5 Tdo 305/2005
Datum rozhodnutí: 06.04.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 305/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2003, sp. zn. 23 To 152/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 3 T 420/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 3 T 420/99, byl mj. obviněný R. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil společně se spoluobviněnými J. H., a J. J., celkem třinácti útoky popsanými ve výroku citovaného rozhodnutí. Za tento trestný čin mu byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu čtyř roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen ve výroku o trestech rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 3 T 351/97, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 1. 1998, sp. zn. 3 T 245/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 1998, sp. zn. 4 To 216/98, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 5. 2003, sp. zn. 23 To 152/2003, kterým k odvolání obviněného R. D. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o souhrnném trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému R. D. uložil podle § 247 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen v části týkající se obviněného R. D. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 3 T 420/99, jakož i výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 3 T 19/99, a všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný R. D. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože výslovně dovolání směřoval toliko do výroku o trestu, ve svých námitkách zpochybnil naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným. Z obsahu dovolacích námitek (viz § 59 odst. 1 věta první tr. ř.) je tak zřejmé, že je napadán i výrok o vině vyslovený citovaným rozsudkem Okresního soudu v Písku, který beze změny převzal i odvolací soud.

Obviněný ve svém dovolání zpochybnil především závěr krajského soudu, podle kterého nebylo třeba doplňovat dokazování. Výpověď J. H. u hlavního líčení vyzněla ve prospěch dovolatele a nebyla žádným důkazem vyvrácena. Dovolatel byl v letech 1996 1997 osobou závislou na drogách a v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz. Za tohoto stavu dokazování tak nebylo možno spolehlivě uzavřít, že obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu, kterým byl uznán vinným. Pokud se obviněný dopustil trestně postižitelného činu, pak měl být kvalifikován toliko jako trestný čin podílnictví, a tato kvalifikace měla následně též ovlivnit výši uloženého trestu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by specifikoval kterému z příslušným soudů.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že obviněný v dovolání primárně neuvedl jiné než skutkové výhrady. Dovolací námitky tak směřují výhradně ke změně skutkových zjištění. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další bylo proto třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona, a posoudit opodstatněnost relevantních námitek.



Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Citovanému dovolacímu důvodu proto nebylo možno z obsahového hlediska podřadit námitky, zpochybňujícími rozsah provedeného dokazování a hodnocení výpovědí jmenovaných svědků. Stejně tak neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů tvrzení dovolatele, že nebyl proveden žádný důkaz ve vztahu k závislosti obviněného na drogách v inkriminovaném období. Soudy obou stupňů vzaly za prokázanou způsobilost obviněného dopustit se žalovaného skutku jak z hlediska jeho zdravotního stavu (když doba, po kterou byl obviněný ze zdravotních důvodů vyloučen z páchání trestné činnosti, nebyla ve výroku o vině zahrnuta viz rozhodnutí odvolacího soudu, str. 5), tak hlediska psychiatrického. V průběhu řízení byl MUDr. J. F. a MUDr. P. Ch. vypracován Psychiatrický nález a znalecký posudek , ze kterého soudy obou stupňů vyšly při stanovení svého závěru o příčetnosti obviněného v době spáchání trestného činu a tudíž jeho trestní odpovědnosti za žalované jednání. Hodnocení tohoto důkazu přitom není možno v dovolacím řízení přezkoumat, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů je taxativní a námitky k hodnocení důkazů nejsou v tomto výčtu jako dovolací důvod uvedeny. Uvedenými námitky se proto Nejvyšší soud nemohl v dovolacím řízení zabývat.

Obviněný však v dovolání vyslovil také přesvědčení, že skutek měl být kvalifikován toliko jako trestný čin podílnictví, přičemž navrhovaná změna právní kvalifikace skutku by evidentně vedla i ke snížení uloženého trestu. Tato námitka zpochybňuje právní posouzení skutku a po obsahové stránce tak odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po provedeném přezkumu dovolací soud dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně nedůvodná, jak je vyloženo níže.

V posuzovaném případě byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil společně s dalšími dvěma obviněnými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. dvou útoků se dopustil společně s J. H. a jedenácti společně s J. H. a J. J.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. v případě, že byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Právní teorie i praxe (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) přitom vycházejí z názoru, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu, směřují k přímému dokonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob, při kterém každá z nich odpovídá výhradně za následek jejím jednáním způsobený. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tedy není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, které je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů.

Při hodnocení opodstatněnosti tvrzení obviněného bylo třeba vyjít ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které beze změny přijal i soud odvolací. V tzv. skutkové větě tohoto rozsudku Okresního soudu v Písku je jednání dovolatele v jednotlivých útocích vždy popsáno tím způsobem, že se společně se spoluobviněnými vloupal do jednotlivých (především církevních) objektů za účelem odcizování zde uložených věcí, resp. se o to v několika případech pouze pokusil. Konkrétní činnost jednotlivých spolupachatelů při vloupáních resp. odcizování věcí přitom není ve výroku rozsudku podrobněji rozvedena. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že přestože dovolatel svou účast na většině útoků popíral, vyšel soud z výpovědí spoluobviněných, zejména z výpovědi obviněného J. H., který dovolatele ze spáchání žalovaného jednání usvědčoval. Z provedených důkazů, jejichž hodnocení v rámci řízení o dovolání nelze přezkoumat, pak tento soud učinil jednoznačný závěr, že se obviněný R. D. aktivně účastnil průběhu všech popsaných útoků, a to jak ve fázi vloupání se do cizích objektů, tak ve fázi odcizování předmětů v těchto objektech (resp. v případě nedokonaných útoků toliko ve fázi vloupání). Jak již bylo uvedeno, v dovolacím řízení je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných ve věci soudy nižšího stupně. Nelze tak zohlednit námitky dovolatele, podle kterých připustil toliko vniknutí do tří církevních objektů a odvoz spoluobviněných do blízkosti restaurace, když tyto jsou ve věcném rozporu se závěry soudů obou stupňů, podle kterých se dovolatel na jednotlivých útocích aktivně zúčastnil vloupání do uvedených objektů příp. odcizování předmětů v nich se nacházejících. Takto popsané jednání ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a doplněné v jeho odůvodnění plně odpovídá právnímu závěru, že obviněný se trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaném ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným, dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Nelze tak přisvědčit tvrzení dovolatele, že svým jednáním naplnil toliko skutkovou podstatu trestného činu podílnictví. Podle § 251 odst. 1 tr. zák. se tohoto trestného činu dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. Naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu tak předpokládá spáchání jiného trestného činu osobou odlišnou od obviněného, přičemž obviněný vystupuje toliko ve vztahu k věcem pocházejícím z trestné činnosti tím, že ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána tímto činem. Jak je však patrné z předchozího odstavce, dovolatel se vlastním jednáním dopustil trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. V této souvislosti lze odkázat na dosavadní soudní praxi, podle které jednání obviněného, který spolu s dalším pachatelem začal uskutečňovat společný záměr zmocnit se cizí věci, je nutno posoudit jako dokonaný trestný čin krádeže podle příslušného ustanovení § 247 tr. zák., a nikoli jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák., byť by čin na základě společné dohody dokonal sám spolupachatel a věc, které se zmocnil, později předal obviněnému (č. 1/1995 Sb. rozh. tr.). Trestného činu podílnictví se nemůže dopustit ten, kdo se podílel jako spolupachatel nebo účastník na trestném činu, jímž byla získána věc, kterou na sebe převedl (viz č. 5/1993 Sb. rozh. tr., stejně č. 50/1972 Sb. rozh. tr.).

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě bylo jednání obviněného R. D. kvalifikováno v souladu s požadavky platné právní úpravy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání tudíž jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. dubna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová