5 Tdo 21/2004
Datum rozhodnutí: 11.02.2004
Dotčené předpisy:




5 Tdo 21/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. února 2004 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 3 To 169/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 13/97, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 32 T 13/97, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a byl odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. K výkonu tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu a zaplatit poškozenému PhDr. M. Š., 43.610,- Kč, s 19 % úrokem z prodlení od 11. 11. 1995 do 20. 6. 1996, s 21 % úrokem z prodlení od 21. 6. 1996 do 26. 5. 1997, s 26 % úrokem z prodlení od 27. 5. 1997 do 13. 8. 1998, s 23 % úrokem z prodlení od 14. 8. 1998 do 26. 10. 1998, s 20 % úrokem z prodlení od 27. 10. 1998 do 22. 12. 1998, s 15 % úrokem z prodlení od 23. 12. 1998 do 11. 3. 1999, s 12 % úrokem z prodlení od 12. 3. 1999 do 2. 9. 1999, s 11 % úrokem z prodlení od 3. 9. 1999 do 26. 10. 1999, s 10 % úrokem z prodlení od 27. 10. 1999 do 22. 2. 2001, s 8 % úrokem z prodlení od 23. 2. 2001 do 29. 11. 2001, s 7,50 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2001 do 21. 1. 2002, s 7 % úrokem z prodlení od 22. 1. 2002 do 31. 1. 2002, s 6,50 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2002 do 24. 4. 2002, s 5,50 % úrokem z prodlení od 25. 4. 2002 do 25. 7. 2002, s 4 % úrokem z prodlení od 26. 7. 2002. Trestný čin spáchal obviněný tím, že dne 10. 5. 1994 ve 23:25 hod. v O., v N. ulici před domem č. p. 23, odcizil se dvěma nezjištěnými spolupachateli automobil zn. Opel Calibra Turbo, SPZ OVR 21-01, tmavězelené barvy, v ceně 1.100.780,- Kč ke škodě firmy T., a. s., se sídlem v R. p. R., spolu s dalšími věcmi v úhrnné ceně 43.610,- Kč, náležejících uživateli PhDr. M. Š. automobil vybavil fingovaným osvědčením o technickém průkazu a dalšími fingovanými doklady a za účelem jeho prodeje jej vyvážel z České republiky, avšak na hraničním přechodu v Č. T. - Ch. byl dne 11. 5. 1994 v 03:00 hod. zadržen cizineckou policií.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 32 T 13/97, podal obviněný odvolání proti výroku o vině i proti výroku o trestu i výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 3 To 169/2002, odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. P. dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že své dovolání opírá především o námitky uplatněné již v odvolání. Poukázal na to, že soudy obou stupňů podle jeho názoru nesprávně posoudily veškeré výpovědi svědků a spoluobviněných, přičemž zpochybnil zejména výpověď svědkyně H. M. Obviněný dále namítl, že jak soud prvního tak soud druhého stupně hodnotily důkazy vždy v jeho neprospěch. Obviněný je přesvědčen, že v jeho neprospěch nesvědčí žádný z přímých důkazů. Obviněný zdůraznil, že k jeho odsouzení došlo až po uplynutí osmi a půl roku po spáchání údajného trestného činu a z tohoto důvodu nepovažuje rozsudek soudu prvního stupně za přiměřený a ve své podstatě za účinný. Obviněný dále nesouhlasil s výrokem o náhradě škody, který považuje za nesprávný a pochybný zejména v části, kdy mu bylo nařízeno nahradit poškozenému škodu i s úroky z prodlení. Podle jeho názoru průtahy v trestním řízení způsobily, že výše úroků z prodlení v současné době převyšuje původní částku náhrady škody, přičemž průtahy v trestním řízení nebyly způsobeny jím, ale byly na straně státu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 3To 169/2002, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze uplatňovat pouze námitky právní a nikoli skutkové. Podle jejího názoru obviněný vzhledem k výroku o vině uplatnil v celém rozsahu výhradně takové námitky, které směřují proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a neuplatnil žádnou námitku, která by se týkala právní kvalifikace skutku. Za jedinou právní námitku nejvyšší státní zástupkyně považuje námitku obviněného proti výroku o náhradě škody. Nejvyšší státní zástupkyně poznamenala, že Vrchní soud v Olomouci zdůraznil, že výrok o náhradě škody se řídí režimem občanského práva a vychází z ustanovení § 420 občanského zákoníku. Podle § 563 občanského zákoníku, není-li doba splnění dohodnuta, je dlužník povinen splnit dluh prvého dne poté, co byl o plnění věřitelem požádán. Podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, jejichž výši stanoví prováděcí předpis. Podle nejvyšší státní zástupkyně byly podmínky § 563 občanského zákoníku splněny v okamžiku, kdy obviněný prostudoval trestní spisy, a tak se dozvěděl o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že výše úroků je upravena nařízením vlády č. 142/1994 Sb. a zdůraznila, že výše úroků je neměnná po celou dobu prodlení a pro jejich výši jsou rozhodující okolnosti, které zde byly v první den prodlení. Výrok o náhradě škody v té části, ve které bylo rozhodováno o úrocích z prodlení je nesprávný, neboť úrok byl stanoven v proměnlivé výši podle toho, jak se měnila diskontní sazba.

Pokud by nápravě nesprávnosti ve výroku o náhradě škody nebránil zákaz reformationis in peius, nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 3 To 169/2002, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by však rozhodnutí vyznělo v neprospěch obviněného, navrhla nejvyšší státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle § 265i odst 1 písm. f) tr. řádu odmítl. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu, dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Obviněný uplatnil v dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím důvodem lze namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení dovolacího soudu, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat těmi námitkami obviněného, které jsou námitkami skutkovými, a to věrohodností výpovědí svědkyně H. M. a spoluobviněných a námitkami proti hodnocení důkazů.

Právní námitkou je jen námitka, že je nesprávný výrok o náhradě škody, pokud jde o úroky z prodlení, když průtahy v trestním řízení podle obviněného způsobily, že jejich výše nyní převyšuje původní částku náhrady škody a přitom průtahy nebyly způsobeny obviněným, ale byly na straně státu. Tato námitka není důvodná.

Podle § 517 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

K prodlení dlužníka tedy dochází uplynutím splatnosti dluhu. Prodlení má ze zákona za následek změnu práv věřitele a povinností dlužníka v tom, že dlužníkovi přibývají další povinnosti, a to bez ohledu na to, zda k prodlení došlo jeho zaviněním. Nebyla-li splatnost dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 obč. zák.). Jestliže byl obviněný požádán poškozeným o zaplacení způsobené škody, je povinen podle § 563 občanského zákoníku následujícího dne tento dluh splatit. Ode dne následujícího po tomto dni je v prodlení. V trestním řízení je zpravidla rozhodné, kdy byl obviněný seznámen s výsledky vyšetřování a tak se dozvěděl o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. Tím ovšem není vyloučeno, že se o uplatněném nároku mohl dozvědět jindy, tedy i dříve (srov. č. 23/1993 Sb. rozh. tr.).

Pokud jde o výši úroků z prodlení, je prováděcím předpisem, na který odkazuje § 517 odst. 2 obč. zák., nařízení vlády č. 142/1994 Sb., které s účinností od 15. 7. 1994 stanoví v § 1, že výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s uspokojením peněžitého nároku. Pro stanovení výše úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. je rozhodující, kdy se dlužník dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Protože v tomto případě došlo k prvnímu dni prodlení po 15. 7. 1994, výše úroků se stanoví pro celou dobu prodlení podle diskontní sazby platné v den počátku prodlení, a to bez ohledu na pozdější změny diskontní sazby. Výše úroků z prodlení zjištěná k následujícímu dni poté, co byl dlužník povinen plnit, zůstává stejnou po celou dobu prodlení.

Soud prvního stupně správně stanovil počátek prodlení obviněného od 11. 11. 1995, nesprávně však rozhodl o úrocích z prodlení podle výše diskontních sazeb platných pro jednotlivá období od 11. 11. 1995 až do 26. 7. 2002. Je tedy zřejmé, že výrok o náhradě škody je nesprávný. V souladu se zákonem by byl takový výrok, že obviněný P. H. je podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinen zaplatit poškozenému PhDr. M. Š., 43.610,? Kč s 19% úrokem z prodlení od 11. 11. 1995 do zaplacení.

Obviněný však námitku soustředil nikoliv na výši úroků, ale na to, že kvůli údajným průtahům na straně státu celková výše úroků převyšuje původní částku náhrady škody. Tato námitka je nedůvodná vzhledem k tomu, že obviněný byl v prodlení od 11. 11. 1995 a nic mu nebránilo, aby svůj dluh včas zaplatil, přičemž povinnost platit úroky z prodlení nezávisí na délce trestního řízení. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v případě důvodnosti námitky proti výroku o náhradě škody by po přezkoumání výroku napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. řádu a po zrušení výroku o náhradě škody podle § 265m odst. 2 tr. řádu by přicházelo v úvahu buď rozhodnutí Nejvyššího soudu jen o náhradě škody nebo rozhodnutí, kterým by byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 265 tr. řádu). Ve všech těchto případech by však nové rozhodnutí o náhradě škody bylo v rozporu se zásadou reformationis in peius (zákazu změny k horšímu), neboť při správném a zákonu odpovídajícím výroku o náhradě škody by obviněnému byla uložena povinnost platit tzv. sankční úroky podle § 517 odst. 2 obč. zák. ve větším rozsahu, než jak bylo rozhodnuto nesprávným výrokem o náhradě škody v napadeném rozhodnutí. Obviněný má totiž podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu právo podat dovolání jen ve svůj prospěch.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplněn. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jindřich Urbánek