5 Tdo 236/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, § 23 tr. zákoníku



5 Tdo 236/2017-85

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání obviněného V. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 4 T 11/2011, uznal obviněného V. K. a další spoluobviněné P. Č., J. Ch., J. L., M. N., M. R. a D. T. vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010) spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněnému V. K. uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty na dobu čtyř roků. V této souvislosti zrušil soud výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 16 T 163/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 439/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně městský soud rozhodl o trestech také u ostatních spoluobviněných a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání ve výroku specifikovaných věcí.

2. O odvolání obviněného V. K. a všech ostatních spoluobviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného a dalších odvolatelů [s výjimkou obviněného J. L., ohledně něhož zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu] a pod bodem I. podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl o vině obviněného a ostatních spoluobviněných kromě J. L. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což ho odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, uložil mu také trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce správce konkursní podstaty na čtyři roky podle § 49 odst. 1 tr. zákona. Zároveň s uložením souhrnného trestu zrušil také výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 16 T 163/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 9 To 439/2010, jakož i další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Soud druhého stupně odsoudil obviněného na podkladě skutkových zjištění, které ve stručnosti spočívaly v tom, že společně s dalšími již pravomocně odsouzenými spoluobviněnými jako členové organizované skupiny od 10. 7. 2006 do 30. 11. 2008 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob vytvořili řetězec obchodních vztahů mezi označenými obchodními společnostmi, kdy Property Praha, s. r. o., uzavřela smlouvy o zajištění televizní reklamy, případně o zajištění reklamní činnosti pro koncové zákazníky, poté zakázky účelově a ryze formálně převedla za srovnatelných finančních podmínek na obchodní společnosti Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o., a Euro Index, s. r. o., které nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost, a ve vytvořeném řetězci působily jen proto, aby jejich prostřednictvím docházelo k zatajení příjmů vzniklých enormním navýšením ceny za reklamu, jménem těchto nastrčených obchodních společností objednali realizaci zakázek u skutečných dodavatelů služeb za cenu, která byla mnohonásobně nižší než cena, již Property Praha, s. r. o., účtovala koncovým zákazníkům, kteří tato zdanitelná plnění zohlednili ve svých daňových přiznáních a nárokovali u státu odpočet na dani z přidané hodnoty. Obvinění tím zkrátili český stát na dani z přidané hodnoty o celkem 28 119 171 Kč a na dani z příjmů právnických osob o celkem 22 683 870 Kč, celkem tedy způsobili škodu ve výši 50 803 041 Kč, přičemž obvinění P. Č. a D. T. jsou trestně odpovědní za celý rozsah zkrácení, zatímco obvinění M. N. jen do výše 23 389 697 Kč, V. K. do výše nejméně 13 688 704 Kč, M. R. částkou nejméně 8 213 671 Kč a J. Ch. do výše 6 216 796 Kč. V popisu skutku jsou pak přesně uvedeny jednotlivé zakázky a specifikována daňová přiznání obchodních společností Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. nebo Euro Index, s. r. o., v nichž obvinění uvedli smyšlené údaje a vykázali daňovou povinnost neodpovídající realizovaným zdanitelným plněním. Pokud jde o roli obviněného V. K., ten na pokyn P. Č. zajistil převod obchodní společnosti Symbiosa Group, s. r. o., na svého dlouhodobě nemocného syna M. K., avšak za Symbiosa Group, s. r. o., jednal sám na základě zmocnění, když podle pokynů P. Č. vybíral z účtu jmenované obchodní společnosti hotovostní finanční prostředky zaslané P. Č. z účtu Property Praha, s. r. o., následně tyto předával P. Č. nebo D. T. anebo podle jejich pokynů hradil faktury vystavené na Symbiosa Group, s. r. o., od obchodní společnosti BONUSS-CZ, s. r. o. Dále obviněný V. K. za Symbiosa Group, s. r. o., podával za předmětná zdaňovací období přiznání k dani z přidané hodnoty a na základě pokynů P. Č. převedl Symbiosa Group, s. r. o., ze svého syna M. K. na J. L.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obhájce obviněného Mgr. Jan Bouček podal za obviněného proti rozsudku soudu druhého stupně v rozsahu jeho výroku o vině i trestu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání podal také z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech, a to podle svých slov bez ohledu na důvody aprobované jednoduchým právem obsažené v § 265b tr. řádu .

5. Obviněný úvodem své dovolací argumentace vytkl soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, v jehož důsledku byl chybně zjištěn skutkový stav, který byl následně nesprávně hmotněprávně posouzen. Podrobněji uvedl, že nebylo prokázáno krácení daně, neboť soudy vycházely pouze z účetních zápisů uložených ve výpočetní technice zajištěné při domovní prohlídce, soudy se ani nepokusily zajistit příslušné účetní doklady v listinné podobě, které by účetní zápisy potvrdily či vyvrátily. V tomto nedostatku spatřoval nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Rovněž nebylo podle jeho názoru prokázáno, že by se spoluobviněnými tvořili organizovanou skupinu a jednali koordinovaně.

6. Poslední námitka dovolatele se týkala délky trestního řízení. Konkrétně považoval za dlouhou prodlevu období mezi prvním a druhým rozsudkem soudu prvního stupně, které trvalo jeden a tři čtvrtě roku, a dále časový úsek mezi prvním a druhým rozhodnutím odvolacího soudu, který trval rovněž jeden a tři čtvrtě roku. Celkovou délku trestního řízení v trvání tři a čtvrt roku označil za nepřiměřeně dlouhou. Za porušení jeho práva na spravedlivý proces potom považoval skutečnost, že soudy k délce řízení nepřihlédly při ukládání trestu, byť to podle dovolatele bylo jejich povinností, protože primární kompenzací za porušení práva na spravedlivý proces v podobě nepřiměřené délky je snížení trestu, k čemuž připojil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, (uveřejněný pod č. 19 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

7. Závěrem dovolání obviněný V. K. navrhl, aby odvolací soud (patrně měl na mysli Nejvyšší soud jako soud dovolací) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně (ačkoli správně dovolání směřovalo proti rozsudku soudu druhého stupně) a aby obžalovaného zprostil obžaloby v plném rozsahu .

8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce JUDr. Lumíra Crhy. Ten shrnul dovolací námitky dovolatele a uvedl, že se k nim částečně vyjádřil již odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku a ke všem se již vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1181/2016, jímž odmítl dovolání spoluobviněného P. Č. Ve vztahu k námitce nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupce podotkl, že totožné námitce obviněného P. Č., ohledně něhož bylo trestní řízení pravomocně ukončeno dne 21. 3. 2016, nebylo vyhověno. Zdůraznil, že ohledně dovolatele bylo pravomocně rozhodnuto dne 26. 9. 2014, a názor Nejvyššího soudu na průtahy v řízení obviněného P. Č. tak bylo lze vztáhnout i na dovolatele. Veškeré námitky obviněného V. K. měly podle státního zástupce procesní povahu a dovolání tak neodpovídalo zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl mimořádný opravný prostředek obviněného V. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny veškeré formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Přitom zjistil, že námitky obviněného se míjí nejen s důvodem dovolání, na nějž poukázal, ale nelze je podřadit žádnému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. řádu.

10. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze úspěšně podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je použití hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze dovodit pouze tehdy, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pod uplatněný dovolací důvod mohou spadat rovněž případy, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů vůbec neposkytují dostatečný podklad pro uznání viny konkrétním trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolací námitky zásadně nemohou naplnit důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. To vše za podmínky, pokud skutek, jak je popsán v odsuzujícím výroku o vině, má svůj podklad v obsahu provedeného dokazování .

11. Obviněný v tomto případě sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale prakticky výlučně napadal skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně a také jejich procesní postup. V první části svých dovolacích námitek tedy obviněný nijak nepolemizoval s právními závěry soudů nižších stupňů, nenapadl konkrétními argumenty určitý znak skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, pouze neurčitě tvrdil, že zkrácení daně nebylo náležitě prokázáno, také znak organizovaná skupina (avšak takový znak aplikovaná trestní norma neobsahuje) nebyl podložen jakýmikoli důkazy a skutková zjištění neodpovídají důkaznímu řízení. Ve zbývající části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku potom dovolatel uplatnil výhrady proti nepřiměřené délce trestního řízení, jimiž rovněž vybočil z mezí dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávné aplikaci hmotněprávních norem trestního práva, popř. jiného právního předpisu a nikoli v aplikaci procesněprávních norem.

12. Nejvyšší soud k procesnímu průběhu celé trestní věci připomíná, že p oprvé o vině a trestech obviněných rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2012, jímž uznal obviněného V. K. a další spoluobviněné (P. Č., J. Ch., J. L., M. N., M. R. a D. T.) vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství. K odvolání všech obviněných Vrchní soud v Praze zrušil tento první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 3 To 77/2012, (především z toho důvodu, aby bylo odlišeno, který z obviněných odpovídá za jakou výši škody) a přikázal městskému soudu znovu ve věci rozhodnout. Stalo se tak shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, který, jak bylo již také uvedeno shora, napadli odvoláními všichni spoluobvinění a rozhodl o nich Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, jenž je v projednávané věci napaden dovoláním obviněného V. K. K tomu je vhodné uvést, že tentýž rozsudek vrchního soudu napadli dovoláními také obvinění P. Č., M. R., M. N. a D. T., která Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 10. 2015, č. j. 5 Tdo 557/2015-I.-146, odmítl s výjimkou dovolání obviněného P. Č., z jehož podnětu částečně zrušil napadený rozsudek vrchního soudu ze dne 26. 9. 2014 ohledně tohoto obviněného. Důvodem pro zrušení a vrácení věci obviněného P. Č. soudu druhého stupně k novému projednání odvolání byla skutečnost, že obviněný byl fakticky u veřejného zasedání zastoupen obhájcem Mgr. Richardem Langem, kterému však byl v době konání odvolacího řízení pozastaven výkon advokacie, neměl tedy ve veřejném zasedání obhájce, ačkoli ho mít měl, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby. Proto ohledně obviněného P. Č. bylo konáno opakované odvolací řízení, v němž Vrchní soud v Praze vynesl rozsudek dne 21. 3. 2016, sp. zn. 3 To 28/2014, jímž opět uznal tohoto obviněného vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a uložil mu za něj trest. Obviněný P. Č. podal i proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, v jehož rámci uplatnil téměř totožné argumenty jako nyní současný dovolatel V. K. a které Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1181/2016, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

b) k námitkám neodpovídajícím deklarovanému dovolacímu důvodu
13. Nad rámec podaného dovolání se Nejvyšší soud stručně vyjádří k dovolacím námitkám obviněného V. K. Úvodem je třeba poznamenat, že všechny předložené výhrady uplatnil již v odvolání a vrchní soud se s nimi částečně vypořádal. To platí zejména o námitce proti neúplnému účetnictví. Vrchní soud v Praze zdůraznil v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku na str. 60-61, že řádné účetnictví v nastrčených firmách nebylo vedeno, o čemž obvinění věděli a kromě zajištěných účetních záznamů v elektronické podobě měly soudy v písemné podobě k dispozici četné faktury a daňová přiznání. Potřebné skutkové okolnosti související se zkrácením daňové povinnosti jednotlivých obchodních společností včetně samotného rozsahu zkrácení tak mohly být kvalifikovaně zjištěny. (Shodně se odvolací soud vyjádřil též na straně 46 svého rozhodnutí ze dne 21. 3. 2016, kterým nově rozhodoval o odvolání obviněného P. Č.) Protože se naprosto stejným způsobem hájil i původně spoluobviněný P. Č. v obou svých dovoláních, Nejvyšší soud se uvedenou výhradou týkající se dostatečných podkladů pro zjištění protiprávního jednání spoluobviněných již také zabýval. V prvním svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 557/2015, ze dne 14. 10. 2015, na straně 11 posoudil dovolací soud tuto námitku za nespadající pod uplatněný dovolací důvod, což zopakoval i v následném usnesení ze dne 8. 12. 2016 na str. 5-6. Již v tomto rozhodnutí z konce roku 2016 upozornil Nejvyšší soud také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 917/16, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost spoluobviněné D. T., v jehož bodě 12. Ústavní soud vyjádřil souhlas s postupem soudů nižších stupňů, které využily jako důkazní prostředek mimo jiné účetní podklady dotčených obchodních společností zejména v elektronické podobě.

14. Pokud se odvolací soud výslovně nevěnoval námitce proti znaku organizované skupiny a nepřiměřené délky trestního řízení, s těmito se vypořádal opakovaně dovolací soud ve svých dvou citovaných usneseních v této trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2011. Co se týká neprokázání existence organizované skupiny, obdobně argumentoval ve svých dovoláních již spoluobviněný P. Č., který se hájil tím, že neřídil činnost ostatních spoluobviněných, čímž chtěl napadnout spáchání trestného jednání jako člen organizované skupiny. Nejvyšší soud odmítl tuto výtku s tím, že je skutkové povahy a organizovaná skupina není znakem aplikované trestní normy (viz str. 11), tudíž nebylo nutné s ohledem na právní kvalifikaci skutku vysvětlovat, jaké důkazy o tomto znaku svědčí. Kvalifikační znak pod písm. a) odst. 2 § 240 tr. zákoníku vyžaduje, aby se na činu pachatele podílely ještě nejméně dvě další osoby, a to buď jako spolupachatelé, či účastníci (s výjimkou návodce), přičemž současně není třeba, aby mezi těmito osobami docházelo ke vzájemné součinnosti či dokonce k dělbě práce (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 37/1965 a č. 53/1976-III. Sb. rozh. tr.). V dané věci bylo všem spoluobviněným kladeno za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku nejméně se dvěma osobami se způsobením škody velkého rozsahu. Znak nejméně se dvěma osobami jasně vyplývá z popisu skutkových okolností, kdy vzájemnou propojenost a organizovanost stíhaného jednání vyjádřil soud poprvé hned v úvodu tzv. skutkové věty: jako členové organizované skupiny . Pravděpodobně tato možná trochu zavádějící formulace zjištěného stupně součinnosti mezi spoluobviněnými vyvolala u dovolatele (nesprávné) přesvědčení, že se jedná o znak skutkové podstaty, jímž byl uznán vinným. Z právní věty ani z výroku o trestu ovšem nevyplývá, že by se v jejich případě podle soudů jednalo o organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu ustanovení § 129 tr. zákoníku, popř. jim tato okolnost přitěžovala ve smyslu § 42 písm. o) tr. zákoníku (což by bývalo bylo na místě), nebo že by snad spáchali trestný čin ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 tr. zákoníku. Naopak výslovně i s odkazem na ustanovení § 23 tr. zákoníku soudy konstatovaly, že se trestné činnosti obvinění dopustili ve spolupachatelství. Výrazem organizovaná skupina mělo být nanejvýše upřesněno, že se nejednalo o nahodilé spáchání trestného činu ve spojení nejméně se dvěma osobami [jak ustanovení § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku umožňuje], ale o promyšlené koordinované jednání všech spoluobviněných, které řídil obviněný P. Č. a také obviněná D. T. Konkrétní účast jednotlivých spolupachatelů na společném trestném jednání je popsána podrobně jednak v popisu skutku a co se týká dovolatele, také na stranách 63-64 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nelze tak pochybovat o naplnění znaku čin spáchá nejméně se dvěma osobami ani u obviněného V. K., který byl s ohledem na své konkrétní právní jednání směřující ke škodě českého státu v podobě zkrácení daňové povinnosti příslušných poplatníků daní (jednotlivých obchodních společností) rozhodně v dostatečné míře informován o zapojení dalších osob. Tvrzení o neprokázání znaku organizované skupiny, tak postrádalo význam a tento argument dovolatele ve své podstatě mířil proti procesnímu institutu dokazování, čímž překročil meze deklarovaného dovolacího důvodu.

15. K délce trestního řízení se Nejvyšší soud v předchozích rozhodnutích o dovoláních spoluobviněných, resp. pouze obviněného P. Č., vyjadřoval velmi podrobně. Na str. 12 svého rozhodnutí ze dne 14. 10. 2015, jímž rozhodoval o dovoláních spoluobviněných P. Č., M. R., D. T. a M. N., zdůvodnil, proč trestní řízení trvalo několik let. Jednalo se o objektivní důvody dané rozsáhlostí trestného jednání a trestního spisu, počtem obviněných, složitostí daňové kriminality páchané obviněným ve spolupachatelství s dalšími již pravomocně odsouzenými spoluobviněnými. Své stanovisko k této otázce nezměnil ani ve svém druhém usnesení v této věci ze dne 8. 12. 2016, jímž rozhodoval o dovolání obviněného P. Č. Na str. 6-7 tohoto usnesení opakovaně vysvětlil, že ve věci nebyly shledány neodůvodněné průtahy. Obviněný P. Č. přitom namítal shodně s dovolatelem prodlevy mezi jednotlivými rozhodnutími soudů obou stupňů. K tomu je vhodné upozornit, že mezi prvním a druhým rozsudkem městského soudu rozhodl ve věci usnesením ještě odvolací soud a mezi prvním a druhým rozhodnutím vrchního soudu vynesl rozsudek ještě soud prvního stupně. Nelze tudíž chápat jako prodlevu období mezi rozhodnutími soudu prvního, resp. druhého stupně, jak to učinil dovolatel. Nejdelší prodlevou bylo období od prvního rozhodnutí odvolacího soudu a druhým rozsudkem městského soudu, a to téměř jeden rok a pět měsíců, avšak v této době, jak zjistil Nejvyšší soud, byl opatřován znalecký posudek a další písemné podklady, nejednalo se tedy o nečinnost soudu. Tu ostatně v této trestní věci nespatřoval ani Ústavní soud, který usnesením ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1135/16, odmítl ústavní stížnost spoluobviněné M. N. V bodě 13. citovaného usnesení Ústavní soud posuzoval výslovně již shora zmíněný časový úsek mezi prvním rozhodnutím vrchního soudu a druhým rozsudkem městského soudu, porušení práva na spravedlivý proces přitom neshledal. Nejvyšší soud tedy v této věci sp. zn. 4 T 11/2011 opakovaně konstatuje, že soudy svým postupem nezavdaly příčinu k neodůvodněnému prodlužování délky trestního řízení, a to ani ve vztahu k obviněnému V. K., pokud se jedná o dobu od zahájení trestního řízení do jeho pravomocného skončení (26. 9. 2014). Až po tomto datu lze soudu prvního stupně vytknout neobvyklé zpoždění s předložením mimořádného opravného prostředku dovolatele Nejvyššímu soudu, kdy tento byl podán k Městskému soudu v Praze dne 2. 12. 2014 a Nejvyšší soud je obdržel až 22. 2. 2017. V průběhu těchto evidentních průtahů, které je nutné přiznat na vrub soudu prvního stupně, však již obviněný vykonával jemu uložený trest odnětí svobody na podkladě pravomocného odsuzujícího rozsudku. Tento jediný ve věci zjištěný průtah tedy nemohl najít svůj odraz ve výroku o trestu ukládaného napadeným rozsudkem.

16. Jestliže se obviněný V. K. dožadoval přihlédnutí k délce trestního řízení v rámci úvah o ukládaném trestu, je u něj třeba zejména zohlednit, že se jedná o osobu v minulosti již čtyřikrát soudně trestanou pro majetkovou trestnou činnost, přičemž byl odsouzen za sbíhající se trestný čin podvodu k souhrnnému trestu. Výměra tohoto trestu odnětí svobody v délce sedmi roků tak v sobě zahrnuje rovněž potrestání za trestný čin podvodu (původní trest činil 4 roky nepodmíněně) a při horní sazbě deseti let pouze za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se rozhodně nedá hovořit o nepřiměřeném trestu, a to ani s ohledem na délku trestního řízení v rozsahu šesti roků.

17. Ani výhrada, že soudy nepřihlédly při ukládání trestu dovolateli k délce trestního řízení, kromě toho, že nebyla důvodná, nespadala pod uplatněný dovolací důvod. Pokud dovolatel hodlal brojit proti druhu a výměře jemu uloženého trestu, k nápravě těchto vad rozhodnutí je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Podle soudní judikatury však ani prostřednictvím tohoto důvodu dovolání nelze napadat nepřiměřenost trestu (srov. rozhodnutí č. 20/2003 Sb. rozh. tr.).

IV. Závěrečné shrnutí
18. Nejvyšší soud tak může shrnout, že obviněný v podstatě ve svém dovolání zopakoval výhrady, jež uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Soudy na ně adekvátně reagovaly, řádně se s nimi vypořádaly a své závěry přesvědčivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V takových případech posoudí Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Obviněný V. K. však kromě toho, že v mimořádném opravném prostředku opakoval obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, neuvedl jakoukoli námitku zpochybňující hmotněprávní posouzení skutkového stavu zjištěného soudy. V souladu s ustálenou soudní praxí však obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

19. Proto, aniž by Nejvyšší soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 3. 2017

JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu