5 Tdo 303/2007
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 303/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2007 o dovolání, které podal obviněný T. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 75/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 4/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný T. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 32 T 4/2003, uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák., kterých se dopustil tím, že:

1. v úmyslu získat neoprávněný majetkových prospěch a uhradit na úkor obchodní společnosti K., s. r. o., svůj dluh vůči K. P., vzniklý v roce 1999 v souvislosti s obchodováním s cennými papíry, využil plné moci, která mu byla dne 4. 5. 1999 udělena jednatelem této obchodní společnosti J. Š., a dne 17. 11. 1999 vystavil za touto obchodní společností dvě směnky na částky 180 000,- Kč splatné dne 30. 8. 2000 a dne 30. 11. 2000, dále dne 18. 11. 1999 vystavil dvě směnky na částky 45 000,- Kč splatné dne 13. 12. 1999, následně je předal K. P., kterému se vydával za majitele obchodní společnosti K., s. r. o., přičemž tyto směnky na celkovou směnečnou částku ve výši 450 000,- Kč nebyly K. P. proplaceny,

2. v úmyslu získat neoprávněný majetkových prospěch a uhradit na úkor obchodní společnosti K., s. r. o., svůj dluh vůči K. P., vzniklý v roce 1999 v souvislosti s obchodováním s cennými papíry, dne 27. 12. 1999 vyplnil platební šek vydaný k účtu této obchodní společnosti, šek ovšem nepředložil k podpisu J. Š., který jako jediný měl k účtu dispoziční právo, ale opatřený napodobeninou jeho podpisu ho předal K. P., jemuž se vydával za majitele obchodní společnosti K., s. r. o.; následně K. P. opakovaně předložil šek v pobočce K. b., a. s., k proplacení s tím, že šeková suma ve výši 45 000,- Kč mu z důvodu nedostatku peněz na účtu nebyla proplacena.

Za spáchání shora popsaných trestných činů a za sbíhající se trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a tři trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 2 T 179/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 7 To 102/2004, byl obviněný T. V. odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 2 T 179/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 7 To 102/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 32 T 4/2003, napadl obviněný T. V. odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 75/2006, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný T. V. dne 12. 2. 2007 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení skutků uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body I. a II. v tom, že soudy obou stupňů údajně nesprávně posoudily plnou moc ze dne 4. 5. 1999, která mu byla vystavena k zastupování obchodní společnosti K., s. r. o., jejím jednatelem J. Š. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že soudy nižších stupňů se nedostatečně zabývaly též posouzením mandátní smlouvy, kterou uzavřel s fyzickou osobou podnikající pod jménem J. Š. P. v. Pokud by totiž soudy nižších stupňů důsledně posoudily obsah mandátní smlouvy, musely by podle obviněného dospět k závěru, že podstata posuzované věci spočívá v občanskoprávní rovině. Jak dále obviněný uvádí ve svém dovolání, jím tvrzené nesprávné posouzení mandátní smlouvy a plné moci, tak jak ho učinily soudy obou stupňů, vylučuje závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nad rámec shora uvedených námitek má obviněný za to, že se nemohl dopustit tohoto skutku, neboť platnost šeku byla časově omezena a příslušný účet byl již v inkriminované době zrušen. Podle názoru obviněného v takovém případě by snad bylo možné uvažovat o trestněprávním jednání vůči K. P., což je ovšem údajně vyloučeno s ohledem na citovaný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 2 T 179/2001. Dále obviněný spatřuje závažnou procesní vadu při doručování rozsudku soudu prvního stupně, který byl údajně doručen uložením zásilky v rozporu ustanovením § 64 odst. 4 tr. řádu, ačkoli je takové uložení ze zákona vyloučeno.

Obviněný T. V. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního osudu v Olomouci a aby postupem podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného obsahuje rovněž podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného T. V. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru soudy obou stupňů správně posoudily jednání obviněného jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupkyně má za to, že obviněný jednal v tzv. skutkovém omylu, když mylně předpokládal existenci skutečností podmiňujících jeho trestnost. Okolnost, že obviněný jednal v omylu ohledně finančních částek na bankovním účtu poškozené obchodní společnosti, proto podle názoru státní zástupkyně soudy nižších stupňů správně posoudily jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně uvádí, že jednání obviněného se podstatně lišilo od trestného činu, za který byl jmenovaný obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 2 T 179/2001. Jak státní zástupkyně dále poznamenává, soudy činné dříve ve věci pečlivě posoudily rovněž obchodněprávní rozměr věci a podle ní dospěly ke správnému závěru o trestní odpovědnosti obviněného T. V.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný T. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. V. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný T. V. ve svém dovolání považuje za nesprávné posouzení mandátní smlouvy a plné moci ze dne 4. 5. 1999. Stran mandátní smlouvy obviněný zejména uvádí, že se soudy obou stupňů podle jeho názoru dostatečně nezabývaly nároky, které mu z ní vyplývaly vůči fyzické osobě podnikající pod jménem J. Š. P. v. a po údajném přistoupení k závazku podle § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, též vůči obchodní společnosti K., s. r. o. S ohledem na existenci mandátní smlouvy a plné moci se měly soudy nižších stupňů podle obviněného zabývat občanskoprávní podstatou věci a zohlednit jeho nároky vyplývající z uvedené smlouvy. Obviněný je proto přesvědčen, že nemohl jednat v úmyslu získat majetkový prospěch na úkor obchodní společnosti K., s. r. o.

Jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný T. V. spáchal podle názoru Nejvyššího soudu pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný totiž v úmyslu získat neoprávněných prospěch na úkor obchodní společnosti K., s. r. o., jednak s využitím plné moci udělené mu J. Š. jako jednatelem jmenované obchodní společnosti vystavil několik směnek, prostřednictvím kterých se pokusil uhradit svůj dluh z obchodní činnosti vůči K. P., jednak v tomto úmyslu vyplnil platební šek, a to rovněž s cílem uhradit své závazky z obchodní činnosti vůči K. P., aniž by ho ovšem předložil k podpisu jednateli výše uvedené obchodní společnosti. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Cizím majetkem v uvedeném smyslu se rozumí majetek, který zcela nebo zčásti nenáleží pachateli. Jinými slovy, pachatel nemá k majetku žádný právní titul, který by svědčil o jeho právu nakládat s takovým majetkem jako s vlastním. Majetek přitom tvoří věci, pohledávky a jiná majetková práva. Jak vyplývá z č. l. 850 trestního spisu, obviněný T. V. byl od 1. 5. 1999 zaměstnancem obchodní společnosti K., s. r. o., třebaže z formálního hlediska jeho pracovní smlouva zčásti nevyhovuje zákonným požadavkům podle § 29 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Na základě plné moci ze dne 4. 5. 1999 (viz č. l. 770 trestního spisu) byl pak obviněný oprávněn činit za uvedenou obchodní společnost právní úkony, které jsou v plné moci uvedeny pod písmeny a) až e). Je tedy zřejmé, že obviněný jako zaměstnanec a současně jako zmocněnec obchodní společnosti K., s. r. o., neměl k jejímu majetku takový právní titul, aby mohl nakládat s tímto majetkem jako s vlastním, a proto byl majetek uvedené společnosti ve vztahu k obviněnému majetkem cizím. Pokud jde o právní posouzení plné moci, s nímž obviněný ve svém dovolání nesouhlasí, Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho usnesení (viz jeho str. 12). Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že byla-li plná moc současně označena jako udělení prokury k zastupování společnosti , nemohlo se ve skutečnosti v žádném případě jednat o udělení prokury. Prokura totiž musí být ve smyslu § 14 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), zapsána do obchodního rejstříku, k čemuž ovšem v posuzované trestní věci nedošlo. Obviněný tudíž jednal za obchodní společnost K., s. r. o., na základě smluvního zastoupení (viz § 13 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 31 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), které ho opravňovalo činit za zastoupenou obchodní společnost všechny právní úkony. Nejvyšší soud však připomíná, že obviněný jako zmocněnec obchodní společnosti nemohl nakládat s jejím majetkem jakkoli podle vlastního uvážení, ale jen v zájmu této společnosti, neboť jeho oprávnění je odvozeno od jednání statutárního orgánu (viz zejména ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.). Jestliže tedy odvolací soud učinil závěr, podle něhož jednání obviněného bylo mimo rámec generální plné moci, považuje Nejvyšší soud takový závěr za správný. Námitka obviněného zpochybňující posouzení plné moci je proto zjevně neopodstatněná.

