5 Tdo 20/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 241 odst. 2 tr. zákoník



5 Tdo 20/2013-21 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2013 o dovolání, které podal obviněný I. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 6 To 245/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 149/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Obviněný I. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 T 149/2011, uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), kterých se dopustil jako statutární orgán obchodní společnosti NEW BUILDING Comp, s. r. o., se sídlem Praha 8, U Pekařky č. 324/1, skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za uvedený přečin byl obviněnému uložen podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.

Zmíněný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 6 To 145/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněného I. B. vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jako statutární orgán obchodní společnosti NEW BUILDING Comp, s. r. o., skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl obviněnému uložen podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.

Obviněný I. B. podal dne 18. 10. 2012 prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 6 To 245/2012, dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného sice odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka I. S., ale naprosto chybně zhodnotil provedené důkazy, a zejména pak zcela vadně interpretoval některé okolnosti zjištěné provedeným dokazováním. Konkrétní pochybení hodnotící činnosti odvolacího soudu s poukazem na jednotlivé důkazy obviněný podrobně uvedl na str. 1 až 5 odůvodnění svého dovolání. Nad rámec těchto námitek zpochybňujících správnost skutkových závěrů odvolacího soudu obviněný vytkl, že byla zcela ignorována subsidiární role trestní represe, která má být uplatněna až v nejzazších případech. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů se řádně nezabývaly subjektivní stránkou posuzovaného trestného činu a nepřihlédly ani k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o přednosti řešení věci občanskoprávní cestou před použitím trestní represe. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby buď přikázal věc k novému projednání, nebo aby dovolací soud sám rozhodl rozsudkem a vyhověl podanému dovolání.

Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný I. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný I. B. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek však obviněný I. B. především zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění, týkajících se zejména subjektivní stránky jako formálního znaku přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným. Obviněný pak dovodil tyto pochybnosti převážně z toho, že soudy nižších stupňů provedly vadné hodnocení důkazů, o které opřely svůj výrok o vině.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, případně korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl posuzovat zákonnost a odůvodněnost jakéhokoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud tedy nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů a na jejich podkladě učiněná skutková zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž Nejvyšší soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný I. B., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů a z námitek jejich nedostatečného rozsahu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem také nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného I. B. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsán především ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, případně rozveden v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

V další námitce, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vytkl oběma soudům nižších stupňů v podstatě porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), byť ji takto výslovně neformuloval. Podle názoru obviněného totiž státní moc disponovala i jinými prostředky, např. exekucí, jimiž by se domohla svých nároků, přičemž příslušný finanční úřad se ani nepokusil o žádný postup ex offo . Takovou námitku lze sice označit za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou.

Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, zásadu subsidiarity trestní represe, která je nyní vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ale byla respektovaná i za účinnosti dřívější trestněprávní úpravy, nelze vykládat tak, že pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost za jejich použití si vynutit splnění zákonem uložených povinností, již nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně porušil takové povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012, nebo ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio tedy nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též veřejné zájmy státu a soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Ostatně podpůrné povaze trestního postihu úmyslného neodvedení daně, pojistného za sociální zabezpečení a podobné povinné platby odpovídá i skutečnost, že ustanovení § 241 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje trestní postih až tehdy, když tato zákonná povinnost není splněna ve větším rozsahu , jímž se rozumí neodvedení plateb ve výši nejméně 50 000 Kč. Přitom obviněný I. B. podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů neodvedl oprávněným příjemcům daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 1 327 907,- Kč. Jde o peněžní částku, která více než dvojnásobně převyšuje dolní hranici ve výši 500 000,- Kč stanovenou pro značný prospěch (§ 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Rovněž tak poměrně delší doba páchání trestné činnosti obviněného, a to od prosince 2008 do 27. 12. 2010, svědčí o intenzivnějším zásahu obviněného do zájmu chráněného shora citovaným ustanovením trestního zákoníku. Lze tedy shrnout, že posuzovaný trestný čin obviněného svou závažností vyžadoval uplatnění trestní odpovědnosti bez ohledu na aktivitu příjemců neodvedených plateb a soudy nižších stupňů neporušily zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného I. B. jako zjevně neopodstatněné. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265m tr. řádu).

V Brně dne 27. 2. 2013 Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y

Vypracoval:
JUDr. Vilém R a v e k