5 Tdo 245/2013
Datum rozhodnutí: 09.07.2013
Dotčené předpisy: § 265 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 265 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 265 odst. 4 tr. zák.



5 Tdo 245/2013-48

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2013 o dovoláních, která podali obvinění Ing. V. Z. a Bc. M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 5 To 111/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 223/2010, t a k t o :

Na podkladě dovolání obviněných Ing. V. Z. a Bc. M. P. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 5 To 111/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 6 T 223/2010, byli obvinění Ing. V. Z. a Bc. M. P. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákon ), dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustili tak, že Ing. V. Z. jako předseda představenstva společnosti Polygrafia, a.s., (od 15. 5. 2003 přejmenovaná na Renedas, a.s.), se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 136/32, a druhý místopředseda této společnosti Bc. M. P., ačkoliv věděli, že se společnost Polygrafia, a.s., dlouhodobě nachází v platební neschopnosti a není schopna řádně plnit své splatné závazky, uzavřeli dne 17. 4. 2003 se společností Heidelberger Druckmaschinen Osteuropa Vertriebs GmbH (dále jen Heidelberger) smlouvu o nákupu polygrafických strojů, na jejímž základě prodali této společnosti ve smlouvě specifikované stroje za částku 750.000,- Euro, podle tehdy platného kurzu 23.696.250,- Kč, přičemž tyto finanční prostředky, které měly zůstat v majetku společnosti Polygrafia, a. s., vyvedli na základě oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 4. 2003, a to částku 350.000,- Euro na účet společnosti Mladá fronta, a.s., tehdy se sídlem v Praze 5, Radlická 1170/61, na účet číslo ........., vedený u Raiffeisenbank, a. s., a částku 400.000,- Euro na účet společnosti KAILASH, a.s., tehdy se sídlem v Praze 5, Radlická 1170/61, na účet č. ........ vedený u Raiffeisenbank, a. s., (část I. výroku o vině), navíc obvinění dne 20. 4. 2003 uzavřeli s D. R. B., zástupcem společnosti db Industrieberatung Buhl GmbH se sídlem v Německé spolkové republice, Augsburg, Wildtaubenweg 20, smlouvu o postoupení pohledávky a dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek, přičemž po předmětném započtení uznali neexistující pohledávku této společnosti ve výši 4.896.000,- Euro podle tehdy platného kurzu 154.591.200,- Kč na uhrazení ceny za nákup vázacího stroje MM Perfect Binder ve výši 977.000,- Euro s odkazem na kupní smlouvy ze dne 17. 7. 2002, za neuhrazené služby spojené s provozem tohoto stroje ve výši 2.569.000,- Euro s odkazem na smlouvy o poskytování služeb ze dne 17. 7. 2002 a za neuhrazené služby spojené s provozem a údržbou tiskařských strojů zn. MAN Polyman KBA RAPIDA 5 C, KBA Rapida 4 C včetně generální opravy ve výši 2.000.000,- Euro s odkazem na smlouvu o poskytování služeb ze dne 10. 10. 2002, ačkoliv věděli, že společnost Polygrafia, a.s. tímto nákupem stroj nezískala a nebyly realizovány žádné služby spojené s provozem výše označených strojů, přičemž následně se společnost db Industrieberatung Buhl GmbH přihlásila dne 2. 8. 2003 do konkursního řízení s neexistující pohledávkou ve výši 123.745.425,- Kč sníženou o částku 30.848.775,- Kč, postoupenou v mezidobí společnosti Techflor, s. r. o., svým jednáním tak obvinění způsobili věřitelům II. třídy pod body 001 088 uvedeným v listině uspokojených konkursních věřitelů, (konkurs vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 76/2003), vyjma věřitele 057 db Industrieberatung Buhl GmbH, škodu ve výši 23.696.250,- Kč, a uznáním neexistující pohledávky a následným přihlášením společnosti db Industrieberatung Buhl GmbH do konkursního řízení, pak měli v úmyslu připravit věřitele o další finanční částky, přičemž částka 136.545,13 Kč neoprávněnému věřiteli vyplacena nebyla (část II. výroku o vině).

Za tuto trestnou činnost byli oba obvinění odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozeným společnostem škodu, jak je podrobně uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále bylo rozhodováno podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř., kdy část poškozených byla odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody, část potom se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 napadli oba obvinění odvoláním, taktéž státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podal odvolání v neprospěch obou obviněných. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 5 To 111/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění Ing. V. Z. a Bc. M. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný Ing. V. Z. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což způsobuje vadnost napadeného rozhodnutí, tedy že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný reprodukoval popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku a poukázal na to, že jeho tzv. první část nebyla vůbec předmětem trestního stíhání, jež bylo proti němu vedeno. Dovolatel byl tak odsouzen za skutek, pro nějž nebyla podána obžaloba, resp. vůbec zahájeno trestní stíhání. Další vadu napadeného rozhodnutí spatřoval obviněný Ing. V. Z. v nesprávném právním posouzení institutu obchodního, resp. občanského práva spočívajícího v postoupení a zápočtu pohledávky, jejichž důsledkem byla úhrada závazků společnosti Polygrafia a.s. společnostem Mladá fronta, a.s. a KAILASH, a.s. Namítl, že ze strany soudů nebyl zjištěný skutkový stav správně právně kvalifikován, pokud v něm soudy vůbec spatřovaly protiprávní čin, neboť skutková zjištění neobsahují zákonné znaky daného ani žádného jiného trestného činu. Výše namítané nesprávné posouzení skutku pak podle obviněného vedlo k nesprávnosti navazujícího výroku napadeného rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody. Obviněný poukázal na některé výpovědi svědků a listinné důkazy, z nichž podle jeho přesvědčení vyplývá, že se nedopustil žádného protiprávního jednání. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. V. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 5 To 111/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 6 T 223/2010, a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 věc znovu projednat a rozhodnout.

Také obviněný Bc. M. P. opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl citované rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, kromě části, v níž byli poškození odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Hlavním argumentem obviněného bylo tvrzení, že napadené rozhodnutí se opírá o nesprávné posouzení právní otázky totožnosti skutku. Namítl, že na rozdíl od usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžaloby je v napadeném rozhodnutí kromě původně uvedeného skutku (část II výroku o vině) uveden skutek zcela nový (část I výroku o vině), pro který nebylo vůbec proti jeho osobě vedeno trestní stíhání. Nelze tudíž považovat označené rozšíření popisu skutku za jeho přípustné doplnění o rozhodné skutečnosti, ale soudy jej uznaly vinným zcela novým skutkem, pro který nebylo vedeno trestní stíhání, přičemž obviněný podpořil své tvrzení judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Svoji další námitku poté směřoval proti rozsahu dokazování, neboť ve věci nebyly podle jeho přesvědčení opatřeny dostatečné podklady ke zjištění přesné výše škody. Obviněný Bc. M. P. odmítl dále jakoukoli odpovědnost za jednání popsané ve druhé části výroku o vině, jehož součást tvoří jednání, k němuž mělo dojít v období před jeho členstvím v představenstvu společnosti Polygrafia a.s. Dále upozornil, že společnost db Industrieberatung Buhl GmbH měla své pohledávky u společnosti Polygrafia a.s. zajištěny zástavním právem z doby, kdy nebyl členem představenstva této společnosti, nemohlo tedy dojít k poškození ostatních věřitelů, neboť ti by až do hodnoty zpeněžení předmětné zástavy stejně z aktiv společnosti Polygrafia, a.s., uspokojeni nebyli. Soudy však k těmto skutečnostem vůbec nepřihlédly. Vadným je podle obviněného Bc. M. P. také výrok ukládající povinnost náhrady škody. Pokud by nebyl realizován prodej strojů společnosti Heidelberger, věřitelé s pohledávkami druhé třídy by neobdrželi vyšší uspokojení svých pohledávek v částkách, jak soud uvedl, jelikož by došlo pouze k tomu, že by byli oddělení věřitelé jako společnost CZ CREDIT REAL, k.s., přednostně uspokojeni ve vyšší míře, k uspokojení věřitelů druhé třídy by však nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému obviněný Bc. M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí.

K oběma dovoláním se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové. Poukázala nejprve na to, že námitka poukazující na nesprávné posouzení zásady zachování totožnosti skutku, kterou uplatnili oba obvinění, by neměla být uplatnitelná pod žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., ovšem v souvislosti s judikaturou Ústavního soudu nelze tento argument předkládat, neboť dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod, přičemž rozhodovací praxe nemá narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Oběma obviněnými uplatněnou námitku o porušení obžalovací zásady ve vztahu k jednání popsanému ve výroku o vině ohledně prodeje tam specifikovaného stroje je třeba považovat za důvodnou. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaujala shodný názor v otázce zachování totožnosti skutku ve vztahu k jednání týkajícímu se prodeje stroje rakouské obchodní společnosti s tím, že vzhledem k ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. je tento dílčí útok pokračujícího trestného činu poškozování věřitele nutné chápat jako samostatný skutek, pro který je nutné zahájit trestní stíhání proti obviněným. Souhlasně s obviněnými se státní zástupkyně proto domnívá, že skutek spočívající v prodeji vázacího stroje nebyl zahrnut v podané obžalobě, odsuzující rozsudek i usnesení odvolacího soudu jsou vadná a je třeba je zrušit. Ostatní námitky obviněných označila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedenému tedy státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných Bc. M. P. a Ing. V. Z. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. důvodnými a aby rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, zrušují v celém rozsahu a věc se vrací státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 k došetření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. V. Z. a Bc. M. P. podali svá dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou obecně přípustná [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. ř. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Zásadní otázkou, která je společná oběma dovoláním obviněných v této trestní věci, je totožnost skutku, jímž byli uznáni vinnými odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně se skutkem, pro který bylo proti obviněným zahájeno trestní stíhání a také podána obžaloba. Nejvyšší soud se proto vyjádří společně k dovoláním obou obviněných, neboť jsou téměř shodná v rozsahu i v argumentaci, jíž odmítají akceptovat rozhodnutí soudů nižších stupňů. Předmětem dovolacích výhrad nebyla jen otázka totožnosti skutku v užším smyslu, nýbrž nesprávné hmotně právní posouzení té části jednání, jež uvozuje popis skutkových zjištění ve výroku rozsudku a jež se vztahuje k prodeji polygrafických strojů společnosti Heidelberger Druckmaschinen Osteuropa Vertriebs GmbH a následné dispozici s pohledávkou z tohoto obchodu vzniklou. Nejedná se tudíž výlučně o procesní pochybení, jež je soudům v obou dovoláních vytýkáno, ale výhrady směřují v podstatě proti právnímu posouzení té části skutkových zjištění, jež nebyla popsána v podané obžalobě ani rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a které soudy považovaly za součást skutku, pro který bylo proti oběma obviněným od počátku vedeno trestní řízení. Nejvyšší soud proto mohl na podkladě obou podaných dovolání přezkoumat napadené usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející řízení včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Přitom zjistil, že obě dovolání jsou částečně důvodná a rozhodnutí odvolacího soudu bylo nutné zrušit.

Sporná část skutkových zjištění, která je předmětem výhrad obou dovolatelů, se týká jednání spočívajícího v uzavření smlouvy ze dne 17. 4. 2003 mezi společnostmi Polygrafia, a. s., a Heidelberger Druckmaschinen Osteuropa Vertriebs GmbH, se sídlem v Rakousku, o prodeji polygrafických strojů ze cenu 750.000,- Euro, resp. 23.696.250,- Kč podle tehdy platného kurzu, přičemž tyto finanční prostředky obvinění nevrátili do majetku společnosti Polygrafia, a. s., nýbrž je vyvedli na základě oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 4. 2003 na účty společnosti Mladá fronta, a. s. ve výši 350.000,- Euro a KAILASH, a.s., ve výši 400.000,- Euro. Teprve na popsané jednání navazuje další část skutkových zjištění, jejichž podstatou je uznání neexistující pohledávky společnosti Industrieberatung Buhl GmbH, se sídlem v Německé spolkové republice za nákup vázacího stroje a služby spojené s provozem tohoto stroje a s dalšími službami za údržbu dalších strojů, jíž obvinění zavázali společnost Polygrafia, a. s., k úhradě celkové částky 4.896.000,- Euro, tj. 154.591.200,- Kč, přičemž následně se jmenovaná německá obchodní společnost přihlásila do konkursu prohlášeného na majetek společnosti Polygrafia, a. s., resp. po přejmenování Renedas, a. s., s částkou 123.745.425,- Kč, neboť část své pohledávky postoupila další společnosti Techflor s. r. o.

Soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, právně posoudil uvedená skutková zjištění jako jediný trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákona, a to dílem dokonaný (v části týkající se prodeje stroje rakouské obchodní společnosti) a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákona. Nelze mít žádné připomínky k obecným úvahám soudů obou stupňů ohledně zásad posuzování totožnosti skutku, které vychází ze soudní judikatury a jež by za splnění všech významných skutečností byla použitelná v dané věci. K hmotně právnímu pochybení však došlo ve vztahu k jednání souvisejícímu s uzavřením smlouvy o prodeji strojů ze dne 17. 4. 2003, a to především z důvodu dispozic s pohledávkou, která společnosti Polygrafia, a. s., vznikla právě v důsledku této obchodní transakce. Podstatou jednání obviněných byl totiž prodej části majetku obchodní společnosti, jejímž jménem jednali, a mohou tak splňovat požadavek konkrétního subjektu, jímž může být fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby, jež činí v souvislosti s tímto svým postavením právní či jiné úkony za právnickou osobu (viz § 90 odst. 2 tr. zákona). Soudy totiž uvažovaly o možném právním posouzení popsaných skutkových okolností jako trestného činu poškozování věřitele, aniž by zohlednily všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a zvážily i možnosti jiné právní kvalifikace. Nabízí se totiž postih obou obviněných za trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zákona. Při bližším pohledu na skutečnosti, které se v rámci trestního řízení vůbec podařilo zjistit ve vztahu k nakládání s majetkem obchodní společnosti Polygrafia, a. s., je totiž zcela evidentní, že za prodané stroje náleželo dohodnuté plnění ve výši 750.000,- Euro do majetku společnosti Polygrafia, a. s., avšak v důsledku uzavření smluv o postoupení pohledávek obviněnými se tak nestalo a uvedená částka nebyla předána oprávněnému. Současně došlo k obohacení jiného, či jiných subjektů odlišných od společnosti Polygrafia, a. s. Této společnosti se totiž nedostalo žádné protihodnoty za její zcizený majetek, škoda tudíž vznikla na jejím majetku, aniž by ještě bylo zřejmé, že ve stejném rozsahu dochází současně ke způsobení škody na majetku jejích věřitelů. Primárně tak jednáním spočívajícím ve vyvedení kupní ceny za prodané stroje z majetku společnosti Polygrafia, a. s., byla poškozena tato samotná obchodní společnost, samozřejmě až v důsledku prohlášení konkursu na její majetek v době následující po uvedené obchodní transakci, také oprávnění věřitelé se nemohli uspokojit z vyvedeného majetku, neboť peníze za prodej strojů obvinění převedli ve prospěch jiných subjektů. Věřitelé již pak nemohli uspokojit své existující pohledávky z majetku těch subjektů, k jejichž obohacení došlo převodem části kupní ceny za majetek společnosti Polygrafia, a. s., neboť se jednalo o právnické osoby, s nimiž nebyli poškození věřitelé v závazkovém vztahu a neměli vůči nim žádnou splatnou pohledávku. Jedná se však již o druhotný následek, který vznikl až poté, co nastal prvotní, a to majetková újma obchodní společnosti Polygrafia, a. s., které nebylo za její majetek poskytnuto žádné protiplnění a škoda jako následek jednání obviněných nastala v majetkové sféře této obchodní společnosti. Zcizení částky 750.000,- Euro a obohacení jiných subjektů ve stejné výši mělo primární důsledek ve snížení majetku obchodní společnosti Polygrafia, a. s. Jednáním, ohledně něhož oba obvinění vznášeli výhrady týkající se totožnosti skutku, došlo fakticky ke škodě na majetku dlužníka, je nutné takový čin posoudit jako trestný čin se škodlivým následkem právě na tomto subjektu, v daném případě společnosti Polygrafia, a. s. Poškození věřitelů této obchodní společnosti, na jejíž majetek byl až po spáchání trestného činu ke škodě majetku dlužníka prohlášen konkurs, bylo až sekundárním následkem, neboť věřitelé se již nemohli uspokojit z majetku, který byl předtím obviněnými zpronevěřen.

Nakonec již soud prvního stupně v části odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku na str. 9 vyjádřil poměrně zřetelně skutečnosti, které svědčí o nutnosti posoudit jednání spočívající ve vyvedení částky 750.000,- Euro jako trestný čin zpronevěry podle 248 tr. zákona, nikoli jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zákona, jak poté soud učinil. Podle přesvědčení soudu totiž obvinění záměrně vyvedli částku odpovídající kupní ceně na účty společností Mladá fronta, a. s., a KAILASH, s. r. o., přičemž tuto transakci se snažili zakrýt smlouvou o postoupení pohledávky za rakouskou společností a dohodou o vzájemném zápočtu pohledávek se svědkem R. B. jednajícím za společnost Industrieberatung Buhl GmbH. Z uvedené části odůvodnění také plyne, že soud neuvěřil tvrzení obviněných o nutnosti nákupu papíru k dalšímu provozu společnosti Polygrafia, a. s., ani existenci závazku vůči společnosti KAILASH, s. r. o. Ve shodě s ním také soud druhého stupně považoval obhajobu obviněných za zcela vyvrácenou, a to i po doplnění dokazování k návrhu obviněných v rámci veřejného zasedání (viz str. 9, 10, usnesení Městského soudu v Praze). Jestliže plnění vůči společnostem Mladá fronta, a. s. a KAILASH, s. r. o., považovaly soudy za fiktivní, muselo dojít k obohacení obviněných, resp. jiného , a to v důsledku zcizení majetku ke škodě obchodní společnosti Polygrafia, a. s., jíž nebyla poskytnuta žádná protihodnota za prodané stroje. Vůči oběma obviněným, kteří vykonávali funkci statutárních orgánů této společnosti v rozhodné době, se jednalo o svěřený majetek, s nímž měli za povinnost nakládat výlučně ve prospěch obchodní společnosti. Důležitým znakem při právním posouzení této části skutkových zjištění pak je subjektivní stránka, tj. zda úmyslem obviněných bylo právě jednání poškozující majetek obchodní společnosti a obohacení sebe či jiného, jak vyžaduje trestný čin zpronevěry, nebo zda jednali výlučně s úmyslem poškodit věřitele obchodní společnosti Polygrafia, a. s. Dosud vyjádřené skutkové okolnosti, jakož i příslušné části odůvodnění obou napadených rozhodnutí, spíše svědčí o úmyslu obviněných obohatit sebe či jiného na úkor poškozené společnosti Polygrafia, a. s.

Za takové situace nebylo možné souhlasit s právním posouzením skutku spočívajícího v prodeji strojů, resp. úhrady kupní ceny ve prospěch jiných právnických osob než poškozené společnosti Polygrafia, a. s., jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákona. V této části výroku o vině došlo již ze strany soudu prvního stupně k nesprávnému právnímu posouzení skutku, přičemž stejného pochybení se dopustil i odvolací soud, který se s vadným postupem nalézacího soudu ztotožnil. Nejvyšší soud přesto na podkladě obou podaných dovolání zrušil pouze napadené usnesení Městského soudu v Praze, a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout, neboť se domnívá, že především s ohledem na dosavadní délku trestního řízení a zejména možnost nápravy zjištěné vady, zcela postačí, aby se věcí znovu zabýval jen odvolací soud. V rámci nového projednání odvolání obviněných bude nutné přihlédnout k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí dovolacího soudu, jež je soud nižšího stupně podle § 265s odst. 1 tr. ř. povinen respektovat, jakož i zásadu zákazu změny k horšímu vyjádřenou v § 265s odst. 2 tr. ř. Ačkoli se Nejvyšší soud podrobněji nezabýval otázkou totožnosti skutku, jež se stala zásadní jak pro dovolání obviněných tak i pro návrh na další postup ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k oběma dovoláním, bude v případě změny právního posouzení skutku týkajícího se prodeje strojů rakouské společnosti, resp. nakládání s finančními prostředky, jež měla obdržet společnost Polygrafia, a. s., jako strana prodávající, nutné zohlednit otázku předmětu trestního stíhání a obžalovací zásady v této trestní věci. Pokud totiž uvedená část jednání, resp. jeho následek netvoří součást skutku spočívajícího v uznání neexistujících pohledávek obchodní společnosti Polygrafia, a. s., tudíž v poškození jejích věřitelů, resp. pokusu o něj, není možné o takovém skutku rozhodnout. Odvolací soud se proto bude moci zabývat výlučně námitkami proti té části jednání a jeho následku, jež vyplynuly z obchodních vztahů mezi společnostmi Polygrafia, a. s., a Industrieberatung Buhl GmbH. Tomu pak musí přizpůsobit nejen právní kvalifikaci /vyloučeno bude použití alternativy pod písm. a) § 256 odst. 1 tr. zákona/, ale též rozhodnutí v adhezním řízení. Jím se Nejvyšší soud ve svém rozhodování nezabýval právě proto, že bude předmětem nového přezkoumání odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, z něhož musí teprve vyplynout způsob rozhodnutí o nárocích poškozených, které vznesli v rámci předmětného trestního řízení. V této části by bylo předčasné reagovat na námitky obou obviněných, jež v dovoláních uplatnili proti výroku o náhradě škody vysloveném v rozsudku nalézacího soudu. Je možné pouze předpokládat, že pokud v novém odvolacím řízení soud vysloví vinu obviněných v rozsahu tzv. 2. části skutku, pro který byla na obviněné podána obžaloba, musí změnit právní kvalifikaci jednání na pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a samozřejmě takovému výroku o vině přizpůsobit i výrok o náhradě škody. Potom by se staly výhrady obou odvolatelů směřující proti výroku o jejich povinnost k náhradě škody bezpředmětnými.

Jak je již naznačeno v úvodu tohoto rozhodnutí, shledal Nejvyšší soud obě podaná dovolání důvodnými pouze v části právního posouzení tzv. 1. části skutkových zjištění, jak jsou popsána v odsuzujícím výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Výlučně na podkladě této části obou dovolání rozhodl Nejvyšší soud o zrušení usnesení odvolacího soudu a o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu. Další výhrady obviněných, jež mají vztah k rozsahu provedeného dokazování a ke způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy provedené, nespadají pod uplatněný dovolací důvod a nemohou být podkladem přezkumu dovolacího soudu. Navíc je možné pouze vyjádřit nesouhlas s tvrzeními dovolatelů ve vztahu k jim vytýkanému procesnímu postupu zejména odvolacího soudu, neboť v rámci veřejného zasedání bylo vyhověno části jejich návrhů na doplnění dokazování a pokud se tak nestalo, městský soud naprosto srozumitelně a zejména přesvědčivě vysvětlil, proč neprovedl další obhajobou navržené důkazy (srov. str. 10, 11 napadeného usnesení). Nejvyšší soud pouze dodává, že rozsah dokazování je v dispozici soudu, vyjadřuje v Ústavě zakotvený princip nezávislosti soudů (čl. 82 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Rovněž Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil právo soudů nevyhovět všem důkazním návrhům stran, neboť soud je limitován rozsahem nezbytným pro rozhodnutí , tj. vychází ze zásady materiální pravdy , vymezené v § 2 odst. 6 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 100/11). Ani způsob, jakým soudy hodnotily důkazy vztahující se k jednání ohledně uznání neexistujících závazků společnosti Polygrafia, a. s., nevybočuje z rámce logického vnímání obsahu jednotlivých důkazů, jež byly dostatečně výstižné pro vyvrácení obhajoby obviněných o skutečné realizaci obchodních vztahů se společností, jejímž jménem měl jednat D. R. B.

Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze a o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová