5 Tdo 290/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 290/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2009 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 4 To 32/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 4/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 10 T 4/2004, uznán vinným trestnými činy zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 3 tr. zák., zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutky konkretizovanými pod body I. až VI. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl obviněnému J. M. uložen podle § 128 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech na dobu 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto i o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená obchodní společnost R.-R. C. S., s. r. o.

Z podnětu odvolání obviněného J. M. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 4 To 32/2008, podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému J. M. uložil podle § 128 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkonu mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. pak Vrchní soud v Olomouci uložil obviněnému, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou spáchanými trestnými činy. Dále odvolací soud podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech na dobu 5 let.

Obviněný J. M. podal dne 30. 12. 2008 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování, přičemž zpochybňuje i správnost postupu soudu při provádění některých důkazů. V uvedené souvislosti obviněný považuje za pochybení soudů obou stupňů i to, jak hodnotily výpovědi svědků R. T. a M. T. Pokud jde o skutky popsané pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný poukazuje na nesprávné použití ustanovení § 211 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k výpovědi svědka J. B. Obviněný rovněž namítá, že v případě skutku popsaného pod bodem V. ve výroku o vině soud prvního stupně porušil právo obviněného na spravedlivý proces, pokud nerespektoval pravomocné rozsudky civilních soudů, které byly vydány ve věci týkající se ochranné známky R. B. . Jak dále obviněný vytkl, soudy nižších stupňů zde nevycházely důsledně z ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., o čemž podle jeho názoru svědčí i jejich nepřesvědčivé závěry k otázce rozdílných principů občanskoprávního a trestního řízení. V další části svého dovolání obviněný poukazuje na nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody, přičemž namítá nesprávné použití ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. a zdůrazňuje i dosavadní délku trestního řízení. Obviněný považuje postup soudů nižších stupňů za porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Závěrem svého dovolání obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolání neobsahuje prakticky žádné námitky, kterými by obviněný vytýkal vadné právní posouzení trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Jak dále státní zástupce uvádí, obviněný svými námitkami převážně zpochybňuje skutková zjištění vtělená do příslušných skutkových vět výroků o vině, popřípadě jimi vytýká údajné procesní vady při provádění důkazů. Takové námitky však podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani nenaplňují žádný jiný dovolací důvod. Státní zástupce pak poznamenává, že za námitky hmotně právního charakteru lze pokládat jen tu část argumentace obviněného, v níž poukazuje na rozdílné posouzení věci v trestním a v občanskoprávním řízení. Podle názoru státního zástupce jsou však tyto námitky natolik nekonkrétní, že je nelze považovat za odpovídající dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení. Navíc v případě nekalosoutěžních jednání, kterých se týkal skutek pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, není vyloučeno, aby v době rozhodování soudu v občanskoprávním řízení došlo ke změně rozhodných okolností oproti době, kdy byl spáchán posuzovaný skutek. Podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ani námitky obviněného směřující proti výroku o trestu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. M. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, byla-li určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný J. M. převážně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným, a své výhrady zaměřil i proti procesnímu postupu soudů obou stupňů, který vedl ke zjištění tohoto skutkového stavu. Obviněný dovodil své pochybnosti především ze skutečnosti, že soudy podle jeho názoru nesprávně vyhodnotily některé svědecké výpovědi (zejména výpovědi svědků R. T. a M. T.) a další důkazy provedené v posuzované věci. Současně obviněný ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně poukázal na nesprávné použití ustanovení § 211 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k výpovědi svědka J. B.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na něž dovolatel poukazuje.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. M. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak nenaplňuje ani ta námitka obviněného J. M., prostřednictvím níž vytýká soudům nižších stupňů, že v trestu, který mu byl uložen, nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení v posuzované věci a postupovaly i v rozporu s ustanoveními § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Obviněný proto považuje postup obou soudů za porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky. Podle ní je třeba posuzovat otázku přiměřenosti délky soudního řízení v každém konkrétním případě individuálně, proto ani nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, a Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nálezy ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).

Jestliže však v posuzované trestní věci i přes poměrně značný rozsah získaného prospěchu [více než 4 000 000,- Kč, tj. osminásobek značného prospěchu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 128 odst. 3 tr. zák.], způsobenou škodu a celkem 6 trestných činů, které spáchal obviněný J. M. jednotlivými skutky, soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 3 roků, tedy jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, která zde činí 2 roky až 8 let odnětí svobody, byla v jeho výměře nepochybně zohledněna i celková délka trestního stíhání. Ta dosáhla necelých 8 let (trestní stíhání bylo nejdříve zahájeno dne 4. 12. 2000 a pravomocně skončilo dne 3. 10. 2008), a doba, která uplynula od spáchání posledního skutku do pravomocného skončení věci, činí asi 7 let a necelé 3 měsíce. Přitom obviněnému byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu, což lze považovat u trestného činu patřícího mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy (§ 41 odst. 2 tr. zák.) za postup ve prospěch obviněného, k němuž došlo právě s přihlédnutím k poměrně dlouhé době, která již uběhla od spáchání posuzovaných skutků a po kterou bylo rovněž vedeno trestní stíhání. Tuto dobu tedy soudy nižších stupňů nemohly zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinily. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že délka trestního stíhání ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nejsou žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento dovolací důvod totiž podle ustálené judikatury (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci, není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních § 31 až § 34 tr. zák. Případnou nepřiměřenou délku trestního řízení pak lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného J. M., v jejímž rámci ohledně skutku popsaného pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zpochybňuje naplnění materiální stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. Námitky obviněného sice i přes svou nekonkrétnost formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je považuje za nedůvodné.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě dosahoval spáchaný čin vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty v zákoně se předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného J. M., který je vyšší než nepatrný. Obviněný totiž jako bývalý jednatel obchodní společnosti R.-R. C. S., s. r. o., jednal v rozporu s ustanovením § 48 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ), a to tím, že využil její zaregistrované ochranné známky a po určitou dobu (do 28. 5. 2000) nabízel zboží a služby ve prospěch obchodní společnosti R. B., s. r. o. (do 16. 12. 1999 podnikající pod firmou J. E., s. r. o.). Jak je dále patrné z příslušné skutkové věty uvedené pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný jednal popsaným způsobem i přesto, že obchodní společnost R.-R. C. S., s. r. o., používala ve své podnikatelské činnosti ochrannou známku R. , kterou měla zaregistrovanou v rejstříku ochranných známek vedeném u Úřadu průmyslového vlastnictví. Jak je tedy z těchto okolností patrné, obviněný jako jednatel obchodní společnosti R. B., s. r. o., zneužil registrované ochranné známky jiného subjektu, tj. majitele zmíněné ochranné známky, na jehož pověsti uvedeným způsobem parazitoval, neboť využíval jeho dobré pověsti na trhu s cílem opatřit ve značném rozsahu neoprávněné výhody obchodní společnosti, za kterou takto jednal. Obviněný pak popsaným způsobem získal na úkor jiného soutěžitele neoprávněnou výhodu, která mu (resp. jeho obchodní společnosti) zajistila příznivější postavení na trhu. Přitom zde vůbec nezáleží na okolnosti, zda a jaká škoda vznikla z jednání obviněného, protože ji zpravidla ani nelze přesně vyčíslit, ale zejména je podstatné, že škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák.

Proto nemůže obstát ani tvrzení obviněného J. M., podle něhož ve věci ochranné známky R. zde existují pravomocná rozhodnutí civilních soudů, jimiž bylo rozhodnuto mimo jiné i o žalobě na změnu obchodního jména obchodní společnosti R. B., s. r. o. Podle názoru Nejvyššího soudu je otázka posouzení rozlišovací schopnosti konkrétní ochranné známky pro účely trestního řízení předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, neboť se týká posouzení viny obviněného. Soud rozhodující v trestním řízení zde tedy není vázán pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v občanskoprávním řízení. V posuzované trestní věci obviněného to znamená, že soudy nižších stupňů si mohly samy učinit úsudek o tom, zda ochranná známka R. , kterou obviněný v inkriminovaném období použil k propagaci svých výrobků a služeb, byla pro běžného účastníka hospodářské soutěže zaměnitelná s ochrannou známkou jejího oprávněného majitele, tj. obchodní společnosti R.-R. C. S., s. r. o. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, přitom na str. 41 svého rozsudku podrobně vyložil vlastní úvahy a závěry k této otázce, přičemž Nejvyšší soud je považuje za správné, logické a odpovídající zákonu. Pouze nad rámec zmíněných názorů soudu prvního stupně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný byl zkušeným podnikatelem, který navíc aktivně působil i v obchodní společnosti R.-R. C. S., s. r. o., na jejíž úkor získal pro své podnikání neoprávněnou výhodu, a nepochybně věděl o její registrované ochranné známce. Obviněný tak jednal se znalostí všech rozhodných okolností, které podmiňují jeho trestní odpovědnost za trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. Obviněný si chtěl popsaným způsobem pouze ulehčit další podnikání v jiné obchodní společnosti, jejíž obchodní jméno po jeho změně obsahovalo již zmíněné tzv. silné prvky ochranné známky R. , jejímž majitelem byla a kterou od 29. 10. 1998 do 27. 12. 2006 užívala obchodní společnost R.-R. C. S., s. r. o. Takové jednání obviněného je tedy v rozporu se zájmy společnosti na dodržování pravidel hospodářského styku, konkrétně pak v rozporu s ustanovením § 48 obch. zák., které zakazuje parazitovat na pověsti jiného soutěžitele a jehož podstata spočívá v zákazu využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb takového soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl.

S ohledem na všechny zmíněné argumenty tudíž nelze dospět k závěru, že by snad posuzovaný skutek spáchaný obviněným J. M. neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu.

Obviněný J. M. tudíž naplnil skutkem popsaným pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. včetně znaku materiálního, jak správně rozhodl Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci. Právní posouzení tohoto skutku netrpí vytýkanou vadou, a proto jsou námitky obviněného v jeho dovolání neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y