Obviněný T. V. vznesl námitku i proti údajnému nesprávnému posouzení mandátní smlouvy ze dne 1. 12. 1998. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že uvedená mandátní smlouva byla uzavřena mezi fyzickou osobou podnikající pod jménem J. Š. P. v. a obviněným jako fyzickou osobou. Obsahem zmíněného právního vztahu tedy byly práva a povinnosti, které zavazovaly pouze výše označené smluvní strany. Právní účinky této smlouvy se tudíž nemohly vztahovat na jiné osoby, tj. ani na obchodní společnost K., s. r. o. Jestliže obviněný argumentuje tím, že práva a povinnosti vyplývající z mandátní smlouvy zavazovaly na základě smlouvy o přistoupení k závazku podle § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, taktéž zmíněnou obchodní společnost, nemá takové tvrzení obviněného oporu v rozhodných skutkových zjištěních. Soudy nižších stupňů totiž dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, podle něhož statutární orgán obchodní společnosti K., s. r. o., nevěděl o žádném právním úkonu, kterým by tato právnická osoba přistoupila k závazku jiného subjektu. Jestliže tím obviněný chtěl zpochybnit uvedená skutková zjištění, pak Nejvyšší soud připomíná, že námitka založená na tvrzení o nesprávnosti či neúplnosti skutkových zjištění nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková případná vada nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto takovou námitku obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod jím uplatněný a dovolací soud k ní nemohl vůbec přihlížet.

Z hlediska dalších zákonných znaků pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný T. V. uznán vinným, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že podvodné jednání pachatele směřuje k jeho obohacení nebo k obohacení jiné osoby. Obohacení přitom spočívá v neoprávněném rozmnožení majetku pachatele či jiné osoby a v konkrétním případě může jít o rozšíření tohoto majetku nebo pouze o ušetření nákladů spojených s majetkem pachatele, resp. jiné osoby. Na podkladě zjištěného skutkového stavu v posuzované věci Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný jednal na úkor obchodní společnosti K., s. r. o., s cílem uhradit z jejího majetku své vlastní dluhy (tj. ušetřit vlastní majetek), které mu vznikly ze závazkového právního vztahu se svědkem K. P. Podvodného jednání, jež je v citované skutkové podstatě vyjádřeno prostřednictvím zákonných znaků spočívajících v uvedení v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností , se přitom obviněný dopustil tím, že jako zmocněnec obchodní společnosti K., s. r. o., uvedl tuto právnickou osobu v omyl. Uvedení v omyl v obecné rovině spočívá v předstírání okolností, které neodpovídají skutečnému stavu věci. Jestliže tedy obviněný bez vědomí statutárního orgánu jmenované obchodní společnosti vystavil, jak je shora uvedeno, několik směnek, jakož i platební šek, na jejichž základě se zmíněná obchodní společnost bez jakéhokoli právního důvodu ocitla v postavení dlužníka vůči svědkovi K. P., svědčí tato skutečnost ve spojení s ostatními skutkovými okolnostmi o naplnění i tohoto zákonného znaku citovaného trestného činu obviněným. O trestní odpovědnosti obviněného za pokus trestného činu podvodu nemá Nejvyšší soud pochybnosti ani z toho hlediska, že se obviněný dopustil posuzovaného skutku vůči právnické osobě (obchodní společnosti) jako její zmocněnec. Jak je totiž patrné z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se může dopustit na úkor právnické osoby i fyzická osoba, která stojí jak vně organizační struktury právnické osoby, tak i fyzická osoba zařazená do její organizační struktury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003, publikované pod č. T 634. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2004). Pokud je fyzická osoba současně zmocněna ke všem právním úkonům, které je bez tohoto zmocnění oprávněn činit jménem právnické osoby toliko její statutární orgán, nevylučuje zmíněná okolnost trestní postih takové fyzické osoby za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. V daném případě je totiž podstatné, zda zmocněnec svým jednáním překročil rozsah uděleného zmocnění a zda tímto jednáním současně naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu (obdobně srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1475).

Ostatně právě k takové situaci v posuzované věci došlo. Obviněný T. V., jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, překročil rozsah plné moci, vytvořil fiktivní smluvní dokumenty, jež měly prokazovat údajné dlužnické postavení obchodní společnosti K., s. r. o., a k úhradě svých vlastních dluhů vůči svědku K. P. vystavil k tíži této právnické osoby směnky, resp. šek, aniž by o takovém jednání věděl statutární orgán obchodní společnosti, za kterou obviněný jednal jako smluvní zástupce. Toto protiprávní jednání obviněného přitom bezprostředně směřovalo ke vzniku škody nikoli malé, tak jak předpokládá ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., ačkoli k dokonání trestného činu podvodu nedošlo. Namítá-li obviněný, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor obchodní společnosti K., s. r. o., musí dovolací soud takovou námitku odmítnout právě s poukazem na uvedené rozhodné skutkové okolnosti, k nimž dospěly soudy obou stupňů a které jednoznačně svědčí o záměru obviněného obohatit se ke škodě obchodní jmenované společnosti. Subjektivní stránka trestného činu podvodu vyžaduje zavinění ve formě úmyslu [§ 4 písm. a), b) tr. zák.], který lze v každém jednotlivém případě dovodit pouze z konkrétních skutkových okolností. Soudy nižších stupňů se v posuzovaném případě dostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu, přičemž pokud dospěly k závěru, podle něhož obviněný T. V. jednal v přímém úmyslu [viz § 4 písm. a) tr. zák.], nemohl Nejvyšší soud takovému závěru nic vytknout.

K této části dovolání obviněného T. V. lze proto uzavřít, že právní posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., k němuž dospěly soudy nižších soudů, je správné a bez vad. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat ani tu námitku obviněného, kterou zpochybnil opodstatněnost svého trestního stíhání. Soudy obou stupňů totiž postupovaly podle názoru dovolacího soudu zcela důvodně, pokud na trestněprávní jednání obviněného reagovaly prostředky trestního práva, protože posuzovaný skutek po formální i materiální stránce vykazuje takové znaky, které již přesahují hranice pouhého deliktu podle soukromého práva. Proto námitka obviněného, na jejímž podkladě vytýká nedostatky v právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o námitku obviněného T. V., podle níž soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily shora označenou mandátní smlouvu a plnou moc i ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl právně kvalifikován jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující. V případě námitek, jimiž obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci v podobě pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., Nejvyšší soud odkazuje na shora uvedenou argumentaci týkající se skutku obsaženého pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., pro který byl obviněný rovněž stíhán a odsouzen, lze především poznamenat, že šek je ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, cenným papírem, který slouží jako platební nástroj v oblasti bezhotovostního platebního styku. Jak vyplývá z ustanovení § 143 tr. zák., poskytuje se šeku trestněprávní ochrana před paděláním a pozměňováním podle § 140 až § 142 tr. zák., tj. mimo jiné před takovým trestněprávním jednáním pachatele, pro které byl obviněný rovněž stíhán a odsouzen. Povinnou náležitostí šeku je přitom mimo jiné bezpodmínečný příkaz výstavce šeku jiné osobě (zpravidla bance, u níž má tento výstavce veden svůj účet), aby tato osoba vyplatila majiteli šeku peněžitou částku uvedenou na šeku z účtu výstavce. Jak je zřejmé z popisu skutku uvedeného pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný T. V. bez vědomí jednatele obchodní společnosti K., s. r. o., J. Š. udal padělaný šek se závazkem této společnosti svědku K. P., který se následně v bance výstavce domáhal proplacení šekové sumy. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat, přitom vyplývá, že v posuzované věci se jednalo o padělek šeku opatřený napodobeninou podpisu J. Š. (viz č. l. 65, resp. č. l. 1211 trestního spisu). Podstatou jednání pachatele trestného činu podvodu (tj. obviněného) je postup, jímž se do oběhu dostanou padělané nebo pozměněné peníze, resp. cenné papíry uvedené v § 143 tr. zák. Ustanovení § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. přitom nevyžaduje, aby pachatel sám peníze (cenné papíry) padělal nebo pozměnil. Při zkoumání subjektivní stránky zmíněného trestného činu se musí soudy zaměřit především na to, zda pachatel chtěl udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé anebo zda věděl, že udáním padělaných nebo pozměněných peněz může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a byl s tímto následkem srozuměn. Jak jednoznačně vyplynulo z dokazování provedeného soudy nižších stupňů, obviněný T. V. věděl, že je předmětný šek opatřen napodobeninou podpisu jednatele obchodní společnosti K., s. r. o., J. Š.. Při znalosti této okolnosti však obviněný předal šek svému věřiteli K. P. k další dispozici. Obviněný tím tedy nepochybně realizoval svůj úmysl spočívající v udání pozměněného šeku, který měl být platebním prostředkem, jako pravého, čímž vyvolal protiprávní následek v podobě porušení zájmu společnosti na ochraně cenných papírů před jejich paděláním a pozměňováním.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný T. V. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. Na této skutečnosti proto nic nemůže změnit jak tvrzení obviněného, podle něhož platnost předmětného šeku byla časově omezena, tak ani jeho námitka, že příslušný bankovní účet byl již zrušen v době, kdy se svědek K. P. domáhal proplacení šekové sumy u banky výstavce. K dokonání uvedeného trestného činu totiž dojde již okamžikem odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz, resp. cenných papírů jiné osobě, přičemž není nerozhodné, jakým způsobem s takto převzatými penězi, resp. cennými papíry naloží jejich noví držitelé (srov. rozhodnutí pod č. 58/1978 Sb. a č. 29/1982, s. 204 Sb. rozh. tr.). Námitka obviněného zpochybňující závěr o naplnění skutkové podstaty citovaného trestného činu je proto zjevně neopodstatněná.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného T. V., v níž poukazuje na údajnou procesní vadu, kterou měl podle jeho vyjádření způsobit soud prvního stupně při doručování svého rozsudku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 64 odst. 1 písm. b) tr. řádu se obviněnému musí doručit do vlastních rukou opis rozhodnutí, proti kterému je možné podat opravný prostředek, tj. nepochybně i nepravomocný rozsudek soudu prvního stupně. V případech uvedených v § 64 odst. 4 tr. řádu je přitom vyloučeno uložit doručovanou zásilku, takže zde nelze použít ani tzv. fikci doručení podle § 64 odst. 2 tr. řádu. Jak je ovšem patrné z dodejky zařazené na č. l. 1263 trestního spisu, rozsudek soudu prvního stupně byl obviněnému doručen do vlastních rukou dne 1. 8. 2006 (nikoli tedy dne 3. 8. 2006, jak ve svém dovolání uvedl obviněný). Ve smyslu § 60 odst. 1 tr. řádu pak lhůta pro podání odvolání v této trestní věci začala obviněnému běžet dne 2. 8. 2006, aniž by soudy obou stupňů použily ustanovení § 64 odst. 2 tr. řádu (tzv. fikci doručení). Jak je dále zřejmé z č. l. 1271 až 1278 trestního spisu, podal si obviněný dne 9. 8. 2006 (resp. po výzvě soudu prvního stupně k doplnění odvolání dne 14. 8. 2006), tedy v zákonné lhůtě, proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které Vrchní soud v Olomouci následně ve veřejném zasedání projednal a svým usnesením ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 75/2006, ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Obviněnému T. V. tudíž bylo v plném rozsahu zajištěno právo na odvolání v trestní věci, které je zakotveno v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (viz sdělení pod č. 209/1992 Sb.). I když lze obviněnému přisvědčit v tom, že rozsudek soudu prvního stupně mu byl doručen postupem nerespektujícím ustanovení § 64 odst. 4 tr. řádu, účinky doručení rozsudku tím přesto nastaly, protože obviněný si sám osobně vyzvedl na poště písemné vyhotovení rozsudku, takže s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze považovat uvedený postup při doručování rozsudku za zásah do procesních práv obviněného.

Navíc zmíněná námitka obviněného T. V. nenaplňuje jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. V obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že za situace, kdyby došlo k odepření práva obviněného v přístupu k soudu druhého stupně (třeba i v důsledku vadného postupu při doručování rozsudku soudu prvního stupně), je možné uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, což ovšem obviněný neučinil. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je citovaný dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který, jak již Nejvyšší soud výše poznamenal, má zabránit v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného T. V. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného byl dán v předcházejícím řízení dovolací důvod obsažený v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho existenci, protože právní posouzení skutku je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný T. V. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět obviněného T. V., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého trestu odnětí svobody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y