5 Tdo 3/2014
Datum rozhodnutí: 21.05.2014
Dotčené předpisy: § 250a odst. 1,3 tr. zák., § 250a odst. 1,4 tr. zák.



5 Tdo 3/2014-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2014 o dovoláních obviněných J. K. , Z. H. a O. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 67 To 339/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 115/2005, t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněných J. K., Z. H. a O. J. z a m í t a j í .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 1 T 115/2005, byli obvinění J. K., Z. H., O. J., M. K. a R. P. uznáni vinnými, a to J. K. ad l) 2) pokračujícím trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. l, 4 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ), obviněný Z. H. ad 1) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. l, 4 písm. b) tr. zák., obviněný O. J. ad 2) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. l, 4 písm. b) tr. zák. a obvinění J. K., R. P. a M. K. ad 3) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. l, 3 tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že

1) obvinění J. K. a Z. H.

v úmyslu docílit pojistné plnění,

obviněný J. K. dne 19. 12. 1998, jako zástupce Autosalonu K. se sídlem v P., K. ul. č, vystavil falešnou fakturu číslo ... pro obviněného Z. H. o prodeji vozidla Škoda Octavia, VIN: ..., ačkoliv toto vozidlo bylo firmou Modřín, s. r. o., vyvezeno dne 29. 6. 1998 do K., přičemž na základě této faktury vystavené obviněným K. a na základě technického průkazu, který byl původně vystaven k tomuto vozidlu, obviněný H. dne 21. 12. 1998 docílil přihlášení vozidla na Dopravním inspektorátu v Klatovech a přidělení SPZ ... a následně dne 30. 12. 1998 nahlásil na Policii České republiky v Praze 5 údajné odcizení tohoto vozidla a rovněž pojišťovně Allianz, a. s., kde na základě uzavřené pojistné smlouvy č. ... prostřednictvím obviněného K. ze dne 19. 12. 1998, uplatnil pojistné plnění, při kterém předložil falešnou fakturu vystavenou obviněným K. na částku 580.025,- Kč, na základě které pojišťovna Allianz, a. s., se sídlem Praha 2, Francouzská č. 4, vyplatila obviněnému H. dne 1. 4. 1999 pojistné plnění ve výši 551.024,- Kč a v této výši pojišťovně Allianz, a. s., způsobili škodu,

2) obvinění J. K. a O. J.

v úmyslu docílit pojistné plnění,

obviněný J. K. dne 17. 12. 1998, jako zástupce Autosalonu K, se sídlem v P,, K, ul.,vystavil falešnou fakturu č. ... pro obviněného O. J. o prodeji vozidla tov. zn. Škoda Octavia, VIN: ..., ačkoliv toto vozidlo bylo firmou Modřín, s. r. o., vyvezeno dne 29. 6. 1998 do K., přičemž na základě této faktury vystavené obviněným K. a na základě technického průkazu, který byl původně k tomuto vozidlu vystaven, obviněný J. dne 22. 12. 1998 docílil přihlášení vozidla na Dopravním inspektorátu v Praze 4 a přidělení SPZ ... a následně dne 30. 12. 1998 nahlásil na Policii České republiky v Praze 6 údajné odcizení tohoto vozidla a rovněž pojišťovně Kooperativa, a. s., kde na základě uzavřené pojistné smlouvy č. ... prostřednictvím obviněného K. ze dne 17. 12. 1998 uplatnil pojistné plnění, při kterém předložil falešnou fakturu vystavenou obviněným K. na částku 580.025,- Kč, na základě které pojišťovna Kooperativa, a. s., se sídlem Vinohradská 72, Praha 3, vyplatila obviněnému J. dne 11. 3. 1999 pojistné plnění ve výši 494.084,- Kč a v této výši pojišťovně Kooperativa, a. s., způsobili škodu,

3) obvinění J. K., R. P. a M. K.

v úmyslu docílit pojistné plnění,

obviněný J. K. dne 25. 6. 1999, jako zástupce Autosalonu K., se sídlem v P., K. ul., nechal vystavit falešnou fakturu č. ... pro obviněného R. P. o prodeji vozidla Škoda Octavia, VIN: ..., ačkoliv toto vozidlo uvedeného VIN již dne 1. 10. 1998 Autosalon K. vyvezl prostřednictvím firmy P. D. C., kterému toto vozidlo Autosalon K. prodal na původní fakturu č. ... dne 23. 9. 1998, a na základě získaného technického průkazu k uvedenému, již vyvezenému vozidlu mimo území České republiky, a na základě vystavené falešné faktury obviněným K. na částku 562.192,- Kč pro obviněného P., bylo takto fiktivní vozidlo obviněným P. přihlášeno dne 29. 6. 1999 na Dopravním inspektorátu v Praze 4 do provozu s přidělením SPZ ..., toto vozidlo bylo následně fiktivně přihlášeno na další osoby, naposledy na obviněného M. K., který vozidlo dne 26. 11. 1999 pojistil u České pojišťovny na základě smlouvy č. ... a dne 27. 12. 1999 nahlásil na Policii České republiky v Praze 4, údajné odcizení tohoto fiktivního vozidla a dne 7. 3. 2000 České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 4, Kaplanova č. 8, kde na základě uzavřené pojistné smlouvy uplatnil pojistné plnění, které bylo Českou pojišťovnou, a. s., likvidováno dne 16. 3. 2000 ve výši 356.700,- Kč, přičemž obviněnému K. byl proplacen interní šek pouze na částku ve výši 345.706,- Kč, neboť zbytek pojistného plnění byl použit na dlužné pojistné, čímž České pojišťovně, a. s., způsobili škodu ve výši 345.706,- Kč.

Za tyto trestné činy byl obviněný J. K. odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Obviněný Z. H. byl odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Obviněný O. J. byl odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Obviněný R. P. byl odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. V případě obviněného M. K. soud podle § 37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 43 T 33/2008. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. K. uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným Z. H. zaplatit poškozené pojišťovně Pojišťovna Allianz, a. s., Praha 8, Ke Štvanici 656/3, částku ve výši 551.024,- Kč, obviněnému J. K. uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným O. J. zaplatit poškozené pojišťovně Kooperativa, a. s., Praha 3, Vinohradská 72, částku ve výši 494.084,- Kč a obviněnému J. K. uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným R. P. a M. K. zaplatit poškozené České pojišťovně, a. s., Praha 4, Na Pankráci 121/1658, částku ve výši 345.706,- Kč.

