5 Tdo 245/2007
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 245/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání podaném obviněným JUDr. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2006, sp. zn. 8 To 48/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 100/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 10 T 100/2004, byl obviněný JUDr. J. H. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl mu podle § 255 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.

Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 8 To 48/2006, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. o zrušení výroku rozsudku, kterým byla obžalovanému uložena povinnost podle § 59 odst. 2 tr. zák. a dále rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného. (Nejvyšší soud pouze poznamenává, že druhý výrok odvolacího soudu, jímž zamítl odvolání obviněného, byl učiněn nadbytečně, resp. dokonce nesprávně, neboť předchozím výrokem právě na podkladě odvolání obviněného již došlo ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně v části výroku o trestu.)

Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný JUDr. J. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle názoru obviněného skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací, je v ostrém rozporu s jeho právním posouzením. Necítil se být odpovědný za závazek vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi dvěma akciovými společnostmi, na jedné straně T., a. s., a na straně druhé B., a. s. Podepsáním smlouvy v postavení statutárního orgánu společnosti B., a. s., totiž nepřevzal povinnost spravovat cizí majetek, k čemuž byla povinna výlučně právnická osoba, za níž vystupoval. Vyslovil přesvědčení, že by mohl být povolán k odpovědnosti v případě způsobení škody té společnosti, jejíž byl statutárním orgánem, avšak nikoli společnosti cizí, k níž on osobně neměl žádný vztah. Dále zpochybnil i naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným a to subjektivní stránky a příčinné souvislosti mezi jednáním, jež je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku, a následkem v podobě škody na straně společnosti T., a. s. Nesouhlasil ani se způsobem stanovení výše škody soudy, neboť ty vycházely z počtu prodaných jízdenek, aniž by se zabývaly zjištěním skutečného počtu osob přepravených poškozenou společností. Dále vyslovil pochybnost i nad charakterem předmětné smlouvy, uvedl, že typově se nejedná o smlouvu o obchodním zastoupení, aniž by však specifikoval důvody, které jej k takové úvaze vedly, event. sám označil jiný druh smlouvy, o který by se mělo jednat. Podle jeho názoru se tak v řízení nepodařilo prokázat porušení konkrétní povinnosti jeho osobou a příčinnou souvislost mezi takovým porušením a případným vznikem škody. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího včetně navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je nepochybné, že vznik škody v dané věci je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, který dal pokyn k neproplacení faktur. Takový postup obviněného má povahu úmyslného jednání, které evidetně směřovalo i ke způsobení následku v majetkové sféře společnosti T., a. s., tj. ke vzniku škody. Zdůraznil, že obviněný připustil, že povinnost opatrovat nebo spravovat majetek firmy T., a. s., měla právnická osoba, a to v rozsahu finančních prostředků nabytých prodejem jízdenek. Zcela tak opomněl existenci ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., které je nutné v dané věci aplikovat tak, že dovolatel, který jednal v postavení člena statutárního orgánu, splňoval náležitosti tzv. konkrétního subjektu trestného činu podle § 255 tr. zák. (Srov. č. 47/2001 Sb. rozh. tr.).

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný ve svém dovolání v podstatě uplatnil námitky, které odpovídají zákonným předpokladům tohoto dovolacího důvodu, neboť vyslovil názor, že skutkem, jímž byl uznán vinným, nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu tak, jak byl právně kvalifikován. Nejvyšší soud však posoudil všechny námitky obviněného jako nedůvodné.



Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti, jak je obsažen v zákonném ustanovení nebo ve smlouvě. Může k němu dojít konáním pachatele (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byl povinen. Z hlediska subjektivní stránky je u daného trestného činu nezbytné zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Pachatel proto musí vědět o porušení převzaté povinnosti z jeho strany a současně být srozuměn s možným následkem v podobě způsobení značné škody.

Podkladem odsuzujícího výroku se v předmětné věci stal skutek, spočívající v podstatě v tom, že obviněný jako člen představenstva společnosti B., a. s., uzavřel dne 27. 11. 2000 s obchodním ředitelem společnosti T., a. s., smlouvu o obchodním zastoupení s účinností od 1. 1. 2001. Předmětem této dohody byl předprodej mezinárodních jízdenek s desetiprocentní provizí za prodej jízdenek, jež byla společnost B., a. s., povinna vždy do čtvrtého dne následujícího měsíce vyúčtovat a proplatit vystavené faktury společnosti T., a. s., přičemž faktury, kdy poslední splatnost byla dne 15. 7. 2001 a částka celkem činila 826 983,- Kč, obviněný záměrně nenechal proplatit ke škodě T., a. s.

Z těchto skutkových zjištění, které soud prvního stupně podrobněji rozepsal v odůvodnění svého rozsudku, a které není Nejvyšší soud oprávněn zpochybňovat či měnit, jednoznačně vyplývají všechny skutkové okolnosti, jež jsou významné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Především nelze zpochybnit typ smlouvy, uzavřené mezi oběma akciovými společnostmi, neboť z jejího opisu založeného v trestním spise vyplývá, že se jedná o smlouvu o obchodním zastoupení ve smyslu zákonné úpravy obsažené v § 652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.). Jednak je na tento zákon odkázáno již v záhlaví předmětné smlouvy, ale především i její konkrétní obsah odpovídá tomu, co zákon u těchto druhů obchodních smluv předpokládá a upravuje. Jejím předmětem totiž byl předprodej jízdenek na mezinárodní linky provozované zastoupeným, tj. společností T., a. s., přičemž obchodní zástupce (B., a. s.) měl tento prodej realizovat ve svých pobočkách mimo území města B. Jednalo se tedy o soustavné zprostředkování obchodů určitého druhu jako samostatné podnikatelské činnosti, tak jak předpokládá ustanovení § 652 odst. 1 obch. zák. Obchodní zástupce se ve smlouvě zavázal mimo jiné k tomu, že bude prodávat za ceny stanovené zastoupeným, přičemž v čl. VIII. je upraven nárok na provizi z čistých tržeb za prodej jízdenek ve výši 10 %. Podle smluvního ujednání tento nárok na provizi obchodní zástupce ztrácí za platby, u nichž došlo k prodlení.

Nesprávný je i názor vyslovený v dovolání, kterým obviněný projevil nesouhlas se svou odpovědností za závazky ze smlouvy vyplývající. Namítl, že k plnění ze smlouvy byla zavázána přímo akciová společnost B., nikoli on sám, čímž vyvracel i možnost své trestní odpovědnosti za porušení předmětné smlouvy. Vyslovil tezi, podle níž jako statutární orgán B., a. s., by mohl být odpovědný za způsobení škody pouze této společnosti, avšak nemůže být postižen za event. škodu vzniklou na majetku zastoupeného, tj. T., a. s., neboť uzavřením smlouvy nepřevzal povinnost spravovat její majetek. Tato povinnost vznikla podle jeho přesvědčení výhradně obchodnímu zástupci, tj. akciové společnosti B., a. s., jako právnické osobě. Obviněný tak zcela pominul existenci ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., v němž je výslovně stanoveno, že v případě, kdy je konkrétním nebo speciálním subjektem právnická osoba, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku může být jen tzv. konkrétní subjekt ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák., u něhož se vyžaduje zvláštní vlastnost vyjádřená v základní skutkové podstatě citovaného trestného činu tak, že jde o nositele povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Tímto subjektem může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká buď ze zákona, nebo na základě smlouvy (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2003, s. 1402). Přijetím novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998 je za způsobení škody trestně odpovědný ten, kdo jednal při správě, resp. opatrování cizího majetku za právnickou osobu, které byl tento majetek svěřen. V této souvislosti nutno připomenout, že sám obviněný ve svém dovolání připouští existenci povinnosti opatrovat cizí majetek, ale za nositele této povinnosti označil akciovou společnost, jejímž byl statutárním orgánem. Tento názor je tedy ve zjevném rozporu s ustanovením § 90 odst. 2 tr. zák., proto je námitka neexistence subjektu trestného činu neopodstatněná.

Stejně posoudil Nejvyšší soud i další část dovolání obviněného, v níž popíral vztah příčinné souvislosti mezi jednáním, jež je mu kladeno za vinu a následkem, tedy vznikem škody na straně zastoupeného, T., a. s. Skutková zjištění ve věci učiněná totiž zahrnují okolnost, která tuto příčinnou souvislost nepochybně prokazuje. Soudy ve věci rozhodující učinily jednoznačný závěr v tom, že to byl právě obviněný, jako osoba jednající jménem obchodního zástupce, kdo vydal pokyn neproplácet zastoupenému faktury za prodané jízdenky. Tím se společnosti T., a. s., nedostalo plnění, k němuž se B., a. s., smluvně zavázala. Že se tak stalo osobním přičiněním obviněného nakonec připouští on sám, mimo jiné ve svém vyjádření k trestnímu oznámení založeném ve spise na č. l. 7. Jednáním obviněného tak došlo ke vzniku škody na majetku zastoupeného, která představuje hodnotu prodaných jízdenek provozovatele přepravy, jíž v rámci své podnikatelské činnosti vykonával.

V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že i způsob stanovení výše škody odpovídá ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Za škodu na cizím majetku se dle citovaného ustanovení považuje újma majetkové povahy. Tvoří ji jednak skutečná škoda, tj. zmenšení majetku, jednak ušlý zisk, tj. ztráta toho, o co by byl majetek poškozeného zvětšen, kdyby nedošlo k protiprávnímu jednání pachatele trestného činu. Škodou je tedy nejen úbytek či znehodnocení majetku poškozeného, ale představuje ji i to, o co se jeho majetek nerozrostl a to v příčinné souvislosti s jednáním pachatele trestného činu. Příjem z prodaných jízdenek se totiž nemohl stát majetkem B., a. s., ale podle typu i obsahu uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení, tržby z tohoto prodeje zůstávaly v majetku společnosti T., a. s., a obchodnímu zástupci náležela pouze desetiprocentní provize, na níž však ztratil nárok v případě prodlení plateb fakturovaných zastoupeným. Částka 826 983,- Kč, která představuje hodnotu prodaných jízdenek obchodním zástupcem, tak v posuzované věci představuje škodu na majetku zastoupeného, aniž by její výši mohlo ovlivnit případné nevyužití přepravní služby zákazníkem, který se v případě neprovedení služby nebo poskytnutí vadné služby mohl domáhat nápravy v rámci reklamačního řízení. Úmyslné neproplacení faktur, k němuž dal pokyn obviněný, tak vedlo ke způsobení škody na majetku zastoupeného, kterému se tak díky porušení povinnosti obviněným převzaté smlouvou o obchodním zastoupení nedostalo plnění, které mu podle dané smlouvy náleželo. Podle právní úpravy smlouvy o obchodním zastoupení (§ 652 odst. 1 obch. zák.) vyvíjí obchodní zástupce činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv nebo uzavírá obchody jménem zastoupeného a na jeho účet . Tato jednoznačná formulace tedy nevyvolává pochybnost o tom, že veškeré příjmy, jež obchodnímu zástupci plynou z úkonů naplňujících předmět smlouvy, jsou majetkem zastoupeného. Cokoli obchodní zástupce v průběhu plnění smlouvy získá, nemůže si ponechat, nýbrž je vše povinen předat zastoupenému. Obchodní zástupce tak má (za splnění smluvních podmínek) pouze nárok na provizi, resp. úplatu, za činnost, kterou vykonává jménem zastoupeného. Plnění, jehož se mu dostává od třetích osob tak nemůže považovat za své vlastnictví, neboť má povahu cizího majetku i ve smyslu ustanovení § 255 tr. zák.

Závěrem je možné konstatovat, že obviněný v podaném dovolání v podstatě opakoval námitky proti rozsudku soudu prvního stupně, které vznesl ve svém řádném opravném prostředku, s nimiž se v rámci odvolacího řízení Krajský soud Brně vypořádal a posoudil je v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními.

Pokud tedy jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, posoudil Nejvyšší soud námitky tento důvod naplňující jako zjevně neopodstatněné. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by v dané věci přicházel v úvahu jen v té variantě, která je vyjádřena dikcí byl v řízení mu předcházejícím (tj. předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu) dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) . Tato část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy odvolání bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné, tedy po meritorním přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. Za situace, kdy uplatněné námitky neodpovídají jinému dovolacímu důvodu, v dané věci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou odpovídat ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.



Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího ve smyslu § 265i odst. 3, 5 tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. března 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová