5 Tdo 210/2007
Datum rozhodnutí: 03.05.2007
Dotčené předpisy:




5 Tdo 210/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2007 o dovolání podaném obviněným Mgr. M. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 To 52/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 4/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 53 T 4/2003, byl obviněný M. B. uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., za tento a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 8 To 120/2004, mu byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 To 52/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že mu za výše uvedené trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest ve stejné výměře, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále vyslovil trest zákazu činnosti ve shodném znění jako Krajský soud v Brně. Současně podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2003, č. j. 89 T 92/2003-139, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 8 To 120/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních částech a výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný Mgr. M. B. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroků o vině i výroku o trestu. Zásadně popřel, že by sjednával obchodní smlouvy s podvodným úmyslem, jak tvrdil soud druhého stupně. Ke skutku popsanému pod bodem II. 1), 2) výroku rozsudku nalézacího soudu namítl tu skutečnost, že již při nákupu pohledávek od společnosti Z. B., a. s., měl domluveného kupce a tudíž si byl jist, že bude mít finanční prostředky na uhrazení kupní ceny této společnosti. Takové jednání tedy podle jeho názoru postrádá znak subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obdobně nejednal s podvodným úmyslem ani v případě obchodování s firmou M., a. s. Dále uvedl, že užití peněz získaných za pohledávky od společnosti M., a. s., na řešení jiných finančních závazků nenaplňuje znaky trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. Konečně i v případě skutku popsaného pod bodem I. výroku rozsudku nalézacího soudu nebyla podle názoru obviněného naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Společnost M., a. s., byla od počátku informována o finanční situaci společnosti H. C., s. r. o., a společně se dohodli na splátkách nejen ve formě faktických finančních úhrad, ale i formou zápočtů. Výrazné snížení výše závazků společnosti H. C., s. r. o., za rok 1998 z původních 165.000.000,- Kč na konečných 27.700.000,- Kč svědčí o reálném splácení dluhu a také o snaze tento dluh uhradit, což vylučuje podvodný charakter jeho předchozího obchodního jednání s touto společností. Dále obviněný zpochybnil závěr soudů nižších stupňů o nejistotě poskytnutí úvěru I., a. s., a I. a. s. Zájem těchto peněžních ústavů na obchodování se společnostmi, které zastupoval, potvrzuje podle obviněného už ten fakt, že I., a. s., již dříve poskytla úvěr ve výši 180.000.000,- Kč na jeho podnikatelský záměr. Vyslovil také zásadní nesouhlas s právní kvalifikací tohoto skutku, přičemž odkázal na publikované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (aniž by je specifikoval), podle něhož mohlo být žalované jednání posouzeno pouze jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., popř. trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Právní kvalifikace, kterou užily soudy nižších stupňů, však v daném případě není správná, a to s ohledem na skutečnost, že jednání, majícího objektivně podvodný charakter, směřujícího ke zmaření uspokojení věřitele, se dopustil až v době existence závazkového vztahu (a nikoliv v době jeho vzniku). Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.



Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedl, že námitky obviněného v případě skutku uvedeného pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně nesměřují proti hmotně právní kvalifikaci, ale ve skutečnosti se jimi domáhá odlišných, pro něj příznivějších, skutkových zjištění. Rovněž dovolací argumentace vztahující se ke skutku popsanému pod bodem II. výroku rozsudku nalézacího soudu z převážné části nenaplňovala svým obsahem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, dle něhož nestačí pouze formální označení dovolacího důvodu, ale konkrétní námitky musí pod daný dovolací důvod spadat. Jedinou právní námitku státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství spatřoval ve zpochybnění naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. skutky popsanými pod bodem II. 1), 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, které měly být kvalifikovány jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., popř. zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Tuto právní námitku však označil za zjevně neopodstatněnou, protože objektivním znakem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák a zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. je zmaření uspokojení pohledávky, kterou má věřitel ve své dispozici. Zatímco v obou posuzovaných případech věřitelé (Z. B., a. s., a M., a. s.) následkem jednání dovolatele o své pohledávky přišli, aniž by za ně získali protihodnotu. Evidentně tedy soudy nižších stupňů v právní kvalifikaci nepochybily. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Pouze relevantní námitky přichází v úvahu posoudit z věcného hlediska.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

Dvojnásobného trestného činu podvodu se měl obviněný podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustit tím, že

I.

1) ve dnech 16. 12. 1997 a 22. 12. 1997 v P. jako jednatel a společník firmy H. C., spol. s r.o., se sídlem K. u B., ul. N., uzavřel se zástupci firmy M., a. s., se sídlem P., ul. N. S., kupní smlouvy na odběr motorových vozidel značky C. v hodnotě 20.073.902,- Kč (dne 16. 12. 1997) a 4.985.016,- Kč (dne 22. 12. 1997), kdy termín splatnosti byl smluvně stanoven na 29. 6. 1998,

dne 27. 5. 1998 pak jako jednatel a společník firmy H. C., spol. s r. o., dále odebral od firmy M. a.s. na základě ústní kupní smlouvy a vystavené faktury pneumatiky zn. K. v hodnotě 200.425,- Kč, kdy termín splatnosti byl smluvně stanoven na 10. 6. 1998,

přičemž jednal od počátku s vědomím, že kupní cenu firmě M., a. s., nezaplatí a finanční prostředky získané z prodeje odebraného zboží od firmy M., a. s., který uskutečnil v průběhu roku 1998 prostřednictvím firmy B. C. C., s. r. o., se sídlem H., ul. B., ve které byl jednatelem a společníkem, nepoužije k vyrovnání svého finančního závazku vůči firmě M., a. s., ale tyto použije pro financování dalších obchodních společností, ve kterých byl společníkem a jednatelem, a tímto jednáním způsobil firmě M., a. s., škodu ve celkové výši 27.561.234,12 Kč,

II.

1) ve dnech 18. 3. 1999, 24. 3. 1999 a 29. 3. 1999 v J. jako jednatel a společník firmy H. C., spol. s r. o., se sídlem B., ul. H., uzavřel se zástupci firmy M., a. s., se sídlem J., ul. S., smlouvy o postoupení pohledávek v hodnotě 7.304.483,- Kč a 4.890.903,- Kč (dne 18. 3. 1999), 2.500.958,- Kč (dne 24. 3. 1999), 6.000.000,- Kč a 3.813.059,- Kč (dne 29. 3. 1999), ve kterých jako postupitel vystupuje firma M., a. s., postupník firma H. C., spol. s r. o., a dlužník firmy Z., a. s., se sídlem B., ul. T. a úhrada kupní ceny v celkové výši 24.509.403,- Kč byla stanovena u všech smluv ve lhůtách do jednoho měsíce od data jejich sjednání, firmy Z., a. s., a Z. Č., a. s., svůj závazek vůči firmě H. C., spol. s r. o., řešily částečně zápočtem a částečně dodávkou traktorů značky Ze. této společnosti, která následně uskutečnila jejich prodej na trhu se zemědělskou technikou, a to prostřednictvím firmy A. T., spol. s r. o., se sídlem Ž., ul. N., jejímž jednatelem a společníkem byl obžalovaný, přičemž obžalovaný jednal od počátku s vědomím, že kupní cenu firmě M., a. s., nezaplatí a takto získané finanční prostředky nepoužije k vyrovnání svého finančního závazku vůči firmě M., a. s., ale tyto cíleně převedl na účet firmy H. C., s. r. o., se sídlem B., ul. L., pouze ve lhůtě splatnosti uhradil část kupní ceny ve výši 500.000,- Kč a následně po lhůtě splatnosti uhradil část kupní ceny ve výši 300.000,- Kč a tímto jednáním způsobil firmě M., a. s., škodu v celkové výši 24.009.403,- Kč,

2) dne 31. 3. 1999 v B. jako jednatel a společník firmy H. C., spol. s r. o., se sídlem B., ul. H., uzavřel se zástupci firmy Z. B., a. s., se sídlem B., ul. L., smlouvu o postoupení pohledávek za firmou Z., a. s., se sídlem ul. T., v celkové hodnotě 11.411.120,- Kč a za postoupení těchto pohledávek byla mezi uvedenými společnostmi sjednána kupní cena 9.699.452,- Kč, tedy 85% nominální hodnoty pohledávek, kdy úhrada kupní ceny byla smluvně stanovena v termínu do 13. 5. 1999,

a téhož dne, tedy 31. 3. 1999, uzavřel obžalovaný jako zástupce firmy H. C., spol. s r.o. se zástupci firmy G. spol. s r.o. se sídlem P., ul. P. smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které postoupil této společnosti předmětné pohledávky za firmou Z., a. s., za částku 10.270.008,- Kč, tedy 90% jejich nominální hodnoty, přičemž firma G., spol. s r. o., v termínu od 13. 4. 1999 do 27. 4. 1999 provedla úhradu kupní ceny za postoupené pohledávky ve výši 10.270.008,- Kč bankovním převodem na účet firmy T., spol. s r. o., se sídlem B. ul. H., ve které byl v té době obžalovaný Mgr. B. jednatelem a společníkem,

přičemž o tom, že hodlá postoupené pohledávky prodat firmě G., spol. s r. o., se kterou jednal o jejich prodeji před 31. 3. 1999, firmu Z. B., a. s., neinformoval a od počátku jednal s vědomím, že takto získané finanční prostředky použije pro podnikání dalších obchodních společností, ve kterých byl společníkem a jednatelem a že kupní cenu firmě Z. B. a.s. nezaplatí, pouze následně po lhůtě splatnosti v období od 14. 5. 1999 do 28. 2. 2001 uhradil ve dvou případech část kupní ceny ve výši 2.290.729,- Kč (včetně převedení dvou motorových vozidel značky C.), a tímto jednáním způsobil firmě Z. B. a.s. škodu v celkové výši 9.699.452,- Kč.

Z větší části své dovolací argumentace (např. námitka proti závěrům o nejistém a účelově vázaném úvěru od bývalé I., a. s.,) nabízel obviněný v podstatě odlišnou verzi hodnocení důkazů. Protože však v dovolání nelze zpochybňovat skutková zjištění soudů nižších stupňů, způsob, jakým hodnotily důkazy, a jaké skutkové závěry z nich vyvodily, nebyl v této části naplněn deklarovaný dovolací důvod a Nejvyšší soud se těmito skutkovými námitkami nezabýval.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku však dovolatel uplatnil také dvě právní námitky. Odvolacímu soudu vytkl jeho vyhodnocení subjektivní stránky jak u skutku popsaného pod bodem I. 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak u skutku uvedeného pod bodem II. 1), 2). Ve všech případech vyvodily soudy nižších stupňů závěr, podle něhož obviněný sjednával předmětné obchodní smlouvy v podvodném úmyslu, neboť musel být minimálně srozuměn s tím, že své závazky vzniklé z těchto smluv nebude moci řádně a včas splnit. Dovolatel naopak tvrdil, že v podvodném úmyslu nejednal, což v případě pohledávek postoupených společností Z. B., a. s., (bod II. 2) potvrzuje předem dojednaný odprodej pohledávek společností G., s. r. o., tj. byl si jist, že bude mít finance na splacení dluhu. U obchodů se společností M., a. s., (bod I. 1) potom o jeho úmyslech prostých podvodu svědčí otevřená komunikace s touto společností, která byla předem informována o špatné finanční situaci společnosti H. C., s. r. o., Nejvyšší soud však tuto část dovolání obviněného považuje za nedůvodnou.

Trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jde o úmyslný trestný čin, a proto musí být naplněny i znaky subjektivní stránky tohoto trestného činu. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak. Dokonán je uvedený trestný čin obohacením pachatele nebo někoho jiného. S účinností od 1. 1. 1998 lze u trestného činu, který vyžaduje konkrétní nebo speciální subjekt, považovat za pachatele fyzickou osobu, která znaky takového konkrétního nebo speciálního subjektu nevykazuje, pokud tyto znaky má právnická osoba, za kterou fyzická osoba jednala (srovnej § 90 odst. 2 tr. zák.).

Ze skutkových zjištění Krajského soudu v Brně je zřejmé, že obviněný Mgr. M. B. byl osobou oprávněnou jednat jménem společnosti H. C., s. r. o., která vstoupila do několika obchodně právních vztahů, z nichž pro ni plynuly závazky spočívající především v povinnosti uhradit smluvním protistranám (firmě M., a. s., M., a. s., a Z. B., a. s.,) vysoké finanční částky (celkem kolem osmdesáti milionů Kč). Zatímco uvedení smluvní partneři svým závazkům dostáli, společnost H. C., s. r. o., své závazky řádně a včas nesplnila. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na své usnesení sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované ve svazku 24/2003 pod T 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck. V tomto rozhodnutí vyslovil názor platný i pro předmětnou trestní věc, že pro posouzení, jestli v souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popř. jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného činu podvodu). Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva.

Pro závěr o existenci subjektivní stránky obou trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou rozhodné úvahy spojené s hodnocením provedených důkazů, z nichž soudy obou stupňů tento znak skutkové podstaty dovodily. S ohledem na své již delší dobu trvající finanční problémy ( finanční útlum v roce 1997 potvrdil i sám obviněný, viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně; v době, kdy vstupoval do obchodních vztahů s poškozenými firmami, byl výrazně zadlužen u různých peněžních ústavů, vzniklé dluhy nebyl schopen splácet , viz str. 10-12 rozsudku odvolacího soudu) si obviněný, jež jednal jménem obchodních společností, musel být vědom objektivní nemožnosti řádně dostát závazkům z předmětných smluv vyplývajících a to již v okamžiku jejich uzavření. Skutková zjištění tak poskytují dostatečný podklad pro závěr, že v době vzniku závazkových vztahů obviněný věděl a chtěl kupní cenu ve lhůtě splatnosti nezaplatit (přímý úmysl), popř. si byl vědom vysoké pravděpodobnosti nezaplacení a pro případ, že se tomu tak stane, byl s tímto následkem srozuměn (úmysl nepřímý). Již Krajský soud v Brně (především str. 17 a násl. rozsudku) dostatečným a správným způsobem vyjádřil naplnění subjektivní stránky obou trestných činů na podkladě logických úvah, které korespondují s obsahem provedeného dokazování. V případě smluv se společností M., a. s., shledal subjektivní stránku trestného činu podvodu naplněnou ve formě úmyslu nepřímého, u smluv se společnostmi M., a. s., a Z. B., a. s., pak ve formě úmyslu přímého (viz str. 19 rozsudku tohoto soudu). Námitky obviněného proti správnosti tohoto právního posouzení, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, tak považuje Nejvyšší soud za neopodstatněné.

Pokud jde o druhou právní námitku dovolatele, ta směřovala proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem I. 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Obviněný spatřoval v uvedeném skutku naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., popř. trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, aniž by je specifikoval. Podle obsahu jeho citace Nejvyšší soud dovodil, že se jedná o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 To 65/02, jež byl publikován pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr. Právní věta tohoto judikátu uvádí, že jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., a ne trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter. Jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. je podle tohoto rozhodnutí kvalifikováno jednání, byť podvodného charakteru, směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu. Pokud by však bylo takové jednání učiněno již v době vzniku závazkového vztahu, o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. by se nejednalo. Ani tuto námitku dovolací soud neshledal důvodnou.

V citovaném usnesení byl předmětem právního posouzení Vrchního soudu v Praze skutkově odlišný případ, než o jaký se jedná v předmětné trestní věci. Vrchní soud nehodnotil jednání pachatele, na jehož podkladě vznikl primární závazkový vztah mezi dotčenými osobami, ale až následné kroky obviněné V. Š., kterými se snažila zmařit uspokojení věřitele, jemuž vznikla pohledávka ze smlouvy o půjčce. V posuzovaném případě však soudy obou stupňů učinily jednoznačný závěr, že obviněný již v době uzavření předmětných smluv, na jejichž základě vznikl mezi H. C., s. r. o., a poškozenou společností závazkový vztah, uvedl druhého účastníka kupní smlouvy v omyl tím, že za odebrané zboží včas a řádně zaplatí. K dokonání trestného činu podvodu došlo sice až způsobením následku, tedy obohacením sesterských společností H. C., s. r. o., (H. C., s. r. o., a T., s. r. o.,), ale podstatné je, že takový následek obviněný zamýšlel již v době uzavření kontraktů (k podvodnému úmyslu viz výše), kdy ještě mezi smluvními stranami žádný závazkový vztah neexistoval. Vrchnímu soudu v Olomouci tedy nelze vytknout pochybení v tom, že shodně jako Krajský soud v Brně právně posoudil předmětný skutek obviněného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a nikoli jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, 4 tr. zák.

Na podkladě všech uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky týkající se zavinění obou trestných činů, jakož i právního posouzení skutku popsaného pod bodem I. 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně, jež odpovídaly uplatněnému důvodu dovolání, jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení jemu předcházejícího. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. května 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová