5 Tdo 297/2013
Datum rozhodnutí: 14.08.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník





5 Tdo 297/2013-120
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2013 o dovoláních, která podali obvinění M. P. , M. H. , M. L. , M. Ž. , a E. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 73/2008, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. P., M. H. a M. Ž. odmítají.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. L. a E. H. odmítají.

Odůvodnění:

Obvinění M. P. a M. H. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 7 T 73/2008, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku. Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými pomocí ke stejnému zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku i obvinění M. L., M. Ž. a E. H., přičemž jejich trestná činnost je blíže popsána ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za uvedenou trestnou činnost uložil Krajský soud v Praze obviněným následující tresty. Obviněným M. P. a M. H. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen každému trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byli oba obvinění zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obvinění M. L. a M. Ž. byli podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli oba obvinění zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku i peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněná E. H. byla podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Další spoluobviněný V. N. pak byl podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby.

K odvolání obviněných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině shora jmenovaných obviněných, které uznal vinnými spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (obvinění M. P. a M. H.) a pomocí k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (obvinění M. Ž., M. L. a E. H.), přičemž této trestné činnosti se obvinění dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze pak odsoudil obviněné M. P. a M. H. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku každého k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byli obvinění zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obvinění M. L. a M. Ž. byli odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl těmto obviněným uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněnou E. H. odsoudil odvolací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále odvolací soud rozhodl o ostatních obviněných v této trestní věci.

Zmíněný rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění M. P., M. H., M. L., M. Ž. a E. H. prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný M. P. podal své dovolání dne 18. 2. 2013 a uvedl v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), c) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle obviněného z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze nevyplývá, kdo ze soudců je po nápadu věci předsedou senátu, takže takový rozvrh práce údajně nesplňuje ústavní požadavek transparentnosti, jasnosti a srozumitelnosti a představuje porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na stejný dovolací důvod obviněný rovněž namítá, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 9a tr. řádu a nepodal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie a nepředložil věc Ústavnímu soudu, a to stran výkladu norem zákona o spotřebních daních v otázce vzniku daňové povinnosti při výrobě alkoholických nápojů jejich mícháním studenou cestou. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, podle názoru obviněného jeho obhájce nebyl přítomen u výpovědi spoluobviněného M. L., která byla v řízení o vzetí do vazby stěžejním důkazem, z něhož soudy obou stupňů vycházely i při rozhodování o vině v této věci. Soud prvního stupně totiž postupem podle § 207 odst. 2 tr. řádu přečetl protokol o výpovědi jmenovaného spoluobviněného, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Navíc soud prvního stupně údajně nepostupoval v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 tr. řádu, neboť nerozhodl o vyloučení obhájců, kteří vykonávali obhajobu obviněného M. P. a obviněného M. L., ačkoli ve dvou případech zde mělo dojít k jejich kolizi zájmů.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný M. P. zdůraznil, že skutek byl nesprávně právně posouzen, protože jde jen o přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Jak dále v této souvislosti namítl, z dosavadní teorie a soudní praxe vyplývá, že o uvedený přečin se jedná zejména v případě, když pachatel překročí rozsah svého živnostenského oprávnění, přitom je však vyloučen jednočinný souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku a neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného v posuzované trestní věci toliko překročil rozsah svého živnostenského oprávnění, což zde vylučuje použitou právní kvalifikaci. Dále obviněný zpochybnil závěry soudů nižších stupňů v otázce existence povinnosti ke spotřební dani, protože při výrobě alkoholických nápojů jejich mícháním tzv. studenou cestou nevzniká zmíněná povinnost. Obviněný je rovněž přesvědčen, že se soudy nezabývaly rozporem mezi normami unijního a vnitrostátního práva, pokud jde o vznik a existenci povinnosti ke spotřební dani. Podle obviněného naše vnitrostátní právní úprava odlišným způsobem vymezuje předmět spotřební daně z lihu, protože za líh považuje etanol, a nikoli výrobky obsahující líh, jak to činí směrnice Rady Evropských společenství č. 92/83/EHS, ovšem soudy nižších stupňů údajně při posuzování jeho viny vycházely z uvedené směrnice. Obviněný dále v rámci svých dovolacích námitek vytkl nezákonnost některých opatřených důkazů či úkonů, a to především příkazu k domovní prohlídce, který neobsahuje důvod jeho neodkladnosti. Obviněný namítl i porušení zákazu změny rozhodnutí k horšímu (tzv. zákaz reformationis in peius), protože pokud odvolací soud odstranil vady právních vět uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, zhoršil tím postavení obviněných. Podle názoru obviněného v jeho trestní věci existuje též extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž trestní řízení proti němu bylo vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, což se údajně neprojevilo v uloženém trestu, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný.

Obviněný M. P. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Obvinění M. H. a M. L. podali svá dovolání dne 17. 1. 2013, resp. dne 19. 1. 2013 a opřeli je o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obou obviněných se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly příslušnými daňovými předpisy. Přitom obvinění uvádějí, že při výrobě alkoholických nápojů jejich mícháním tzv. studenou cestou nevzniká daňová povinnost ke spotřební dani. V posuzované věci totiž nedošlo k výrobě lihu, a jeho další použití tak nemůže podléhat této dani.

Obviněný M. H. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby ho podle § 265m tr. řádu sám zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu, anebo aby přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný M. L. pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby podle § 265m tr. řádu sám rozhodl rozsudkem. Současně tento obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. řádu rozhodl o přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Obviněný M. Ž. podal své dovolání dne 10. 1. 2013 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů především neposoudily skutek jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce tr. zák. ), jak měly správně učinit. Dále je obviněný přesvědčen, že se soudy nezabývaly příslušnými daňovými předpisy a neuvedly konkrétní způsob zkrácení daně. Podle obviněného odvolací soud porušil zásadu zákazu změny rozhodnutí k horšímu, protože změnil právní větu v neprospěch obviněných. Obviněný zpochybnil i správnost posouzení trestnosti jeho činu z hlediska časové působnosti trestních zákonů, neboť se domnívá, že soudy obou stupňů řádně nezvážily otázku použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

Obviněný M. Ž. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze, a aby přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná E. H. podala své dovolání dne 16. 1. 2013 a opřela ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná je zejména přesvědčena, že nenaplnila subjektivní stránku pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jejímž spácháním byla uznána vinnou. Přitom nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a uvádí důvody, které mají svědčit o tom, že nemohla vědět o protiprávnosti svého činu. Závěrem podaného dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných M. P., M. H., M. L., M. Ž. a E. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací námitky obviněných M. H. a M. L., podle státního zástupce jednání těchto dovolatelů (a dalších obviněných) směřovalo k tomu, aby byly uváděny do oběhu alkoholické nápoje obsahující líh, z něhož nebyla odvedena spotřební daň. Takové jednání podle názoru státního zástupce naplňuje všechny znaky trestného činu, jímž byli tito obvinění uznáni vinnými. Námitky obviněných týkající se vzniku a existence daňové povinnosti nepovažuje státní zástupce za důvodné, neboť obvinění vyráběli alkoholické nápoje z lihu, z něhož nebyla odvedena spotřební daň.

Ohledně dovolání obviněného M. Ž. je státní zástupce přesvědčen, že skutek spáchaný tímto obviněným nemohl být posouzen jako trestný čin neoprávněného podnikání, protože v posuzované věci nešlo o zkrácení daně z příjmu získaného neoprávněnou výdělečnou činností, ale o zkrácení spotřební daně. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, pokud by pachatel v rámci svého nelegálního podnikání zkrátil spotřební daň, byl by postižitelný pouze podle ustanovení o trestném činu neoprávněného podnikání, který je mírněji trestný. Za nedůvodnou považuje státní zástupce také námitku obviněného ohledně nesprávného použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Posouzení věci podle dřívější právní normy by podle názoru státního zástupce přicházelo v úvahu pouze tehdy, kdyby soudy dospěly k závěru o nepoužití kvalifikované skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Státní zástupce je přesvědčen, že u obviněného s ohledem na rozsah, charakter a dobu páchání trestné činnosti neexistovaly konkrétní důvody snižující nebezpečnost jeho činu pro společnost natolik, aby při použití dřívější právní úpravy bylo možno uplatnit ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o dovolání obviněné E. H., podle názoru státního zástupce jsou její námitky skutkového charakteru a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se ve vztahu ke zkrácení spotřební daně může dopustit kdokoli, nikoli snad pouze prodejce nebo výrobce zboží podléhajícího této dani.

K dovolání obviněného M. P. státní zástupce zejména uvádí, že jeho námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu mu neodpovídají. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu pak tento obviněný uplatnil podle státního zástupce takové námitky, které nejsou opodstatněné, přičemž v posuzované věci nebyl důvod ani pro postup podle § 37a tr. řádu, protože mezi obviněnými M. L. a M. P. v řízení před soudem nenastala situace, kdy by si jejich zájmy odporovaly. Státní zástupce však nepovažuje za důvodné ani námitky obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když navíc zčásti se jedná o námitky vůbec neodpovídající citovanému dovolacímu důvodu. Pokud jde o vznik daňové povinnosti, podle názoru státního zástupce ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o spotřebních daních je předmětem daně nikoli pouze čistý líh, ale též líh obsažený v jakýchkoli výrobcích, jestliže obsah lihu činí více než 1,2 % objemových etanolu. Přitom ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, v jaké výši vznikla daňová povinnost, resp. v jaké výši byla daň zkrácena.

Státní zástupce považuje dovolání obviněných M. P., M. H., M. L. a M. Ž. za zjevně neopodstatněná a navrhl proto, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Pokud jde o dovolání obviněné E. H., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl toto dovolání, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatnil repliku obviněný M. P. ve svém podání ze dne 15. 6. 2013, v němž nepovažuje za správnou argumentaci k podmínkám trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, resp. k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku, který zde přichází v úvahu. Podle názoru obviněného skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nerozlišuje mezi jednotlivými druhy daní, takže je nerozhodné, zda provozování neoprávněného podnikání v konečném důsledku vede ke zkrácení daně z příjmů či jiného druhu daně. S odkazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný rovněž upozornil na údajný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, přičemž odmítl názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k této otázce.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění M. P., M. H., M. L., M. Ž. a E. H. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný M. P. pak opřel své dovolání rovněž o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, ten je naplněn v případě, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný M. P. shledal naplnění uvedeného dovolacího důvodu v tom, že z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze nelze předem určit, který soudce bude rozhodovat určitou věc jako předseda senátu.

Podle názoru Nejvyššího soudu však tato námitka neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, protože otázka, který soudce odvolacího soudu bude působit jako předseda senátu, nijak nesouvisí s věcnou (funkční) příslušností odvolacího soudu ani s tím, zda je tento soud náležitě obsazen, jestliže je zřejmé, že ve věci rozhodovali tři soudci (z povolání) odvolacího soudu určení jeho rozvrhem práce. Při rozhodování a hlasování v senátě má totiž předseda senátu jen jeden hlas, který je z hlediska významu pro přijetí rozhodnutí stejný jako hlas každého dalšího člena senátu, takže funkce předsedy senátu se nemůže projevit např. ani jeho větším vlivem na způsob rozhodnutí přijatého senátem. Skutečnost, že již předem (např. z rozvrhu práce) není zřejmé, který z více soudců určitého senátu, jež jsou jmenováni do funkce předsedy senátu odvolacího soudu, bude v dané věci rozhodovat jako předseda senátu, tedy sama o sobě nemůže založit důvod spočívající v rozhodnutí soudu, který nebyl náležitě obsazen, ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Jak je přitom v nyní posuzované trestní věci zcela zřejmé (a nezpochybňuje to ani obviněný M. P.), o odvoláních obviněných rozhodl věcně příslušný Vrchní soud v Praze, který je nadřízen Krajskému soudu v Praze jako soudu, jenž zde rozhodoval v prvním stupni [§ 25 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů]. Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvoláních v senátě složeném v souladu s rozvrhem práce z předsedy senátu (jímž byl JUDr. Marcel Ječný) a dalších dvou soudců tohoto soudu (jimiž byli JUDr. Jiří Hnilica a Mgr. Viktor Mach), takže odvolací senát byl náležitě obsazen v souladu se zákonem (§ 27 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k uvedenému nemohlo dojít k porušení pravidel o věcné příslušnosti soudu ani o obsazení odvolacího soudu, jak namítl obviněný a jak to předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Nad rámec zmíněné argumentace Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestní věci se přidělují k vyřízení vždy určitému soudnímu oddělení, jehož základem jsou senáty určené rozvrhem práce [§ 41 odst. 1, § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů], přičemž v senátech, kde nepůsobí přísedící (což je i případ vrchních soudů), řídící předseda senátu rozhodne o tom, kdo ze soudců jmenovaných do funkce předsedy senátu a přidělených rozvrhem práce do tohoto senátu projedná a rozhodne danou věc v postavení předsedy senátu. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat např. na ustanovení čl. 4 odst. 2 jednacího řádu Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že je-li v senátě více soudců ve funkci předsedy senátu, organizuje práci senátu předseda senátu, o kterém to stanoví rozvrh práce (řídící předseda senátu). Řídícího předsedu senátu zastupuje člen senátu uvedený v rozvrhu práce na druhém místě. Další soudci ve funkci předsedy senátu předsedají ve věcech jim přidělených. Jednací řád Vrchního soudu v Praze sice nemá obdobné ustanovení, avšak z ustanovení čl. 4 odst. 2 jednacího řádu tohoto soudu, podle kterého předseda senátu organizuje práci senátu, odpovídá za včasné vyřizování věcí a dbá o rovnoměrné pracovní zatížení všech členů senátu, lze vyvodit obdobný princip též u jmenovaného vrchního soudu. Řídícím předsedou senátu č. 3 To u Vrchního soudu v Praze byl rozvrhem práce tohoto soudu účinným od 1. 9. 2012 určen soudce JUDr. Marcel Ječný, protože byl v rozvrhu práce uveden mimo abecední pořadí na prvním místě. S ohledem na rovnoměrné pracovní zatížení všech členů senátu byl tedy tento předseda senátu oprávněn rozhodnout, kdo projedná a rozhodne i trestní věc obviněných. Toto právo řídícího předsedy senátu nelze nijak omezit, ledaže by porušil uvedené hledisko rovnoměrného zatížení všech členů senátu, ovšem to zde nepřichází v úvahu a obviněný M. P. to ani netvrdí. Proto pokud rozhodl Vrchní soud v Praze o odvoláních obviněných v senátě, jemuž předsedal JUDr. Marcel Ječný a jehož dalšími členy byli JUDr. Jiří Hnilica a Mgr. Viktor Mach, nebylo tím porušeno žádné ustanovení zákona o soudech a soudcích ani rozvrhu práce jmenovaného soudu na rok 2012, takže nepřichází v úvahu ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Totéž platí o námitce obviněného opřené o stejný dovolací důvod a vytýkající soudům nižších stupňů, že nepředložily věc Ústavnímu soudu České republiky a Soudnímu dvoru Evropské unie, protože ani Nejvyšší soud zde neshledal žádný rozpor mezi právem Evropské unie (resp. dříve Evropských společenství) a vnitrostátními právními normami České republiky stran spotřební daně z lihu [k tomu lze odkázat na argumentaci uvedenou níže k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu].

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného M. P., které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Ten může být naplněn, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl; jde zde zejména o porušení pravidel nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. řádu. Obviněný však založil zmíněné námitky na tom, že jeho obhájce ani on sám nemohli být přítomni výslechu spoluobviněného M. L. v přípravném řízení při rozhodování o jeho vazbě, přičemž soud prvního stupně údajně vycházel z této výpovědi při provádění důkazů a v hlavním líčení postupoval podle § 207 odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud pak u obviněného M. P. nezjistil žádné skutečnosti zakládající posledně citovaný dovolací důvod, protože v jeho případě nebylo porušeno žádné ustanovení o nutné obhajobě a ani zde nedošlo k situaci, že by po nějakou dobu neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ostatně, ani sám obviněný neuvádí, které zákonné ustanovení o nutné obhajobě u něj mělo být porušeno nebo po jakou dobu nebyl zastoupen obhájcem, ačkoli ho měl mít. Navíc důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nespočívá v každém, resp. jakémkoli tvrzeném porušení práva na obhajobu, tudíž ani v tom, jakým způsobem obhájce obviněného vykonával jeho obhajobu, či zda se zúčastnil některých procesních úkonů, u nichž nebyla nutná přítomnost obhájce obviněného, nebo zda měl být obhájce zproštěn povinnosti obhajování. Stejně tak není tento dovolací důvod naplněn obecnými námitkami obviněného o nepoužitelnosti některých důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného M. L.) k jeho usvědčení ze spáchaného trestného činu. K tomu lze odkázat i na argumentaci Nejvyššího soudu obsaženou níže k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stran toho, že samotné provádění a hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu na podkladě žádného z dovolacích důvodů.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, o který všichni dovolatelé opírají svá dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obvinění však spatřují naplnění citovaného dovolacího důvodu i v námitkách, jimiž vytýkají nezákonnost či nepoužitelnost některých důkazů a úkonů, popřípadě zpochybňují správnost hodnocení určitých důkazů (zejména znaleckých posudků), a tvrdí, že jim nebyla trestná činnost, resp. jejich účast na ní, dostatečně prokázána. Obviněný M. P. dále v této souvislosti poukazuje na údajný extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a zpochybňuje zákonnost a použitelnost některých důkazů, zejména byly-li opatřeny při domovních prohlídkách provedených jako neodkladné úkony.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit samotná skutková zjištění, resp. provedené dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění, přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění sice namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v části svých dovolání (obvinění M. P., M. H. a M. Ž.), resp. v celém dovolání (obvinění M. L. a E. H.) z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných M. P., M. H., M. L., M. Ž. a E. H. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (u obviněných M. P. a M. H.) a pomoci k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (u obviněných M. Ž., M. L. a E. H.). Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Totéž platí o námitce obviněného M. P., v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [či dokonce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jak dovozuje obviněný]. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.

Stejný závěr se týká i námitky obviněného M. P., v níž vytýká chybějící odůvodnění toho, proč byly provedeny domovní prohlídky jako neodkladné úkony. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto výhrady neodpovídají citovanému hmotně právnímu dovolacímu důvodu, protože se netýkají posouzení skutku podle hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení, ale opírají se výlučně o údajné porušení procesních předpisů (zejména ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu). Navíc ani případný nedostatek odůvodnění neodkladnosti úkonu v podobě domovní prohlídky nečiní její provedení nezákonným a důkazy při ní opatřené nepoužitelnými, jestliže jinak byly splněny podmínky ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1581/11).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem nemohou naplnit ani námitky obviněných M. P. a M. Ž., v nichž tvrdí porušení zákazu tzv. reformationis in peius (tj. zákazu změny k horšímu), protože ustanovení § 259 odst. 4 tr. řádu, které vymezuje zmíněný zákaz při rozhodování odvolacího soudu, je normou procesního práva a ani jeho případné porušení samo o sobě neznamená vadné posouzení skutku podle norem trestního práva hmotného či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Navíc k této námitce Nejvyšší soud nad rámec výkladu zmíněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že jak vyplývá z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Praze formuloval právní kvalifikaci trestného činu, jímž uznal všechny obviněné vinnými, zčásti nepřesně, protože zjevně vycházel z dřívější právní úpravy (§ 148 odst. 4 tr. zák.), když konstatoval způsobení škody velkého rozsahu, která však již není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, jehož spácháním (resp. pomocí k němu) byli obvinění uznáni vinnými, ale nyní se zde vyžaduje velký rozsah spáchání trestného činu. Tento rozsah je však daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Jde tedy o totéž kvantitativní hledisko, které se dříve uplatňovalo při stanovení výše škody, protože nyní stejná výše zkrácené daně (nejméně 5 000 000 Kč) podmiňuje spáchání zmíněného trestného činu ve velkém rozsahu. Vrchní soud v Praze přitom uvedenou formální vadu rozsudku soudu prvního stupně napravil tím, že ohledně všech obviněných uvedl v právní větě formulaci odpovídající nyní platnému zákonu, pokud jde o spáchání činu ve velkém rozsahu (resp. pomoc k němu), aniž byli obvinění uznáni vinnými závažnějším trestným činem či vyšším způsobeným následkem. Takový postup nelze označit za porušení zákazu změny k horšímu, jak ve svých dovoláních tvrdili obvinění M. P. a M. Ž., protože se nijak nedotkl jejich právního postavení. Právní kvalifikace skutku použitá soudem prvního stupně a uložené druhy trestů i jejich výměry zůstaly totiž postupem odvolacího soudu nezměněny. Jinými slovy vyjádřeno, za změnu k horšímu nemůže být považována náprava takového nedostatku rozhodnutí, který spočívá jen ve formálním pochybení a jehož výsledkem je důsledné promítnutí nové právní úpravy příznivější pro obviněné z hlediska časové působnosti zákonů (§ 16 odst. 1 tr. zák., § 2 odst. 1 tr. zákoníku), aniž tím došlo k jakémukoli zhoršení postavení obviněných, protože dříve relevantní zákonný znak (způsobení škody velkého rozsahu) byl v tzv. právní větě výroku o vině nahrazen nyní aktuálním zákonným znakem (spáchání činu ve velkém rozsahu), který je stejně závažný, je podmíněn stejnou výší zkrácené daně a má tentýž právní význam.

Obviněný M. P. pak s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu rovněž vytkl nepřiměřenou délku trestního řízení v jeho věci a její nedostatečné promítnutí do uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Podle názoru obviněného v průběhu trestního stíhání došlo k neodůvodněným průtahům v rozsahu 29 měsíců z celkové doby řízení 5 let a 10 měsíců.

Ke zmíněné námitce Nejvyšší soud připomíná, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva ) ve svém ustanovení čl. 6 odst. 1. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky, v níž se opakovaně zdůrazňuje, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě individuálně. Z tohoto důvodu nelze stanovit obecnou délku soudního (trestního) řízení, která splňuje či porušuje zmíněný požadavek přiměřenosti. Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele (obviněného), chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotčenou osobu (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982, dále Hradecký proti České republice rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2004, shodně též např. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04). Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení příslušného státu (viz případ Monnet proti Francii rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993).

Přitom porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje smyslu práva nejen obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, je v rozporu rovněž se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Případné porušení práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení však samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je totiž třeba v první řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby byly respektovány principy soudnictví zakotvené v Úmluvě. Stát prostřednictvím orgánů k tomu určených rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případné potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů, a proto je zcela v rozporu se smyslem ustanovení čl. 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním řízení, který případně způsobil průtahy v řízení v důsledku své dlouhodobé nečinnosti, se zprostil této své povinnosti, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu.

Jak přitom vyplývá z trestního spisu vedeného v nyní posuzované věci, trestní stíhání obviněného M. P. bylo zahájeno dne 14. 2. 2007, kdy nastaly účinky usnesení o zahájení trestního stíhání, a skončilo vyhlášením rozsudku odvolacího soudu dne 3. 9. 2012. Celková doba trestního stíhání zde tedy činila asi 5 let a necelých 7 měsíců, což s ohledem na povahu, závažnost a rozsah projednávané trestné činnosti nelze považovat za tak výjimečnou dobu, která by měla zásadní negativní vliv na práva obviněného. Nejvyšší soud proto neshledal namítané pochybení, nehledě již k tomu, že námitka vytýkající nepřiměřenou délku řízení ani není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože trvání trestního stíhání samo o sobě nesouvisí s tím, jak byl skutek posouzen podle norem hmotného práva, ani s jiným hmotně právním posouzením. Ostatně obviněný ve svém dovolání neuvádí, jaké jiné posouzení v tomto směru zde přichází v úvahu. Trvání trestního stíhání se mohlo promítnout do právního posouzení skutku jen z hlediska změny rozhodné právní úpravy, k níž v dané věci skutečně došlo, když v mezidobí nabyl účinnosti nový trestní zákoník, což ovšem soudy nižších stupňů správně vyřešily, pokud vzhledem k časové působnosti trestního zákona (§ 16 odst. 1 tr. zák., § 2 odst. 1 tr. zákoníku) kvalifikovaly spáchaný skutek podle pozdější právní úpravy, která je pro obviněné příznivější. To se nakonec projevilo i v uložených trestech odnětí svobody, jež byly obviněným M. P. a M. H. uloženy jen mírně nad dolní hranicí příslušné trestní sazby (která je v ustanovení § 240 odst. 3 tr. zákoníku stanovena od 5 let do 10 let) a ostatním obviněným dokonce pod touto dolní hranicí. Neobstojí zde tedy ani námitky obviněného M. P. o nepřiměřeně tvrdém trestu, přičemž v dalším lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, pokud jde o přípustnost dovolání proti výroku o trestu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S poukazem na týž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění M. P. a M. Ž. namítli, že skutek, jehož spácháním byli uznáni vinnými, měl být posouzen jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku, popřípadě podle § 118 tr. zák. Obviněný M. P. založil tuto námitku především na tvrzení, podle něhož překročil rozsah živnostenského oprávnění, neboť provozoval daňový sklad na jiném místě, než které bylo uvedeno v povolení k provozování daňového skladu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 20 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění rozhodném v době spáchání posuzované trestné činnosti (dále jen zákon o spotřebních daních ), lze provozovat daňový sklad pouze na základě povolení, které vydává celní ředitelství na návrh podaný prostřednictvím celního úřadu. Toto povolení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, vymezilo rozsah stávajícího živnostenského oprávnění. Jak je přitom zřejmé z výpisu ze živnostenského rejstříku, obviněný M. P. byl mimo jiné oprávněn od 28. 12. 2004 do 30. 1. 2013 podnikat v předmětu výroba konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů (s výjimkou piva, ovocných vín, ostatních vín a medoviny a ovocných destilátů získaných pěstitelským pálením). Obviněný tedy byl držitelem příslušného živnostenského oprávnění, v jehož rámci se dopustil trestného činu nikoli provozováním podnikání bez takového oprávnění nebo nad rámec tohoto oprávnění, ale trestná činnost zde spočívala v tom, že se obviněný vyhnul daňovým povinnostem vyplývajícím z jinak legálního podnikání. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, jestliže obviněný porušil podmínky povolení k provozování daňového skladu vydaného podle § 20 odst. 1 zákona o spotřebních daních, protože i když podnikal mimo určený daňový sklad, nijak tím nepřekročil vlastní rámec předmětu podnikání vymezený živnostenským oprávněním. Pokud tudíž odvolací soud v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku zdůrazňuje, že si obvinění počínali bez příslušného povolení a oprávnění správce daně , vztahuje se toto konstatování jen na daňové souvislosti výroby alkoholických nápojů a dalších dispozic s nimi. Obvinění totiž používali nezdaněný líh k výrobě alkoholických nápojů, převáželi vyrobené lihoviny nezatížené příslušnou daní do dalších skladů mimo dosah správce daně a uváděli je do volného oběhu, což jsou takové úkony, které k tomu, aby mohly být prováděny bez přiznání a zaplacení odpovídající daně, vyžadovaly povolení správce daně (viz zejména ustanovení § 19, § 22 a násl., § 36 zákona o spotřebních daních). Proto závěr odvolacího soudu o neoprávněnosti jednání obviněných se týká jen manipulace s nezdaněným lihem a s vyrobenými lihovinami, která byla limitovaná zákonem o spotřebních daních a vázaná na povolení správce daně. Stejné závěry se přiměřeně uplatní i ohledně námitky obviněného M. Ž., který ve svém dovolání rovněž zpochybnil správnost použité právní kvalifikace jeho skutku jako pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, když podle jeho názoru tento skutek měl být posouzen jako trestný čin neoprávněného podnikání.

Nejvyšší soud tedy nepovažuje námitky obviněných M. P. a M. Ž. v uvedeném směru za důvodné a ztotožnil se s použitou právní kvalifikací. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění obsažených v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, obvinění v úmyslu nepřiznat a neplatit spotřební daň z lihu a daň z přidané hodnoty a obohatit se tak, v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 61/1997 Sb. o lihu, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 676/2004 Sb., o značení lihu, ve znění pozdějších předpisů, bez příslušného povolení a oprávnění správce daně provozovali v B. n. L., v objektu průmyslového areálu obchodní společnosti AMZ Financial Group, s. r. o., v hale č. ......, okres P. v., katastrální území B. n. L., strojní zařízení sloužící k výrobě alkoholických nápojů studenou cestou, když tato nelegální výroba alkoholických nápojů byla realizována tím způsobem, že v uvedeném objektu zajišťovali míchání lihu, z něhož nebyla odvedena spotřební daň ani daň z přidané hodnoty, s příměsemi sloužícími k ochucení a obarvení výsledných produktů, tímto způsobem byly do lahví o objemu 0,2 litru, 0,5 litru a 1 litr stáčeny alkoholické nápoje, které byly na jednotlivých lahvích označovány etiketami skutečných výrobců, takto vyrobené lihoviny nezatížené spotřební daní a daní z přidané hodnoty byly bez příslušných povolení správce daně převáženy do dalších skladů a z nich distribuovány do volného oběhu, navíc tyto lihoviny nebyly označeny kontrolní páskou pro daňové účely nebo je obvinění částečně označovali páskami, které byly správcem daně přiděleny jinému výrobci, a to obchodní společnosti Pixar, s. r. o., jíž byly tyto kontrolní pásky odcizeny. Tímto způsobem byly vyráběny, skladovány a následně do volného oběhu dodávány alkoholické nápoje druhu vodka, meruňka, peprmintový likér a tuzemák, přičemž spotřebitelská balení uvedených lihovin byla opatřována etiketami skutečných výrobců Vapa Drink, s. r. o, Likérka Drak, s. r. o., Pixar, s. r. o., a M. P. Všichni obvinění se pak podíleli na tomto jednání konkrétním způsobem popsaným ve výroku o vině, v jehož rámci nejméně v době od počátku května 2005 do 13. 2. 2007 nelegálně skladovali, zpracovali a uvedli do oběhu nejméně 67 096 litrů lihovin, což představuje objem lihu 23 484 litrů, a tím zkrátili spotřební daň ve výši 6 223 260 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 182 419 Kč, a na obou daních tak způsobili českému státu zastoupenému Celním ředitelstvím Praha celkovou škodu ve výši 7 405 679 Kč. Z takového popisu skutku nepochybně vyplývá závěr o naplnění všech zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, resp. pomoci k němu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud k námitkám obviněných M. P. a M. Ž. dále uvádí, že v posuzované věci nešlo o zatajení zisku, kterého pachatel docílil jiným trestným činem než trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obvinění nezatajovali ani nezkreslovali příjem dosažený jinou trestnou činností, nýbrž od počátku jednali v rámci podnikatelské činnosti obviněného M. P. s cílem vyhnout se jejímu zdanění. Odlišná situace zmíněná obviněnými by pak nastala tehdy, kdyby pachatel nejdříve dosáhl zisku nějakým jiným trestným činem, a teprve poté by se ho snažil zatajit před správcem daně či dalšími příslušnými orgány veřejné moci. To ovšem není případ obviněných, jak Nejvyšší soud již výše zdůraznil, protože žádnému z obviněných nebylo kladeno za vinu spáchání jakéhokoli jiného trestného činu, z něhož by pocházel příjem (zisk) podléhající dani, kterou by zkrátili. Stejně tak výroba lihovin a jejich distribuce byla nelegální jen tím, že směřovala k jejímu zatajení před správcem daně a k nezaplacení spotřební daně.

Pokud jde o námitky obviněného M. Ž. vytýkající nesprávné zhodnocení podmínek pro použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., nepovažuje je Nejvyšší soud rovněž za opodstatněné. Jak totiž vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, (na něž v této souvislosti poukázal obviněný) a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1367/2011, ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. je z hlediska užití ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku (resp. i § 16 odst. 1 tr. zák.) významné jen potud, jestliže by soud dospěl v konkrétní věci k závěru o jeho použití. I když odvolací soud k této otázce neučinil žádné závěry, je z odůvodnění jeho rozsudku zcela nepochybné (viz zejména str. 12), že se ztotožnil s použitou právní kvalifikací soudu prvního stupně. Krajský soud v Praze pak v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 41) dospěl mimo jiné k závěru, že pozdější právní úprava účinná v době rozhodování o posuzovaném skutku (tj. trestní zákoník) je pro obviněné příznivější (zejména s ohledem na sazby trestu odnětí svobody v ustanoveních § 148 odst. 4 tr. zák. a § 240 odst. 3 tr. zákoníku). Z tohoto důvodu se již nemohl zabývat úvahami o materiální podmínce pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., což je postup, který odpovídá zákonu i výše citované rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Navíc, obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné okolnosti (a neshledal je ani Nejvyšší soud), které by odůvodňovaly v jeho případě závěr o nenaplnění zmíněné materiální podmínky k tomu, aby bylo přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (viz rozhodnutí pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.), i kdyby byl jím spáchaný skutek posouzen podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009.

Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou rovněž námitku obviněného M. P., v které s poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu soudům nižších stupňů vytkl, že důsledně neřešily údajný rozpor mezi normami evropského práva a českého práva v otázce vzniku daňové povinnosti u spotřební daně z lihu. Jak totiž vyplývá z ustanovení čl. 20 a 21 směrnice Rady Evropských společenství ze dne 19. 10. 1992 č. 92/83/EHS, o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů, předmětem daně z lihu jsou výrobky označených kódů, jejichž skutečný obsah alkoholu přesahuje 1,2 % objemových, resp. 22 % objemových, přičemž spotřební daň se vypočítává z hektolitru čistého alkoholu. To znamená, že se v žádném případě nezdaňuje celý výrobek, ale pouze ta jeho část, která obsahuje čistý alkohol v uvedených objemech. Stejný princip pak zakotvují v České republice i ustanovení § 67 a § 69 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Daňová povinnost je tedy v obou zmíněných právních normách (evropské i české) vyjádřena shodně a dostatečně určitě, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu zde nevznikají žádné pochybnosti o souladu citovaných ustanovení zákona o spotřebních daních s příslušnými články shora uvedené směrnice, jak je shledal obviněný ve svém dovolání. Z těchto důvodů proto nebyl v posuzované věci namístě ani postup podle § 9a tr. řádu směřující k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie, takže použití vnitrostátní právní normy České republiky bylo správné a v souladu s normou práva Evropské unie.

Nejvyšší soud se dále zabýval tou částí dovolání obviněného M. H., v níž nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů ohledně vzniku daňové povinnosti a považuje ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku za právní normu s blanketní dispozicí, takže soudy nižších stupňů údajně byly povinné odkázat na příslušné mimotrestní právní předpisy. Tyto námitky obviněného sice částečně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je neshledal důvodnými.

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, přičemž spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Citovaná skutková podstata nemá blanketní dispozici, tj. neodkazuje na mimotrestní právní normu, jak se mylně domnívá obviněný M. H., ale obsahuje určité normativní znaky (vyjádřené pojmy daň , clo atd.), které je třeba vykládat a posuzovat v souladu s předpisy právních odvětví stojících mimo trestní právo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005), což soudy nižších stupňů učinily. Pokud jde o vznik daňové povinnosti u spotřební daně z lihu, jejíž existenci obviněný M. H. zpochybnil, je třeba především odkázat na ustanovení § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku), podle kterého daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropských společenství nebo dovozem vybraných výrobků na daňové území Evropských společenství. Podle § 3 písm. s) bodu 1. zákona o spotřebních daních se výrobou rozumí proces, při kterém vznikne vybraný výrobek. Přitom je nezbytné důsledně rozlišovat mezi pojmy vznik daňové povinnosti (§ 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních), vznik povinnosti přiznat a zaplatit daň (§ 9 zákona o spotřebních daních), plátce daně (§ 4 zákona o spotřebních daních) a předmět daně (§ 7 zákona o spotřebních daních). Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, předmětem daně z lihu je líh obsažený ve vybraných výrobcích, jestliže jeho obsah v těchto výrobcích činí více než 1,2 % objemových etanolu a nejde-li o výrobky uvedené pod kódy vyjmenovanými v § 67 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Plátcem spotřební daně z lihu jsou mimo jiné osoby, které skladují tento líh [viz § 66 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních]. Přitom podle § 9 a § 68 písm. d) zákona o spotřebních daních vzniká povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z lihu již dnem nabytí, prodeje nebo zjištění nezdaněného lihu uvedenými osobami nebo lihu, který právnické či fyzické osoby vyrobily bez povolení. Skutečnost, zda je líh zdaněn, musí plátce prokázat podle § 74 zákona o spotřebních daních. V této souvislosti je potřebné zdůraznit, že stejné povinnosti má i ten, kdo uvádí výrobky obsahující líh, který je předmětem daně podle § 67 zákona o spotřebních daních, do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky.

Z citovaných ustanovení zákona o spotřebních daních tedy vyplývá, že pro vznik povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň z lihu a pro její případné zkrácení není podstatné, zda pachatel skutečně vyrobil vybraný výrobek, neboť zákon o spotřebních daních stanoví pro tuto povinnost zvláštní podmínky, včetně určení okruhu plátců daně. Vznik daňové povinnosti je totiž poněkud obecnější pojem než vlastní povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň. Osoba, která vyrábí vybrané výrobky, není ani vždy totožná s osobou, které vzniká povinnost přiznat a zaplatit daň podle § 9 a § 68 zákona o spotřebních daních. Ostatně obecné ustanovení § 4 zákona o spotřebních daních, které vymezuje okruh plátců spotřebních daní, neoznačuje za plátce těchto daní osobu, které vznikla daňová povinnost, nýbrž toho, komu vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň [viz § 4 odst. 1 písm. a), b), e), g) zákona o spotřebních daních]. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zatímco obviněný M. H. byl osobou, které v posuzované věci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z lihu podle citovaných ustanovení zákona o spotřebních daních, obviněný M. L. se jako pomocník podílel na tom, aby M. H. jako hlavní pachatel nesplnil uvedené povinnosti, čímž mu pomohl zkrátit spotřební daň ve výši odpovídající spáchání činu ve velkém rozsahu ve smyslu § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Námitky, jimiž posledně jmenovaný obviněný zpochybňoval vznik daňové povinnosti, jsou proto nedůvodné.

K dovolání obviněné E. H. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že její námitky nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila ve svém dovolání. To platí i o tvrzení obviněné, jímž zpochybnila naplnění subjektivní stránky pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, protože je založila výhradně na zpochybnění skutkových zjištění a soudům nižších stupňů nevytýkala žádné vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Jak je navíc zřejmé z popisu skutkových okolností obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, která Nejvyšší soud není oprávněn zpochybňovat, obviněná se dopustila pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přičemž jednala v úmyslu umožnit obviněným M. P. a M. H., aby zkrátili spotřební daň z lihu. Uvedený závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných skutečností rozvedených v jeho odůvodnění, zejména pak z toho, že obviněná neměla uzavřenou řádnou pracovní smlouvu a že za těchto poměrně podezřelých okolností nakládala se zbožím, o kterém i člověk běžně se neorientující v daňové problematice ví, že takové dispozice podléhají určitým pravidlům.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění M. P., M. H. a M. Ž. podali proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání těchto obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

V případě dovolání obviněných M. L. a E. H., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tito obvinění i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněných M. P. a M. L., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 14. 8. 2013


Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y