5 Tdo 28/2007
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 28/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným P. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 10 To 132/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 4/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 5 T 4/2005, byli obvinění E. K. a P. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se oba dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 odst. 1 tr. zák., dále trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Obviněný J. S. byl pak uznán vinným organizátorstvím ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestným činům loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému E. K. podle § 234 odst. 2 tr. zák., § 42 odst. 1, 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 91 T 18/2004, který nabyl právní moci 29. 3. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému P. Š. byl podle § 234 odst. 2 tr. zák., § 42 odst. 1, 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněnému J. S. byl podle § 234 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 10 To 132/2005, kterým k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněného J. S. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tomuto obviněnému podle § 234 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných J. S. a P. Š. byla tímto rozsudkem zamítnuta jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný P. Š. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přestože obviněný v dovolání výslovně nevymezil jeho rozsah, je z jeho obsahu zřejmé, že směřuje toliko proti výroku o vině popsanému pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal napadeným rozsudkem odvolacího soudu nezměněn.

Dovolatel především zpochybnil kvalifikaci jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť trestný čin loupeže, kterého se dopustil v minulosti, byl typově naprosto odlišný od posuzovaného jednání a s ohledem na časový odstup se nemohl stát podkladem uvedeného právního posouzení. Stejně tak podle jeho názoru neobstojí závěr, že se obviněný dopustil činu jako člen organizované skupiny. Jednání nebylo předem naplánované ani organizované, obviněný se s ostatními osobami domluvil těsně před spácháním trestného činu a od J. S. dostal jen obecné instrukce. K provedení vloupání došlo spontánně a také prodej odcizených věcí byl velmi chaotický. Domluva obviněných tedy byla formována až v průběhu samotných událostí. Další své námitky uplatnil obviněný proti naplnění kvalifikačního znaku způsobení těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Výsledky znaleckého zkoumání zdravotního stavu poškozeného podle přesvědčení obviněného neumožňují použití kvalifikované skutkové podstaty, neboť na zdravotní stav poškozeného mělo zásadní vliv předchozí přepadení z roku 2000. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aniž by vyslovil další požadavek na postup dovolacího soudu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru se již soud druhého stupně vypořádal s námitkami obviněného a není pochyb o naplnění znaků organizované skupiny a těžké újmy na zdraví jednáním obviněného. Obdobně soudy nepochybily při kvalifikaci osoby dovolatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť také v období mezi spácháním trestných činů loupeže se dopouštěl další trestné činnosti. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Námitky dovolatele směřovaly výlučně proti právnímu posouzení skutku pod bodem 1) výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni, přestože většina argumentů vyvracejících použitou právní kvalifikaci je založena na polemice se skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud přitom veškeré námitky obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Podle tzv. skutkové věty rozsudku krajského soudu se obviněný dopustil jednání napadeného dovoláním společně s J. S. a E. K. v podstatě tím, že obviněný J. S. inicioval začátkem února 2004 v B. schůzku s obviněnými P. Š. a E. K., k níž poté došlo dne 9. 2. 2004 v S. Na této schůzce obviněný J. S. seznámil oba spoluobviněné s plánem na odcizení sbírky mincí a peněžní hotovosti. Následně dne 10. 2. 2004 v ranních hodinách všichni společně odjeli do obce S. u M. L., kde obviněný J. S. ukázal obviněným P. Š. a E. K. dům, patřící manželům R. a M. F., a řekl jim, že předmětné věci se nacházejí v trezoru domu, a poté, co telefonátem na pevnou linku manželů F. zjistil, že v domě je přítomna M. F., jim J. S. sdělil, pod jakou legendou se mají do domu dostat. Obviněný P. Š. s E. K. pak ještě téhož dne v době od 11:00 hod. do 12:00 hod. v souladu s instrukcemi do uvedeného domu vnikli, a to tím způsobem, že zazvonili a předstírali, že mají na prodej nějaké mince pro R. F. Když jim M. F. otevřela, obviněný P. Š. vytáhl maketu střelné zbraně, tuto přiložil M. F. k boku a oznámil, že je to přepadení. Poté jmenovanou zatlačili do domu, připoutali ji telefonním kabelem k židli, prohledali byt a dožadovali se vydání klíčů od trezoru, přičemž M. F. vyhrožovali, že jinak bude vše ještě horší. Posléze se neúspěšně pokusili trezor za pomoci různého nářadí vypáčit. Po příchodu R. F. tohoto odvlekli do kuchyně, udeřili ho pěstí a nakonec ho donutili k vydání klíčů od trezoru. Jednu část trezoru otevřeli a z trezoru i z jiných míst v domě odcizili sbírku mincí a ostatní věci popsané ve výroku citovaného rozsudku. Následně dům opustili, část odcizených věcí předali J. S. a část si ponechali. Odcizením věcí tak způsobili poškozeným R. a M. F. škodu v celkové výši 1.367.370,- Kč, poškozením trezoru, telefonního záznamníku, nábytku a dveří pak škodu v celkové výši 9.750,- Kč. V důsledku jejich jednání následně došlo u poškozeného R. F. ke vzniku těžké posttraumatické poruchy s tendencí k chronizaci, s níž se léčil od 13. 2. 2004 do dne vydání citovaného rozsudku a která ho dlouhodobě výrazněji omezovala na běžném způsobu života.

Jak je zřejmé z formulace i obsahu dovolacích námitek dovolatel brojil proti kvalifikaci popsaného jednání jako organizované skupiny převážně tím, že nesouhlasil s hodnocením jednotlivých důkazů, především výpovědí svědků manželů F. Sám charakterizoval průběh loupeže jako chaotický, spontánní bez podrobnější přípravy a konkrétní domluvy o jejím průběhu. Rovněž následný prodej odcizených věcí považoval za nahodilý. Jak vyplývá z uvedených okolností posuzovaného případu, je tvrzení, že jednání obviněných nebylo organizované ani předem naplánované a že obviněný se s ostatními osobami domluvil až těsně před spácháním trestného činu, v ostrém rozporu se skutkovým stavem věci, jak jej shledaly soudy nižšího stupně. Obdobně není v souladu s procesně zjištěným skutkovým stavem věci ani tvrzení, že domluva obviněných byla formována až v průběhu samotných událostí. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení posuzovat správnost těchto skutkových zjištění, neboť by tím překročil rámec přezkumu vymezený taxativně stanovenými dovolacími důvody. Nejvyšší soud tedy vázán zjištěným skutkovým stavem posuzoval naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže spočívajícímu v jednání organizované skupiny a považuje jej za správný.

Pojem organizované skupiny trestní zákon nevymezuje. Soudní praxe (viz č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.) za organizovanou skupinu považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se, aby na činnosti skupiny byla některá osoba zúčastněna jako organizátor ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., byť tomu tak často bývá. Dělba úkolů může být provedena organizátorem, ale stejně tak např. jedním z (přímých) pachatelů trestného činu. K plnění odlišných úkolů členy skupiny může dojít také konkludentním jednáním, tj. bez toho, že by úkoly byly některou osobou plánovány (přidělovány). Organizovaná skupina sice nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž ani např. existenci vůdčí osoby sdružení přidělující úkoly dalším pachatelům, jak je tomu u kvalifikovanější formy trestné součinnosti, tedy u zločinného spolčení (srov. § 89 odst. 17 tr. zák.).

Podle názoru Nejvyššího soudu z popsaného skutkového stavu věci nepochybně vyplývá, že se obvinění dopustili jednání jako organizovaná skupina. Jak konstatoval již soud prvního stupně (srov. str. 23 rozsudku), J. S. jako iniciátor vymyslel přepadení manželů F., o nichž věděl, že vlastní hodnotnou sbírku mincí. Za tímto účelem kontaktoval spoluobviněné E. K. a P. Š. Ukázal jim dům poškozených, informoval je o trezoru, v němž by se měly věci nacházet. Sám pak telefonicky zjišťoval přítomnost osob v domě a ověřoval tak předpoklady realizace spáchání činu. Ihned po loupeži provedené obviněnými v domě poškozených na ně čekal na předem dohodnutém místě, kde od nich převzal část odcizených věcí, které měl podle předchozí domluvy prodat a rozdělit se se spoluobviněnými o zisk, což i učinil. Také obvinění E. K. (ten převážně hlídal spoutané poškozené) a P. Š. (ten prohledával dům a páčil trezor) po popsané domluvě s J. S. postupovali na místě činu organizovaně ve společném úmyslu spáchat výše popsaný čin, přičemž zcela eliminovali odpor poškozených a vytvořili si podmínky pro rychlé dokončení trestné činnosti. Není tedy nejmenších pochyb o tom že obvinění tvořili sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž byla provedena určitá dělba úkolů mezi jeho jednotlivé členy (organizátora a přímé pachatele) a jehož činnost se v důsledku toho vyznačovala plánovitostí a koordinovaností. Jejich seskupení zvýšilo pravděpodobnost provedení trestného činu, zvýšilo účinnost jejich počínání a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Soudy nižšího stupně tedy nepochybily, když popsané jednání považovaly za čin organizované skupiny a tento fakt zohlednily v jeho právní kvalifikaci.

Pokud jde o správnost a opodstatněnost posouzení následku na zdraví poškozeného R. F., i tuto část dovolání obviněný založil v podstatě na skutkových námitkách. Dovolacímu důvodu totiž neodpovídají výhrady proti obsahu znaleckého posudku a rovněž tak hodnocení tohoto důkazu soudem.

V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že otázka, zda určité zranění je či není vážnou poruchou zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., je právní otázkou a její posouzení tedy přísluší výhradně soudu. Znalci přísluší stanovit diagnózu, tedy určit, o jaké zranění či onemocnění se jedná, popsat toto zranění či onemocnění, zaujmout stanovisko ke způsobu či mechanismu vzniku zranění či onemocnění a vyjádřit se ke způsobu, délce a průběhu léčení poškozeného, k případným následkům přetrvávajícím po skončení léčby apod. Úkolem soudu pak je porovnat skutková zjištění ohledně zranění poškozeného, učiněná na podkladě znaleckého posudku, se zákonnými znaky těžké újmy na zdraví, posoudit, zda jsou tato zjištění podřaditelná pod ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák., a v tomto rámci také zvážit, zda naplňují zákonný znak těžké újmy na zdraví.

Jak je zřejmé z rozsudku vrchního soudu (str. 7), již odvolací soud se s námitkou nedostatku následku činu v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného zabýval. Vrchní soud v Praze se neztotožnil s požadavkem obžalovaných o nutnosti doplnění znaleckého posudku či vypracování revizního znaleckého posudku, neboť znalkyně byla seznámena se všemi rozhodnými skutečnostmi, mj. i se stresovými situacemi, které poškozený prodělal v předchozí době. Jak konstatoval soud druhého stupně, rozvinutí posttraumatické stresové poruchy dala znalkyně jednoznačně do příčinné souvislosti s předmětnou trestnou činností. Stavy, kterými poškozený trpěl v době rozhodování odvolacího soudu a které měly již chronizující charakter (depresivní stavy a děsivé prožitky, poruchy spánku, pocit ohrožení aj.) pak nepochybně vypovídaly o podstatném omezení poškozeného v obvyklém způsobu života, když prognóza uzdravení byla podle odborných závěrů velmi špatná.

Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že posouzení zdravotních následků předmětného skutku bylo v trestním řízení předmětem dokazování a rozsah tohoto dokazování byl dostatečný pro získání potřebného skutkového podkladu pro právní závěr o následku trestného činu. Ohledně zdravotního stavu poškozeného R. F. byl MUDr. J. K. vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. č.l. 233 a násl.). Soud prvního stupně však také v hlavním líčení znalkyni podrobně vyslechl (srov. výpověď v hlavním líčení, č.l. 1516 a násl.). Ve své výpovědi znalkyně potvrdila znalost o předchozím přepadení obviněného, přesto zdravotní následky u poškozeného popsané v rozsudku přičítala výlučně posuzovanému jednání. O těchto odborných skutkových zjištěních znalkyně není možné pochybovat a soud není oprávněn je změnit. Není tedy možné přisvědčit námitce dovolatele, že znalkyně nevzala v úvahu následky dřívějšího přepadení poškozeného na jeho psychiku. Zjištěné skutečnosti pak i podle názoru Nejvyššího soudu odpovídají znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., přičemž s námitkou obviněného proti tomuto závěru se přesvědčivě vypořádaly již soudy nižšího stupně.

Nejvyšší soud nemohl dovolateli přisvědčit ani v námitce zpochybňující hodnocení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, pokud znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, a to za podmínky že tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným a že šlo o některý z trestných činů uvedených v § 41 odst. 2 tr. zák. Z hlediska naplnění této formální podmínky nezáleží na tom, jakou konkrétní společenskou nebezpečnost tento čin vykazoval a nezáleží na konkrétní výměře trestu za něj. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je však nutno hodnotit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu jak předchozího, jak byl v minulosti soudem zjištěn, tak i trestného činu souzeného. Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Tuto dobu nelze předem vymezit ani paušálně stanovit, vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody (srov. přiměřeně č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření, je třeba hodnotit celkový osobní profil pachatele, jeho charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je v této souvislosti také zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Analogické závěry k problematice posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy zaujímá rovněž ustálená judikatura obecných soudů i praxe Ústavního soudu (srov. č. 32/2001 Sb. rozh. tr. či Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 72).

Při hodnocení splnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. vzaly soudy obou stupňů v úvahu nejen skutečnost, že obviněný již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za tento trestný čin potrestán, ale také jej posuzovaly z pohledu, zda tento zvlášť závažný úmyslný trestný čin, který spáchal opětovně po svém předchozím odsouzení, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z materiálního hlediska.

Není pochyb o tom, že v posuzovaném případě se obviněný spácháním trestného činu popsaného pod bodem 1) rozsudku krajského soudu dopustil zvlášť závažného trestného činu ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák. Za další takový čin spáchaný obviněným v dřívější době je třeba považovat trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 1993, sp. zn. 1 T 7/93, kterým mu byl současně uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Trestného činu loupeže se podle tzv. skutkové věty tohoto rozsudku dopustil společně s M. B., když dne 28. 4. 1992 kolem 22:45 hod. v H. K. v Š. ulici, po předchozí dohodě v úmyslu zmocnit se i za použití násilí kabelek poškozených, fyzicky napadli H. H. a M. M., přičemž obviněný P. Š. vstříkl H. H. a částečně i M. M. do obličeje slzotvorný aerosolový prostředek a z ruky vytrhl H. H. kabelku s finanční částkou ve výši 1.930,- Kč a osobními věcmi v hodnotě 70,- Kč a obviněný M. B. se snažil násilím vytrhnout kabelku M. M., a poté převzal od obviněného P. Š. kabelku, kterou jmenovaný odcizil poškozené H. H., když v důsledku tohoto útoku obviněných došlo k pádu M. M. na zem a bylo jí způsobeno závažné zranění, a to zlomenina obou ramen stydké kosti vlevo, které si vyžádalo hospitalizaci od 29. 4. 1992 do 13. 5. 1992 a další následné omezení v běžném způsobu života poškozené, která se zejména po dobu 10 týdnů domácího léčení mohla pohybovat jedině s pomocí berlí .

Z hlediska doby, která uplynula od spáchání tohoto předchozího zvlášť závažného trestného činu obviněným, je významné, že z výkonu trestu uloženého za tento čin, resp. s ohledem na sbíhající se další trestné činy proti majetku, jichž se obviněný ještě před spáchání předchozí loupeže dopustil (a byl za ně odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody), byl obviněný podmíněně propuštěn dne 13. 4. 2002 se stanovením zkušební doby v trvání tří roků, tedy do 13. 4. 2005. K opětovnému spáchání zvlášť závažného trestného činu obviněným došlo sice s časovým odstupem více než jedenácti roků, avšak v době kratší dvou roků po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. výše citovaný judikát č. 6/1963 Sb. rozh. tr.) navíc ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z totožných důvodů nelze ani akceptovat tvrzení dovolatele, že po delší dobu vedl řádný život.

Nelze pominout vysoký konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu jak předchozího, jak byl v minulosti soudem zjištěn, tak i trestného činu souzeného. Tento stupeň nebezpečnosti je dán zejména následkem trestných činů, který v obou případech spočíval v závažné újmě na zdraví poškozené osoby způsobené násilným jednáním obviněných. V dřívějším případě sice poškození na zdraví napadené osoby nemělo charakter těžké újmy ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., avšak jednalo se o zlomeninu obou ramen stydké kosti, které si vyžádalo hospitalizaci v délce dvou týdnů a další následné omezení v běžném způsobu života poškozené. V posuzovaném případě pak počínání obviněného způsobilo vznik výše popsané těžké posttraumatické poruchy poškozeného, která ho dlouhodobě výrazněji omezuje na běžném způsobu života. Z hlediska okolností, za kterých byly trestné činy páchány a způsobu jejich spáchání pak nelze pominout, že v obou případech obviněný volil jako oběť útoku osoby, u kterých vzhledem k vyššímu věku bylo možno očekávat snížené možnosti jejich obrany. Bezohledný fyzický útok na starší osoby byl v obou případech motivován snahou obviněného opatřit si majetkové prostředky v podobě finanční hotovosti či jiných cenností. Přestože první z posuzovaných trestných činů se odehrál na veřejném prostranství a pozdější skutek se odehrál v domě poškozených, nemá tato odlišnost vliv na závěr o podobnosti a bezohlednosti obou skutků. Nelze proto přisvědčit tvrzení obviněného, že se jednalo o skutky typově naprosto odlišné, neboť z výše uvedeného vyplývá pravý opak.

Z hlediska celkové doby páchání trestné činnosti obviněným je třeba přihlédnout k již zmíněné okolnosti, že obviněný se pro vícečetnou trestnou činnost nacházel nepřetržitě po dobu takřka devíti roků ve výkonu trestu odnětí svobody. Když se pak v době kratší než dvou roků po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, navíc ve zkušební době podmíněného propuštění z tohoto výkonu, obviněný dopustil takto bezohledného a předem naplánovaného činu, nezbývá než konstatovat, že předchozí dlouhodobé působení tresty odnětí svobody na osobní profil obviněného nemělo patřičný výchovný vliv. Navíc je z výroku rozsudku krajského soudu patrné, že obviněný se v relativně krátké době dopustil hned několika protiprávních jednání. Právní následek v podobě výměry trestu podle přísnějších pravidel uvedených v § 42 odst. 1 tr. zák. je tak v daném případě odůvodňován nejen potřebou dalšího preventivně-výchovného působení na obviněného, ale zejména nutností represivního zásahu směřujícího k zabránění dalšího páchání trestných činů obviněným a k ochraně zájmů společnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy nedošlo v dané věci k nesprávnému hmotně právnímu posouzení ohledně naplnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nedošlo k pochybení v právním posouzení podle ustanovení hmotného práva a námitkám dovolatele nebylo možno v žádném ohledu přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání s poukazem na § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová