5 Tdo 299/2007
Datum rozhodnutí: 02.05.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 299/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 5. 2007 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 14 To 279/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 10/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 2 T 10/2006, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. 1. 2002 jako jednatel obchodní společnosti I. C. , s. r. o., se sídlem v S. , E. B. , u pobočky Č. p. , a. s., v T. uplatnil s odkazem na nehodový děj ze dne 31. 12. 2001 nárok na výplatu pojistného plnění vyplývajícího z pojistné smlouvy související s pojištěním tahače návěsů tov. zn. R. a při uplatnění nároku na pojistné plnění vystupoval v pozici leasingového nájemce uvedeného tahače a k vyčíslení škody předložil tzv. zálohovou fakturu vystavenou údajným opravcem vozidla J. B. , na jehož účet žádal pojistné plnění zaslat, přičemž věděl, že k 30. 11. 2001 byla leasingová smlouva leasingovým pronajímatelem, společností ČP L. , a. s., ukončena, od uvedeného data předmět leasingu leasingové společnosti nevydal a tento neoprávněně užíval, když dále si byl vědom toho, že nemá možnost disponovat s finančními prostředky na účtu společnosti z důvodu vedeného exekučního řízení, v rámci něhož byl účet firmy postižen, a předloženou zálohovou fakturu údajného opravce si opatřil úmyslně s vědomím, že pojistné plnění zinkasuje bez toho, že by k faktické opravě vozidla došlo, to vše za účelem získání finančních prostředků od příslušné pojišťovny a použití těchto k chodu uvedené obchodní společnosti, tedy konal s předchozím úmyslem pojišťovnu při výplatě pojistného plnění uvést v omyl a získat majetkový prospěch, čehož dosáhl, neboť mu dne 18. 4. 2002 byla částka 145.000,- Kč na uvedený bankovní účet poukázána, čímž Č. p., a. s., se sídlem P. , S. , způsobil škodu ve výši nejméně 145.000,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný P. S. odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 2 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s., se sídlem P. , S., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. S. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 14 To 279/2006, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 14 To 279/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 2 T 10/2006, podal obviněný P. S. prostřednictvím obhájce Mgr. P. S. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení některých znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. V jeho případě je popis skutku učiněn natolik obšírně, že z něj není zřejmé, v čem vlastně trestněprávní jednání obviněného spočívá, a je tak v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. Dále dovolatel rozvedl, že vzhledem k tomu, že nastaly skutečnosti odůvodňující výplatu pojistného plnění, existoval i smluvní vztah mezi pojišťovnou a vlastníkem vozidla a došlo k pojistné události, nelze říci, že by plnění pojišťovny nemělo svůj právní důvod. Pojišťovně žádná škoda ve smyslu § 250a odst. 3 tr. zák. nevznikla, protože ta pouze plnila svoji povinnost, ke které se zavázala v pojistné smlouvě a která pro ni primárně vyplývá z příslušných právních předpisů. Pokud poskytla pojišťovna plnění osobě, která nebyla účastníkem smluvního vztahu, pak takto nebyla oprávněna bez dalšího učinit, a pokud tak přesto učinila, plnila ve vztahu k této osobě bez právního důvodu, tudíž se nejedná o škodu, jak chybně vyhodnotil případ soud prvního stupně, nýbrž o bezdůvodné obohacení. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu dovolatel namítl, že se pojišťovna měla domáhat takového bezdůvodného obohacení cestou žaloby v občanskoprávním řízení, a že trestní řízení znamená v tomto případě neúměrné rozšiřování trestněprávní represe. Pojišťovna tedy měla plnit vlastníku vozidla a na tom nemůže nic změnit ani údajně zamlčený údaj o ukončení nájemního vztahu mezi vlastníkem vozidla a společností I. C. , s. r. o. Skutková podstata uvedená v § 250a odst. 1 tr. zák. však na rozdíl od samostatné skutkové podstaty uvedené v § 250a odst. 2 tr. zák. dopadá pouze na případy smluvního vztahu a nelze ji aplikovat ani v případě tzv. zákonného pojištění. Ze shora uvedeného dovolatel dovodil, že o jeho trestněprávní odpovědnosti by bylo teoreticky možno uvažovat například v případě, kdy by vědomě předložil pojišťovně zfalšovanou listinu, kterou by v rozporu se skutečností vlastník vozidla pojišťovně uděloval pokyn k výplatě pojistného plnění společnosti I. C. , s. r. o. Toto však tvrzeno ani prokázáno nebylo.

V závěru dovolání obviněný P. S. navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. S. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že podvodné jednání obviněného směřovalo k tomu, aby pojišťovna pojistné plnění poukázala na účet, jehož číslo jí za tím účelem sdělil, a aby se posléze poukázané peníze dostaly do jeho dispozice, což se také stalo. Je irelevantní, pokud k tomu jako další okolnost přistoupilo i případné pochybení pojišťovny, spočívající v poukázání peněz na sdělený účet, když jí současně byla předložena fingovaná zálohová faktura dosvědčující provádění opravy pojištěného vozidla. K podvodu došlo při uplatnění nároku z existující pojistné smlouvy, přičemž je nepodstatné, zda firma, za níž obviněný jednal, byla či nebyla přímým účastníkem smluvního vztahu, tedy zda obviněný toliko předstíral, že jedná za leasingovou společnost jako přímého účastníka smluvního vztahu. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného P. S. tak, že se toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 tr. ř. a učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž státní zástupce zároveň ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z dikce dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových okolností případu namítaných ze strany obviněného.

V rámci své jediné právně relevantní námitky dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, zpochybňující vznik škody, neboť se podle jeho názoru mělo jednat jen o bezdůvodné obohacení, a v souvislosti s tím i naplnění objektivní stránky trestného činu pojistného podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., když namítl, že pochybila pojišťovna, pokud vyplatila pojistné plnění osobě odlišné od vlastníka pojištěného vozidla, nikoli tedy obviněný, a proto nemůže být dovolatel za vzniklou škodu odpovědný, když on sám, ani společnost I. C. , s. r. o., za kterou jednal, v žádném smluvním vztahu s pojišťovnou nebyl, a to ani za situace, kdy zamlčel pojišťovně údaj o ukončení nájemního vztahu.

Trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle odstavce třetího téhož ustanovení bude pachatel potrestán tehdy, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 na cizím majetku škodu nikoli malou.

Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistil, že nalézací soud na straně 7 až 8 odůvodnění svého rozhodnutí při zjišťování existence škody vycházel zejména z toho, že z důkazů specifikovaných v rozhodnutí, lze dovodit, že ačkoli byl obviněný jako jednatel společnosti informován o skutečnosti, že společnost I. C. , s. r. o., řádně nehradila leasingové splátky a v důsledku toho jí byla doručena podmíněná výpověď leasingové smlouvy, která nabyla účinnosti dne 30. 11. 2001, stále vystupoval při jednání s Č. p. jako leasingový nájemce předmětného vozidla, a to i poté, co mu bylo oznámeno zabavení tohoto vozidla a obviněný tedy přišel o možnost faktické dispozice s havarovaným vozidlem, včetně jeho případné opravy. V tomto směru soud prvního stupně vycházel zejména z likvidační zprávy ze dne 18. 4. 2002, z kopií příslušných dokladů o doručení a z obsahu leasingové smlouvy i z výpovědi této smlouvy. Soud zdůraznil, že nelze přehlédnout, že obviněný takto jednal v situaci, kdy byl již informován o zabavení vozidla leasingovou společností, neboť se ho osobně účastnil (viz výpověď obviněného, protokol o zabavení vozidla, výslech svědka J. Š. , listinné důkazy společnosti E. , v. o. s.), přičemž škoda měla být původně likvidována jako škoda totální a jako taková vyplacena vlastníku vozidla, přičemž obviněný záměrně v rozporu se skutečností projevoval snahu o opravu tohoto vozidla, a za tímto účelem v době, kdy již vozidlo bylo zabaveno, přijal od údajného opravce vozidla J. B. zálohovou fakturu a nechal zaslat pojistné plnění na bankovní účet tohoto opravce, a J. B. mu následně vyinkasované peníze předal údajně za účelem nákupu náhradních dílů na opravu tahače, který však již dovolatel neměl v důsledku jeho zabavení ve své dispozici. Následně ohledně možné opravy vozu nekontaktoval vlastníka vozidla společnost ČP L., a. s., a finanční prostředky určené k tomuto účelu vlastníkovi nepředal a místo toho je použil pro chod společnosti I. C. , s. r. o. Nalézací soud pak shrnul, že nehledě pouze na zcela objektivní důkaz, tedy na kopii dodejky, či na obecné povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným, vymezené v ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 4 až 7 obchodního zákoníku, ale také s přihlédnutím k následnému jednání obviněného, tento při uplatnění nároku z pojistné smlouvy zamlčením podstatných údajů (tedy skutečnosti, že toho času není již leasingovým nájemcem vozu a že ho nemá ve své dispozici k jím tvrzené opravě), vylákal od pojišťovny pojistné plnění, ačkoli na toto jednoznačně neměl nárok. Obviněný pak pojistné plnění zaúčtoval do účetnictví společnosti I. C., s. r. o., a použil k dalšímu chodu společnosti, aniž by došlo k opravě předmětného tahače, přičemž Č. p. , a. s., byla nucena posléze vyplatit pojistné plnění skutečnému oprávněnému tedy společnosti ČP L. , a. s., čímž jí byla způsobena škoda ve výši 145.000,- Kč, tedy škoda nikoli malá. Obviněný P. S. tak naplnil uvedeným jednáním trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák.

Odvolací soud, který odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř., v odůvodnění svého usnesení uvedl, že nepovažuje za nutné jednotlivé důkazy opětovně hodnotit, když toto bylo učiněno pregnantním způsobem již soudem nalézacím. Nad rámec tohoto hodnocení pak rozvedl, že důkazní materiál odpovídá specifickému typu projednávaného deliktu. Plně se ztotožnil se závěry soudu první instance a dodal, že nesporným zůstalo i to, že obviněný byl v daném období ve finančních problémech a tímto způsobem si řešil zajištění určitých finančních prostředků k vylepšení finanční situace společnosti, jejímž byl jednatelem. Č. p., a. s., byla nucena vyplatit pojistné plnění posléze skutečnému oprávněnému, kterým byla právnická osoba od společnosti obviněného odlišná, a tímto byla Č. p. , a. s., způsobena škoda ve výši 145.000,- Kč.

Nejvyšší soud se po přezkoumání obsahu spisu i obou napadených rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, učiněnými v rámci předcházejícího trestního řízení, a jen ve stručnosti podotýká, že ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák. v návaznosti na § 250a odst. 1, 3 tr. zák. je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu též následek jednání obviněného. Rozumíme jím porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (porušení individuálního objektu trestného činu), kterým u trestného činu pojistného podvodu podle 250a tr. zák. je zájem na řádném sjednání pojistné smlouvy a také na řádném uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy z hlediska ochrany majetku (cizího majetku ve vztahu k pachateli). Toto porušení nebo ohrožení je způsobeno jednáním, které charakterizuje uvedený trestný čin pojistného podvodu, přičemž v případě obviněného, který naplnil i znak způsobení škody nikoli malé na cizím majetku ve smyslu § 250a odst. 3 tr. zák., je třeba se zabývat i škodou v tom smyslu, zda svým jednáním ve výsledku poškodil Č. p. , a. s., se sídlem P. , S. , o vyplacenou finanční částku 145.000,- Kč, v důsledku čehož této pojišťovně z trestně právního hlediska vznikla škoda, a to ve formě vylákaného plnění, na které neměl obviněný, ani společnost I. C. , s. r. o., za kterou jednal, právní nárok, přičemž nepochybně s ohledem na shora podrobně rozebrané okolnosti je k tomuto těžšímu následku dáno jeho úmyslné zavinění. K námitce obviněného, že z pohledu občanského práva nejde o škodu, ale o bezdůvodné obohacení, je třeba uvést, že trestní zákon rozlišuje následek jako znak základní skutkové podstaty a těžší následek, kterým je závažnější porucha či ohrožení primárního objektu nebo porucha či ohrožení dalšího, sekundárního objektu, za předpokladu, že v něm zákon shledává okolnost přitěžující nebo okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. V případě obviněného jde o způsobení škody nikoli malé, což odpovídá kvalifikaci jednání jako trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. Pojem škody způsobené trestným činem v návaznosti na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. je v teorii trestního práva i v soudní praxi vymezován tak, že jde především o hodnotu, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, tedy konkrétně v tomto případě o vyplacenou částku 145.000,- Kč ze strany poškozené Č. p. , a. s., o kterou byl její majetek v důsledku jednání obviněného zmenšen. V tomto směru jde tedy nepochybně o škodu ve smyslu § 250a odst. 3 tr. zák. a nikoli o bezdůvodné obohacení.

Soudní judikatura vztahující se k pojistnému podvodu, na kterou dovolatel odkázal i v souvislosti s právní kvalifikací jeho jednání podle § 250a odst. 1 tr. zák., řeší sice problém nutnosti existence smluvního vztahu (pojistné smlouvy), na který navazuje jednání pachatele při uplatnění nároku z takové pojistné smlouvy, ale nevyjadřuje zásadně nutnost, aby pachatel byl přímo smluvní stranou této pojistné smlouvy. Smlouva o finančním pronájmu mezi ČP L. , a. s., jako pronajímatelem na straně jedné a nájemcem - společností I. C. , s. r. o., za níž jednal obviněný jako její jednatel, na straně druhé (č. l. 42 spisu), odkazuje na V. o. p. pro finanční leasing movitých věcí (automobilů) poskytovaný společností ČP L. , a. s., založené ve spise na č. l. 58. Z článku VI bod 7. těchto podmínek, které jsou zároveň nedílnou součástí smlouvy o finančním pronájmu vozidla, vyplývá, že v případě vzniku škodné události vyrozumí leasingový nájemce neprodleně doporučeným dopisem leasingového pronajímatele a příslušnou pojišťovnu, kterou požádá o prohlídku vzniklé škody a zároveň jí dodá všechny doklady potřebné pro registraci pojistné události. Kopie těchto dokladů předloží leasingovému pronajímateli. Leasingový nájemce dále vyplní oznámení pojistné události a originál, případně kopii doručí leasingovému pronajímateli. Leasingový nájemce je povinen vyvinout veškeré úsilí a poskytnout požadovanou součinnost k dosažení co nejvyššího plnění z uzavřené pojistné smlouvy. Náklady na opravu předmětu leasingu uhradí opravně leasingový nájemce s tím, že po uhrazení případného pojistného plnění, které bude vyplaceno leasingovému pronajímateli, mu tento zaplacenou částku, maximálně však do výše vyplaceného pojistného, refunduje. Případný rozdíl mezi výší pojistného plnění a výší skutečných nákladů na opravu předmětu leasingu hradí leasingový nájemce. Tento je zároveň povinen zajistit bez zbytečného odkladu uvedení předmětu leasingu do stavu předcházejícího pojistné události na své náklady . Z toho je zřejmé, že obecně byl na základě tohoto ustanovení v uvedeném rozsahu obviněný jako jednatel společností I. C., s. r. o. (leasingový nájemce), oprávněn jednat s poškozenou společností Č. p. , a. s.

Pochybení pojišťovny tedy netkví v tom, že by neměla jednat s leasingovým nájemcem a přesto tak učinila, že by tedy společnost, jejímž jménem obviněný jednal, nebyla v žádném vztahu s pojišťovnou, protože obviněnému v souvislosti s plněním z uzavřené smlouvy o finančním pronájmu vznikly určité povinnosti vymezené v článku VI bod 7. Všeobecných obchodních podmínek pro finanční leasing movitých věcí (automobilů) poskytovaný společností ČP L. , a. s., které jsou nedílnou součástí smlouvy o finančním pronájmu vozidla. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v jednání obviněného bylo několik rozhodných momentů, když při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy ve smyslu shora uvedeném pojišťovně podstatné údaje zamlčel a vylákal z ní v důsledku toho shora uvedenou částku. Jednak obviněný pojišťovně výslovně uvedl, že zajišťuje opravu předmětného vozu a za tím účelem předložil zálohovou fakturu, avšak zamlčel, že zálohovou fakturu mu opravce vydal proto, že mu obviněný záměrně nepravdivě, ač mu již vozidlo bylo zabaveno, uvedl, že nemá finanční prostředky na nákup náhradních dílů nutných pro opravu vozidla, a poté, co mu pojišťovna poukáže na bankovní účet opravce pojistné plnění, náhradní díly koupí a opravce bude moci realizovat opravu. Obviněný také pojišťovně neuvedl, že nemůže od vlastníka vozidla dostat souhlas s vyplacením pojistného přímo jeho společnosti jako leasingovému nájemci, resp. opravci, protože v předmětné době již vlastník vozidla společnosti obviněného smlouvu o finančním pronájmu vypověděl a společnost I. C., s. r. o., jejímž byl obviněný jednatelem, již nebyla oprávněna pojistnou událost uplatnit a již vůbec ne inkasovat pojistné plnění, zejména jestliže již neměla ve své dispozici předmětné vozidlo a jeho opravu nemohla proto zajistit ani provést. Pokud pojišťovna neověřila následné splnění slibu obviněného, že dodá souhlas leasingového pronajímatele s vyplacením pojistného plnění na účet jím uvedený a od bankovního účtu vlastníka vozidla odlišný, pak sice pochybila, ale Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na to, že dosažení tohoto výsledku obviněný svým jednáním sledoval, neboť právě o to svým jednáním usiloval a nakonec toho také dosáhl, přičemž právě v těchto okolnostech spočívá podstata konkrétně obviněným spáchaného trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť, jak uvedl již nalézací soud, obviněný svým shora popsaným jednáním ve vztahu k Č. p. , a. s., dosáhl neoprávněného vyplacení pojistného plnění ve výši 145.000,- Kč, přičemž nelze přehlédnout, že tato pojišťovna pak musela dne 25. 2. 2004 znovu vyplatit pojistné plnění na základě uvedené pojistné události skutečně oprávněnému z pojistné smlouvy, a to leasingové společnosti ČP L. , a. s.

Nejvyšší soud se z těchto podrobně rozvedených důvodů ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně závěrů vztahujících se k výroku o vině obviněného P. S. v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 2 T 10/2006, který pak potvrdil svým usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 14 To 279/2006, přičemž shledal uvedené právně relevantní výhrady dovolatele nedůvodnými. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a na ně navazující závěry odvolacího soudu jsou proto v případě obviněného P. S. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, jak byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 2 T 10/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 14 To 279/2006, uznán vinným. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že popis skutku v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 2 T 10/2006, vymezuje jednání obviněného P. S. v souladu se skutkovými zjištěními, včetně okolností rozhodných pro zavinění, a v žádném případě nelze dovodit, že by z něj nebylo zřejmé (jak namítl v dovolání), v čem jeho trestné jednání spočívá. S ohledem na uvedené rozhodné okolnosti vztahující se k jednání obviněného nejde podle názoru Nejvyššího soudu o neúměrné rozšiřování trestněprávní represe, když naopak postup obou soudů byl zcela v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 14 To 279/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 2 T 10/2006, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání ve vztahu k výroku o vině jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného P. S. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s kterými se tyto soudy již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. května 2007

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.