Městský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněných J. K., Z. H., O. J., M. K., R. P. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 v neprospěch obviněného J. K., rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 67 To 339/2012, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání uvedených obviněných a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 67 To 339/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 1 T 115/2005, podali obvinění J. K., Z. H. a O. J. prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Lžičaře dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelé zcela vyloučili jakékoliv zavinění na spáchání trestných činů pojistného podvodu. Přestože dvakráte došlo ke zproštění z podané obžaloby, soud odvolací nařídil projednání v jiném složení senátu, a proto k odsouzení poté mohlo dojít. Vzhledem k tomu došlo podle názoru obhajoby k odnětí věci zákonnému soudci, aby mohla být uplatněna vůle odvolacího senátu v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti. Odvolací soud důkazy neprováděl, tj. nebyly provedeny přímo před ním, přesto však nabyl přesvědčení, že skutková podstata pojistných podvodů byla naplněna. Dovolatelé zopakovali, že byl obhajobou předložen výpis společnosti C., že ke dni 11. 5. 2012 nebylo vozidlo evidováno v evidenčním systému odcizených vozidel z Ukrajiny jako odcizené. Z tohoto je patrno a potvrzována argumentace neměnná od prvopočátku trestního řízení, že existovalo se stejným VIN kódem vozidlo identické, tj. dvojčata. Je bezpečně prokázáno znaleckým posudkem, že nedošlo a nemohlo dojít k přeražení či vytvoření nového odlišného kódu. Obdobná věc byla projednávána u jiného soudu u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 2/2010. Obviněný K. N. v průběhu hlavního líčení předal do soudního spisu následující podklady:
- vozidlo ... údajně vyvezeno, nalezeno na K., dodán znalecký posudek na originální ražbu z výrobního závodu,
- vozidlo ... doložena pokuta z 20. 11. 1998 na údajně již dříve vyvezený vůz,
- vozidlo ... doložena parkovačenka z 8. 5. 1998 na údajně již dříve vyvezený vůz,
- vozidlo ... doložena metalografická expertiza o původní ražbě z výrobního závodu,
- vozidlo ... doloženo trestní oznámení o vykradení vozu na Policii České republiky na údajně již vyvezený vůz.
V tomto spise na č. l. 6655 vypovídal svědek, že člověk z M. B. spojený s dvojčaty si nepřeje, aby bylo zveřejněno jeho jméno, přišel by o zisk z prodeje. Údajně to Policie akceptovala. Ukazuje se, že patrně obdobných dvojčat bylo více a tudíž varianta o neexistenci takových automobilů má a měla v minulosti zřetelné trhliny a pokládají za nesprávné, byla-li a priori odmítnuta. Pokud byl 5. 5. 2012 kontaktován obviněný J. MOP Barrandov, že bylo nalezeno jeho odcizené vozidlo, jen to dokresluje, že vozidlo toto i ostatní vozidla v daném čase existovala a úvahy o fiktivních vozidlech jsou zcela scestné. Znalec naprosto jednoznačně potvrzuje, že jde o originální identifikátor výrobního závodu. Od počátku bylo řádně doloženo, že ať již H. či J. předmětné automobily skutečně vlastnili a byly jim odcizeny. Ve věci zevrubně slyšený obviněný H. jasně uvedl a doložil fotografiemi (č. l. 51), že auto bylo nové potvrzuje to i přítelkyně jezdil s autem na výlety. Auto viděli jeho rodiče. K barvě auta se vyjadřoval i znalec Josef Ryzec a potvrdil, že šlo o tmavě zelenou metalízu. Ke způsobu pojištění se vyjadřovali další svědci a je proto třeba mít za prokázané, že šlo skutečně o existující vozidlo, které posléze bylo zcizeno. Pokud se týče J. zde nastává oproti všem dosud shromážděným důkazům jedna významná okolnost, která potvrzuje a přímo vyvrací hypotézy obžaloby. Obhajoba předložila zápis z 6. 5. 2012 sepsaný s obviněným a z tohoto zápisu je na jisto postaveno, že bylo nalezeno vozidlo, které řádně zakoupil a které mu bylo odcizeno 30. 12. 1998. Toto vozidlo z hlediska popisu a markantů je vozem, ohledně něhož je vedeno trestní řízení. Znamená to, že je bezpečně potvrzeno, že musí existovat dvě naprosto stejná vozidla se stejnými identifikačními znaky, neboť ke dni 11. 5. 2012 je stejný typ vozidel se stejnými identifikačními znaky stále evidován v informačním systému vozidel Ukrajiny. Potvrzení vystavila CEDIA, spol. s r. o., která k původu vozidel vydává stanoviska, resp. potvrzení. Skutečná existence vozidel a jejich pojištění byla v řízení potvrzena výpověďmi svědků V., V. a P. Konečně k vozidlu, pro něhož je stíhán obviněný P. současně s obviněným K., je možné odkázat na již dříve provedené důkazy zhodnocené nalézacím soudem v rozsudku ze dne 1. 8. 2007. Vozidlo skutečně existovalo, což nakonec bylo potvrzeno výslechem obou svědků otce a syna Ž. I k těmto vozům existují listiny vyhotovené pojišťovnou. Dne 5. 12. 2012 obhajoba signalizovala Městskému soudu v Praze ještě před odvolacím jednáním a předložila originál odpovědi Velvyslanectví České republiky, že pan V. N. M. je majitelem automobilu Škoda Octavia se shodným identifikačním číslem (VIN), jakým disponovalo vozidlo zmíněné v usnesení Policie České republiky, sp. zn. ORII-25941-16/TC-2012-001214, ze dne 21. 6. 2012. Oba soudy nezohlednily ve svých rozhodnutích, že Policie České republiky 14 dnů před vynesením rozsudku našla v P. ohořelé vozidlo Škoda s VIN ... původně odcizené vozidlo J. Znalecký posudek prokázal po metalické zkoušce pravost shora uvedeného VINu. Jak si vysvětlit, že pan V. M. město B. K. oblast může mít vozidlo se stejným VIN kódem, které se prokazatelně našlo v P.? Podle dovolatelů je reálné, že automobilka Škoda Auto v Mladé Boleslavi vyráběla vozidla Škoda Octavia se stejným výrobním číslem VIN. Stěží lze očekávat, že výrobce takovou okolnost přizná.

Podaným dovoláním se dovolatelé domáhají, aby Nejvyšší soud přezkoumal shromážděnou spisovou materii, neboť výrok o vině i trestu před vydanou amnestií byl nesprávný a v důsledku toho je nesprávným i výrok o povinnosti nahradit škodu. Povinnost hradit způsobenou škodu neměla být vůbec vyslovována, když stíhaný skutek nebyl trestným činem. Dovolání tudíž směřuje také proti výroku o náhradě škody. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 67 To 339/2012, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 1 T 115/2005. Přípisem ze dne 14. 11. 2013 dovolatelé prostřednictvím svého obhájce sdělili, že souhlasí s projednáním jejich dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byla dovolání obviněných J. K., Z. H. a O. J. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., uvedla, že po seznámení se s obsahem jejich podání se k nim Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných J. K., Z. H. a O. J. podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla tato dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obvinění J. K., Z. H. a O. J. uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto dovolacím důvodu je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03), což vyplývá také z toho, že dovolání není řádným, ale mimořádným opravným prostředkem, kterým lze uplatňovat jen zásadní námitky. Zásah do skutkových zjištění je v tomto směru v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.

Přesto se však Nejvyšší soud považuje za potřebné z hlediska možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, stručně vyjádřit k uplatněným skutkovým námitkám obviněných. Základním bodem obhajoby dovolatelů je jimi tvrzená skutečnost, že se nemohli dopustit trestného jednání, neboť pojištěná a následně odcizená auta značky Škoda měla svá dvojčata , vyvezená mimo Českou republiku. S touto námitkou, stejně jako s řadou dalších důkazů, které obvinění předestřeli opětovně i v rámci svých dovolání, se v zásadě již vypořádaly soudy nižších stupňů.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že k vozidlu Škoda Octavia, VIN: ..., bylo ze zprávy Škoda Auto Mladá Boleslav, z faktury č. ... ze dne 7. 6. 1998 zjištěno, že téhož dne byl tento osobní automobil prodán společnosti Eurosport, s. r. o, Praha 6, Papírenská 2A. Ze zprávy společnosti Modřín, s. r. o., pak soud zjistil, že vozidlo bylo soustředěno ve firmě Eurosport, s. r. o., kde bylo naloženo na kamion, přepravu zajišťoval kupující, ukrajinská přepravní společnost DP Interservis , což společnost Modřín, s. r. o., rovněž doložila fakturami. Z faktury společnosti Eurosport, s. r. o., č. ... bylo zjištěno, že dne 23. 6. 1998 bylo toto vozidlo prodáno společnosti Modřín, s. r. o. Ze zprávy společnosti Modřín, s. r. o., dále vyplývá, že vozidlo bylo přepravováno na kamionu, velký TP nebyl potřeba ani v zemi kupujícího, ani při přepravě. Při vyřizování celních dokladů stačilo přiložit pouze kopii technického průkazu. Pokud se jedná o vozidla Škoda Octavia, VIN: ..., bylo ze zprávy společnosti Škoda Auto, jakož i z přiložené faktury č. ... ze dne 19. 5. 1998 zjištěno, že toto vozidlo bylo prodáno společnosti Eurosport, s. r. o., následně na základě faktury č. ... ze dne 23. 6. 1998 bylo prodáno společnosti Modřín, s. r. o., která sdělila, že vozidla byla soustředěna ve firmě Eurosport, naložena na kamion, kdy přepravu zajišťoval kupující, ukrajinská přepravní společnost DP Interservis , což rovněž doložila fakturou. K vozidlu Škoda Octavia, VIN: ..., zjistil soud ze zprávy společnosti Škoda Auto, že toto vozidlo bylo určeno pro tuzemský trh na základě faktury č. ... bylo dne 22. 9. 1998 prodáno společnosti V. H. K., na základě faktury č. ... ze dne 25. 9. 1998 bylo prodáno společnosti A. C. J. K. a touto společností bylo na základě faktury č. ... ze dne 3. 10. 1998 prodáno firmě P. D. C., které také bylo s příslušnými doklady předáno. Z faktury č. ... ze dne 28. 9. 1998 společnosti P. D. C. bylo zjištěno, že jako odběratel tohoto vozidla je uvedena společnost I. A. W. (srov. str. 12 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z dalších listinných důkazů založených ve spise, a to zejména Jednotné celní deklarace č. 21768028-06594-4 ze dne 23. 6. 1998 bylo zjištěno, že pokud se jedná o vozidlo uvedené pod bodem 1) výroku rozsudku, byl režim vývozu realizován a ukončen Celním úřadem Náchod, výstup do zahraničí byl potvrzen 29. 6. 1998. U skutku uvedeného pod bodem 2) byl režim vývozu tohoto vozidla realizován rovněž prostřednictvím Jednotné celní deklarace ev. č. 21768028-06594-4 ze dne 23. 6. 1998 a výstup do zahraničí byl Celním úřadem Náchod potvrzen dne 29. 6. 1998. U skutku uvedeného pod bodem 3) bylo vozidlo vyvezeno na základě Jednotné celní deklarace č. 21761068-00203-09. Vozidla uvedená pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku byla na základě těchto listinných důkazů vyvezena do K., vozidlo uvedené pod bodem 3) výroku rozsudku do SRN a zde byl ztotožněn i jeho uživatel M. S. (srov. str. 13 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k jednoznačnému závěru o vině všech obviněných, když jejich výpovědím neuvěřil. Především je nutno poukázat na údajný způsob nabytí vozidel pod bodem 1) a 2) obviněným K., který uvádí, že ho oslovil neznámý člověk, prodal mu nová vozidla, každé za částku 400.000,-- Kč, o čemž následně sepsali kupní smlouvu, kterou také doložil. Šetřením policie však bylo zjištěno, že člověk tohoto jména, bydliště a rodného čísla neexistuje. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný K. měl obě tato vozidla koupit jako soukromá osoba a následně pro účely přihlášení na DI obviněnému H. i obviněnému P. vystavil však fakturu jménem A. K. V této faktuře pak již cenu obou vozidel navýšil. Nelze rovněž přehlédnout, že všechny platby u těchto dvou vozidel byly provedeny v hotovosti, obviněný J. v průběhu celého trestního řízení nezdůvodnil, kde vzal na hotovosti částku ve výši 400.000,-- Kč, kdy s ohledem na jeho příjem, který je rovněž dokladován ve spise, se jeví značně nepravděpodobným, že by tak vysokou finanční hotovostí disponoval. V této souvislosti nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že manželka obviněného J. využila svého práva a nevypovídala, že obviněný předmětné vozidlo, jak sám uvádí, původně zamýšlel jako dárek k Vánocům, poté hovoří o dárku novoročním. U obviněného H. je situace obdobná, když navíc nelze přehlédnout, že v inkriminovanou dobu obviněnému K. dlužil částku 600.000,-- Kč, a přesto si od něho za částku 400.000,-- Kč, kterou měl údajně z této půjčky k dispozici, vozidlo měl zakoupit. Existenci vozidla v tomto případě potvrzují příbuzní obviněného, tedy rodiče a jeho manželka, existenci vozidla doložili i fotografiemi a citovaným znaleckým posudkem. Ze znaleckého posudku vyplývá pouze barva vozidla a opatření vozidla SPZ, ale samozřejmě nebylo zjištěno VIN vozidla, a pokud se jedná o výpovědi příbuzných obviněného H., tyto byly zcela nepochybně učiněny ve zřejmé snaze obviněnému v tomto trestním řízení pomoci. U těchto skutků ad 1), ad 2) také nelze přehlédnout, že bezprostředně poté, kdy byla vozidla zakoupena, měla být oběma obviněným odcizena, a to dokonce ve stejný den, dne 30. 12. 1998. Z listinných důkazů založených ve spise, jakož i ze zprávy Interpolu jednoznačně vyplývá, že předmětná vozidla, a to ještě předtím než je oba obvinění zakoupili, byly prostřednictvím firmy Modřín, s. r. o., vyvezeny do K., takže fakticky ke dni jejich zakoupení se již na území České republiky nenacházely. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani ta okolnost, že podle citovaného úředního záznamu mělo být údajně vozidlo obviněného J. v květnu 2012 nalezeno na území České republiky. Za rozhodující je totiž zapotřebí považovat skutečnost, že v době, kdy údajně měli oba obvinění vozidla zakoupit, se tyto fakticky nacházely mimo území České republiky, o čemž žádné pochybnosti nejsou. Pokud se jedná o skutek uvedený pod bodem 3) výroku rozsudku, je situace obdobná v tom smyslu, že obviněný P. měl vozidlo zakoupit od blíže neztotožněné osoby, dokonce tento člověk vozidlo bez jakéhokoliv potvrzení předal ke kontrole A. K., kde ho ponechal k prověření do druhého dne. Zajímavé je, že obviněný K., byť auto prověřoval, nezjistil, že již dne 1. 10. 1998 bylo auto vyvezeno prostřednictvím společnosti P. D. C. mimo území České republiky. Vozidlo původně nebylo obviněným P. pojištěno, jeho existence byla zlegalizována až vystavenou fakturou z A. K., kdy však tato faktura je vystavena až den poté, kdy bylo auto fakticky zaregistrováno na DI. Jako poslední v tomto řetězci je pak obviněný K., kterému jako poslednímu bylo vozidlo prodáno, který rovněž vozidlo pojistil, přestože neměl ani na zaplacení první splátky a nakonec pojistné inkasoval. V tomto případě za celou transakcí figuruje svědek Ž., známý obviněného K. Pokud se jedná o technické průkazy k předmětným vozidlům, pak provedeným dokazováním bylo zjištěno, že při vývozu nových vozidel mimo území České republiky nebyly s vozidlem technické průkazy předávány, tyto měly být vráceny, což vyplývá nejen z listinných důkazů, ale i z výpovědí slyšených svědků, kteří převoz vozidel buď firemně, anebo jako jednotliví řidiči zajišťovali. Navíc nelze přehlédnout, že v průběhu přípravného řízení u svědka D. i Ing. N. byla celá řada technických průkazů zajištěna. Jestliže slyšení svědci zaměstnanci pojišťoven V., V. a P. uvádějí, že při pojištění vozidel fyzicky vozidla viděli, pak nelze přehlédnout, že svědek V. a V. byli v inkriminované době zaměstnanci A. K., svědek V. byl navíc synovcem obviněného K., a proto nelze vyloučit, že buď viděli jiná vozidla, anebo shodně s konstatováním Městského soudu v Praze soud uvádí, že z pouhé nedbalosti fyzickou kontrolu vozidla provést nemuseli, kdy navíc jim byly předloženy nové technické průkazy s prvním uživatelem vozidla a jak vyplývá z listinných důkazů při pojištění vozidla nového nemusí jeho fyzická kontrola být provedena (srov. str. 14 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud navázal na závěry nalézacího soudu tím, že uvedl, že soud prvního stupně správně poukázal na údajný způsob nabytí vozidel pod bodem 1) a 2) obviněným K., přičemž muž jménem S., od kterého měl obviněný uvedená vozidla koupit, nebyl podle údajů uvedených v kupní smlouvě, Policií České republiky vůbec ztotožněn. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že jak obviněný K. vypověděl, obě vozidla zakoupil od uvedeného muže, každé za částku 400.000,- Kč, přičemž na fakturách, která na tato vozidla vystavil, cenu navýšil pro potřebu pojištění nebo případného dalšího prodeje vozidla. Pokud jde o vozidlo Škoda Octavia pod bodem 3) výroku o vině napadeného rozsudku, obviněný P. ho měl zakoupit rovněž od nezjištěné osoby za částku 280.000,- Kč a i v tomto případě obviněný K. na uvedené vozidlo vystavil fakturu na částku 562.192,- Kč. K námitkám obviněných, že předmětná vozidla fakticky existovala, což vyplývá z výpovědí svědků I. V., J. V. a I. P., kteří vozidla pojišťovali a uvedli, že vozidla skutečně viděli, lze znovu uvést, že svědci V. a V. byli v inkriminované době zaměstnanci A. K., svědek V. je navíc synovec obviněného K., a nelze proto vyloučit, jak správně konstatuje soud prvního stupně, že buď viděli jiná vozidla, anebo fyzickou kontrolu provést nemuseli, když navíc jim byly předloženy nové technické průkazy s prvním uživatelem vozidla a z listinných důkazů vyplývá, že při pojištění nového vozidla nemusí být jeho fyzická kontrola provedena. Pokud jde o svědkyni P. pracovnici České pojišťovny, která pojišťovala vozidlo uvedené pod bodem 3), vypověděla, že vozidlo určitě musela vidět, kontrolovala poznávací značku, avšak nevzpomněla si, zda kontrolovala i VIN, což není podmínkou. Nelze proto vyloučit, že jí mohlo být předvedeno vozidlo jiné. Pokud jde o vozidlo pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, existenci vozidla obviněného H. měla prokazovat manželka obviněného H. a jeho rodiče, a dále dvě fotografie vozidla se SPZ ... na kterých je zachycena na jedné manželka obviněného a na druhé obviněný H., a dále znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Ryzcem, který se vyjadřoval k barvě vozidla. U tohoto vozidla však nebyl zjištěn VIN vozidla a nelze přehlédnout ani skutečnost, že na sedadlech vozidla zachyceného na předložených fotografiích, jsou igelitové povlaky, což se jeví jako velmi zarážející, když s uvedeným vozidlem byl obviněný s jeho tehdejší přítelkyní, nyní již manželkou, na výletě na horách. Jistě není běžné, že by na sedadlech byly ponechány při běžném užívání stále igelitové povlaky. Pokud jde o výpovědi rodičů obviněného H. a jeho manželky, kteří potvrzují existenci předmětného vozidla, je zřejmé, že byly učiněny ve snaze obviněnému pomoci. Nelze proto vyloučit, že na fotografiích je zachyceno vozidlo jiné, byť se stejnou SPZ. Pokud jde o vozidlo pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku, obviněný J. vypověděl, že vozidlo chtěl pořídit jako dárek k Vánocům, poté uvedl, že jako dárek novoroční. Jeho manželka k věci odmítla vypovídat. Sám pak nedovedl vysvětlit, kde vzal na koupi vozidla částku 400.000,- Kč s ohledem na své výdělkové možnosti. U těchto uvedených skutků je velmi podivné a zarážející, že byla obviněnému H. a J. odcizena vozidla stejného dne 30. 12. 1998. Podstatným usvědčujícím důkazem je skutečnost, že obě vozidla popsaná pod bodem 1) a 2) byla podle listinných důkazů prostřednictvím firmy Modřín, s. r. o., vyvezena do K. a ke dni jejich zakoupení se na území České republiky fakticky nenacházela. Tento fakt nemůže zpochybnit ani okolnost, že vozidlo obviněného J. bylo dne 5. 5. 2002 nalezeno ohořelé na území České republiky, jak je zřejmé z úředního záznamu Policie České republiky. Pokud jde o skutek pod bodem 3) výroku o vině napadeného rozsudku, i v tomto případě obviněný P. měl zakoupit vozidlo od neztotožněné osoby a rovněž toto vozidlo bylo již dne 1. 10. 1998 vyvezeno prostřednictvím společnosti P. D. C., které toto vozidlo A. K. prodal na původní fakturu dne 23. 9. 1998, mimo území České republiky do SRN, což však obviněný K., který měl vozidlo prověřovat, přesto nezjistil. Pokud obviněný P. namítá, že předmětné vozidlo bylo na dvou technických prohlídkách, což policejní orgány neprověřily, nutno zdůraznit, že obhajoba obviněného P. je rovněž účelová a podstatná je skutečnost, že v době, kdy měl obviněný P. vozidlo zakoupit, bylo již mimo území České republiky, konkrétně v SRN, kam bylo vyvezeno na základě Jednotné celní deklarace č. ... K námitkám obviněných, že předmětná vozidla skutečně existovala a že se vyskytují tzv. dvojčata nutno zopakovat, že tato skutečnost prokázána nebyla. Odvolací soud doplnil dokazování vyžádáním zprávy od Škoda Auto Mladá Boleslav, zda nedošlo k vyrobení více vozidel Škoda Octavia se stejnými VIN kódy a dopisem ze dne 8. 11. 2012, který soudu došel dne 14. 11. 2012 bylo sděleno, že počítačový systém vylučuje možnost, že by byly vystaveny technické průkazy s dvojným číslem karoserie. Pokud jde o vozidlo pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku obviněného J., které bylo nalezeno dne 5. 5. 2012 v Praze 5 ohořelé, byl činěn obhajobou dotaz na Velvyslanectví České republiky na Ukrajině, zda existuje vozidlo shodného VIN, které by měl vlastnit p. M. a které bylo na Ukrajinu vyvezeno v r. 1998, avšak p. M. na výzvu, aby předložil k nahlédnutí doklady ke svému vozidlu, nereagoval. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů správně uzavřel, že všichni obvinění své jednání učinili s úmyslem uzavřít pojistné smlouvy a na základě pojistných smluv následně realizovat pojistné plnění na neexistující vozidla, přičemž neuvěřil jejich výpovědím a obhajobě, kterou vyhodnotil jako nepravdivou, neboť bylo prokázáno, že všechna tři ve výroku o vině specifikovaná vozidla byla údajně zakoupena poté, co již byla prokazatelně vyvezena mimo území České republiky, jednak na Ukrajinu a jednak do SRN. Nebyla potvrzena obhajoba obviněných, že se jedná o tzv. dvojčata , tedy vozidla vyrobená se stejným VIN kódem. Uvedené závěry nalézacího soudu o vině obviněných vyplývají ze všech provedených důkazů, zejména jde o nestandardní koupi vozidel od neztotožněných osob, jejich následná autorizace vystavením faktur A. K. pro potřeby jejich legalizace, následné odcizení vozidel, ohledně prvých dvou dokonce ve stejný den, což je skutečně velmi nepravděpodobná náhoda, a následné uplatnění pojistných událostí a vyplacení finančních částek dokonce vyšších, než za které měla být vozidla zakoupena (srov. str. 6 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud přezkoumal jak odůvodnění soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál a dospěl k následujícím zjištěním.

