5 Tdo 211/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 254 odst. 2 bod 1 tr. zákoník, § 209 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoník



5 Tdo 211/2013-72

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2013 o dovolání, které podal obviněný M. J. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 3 To 74/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 4/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 34 T 4/2008, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.

Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.

Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 3 To 74/2012, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Toto usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný M. J. dne 11. 1. 2013 prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný přitom zaměřil své dovolání toliko proti výroku I. v napadeném usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného nenaplnil především subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu podvodu ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože uskutečňoval příslušné právní úkony v souladu se zákonem. Obviněný se totiž nespoléhal na nejistou budoucí událost, ale důvodně předpokládal, že společně se svým obchodním partnerem uhradí cenu za dodané zboží z výtěžku jeho prodeje. Obviněný je tedy přesvědčen, že nebyl srozuměn se způsobením protiprávního účinku v podobě škody na cizím majetku. V době uzavření kupní smlouvy nebylo podle jeho názoru možné předvídat některé okolnosti, které mu teprve později zabránily ve splnění závazku. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, obchodní společnost Krůta Ostrava, s. r. o., obeslala své odběratele se sdělením, aby přestali poukazovat své platby na účet obchodní společnosti, v níž obviněný působil jako statutární orgán. Proto obviněný nesouhlasí ani se závěry, které soudy vyvodily ze znaleckých posudků Ostravské znalecké, a. s., a znalce Ing. Vladislava Paseky a podle nichž byly závěry jiného znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem NOVA, s. r. o., v této věci stran ekonomického stavu obchodní společnosti Severomoravská obchodní, s. r. o., spekulativní. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný ho uplatnil pouze s obecným poukazem na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 3 To 74/2012, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl ve věci. Současně obviněný učinil předsedovi senátu soudu prvního stupně podnět, aby navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. J. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný naplnil posuzovaným činem subjektivní stránku zločinu podvodu, protože tento závěr vyplývá z provedeného dokazování, zejména pak z toho, že stav hospodaření obchodní společnosti Severomoravská obchodní, s. r. o., byl špatný a neumožňoval jí splnit existující závazky. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. J. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být shledán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný M. J. ovšem v části svého dovolání nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve výše uvedeném smyslu, zejména pokud konstatuje, že nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu podvodu a že závěr o úmyslném zavinění ve formě nepřímého úmyslu je v extrémním nesouladu s dokazovanými skutkovými okolnostmi a nemá oporu v provedených důkazech . Totéž platí ohledně hodnocení jednotlivých znaleckých posudků, které byly ve věci opatřeny a týkaly se majetkové situace obchodní společnosti Severomoravská obchodní, s. r. o. Obviněný tím totiž zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění, týkajících se především subjektivní stránky jako formálního znaku skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. K takovým tvrzením však Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě právních vad odpovídajících jednotlivým taxativně vyjmenovaným důvodům podle § 265b odst. 1 tr. řádu, nikoli k přezkoumávání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, ani k přehodnocování jimi provedených důkazů, z nichž při tom vycházely. Ze zmíněných námitek obviněného tedy nevyplývá, v čem je nesoulad právních závěrů soudů s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, jakou normu hmotného práva soudy nesprávně vyložily nebo použily, jakou jinou normu měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.

Zbývající část argumentace obviněného, v níž zpochybnil své úmyslné zavinění vyžadované u trestného činu podvodu, pak již sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud ji nepovažuje za opodstatněnou.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Ke spáchání tohoto zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž ke způsobení těžšího následku (účinku) v podobě škody velkého rozsahu postačí zavinění z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Jak vyplývá z dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).

Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o existenci zavinění obviněného M. J. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného zejména formulacemi, podle nichž obviněný dne 2. 6. 2005 v Ostravě jako jediný jednatel a jediný společník Severomoravské obchodní, s. r. o., podepsal s prodávajícím NAVOS, s. r. o., kupní smlouvu na dodávku jatečních krůt těžkého typu, přestože věděl, že Severomoravská obchodní, s. r. o., vzhledem ke své ekonomické situaci nebude schopna řádně a včas dostát svému závazku zaplatit kupní cenu, přičemž zástupce prodávajícího ubezpečoval o solventnosti Severomoravské obchodní, s. r. o. . Z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je totiž patrné, že obviněný byl srozuměn s porušením zájmu na ochraně cizího majetku a že nemohl důvodně počítat se žádnou okolností, která by tomu zabránila.

Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný uvedl v omyl obchodní společnost NAVOS, a. s., zejména pak z toho, že zmíněným způsobem jednal za stavu, kdy nevěděl, z jakých finančních zdrojů uhradí kupní cenu za dodané zboží.

Obviněnému M. J. totiž muselo být zřejmé, že ekonomická situace obchodní společnosti Severomoravská obchodní, s. r. o., je špatná, neboť nedisponovala dostatkem finančních prostředků k úhradě pohledávek ostatních věřitelů. Přitom obviněný spoléhal pouze na to, že závazky jmenované obchodní společnosti, které měla vůči obchodní společnosti NAVOS, a. s., uhradí až příjmy z prodeje dodaného zboží (jatečných krůt). Tato představa obviněného byla ovšem zcela nereálná, protože celkový objem závazků obchodní společnosti Severomoravská obchodní, s. r. o., již v době uzavření uvedené kupní smlouvy podstatně převyšoval kupní cenu, kterou byla obchodní společnost Severomoravská obchodní, s. r. o., povinna zaplatit obchodní společnosti NAVOS, a. s. Jak navíc vyplývá z č. l. 994 a 997 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 4/2008, závazky obchodní společnosti Severomoravská obchodní, s. r. o., jen vůči obchodní společnosti NAVOS, a. s., dosáhly ke dni 7. 9. 2005 celkové výše 26 613 717,67 Kč, kterou obviněný neuhradil a ani nebyl schopen zaplatit, přičemž zde existovaly ještě další závazky ve výši 10 000 000 Kč vůči jiným dodavatelům. Uvedený nepříznivý stav hospodaření ostatně vyústil v prohlášení konkurzu na majetek obchodní společnosti Severomoravská obchodní, s. r. o. Podnikání obviněného v této obchodní společnosti bylo tedy založeno v podstatě jen na jeho nesplnitelných představách o finančních možnostech jmenované společnosti, což projevil podstoupením zcela nepřiměřeného rizika, které se vymykalo případům obvyklého podnikatelského rizika, s nímž je jinak spojena velká část podnikatelských aktivit, přičemž toto riziko neoprávněně a účelově přenesl na dodavatele zboží poškozenou obchodní společnost NAVOS, a. s. Jestliže za popsané situace obviněný odebral od věřitele zboží, za které následně nic nezaplatil, pak jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti lze považovat za lhostejné, neboť již v době uzavření kupní smlouvy neměl reálnou představu o tom, zda vůbec a kdy zaplatí dodavateli kupní cenu za toto zboží. Jde tedy o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že způsobí škodu velkého rozsahu na cizím majetku, což odůvodňuje eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k tomuto zákonnému znaku. Podvodný úmysl obviněného je pak nutno posuzovat i v kontextu s druhým jím spáchaným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, proti kterému obviněný neuplatnil žádné výhrady a jehož podstatou bylo rovněž uvádění nepravdivých údajů, a to v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku stran zvýšení základního kapitálu obchodní společnosti Severomoravská obchodní, s. r. o., za kterou obviněný jednal jako její statutární orgán.

Navíc obviněný ve svém dovolání ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Přitom obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Vzhledem k tomu považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za neopodstatněnou. Přitom s obdobnými výhradami, jaké obviněný uvedl v podaném dovolání, se vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný M. J. ve svém dovolání, byť bez konkrétní argumentace, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je správná a nebyly zjištěny ani vady zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení namítané v dovolání.

Proto Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. J. jako zjevně neopodstatněné, když zčásti jde o dovolání neodpovídající uplatněným důvodům dovolání a ve zbytku nebyly zjištěny vady jím vytýkané.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného M. J., který se týkal odkladu výkonu nařízeného trestu odnětí svobody, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 5. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y