5 Tdo 219/2009
Datum rozhodnutí: 25.03.2009
Dotčené předpisy:




5 Tdo 219/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2009 o dovoláních, která podali obvinění Ing. M. O., a Ing. P. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 To 47/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 10/2003, t a k t o :

Dovolání obviněných Ing. M. O. a Ing. P. Ž. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. M. O. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 53 T 10/2003, uznán vinným trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Týmž rozsudkem Krajského soudu v Brně byl obviněný Ing. P. Ž. společně se spoluobviněným Ing. M. O. (popřípadě s dalšími obviněnými) uznán vinným trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož se dopustil skutky popsanými pod body 2. a 3. ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedené trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Ing. M. O. byl odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému Ing. P. Ž. byl uložen podle § 255 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož byl rovněž podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev, a to na dobu 5 roků a 6 měsíců u obviněného Ing. M. O. a na dobu 3 roků v případě obviněného Ing. P. Ž. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných v této trestní věci. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně odkázal poškozenou R. z., s. a ú. d., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo rozhodnuto výroky o zproštění obžaloby.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 53 T 10/2003, napadli obvinění Ing. M. O. a Ing. P. Ž., jakož i další spoluobvinění v této věci a v neprospěch obviněných i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci odvoláními. O odvoláních obviněných Ing. M. O. a Ing. P. Ž. a o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch těchto obviněných rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 To 47/2006, tak, že podle § 258 odst. 1, písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (ohledně obviněných Ing. M. O. a Ing. P. Ž.) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl znovu o vině a trestu těchto obviněných. Rozsudkem odvolacího soudu pak byl obviněný Ing. M. O. uznán vinným pod body 1. a 2. výroku o vině spolu s obviněným Mgr. M. N. a pod bodem 3. výroku o vině spolu s obviněným Ing. P. Ž. takto:

1. trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili tím, že obviněný Ing. M. O. jako generální ředitel a předseda představenstva R. d. z., s. a ú. d., a Mgr. M. N. jako finanční ředitel R. d. z., s. a ú. d., dne 7. 7. 1998 v M. B. uzavřeli smlouvu o úvěru s Ing. P. D., kterou mu byl poskytnut úvěr ve výši 13 000 000,- Kč, jehož splatnost byla stanovena na dobu 48 měsíců při úročení 22 % p. a., a to v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, v tehdy platném znění, vymezujícím okruh osob, kterým byla R. d. z., s. a ú. d., oprávněna poskytnout úvěry, a neoprávněně zvýhodnili Ing. P. D. při získání úvěrových prostředků, ač věděli, že je ve skutečnosti poskytují v rozporu s citovaným ustanovením právnické osobě obchodní společnosti M. L., s. r. o., neboť již dne 2. 7. 1998 byla mezi Ing. P. D., jediným jednatelem a společníkem obchodní společnosti M. L., s. r. o., a R. d. z., s. a ú. d., zastoupenou obviněným Mgr. M. N. na základě plné moci udělené mu obviněným Ing. M. O., uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu, kterou se R. d. z., s. a ú. d., stala společníkem obchodní společnosti M. L., s. r. o., s podílem 34,314 % na základním jmění za nominální hodnotu obchodního podílu ve výši 35 000,- Kč, a touto smlouvou se R. d. z., s. a ú. d., současně zavázala do 10 dnů ode dne podpisu této smlouvy zajistit a na účet obchodní společnosti M. L., s. r. o., převést částku ve výši 13 000 000,- Kč na společné investiční akce na podkladě řádné úvěrové smlouvy. Přitom obviněný Ing. M. O. popsaným jednáním porušil povinnost spravovat majetek R. d. z., s. a ú. d., s péčí řádného hospodáře, vyplývající z ustanovení § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, a obviněný Mgr. M. N. tak porušil povinnost spravovat finanční prostředky a efektivně nakládat s finančními zdroji R. d. z., s. a ú. d., vyplývající z obsahu pracovní smlouvy uzavřené dne 14. 4. 1997 a z jmenování do funkce z téhož dne, neboť nijak neprověřili schopnost dlužníka dostát podmínkám úvěrové smlouvy a nezajistili dostatečným způsobem jejich splnění, ač to bylo jejich povinností, a věděli tedy, že úvěr nemusí být v dohodnutých termínech splacen, s čímž byli srozuměni, takto poskytnutý úvěr nebyl uhrazen a R. d. z., s. a ú. d., vznikla škoda ve výši 13 000 000,- Kč;

2. trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., kterých se dopustili tím, že Ing. M. O. jako generální ředitel a předseda představenstva R. d. z., s. a ú. d., a Mgr. M. N. jako finanční ředitel R. d. z., s. a ú. d., poté, co obviněný Ing. M. O. v úmyslu obohatit se na úkor R. d. z., s. a ú. d., využil svého postavení společníka a jednatele v obchodní společnosti M., s. r. o., a s L. K., druhým společníkem a jednatelem této obchodní společnosti, založil zakladatelskou smlouvou ze dne 23. 6. 1998 obchodní společnost C. C., a. s., s upsaným základním kapitálem ve výši 1 000 000,- Kč, přičemž předmětem činnosti R. d. z., s. a ú. d., bylo mimo jiné poskytovat svým členům zprostředkování a obstarání právních a poradenských služeb a obstarání nákupu zboží, předmětem činnosti obchodních společností M., s. r. o., a C. C., a. s., pak bylo mimo jiné zprostředkovatelská činnost a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, obviněný Ing. M. O. využil toho, že hodnota nepeněžitého vkladu obchodní společnosti M., s. r. o., který společně s L. K. vložili do základního kapitálu obchodní společnosti C. C., a. s., byla znaleckým posudkem účelově nadhodnocena na částku ve výši 33 500 000,- Kč, a dal popud k projednání nákupu 100 % akcií obchodní společnosti C. C., a. s., za cenu ve výši 28 860 000,- Kč v představenstvu R. d. z., s. a ú. d., který členové představenstva schválili dne 2. 9. 1998 na základě podkladů vypracovaných obviněným Mgr. M. N., ačkoli tržní hodnota obchodní společnosti C. C., a. s., v té době činila pouze částku 9 674 000,- Kč. Následně dne 4. 1. 1999 v M. B. obviněný Mgr. M. N. na základě plné moci udělené mu obviněným Ing. M. O. uzavřel příslušné smlouvy o převodu cenných papírů, ač oba obvinění věděli, že podle § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., v tehdy platném znění, nesmí družstevní záložna nabývat akcie, a částka ve výši 28 860 000,- Kč byla obviněnému Ing. M. O., L. K. a obchodní společnosti M., s. r. o., vyplacena, přičemž obviněný Ing. M. O. věděl, že tak dojde k odčerpání finančních prostředků z majetku R. d. z., s. a ú. d., a toto chtěl způsobit a obviněný Mgr. M. N. věděl, že k tomuto odčerpání může dojít, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Současně obviněný Ing. M. O. porušil povinnost spravovat majetek R. d. z., s. a ú. d., s péčí řádného hospodáře, vyplývající z ustanovení § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., v tehdy platném znění, a obviněný Mgr. M. N. tak porušil povinnost spravovat finanční prostředky a efektivně nakládat s finančními zdroji R. d. z., s. a ú. d., vyplývající z obsahu pracovní smlouvy uzavřené dne 14. 4. 1997 a z jmenování do funkce z téhož dne, a tímto jednáním způsobili R. d. z., s. a ú. d., škodu ve výši 19 186 000,- Kč;

3. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustili tím, že obvinění Ing. M. O. jako generální ředitel a předseda představenstva R. d. z., s. a ú. d.,, a Ing. P. Ž. jako místopředseda jejího představenstva uzavřeli dne 31. 5. 1999 jménem R. d. z., s. a ú. d., formou notářského zápisu sp. zn. NZ 248/99, sepsaného JUDr. M. M., notářem v T., smlouvu o kontokorentním úvěru s J. M., kterou mu byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 000,- Kč se splatností na dobu 48 měsíců a s úrokovou sazbou z debetního zůstatku ve výši 21,2 % p. a., přičemž oba obvinění tak porušili povinnost spravovat majetek R. d. z., s. a ú. d., s péčí řádného hospodáře, vyplývající z ustanovení § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., v tehdy platném znění, neboť nijak neprověřili schopnost dlužníka dostát podmínkám úvěrové smlouvy a nezajistili dostatečným způsobem jejich splnění, ač to bylo jejich povinností, a věděli tedy, že úvěr nemusí být v dohodnutých termínech splacen, s čímž byli srozuměni. Takto poskytnutý úvěr nebyl v dohodnuté době splatnosti uhrazen a R. d. z., s. a ú. d., vznikla škoda ve výši 20 000 000,- Kč.

Za uvedené trestné činy byly obviněným uloženy rozsudkem odvolacího soudu následující tresty. Obviněný Ing. M. O. byl odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu 7 let. Obviněný Ing. P. Ž. byl odsouzen podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu 3 roků. Týmž rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněného Mgr. M. N. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu odvolací soud odkázal poškozenou R. z., s. a ú. d., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu Vrchní soud v Olomouci zprostil obviněné Ing. P. Ž., Mgr. I. D.a a JUDr. P. K. podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 VZv 1/2002, pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.

Podle § 259 odst. 1 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl tak, že ve vztahu k obviněným Ing. M. O., Ing. P. Ž., Mgr. I. D., JUDr. P. K., M. K. a Mgr. J. G. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud jde o výrok, jímž byli tito obvinění podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 3 VZv 1/2002, a to pro skutek popsaný pod bodem 1. této obžaloby.

Obviněný Ing. M. O. podal dne 22. 5. 2007 proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 To 47/2006, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 1. a 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku obviněný především popírá svou odpovědnost za uvedené trestné činy. Podle názoru obviněného zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů, delegoval některé pravomoci představenstva spořitelního a úvěrního družstva na jeho úvěrovou komisi, do jejíhož rozhodování obviněný nemohl zasahovat, takže podpis na předmětné úvěrové smlouvě nemůže založit jeho trestní odpovědnost za zmíněné trestné činy. Obviněný tedy považuje za nesprávné úvahy odvolacího soudu k této otázce a jak dále zdůraznil, při jednáních se svědkem Ing. P. D. se vždy domníval, že se úvěr poskytuje tomuto svědkovi jako fyzické osobě. Podle přesvědčení obviněného neobstojí ani úvaha odvolacího soudu o tom, že by obviněný věděl o neschopnosti jmenovaného svědka splnit závazek vyplývající z poskytnutého úvěru. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný nad rámec již uvedených námitek poukázal na skutečnost, že považoval svědka J. M. za bonitního klienta, který splnil svůj závazek.

Ohledně skutku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu obviněný Ing. M. O. namítl, že nemohl dát popud k uzavření tzv. úkorné smlouvy ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák., neboť stěžejní odpovědnost za uzavření označené smlouvy nesli jiní členové představenstva a spoluobviněný Mgr. M. N. Podle názoru obviněného (dovolatele) se odvolací soud nevypořádal správně ani s otázkou stejného či podobného předmětu podnikání jako podmínky spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle citovaného ustanovení, neboť údajně nelze srovnávat obsahovou náplň předmětu činnosti obchodní společnosti a podnikatelského subjektu, který poskytuje finanční služby na bankovním základě. Za nesprávné považuje obviněný i úvahy odvolacího soudu k určení výše škody, resp. úkoru. Jak dále uvádí obviněný, odvolací soud zde údajně vycházel z neobjektivních podkladů znaleckého posudku a založil své závěry i na chybné metodice při stanovení hodnoty obchodní společnosti C. C., a. s.

Ve vztahu ke všem skutkům pak obviněný Ing. M. O. zpochybnil správnost použití ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., neboť v posuzované věci údajně nešlo o společné jednání.

Závěrem svého dovolání proto obviněný Ing. M. O. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle § 265l tr. řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby mu předseda senátu dovolacího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon trestu odnětí svobody.

Obviněný Ing. P. Ž. podal dne 6. 6. 2007 proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 To 47/2006, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák., neboť dovodil porušení povinnosti statutárního orgánu z ustanovení § 243 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák. ), které v době spáchání posuzovaných skutků neexistovalo. Obviněný se přitom zabývá i pojmem péče řádného hospodáře , který odvolací soud použil v popisu příslušného skutku v souvislosti s ustanovením § 194 odst. 5 obch. zák. Jak dále obviněný ve svém dovolání vytkl, odvolací soud se pečlivě nevypořádal s pojmy náležitá péče a odborná péče , které byly uvedeny v ustanoveních § 194 odst. 5 a § 567 odst. 1, 2 obch. zák. v tehdy účinném znění. Podle názoru obviněného je třeba tyto pojmy rozlišovat, neboť náležitá péče nezahrnuje též péči odbornou. Obviněný rovněž popírá svou odpovědnost za realizaci úvěrových případů, protože ta byla svěřena do působnosti jiných osob a orgánů družstva. Podle obviněného v posuzované věci nelze dospět k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody na majetku spořitelního a úvěrního družstva, neboť nesplacení závazku způsobil zejména nucený správce. Navíc zaplacení dluhu mohlo být na dlužníkovi vymáháno soudní cestou. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že by naplnil subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž odvolací soud v popisu skutku údajně dostatečně nevyjádřil ro zhodné okolnosti svědčící o srozumění obviněného se způsobením protiprávního následku. Obviněný zaměřil své výhrady i proti použití ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., neboť podle jeho přesvědčení zde chybí znak tzv. společného jednání. V rámci uplatněného dovolacího důvodu pak obviněný poukazuje i na druh a výši uloženého trestu, který je podle jeho názoru nepřiměřený a v rozporu s ustanovením § 23 tr. zák.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby dovolací soud postupem podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby. Současně obviněný s podnětem předsedovi senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. řádu navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. řádu o odložení výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřila k dovoláním obviněných Ing. M. O. a Ing. P. Ž.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. M. O. a Ing. P. Ž. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Obvinění Ing. M. O. a Ing. P. Ž. opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro nějž byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Uplatněný dovolací důvod tudíž může spočívat jen v právní (nikoli skutkové) vadě, a to v takové vadě, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obvinění Ing. M. O. a Ing. P. Ž. v části svých dovolání vytýkali soudům nižších stupňů nesprávnost skutkových závěrů a nedostatky v dokazování, jde o skutkové a procesní námitky, které nemohou založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V případě obviněného Ing. M. O. jsou mimo citovaný dovolací důvod i jeho námitky, jimiž obecně zpochybňuje svou trestní odpovědnost za trestné činy, kterými byl uznán vinným, a poukazuje na nesprávné úvahy odvolacího soudu ohledně existence okolností při poskytování úvěru svědkovi Ing. P. D., zejména pokud jde o skutečnost, zda věděl o neschopnosti jmenovaného svědka, resp. obchodní společnosti M. L., s. r. o., splatit poskytnutý úvěr. Proto dovolací námitky obviněných, v nichž zpochybňují zjištěný skutkový stav a argumentují nedostatečným rozsahem provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem nenaplňuje ani námitka obviněného Ing. P. Ž., v které vytýká nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody a jeho rozpor s účelem trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z ustálené judikatury (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), od níž není důvodu odchylovat se ani v této trestní věci, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Ostatně obviněný Ing. P. Ž. neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a v jeho případě rozhodně nejde o nepřípustný druh trestu ani o trest vyměřený mimo stanovené zákonné hranice. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je pak možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Posledně citovaným dovolacím důvodem je tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. V posuzovaném případě však nejde o žádnou ze shora uvedených situací a navíc odvolací soud na str. 49 až 51 napadeného rozsudku pečlivě vyhodnotil kritéria určující druh a výši trestů uložených oběma obviněným (dovolatelům) a své závěry též řádně odůvodnil.

Pokud jde o další dovolací námitky vyjádřené v dovolání obviněného Ing. M. O., které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, považuje je Nejvyšší soud za neopodstatněné. V případě skutků uvedených pod body 1. a 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu je takovou námitkou tvrzení obviněného, že zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon o spořitelních a úvěrních družstvech ), mu jako statutárnímu orgánu družstva neumožňoval zvrátit rozhodnutí úvěrové komise. Touto námitkou obviněný v podstatě zpochybňuje svou trestní odpovědnost za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák.

K tomu v obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že české trestní právo vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vylučuje kolektivní odpovědnost nebo odpovědnost za cizí vinu. Pokud je však konkrétní trestní čin spáchán v rámci činnosti právnické osoby, odpovídá za jeho spáchání osoba jednající jménem právnické osoby či za ni (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr. a č. 47/2001 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud zde odkazuje i na ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., podle něhož k trestní odpovědnosti pachatele, u kterého se vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, postačí, jestliže takovou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení má právnická osoba, jejímž jménem pachatel jednal. Z uvedeného je třeba dovodit, že jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva nevylučuje jeho trestní odpovědnost, byť bylo učiněno navenek jménem obchodní společnosti nebo družstva a třebaže takové jednání iniciovaly nebo o něm věděly anebo se na něm dokonce podílely jiné osoby, resp. členové jiných orgánů obchodní společnosti nebo družstva.

Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy obou stupňů, obviněný Ing. M. O. vystupoval v R. d. z., s. a ú. d., jako předseda představenstva a její generální ředitel a v těchto funkcích se dopustil shora vymezených trestných činů. Obviněný se ovšem nemůže zprostit trestní odpovědnosti za spáchané trestné činy ani poukazem na údajnou dvojkolejnost zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 6 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, ve znění účinném v době spáchání trestných činů, úvěrová komise jako orgán spořitelního a úvěrového družstva rozhoduje o poskytování úvěrů členům družstva podle jeho stanov. To však podle názoru Nejvyššího soudu neznamená, že představenstvo družstva ustavované podle zvláštního zákona (§ 6 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech), kterým je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, by nemělo žádnou odpovědnost za hospodaření spořitelního a úvěrního družstva. Odpovědnost členů představenstva družstva proto bylo možné dovodit i v době spáchání trestných činů z ustanovení § 260 obch. zák. ve spojení s ustanoveními § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák., jak Nejvyšší soud dále uvádí v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného Ing. P. Ž. Navíc to byl právě obviněný Ing. M. O., kdo jako generální ředitel a předseda představenstva R. d. z., s. ú. d., podepisoval příslušné smlouvy o poskytnutí úvěru (Ing. P. D. a J. M., bez kterých by družstevní záložna neuvolnila příslušné finanční prostředky, jejichž nevrácením byla způsobena škoda na majetku družstevní záložny. Úvěrová komise družstevní záložny tedy sice rozhodla ve smyslu § 6 odst. 3 písm. a) zákona o spořitelních úvěrních družstvech o poskytnutí úvěrů, ale teprve jednáním obviněného mohlo být toto rozhodnutí uskutečněno navenek, a to včetně jeho důsledku spočívajícího ve způsobení škody na majetku družstevní záložny. Nejvyšší soud proto považuje zmíněné námitky obviněného Ing. M. O., jimiž zpochybnil svou odpovědnost za trestné činy uvedené pod body 1. a 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, za nedůvodné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obviněného Ing. M. O., kterými s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu popřel naplnění znaků objektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Podle názoru obviněného odvolací soud pochybil při určení předmětu činnosti obchodní společnosti C. C., a. s., a R. d. z., s. ú. d. Tyto námitky obviněného sice také odpovídají dovolacímu důvodu podle citovaného zákonného ustanovení, ovšem Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné.

K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. je mimo jiné nutné, aby pachatel jednak buď sám uzavřel určitou smlouvu, nebo dal popud k jejímu uzavření, a jednak aby tak učinil v rámci své účasti na podnikání dvou nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo podobný předmět činnosti. K naplnění citované skutkové podstaty se nevyžaduje, aby uzavřená smlouva spadala do oblasti společného předmětu činnosti či se ho přímo týkala, takže uvedený zákonný znak nelze zaměňovat s požadavkem, aby uzavřená smlouva (na úkor jednoho ze subjektů, v nichž pachatel zároveň působí) byla součástí určité soustavné podnikatelské aktivity, ale postačí i jednorázový obchod. Proto byl také v soudní praxi zaujat právní názor, od kterého se ani v této věci Nejvyšší soud nehodlá odchylovat a podle něhož není nutné, aby se smlouva uzavřená na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel zároveň působí, týkala přímo toho předmětu jejich činnosti, který je jim společný, přičemž může jít o jakoukoli smlouvu, třeba i neplatnou. Smluvní stranou takové smlouvy pak může být i třetí subjekt, na jehož činnosti se pachatel nijak nepodílí (srov. rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (srov. rozhodnutí pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Popudem k uzavření smlouvy je přitom i návrh na uzavření smlouvy, ale může to být i další jednání směřující k jednání o uzavření smlouvy.

Jak je v posuzované trestní věci patrné z rozhodných skutkových okolností, obviněný Ing. M. O. v postavení generálního ředitele a předsedy představenstva R. d. z., s. a ú. d., a současně společníka a jednatele obchodní společnosti M., s. r. o., dal popud k projednání nákupu 100 % akcií obchodní společnosti C. C., a. s., za cenu ve výši 28 860 000,- Kč v představenstvu R. d. z., s. a ú. d., přičemž tento nákup byl dne 2. 9. 1998 schválen členy představenstva R. d. z., s. a ú. d., na základě podkladů vypracovaných obviněným Mgr. M. N., ačkoli tržní hodnota obchodní společnosti C. C., a. s., v té době činila pouze 9 674 000,- Kč. Tímto jednáním pak obviněný Ing. M. O. způsobil úkor spočívající ve škodě na majetku poškozené družstevní záložny ve výši 19 186 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že předmětem podnikání poškozené družstevní záložny byla činnost spořitelního a úvěrního družstva podle § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, a to v plném rozsahu tohoto zákonného vymezení, tedy i zprostředkování a obstarání právních a poradenských služeb a obstarání nákupu zboží, včetně hospodářských potřeb, a služeb [§ 3 odst. 1 písm. d) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech], šlo o podobný předmět podnikání jako u obchodní společnosti M., s. r. o. Podle výpisu z obchodního rejstříku se totiž jmenovaná obchodní společnost zabývala mimo jiné i činností spočívající v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji a zprostředkovatelskou činností. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy rozhodně nejde o takové předměty podnikání obou uvedených subjektů, které by spolu vůbec nesouvisely, jak naznačuje obviněný Ing. M. O. ve svém dovolání. Přitom znak spočívající ve stejném nebo podobném předmětu podnikání ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. je naplněn i tehdy, pokud předmět podnikání konkrétního subjektu vyplývá z různých právních předpisů (např. u jednoho subjektu je určen předmět podnikání zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, a u jiného subjektu ho vymezuje zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů).

Ze shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného Ing. M. O., kterou zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., za nedůvodnou.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. M. O., podle něhož v případě skutku pod bodem 2. ve výroku o vině odvolací soud pochybil i při použití mimotrestní právní normy představované zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, které je výslovně uvedeno v popisu skutku, nesměla družstevní záložna nabývat jiné cenné papíry kromě státních dluhopisů, komunálních obligací a hypotečních zástavních listů. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný Ing. M. O. úm yslně jednal v rozporu se zákonným omezením vyplývajícím z citovaného ustanovení. Z hlediska použité právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. pak použití uvedeného ustanovení mimotrestní právní normy ani nemělo rozhodující význam, neboť trestní odpovědnost obviněného je zde dostatečně vyjádřena jinými znaky včetně odkazu na ustanovení § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 obch. zák. upravující povinnost člena statutárního orgánu počínat si s péčí řádného hospodáře při správě cizího majetku, kterou obviněný porušil. Odkaz na ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech tak představuje okolnost důležitou především pro vyjádření subjektivní stránky trestných činů podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a má zásadní význam jen u spoluobviněného Mgr. M. N., u něhož soudy nižších stupňů spatřovaly mimo jiné trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. Citovaná mimotrestní právní norma zde totiž představuje pravidlo hospodářského styku, které obviněný Mgr. M. N. porušil. Jestliže tedy obviněný Ing. M. O. ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu zpochybnil použití ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, neshledal dovolací soud tyto námitky důvodnými, neboť jimi není v podstatě nijak dotčena správnost právního posouzení skutku spáchaného tímto obviněným, a to jako trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného Ing. M. O., kterou u všech trestných činů, jimiž byl uznán vinným, zpochybnil správnost použití ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Podle názoru obviněného zde chybí znak spolupachatelství spočívající ve společném jednání.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že o společné jednání více osob (tj. alespoň dvou) vedené úmyslem spáchat určitý trestný čin jde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, nebo když každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo konečně i za situace, jestliže jednání žádného ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale souhrn jednání všech spolupachatelů naplňuje všechny znaky jednání popsaného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o úmysl spolupachatelů spáchat trestný čin společným jednáním, nelze ho ztotožňovat s výslovnou dohodou těchto spolupachatelů, protože ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby společný úmysl vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93).

Jak vyplývá ze všech (odsuzujících) výroků o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný Ing. M. O. se dopustil posuzovaných trestných činů ve formě spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. s dalšími obviněnými konkretizovanými v popisu jednotlivých skutků. K tomuto závěru lze přitom dospět na základě rozhodných skutkových okolností, která jsou výslovně a jednoznačně vyjádřena ve výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, že obviněný Ing. M. O. jednal v součinnosti s dalšími obviněnými (tedy Ing. P. Ž., resp. Mgr. M. N.), přičemž tito obvinění sledovali společný cíl, jímž bylo provedení určitých majetkových dispozic na úkor, resp. ke škodě majetku R. d. z., s. a ú. d., jimiž naplnili všechny znaky skutkových podstat trestných činů, pro které byli stíháni a odsouzeni. Přitom každý z obviněných musel být přinejmenším srozuměn se vznikem škody na cizím majetku, jak rovněž výslovně vyjádřil odvolací soud v popisu všech skutků a rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o důvodnosti jeho závěru v otázce spolupachatelství. Jestliže obviněný Ing. M. O. vychází z opačného názoru, je jeho dovolání i v tomto směru neopodstatněné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obviněného Ing. P. Ž., které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil společně s obviněným Ing. M. O. skutkem popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.

Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný Ing. P. Ž. především zdůraznil, že nejednal ani v nepřímém úmyslu, takže nemohl úmyslně porušit zákonem uloženou povinnost spravovat cizí majetek ani způsobit na tomto majetku škodu velkého rozsahu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] i se způsobením škody nikoli malé (tj. podle § 89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) na cizím spravovaném či opatrovaném majetku, přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti (§ 5 tr. zák.). Pro úplnost je třeba poznamenat, že v době spáchání posuzovaných skutků se podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2000 považovala za škodu nikoli malou částka dosahující nejméně šestinásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 12 000,- Kč, a za škodu velkého rozsahu se považovala částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. škoda ve výši alespoň 1 000 000,- Kč.

Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného Ing. P. Ž., která není Nejvyšší soud oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§ 89 odst. 11, § 255 odst. 1 tr. zák.) na majetku R. d. z., s. a ú. d., jejímž jménem obviněný jednal jako místopředseda představenstva, přičemž měl zákonem uloženou povinnost spravovat její majetek. O zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. se totiž jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a možnost vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat za situace, jestliže pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák., postačí podle § 6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, jak tvrdí ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě velkého rozsahu (§ 5, § 255 odst. 3 tr. zák.), byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé [§ 4 písm. b), § 255 odst. 1 tr. zák.].

Přitom odvolací soud ve velmi obsáhlém odůvodnění svého rozsudku (obsaženém asi na 44 stranách textu) podrobně a vyčerpávajícím způsobem konkretizuje, z jakých skutečností dovozuje naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat všech posuzovaných trestných činů, a to i trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného obviněným Ing. P. Ž. včetně jeho subjektivní stránky, tj. zavinění obviněného. Zároveň odvolací soud uvádí, o jakou formu zavinění jde a z kterých důkazů tato forma zavinění obviněného vyplývá (viz zejména str. 36 až 40 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 To 47/2006). Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu ani v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se v něm již zabýval obdobnými námitkami obviněného, jaké uplatnil v tomto směru i v dovolání.

Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. P. Ž. popsaného ve skutkové větě pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného (a jeho spoluobviněného Ing. M. O.) a z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku R. d. z., s. a ú. d., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam rovněž postavení obviněného Ing. P. Ž., od kterého se odvíjí i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci místopředsedy představenstva R. d. z., s. a ú. d., což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které mu byly uloženy jako členu statutárního orgánu zejména ustanovením § 567 odst. 1, 2 obch. zák., jež se zde uplatnilo se zřetelem k ustanovením § 66 odst. 2 a § 260 obch. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. To mimo jiné znamená, že obviněný jako člen představenstva družstevní záložny, která má formu družstva ve smyslu § 221 a násl. obch. zák., byl jednak povinen spravovat majetek tohoto družstva s odbornou péčí a v souladu s jeho zájmy a jednak odpovídal za škodu způsobenou porušením této povinnosti (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud též ve svém usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007).

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněného Ing. P. Ž., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za neopodstatněnou. Nejvyšší soud ovšem neakceptoval ani další námitku, v níž tento obviněný vytkl odvolacímu soudu nesprávné posouzení výše škody a zpochybnil existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem této škody.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. , § 379 obch. zák.), když za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat kdyby zde nebylo škodné události s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153 Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51 Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem škoda pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.

V trestní věci obviněného Ing. P. Ž. přitom soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný (společně s obviněným Ing. M. O.) způsobil na majetku R. z., s. a ú. d., skutkem popsaným pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obou obviněných došlo k úbytku v majetkové sféře poškozené družstevní záložny, ke kterému by jinak nedošlo, kdyby oba obvinění neporušili své povinnosti náležitě spravovat její majetek. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obvinění bez dostatečného prověření bonity svědka J. M. a bez náležitého zajištění poskytli tomuto svědkovi úvěr ve výši 20 000 000,- Kč a tento úvěr nebyl ve lhůtě jeho splatnosti splacen, způsobili úbytek peněžní částky v uvedené výši z majetku R. d. z., s. a ú. d.,. Škodou tedy v tomto případě bylo zmenšení majetku družstevní záložny ve smyslu způsobení skutečné škody v podobě úbytku jejích majetkových hodnot. Proto námitky obviněného Ing. P. Ž., jimiž zpochybnil naplnění zákonného znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spočívajícího ve způsobení škody na cizím majetku, považuje Nejvyšší soud za nedůvodné.

V návaznosti na shora vyjádřenou argumentaci k subjektivní stránce posuzovaného trestného činu a k jeho následku (účinku) v podobě škody na cizím spravovaném majetku nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti ani o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obviněného Ing. P. Ž. a uvedeným škodlivým následkem, který tím způsobil. Obviněný totiž jednal ve vztahu k následku (resp. účinku) zaviněně a jeho jednání bylo z hlediska vzniku tohoto následku tak významnou příčinou, že by bez jednání obviněného vůbec nedošlo ke škodě tím způsobem a v takové výši, jak je obviněnému kladeno za vinu. Proto Nejvyšší soud považuje uvedenou námitku obviněného za nedůvodnou.

Za neopodstatněnou ovšem považuje Nejvyšší soud i námitku obviněného Ing. P. Ž., v níž ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vytkl, že v době spáchání tohoto skutku neexistovalo ustanovení § 243 odst. 8 obch. zák., z něhož je možné dovodit i porušení ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. Obviněný proto považuje postup odvolacího soudu za porušení zákazu zpětné účinnosti zákona vyjád řeného v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. Obviněný zpochybnil rovněž závěry odvolacího soudu ohledně posouzení pojmu péče řádného hospodáře , který je obsažen v ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. Podle názoru obviněného totiž v době spáchání posuzovaného skutku obsahovalo citované ustanovení jen pojem náležitá péče , který má údajně jiný obsah než pojem péče řádného hospodáře .

K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný Ing. P. Ž. uznán vinným, se vyžaduje mimo jiné porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli (tj. obviněnému) uložena zákonem nebo kterou převzal na podkladě smlouvy. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, k nimž v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, obviněný vystupoval v Rodinné družstevní záložně, spořitelním a úvěrním družstvu, jako místopředseda jejího představenstva a v této funkci se dopustil výše uvedeného trestněprávního jednání spočívajícího v porušení povinnosti spravovat majetek jmenované družstevní záložny, přičemž šlo o povinnost uloženou zákonem.

Jak je přitom výslovně uvedeno v tzv. skutkové větě pod bodem 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný Ing. P. Ž. jednal v rozporu s ustanoveními § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 obch. zák., neboť nevykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře. Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje tvrzení obviněného, že ustanovení § 243 odst. 8 obch. zák. v době podpisu úvěrové smlouvy (tj. dne 31. 5. 1999) ještě neexistovalo, neboť do obchodního zákoníku bylo zavedeno až jeho novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Podle posledně citovaného ustanovení pro členy představenstva družstva (a družstevní záložna je družstvem ve smyslu § 221 a násl. obch. zák. viz § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., v původním znění i ve znění pozdějších předpisů) platí obdobně mimo jiné i ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák., v němž je kromě dalšího stanoveno, že členové představenstva akciové společnosti (tj. i členové představenstva družstva) jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, ale v době spáchání posuzovaného skutku nebylo možné takto formulovanou povinnost členů představenstva družstva dovozovat ani z obchodního zákoníku s poukazem na obecnou právní úpravu týkající se družstev. K legislativní změně, v jejímž důsledku byla do zákona přímo zakotvena povinnost pro členy představenstva družstevní záložny vykonávat svoji činnost s odbornou péčí a tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů členů družstevních záložen, jejich bezpečnost a stabilita, došlo až novelou zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, provedenou zákonem č. 100/2000 Sb. s účinností ode dne 1. 5. 2000 (viz § 6 odst. 10 cit. zákona).

I přes chybějící výslovnou zákonnou úpravu, která by přímo v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech stanovila, jak si mají počínat členové představenstva družstevní záložny při nakládání s jejím majetkem, bylo možné podle názoru Nejvyššího soudu i před účinností shora citovaných novel dovodit povinnost členů představenstva družstevní záložny řádně spravovat majetek družstevní záložny, přičemž úmyslné porušení této povinnosti spojené se způsobením škody na spravovaném majetku mohlo založit i trestní odpovědnost členů představenstva družstevní záložny pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Taková povinnost vyplývala především ze základního poslání družstevní záložny, která na podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách a poskytování dalších služeb členům družstva k uspokojování jejich potřeb (§ 1 odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech), takže družstevní záložna jako samostatný subjekt práva právnická osoba vždy měla právo a povinnost nakládat se svým majetkem (viz § 222 odst. 1 obch. zák.). Právnická osoba však může činit úkony spojené s nakládáním se svým majetkem jen prostřednictvím určitých fyzických osob, a to zejména těch, které jsou členy statutárního orgánu právnické osoby (viz též § 20 odst. 1 obč. zák.), tj. v konkrétním případě prostřednictvím členů představenstva družstevní záložny, jak vyplývá z ustanovení § 243 obch. zák. a § 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Současně je nesporné, že statutární orgán družstevní záložny nemohl ani před účinností zákona č. 100/2000 Sb., kterým došlo ke změně zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, nakládat s majetkem družstevní záložny podle své libovůle, nýbrž musel postupovat tak, aby byla zajištěna ochrana investic družstevníků a nebyla ohrožena návratnost jejich vkladů. Vyplývá to z účelu zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, zakotveného v jeho ustanovení § 1 odst. 3. Vzhledem k tomuto účelu byly družstevní záložny od samého počátku, tedy i v době spáchání posuzovaného skutku, výrazně omezeny v nakládání se svým majetkem, a to specifickou úpravou obsaženou v ustanoveních § 1 odst. 6 a § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.

Navíc v době spáchání posuzovaného skutku platilo ustanovení § 260 obch. zák., podle něhož nestanoví-li obchodní zákoník v hlavě druhé upravující družstvo jinak, použijí se na družstvo přiměřeně ustanovení hlavy první dílu prvního druhé části obchodního zákoníku, tj. jeho ustanovení § 56 až § 75. Takto se i v případě členů představenstva družstevní záložny stejně jako u každého jiného družstva uplatní též ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák., podle kterého se vztah mezi družstvem a členem statutárního či jiného orgánu družstva nebo členem při zařizování záležitostí družstva řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (§ 566 až § 576 obch. zák.), pokud z jejich ujednání s družstvem nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností. Jak je přitom zřejmé z ustanovení § 567 odst. 1 obch. zák., člen představenstva družstva byl povinen obdobně jako mandatář postupovat při zařizování záležitostí družstva jako mandanta s odbornou péčí. Taková povinnost postupu s odbornou péčí ve vztahu ke svěřenému majetku družstevní záložny je tedy nepochybně povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 tr. zák. (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud též ve svém usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007).

Jak je tedy jednoznačně patrné ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněný Ing. P. Ž. byl místopředsedou představenstva, tj. členem statutárního orgánu R. d. z., s. a ú. d., a z tohoto titulu byl oprávněn a povinen jako fyzická osoba nakládat s jejím majetkem [viz zejména ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák. za použití § 260 obch. zák.]. Jednal-li společně s předsedou představenstva uvedené družstevní záložny obviněným Ing. M. O., mohl její majetek v podobě peněžních prostředků půjčit za současného prověření bonity dlužníka a zřízení odpovídajícího zajištění, dále mohl tento majetek zhodnocovat, investovat atd. Nesměl přitom ovšem jednat jak v rozporu se shora citovanou specifickou povinností uloženou obecně zákonem družstevní záložně při nakládání s jejím majetkem, tak ani v rozporu s povinností člena představenstva družstevní záložny postupovat s odbornou péčí vymezenou obchodním zákoníkem. Jestliže i přesto obviněný úmyslně porušil tuto zákonem stanovenou povinnost tím, že peněžní prostředky R. d. z., s. a ú. d., půjčil svědku J. M. způsobem popsaným ve skutkové větě pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, nespravoval majetek družstevní záložny tak, jak mu bylo zákonem uloženo. V důsledku takto provedené majetkové dispozice přitom zmenšil (společně s obviněným Ing. M. O.) majetek družstevní záložny o částku ve výši 20 000 000,- Kč. Lze tedy shrnout, že obviněný Ing. P. Ž. jako člen statutárního orgánu právnické osoby družstevní záložny byl nositelem povinnosti stanovené zákonem a spočívající v tom, aby určitým způsobem nakládal s jejím majetkem, tedy aby spravoval svěřený majetek družstevní záložny (tento pojem zahrnuje aktivní přístup k cizímu majetku, který obviněný fakticky realizoval), přičemž byl v majetkových dispozicích zcela konkrétně omezen zejména výše uvedenými ustanoveními zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a obchodního zákoníku, která byla platná a účinná již v době spáchání činu obviněného. Tato zákonná omezení ovšem obviněný úmyslně nerespektoval, nakládal se svěřeným majetkem nedovoleným způsobem, a způsobil tím družstevní záložně škodu přesahující výši 5 000 000,- Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Posuzovaným skutkem tak obviněný naplnil všechny zákonem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

K námitkám obviněného Ing. P. Ž., v nichž poukazuje na nepřípustnou retroaktivitu pozdějšího zákona, Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. se vztahuje i na působnost zákonů, na které trestní zákon odkazuje ve skutkové podstatě s blanketní nebo odkazovací dispozicí. Takovou je i skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.v té její části, kde vyžaduje porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr.), trestnost činu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní nebo odkazovací dispozicí), které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení. Proto nelze posoudit trestnost skutku částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska mimotrestních právních norem, jichž se dovolává trestní zákon) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska trestního zákona). V době spáchání trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, sice ještě neplatilo ustanovení § 243 odst. 8 obch. zák., jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, avšak povinnost obviněného počínat si při správě cizího majetku s odbornou péčí zde vyplývala z citovaných ustanovení mimotrestních norem účinných v době spáchání skutku, zejména pak z ustanovení § 1 odst. 6 a § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech (ve znění platném do 30. 4. 2000) a § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák. za použití § 260 obch. zák. (ve znění platném do 31. 12. 2000). Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl v popisu posuzovaného skutku odkaz na ustanovení § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 obch. zák. jako mimotrestní normu zakládající povinnost obviněného spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, postupoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. i se závěry zmíněné judikatury. Odvolací soud totiž dospěl ke správnému závěru, podle něhož je z hlediska trestního práva pro obviněného příznivější ustanovení § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, tj. po novele trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a to zejména s ohledem na změny výše jednotlivých kategorií škod (§ 89 odst. 11 tr. zák.), k nimž došlo ve srovnání s trestněprávní úpravou účinnou v době spáchání skutku. Jestliže tedy odvolací soud aplikoval trestní zákon účinný v době jeho rozhodování, bylo za této situace nutné použít i mimotrestní právní úpravu, na kterou odkazuje ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák., která byla účinná rovněž v době rozhodování odvolacího soudu, přičemž srovnatelné povinnosti bylo možné dovodit i z mimotrestní právní úpravy účinné již v době spáchání skutku. Napadené rozhodnutí se proto správně opírá o celý souhrn zákonných norem trestních i mimotrestních, jež byly všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák., a tímto momentem je doba rozhodování odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto neakceptoval námitku obviněného zpochybňující správnost použití mimotrestních norem z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. a shledal ji nedůvodnou.

V návaznosti na výše učiněné závěry pak Nejvyšší soud považuje za neopodstatněnou i námitku obviněného Ing. P. Ž., pokud v souvislosti s citovanými mimotrestními právními normami poukazuje na rozdílnost pojmů náležitá péče a péče řádného hospodáře .

K tomu Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že z ustanovení § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák. za použití § 260 obch. zák. (ve znění platném do 31. 12. 2000) vyplývala pro obviněného Ing. P. Ž. povinnost odborné péče o cizí svěřený majetek, tj. o majetek R. d. z., s. s ú. d., takže zde nemá význam pojem náležité péče a jeho rozdíl ve srovnání s pojmem péče řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a po ní. Navíc jsou všechny zmíněné pojmy srovnatelné co do podstaty týkající se vztahu ke spravovanému cizímu majetku.

Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že i z povinnosti obviněného Ing. P. Ž. vykonávat působnost místopředsedy představenstva spořitelního a úvěrního družstva s odbornou péčí (§ 66 odst. 2, § 567 odst. 1 a § 260 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000) bylo možno spolehlivě dovodit i jeho povinnost řádně spravovat majetek R. d. z., s. ú. d., s nímž jako člen jejího statutárního orgánu (§ 243 odst. 2 obch. zák.) hospodařil, protože obviněný byl oprávněn řídit činnost spořitelního a úvěrního družstva a rozhodovat o všech záležitostech družstva, které obchodní zákoník nebo stanovy družstva nevyhradily jinému orgánu (§ 243 odst. 1 obch. zák.), a mohl tudíž činit jménem družstva právní úkony ve všech věcech (§ 13 obch. zák., § 20 odst. 1 obč. zák.) včetně majetkových dispozic. Lze tudíž uzavřít, že i povinnost člena představenstva družstva postupovat s odbornou péčí v době do 31. 12. 2000 vyžadovala určitou odbornost, loajalitu a ohled na zájmy družstva, a to i ve vztahu k jeho majetku. V uvedené povinnosti je tedy vyjádřen rovněž požadavek, aby člen představenstva družstva zabránil takovému jednání, z něhož by mohla vzejít škoda na obhospodařovaném majetku družstva, což je povinnost, kterou je třeba považovat za povinnost spravovat cizí majetek uloženou podle zákona ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud nepokládá za důvodné ani námitky obviněného Ing. P. Ž., kterými zpochybnil správnost použití ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. V obecné rovině lze zcela odkázat na shora uvedený výklad v souvislosti s obdobnou dovolací námitkou obviněného Ing. M. O. k této otázce. Nejvyšší soud přitom neshledal v postupu odvolacího soudu žádná pochybení namítaná obviněným v otázce spolupachatelství, protože obviněný Ing. P. Ž. byl jako místopředseda představenstva spořitelního a úvěrního družstva nepochybně seznámen se všemi okolnostmi, za nichž byl poskytnut úvěr svědku J. M., a postupoval při tom v úzké součinnosti se spoluobviněným Ing. M. O.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění Ing. M. O. a Ing. P. Ž. podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět obviněných Ing. P. Ž. a Ing. M. O., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc, jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu spisu, obviněný Ing. P. Ž. byl dne 12. 2. 2009 podmíněně propuštěn z výkonu trestu uloženého napadeným rozhodnutím v této věci.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y