Pokud se týká bodu 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, dovolatelé odkázali na znalecký posudek Josefa Ryzce, znalce z oboru školství a kultura, odvětví tisk se zvláštní specializací polygrafie, a svědecké výpovědi přítelkyně, dnes již manželky, obviněného Z. H. a jeho rodičů. Znalec Josef Ryzec ve svém znaleckém posudku (č. l. 1032 a násl. spisu) vyhodnotil, že skutečnou barvou karoserie automobilu vyfotografovaného v příloze je tmavě zelená metalíza (srov. č. l. 1032 p. v. spisu), což také potvrdil u hlavního líčení (srov. č. l. 1049 1051 spisu). Jak správně poznamenal již nalézací soud, ze znaleckého posudku vyplývá pouze barva vozidla a opatření vozidla SPZ, ale samozřejmě nebylo zjištěno VIN vozidla. Pokud se jedná o výpovědi příbuzných obviněného H., tyto byly zcela nepochybně učiněny ve zřejmé snaze obviněnému v tomto trestním řízení pomoci (srov. str. 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jelikož odvolatelé uplatnili totožné námitky i v rámci odvolacího řízení, odvolací soud proto v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že u tohoto vozidla nebyl zjištěn VIN vozidla a nelze přehlédnout ani skutečnost, že na sedadlech vozidla zachyceného na předložených fotografiích, jsou igelitové povlaky, což se jeví jako velmi zarážející, když s uvedeným vozidlem byl obviněný s jeho tehdejší přítelkyní, nyní již manželkou, na výletě na horách. Pokud jde o výpovědi rodičů obviněného H. a jeho manželky, kteří potvrzují existenci předmětného vozidla, je zřejmé, že byly učiněny ve snaze obviněnému pomoci. Nelze proto vyloučit, že na fotografiích je zachyceno vozidlo jiné, byť se stejnou SPZ (srov. str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud má závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů, přičemž právě tento soud je s ohledem na to, že důkazy za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti provedl, ve smyslu trestního řádu a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Pokud dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku poukazují na důkazy, které označil nalézací soud za nevěrohodné, přičemž s tímto názorem se ztotožnil i odvolací soud, nemůže jen s přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud takové jinak ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. odpovídající hodnocení důkazů přehodnotit či změnit, zvláště když nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud připomíná, že jestliže dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, logicky z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jiné skutkové zjištění, kterého se domáhají dovolatelé. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatelé usilují o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i o změnu ve skutkových zjištěních soudů a o jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují. Dovolacím důvodem nejsou námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána v celém rozsahu ještě třetí instancí. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejich podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Rovněž z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tak tomu však v posuzovaném případě bylo. Pouze v případě, pokud by bylo zjištěno, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě se však o takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, která v napadeném rozsudku akceptoval také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas obviněných s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněných J. K., Z. H. a O. J.

Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku opětovně poukazovali na sdělení společnosti Cebia, spol. s r. o., která potvrdila, že vozidlo VIN ... [pozn. jedná se automobil vedený pod bodem 2) výroku rozsudku], odcizené obviněnému J., bylo ke dni 11. 5. 2012 evidováno v informačním systému registrovaných vozidel Ukrajiny. Podle tohoto záznamu bylo vozidlo uvedeného VIN poprvé registrováno na Ukrajině od 17. 7. 1998 (č. l. 1672 spisu), což v zásadě odpovídá vyvezení tohoto vozidla dne 29. 6. 1998 do Kyjeva [bod 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu]. Podle sdělení Velvyslanectví České republiky v Ukrajině konzulární úsek ze dne 8. 11. 2012 jmenovaný úřad oslovil pana V. N. M., jenž by, podle údajů společnosti Cebia, spol. s r. o., měl být majitelem automobilu Škoda Octavia se shodným identifikačním číslem (VIN), jakým disponovalo rovněž vozidlo zmíněné v usnesení Policie České republiky, č. j. ORII-25941-16/TČ-2012001214 ze dne 21. června 2012. Velvyslanectví má podloženo formou doručenky, že pan M. dne 28. září 2012 obdržel výzvu Velvyslanectví České republiky v Kyjevě, aby se dostavil na tento úřad a předložil k nahlédnutí, popř. k provedení ověřených kopií dokumenty ke svému vozidlu. Uvedený V. N. M. však na výše uvedenou výzvu dosud nezareagoval, a vzhledem k tomu, že zcela závisí na něm, zda se dobrovolně rozhodne na Velvyslanectví České republiky v Kyjevě dostavit, není v možnostech úřadu si jeho přítomnost vynutit. Z tohoto důvodu se dne 22. října 2012 rozhodli obrátit na oddělení Státní automobilové inspekce (DAI) pro Kyjevskou oblast, která mj. vede databázi registrovaných vozidel v daném teritoriu. Podle informace DAI ze dne 6. listopadu 2012 byl automobil Škoda Octavia, č. VIN: ..., rok výroby: ..., SPZ: ..., č. technického průkazu: ..., zaregistrován dne 29. srpna 2008 na jméno V. M. M. K tomuto vozidlu se rovněž vztahuje znalecký posudek Mgr. Bc. Pavla Kroupy, znalce v oborech ekonomika, strojírenství, kriminalistika, z jehož závěru vyplývá, že po provedení metalografické expertizy výrobního čísla ... lze jednoznačně konstatovat, že tato sestava je originálním identifikátorem výrobního závodu. Jak destruktivní metodou, která byla provedena postupným leptáním a broušením dané sestavy, tak i RTG metodou, nebyla zjištěna druhotná úprava zkoumaného čísla VIN (srov. č. l. 1728 spisu, konkrétně str. 8 znaleckého posudku). Tento znalecký posudek se týkal nalezeného ohořelého vozidla, které původně měl vlastnit obviněný O. J., a které mu mělo být dne 30. 12. 1998 odcizeno (srov. úřední záznam Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha II, Místní oddělení Barrandov, č. j. ORII-25801-5/ČJ-2012-001214 ze dne 6. 5. 2012 na č. l. 1670 a násl. spisu).

Dovolatelé z těchto důkazů usuzují na to, že muselo existovat druhé vozidlo shodného VIN, registrované na Ukrajině, a proto nemohlo dojít k pojistnému podvodu, když jeho dvojče v České republice pojistil obviněný O. J. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, nesouhlasí s interpretací dovolatelů, neboť provedené důkazy rozebrané v obou zmíněných rozhodnutích svědčí pro to, že v době, kdy mělo být vozidlo odcizeno, tj. 30. 12. 1998, již toto vozidlo bylo ke dni 17. 7. 1998 registrováno na Ukrajině. Ani skutečnost, že odcizené vozidlo bylo v květnu 2012 nalezeno ohořelé v P., nemůže ničeho změnit na zjištěních obou soudů nižších stupňů, neboť přes snahu těchto soudů nebylo možno relevantním způsobem zjistit, zda a jak se toto mohlo dostat do České republiky, kde potom došlo k požáru vozidla.

Pokud dovolatelé v rámci podaných dovolání stále trvají na tom, že existovala tzv. dvojčata uvedených vozidel, a to včetně předmětného vozidla tov. zn. Škoda Octavia, VIN: ..., tato jejich obhajoba byla podle zmíněných závěrů obou nižších soudů dostatečně vyvrácena ostatními ve věci provedenými důkazy, jak již bylo shora vymezeno v rámci citací z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. Zejména se jedná o jednotné celní deklarace, potvrzující vývoz vozidel mimo území České republiky, dále o údajný způsob nabytí vozidel pod bodem 1) a 2) obviněným J. K., který uvedl, že ho oslovil neznámý člověk, prodal mu nová vozidla, avšak šetřením policie bylo zjištěno, že tento člověk neexistuje, kromě toho všechny platby u těchto dvou vozidel byly provedeny v hotovosti, přičemž obviněný J. v průběhu celého trestního řízení nezdůvodnil, kde vzal na hotovosti částku ve výši 400.000,- Kč, a to s ohledem na jeho příjem, u obviněného H. je situace obdobná, když navíc nelze přehlédnout, že v inkriminovanou dobu obviněnému K. dlužil částku 600.000,- Kč, a přesto si od něho za částku 400.000,- Kč, kterou měl údajně z této půjčky k dispozici, vozidlo zakoupil, kromě toho u těchto skutků ad 1), ad 2) nelze přehlédnout, že bezprostředně poté, kdy byla vozidla zakoupena, měla být obviněným odcizena, a to dokonce ve stejný den, tedy dne 30. 12. 1998. Pokud se jedná o skutek uvedený pod bodem 3) výroku rozsudku, obviněný P. měl vozidlo zakoupit od blíže neztotožněné osoby, jmenovaný obviněný následně vozidlo bez jakéhokoliv potvrzení předal ke kontrole A. K., kde ho ponechal k prověření do druhého dne, přičemž obviněný J. K., který toto auto prověřoval, nezjistil, že již dne 1. 10. 1998 bylo vyvezeno prostřednictvím společnosti P. D. C. mimo území České republiky. Vozidlo původně nebylo obviněným P. pojištěno, jeho existence byla zlegalizována až vystavenou fakturou z A. K., tato faktura ovšem byla vystavena až den poté, kdy bylo auto fakticky zaregistrováno na dopravním inspektorátu. Konečně je ve spise také obsaženo vyjádření výrobce vozidel Škoda Auto, a. s., který vyloučil výrobu více vozidel Škoda Octavia se stejnými VIN kódy (srov. č. l. 1757 spisu).

K bodu 3) výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatelé namítali, že existence předmětného vozidla byla prokázána výslechy svědků Ž. K tomuto bodu nalézací soud zdůraznil, jak již bylo rozebráno shora, že obviněný P. měl vozidlo zakoupit od blíže neztotožněné osoby, dokonce tento člověk vozidlo bez jakéhokoliv potvrzení předal ke kontrole A. K., kde ho ponechal k prověření do druhého dne. Zajímavé je, že obviněný J. K., byť auto prověřoval, nezjistil, že již dne 1. 10. 1998 bylo auto vyvezeno prostřednictvím společnosti P. D. C. mimo území České republiky. Vozidlo původně nebylo obviněným P. pojištěno, jeho existence byla zlegalizována až vystavenou fakturou z A. K., kdy však tato faktura je vystavena až den poté, kdy bylo auto fakticky zaregistrováno na dopravním inspektorátu. Jako poslední v tomto řetězci je pak obviněný K., kterému jako poslednímu bylo vozidlo prodáno, který rovněž vozidlo pojistil, přestože neměl ani na zaplacení první splátky a nakonec pojistné inkasoval. V tomto případě za celou transakcí figuruje svědek Ž., známý obviněného K. (srov. str. 15 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud podotýká, že ani svědecká výpověď svědka L. Ž., o tom, že K. pomohl s pojištěním a byl přítomen při likvidaci pojistné události (srov. č. l. 1053 1054 spisu), nemůže mít vliv na jinak správně zjištěný skutkový stav věci, kdy dovolatelé jsou usvědčování zejména na základě toho, že obviněný P. měl zakoupit vozidlo od neztotožněné osoby, zatímco toto vozidlo bylo již dne 1. 10. 1998 vyvezeno prostřednictvím společnosti P. D. C., které toto vozidlo A. K. prodal na původní fakturu dne 23. 9. 1998, mimo území České republiky do SRN, což však obviněný K., který měl vozidlo prověřovat, přesto nezjistil. Navíc v době, kdy měl obviněný R. P. vozidlo zakoupit, bylo již mimo území České republiky, konkrétně v SRN, kam bylo vyvezeno na základě Jednotné celní deklarace č. 21761068-00203-09.

Nejvyšší soud dále k uplatněným námitkám odvolatelů podotýká, že pokud se jedná o svědecké výpovědi I. V., I. P. a J. V., je zřejmé, jak již uvedly soudy nižších stupňů, že jestliže slyšení svědci zaměstnanci pojišťoven V., V. a P. uvádějí, že při pojištění vozidel fyzicky vozidla viděli, pak nelze přehlédnout, že svědek V. a V. byli v inkriminované době zaměstnanci A. K., svědek V. navíc synovcem obviněného J. K. Navíc nelze vyloučit, že buď viděli jiná vozidla, anebo z pouhé nedbalosti fyzickou kontrolu vozidla provést nemuseli. Navíc jim byly předloženy nové technické průkazy s prvním uživatelem vozidla, a jak vyplývá z listinných důkazů, při novém pojištění vozidla nemusí jeho fyzická kontrola být provedena (srov. str. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud rovněž nemá k uvedenému hodnocení provedených důkazů, a to v návaznosti na další ve věci provedené a zhodnocené důkazy, podstatné připomínky, jestliže uvedené svědecké výpovědi tyto soudy dostatečně zhodnotily a podle jejich závěrů ani tito slyšení svědci nemohli zvrátit důkazní situaci, přičemž vycházely z ostatních ve věci provedených důkazů, z nichž bylo prokázáno, že muž jménem S., od kterého měl obviněný K. zakoupit vozidla uvedená pod body 1) a 2) výroku rozsudku, nebyl policií vůbec ztotožněn, pokud jde o existenci vozidla obviněného H., u tohoto vozidla nebyl zjištěn VIN vozidla a nelze přehlédnout ani skutečnost, že na sedadlech vozidla zachyceného na fotografiích předložených obviněným H., jsou původní igelitové povlaky, což je velmi nestandardní, když s uvedeným vozidlem byl obviněný se svou manželkou na výletě na horách, navíc pokud jde o výpovědi rodičů obviněného H. a jeho manželky, kteří potvrzují existenci předmětného vozidla, je zřejmé, že byly učiněny ve snaze obviněného vyvinit. Pokud se týká vozidla pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku, obviněný J. vypověděl, že vozidlo chtěl pořídit jako dárek k Vánocům, poté uvedl, že jako dárek novoroční, jeho manželka k věci odmítla vypovídat a sám nedovedl vysvětlit, kde vzal na koupi vozidla částku 400.000,- Kč s ohledem na své výdělkové možnosti. Podstatným usvědčujícím důkazem je však skutečnost, že obě vozidla popsaná pod bodem 1) a 2) byla podle listinných důkazů prostřednictvím firmy M. vyvezena do K. a ke dni jejich zakoupení se na území České republiky fakticky nenacházela. Pokud jde o skutek pod bodem 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, i v tomto případě obviněný P. měl zakoupit vozidlo od neztotožněné osoby a rovněž toto vozidlo bylo již dne 1. 10. 1998 vyvezeno prostřednictvím společnosti P. D. C., které toto vozidlo A. K. prodal na původní fakturu dne 23. 9. 1998, mimo území České republiky do Spolkové republiky Německo, což však obviněný K., který měl vozidlo prověřovat, nezjistil.

Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku upozornili, že obdobná věc byla projednávána u jiného soudu u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 2/2010, kde obviněný K. N. v průběhu hlavního líčení předal do soudního spisu následující podklady:
- vozidlo ... údajně vyvezeno, nalezeno na K., dodán znalecký posudek na originální ražbu z výrobního závodu,
- vozidlo ... doložena pokuta z 20. 11. 1998 na údajně již dříve vyvezený vůz,
- vozidlo ... doložena parkovačenka z 8. 5. 1998 na údajně již dříve vyvezený vůz,
- vozidlo ... doložena metalografická expertiza o původní ražbě z výrobního závodu,
- vozidlo ... doloženo trestní oznámení o vykradení vozu na Policii České republiky na údajně již vyvezený vůz.
V tomto řízení bylo navíc dodáno, resp. předáno DVD pořad investigativních novinářů TN NOVA o problematických a prapodivných prodejích vozů ze společnosti Škoda Auto. V tomto řízení byly i předány novinové články, kde Škoda Auto údajně odmítla Policii vydat podklady k dvojčatům . Podle dovolání obviněných v tomto spise na č. l. 6655 vypovídal svědek, že člověk z M. B. spojený s dvojčaty si nepřeje, aby bylo zveřejněno jeho jméno, přišel by o zisk z prodeje. Údajně to Policie akceptovala.

Nejvyšší soud si s ohledem na tyto námitky vyžádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 4 vedený pod sp. zn. 5 T 2/2009 a sp. zn. 5 T 2/2010, a zjistil z něj následující skutečnosti. Dovolateli uváděné důkazy se týkají skutků po body I. 1. (vozidlo reg. zn. ...), I. 2. (vozidlo reg. zn. ...), I. 7. (vozidlo reg. zn. ...), II. 6. (vozidlo reg. zn. ...) a II. 7. (vozidlo reg. zn. ...) obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 1 ZT 1455/2005.

Podle uvedené obžaloby skutek pod bodem I. 1. spočíval v tom, že obviněný K. N. dne 4. 11. 1998 v P., K. nechal přihlásit na společnost Eurosport, s. r. o., se sídlem v Praze 6, ul. Papírenská č. 2A, na DI vozidlo Škoda Octavia, sp. zn. ..., VIN ..., přičemž ve skutečnosti vozidlo Škoda Octavia shora uvedeného VIN bylo expedováno dne 28. 3. 1998 z Auto Škoda Mladá Boleslav společnosti A. a následně v dubnu 1998 bylo vozidlo vyvezeno do Slovenské republiky společností C.-P. D. a následně do Ruska, kde bylo dne 21. 8. 1999 kontrolováno, k přihlášení vozidla na DI došlo na základě získaného technického průkazu od již vyvezeného vozidla a falešné faktury aniž vozidlo shora uvedeného VIN bylo k dispozici, vozidlo bylo následně pojištěno u České pojišťovny, a. s., a na základě pojistné smlouvy bylo dne 11. 2. 1999 vyplaceno společnosti Eurosport, s. r. o., pojistné plnění ve výši 460.900,-Kč, neboť údajné odcizení vozidla bylo nahlášeno dne 22. 12. 1998 na Policii České republiky v Praze 5, i když vozidlo uvedeného VIN bylo již mimo území České republiky, tímto byla České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 4, Kaplanova č. 8 způsobena škoda ve výši 460.900,- Kč. Dovolatelé J. K., Z. H. a O. J. poukázali na znalecký posudek potvrzující originální ražbu tohoto nalezeného ohořelého vozu, který je zažurnalizován na č. l. 152 156 spisu sp. zn. 5 T 2/2009. V tomto znaleckém posudku Ing. Josefa Čmakala, CSc. se uvádí, že z podrobné prohlídky čísla a jeho okolí je zřejmé, že veškeré možné dodatečné úpravy a manipulace s výrobním číslem jsou vyloučeny. Výrobní číslo karoserie kontrolovaného ohořelého vozu je: ... Ačkoliv se jedná o podobný případ jako v trestní věci obviněných K. a spol., nelze přehlédnout, že i v tomto případě byl dělán znalecký posudek k ohořelému vozu v únoru 2007, zatímco k vývozu vozidla mělo dojít již v dubnu roku 1998. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že se jedná o dokazování v jiné trestní věci a o jiném osobním vozidle, které není předmětem projednávání v této trestní věci, přičemž jinak jde opět o případ nalezení shořelého vozidla po mnoha letech, co bylo vyvezeno z České republiky, jako v posuzované trestní věci, přičemž není vyloučeno, že se v průběhu 9 let vozidlo dostalo blíže nezjištěným způsobem zpět do České republiky. Proto má Nejvyšší soud za to, že ani tento důkaz nemůže sám o sobě zvrátit jinak správné a provedeným důkazům odpovídající skutková zjištění obou soudů nižších stupňů, zvláště když provedené důkazy s ohledem na uvedené skutečnosti mají jen podpůrný význam, neboť se nevztahují k osobním vozidlům, které jsou předmětem skutků pod body 1), 2) a 3) výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 1 T 115/2005.

Pokud se jedná o další vozidla reg. zn. ... a ... v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 2/2009 a sp. zn. 5 T 2/2010, dovolatelé odkazovali na předvolání pro nepřítomného pachatele dopravního přestupku, kterého se měl dopustit s vozidlem reg. zn. ... dne 20. 11. 1998 (č. l. 158 spisu sp. zn. 5 T 2/2009), a s vozidlem reg. zn. ... dne 8. 5. 1998 (č. l. 171 spisu sp. zn. 5 T 2/2009). Ani tyto doklady podle Nejvyššího soudu nemohou nic prokázat, neboť je na nich uvedena pouze státní poznávací značka automobilu, nikoliv VIN kód.

Pokud se týká bodu II. 6. obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 1 ZT 1455/2005, jedná se o skutkově jiný případ, ve kterém obviněný Ing. K. N. dne 30. 3. 1998 v P., ul. K., nechal přihlásit na společnost Eurosport, s. r. o., na DI Praha vozidlo Škoda Octavia GLXi VIN ..., tmavě červené metalízy, rok výroby 1998 v hodnotě 399.900,- Kč, a to na základě za tímto účelem vyhotovené faktury č. ... ze dne 26. 3. 1998, kde jako dodavatel i odběratel je uvedena společnost Eurosport, s. r. o., vozidlu byla přidělena sp. zn. ..., přičemž ve skutečnosti vozidlo Škoda Octavia shora uvedeného VIN bylo již dne 26. 2. 1998 vyvezeno společností T. mimo území České republiky, vozidlo, které bylo vyvezeno bylo ve skutečnosti zakoupeno společností Tradimex, s. r. o., od společnosti Eurosport, s. r. o., ale fiktivně (papírově) bylo zakoupeno dne 27. 2. 1998 od společnosti Amir Trading, s. r. o., k přihlášení vozidla na DI v Praze došlo na základě získaného technického průkazu od již vyvezeného vozidla a za tímto účelem vyhotovené faktury vystavené Eurosportem, s. r. o., aniž bylo vozidlo shora uvedeného VIN fyzicky k dispozici, obviněný N. dne 21. 5. 1998 požádal DI Praha o zapsání změny v technickém průkazu, a to výměnu motoru a výměnu karoserie VIN ..., nabytí této karoserie a motoru doložil obviněný N. na DI opět falešnou fa č. ... z 10. 4. 1998, přičemž ve skutečnosti se jednalo o vozidlo předsériové výroby určené k fotografování, bez TP, které nebylo určeno k provozu na veřejných komunikacích, když znalcem byla stanovena hodnota vozu na 30 000,- Kč. Podle odborného vyjádření k vozidlu sp. zn. ..., byla zjištěna ražba VIN: ..., přičemž provedeným zkoumáním nebyla zjištěna druhotná úprava razné plochy ani vlastní ražby (srov. č. l. 3448 spisu sp. zn. 5 T 2/2009). Jelikož v tomto bodě výroku obžaloby došlo k výměně karoserie a motoru, je proto zřejmé, že odborné vyjádření mělo a také potvrdilo, že se jedná o původní ražbu a číslo VIN odpovídá novému číslu VIN v technickém průkazu. Tedy v tomto případě šlo v zásadě o jiný případ, a proto ani zde bezprostředně nebylo prokázáno, že společnost Škoda Auto vyrábí tzv. dvojčata .

V podstatě totožný případ je uvedený ve skutku pod bodem II. 7. obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 1 ZT 1455/2005, kdy obviněný Ing. K. N. dne 30. 3. 1998 v P., ul. K., nechal přihlásit na společnost Eurosport, s. r. o., na DI Praha vozilo Škoda Octavia VIN ..., tmavě zelené metalízy, rok výroby 1997 v hodnotě 479.900,- Kč, a to na základě za tímto účelem vyhotovené faktury č. 98/01/151 ze dne 26. 3. 1998, kde jako dodavatel i odběratel je uvedena společnost Eurosport, s. r. o., vozidlu byla přidělena sp. zn. ..., přičemž ve skutečnosti vozidlo Škoda Octavia shora uvedeného VIN bylo již dne 26. 2. 1998 vyvezeno společnosti Tradimex mimo území České republiky, vozidlo, které bylo vyvezeno bylo ve skutečnosti zakoupeno společností Tradimex, s. r. o., od společnosti Eurosport, s. r. o., ale fiktivně (papírově) bylo zakoupeno dne 10. 3. 1998 od společnosti Buda-Mont, s. r. o., k přihlášení vozidla na DI v Praze došlo na základě získaného technického průkazu od již vyvezeného vozidla a za tímto účelem vyhotovené faktury vystavené Eurosportem, s. r. o., aniž vozidlo shora uvedeného VIN bylo fyzicky k dispozici, obviněný N. dne 21. 5. 1998 požádal DI Praha o zapsání změny v technickém průkazu, a to výměnu motoru, výměnu karoserie VIN ..., a změnu barvy na stříbrnou metalízu, nabytí této karoserie a motoru doložil obviněný N. na DI opět falešnou fa č... z 5. 3. 1998, přičemž ve skutečnosti se jednalo o vozidlo předsériové výroby určené k fotografování, bez TP, které nebylo určeno k provozu na veřejných komunikacích, dne 9. 9. 1998 bylo pak vozidlo Eurosportem, s. r. o., prodáno I. M., bytem P., K. za cca 308.000,- Kč, který si vzal vozidlo na leasing od společnosti CCB leasing, později když poškozený M. zjistil nesrovnalosti na vozidle, po dohodě s obviněným Ing. N. doplatil leasingovou smlouvu, vrátil vozidlo obviněnému Ing. N. a tento se s ním finančně vyrovnal. Pokud se týká trestního oznámení I. M. ze dne 11. 10. 1999, tento v něm pouze uvádí státní poznávací značku vozidla, nikoliv jeho VIN (srov. č. l. 174 spisu sp. zn. 5 T 2/2009). Podle úředního záznamu na č. l. 173 spisu sp. zn. 5 T 2/2009 byla na uvedeném vozidle provedena metalografická expertíza, která potvrdila, že nebyl činěn druhotný zásah do č. VIN ..., tedy do čísla, které bylo jako nové zapsáno do technického průkazu. I tímto je opět potvrzováno, že ani v tomto případě se nejedná o dvojčata , když automobil původního VIN byl vyvezen do zahraničí a do technického průkazu byla zapsána změna nového VIN. Ani v tomto případě se tedy nejedná o totožný modus operandi, jako je tomu v projednávané věci odvolatelů obviněných J. K., Z. H. a O. J.

Dovolatelé rovněž zmínili, že ve spise (z ostatních souvislostí popsaných v dovolání je zřejmé, že se jedná o spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 5 T 2/2010) na č. l. 6655 vypovídal svědek, že člověk z M. B. spojený s dvojčaty si nepřeje, aby bylo zveřejněno jeho jméno, přišel by o zisk z prodeje. Údajně to Policie akceptovala. Nejvyšší soud z vyžádaného spisu zjistil, že na č. l. 6655 spisu je zažurnalizována výpověď svědka N. S., který uvedl, že zakoupil vozidla Škoda Octavia od pana G., přičemž se jednalo o předváděcí vozidla (srov. č. l. 6656 spisu sp. zn. 5 T 2/2010). K samotnému prodeji svědek uvedl, že důvod, proč nebyl na fakturách stejný prodejce, jim pan G. vysvětlil tak, že člověk, který vozidla z B. prodává, jim nechce říct zdroj, odkud vozidla prodává, neboť by je pak kupovali bez něj a on by přišel o zisk. S prodejci uvedenými na fakturách nikdy nejednali, ale pan G. jim tvrdil, že to jsou ti, co zajišťují prodej vozidel (srov. č. l. 6657 spisu). Nejvyšší soud z předestřené výpovědi N. S. zjistil, že tento hovořil o předváděcích vozidlech, nikoliv o dvojčatech , a proto je tato svědecká výpověď v projednávané trestní věci obviněných K. a spol. bezpředmětná.

S předváděcími vozidly z předsériové výroby rovněž souvisí reportáž nazvaná Cirkus na kolečkách , odvysílaná televizní stanicí Nova v pořadu Na vlastní oči dne 20. 6. 2007, a na níž dovolatelé rovněž odkazovali (viz CD na č. l. 176 spisu). Tato reportáž se týká automobilů z předsériové výroby nebo také z nulté série, může se ovšem jednat i o vozy z normální série nebo výstavní vozy, na nichž se provádějí různé zkoušky, avšak vždy se jedná o neplnohodnotná auta. Tato auta jsou sestavená na hrubo a společnost Škoda Auto, a. s., je poskytuje například hasičům nebo autoškolám jako učební pomůcky. Auta tohoto typu nejsou homologována, tzn. nemají technický průkaz ani VIN kód a nejsou určena k provozu. Předmětem reportáže Cirkus na kolečkách bylo, jak se O. V. podařilo přihlásit tato auta jako přestavbu , čímž došlo k jejich legalizaci a přidělení nových VIN kódů. Ani tato reportáž tedy nepotvrdila obhajobu obviněných J. K., Z. H. a O. J. týkající se dvojčat , když popsaná reportáž se týká naprosto jiné situace, a sice legalizace neplnohodnotných vozů bez technických průkazů a VIN kódů.

Verzi obviněných o tzv. dvojčatech nakonec nepotvrzuje ani novinový článek na č. l. 654 spisu sp. zn. 5 T 2/2010, v němž je popisována prakticky stejná trestná činnost, jaké se dopustili i dovolatelé. Ačkoliv je v tomto článku uvedeno, že policejnímu vyšetřovateli Škoda Auto neřekla, zda vyrobila automobily, jejichž čísla motorů a karoserie jim předložil, a co se s nimi stalo, v následujícím odstavci se uvádí, že mluvčí automobilky tvrzení policistů, že existují vozy, které firmu opustily bez dokladů, kategoricky odmítl. V nyní projednávané trestní věci obviněných K. a spol. však oba nižší soudy měly k dispozici vyjádření Škoda Auto, a. s., z nějž se podává, že tento výrobce automobilů vyloučil výrobu více vozidel Škoda Octavia se stejnými VIN kódy (srov. č. l. 1757 spisu), a z tohoto vyjádření také oba soudy vycházely.

S ohledem na všechny shora uvedené námitky je tak zřejmé, že obvinění své dovolací námitky založili především na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů provedených soudy obou nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, které z nich soudy vyvodily, a snažili se přitom domoci odlišných skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud může zasáhnout do hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů jen v případě extrémního rozporu, který zde však ze shora uvedených důvodů nezjistil. Hledisko extrémního nesouladu vyplývá především z judikatury Ústavního soudu, v rámci níž vymezil, kdy je třeba zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud svou judikaturou definoval v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, v důsledku nichž může nastat porušení práva na spravedlivý proces a tedy nutnost jeho zásahu do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. První skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů , kdy soudy bez potřebného vysvětlení a adekvátního odůvodnění odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, či jej naopak provedly, avšak v odůvodnění jejich rozhodnutí zhodnocen vůbec nebyl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000). Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a nemohou tak být podkladem skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99). Případy tzv. extrémního nesouladu tvoří skupinu třetí, jedná se o situace, ve kterých skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích dokazování, dochází tak k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků trestního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Nejvyšší soud však, jak již bylo opakovaně zmíněno, nedospěl k závěru, že by bylo možné postup obou nižších soudů při provádění a hodnocení důkazů v posuzované trestní věci zařadit do jedné ze zmíněných skupin, a to ani z hlediska extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale ani mezi těmito skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.

Pro úplnost je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud obecně neposuzoval, zda v praxi skutečně dochází či nedochází k výrobě tzv. dvojčat , tedy aut, která mají shodný VIN, ale zabýval se v souladu se zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) jen konkrétními skutky, jež byly kladeny obviněným za vinu, a k nim provedenými důkazy, z nichž podle závěrů obou nižších soudů, k nimž Nejvyšší soud nemá zásadních výhrad, nevyplývá, že by u těchto shora uvedených předmětných osobních automobilů šlo o případy tzv. dvojčat , neboť bylo v této trestní věci obviněných J. K., Z. H. a O. J. prokázáno, že se nejednalo o vývoz aut tzv. dvojčat , která by měla shodný VIN, jako ta, která obvinění nechali pojistit v České republice, nahlásili jejich odcizení a následně získali pojistné plnění. Přitom je třeba opětovně zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly na základě shora uvedeného zhodnocení provedených důkazů, které odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. k závěru, že ve věci uvedených obviněných se o takový případ nejednalo. K námitkám obviněných, že předmětná vozidla skutečně existovala a že se vyskytují tzv. dvojčata , považoval již odvolací soud za nutné zopakovat, že tato skutečnost prokázána nebyla, přičemž navíc doplnil dokazování vyžádáním zprávy od společnosti Škoda Auto, a. s., Mladá Boleslav, zda nedošlo k vyrobení více vozidel Škoda Octavia se stejnými VIN kódy, a dopisem ze dne 8. 11. 2012 bylo sděleno, že počítačový systém vylučuje možnost, že by byly vystaveny technické průkazy s dvojným číslem karoserie. Nebyla tak potvrzena obhajoba obviněných, že se jedná o tzv. dvojčata , tedy vozidla vyrobená se stejným VIN kódem.

Nejvyšší soud tak má za to, že závěry soudů nižších stupňů jsou podepřeny provedenými a náležitě podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnocenými důkazy, když se oba soudy při tomto hodnocení dostatečně vypořádaly i s důkazy, které by při jiném výkladu mohly jejich závěry zpochybňovat. V této souvislosti i Nejvyšší soud zdůrazňuje zejména nestandardní koupi vozidel od neztotožněné osoby, jejich následnou autorizaci vystavením faktur A. K. pro potřeby jejich legalizace, následné odcizení vozidel, ohledně prvých dvou dokonce ve stejný den, a na to navazující uplatnění pojistných událostí a vyplacení finančních částek. Přitom je třeba připomenout i skutečnost, že zejména obviněný J. K. je dlouhodobým profesionálem v oboru. Nejvyšší soud má proto rovněž za dostatečně prokázané, že v trestní věci obviněných J. K., Z. H. a O. J. nešlo o případ tzv. dvojčat a jmenovaní obvinění se tak dopustili trestné činnosti, jestliže přihlásili na dopravním inspektorátu automobily, které měly být následně odcizeny a nárokováno pojistné plnění, ačkoliv se již v té době nacházely mimo území České republiky. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani novinový článek týkající se výroby automobilů v automobilce Avto VAZ se stejnými čísly karosérií jako jejich dvojníci (č. l. 1059 spisu), na nějž dovolatelé ve svých dovoláních rovněž odkazovali, neboť se jedná o jinou automobilku než je společnost Škoda Auto, a. s., navíc se sídlem v Rusku a nikoli v České republice. K tomu Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že nevylučuje, že je možné, aby docházelo k výrobě dvojčat automobilů, avšak podle provedeného dokazování tomu tak nebylo v případě obviněných J. K., Z. H. a O. J., když tato obhajoba obviněných byla vyvrácena ve věci náležitě provedenými a zhodnocenými důkazy. Dovolatelé také poukazovali na důkazy předložené obviněným Ing. N. v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 2/2009 a 5 T 2/2010, což však rovněž ze shora uvedených důvodů a s ohledem na to, že se jednalo o jiný případ a jiné automobily, nemůže samo o sobě i ve spojení s důkazy provedenými a zhodnocenými v této posuzované věci zpochybnit závěry obou nižších soudů tak jak byly učiněny, pokud jde o vinu všech obviněných.

Jestliže se dovolatelé domnívají, že nebyla naplněna subjektivní stránka jejich jednání, Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který popsal, že jednání všech obviněných bylo činěno s úmyslem uzavřít pojistné smlouvy a na základě pojistných smluv poté realizovat pojistné plnění. Veškerá činnost všech obviněných tak směřovala od počátku k jedinému cíli, a to vyplacení pojistky na neexistující vozidlo. Obviněný J. K. tak tedy tím, že vystavil jako zástupce A. K. falešné faktury č. ... ve dnech 17. 12., 19. 12. 1998 pro obviněné Z. H. a O. J. a dne 25. 6. 1999 fakturu č. ... pro obviněného R. P., ve všech případech o prodeji vozidel, která se v té době již nacházela mimo území republiky, takže v České republice fakticky neexistovala, na základě těchto vystavených faktur poté shora uvedení obvinění přihlásili vozidlo na DI, uzavřeli pojistné smlouvy, u skutku pod bodem 3 pak tak učinil spoluobviněný M. K., bezprostředně poté nahlásili odcizení vozidel a zinkasovali pojistné plnění, naplnili ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. (srov. str. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Dovolatelé v neposlední řadě namítali, že ač dvakráte došlo ke zproštění z podané obžaloby, odvolací soud poté nařídil projednání v jiném složení senátu a k odsouzení tak mohlo dojít. Tím došlo k odnětí věci zákonnému soudci, aby mohla být uplatněna vůle odvolacího senátu v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti. Odvolací soud důkazy neprováděl, tj. nebyly provedeny přímo před ním, přesto však nabyl přesvědčení, že skutková podstata pojistných podvodů, byla naplněna.

Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 8 To 69/2009 (č. l. 1300 a násl. spisu), se podává, že nalézací soud opět opakoval v hodnocení důkazů pochybení, která mu byla vytknuta v předchozím zrušovacím rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil jednostranně ve prospěch obviněných, přehlížel opět důkazy svědčící v neprospěch obviněných a z důkazů vyvozoval závěry, které z nich nevyplývaly. Při úvaze o vině obviněných přihlížel pak opět k ničím nepodloženým domněnkám. Soud I. stupně se ani hlouběji nezabýval věrohodností obviněných a svědků, a to zejména svědků, kteří jsou buď příbuznými obviněných, anebo jsou na obviněné vázáni pracovními vztahy (v podrobnostech srov. č. l. 1309 spisu). K výroku rozsudku podle ustanovení § 262 věty první tr. ř. Městský soud v Praze uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že soud I. stupně opakoval pochybení v hodnocení důkazů, důkazy hodnotil neobjektivně a přehlížel důkazy svědčící v neprospěch obviněných, na která již upozorňoval Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 8 To 71/2006, a s ohledem na značné průtahy v trestní věci obviněných, kdy řízení od zrušení předchozího rozsudku do předložení rozsudku nového trvalo tři roky, nařídil zároveň odvolací soud, aby trestní věc obviněných byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (srov. č. l. 1313 spisu).

Podle ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Nalézacímu soudu tedy příslušelo, aby v případě, že mu byla odvolacím soudem věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a tento ji rozhodoval v novém složení senátu, byl vázán právním názorem, který odvolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 7 To 66/2000). Pokud není skutečný stav věci správně zjištěný a jestliže má odvolací soud za to, že je tomu tak proto, že okresní soud nehodnotil správně důkazy vykonané ve věci, může odvolací soud upozornit soud prvního stupně na to, ve kterých směrech má být řízení doplněno nebo čím je třeba se znovu zabývat, nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67, publikované pod 36/1968 Sb. rozh. tr.).

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vycházející i z judikatury Ústavního soudu lze výjimečně z důležitých a náležitě odůvodněných důvodů postupovat podle § 262 věty první tr. ř., přitom je však třeba mít na paměti, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 TrŘ, musí odvolací soud porušení tohoto principu nejen vytknout, ale musí ho i náležitě odůvodnit, přičemž současně musí jít o závažné vybočení z logiky věci a odvolací soud je povinen zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory, resp. vadné hodnocení důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 1999 sp. zn. II. ÚS 282/97, uveřejněn pod č. 5 ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Také Ústavní soud však při zdůraznění, že postup odvolacího soudu podle § 262 TrŘ by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou, připouští za situace, kdy v trestním řízení odvolací soud opakovaně zruší rozsudek soudu prvního stupně a až poté nařídí, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, že jde o přípustný postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. července 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98, uveřejněno pod č. 45 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
S ohledem na předestřenou judikaturu Nejvyšší soud přezkoumal postup odvolacího soudu a má za to, že nedošlo k pochybení ze strany odvolacího soudu, pokud postupoval podle § 262 věty první tr. ř., přičemž dostatečně vysvětlil, v čem spočívalo původní vadné hodnocení důkazů nalézacím soudem, který opět opakoval v hodnocení důkazů pochybení, která mu byla vytknuta citovaným usnesením Městského soudu v Praze, provedené důkazy hodnotil jednostranně ve prospěch obviněných, přehlížel opět důkazy svědčící v neprospěch obviněných a z důkazů vyvozoval závěry, které z nich nevyplývaly. Při úvaze o vině obviněných podle odvolacího soudu přihlížel pak opět k ničím nepodloženým domněnkám. Soud prvního stupně se ani hlouběji nezabýval věrohodností obviněných a svědků, a to zejména svědků, kteří jsou příbuznými obviněných, anebo jsou na obviněné vázáni pracovními vztahy. Věrohodnosti obviněného J. K. přitom neprospívá skutečnost, že se přátelí s osobami kriminální minulosti (jde o obviněného Z. H. a svědka L. Ž. st.) a že podle své výpovědi se snažil zlegalizovat vyplněním dokladů vozidlo pod bodem 3) obžaloby, jehož původ, pokud by byla pravda, že byl zakoupen bez dokladů od neznámé osoby, byl velmi pochybný. Věrohodnost svědků vyvozoval soud prvního stupně pouze z jejich chování před soudem a ze skutečnosti, že vypovídali po poučení o následcích křivé výpovědi. Odvolací soud dále uvedl, že je s podivem, že soud prvního stupně s ohledem na dlouhou rozhodovací praxi pouze věřil účinkům poučení na kvalitu výpovědí těchto svědků. Své závěry opřel pak soud prvního stupně o výpovědi svědků příbuzných obviněných a nikoli o objektivně zjištěné skutečnosti, vyplývající z písemných dokladů založených v trestním spise. Vzhledem k neobjektivnímu přístupu nalézacího soudu k hodnocení důkazů a ke skutečnosti, že jeho závěry neodpovídají skutkovým zjištěním, přičemž jeho závěry uvedené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku jsou i ve svém vzájemném rozporu, jak na to správně poukazuje státní zástupkyně ve svém odvolání, nezbylo Městskému soudu v Praze než napadený rozsudek zrušit v celém rozsahu u všech obviněných a věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (ke konkrétním rozvedeným závěrům odvolacího soudu v tomto směru srov. jeho rozhodnutí ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 8 To 71/2006, zejména na č. l. 1133 1137 spisu).

Současně odvolací soud náležitě odůvodnil svůj postup podle § 262 tr. ř. (zejména srov. č. l. 1313 spisu), a proto není důvodná námitka dovolatelů, že došlo k bezdůvodnému odnětí trestní věci zákonnému soudci, neboť v této věci s ohledem na skutečnosti uváděné odvolacím soudem i podle názoru Nejvyššího soudu byly splněny podmínky ustanovení § 262 tr. ř. a nedošlo k porušení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu Nejvyšší soud také zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury se výslovně připouští postup podle ustanovení § 262 tr. ř. také v případě, jsou-li dány průtahy v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 3 Tz 47/2012), což byl další důvod pro uvedené rozhodnutí odvolacího soudu. Dále považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že v rámci pokynů odvolacího soudu v obou zrušujících rozhodnutích, tj. rozhodnutí ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 8 To 71/2006 (č. l. 1126 a násl. spisu), kterým odvolací soud vytkl zmíněné vady hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a uložil soudu prvního stupně odstranění těchto vad v tom směru, aby znovu zhodnotil provedené důkazy, náležitě zhodnotil výpovědi svědků, a to příbuzných obviněného H., výpovědi svědků, kteří vozy pojišťovali, zhodnotil, zda výpovědi těchto svědků odpovídají listinným důkazům shromážděným v trestním spise, a rozhodnutí ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 8 To 69/2009 (č. l. 1300 a násl. spisu), kterým odvolací soud uložil soudu prvního stupně stejné pokyny, neboť tento je přesto nesplnil, nedošlo k udělení žádného závazného pokynu ke způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem. Jak vyplývá z rozsudku ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 1 T 115/2005, nalézací soud se ani žádným takovým pokynem necítil být zavázán a postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. na základě zásady volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud tak na základě přezkoumání odůvodnění rozsudků soudy nižších stupňů a na základě studia předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že oba nižší soudy se správně, logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Zejména nalézací soud potom rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soudy byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byl to zejména nalézací soud, který potom provedené důkazy hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 67 To 339/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 1 T 115/2005, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněných J. K., Z. H., O. J., M. K., R. P. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 v neprospěch obviněného J. K. jako nedůvodné podle 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí, a to ani ohledně rovněž napadeného výroku o náhradě škody, právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že dovolání obviněných J. K., Z. H. a O. J. není důvodné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. zamítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s projednáním v tomto typu zasedání souhlasili jak obvinění, tak i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014

Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.