5 Tdo 254/2004
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 254/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 o dovolání, které podal obviněný P. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 3 To 50/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 123/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 6 T 123/2002, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněným D. Č. jednáním popsaným pod bodem III. výroku o vině zmíněného rozsudku, tedy tím, že v přesně nezjištěné době v první polovině července 2001 zakoupili 2500 padělaných DEM od spoluobviněného G. S. M. s vědomím, že jde o padělky, za dohodnutou cenu 4,50 Kč za 1 DEM, které ještě před jejich převzetím nabídl obviněný D. Č. V. H. za 5,50 Kč za 1 DEM, a v přesně nezjištěné době od počátku září 2001 do 10. 10. 2001 rovněž vědomě zakoupili nejméně 800 padělaných DEM od spoluobviněného V. C. D. za dohodnutou cenu 7,- Kč za 1 DEM, které posléze obviněný D. Č. neúspěšně nabízel jako padělky různým známým.

Za to byl obviněný P. H. podle § 140 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných D. Č., N. A. K., B. M. B., V. C. D., mladistvé M. S. a G. S. M.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný P. H. spolu s dalšími obviněnými odvoláními, která Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 3 To 50/2003, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 7. 8. 2003, jeho obhájci také dne 7. 8. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 6. 8. 2003.



Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný P. H. dne 16. 9. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovoláním. Obviněný je především přesvědčen, že dovolání je přípustné a že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále podle obviněného bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný poukazuje na to, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a ztotožnil se s použitou právní kvalifikací. Obviněný následně argumentuje výpovědí spoluobviněného V. C. D., z níž dovozuje, že peníze nebyly předány jemu, ale spoluobviněnému D. Č. Z výpovědi obviněného D. Č. potom podle obviněného P. H. dále vyplývá, že celá záležitost byla věcí dohody mezi spoluobviněnými V. C. D. a D. Č. Pokud jde o peníze, které předával B. R., obviněný tvrdí, že se jednalo o soukromou transakci a v jejím rámci předával pravé peníze. Ve vztahu ke znaleckému posudku, jímž byly posuzovány falešné bankovky vydané Ing. J. J., obviněný tvrdí, že s touto osobou nikdy nejednal, takže se ho uvedený zmíněný posudek netýká. Obviněný P. H. se dále v dovolání vyjadřuje k výpovědi svědka V. H., o níž se v podstatě domnívá, že byla nesprávně vyhodnocena v jeho neprospěch. Podle názoru obviněného byly podobně nesprávně hodnoceny i některé další výpovědi, takže z nich vyplývající závěry soudů dříve činných ve věci vychází toliko z pravděpodobnosti, pouhé možnosti či spekulace, a porušují tak princip in dubio pro reo . Obviněný současně v dovolání poukazuje na důkaz provedený čtením přepisu odposlechu telefonních hovorů a tvrdí, že při jeho provádění došlo k pochybení.

Závěrem svého dovolání obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o dovolání odložil výkon uloženého trestu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru podané dovolání neobsahuje zákonný odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, tudíž přichází v úvahu i jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Pokud by Nejvyšší soud považoval za dostatečné slovní vyjádření dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu uvedené v dovolání, přesto podle státního zástupce obviněný napadá výlučně skutkový základ napadených soudních rozhodnutí, když brojí především proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Státní zástupce se proto domnívá, že obviněný uplatnil toliko námitky skutkového charakteru, které neodpovídají zmíněným dovolacím důvodům. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud nashledá-li podmínky k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného P. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného P. H. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. O., CSc., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Praze dne 16. 9. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný P. H. odkaz na žádné z citovaných ustanovení trestního řádu nezmiňuje, avšak v rámci odůvodnění dovolání uvedl, že podle jeho názoru napadené usnesení ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání pro předchozí nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z tohoto slovního vyjádření je zřejmé, že obviněný tvrdí existenci dovolacího důvodu jednak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jednak podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. řádu.

Podstatu svých dovolacích námitek spatřuje obviněný P. H. v nesprávném hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, které podle něj porušily pravidlo in dubio pro reo . Dále obviněný namítá, že se nedopustil posuzovaného skutku tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen i odvolacím soudem, zejména že nepřevzal a nenabízel padělané peníze, ale činil tak výlučně jeho spoluobviněný D. Č. Naplnění dovolacích důvodů tedy obviněný P. H. shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy obou stupňů vycházely, resp. v hodnocení důkazů, které byly provedeny. Předpoklady pro posouzení svého jednání jako beztrestného tak obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění nebo vadné hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. řádu, které uplatnil obviněný P. H., přitom znamená, že předpokladem jejich existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6 a 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. H. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. vycházel z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [a to i v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. řádu.

Shora zmíněnými námitkami obviněného P. H. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti postupu soudů při hodnocení důkazů, zejména z hlediska údajného porušení pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného). Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný P. H. i přes své slovní vyjádření dovolacích důvodů obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Za těchto okolností netrval Nejvyšší soud na tom, aby dovolání obviněného obsahovalo odkaz na konkrétní ustanovení § 265b tr. řádu obsahující výčet dovolacích důvodů, protože by šlo o ryze formální postup a ani dodatečné doplnění takového odkazu by nemohlo nic změnit na tom, že obviněný podal dovolání z jiného než zákonem předpokládaného důvodu.

Zjištění skutečnosti, že dovolání bylo podáno z jiných než zákonem stanovených a tudíž přípustných důvodů, pak vedlo i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného P. H., jak se toho v dovolání domáhal. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné okolnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. řádu, proto ani zde předpokládaný postup nemohl být uplatněn.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y