5 Tdo 288/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník




5 Tdo 288/2013-69


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání, které podal obviněný
Ing. F. D.,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 445/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 47/2011, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. F. D.
odmítá
.


O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 39 T 47/2011, byl obviněný Ing. F. D. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zákoník ), a byl mu uložen trest odnětí svobody podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku v délce osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.


Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 445/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.



Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. F. D. dovolání prostřednictvím svých obhájců JUDr. Václava Vlka a Mgr. Jana Lžičaře. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti výroku o vině i proti výroku o trestu vysloveným rozsudkem soudu prvního stupně a opřel je o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve obsáhle zopakoval dosavadní průběh řízení včetně obsahu svého odvolání. Následně zpochybnil rozsah skutkových zjištění soudů a označil jej za neúplný. Podle jeho názoru soud nalézací i soud odvolací automaticky a nesprávně dovozovaly z legitimity cíle kontroly hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu též naplnění požadavku na legalitu provedení kontroly . Upozornil, že oba soudy se nevypořádaly s námitkami obhajoby, že kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu byla provedena v souladu s Kontrolním řádem kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a nikoli podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, jak tvrdil soud prvního stupně. Obviněný tak otázku, jaký právní předpis byl při provádění kontroly použit, označil za otázku hmotně právní a pro danou věc zcela zásadní, neboť pokud by byla kontrola provedena podle Kontrolního řádu kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, bylo by tím vyloučeno spáchání daného trestného činu. K naplnění jeho skutkové podstaty je totiž třeba, aby pachatel jednal v rozporu s právním předpisem, tím však označení Kontrolní řád nebyl. Obviněný dále vyjádřil pochybnost, zda by se zákon o státní kontrole pro kontrolu Nejvyššího kontrolního úřadu dal vůbec použít, neboť pro tuto situaci chybí procesní úprava, bez níž není možné výše uvedený zákon aplikovat. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky není ani zahrnuta mezi kontrolní orgány, jak jsou vyjmenovány v zákoně o státní kontrole. Ustanovení § 33 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, kterým je Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky svěřena kontrolní pravomoc, představuje podle mínění obviněného výjimku, na kterou nelze obecnou právní úpravu vztáhnout, a i z tohoto důvodu by měla být přijata právní úprava speciální, řešící možné sporné otázky jako např. námitky podjatosti či opravné prostředky. Kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu ze strany Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky není zákonem o státní kontrole vůbec předpokládána, jedná se totiž o dva orgány, které si nejsou vzájemně podřízeny. Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu je tak povinen střežit nezávislost svého úřadu vůči jiným orgánům státu a též i vůči Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, z jejíž strany by kontrola tohoto úřadu byla protizákonná a obviněný, jednajíc ve stavu krajní nouze, nemohl vyhovět jejím požadavkům. Jak již dříve dovolatel upozorňoval, v tomto případě se jedná o kompetenční konflikt mezi dvěma orgány veřejné moci a tento nelze řešit trestním stíháním své osoby. Obecné soudy nevyčkaly rozhodnutí o ústavní stížnosti a správní žalobě, které v dané věci obviněný podal, a místo toho si fakticky přisvojily právo na konečné právní posouzení věci. Obviněný dále namítl nedostatek zavinění, neboť své jednání konzultoval s řadou osob uvnitř Nejvyššího kontrolního úřadu i externích odborníků, snažil se tak zjistit rozsah svých zákonných povinností, jež by následně respektoval. Obviněný závěrem poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. II ÚS 451/2000, ve kterém Ústavní soud mj. uvedl, že Nejvyšší kontrolní úřad není orgánem veřejné moci rozhodujícím o právech a povinnostech a tedy úřadem v běžně chápaném slova smyslu, z čehož lze podle obviněného dovodit, že jeho představitel nemůže být úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a tedy postrádá zvláštní postavení nezbytné pro naplnění skutkové podstaty daného přečinu.


Vzhledem k výše uvedenému obviněný Ing. F. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 445/2011 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.



Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného Ing. F. D. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jana Mrlíka. Ten ve svém vyjádření připomenul, že dovoláním obviněný opakuje argumentaci použitou již v odvolání a domáhá se tak dalšího přezkumu svých výhrad.


Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se obviněný pouze snaží rozmělnit podstatu případu v izolované kvazi-konflikty jednotlivých právních norem , z čehož pak dovozuje nezákonnost kontroly nařízené usnesením kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 23 z 18. 11. 2010. Za podstatnější ale státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství označil skutečnost, že skutková zjištění soudů jsou v souladu se znaky skutkové podstaty daného přečinu. Připomenul, že soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že v § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 je stanoveno, že hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu s majetkem státu včetně prostředků státního rozpočtu kapitoly Nejvyššího kontrolního úřadu kontroluje Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky nebo její orgán, který si pro tento účel zřídila nebo který tímto úkolem pověřila. Tento požadavek kontrolní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky splňuje, taktéž vyhovuje i zákonné definici uvedené v § 2 písm. d) zákona č. 552/1991. Kontrolní řád tohoto výboru není jedinou normou upravující činnost kontrolního výboru při výkonu kontroly, naopak, je zde komplexní obecně platná právní úprava této oblasti. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství taktéž odmítl závěr obviněného, že Nejvyšší kontrolní úřad není orgánem veřejné moci a tedy jeho představitel nemůže být úřední osobou, který podle názoru obviněného vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/2000, což jasně vyvrací obsah § 8 a § 19 a násl. zákona č. 166/1993. Závěrem svého vyjádření tak státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.



Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. F. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).


Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, k nimž došlo při aplikaci hmotně právních ustanovení především trestního zákona, event. jiných předpisů. Dopadá tudíž na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.


Ve svém dovolání se obviněný široce koncipovanou argumentací snažil zpochybnit relevanci podkladů pro výkon činnosti kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, neboť kontrolu Nejvyššího kontrolního úřadu nařízenou usnesením tohoto kontrolního výboru označil za nezákonnou. Pod uplatněným dovolacím důvodem však obviněný znovu jen zopakoval výhrady, na nichž založil svou obhajobu od počátku svého trestního stíhání a které tvořily také námitky uplatněné již v řádném opravném prostředku. Nutno předeslat, že soudy obou stupňů se zabývaly argumentací obviněného, jíž se snažil prosadit své přesvědčení o nezákonnosti svého postihu za zabránění provedení kontroly instituce, v jejímž čele v rozhodné době stál.


Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout svou judikaturu k dovolacímu řízení, podle níž v případech, kdy obviněný ve svém dovolání opakuje námitky obsažené již v odvolání, se kterými se ale soudy dostatečným způsobem vypořádaly, je takové dovolání třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).



Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že jako prezident Nejvyššího kontrolního úřadu s odpovědností vyplývající z jeho funkce, vědom si své povinnosti stanovené mu ustanovením § 14 odst. 1, 2 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na ustanovení § 48 odst. 1 věta druhá, zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, tedy povinnosti vytvořit základní podmínky k provedení kontroly, zejména poskytnout součinnost odpovídající oprávnění kontrolních pracovníků a v nezbytném rozsahu odpovídajícímu povaze činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu a jeho technickému vybavení, poskytnout materiální a technické zabezpečení pro výkon kontroly, písemnými podáními ze dne 16. 12. 2010 a ze dne 11. 1. 2011, odmítl poskytnout součinnost k provedení kontroly hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu s majetkem státu, včetně prostředků státního rozpočtu, kapitoly č. 381, za roky 2005 až 2010, která byla zahájena na základě usnesení kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 23 ze dne 18. 11. 2010, jímž byl stanoven rozsah kontroly hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu s majetkem státu, přičemž o poskytnutí součinnosti, potřebné pro provedení kontroly byl obviněný požádán usnesením kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 24 ze dne 18. 11. 2010, které bylo Nejvyššímu kontrolnímu úřadu doručeno dne 9. 12. 2010 spolu s oznámením o zahájení kontroly a seznamem dokladů a písemností, o jejichž předložení kontrolní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky žádal ve lhůtě do 17. 12. 2010, požadovanou součinnost neposkytl ani následně, čímž znemožnil provedení kontroly hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu s přidělenými rozpočtovými prostředky a svěřeným majetkem.


Nejvyšší soud i bez podrobnějšího dovolacího přezkumu pouze na podkladě napadených rozhodnutí a dovolání obviněného neshledal žádná pochybení v aplikaci příslušných hmotně právních ustanovení, tj. nejen trestního zákoníku, nýbrž i norem, jež se staly podkladem pro provedení kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu a jež vymezují práva a povinnosti subjektů kontroly, tj. kontrolovaných i kontrolujících. Tvrzení obviněného, že provedení kontroly nemělo zákonný podklad, nemá opodstatnění. Jak správně konstatoval již soud nalézací, stejný názor projevil i odvolací soud, v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, je zřetelně a naprosto srozumitelně zakotvena kontrolní pravomoc Poslanecké sněmovny, či orgánu, který si pro tento účel zřídila nebo který tímto úkolem pověřila, nad hospodařením Nejvyššího kontrolního úřadu (dále ve zkratce jen Úřad ) s majetkem státu včetně prostředků státního rozpočtu kapitoly Úřadu. Znění citovaného zákonného ustanovení nedovoluje tudíž jakoukoli pochybnost o tom, že vůlí zákonodárců bylo umožnit i kontrolu tohoto nezávislého Ústavou definovaného kontrolního orgánu (viz čl. 97 Ústavy České republiky) a to již proto, že jeho existence a fungování je hrazeno ze státního rozpočtu. Bylo by totiž proti smyslu předmětu činnosti, k jejímuž výkonu byl tento Úřad zřízen, a jímž je právě kontrola hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu, aby nebyl možný dohled nad hospodařením této kontrolní instituce, pokud náklady na její provoz jsou hrazeny výlučně ze státních peněz. Nejen z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud za minimálně nerozumnou snahu obviněného prosadit svůj názor o nekontrolovatelnosti Úřadu a označit snahu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o provedení kontroly za zásah proti nezávislosti Úřadu. Již Ústavou definovaná nezávislost Úřadu znamená především jeho nezávislost na ostatních ústavních orgánech a nachází svůj výraz především v neslučitelnosti funkcí členů Úřadu s funkcí poslance, soudce, státního zástupce, s funkcí ve veřejné správě či orgánech územní samosprávy nebo jinou placenou funkcí. Vnitřní hospodaření Úřadu však nesouvisí s výkonem pravomocí, jimiž jsou nadáni jednotliví členové Úřadu a jež mají vykonávat vůči objektům kontroly s hospodařením se státním majetkem. Nezávislost Úřadu viděná očima obviněného by v podstatě znamenala neomezenou možnost využívat prostředky státu ke svému fungování, aniž by bylo umožněno dohlížet na čerpání státního majetku v rámci vnitřního hospodaření této instituce. Úřad by pak sice mohl kontrolovat způsob využívání peněz ze státního rozpočtu jinými subjekty, tj. navenek, avšak sám by nebyl kontrolovatelný ohledně shodné činnosti vyvíjené dovnitř Úřadu. Takové situaci mělo zabránit právě již citované ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb.


Kontrolní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále ve zkratce Poslanecká sněmovna ) je zřízen jako orgán sněmovny v souladu s ustanovením § 32 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, a Poslanecké sněmovně je podle § 34 odst. 1 téhož zákona ze své činnosti odpovědný. Tento výbor vykonává podle § 34 odst. 2 cit. zákona věci, které mu přikáže Poslanecká sněmovna, a věci, na jejichž projednávání se usnese. Tento kontrolní výbor byl usnesením č. 1278 Poslanecké sněmovny ze dne 12. června 2009 pověřen na podkladě ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb., kontrolou hospodaření Úřadu s majetkem státu, včetně prostředků státního rozpočtu kapitoly 381 Úřadu. S ohledem na předmět činnosti, který měl být kontrolou hospodaření Úřadu realizován, je rovněž nesporné, že orgán Poslanecké sněmovny, jež je zásadně orgánem zákonodárným, měl vykonávat činnost orgánu státní správy. K tomu Poslaneckou sněmovnu zmocnilo právě ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 166/2001 Sb., jež jí pověřilo kontrolou hospodaření Úřadu. Průběh kontroly a její cíl byl vymezen usnesením kontrolního výboru Poslanecké sněmovny a v důsledku vykonávání činnosti správního orgánu bylo také v souladu s právní úpravou použití příslušných ustanovení zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Kontrolní výbor Poslanecké sněmovny byl zřízen právě za účelem výkonu kontrolní činnosti, tudíž není pochyb o tom, že jej lze podřadit pod ostatní orgány státní správy, do jejichž působnosti náležití specializovaná kontrola , jak subjekty oprávněné k výkonu kontroly vymezuje § 2 písm. d) zákona č. 552/1991 Sb. Ani v tomto ohledu proto nelze výtkám obviněného přisvědčit.


Stejně tak nemá Nejvyšší soud pochybnost o tom, že obviněnému nechyběly speciální vlastnosti, jež musí mít pachatel přečinu podle § 329 tr. zákoníku. Trestní zákoník v obecné části, konkrétně v ustanovení § 127 odst. 1 vymezuje pojem úřední osoba . Těmto osobám zákon na jedné straně poskytuje zvýšenou ochranu při plnění úkolů ve prospěch státu nebo celé společnosti, na druhé straně však je od těchto osob vyžadována i zvýšená odpovědnost za výkon pravomocí, jimiž jsou vybaveny. Zákon č. 166/1993 Sb. vymezuje v § 8 postavení prezidenta a viceprezidenta Úřadu. Obviněný ve funkci prezidenta Úřadu na základě tohoto ustanovení řídil Úřad a jednal jeho jménem navenek, v jeho nepřítomnosti jej v plném rozsahu mohl zastoupit jen viceprezident. V § 127 písm. c) je za úřední osobu označen prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo
jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci
. Z citovaného ustanovení § 8 zákona č. 166/1993 Sb. jasně plyne, že obviněný jako prezident Úřadu plnil úkoly státu a používal přitom svěřené pravomoci. Obviněný byl v postavení vrcholného představitele Úřadu zřízeného k provádění kontroly hospodaření s majetkem státu, který sice sám nebyl oprávněn vynutit si nápravu jím zjištěných pochybení, avšak svá rozhodnutí jednak zveřejnil, jednak je postoupil orgánům státu, které již mohly přistoupit k případnému sankčnímu opatření za odhalená protiprávní jednání. Ani v rozhodnutí, na něž obviněný opakovaně poukazoval, Ústavní soud výslovně nevyloučil samotné vymezení Úřadu z orgánů veřejné moci, navíc ve smyslu, z něhož se pro účely trestního řízení, resp. trestní odpovědnosti fyzické osoby jako speciálního subjektu podle § 127 trestního zákoníku. V dovolatelem označeném usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 451/2000, byl předmětem ústavní stížnosti tvrzený zásah do základních práv stěžovatele, k němuž mělo dojít usnesením senátu Úřadu. Z postavení této instituce jen Ústavní soud dovodil, že provedením kontroly, resp. rozhodnutím senátu tohoto Úřadu, nemohlo dojít k narušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ledaže by Úřad překročil své kompetence. Interpretace tohoto rozhodnutí Ústavního soudu obviněným proto deformuje jeho obsah a nelze ji akceptovat. Na základě těchto skutečností ani Nejvyšší soud nemá žádnou pochybnost o tom, že prezident Úřadu je osobou obecně definovanou v § 127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tudíž může být jako speciální subjekt pachatelem přečinu podle § 329 tr. zákoníku.



Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný dokonce opakovaně nerespektoval dikci zákona a v postavení prezidenta Úřadu nesplnil povinnosti z této funkce vyplývající, tj. vytvořit základní podmínky k provedení kontroly hospodaření Úřadu, zejména poskytnout součinnost a materiální a technické zabezpečení pro výkon kontroly, jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 a 2 zákona č. 552/2001, o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska zavinění jednal v přímém úmyslu, jak správně dovodily soudy obou stupňů, a to nejen na podkladě samotného doznání obviněného, ale též z jeho konkrétních kroků, jež při odmítání součinnosti členům kontrolního výboru Poslanecké sněmovny činil, ale též díky jeho samotnému funkčnímu postavení a předpokladům úrovně znalostí platných právních předpisů.


V rozporu s obsahem zjištěných skutečností jsou tvrzení obviněného, jimiž obhajoval svůj odmítavý postoj k provedení kontroly hospodaření. Podnět k zahájení kontroly nemohl mít politicky či osobně motivovaný podtext, neboť měl původ přímo v jednání Úřadu konkrétně členů jeho Kolegia. Již v zápise z V. zasedání Kolegia konaného ve dnech 5. a 11. března 2009 je možné nalézt řadu výtek směřovaných vůči hospodaření Úřadu s majetkem státu, následkem čehož bylo posléze i přijato usnesení Kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu č. 6/V/2009 ze dne 11. března 2009, ve kterém bylo konstatováno mj. nehospodárné hospodaření s majetkem státu (byty) a s peněžními prostředky (nájemné, umělecká díla) či neúměrný růst běžných výdajů na jednoho zaměstnance při klesajícím počtu zaměstnanců, zejména kontrolorů. Nejvyšší soud tak musí odmítnout argumentaci obviněného, že jeho povinností bylo střežit nezávislost Úřadu i vůči jiným orgánům státu, jež by snad mohly mít zájem na tom, aby tento orgán nevykonával kontrolní činnost, za jejímž účelem byl zřízen.


Přestože poslední doplnění dovolání obviněný předložil již po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, považuje Nejvyšší soud za vhodné jen stručně se vyjádřit k jeho argumentům, jimiž opětovně podporoval správnost své úvahy o nezákonnosti požadavků kontrolního výboru Poslanecké sněmovny vůči němu jako prezidentu Úřadu. Dovolatel totiž odkázal na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 11A 138/2010, jímž soud zrušil rozhodnutí Poslanecké sněmovny z 16. 4. 2010 o potvrzení rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké sněmovny z 3. 2. 2010 o uložení pokuty ve výši 50.000,- Kč obviněnému. Tímto opatřením byl postižen právě za neposkytnutí součinnosti při provádění kontroly hospodaření Úřadu. Závěry, které dovolatel z odůvodnění tohoto rozsudku Městského soudu v Praze vyvodil, vůbec neodpovídají jeho obsahu. Pokud by si skutečně prostudoval stanoviska soudu, k nimž v rámci své přezkumné činnosti dospěl a která se výrazně shodují s jeho odvolacími i dovolacími námitkami, nemohl by se dožadovat akceptování názorů Městského soudu v Praze soudem dovolacím. Z jednotlivých pasáží odůvodnění je totiž naprosto zřetelné, že i tento soud považoval provedení kontroly hospodaření Úřadu za naprosto legitimní, tj. učiněné na podkladě zákonného zmocnění (viz § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb.) kontrolním orgánem, který byl Poslaneckou sněmovnou delegován k její realizaci. Také aplikace zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, odpovídala výkladu, s nímž se městský soud ztotožnil, tj. včetně povinností, jež byly tímto zákonem kladeny na obviněného jako osobu zastupující kontrolovaný orgán. Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí Městským soudem v Praze v řízení o uložení pokuty bylo jednak nedostatečné resp. žádné odůvodnění výše této peněžní sankce, a dále skutečnost, že Poslanecká sněmovna, která rozhodovala o opravném prostředku nevyloučila při hlasování o něm ty poslance, kteří se podíleli na rozhodování věci v prvním stupni, tj. příslušné členy kontrolního výboru Poslanecké sněmovny, kteří rozhodovali usnesením ze dne 3. 2. 2010, čj. KV/3.2.10/017K. V žádném případě tak nelze přisvědčit obviněnému, že tímto rozhodnutím Městského soudu v Praze byla zpochybněna vina v trestním řízení či dokonce odpadl důvod k jeho konání. Nutno zdůraznit, že výrok o vině a trestu obviněného v žádném případě není založen či dokonce podmíněn uvedeným rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty ve správním řízení. Pokud Městský soud v Praze odkazoval mj. na rozhodnutí vydaná v tomto trestním řízení, činil tak pouze v té části, v níž vyjádřil svůj souhlas s výkladem o legitimitě prováděné kontroly kontrolním výborem Poslanecké sněmovny s tím, že i senát městského soudu se s ním ztotožnil a nemá důvodu se od něj odchýlit (viz str. 13 citovaného rozsudku Městského soudu v Praze).


Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o správnosti právního posouzení zjištěných skutkových okolností v trestní věci obviněného Ing. F. D. Dovolání, které podal proti usnesení Městského soudu v Praze, proto posoudil jako nedůvodné. Z velké části jeho dovolací námitky ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud ano, musel je Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 26. června 2013


Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová