5 Tdo 265/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 256a odst. 1 tr. zák., § 256a odst. 2 tr. zák.



5 Tdo 265/2013 - 36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 14 To 365/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 15/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. M. odmítá.

O d ů v o d n ě n í


Obviněný Ing. M. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 3 T 15/2008, odsouzen za trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák. ), a podle § 256a odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle §§ 58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. soud uložil obviněnému také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu dvou a půl roku. Současně soud prvního stupně rozhodoval o nárocích poškozených tak, že zčásti vyslovil obviněnému povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. škodu uhradit, se zbytky svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř. a poškozenou společnost Pharmos, a. s. odkázal soud s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný Ing. M. M. , tak poškozená společnost GEHE Pharma Praha, spol. s r. o. Na jejich podkladě rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 14 To 365/2011, jímž obě odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

Obviněný Ing. M. M. podal proti rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. obviněný zahrnul výhrady proti postupu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jehož usnesením ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. KZn 278/2003, byla předmětná trestní věc podle § 25 tr. ř. per analogiam odňata Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Orlicí a k provádění dalších úkonů v trestním řízení přikázána Okresnímu státnímu zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou. Stalo se tak na základě usnesení tehdejšího okresního státního zástupce v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 6. 2003, č. j. Zn 1648/2003-8, jímž se JUDr. Pavel Kačírek podle § 30 odst. 1 tr. ř. per analogiam vyloučil z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, přičemž obě rozhodnutí byla učiněna před sdělením obvinění dovolateli, a neměl proto možnost se k nim vyjádřit. Podle obviněného jednak ani nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., a pokud by snad mohly být shledány, odpadly ještě před podáním obžaloby na obviněného, neboť JUDr. Pavel Kačírek byl odvolán z funkce okresního státního zástupce v Ústí nad Orlicí.

Nesprávné hmotně právní posouzení spatřoval obviněný především ve vadném vyhodnocení provedených důkazů, neboť soudy nevzaly v úvahu, že podnět k prodeji nemovitostí vzešel od společnosti VYRONA - EXPORT, s. r. o. Dále pak podrobně popsal průběh a zejména smysl dispozice s nemovitostmi. Ten spočíval v zachování kontinuity provozu lékárny, z čehož dovodil nedostatek objektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele. Popřel i existenci subjektivní stránky, neboť se snažil odvrátit stav insolvence, který však současně odmítal, a navíc poukázal na to, že s věřiteli uzavřel dohody o splátkách, a některým z nich byly dlužné částky skutečně uhrazeny. Vyslovil názor, že naopak získal prostředky pro úhradu již existujících splatných závazků, aniž by došlo ke snížení majetku obchodní společnosti 2 F, s. r. o. Další výhrady směřoval dovolatel proti znaleckému posudku, jehož výpočty nezohledňují splátkové kalendáře a dobu splatnosti závazků. Soudy dále nepřihlédly ani k dalšímu majetku obchodní společnosti 2 F, s. r. o., z něhož mohli být věřitelé uspokojeni. Obviněný upozornil na nutnost naplnění materiální stránky trestného činu a odkázal na rozhodnutí Nevyššího soudu a Ústavního soudu. Za pochybení soudů označil i jejich odmítnutí stanoviska svědka J. M. , jednajícího za společnost VYRONA EXPORT, s. r. o., který jasně prohlásil, že uvedená obchodní společnost se necítí být jednáním obviněného poškozena, když navíc sám tento svědek byl účastníkem některých kroků, jež soudy vadně považovaly za protiprávní. Vyloučením této obchodní společnosti z poškozených by došlo k tak velkému snížení škody, že by skutek musel být právně posouzen podle základní skutkové podstaty ustanovení § 256a odst. 1 tr. zák., a byl by tudíž promlčen. Odvolacímu soudu vytkl, že nepřihlédl k celkové době, která uplynula od spáchání činu, a to jak při rozhodování o vině tak i o trestu. V závěru svého podání dovolatel poukázal na to, že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který mu bylo sděleno obvinění, došlo k porušení ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a aby věc znovu přikázal soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové. Především upozornila na předcházející dovolací řízení v této trestní věci a kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud reagoval na veškeré námitky, jež tvoří podstatu jeho druhého dovolání. Nejvyšší soud vytýkal původně nesprávnou aplikaci zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů a nalézacímu soudu uložil věc znovu projednat a rozhodnout v intencích závazných pokynů. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznila, že jeho prostřednictvím se obviněný snažil uplatnit neexistující právo, pokud namítl, že věc byla odňata zákonnému státnímu zástupci, které trestní řád nezná. Připomněla, že místní, resp. pouze věcnou příslušnost státního zástupce upravuje vyhláška č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství. Jestliže došlo ke změně s ohledem na jasnou podjatost vedoucího státního zástupce, nemůže se jednat o závažnou ani podstatnou vadu řízení. Jedinou námitkou, jíž se Nejvyšší soud v předcházejícím rozhodnutí nezabýval, byla materiální podmínka trestnosti činu ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák., včetně možnosti použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství okolnosti zjištěné v této trestní věci odpovídají běžně se vyskytujícím případům, naopak nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nebezpečnost činu jakkoli snižovaly, a proto je třeba respektovat judikaturu, např. rozhodnutí č. 34/1976 a č. 26/1994 Sb. rozh. tr. Shrnula závěrem skutková zjištění, jejichž podstatou je to, že obviněnému se podařilo vyvést nemovitý majetek ze společnosti 2 F, s. r.o., a získat jej do svého vlastnictví, a to bez zatížení zástavním právem. S ohledem na trest odnětí svobody, který státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství považovala za mírný, je zřejmé, že v jeho výměře se odrazila právě i délka trestního řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal splnění formálních podmínek pro konání dovolacího řízení a zjistil, že obviněný Ing. M. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Jak vyplývá z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jedná se v projednávané trestní věci o druhé dovolání obviněného, kterým napadl odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 742/2010, jímž zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Vyhověl tak části dovolacích námitek obviněného Ing. M. M. , přičemž vyslovil poměrně zřetelně právní názor ohledně možného nového rozhodnutí v dané věci. Také se vypořádal s ostatními výhradami, které obviněný ve svém prvním dovolání vznesl. Pokud se přihlédne k samotnému obsahu obou mimořádných opravných prostředků, které obviněný v projednávané trestní věci uplatnil, je již na první čtení zřejmé, že je téměř totožný. Aktuální dovolání obviněný formuloval v podstatě způsobem, jakoby nestudoval předcházející usnesení dovolacího soudu, zopakoval totiž téměř totožným způsobem vady, které spatřuje v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli se Nejvyšší soud ve svém předcházejícím usnesení vypořádal se vším, na co obviněný znovu poukázal. Rovněž soud prvního stupně poměrně podrobným způsobem vysvětlil všechny významné okolnosti, které svědčí o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. a to jednáním obviněného včetně přímého úmyslu, jímž byl veden. Také odvolací soud reagoval na opakované námitky obviněného a v napadeném usnesení přiléhavě odkazoval na příslušnou část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, event. se s nimi sám vypořádal.

Důvodem kasačního rozhodnutí o prvním dovolání obviněného bylo nesprávné použití především zásad konkursního řízení, jak bylo upraveno v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu ke zjištění míry poškození jednotlivých věřitelů (vyjma samotného obviněného) při zohlednění existence zástavního práva na dotčených nemovitostech ve prospěch obchodní společnosti VYRONA EXPORT, s. r. o. Soudu prvního stupně bylo uloženo doplnit dokazování za účelem výpočtu poměrných částek, které měly jednotlivým věřitelům společnosti 2 F, s. r. o., připadnout při dodržení zásad poměrného uspokojení poté, kdy mělo dojít k realizaci zajišťovacího institutu zástavy ve prospěch společnosti VYRONA EXPORT, s. r. o., jako odděleného věřitele v konkursním řízení. Okresní soud v Ústí nad Orlicí respektoval všechny pokyny dovolacího soudu a v souladu s jeho právním názorem upravil skutkové okolnosti tak, aby odpovídaly zákonným předpokladům i soudní judikatuře týkající se míry poškození znevýhodněných věřitelů pachatele, který jednal ve prospěch dvou věřitelů, jimž poskytl větší plnění, než jaké jim náleželo podle zásad platných pro konkursní řízení. Nalézací soud tak učinil na podkladě doplněného znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Ladislavou Krásovou, přičemž výše zvýhodnění J. a Z. M. dosáhla částky 1.777.992,- Kč. S ohledem na původní výrok o vině v předcházejícím rozsudku okresního soudu a respekt k zákazu reformationis in peius v důsledku podaného dovolání jen obviněným, musel soud ponechat v popisu skutkových okolností částku nižší, která odpovídala jeho předchozím (vadným) skutkovým závěrům.

Soudy nižších stupňů v novém řízení plně respektovaly výsledky provedeného dokazování a závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem, vypořádaly se se všemi výhradami obviněného, jež uplatňoval v rámci své obhajoby a v opravných prostředcích. Přesvědčivým a naprosto srozumitelným způsobem vysvětlil již soud prvního stupně, proč argumenty obviněného, jimiž opakovaně odmítal respektovat skutkové závěry i jejich právní posouzení, musí být odmítnuty, a také v čem odporují provedeným důkazům. Stejně tak Nejvyšší soud v předcházejícím rozhodnutí poté, co vymezil oblast vadné části napadených rozhodnutí a potřebu nápravy, konkrétním a naprosto zřetelným způsobem vyvrátil ostatní dovolací námitky, které obviněný uplatnil a to k oběma dovolacím důvodům. Vzhledem k zákonnému požadavku stručnosti odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud jen připomene zásadní skutečnosti, jež vyvrací tvrzení obviněného, resp. zakládají jejich neopodstatněnost, a to v pořadí, v jakém je formuloval v druhém dovolání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je určen k nápravě procesních vad, které učiní soudy v řízení před nimi, neboť již z ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek může napadat pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a odstavec druhý citovaného ustanovení vymezuje okruh rozhodnutí ve věci samé . Obviněný proto mimo rámec dovolacího přezkumu vytýkal vadu rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jehož usnesením ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. KZn 278/2003, byla odňata předmětná trestní věc Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Orlicí a přikázána Okresnímu státnímu zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou. Navíc, jak již rovněž bylo uvedeno, konkrétní postup orgánů přípravného řízení respektoval rozhodnutí tehdejšího okresního státního zástupce o jeho vyloučení z projednávání věci obviněného, k němuž měl osobní vazby. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. proto obviněný uplatnil v rozporu s jeho zákonným vymezením.

Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Přestože se obviněný snažil formulovat své výhrady tak, že skutková zjištění soudů nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., je evidentní, že většina jeho námitek má skutkový charakter, neboť popírá zjištění soudů a snaží se je modifikovat ve svůj prospěch.

Okolnosti prodeje sporných nemovitostí, k němuž se dovolatel hned v úvodu svého podání opět podrobně vyjadřoval, byly již probrány jak soudy nižších stupňů, tak i v předcházejícím dovolacím rozhodnutí. Ani po novém projednání věci není důvodu cokoli měnit na závěru o účelovém jednání obviněného, které bylo naprosto zřetelně vedeno úmyslem vyvést ze společnosti 2 F, s. r. o., nemovitý (posléze i movitý) majetek, dosáhnout jeho odbřemenění zástavním právem a možnosti vlastní dispozice s ním. To vše se nakonec obviněnému podařilo, zjevně za součinnosti minimálně J. M. , a způsobem, který znamenal poškození věřitelů této obchodní společnosti, kterým se v následujícím konkursním řízení nedostalo takového plnění, které by jim náleželo, nebýt protiprávního jednání obviněného. S ohledem na zjištěné okolnosti není žádných pochyb o přímém úmyslu obviněného, o tom, že znal ekonomický stav společnosti a věděl o její insolvenci, nakonec to byl on sám, kdo krátce po prodeji movitých zásob podal návrh na prohlášení konkursu a ten skutečně prohlášen byl. Správně okresní soud na str. 9 svého rozsudku poukázal na výsledky konkursního řízení, jež jasně vyvrací obviněným opakované tvrzení o existenci dalšího majetku, z něhož mohli být věřitelé uspokojeni i přes zvýhodnění dvou uvedených věřitelů (viz str. 9 rozsudku okresního soudu, str. 8 a 13 usnesení odvolacího soudu a str. 12 předcházejícího usnesení Nejvyššího soudu). Stejné okolnosti vyvrací názor obviněného, že smyslem, resp. účelem majetkových dispozic bylo výhradně pokračovat v provozování lékárny, jak již bylo vysvětleno na str. 11 usnesení Nejvyššího soudu z 19. 10. 2010. Na str. 8 téhož rozhodnutí se také Nejvyšší soud zabýval otázkami rozdílnosti dvou forem úpadku, jak byly definovány v § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že společnost 2 F, s. r. o. byla v rozhodném období ve stavu insolvence a to po delší dobu a obviněný byl s touto skutečností obeznámen. Na tento závěr navazuje i otázka úmyslu na straně obviněného, viz str. 12, 13 rozsudku okresního soudu, str. 13 usnesení odvolacího soudu a též str. 11 předcházející usnesení Nejvyššího soudu. Skutečný záměr obviněného, o němž svědčí majetkové dispozice a také další navazující jednání či zjevná součinnost svědka J. M. , popsal již soud prvního stupně na str. 13 svého rozsudku ve druhém odstavci. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s tím, že obviněný postupoval především ve vlastním zájmu tak, aby odstranil zajištění z předmětných nemovitostí, k nimž by si ponechal vlastnické právo, resp. možnost další dispozice s ním. Počínal si však způsobem, který překročil rámec běžné podnikatelské činnosti a dokonce porušil normy, určené k ochraně majetkových práv věřitelů s trestní sankcí. Bez jakýchkoli pochybností bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, že obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti 2 F, s. r. o., jež se nacházela ve stavu insolvence, o němž věděl, ve dvou případech provedl majetkové dispozice, jejichž následkem bylo zvýhodnění věřitelů této společnosti, jimž se tudíž dostalo sice jen to, co by jim po právu patřilo nebýt stavu insolvence dlužníka, ale vzhledem k neschopnosti dlužníka uspokojit zcela všechny své věřitele, došlo plným uspokojením jednoho, resp. dvou z nich současně ke zkrácení ostatních. (Srov. č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.) Soud prvního stupně v naznačeném směru doplnil dokazování, správným způsobem aplikoval pravidlo poměrného uspokojení včetně postavení zástavního věřitele, a dospěl k jasným a nezpochybnitelným skutkovým zjištěním, které právně kvalifikoval v souladu s hmotným právem. V rámci dovolacího řízení neshledal tudíž Nejvyšší soud oprávněnost námitek obviněného proti novému rozhodnutí odvolacího soudu ani rozsudku jemu předcházejícímu.

Opodstatněnými nejsou ani výhrady obviněného proti naplnění materiální podmínky trestnosti činu. Jednak již soudy nižších stupňů se otázkou společenské nebezpečnosti řádným způsobem zabývaly a také ji zhodnotily v souladu se zákonnými hledisky i okolnostmi spáchání činu (srov. str. 13, 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 14 usnesení odvolacího soudu). Také Nejvyšší soud v předcházejícím rozhodnutí na straně 11 svého usnesení obecně připomněl judikaturu platnou v době účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. (na straně 13 rozsudku nalézacího soudu je zjevná písařská chyba označení tohoto zákona pod č. 240/1961 Sb.), na niž poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). U obviněného nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by mohly snižovat stupeň společenské nebezpečnosti předmětného jednání do takové míry, aby nebyla naplněna materiální podmínka trestnosti činu, tj. stupeň nebezpečnosti pro společnost byl vyšší než nepatrný. Stejně tak při zkoumání splnění podmínky použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., je nutné zásadně vycházet z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (viz např. č. 4/1965, 38/1980-II. Sb. rozh. tr.) U obviněného nelze zpochybnit naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., přičemž výše škody poměrně výrazně převýšila dolní hranici škody značné, tj. 500.000,- Kč (viz § 89 odst. 11 tr. zák.) Výraznou okolností, která přispívá k užití kvalifikované trestní sazby i s ohledem na delší dobu, jež uplynula od spáchání skutku, je zejména zištná pohnutka obviněného. Jak soudy obou stupňů tak i státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání závěrem shrnuly podstatu a výsledek majetkových transakcí, které obviněný podnikl, to vše za účelem vlastního prospěchu a na úkor oprávněných věřitelů. Okolnosti týkající se rodinného a zdravotního stavu obviněného nemohou ovlivnit úvahy o naplnění materiální podmínky trestnosti činu, kladnou roli může mít jeho dosavadní bezúhonnost. Stejně jako delší doba, která uplynula od spáchání činu, jíž však soudy zohlednily v rámci úvah o ukládaném trestu. S ohledem na způsob provedení činu, výši škody a zmiňovanou pohnutku by totiž jinak měl být obviněnému uložen přísnější postih, než jaký soudy zvolily. V době rozhodování o podaném dovolání bylo již v právní moci usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 3 T 15/2008, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 a byl mu podle článku IV. odst. 1 písm. b) rozhodnutí o této amnestii prominut trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s podmíněným odkladem na dva a půl roku. Ani postoj svědka J. M. ve vztahu k obchodní společnosti VYRONA EXPORT, s. r. o., který se vyjádřil v tom směru, že necítí poškození jednáním obviněného, a obviněný zdůraznil, že tento svědek si byl vědom veškerých jeho kroků, nemůže vést ke změně právní kvalifikace minimálně podle základní skutkové podstaty trestného činu podle § 256a odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž zcela pomíjí zásadní skutečnost, že svědek J. M. se takto vyjádřil jako statutární orgán právnické osoby, jejíž majetek je však oddělen od majetku svědka, byť byl jediným společníkem (srov. č. 26/2007-I., č. 41/2010 a č. 18/2006 Sb. rozh. tr.) Již bylo zmíněno, že tento svědek se zřejmě nechoval vůči obchodní společnosti, jejíž ekonomické zájmy měl jako statutární orgán hájit, vždy zcela v její prospěch, pokud poskytoval obviněnému součinnost a v podstatě mu umožnil zbavit se břemene zástavního práva na předmětných nemovitostech, dále i využití zajištění bývalých společníků 2 F, s. r. o., k uspokojení věřitelů, a odstranění nemovitého i movitého majetku, který mohl být alespoň částečně užit k uspokojení věřitelů, kterým se tak nemohlo v následném konkursu dostat většího než zcela minimálního plnění proto, že jmenovaná společnost úpadce již neměl žádný majetek použitelný ke splnění jeho závazků. Vyjádření svědka J. M. proto nelze vykládat ve prospěch obviněného, jak se snažil naznačit ve svém dovolání. Z výsledků doplněného dokazování vyplynulo, že společnost VYRONA EXPORT, s. r. o., byla jednáním obviněného poškozena, neboť jako oddělenému věřiteli se jí mělo dostat plnění ve výši 1.421.000,- Kč z výtěžku prodeje nemovitostí, resp. ještě 62.873,- Kč. Nestalo se tak právě díky zvýhodnění téhož svědka jako fyzické osoby (společně s manželkou Z. M. ) právě prodejem předmětných nemovitostí, když kupní cena nebyla uhrazena, ale byl proveden zápočet k pohledávkám obou jmenovaných svědků, které vznikly díky odkoupení pohledávek od obviněného, jež mu měly vzniknout v důsledku poskytování půjček obchodní společnosti 2 F, s. r. o.

Nejvyšší soud z uvedených stručně připomenutých důvodů tedy odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V naprosté většině svých argumentů se dovolatel ocitl mimo zákonné vymezení dovolacích důvodů, pokud některé z nich by mohly v jiných případech dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídat, neshledal je Nejvyšší soud důvodnými. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 27. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová