doplněním odvolání a která je v trestním spise založena přímo za textem podání (viz č. l. 16795 a násl.). Ani v protokolu o veřejném zasedání z tohoto dne není zapsáno provedení označeného znaleckého posudku. Nejvyšší soud proto nemohl ověřit důvodnost pochybností, které v otázce určení škody naznačil obviněný R. K. Není však úlohou dovolacího soudu odstraňovat případné rozpory mezi znaleckými posudky provedenými v řízení před soudy nižších stupňů, ale bylo povinností soudu druhého stupně, aby se vypořádal s obsahem tohoto důkazu, případně vysvětlil důvody, pro které jej nelze využít ve prospěch obviněných, jak se domáhali. Je objektivně žádoucí, aby soud odstranil veškeré nesrovnalosti mezi znaleckým posudkem zpracovaným Ing. Petrem Řepou, z něhož vycházel při rozhodování o vině, a závěry znaleckého ústavu, který zpracoval posudek ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře v civilním řízení, a to tím spíše, jestliže se oba skutečně vyjadřovali mj. i k otázce hodnoty rozestavěného objektu domova důchodců. Poměrně strohé konstatování odvolacího soudu v odůvodnění rozsudku na str. 25 v odstavci třetím, event. na str. 22 rozsudku ve druhém odstavci, nedostačuje k tomu, aby mohla být jednoznačně vyvrácena tato část obhajoby obviněného R. K. Samozřejmě není vyloučeno, že své skutkové závěry odvolací soud opřel o znalecký posudek Ing. Petra Řepy naprosto důvodně, avšak je nutné, aby svůj názor logicky a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil. Pokud vyplyne potřeba, opatří si další vyjádření ať již ve formě dodatku či pouze ústní formou v rámci veřejného zasedání od znalce Ing. Petra Řepy, případně i od zpracovatelů znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze č. .. (Správně tak postupoval soud I. stupně, který vyslechl znalce Ing. Petra Řepu k závěrům znaleckých posudků, jež oponovaly jeho odbornému názoru, a soud sám podrobně uvedl konkrétní důvody, proč nepřihlédl ke znaleckým posudkům společnosti Proscon, s. r .o., ani znaleckého ústavu IBS expert; srov. str. 74 a násl. rozsudku krajského soudu.) Bude na odvolacím soudu, aby v uvedeném směru doplnil stávající zjištění, resp. přesvědčivě vyvrátil námitky obviněného R. K. tak, aby mohl být najisto postaven závěr o způsobené škodě, resp. její určité výši, která je významná pro právní kvalifikaci podle přísnější skutkové podstaty trestného činu úvěrového, resp. dotačního podvodu.

Lze tudíž shrnout, že na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce a po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných je důvodné, a to v rozsahu námitek, jak byly v tomto rozhodnutí interpretovány. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily projednávaný skutek, když zcela přehlédly okolnosti charakterizující formální znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., resp. dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) trestního zákoníku, a proto je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tedy z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 To 9/2010, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Soudu druhého stupně dovolací soud současně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání, jak je podrobně rozvedeno shora. Zejména bude jeho úkolem učinit jasné zjištění o průběhu skutku a jeho případného škodlivého následku, resp. účinku, opětovaně posoudit skutek z hlediska trestního práva hmotného v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto usnesení ve vztahu k dotačnímu podvodu podle § 212 odst. 2 trestního zákoníku, popř. v jeho kvalifikované skutkové podstatě, a to v souladu s § 265s odst. 1 tr. ř. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných, neplatí zákaz reformationis in peius, ovšem jen ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud musí tuto zásadu trestního řízení respektovat již k rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť řádné opravné prostředky odvolání podávali výlučně oba obvinění. Tato připomínka má vazbu především na posouzení pachatelství či účastenství na trestném činu. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu odpovídají dosavadní skutkové okolnosti, za nichž byl skutek spáchán, spíše společnému jednání obou obviněných ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., resp. § 23 trestního zákoníku, avšak zákaz změny k horšímu nedovoluje odsoudit obviněného Mgr. B. S. jako případného pachatele trestného činu dotačního podvodu, neboť rozsudkem soudu prvního stupně byl (nesprávně) uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák. V návaznosti na nový výrok o vině bude adekvátně k tomu třeba uložit nově i trest každému z obviněných.

Zjištěné vady napadeného rozsudku nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání, proto Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání za splnění podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. května 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová