5 Tdo 229/2007
Datum rozhodnutí: 07.03.2007
Dotčené předpisy:




5 do 229/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 12 To 509/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 73/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 2 T 73/2002, uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 2 a podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb. účinného od 1. 1. 2002), zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1. až 8. ve výroku o vině citovaného rozsudku.

Za trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které jsou uvedeny pod body 6. až 8. ve výroku o vině citovaného rozsudku, byl obviněný P. Š. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Zmíněným rozsudkem bylo podle § 37 tr. zák. rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu za trestné činy uvedené pod body 1. až 5. ve výroku o vině tohoto rozsudku.

Současně byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 2 T 73/2002, podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru koupě vozidel všeho druhu včetně jejich doplňků, příslušenství a náhradních dílů za účelem jejich prodeje a prodej, a to na území členských států Evropské unie na dobu 3 roky. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo dále citovaným rozsudkem rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozeným JUDr. B. O., T. K. a Z. Z. částky specifikované ve zmíněném rozsudku. Dále byl poškozený R. N. podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž o zbytku nároku poškozených JUDr. B. O. a Z. Z. rozhodl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou tak, že tyto poškozené podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem jejich nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného P. Š. a zaměřil ho pouze proti výroku o trestu uvedenému pod bodem I. v napadeném rozsudku, jakož i z podnětu odvolání obviněného P. Š. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 12 To 509/2005, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 2 T 73/2002, ve výrocích o trestu uvedených pod body I. a II. a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému za trestné činy uvedené po body 1. až 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 2 T 75/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 To 25/2002, za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 2 T 180/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 12 To 310/2000, za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 10 T 106/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 13 To 591/99, a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 6 T 204/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 11 To 344/2001, uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roky, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud zrušil podle § 35 odst. 2 tr. zák. výrok o souhrnném trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 2 T 75/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 To 25/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 12 To 509/2005, byl obviněnému P. Š. uložen za trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které jsou uvedeny pod body 6. až 8. ve výroku o vině napadeného rozsudku, a dále za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 6 T 119/2005, uložen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. další souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky a 7 měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru koupě vozidel všeho druhu včetně jejich doplňků, příslušenství a náhradních dílů za účelem jejich prodeje a prodej, a to na území členských států Evropské unie na dobu 3 roky. Současně odvolací soud zrušil podle § 35 odst. 2 tr. zák. výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 6 T 119/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Dne 6. 11. 2006 podal obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V podaném dovolání obviněný s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, především namítá, že soudy obou stupňů rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neprovedly ani jím navrhované důkazy. Podle obviněného odvolací soud pochybil, pokud se nevypořádal s jeho námitkami proti jednotlivým skutkovým podstatám trestných činů, které mu byly kladeny za vinu. Závěry odvolacího soudu proto podle názoru obviněného nejsou dostatečným podkladem pro vyslovení viny pro skutky, pro které byl stíhán a odsouzen.

Závěrem svého dovolání obviněný P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 12 To 509/2005, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolatel vznáší námitky směřující výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, kterými napadá skutková zjištění učiněná soudem. Jak uvádí státní zástupce, za situace, kdy odvolací soud odmítl některé důkazy, jejichž provedení navrhoval obviněný, nelze dovozovat existenci extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci. Státní zástupce je proto přesvědčen, že námitky obviněného nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a navrhl odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. Š. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný P. Š. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, protože podle jeho přesvědčení se odvolací soud nedostatečně zabýval důkazními návrhy obviněného spočívajícími ve výsleších svědků vyjmenovaných v podaném dovolání. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává pouze v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné či neúplné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat kterékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Obviněný ostatně ve svém dovolání ani neuvádí, jak jinak měly být skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, právně posouzeny podle ustanovení hmotného práva, resp. nekonkretizuje, která hmotněprávní ustanovení soudy nižších stupňů nesprávně použily, popřípadě která podle názoru obviněného měly použít.

Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný P. Š. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. vytkl nedostatečný rozsah dokazování a nevyhovění návrhům obviněného na doplnění dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.

Obviněný P. Š. rovněž ve svém dovolání poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, kterým měla být podrobena kritice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. jeho údajně příliš restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i celou řadou rozhodnutí Ústavního soudu např. v jeho usneseních ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, nebo ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03. V nich se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. zde uvedeného dovolacího důvodu, takže dovolací soud nemá důvod odchylovat se od takového výkladu.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. Š. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.

Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 7. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y